Martin Slavík, K3b
Pátek 15.6.:
Konečně! Po dlouhé době čekání jsme se dočkali a vyrazili jsme na námi dlouho očekávaný týdenní výlet. Krajina ubíhala přímo před našima očima a autobus nás odvážel daleko od našich domovů do neznáma, kde na nás čekala tajuplná dobrodružství a cesty za poznáním. Během cesty jsme navštívili úchvatný hrad Točník, který vznikl v dobách panování Václava IV., jenž jej nechal postavit jako své sídlo. S Točníkem byl propojen v souhradí Žebrák, který sloužil jako královská kancelář. Po shlédnutí zdejších pamětihodností jsme navštívili také malou ohradu s roztomilými beránky, waleskými poníky a s mnoha dalšími druhy zvířat. Poté naše cesta směřovala do tábora Máj, který se měl na několik příštích dní stát naším domovem.
Sobota 16.6.:
Na náš první výlet po zdejším kraji jsme se velice těšili. Čekalo nás tajuplné Odlezelské jezero, jež vzniklo po vydatných deštích v roce 1872. Po poměrně složité cestě lesem, kde jsme museli překonat řadu překážek, se z hlubin zeleného hvozdu vynořila křišťálově se třpytící hladina jezera. Po krátké přestávce u jeho břehů jsme se vypravili za dalšími pamětihodnostmi plzeňského kraje. Naším dalším cílem byl plaský klášter, jenž mě uchvátil svou nádhernou architekturou a starodávnou historií. Kdysi patřil řádu cisterciáků, jenž jej postavil na bažinatém území (Tento řád nedisponoval velkým bohatstvím, proto své stavby stavěl v bažinách, jež mohl zakoupit velice levně a které vysoušel pomocí řady důmyslných technik. A plaský klášter nebyl výjimkou, neboť na stavbu základů bylo použito dubové dřevo, které se ve vodě, bez přístupu kyslíku, změní v „kámen“. Protože byla však nutná stálá hladina podzemní vody, díky které bylo možné zpevnění dubových trámů, stalo se součástí kláštera i tzv. vodní zrcadlo, které ukazovalo, kam sahá podzemní voda. Mniši poté mohli vodu buď vypouštět, nebo ji z okolních zdrojů dolévali.) Součástí života mnichů však nebyla jen přísná řehole a těžká práce, ale také studium. Ve Vědním sále plaského kláštera bylo kdysi uloženo až 12 000 knih. Do historie kláštera však nepříznivě zasáhl výnos Josefa II. Ten zrušil kláštery, čímž se dalším majitelem plaského kláštera stal kníže Metternich. V jeho rukou začal klášter upadat a chátrat. Řada exponátů byla v jeho dobách prodána. Dnes je klášter postupně rekonstruován.
Neděle 17.6.:
V tento den jsme se vydali do druhého největšího města Čech: Plzně. Zde jsme navštívili plzeňské historické podzemí a nejvyšší kostelní věž v Čechách, jež je součástí gotického katedrály.
Pondělí 18.6.:
V pondělí nás čekal nejdelší výlet našeho týdenního kurzu. Cílem našeho putování se stal Rabštejn nad Střelou, nejmenší městečko ve Střední Evropě, kde jsme měli navštívit zdejší hrad, ale během cesty se ukázalo, že prohlídku již nestihneme. Před námi však bylo jiné, mnohem strašnější, zjištění. Čekala nás 20 kilometrů dlouhá cesta údolím řeky Střely, kde jsme museli překonávat padlé stromy, kameny a mnoho dalších překážek. Není tedy divu, že když jsme se konečně dostali do cíle své trasy, byli jsme vděčni za přestávku na oběd, kdy jsme si mohli konečně alespoň trochu odpočinout. Návrat do tábora proběhl poté již mnohem příjemněji. Tímto bychom chtěli také poděkovat manželovi paní profesorky Krýžové, který byl tak laskavý a postupně nás odvozil kousek cesty autem, abychom stihli vlak, jímž jsme se vrátili zpět do tábora.
Úterý 19.6.:
Dnes se naším cílem stalo Hromnické jezírko, jež vzniklo zaplavením lomu kamencové břidlice roku 1898. Cesta byla mnohem příjemnější než v pondělí, a ačkoliv bylo poměrně teplo, ve stínu lesa nám rychle ubíhala. Jezírko samotné na nás zapůsobilo velmi příjemným dojmem, až jsme měli chuť se v něm vykoupat. Škoda jen, že nám to neumožnila vysoká koncentrace kyseliny sírové v jeho vodách. Jinak se mi však velice líbilo. Vypadalo jako tajuplné vodní zrcadlo zasazené do smaragdového rámu lesa. Po cestě jsme spatřili i památník z dob největší slávy zdejšího lomu, jednalo se o starý kamenný podstavec, na němž možná kdysi stály sochy svatých.
To však nebylo vše, co nás v tento den čekalo. Večer pro nás naši páni profesoři připravili večerní „cestu odvahy“. Samozřejmě jsme byli všichni velice zvědaví a nemohli jsme se dočkat, až vyrazíme. Šli jsme vždy ve dvojicích lesem, po cestě osvětlené svitem svíček, jenž ještě umocňoval tajuplnou atmosféru stmívajícího se šera a záhadnost lesního hvozdu, v jehož stínu na nás číhaly děsivé bytosti a záhady. Musím říci, že vynalézavost našich profesorů opět předčila naše očekávání. A jako zlatý hřeb večera nám pan profesor Sejpal zazpíval kouzelnou árii z opery Antonína Dvořáka – Rusalka.
Středa 20.6.:
Vydali jsme se do Mariánské Týnice, kterou roku 1711 založil opat E. Tyttl položením základního kamene poutního chrámu Zvěstování Panny Marie. Součástí proboštství je dnes také galerie a muzeum, v němž mě velice zaujala archeologická výstava pojednávající o historii plzeňského kraje. Nejvíce se mi líbily keltské spony, jimiž si staří Keltové (Galové) spínali své pláště. Dále mě uchvátila ukázka keramiky z různých období pravěku, středověké meče a brnění, staré kroniky a ukázky diářů a kalendářů z období Československa, i původní československá měna. V muzeu bych vydržel celý den, ale museli jsme se vydat rychle na zpáteční cestu do tábora.
Čtvrtek 21.6.:
Na závěr našeho pobytu v Plasích jsme navštívili Manětín, barokní perlu západních Čech. Upoutala mě především zajímavá historie zámku a především šlechtických rodů, které jej vlastnily. Naprostým vrcholem zdejší prohlídky pro mě však byla stará zámecká knihovna, kde se nacházely první výtisky her Williama Shakespeara. Mám moc rád staré knihy, a tak bych zde vydržel celý den, ale prohlídka musela pokračovat dál do dalších místností zámku. Tam jsme spatřili dámský a pánský salónek, pracovnu a mnoho dalších zajímavých míst.
Večer jsme uspořádali táborák, kde jsme se za doprovodu písní rozloučili s Plasy a v pátek ráno nás čekal odjezd. Prožili jsme zde mnoho dobrého, ale i zlého, krásné chvíle klidu, i naschvály počasí a přírody, získali jsme mnoho nových kamarádů a poznali mnoho krásných míst, ale přesto jsme se těšili na návrat do Prahy, která se mi po době, kterou jsem strávil jinde, zdála ještě hezčí než kdy dříve. Plasy byly sice hezké, ale přesto bych si dovolil své vyprávění o našem školním výletě ukončit rčením: Všude dobře, ale doma nejlépe.
