Jak už to čas od času bývá, nešlo se toho dne do školy, ale do kina. Zpravidla to bývá artové kino Aero a onoho dne tomu nebylo jinak. Středem našeho zájmu se stal první celovečerní hraný film dokumentaristy Roberta Sedláčka „Pravidla lži“, který se odehrává v uzavřených prostorách komuny, která léčí drogově závislé. Náplní filmu nebylo ani tak to, jak se člověk stane závislý, ale spíše jaký to na něj má dopad a jak se s těmito následky dokáže vyrovnat. Divák mohl pozorovat minulost všech aktérů a zjišťovat, co je přimělo k tomu, přihlásit se do komunity. Zde vládnou ovšem velice tvrdá pravidla a každý nově přicházející člen musí podstoupit zkoušku v podobě namočení celého svého těla do ledové vody ve zmrzlém rybníce nedaleko komunity.
Sedláčkův snímek působí velice věrohodně a autenticky. Svůj podíl na tom má zcela jistě i to, že naprostá většina herců strávila několik dní spolu v jednom bytě, bez možnosti odejít. Díky tomu působí film uvěřitelně, a to i díky kvalitně napsanému scénáři, který rozebírá spletenec příběhů všech aktérů, jenž se různě rozplétá. Příběh je sice lehce předvídatelný a čitelný, ovšem vzhledem ke kvalitně odvedeným hereckým výkonům budete dokonale vtaženi do děje. Kromě Jiřího Langmajera se v „Pravidlech lži“ představí například Klára Issová, Igor Chmela nebo Jan Budař.
Z osobního hlediska hodnotím film kladně, těšil jsem se na něj a jsem rád, že jsem ho mohl konečně vidět. Film svým zpracováním nemá ambice komerčního trháku, je to spíše film umělecký, kritika s ním byla velice spokojena a svého diváka si určitě najde. Scenárista a režisér Robert Sedláček odvedl dobrou práci a již velmi očekávám jeho další, opět hraný projekt, který právě natáčí
Ondřej Švec
Sejít, zaplatit, dovnitř, zaujmout místo. Hezky řečeno, ne? Taky by se dalo říci, že před samotnou projekcí filmu Pravidla lži se nic nestalo. Byla zde vidět síla agitace naší milé paní profesorky Trégnerové. Snažila se nám nakukat, že film je sociologickým dokumentem. Sice to tak skoro vypadalo, ale podstata zápletky filmu byla dost fantaskní. Což je v dokumentu neobvyklé. Jak říkával můj instruktor v autoškole: „Hele, nebudeme z toho dělat kovbojku.“ Podobně se měl zařídit i scenárista filmu. Napřed z toho máme detektivku, pak (a)sociální drama, chvílemi černou komedii. Nakonec se nám film rozpadá na střepy, které symbolizují jednotlivé nápady. Aby toho nebylo málo, schizofrenii filmu podporují vzpomínky jednotlivých postav. V těchto černobílých retrospektivách je vidět přítomnost nápadu, který není rozvinutý a v tomto zpracování není ani originální. Že by absence rozpočtu? Zajímavý pokus o lyrické drama, bohužel se zde vyskytuje mnoho postav, které mají své vlastní příběhy, díky nimž není dost prostoru vyjádřit hlubší charaktery dějů a postav samotných.
Marek Šmidrkal
Tak zněl (a stále ještě zní) název filmu, který jsme měli tu čest navštívit z iniciativy naší školy.
Tento film byl již předem ohlášen coby snímek dotýkající se drogové tematiky, avšak ukázalo se, že toto téma bylo spíše prostřednictvím pro děj než prvoplánovým účelem snímku, alespoň to tak vidím já. Čili nešlo o didaktický snímek s účelem poučit návštěvníky o faktech problematiky, ale o film s dramatickým příběhem obohaceným zajímavostmi z atmosféry komunity lidí odvykajících závislosti na drogách. Nicméně jistou autentičnost a poučnost zde nalézti možno bylo.
Hlavním hrdinou je pohledný muž se záhadnou minulostí, který přichází do komunity na první pohled se stejným cílem jako zbytek jejích členů. Postupně se však dovídáme, že vše není tak jednoduché, ba právě že opravdovým důvodem je útěk před minulostí, která ho zde typickou životní náhodou svým způsobem dobíhá a je nucen ji znovu řešit. Celá situace se vyhrocuje a otřásá základem komunity. Na první pohled otevřená a důvěrná situace se zdá být plná úkladů a lží, zejména přičiněním „víceméně záporného hrdiny“, muže, který rovněž skrývá svoji minulost, jemuž příchod hlavního hrdiny do komunity narušuje rozehranou hru. Výsledkem konfrontace je odchod obou hrdinů z komunity a průběžná změna osudu téměř všech zúčastněných. Konec příběhu zůstává otevřený.
Ondřej Pěkný
Film mi připadl jako celkem blbě udělaná hyperbola. Už na začátku – místo klidného úvodu naturalistické vhledy do života drogově závislých. Něco na způsob „takhle dopadneš, když taky začneš“. Nahnat mi strach se nepovedlo, spíš z toho vanul pocit honby za senzací.
O tom, jak funguje komunita, jsme se nic nedozvěděli. Kromě toho, že dealeři drog utekli na svobodu, aby i nadále mohli prodávat drogy malým dětem, a nejen jim. Podstata problému zůstává stejná. To, že jim hrozilo úmrtí, mělo zapůsobit na mé city? A zaslouží si něco jiného? Šířili do světa únik, falešné štěstí, na které dřív nebo později každý dojede. Problém je v tom, že drog se většinou chytnou psychicky labilní jedinci, či lidé, kteří se chtějí jen tak pobavit na party….. Zalíbí se jim to, rychle vyřeší problém a bludný kruh se roztáčí. Ve svém životě jsem se potkala se spoustou drogově závislých lidí a věřte, že vím, o čem mluvím.
Film mě neoslovil, nešel do hloubky problému. Největší prevenci vidím v úplné fungující rodině. Ne každý má takové štěstí, bohužel.
Osobně si myslím, že měkké drogy v malém množství, když nejsou konzumovány často, zase tolik neškodí, ačkoliv sama nejsem jejich příznivcem! Samozřejmě záleží na osobnosti člověka. Když už chce být jedinec součástí drogové kultury, měl by se dozvědět o tom, co to přináší. To je pouze zlomek mého názoru na drogovou problematiku. Její nebezpečí bohužel číhá na každém rohu.
Tereza Jirková
Mně absolutně neznámý film – což není nikterak mimořádné, ale spíše stálý stav – mi o sobě předem nevypověděl zhola nic ani podle názvu. Pravidla lži.
Stále odbíhající linie děje v podstatě vytvářela skupina zhruba patnácti lidí, jež se z prozatím tajených důvodů ocitá v jednom městě a v jednom domě, a to za jediným účelem – potřebují pomoci od lidí, kteří tam od toho jsou. Lídři komunity tedy nejenom zapojují své znalosti, ale především i city a souznění se svými „pacienty“. Téhle dobroty a ochoty ovšem bude zneužito. Jemnými náznaky nám dochází, kdo je vyvážením dobra – tudíž zlo – a v následující chvíli podezíráme zase někoho jiného.
A toto vše prokládané dramatickými spoty tvoří opravdové napětí a rozhodně i zájem o zhlédnutí zbytku snímku. Katarze měla podle režiséra proběhnout v podobě tajemství, a jelikož jsme se ani na konci nedopátrali konečného řešení, tak odcházíme z kina Aero ještě pořád s hlavou plnou onoho filmu a fantazírujeme si vlastní závěr.
Bára Křiklánová
