Film mi přinesl důležité informace o tom, odkud drahé značkové oblečení pochází, a podmínky pracujících a výroby samotné mi připadají neuvěřitelně primitivní. Majitelé firem si žijí v luxusu, zatímco ti, kteří oblečení vytvořili, žijí ve strašné chudobě…
Film byl o upcyklaci oblečení, tudíž znovuvyužití odhozeného oblečení a přebytečné látky. Film byl zajímavý a ona myšlenka upcyklace také, ale chvílemi mi přišlo, jako by šlo spíše o styl, ale to se mi nejspíš jen zdá, protože se to musí nějakým způsobem propagovat…
Ve filmu jsem se dozvěděla, jak moc oblečení končí častěji na skládkách než v obchodech a velice mě překvapilo, kolika úpravami, které je činí jedovatými, musí oblečení projít . Tahle informace je pro mě poměrně osobní, protože moje mladší sestra má poměrně citlivou kůži a často trpí exémy…
Nepřekvapilo mě, že ve značkových džínech jsou jedovaté látky. Ale všichni je nosíme a nikomu to nic neudělalo. Nikdo nezemřel na otravu zapříčiněnou džínovými kalhotami, co vím…
Překvapilo mě, kolik energie, času, vody a chemikálii je potřeba jen na jedny kalhoty a kolik odpadu z nich zbude a je nevyužitý…
V pátek 11. 3. jsme společně s třídou K4 navštívili v rámci festivalu Jeden svět film „Co se nenosí“. Dozvěděl jsem se, jak se třídí textilie. Zajímavé bylo to, že jsme mohli slyšet estonštinu, finštinu, švédštinu a angličtinu po celou dobu projekce filmu…
Co se týká filmu, myslím, že samotná upcyklace nebude nikdy zavedena do výroby, možná ve velmi malé části a kupovat upcyklované výrobky bude jen nepatrný zlomek lidí, nejčastěji to budou ti, kteří se problémem zabývají…
