Vybrané texty K4a – Absolventi 2009

ŠKOLNÍ ROK 2008/2009

Slohové práce z českého jazyka

Úvaha: Úspěšný, krásný, štíhlý a opálený aneb Typ člověka z civilizace

Požadavky na lidi se rok od roku mění. A to nejen do kvality, ale i do kvantity. To, co stačilo mít před pěti lety, je dnes nedostačující a nastupují stále se zvyšující nároky. Zdá se, že dnes zájem lidí přesídlil z duševna na fyzično. A je to všude znát. Kolem dokola stále to samé – reklamy. Předhazují nám, že pokud nebudeme štíhlí, nebudeme úspěšní. Když nebudeme krásní, nebudeme pro změnu ani úspěšní, ale ani začlenění přijatelným způsobem do společnosti.
Člověk (normální člověk) by řekl, že na tom přeci nezáleží.
Chtěla bych to říci také, ale nemohu, protože to není pravda. Je snadné říci, že na vzhledu nezáleží, ale stačí se podívat okolo a zjistíte, že právě na tomhle záleží. A mnohdy i nejvíce.
Dnešní lidé chtějí, ba přímo potřebují, aby kolem nich byli krásní a úspěšní lidé. Kdo by se chtěl obklopit ošklivými lidmi? I když právě tito lidé mají nejvíce co říci. Nezatěžují se problémy s pletí, s novými trendy, neřeší opálení, které jim (proboha, to je hrůza, budu bílá jako sýr!) pomalu bledne. Zatěžují se věcmi, které jim připadají důležité a hodnotné. K čemu vám bude skvělá image, dva domy, pět aut a blonďatá manželka bez mozku? Jsou to věci, které jednou pominou. Image bude k smíchu, domy ztrouchnivějí, auta vezme potopa a manželka vám uteče. V tom lepším případě. Takže co vám zbyde? Zhola nic.
Druhá sorta (no dobře, dejme tomu, že ti „ošklivější“) si to všechno uvědomuje a právě na tom staví svůj život. Na lidských hodnotách jako je rodina, přátelství a láska. Na hodnotách práce, skutečné práce, která je uživí a bude je třeba bavit.
Co záleží na tom, že musím do práce vstávat v šest hodin ráno, když vím, že to dělám pro rodinu, která mi všechnu moji péči a lásku vrací? Na těchto základech staví svůj žebříček hodnot. A je nutno podotknout, že funguje. Protože takový stavební kámen je pevný a nic ho jen tak nezbortí. Jediní, kdo ho můžou nějak ohrozit, jsou právě lidé z té první skupiny, pro které je fyzický vzhled důležitější, než to, jaký člověk je, jaké má schopnosti, dovednosti, atd. Přála bych si, aby to tak nebylo. Abych mohla přijít žádat o místo a přihlíželo se pouze k tomu, co umím, a ne jak jsem (nebo spíš nejsem) opálená. Nebo štíhlá.
Říká se, že fyzický vzhled je polovinou úspěchu. Ale co s tím člověk nadělá, když je už od přírody světlý, jen tak se neopálí, a když už, tak se spálí, oloupe, a zase je to starý dobrý albínek. Nebo že nemá krásný bílý chrup? Může snad za to, že se na něm příroda vyřádila a on za to teď platí? Ano, existují metody, jak všechny tyto hříčky napravit, ale otázkou zůstává: Chceme? Chci přijít o svou identitu? O něco, co mě vyčleňuje a dělá originálem? Nevím, asi ne. Radši budu stokrát bílá s křivými zuby než opálená do bronzova jako polovina mojí generace (stáda blonďatých, solárkových dylin s umělými nehty, růžovými tričky a vakuem místo mozku). Je ale potom otázka, jestli mě společnost přijme. Některým se takový typ člověka třeba nezamlouvá, stejně jako mně se nezamlouvá ta druhá polovina. Možná z předpojatosti….? Proto bych si dovolila tvrdit, že lidé se takto rozdělili sami. Toto rozdělení na krásné a ošklivé se neuvařilo z vody, nějakým způsobem se k němu muselo dojít. Snad je to dobou či celkovým rozmachem kultury fyzického vzhledu. Jako například v baroku. Lidé se bělili ostošest, hlavně aby nebyli opálení. Jak je možné, že se to během tak krátké doby otočilo o tři sta šedesát stupňů? Možná tím, že funguje staré dobré pořekadlo, že věci se mění. Chtěla bych mít jistotu, že i toto se jednou obrátí. Že tu jednou, co se týče vzhledu, opět nastoupí baroko a já budu moci vyjít ven a vytřít zrak všem solárkovým. Naštěstí je tu pro lidi jako já právě ta druhá polovina lidstva, která je nad tuto povrchnost povznesena a vidí váš úsměv jako krásnou věc, která jim prozářila den. A ne jako něco, s čím by člověk neměl v nejlepším případě vytáhnout paty z domu. To by se ale potom nemohl opálit, kdyby pořád seděl doma, že?
V jedné vědecké studii se prokázalo, že si muži vybírají partnerky podle vzhledu. Je to zajímavé, protože ženy si vybírají muže podle vůně. Mohlo by se zdát, že to muži jsou ti povrchní (často to tak bývá), ale musíme je omluvit. Vždyť oni za to nemohou. Příroda si je takto nastavila, takže to tak být musí. Nejspíš….
Svoje myšlenkové pochody bych ukončila závěrem, že není automatické, že člověk s horší fyzickou stránkou nebude úspěšný nebo milovaný. Jenom proto, že je ošklivý, se nemůže stát například velkou filmovou hvězdou? Možná je třeba tuto předpojatost hodit za hlavu a prostě to neřešit. Také se o to pokusím….

Katka C.


Úvaha: Jágr není člověk, Jágr je bůh – Sport jako náboženství dnešního věku

Dříve se lidem žilo špatně. Lopotili se celý den na poli, doma je k jídlu čekal jen vývar z kostí, deset dětí a těhotná žena. Bylo pro ně nezbytné věřit v něco lepšího. Věřit v odměnu po smrti – v boha a jeho království věčného blahobytu. Nestarali se o rytířské souboje – sport vyvolené vrstvy.
Dnes se lidé na poli nelopotí, mají jedno až dvě děti a manželku s antikoncepcí. Svět blahobytu zažívají už teď a nevěří, že po smrti by mohlo být něco lepšího. A bůh? Byl odsunut na okraj společnosti. Ten, kdo věří, je blázen. Náboženství jen omezuje naše životy. Víra je důležitá jen v USA a tam, kde žijí jako ve středověku. Civilizovaný svět už to pochopil a potřeboval si najít něco nového. Něco, co by mohl uctívat, k čemu by se mohl modlit. A co je lepší než oslava fyzické dokonalosti?
Sportovci jsou bozi. Je jich spousta jako bohů antických – hokejový bůh, fotbalový bůh, tenisový bůh, sprinterský bůh… Když je na vrcholu, všichni ho obdivují. Každý kluk/holka chce být jako on. Chlapi v hospodě se za něj hádají do krve s těmi, kdo by snad chtěli zmenšit jeho velkolepost. Ale co když bůh selže? Zraní se, zkazí zápas, nemá formu nebo dopuje. Při zranění ho fanoušci litují. Uctívači všechny ostatní ubezpečují, že se vrátí a bude ještě lepší. Kacíři se smějí: „Váš bůh je mrtev.“ Kdo zkazí zápas, je proklínán. Fanoušci mu vyhrožují, jsou schopni ho svrhnout z trůnu, obrátí se k němu zády. Kacíři se smějí: „Váš bůh je neschopný.“ Kdo nemá formu, vyvolává spoustu otázek. Všichni se diví. Kacíři se nesmějí. Jsou nervózní a myslí, že je to trik. Kdo dopuje, je okamžitě zatracen. Všemi. Je z něj padlý bůh. Leží na smetišti s jemu podobnými a je na něj pliváno, šlape se po jeho jméně a nikdo už mu nikdy neuvěří.
Být sportovním bohem je krásné. Je však těžké (velmi těžké) se na trůn dostat a ještě těžší je se tam udržet. Stále přicházejí mladší bůžci, zranění číhá při každém zápase a doping, jak ten je lákavý, stačí si vzít jednu tabletku a budu lepší. Je jako mana, která vás může zatratit i zabít.
A co uctívači? Jdou za svým klubem jako nacisti za Hitlerem – jeden sport, jeden klub, jeden hráč. Jejich víra je sytí. Jsou šťastní, když vyhrávají a zdrcení, když prohrávají. Ale i při prohře v nich žije naděje: „Příště vám to vrátíme.“ Jsou to normální lidé, ale při zápase se mění. Najednou jsou hluší a slepí. Jen křičí. Stávají se z nich zvířata, probouzejí se jejich přirozené pudy.
Sport je ritualizovaný boj. Nejen pro sportovce, ale i pro fanoušky. Vybíjejí si tak svou agresi. Je dobré mít pro co žít, někoho obdivovat, k někomu vzhlížet. Lidé chtějí vědět, že je něco lepšího. Ale teď, ne po smrti. Bůh – abstraktní pojem s neatraktivní nabídkou dovolené na onom světě – jim přestal stačit. Chtějí konkrétní věc nebo osobu, chtějí s někým sdílet své nadšení, chtějí být v davu obklopeni stejně smýšlejícími lidmi. Už to není Hospodin versus Alláh, ale je to Sparta versus Slavie.

Ivana B.


English texts


The mystery of the end of Houndland

Once upon a time there was a land where only dogs lived. They had a civilisation as we have now. They lived together in peace and love. But suddenly came a very dark day. I´m going to tell you the whole story just like my grandmother had told me.
In a city, whose name nobody remembers, a dog named Billy had a small but lovely bookshop. He was a very good dog and very good husband and father too. But he had one dangerous passion – dragons. He was very interested in them. He had dragons everywhere: in his books, in the pictures, and even on his pyjamas.
One day he mysteriously disappeared and since that moment he hadn´t been seen anymore. Almost fifty years later, one of his grandchildren found his diary in the attic of the bookshop. There was only one note from the day when the old Billy had disappeared.
42nd Hafnuary 563 A.D.
„I´m really scared. I don´t know what to do now. They said that they would come tonight. Yesterday when I was closing the shop I heard some terrible noises. I thought that someone was whispering my name. But no one was there. I don´t know why I had this terrible idea. Oh dog! Why did I do it? It´s only the Dragon´s fault. I thought that they were good, but I discovered their deepest secret. They come after us. They are trying to destroy our land. I have to tell it to someone. I…“
The last sentence was unfinished. Bill´s grandchild took the diary and gave it to his grandmother. No one knew what this text meant. But they could understand it very soon. Two days later it was an ordinary day as any day before. Uncle Benj´ arrived with his ice cream trolley near the school when all the lessons had finished. The Blackdogs team won the padfootball match and everything seemed to be normal. However, at five o´clock the fun stopped and the air got very cold. The dogs were very confused. They all were running to the main street. They saw a very scary scene there. There were about fifty dragons there. They settled around the City Doghall. It was probably the chief dragon that started to speak: „You little filthy dogs, you are now our possession. You will be serving us since this moment!“
That´s everything that my grandmother knew about this story. No one knows what happened then. We all know that dogs are the best friends of people and dragons are only in fairy tales.
Maybe the whole story is not true at all. But who knows? What would happen if the dragons directed us as they had done with the dogs a very long time ago…?
The Hafend.

Anna J.

 

ŠKOLNÍ ROK 2007/2008

Studenti si pro slohovou práci vybrali určitou věc, kterou popisovali očima někoho (či něčeho) jiného.

Věc: auto
Pohled: ježek

Ahoj, jmenuji se Osten, ale všichni mi říkají Bodlinko (hlavně maminka). Nedávno jsem šel na průzkum, docela jsem se vzdálil od domova. Byl krásný den, procházel jsem se trávou a najednou se přede mnou objevila veliká černá plocha. Na druhém konci jsem trávu viděl, ale když jsem se podíval napravo i nalevo, konce jsem nedohlédl. Neměl jsem dost odvahy tam vstoupit, a tak jsem se rozhodl odejít, ale zarazil mě podivný zvuk.
Z levého nekonečna přiběhlo podivné a veliké zvíře. Mělo čtyři kulaté nohy, oči, které mu doslova svítily, a z ocasu mu vycházel kouř. Nemělo žádnou srst, bodliny nebo peří. Úžasem jsem se nemohl ani pohnout. Jen jsem tam tak stál a díval se na to zvíře. Proběhlo kolem mne neuvěřitelně rychle.
Zvíře se přehnalo a já utíkal domů. Jako první jsem běžel k dědečkovi. Věděl jsem, že maminka by se zlobila a asi by ani nevěděla, co to bylo za zvíře. Děda mi vyprávěl starý příběh z dob, kdy ježci přišli do této země. To, co jsem viděl, se jmenuje Strážce a zjevuje se to vždy, když se nějaký opovážlivec snaží dosáhnout Ráje na druhé straně Hranice. Hodně ježkům se už povedlo Strážce přelstít, ale ještě více jich zahynulo pod jeho strašlivýma nohama. Říká se, že nikdy nespí, ale brzy ráno (ještě za tmy) se prý musí napojit a v tuto dobu nehlídá tak ostražitě. Existuje však i sekta, která tvrdí, že do Ráje nevstoupíme tím, že překročíme Hranici, ale vykoupení můžeme dosáhnout jen veskrze Strážce. Kdo prý pohlédne do jeho planoucích očí, bude spasen. Tato představa je pro normální ježky jen šílenou sebevraždou. Byla totiž nalezena roztrhaná těla těch, kteří tomu věřili a dokonce to i uskutečnili.
Od dědečka jsem odešel úplně ohromen. Líbila se mi představa Ráje. Najednou jsem věděl co chci, čeho chci v životě dosáhnout. Rozhodl jsem se, že Hranici překročím. Naplánoval jsem to na časné ráno (kdy se podle legendy Strážce nesoustředí), mamince jsem napsal dopis a odešel jsem. Teď stojím na Hranici. Do rozbřesku je daleko a Strážce tu také není. Držte mi palce, Ráj čeká.

Ivana B.


Věc: bylinkový čaj
Pohled: hrnek

Venku už opět svítá. Hm, to bude asi sedm hodin ráno. Ale z myčky bohužel nevidím na hodiny. V tuto dobu obvykle vstává Má paní a vaří si vždy do mě svůj krásně voňavý bylinkový čaj. Mmm, už dopředu cítím tu vůni. Ostatní hrnečky mi tuto čest závidí. Jsem totiž jen Mé paní a nikdo mě nesmí použít na pití nějakého jiného nápoje. Ještěže do mě nevaří kávu, tu nemám moc rád. Tedy, káva do mě vařena nebývá, ale už jen když cítím tu vůni, která vychází z ostatních mých kolegů, mě utvrzuje v tom, že káva není moc dobrá. Je sice pravda, že horká voda, která se do mě lije z rychlovarné konvice, pálí, ale na to vše zapomenu, když ucítím tu nádhernou vůni. Ani pořádně nevím, jaké bylinky v tom čaji jsou. Řekl bych (soudím jen podle výparů), že to bude hřebíček, růže, vanilka a další koření, která neznám. Základem této směsi bude určitě čaj zelený, protože ho Má paní pije jen ráno místo kávy. Zaslechl jsem totiž, že obsahuje také kofein jako ten černý hořký nápoj. Ale zpět k tomu, co chci říci. Vždy, když se čaj začíná připravovat, nalije se nejprve voda do rychlovarné konvice a zapne se. Potom přijdu na řadu já. Jsem postaven na kuchyňskou linku a je do mě položeno takové červené sítko. To aby bylinky neplavaly ve vodě až se zalijí, ale jen se vylouhovaly. Do sítka je pak nasypána ta úžasná směs. Je uložena v takové krásné malé kovové krabičce na čaj s nějakými „čajovými“ motivy. To znamená, že je tam vyryta čajová konvice, hrnečky, lžičky a různé ornamenty a květiny. Poté jsou do sítka nasypány dvě až tři lžičky tohoto čaje. Vždy už se nemohu dočkat, až do mě bude nalita voda, aby vůně a chuť bylinek pronikla do mě celého. Je tedy ovšem pravda, že nalévání té vařící vody je dosti nepříjemné. Jsem vždy studený a trochu to trvá, než si na teplotu zvyknu. Ale něco podobného už jsem vlastně říkal. Z té nedočkavosti už jsem celý zmatený. Bylinky totiž krásně voní ještě nenamočené. Po zalití vodou se směs začne louhovat. Voda se zbarvuje do takové zvláštní barvy. Je to něco mezi žlutou a zelenou. Ale ta vůně! Neumím ji přesně popsat. Je taková uspávající. Připomíná mi čas Vánoc, klid, mír a domov. Nejvíce cítím asi ten hřebíček. A také cítím tu lahodně příjemnou chuť! Všechna aroma čaje se do vody vsakují asi pět minut. A chutná to čím dál lépe. Potom je sítko i s rozmočenými bylinami vyndáno a oklepáno. Padají do mě poslední kapičky čaje. A ještě cukr. Je to takový bílý a hrubý prášek a dodává nápoji sladkou chuť. Obvykle dostávám tak dvě lžičky, které se pak musejí promíchat s tekutinou. Jak se čaj rozvíří, docela to lechtá, ale zároveň příjemně hladí. Občas jsem však udeřen kovovou lžičkou, ale já věřím, že to není schválně. Ach, jak nádherně hřeje. Postupně však stydne, aby ho Má paní mohla vypít a nespálila si ústa. Po nějaké době jsem uchopen a zvednut do výše a její rty se dotknou mého okraje a nápoj mizí. Vždy je mi to tak líto. Jednak kvůli jeho vůni a chuti a jednak proto, že jak se hladina snižuje, je mi více zima na místa, kde už je prázdno. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsem paní dobře posloužil a ona si pochutnala na výborném čaji. Nakonec mě postaví na kuchyňskou linku a já trpělivě čekám na večer, kdy budu umyt. Celý den se rozhlížím po kuchyni, pozoruji lidi, kteří se tam střídají a pečlivě sleduji, co se děje. Nebo si také povídám s mými kamarády. Ale hlavně se moc těším na další ráno, až mě zase navštíví ten nejúžasnější bylinkový čaj.
A hele, už se rozsvítilo! To vstává Má paní!

Kateřina K.


ÚVAHY

Sofoklés: Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka

Trochu mě překvapuje, že to řekl Sofokles ve své době plné věcí, které si lidé nedokázali vysvětlit, a tak je přisuzovali bohům. Tenkrát pro ně nejmocnější na světě byli právě bohové.
Dnes tento výrok podle mě pravda je. Člověk dokáže využít všechny živly, i když se mu někdy vymknou kontrole, ale to se většinou rychle napraví.
Člověk si pro sebe přetváří vše, co mu přijde pod ruku. Snaží se vymyslet vše pro to, aby se mu žilo lépe. To žádné zvíře nedělá. Zvířata se starají jen o to, aby měla co jíst a aby předala dál své geny. Budoucnost je moc nezajímá. Tak nějak se o své bytí (ne)starali předci lidí kdysi v pravěku. Moc se nelišili od zvířat. Nedokážu si představit, že bych žila v jeskyni jako nějaké zvíře a nic by mě nezajímalo. I dnes se někde na světě takoví lidé, kteří žijí jako v době kamenné, najdou. Když se vrátím na začátek, k úvahám proč Sofokles jako nejmocnější nejmenoval bohy. Ne že by se mi to nelíbilo tak, jak to je. Zní to vznešeně a zvyšuje to sebevědomí. Každý se musí cítit mnohem lépe, že je něco víc. Napsala jsem každý? Pardon, omlouvám se všem, kteří věří v něco vyššího. Ti ortodoxnější židé/ křesťané/ muslimové / …. nad tímto výrokem určitě ohrnují nos a uraženě říkají: „ Jak může být někdo tak pyšný a tvrdit, že člověk je nejmocnější na světě? Taková hloupost! Nejmocnější je přece Bůh / Hospodin / Alláh /….(nehodící se škrntěte).“ Jsou naštvaní. V této chvíli mě napadá jedno přísloví: Pro pravdu se člověk zlobí.
Člověk je prostě nejmocnější tvor na světě a já se nechci snižovat před nějakou bytostí nebo silou, o které vůbec nic nevím, která je nejspíš jen výplodem mozků nějakých starců a která dopouští všechny války, genocidy, katastrofy, i když o ní všichni tvrdí, že nám pomáhá, a že to s námi myslí dobře.

Ivana B.


Sofoklés: Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka

Po tomto výroku se mi chce volat: Cože? Myslel to autor vážně nebo to pronesl v nějakém deliriu? To už asi nikdy nezjistíme, přeci jenom, už nějaký ten pátek je tento výrok slavný. Zkusíme se tedy zamyslet.
Mnoho je na světě mocného – to je pravda. Už desítky miliónů let nám den co den někdo nebo něco připomíná, že je silnější. Dinosauři, nemoci a mory, počasí, lidé, Bůh.
Ano, dinosauři byli opravdu mocní. Měli „pod palcem“ nižší tvory. Hlavně ti masožraví byli obávanými nepřáteli. Ve své době byli opravdu mocní. Ale ne všechny mocné a obávané bytosti přežijí. Vymřeli a s nimi zapadl do propadliště dějin i jejich strašlivý svět krutovlády a masakru. Silnější vyhrává. Bohužel nebyli dost silní na to, aby vydrželi.
Nemoci a mory – stálé téma mocnosti. Straší nás už od nepaměti a vyžádaly si tolik obětí, že horší snad byla už jen Potopa. Nemoci jsou opravdu mocné. Jsou tak mocné, že zvládly přetrvat i do dnešních dnů a jsou našimi kostlivci ve skříních. Miliony, ba přímo miliardy lidí zemřely a stále umírají na následky nemocí. Na řadu nemocí lidé našli lék, na mnohé se ale lék stále hledá.
Počasí – věčný a obávaný krutovládce. Na počasí je i člověk příliš krátký. Slova „poručíme větru, dešti“ nejsou opravdu na místě, a i když se o to pár snaživých vědců pokoušelo, vždy neúspěšně a s nulovými výsledky. Ano, v pár případech byla zaznamenána mírná změna, ale bohužel (nebo bohudík?) nebyla tak převratná, aby změnila svět. Počasí se poručit nedá. Příroda je mocná, jen tak ji někdo nezkrotí.
Lidé – jak jinak. Stále touží po moci a po slávě. Možná proto jsou války. Zprvu možná mají tito lidé ušlechtilou myšlenku, ale postupem času ji ztrácí a jsou z nich pouze stroje na moc. Hitler, Fidel Castro, Napoleon Bonaparte, Lukašenko… Stačí jmenovat jen pár z nich, dějiny a současnost jsou už tak dost strašlivé a děsivé. Jejich moc ale i přesto není zase tak „mocná“, jak si mysleli.
Bůh – tím se dostávám k další části: Nic však mocnějšího člověka. Zde si dovolím své „cože?“.
Jak může někdo tvrdit, že je člověk nejmocnější? Kde by byl takový Napoleon, kdyby ho při jeho tažení do Ruska zasáhl blesk z nebe? Nebo snad onemocněl tuberkulózou a zemřel? Ne, lidé nejsou nejmocnější. Často si na nejmocnější hrají, často si tak i připadají, ale nakonec jejich moc zemře spolu s nimi. „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Přesně to jsou ti strašliví mocní lidé – prach.
Proto zastávám názor jako miliardy lidí po celém světě a ukončila bych své přemýšlení trochu pozměněným výrokem: Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího Boha.

Kateřina C.

Vybrané texty K4b – Absolventi 2009

ŠKOLNÍ ROK 2008/2009

 

Slohové práce z českého jazyka

Úvaha: Krásný, štíhlý, úspěšný, opálený – symbol člověka dnešní doby

V našem životě nás obklopují různé vlivy, jež formují náš způsob vnímání okolního prostředí a světa, v němž žijeme. Současná společnost vyžaduje od člověka, aby plnil stále více nároků, musí se stát živoucím ideálem krásného, úspěšného jedince, deroucího se stále vpřed, na vyšší pozice, za vyšším platem, větším a luxusnějším autem či domem, nikdy nesmí být zcela spokojen. Jen takový člověk může dosáhnout úspěchu a uznání. Trochu mi to připomíná Darwinovu teorii vývoje druhů o tom, že jen ti nejdravější a nejsilnější přežijí. To by však znamenalo, že se lidé chovají jako zvířata, ponoukáni svým egoismem a pudem sebezáchovy, bez ohledu na potřeby a životy ostatních.
Opravdu jsme tak špatní?
Myslím, že ne, jen jsme se dostali do slepé uličky, kam nás zahnaly kroky dřívějších generací, leč bylo by špatné svalovat vinu jen na ně. V současnosti máme sice problémy, které vyplývají z našeho nehospodárného, neuvědomělého a sobeckého způsobu jednání se světem i se sebou samými, je pravdou, že na každém kroku jsme zaplavováni plytkými produkty moderní kultury, jež vede mnohé z nás do služeb mamonu, a že se stále více podřizujeme ikoně krásných, bohatých obchodních makléřů, buď abychom se jimi někdy v budoucnu sami stali, nebo aby nás okolí nevyloučilo ze svých řad jako cosi zvrhlého, zkaženého a nenormálního, takzvané nepřizpůsobivé jedince.
Leč položme si otázku, opravdu se v onom moři kalu nenajde perla, je veškeré dobro odsouzeno zaniknout jednoho dne v temnotách? Snad je můj názor příliš idealistický, snad nejsem schopen vidět problém v celé skutečnosti, leč myslím, že ani největším tvůrcům současné pokleslé bulvární kultury se nepodařilo, a doufejme, že ani nepodaří, pohltit všechny citlivé mysli tohoto světa, toužící po skutečném poznání, umění a krásnu. Je stále mnoho těch, kteří dávají přednost skutečným, trvanlivým hodnotám před zlacenými náhražkami, za něž nás privilegované koncerny nabádají vyměnit nemódní a zastaralé ideje. Z tohoto konfliktu, neboť střet těchto dvou natolik rozdílných myšlenkových proudů a zájmů nemůže vést k ničemu jinému, zatím žádná strana nevzešla jako vítěz. Je jen na nás, jaký způsob života si zvolíme, jaké prvky přijmeme, či odmítneme, leč měli bychom se rozhodovat vždy jen svým rozumem a smyslem pro to, co je dobré a správné, nebo špatné. Myslím, že je na první pohled jasné, co má skutečnou hodnotu, a co je jen pouhým stínem v Platónově jeskyni.
Co by podle vás mělo mít větší cenu, nové, nablýskané auto, reznoucí časem zapomenuté v garáži, či myšlenky umělců, filozofů a dalších velkých tvůrců, jejichž díla uchvacují svou vnitřní vybroušeností i v dnešních dobách? Oč živější je Ilias a starodávné eposy a hrdinské písně před současnými autory, píšícími jen pro lesk a slávu, a nikoliv pro umění samotné.
Proč jsem se rozvyprávěl právě o tom? Podle mého, možná mylného, názoru je právě kultura zrcadlem, v němž se odráží pravá podoba lidí všech vrstev, národů a věků. Zdá se mi, že současnost v některých ohledech ztrácí něco pro mě velmi důležitého, smysl pro lepší stránku člověka. Nevím, co bychom s tím mohli dělat, ale zdá se mi to smutné.

Martin S.

ŠKOLNÍ ROK 2007/2008

Studenti si pro slohovou práci vybrali určitou věc, kterou popisovali očima někoho (či něčeho) jiného.

Věc: stůl
Pohled: zamilovaná židle

Ne, již to nemohu dále tajit. Rozhodla jsem se popsat svou jedinou, tajnou lásku.
Je nádherný, vyšší než já. Když mi někdo nebrání ve výhledu, jsem schopná ho pozorovat celý den. Bohužel to není příliš časté, neboť si ho celá rodina oblíbila. Nesnáším je. Když vidím, jak s ním nakládají, a co na něm provádějí, musím ho jen obdivovat, že si dokáže udržet svou hrdost.
Občas mi dovolí se ho lehce dotýkat. V tu chvíli cítím, jak je pevný, a vím, že se o něj mohu opřít. Krutí lidé, kteří mě od něj odtrhnou a dají z dohledu. Pak mi ani nevadí, že po mně šlapou, jen toužím být zase s ním.
Je starobyle přitažlivý – má důstojný, starý vzhled a tajemné ornamenty dávají jeho tmavému tělu rafinovanou eleganci. Má nádherně tvarované nohy a, ach, jeho boky… Jeho boky skrývají víc, než by se mohlo na první pohled zdát – různé záhadné skrýše a zákoutí…
Myslím, že ke mně také něco cítí. Když ke mně tiše shlíží, vidím v jeho pohledu jakousi něžnou starostlivost. Bojím se ale, že ještě truchlí po své bývalé družce – nádherném stvoření, které nyní žije s panem Klavírem. Nedokázala ho plně ocenit. Stejně věřím, doufám, že jednou přijde den, kdy si vyjevíme své city a budeme spolu žít šťastně až do smrti. Jediné, co mě trápí, je to, jak si je poslední dobou blízký se slečnou Lampou. Asi žárlím.
Celá léta stojí na jednom místě – v jeho tichém stínu našly skrýš při hře na schovávanou už celé generace dětí. Má je rád, a když jsou nešťastné a jdou se k němu vyplakat, nabídne jim chápavé objetí, i když pár dnů před tím tytéž děti vyrývaly své iniciály do jeho těla.
Každopádně je obdivuhodný a nezbývá mi, než modlit se a doufat v naši společnou budoucnost.

Marie D.


Věc: slunce
Pohled: rostlina

Dobrý den, milé rostliny!
Jsem velice ráda, že mi bylo umožněno udělat přednášku ve zdejších prostorách. Taktéž bych Vám všem s radostí poděkovala, neb takový počet posluchačů jsem snad nikdy nikde neměla.
Jak pravil náš prorok – Slunce je naším stvořitelem. Až přijde čas, uvrhne naši říši do temnoty. Nás všechny i s našimi předky odvede s sebou do Země věčné zeleně a vláhy. Navzdory přesným popisům této neznámé prorocké rostliny, není přesně určeno, kdy jsme byly stvořeny a, což je pro některé z Vás nejspíše podstatnější, kdy si pro nás přijde Slunce. Naštěstí si mezi sebou mnoho generací našich předků předávalo veškeré informace potřebné pro život a službu našemu Pánu.
Ve chvíli, kdy začne Stvořitel vycházet, nesmí žádná rostlina, ba ani úplně malinká rostlinka, zahálet a měla by ho co nejsrdečněji pozdravit. Těšit se z jeho přítomnosti je samozřejmostí. Za odměnu bude každá rostlina, těchto pokynů poslušna, zahrnuta jeho přízní a zájmem. S citlivou péčí nám pomůže s obnovením tolik potřebné energie. Jakmile toto vykoná, vyzve nás k rituálu, jež má uctít jeho velikost. Rituál přeměny je každá z nás povinna provádět celý den – během práce jsme neustále pod dohledem našeho laskavého Pána, jenž nás svým dotykem drží při životě.
Vidím, že na mnoha tvářích mé sdělení vyvolalo pousmání, ale pamatujte: Kdokoli z Vás, kdo nebude poslušen mých rad, zemře a nedostane se do Země věčné zeleně a vláhy, nýbrž ho pohltí Komposty pekelné!

Jakub N.

Sonnets (K4a) – 2009

If love was a fool
It would happen too
That my heart would be cool
And I´d have nothing to do.

But love is a sun
Which shines on my head
So I want to run
Straight into your bed.

Love is a flower too
Which decorates my hair
I want it to do
I want to sit on this chair.

But a flower dies
When it is nice!

Ivana Baňacká

In the first house were two dogs
White and black
They did box
And they never went back.

In the second house lived cats
One, two, three, four, five
Dogs and cats are pets
This is a real life.

In the next house lived a hamster
He was very red
Then he was killed by a gangster
And the hamster was dead.

In the last house lived a ghost
He was in the old house lost.

Tomáš Brabec

Následující báseň není přesný sonet, ale v každém případě se povedla natolik, že ji zde uvedeme:

If love was a flower
It would be for me like a cold shower
Because you are a flower for me
And I´m everywhere where you may be.

If friendship was true
What I´m for you?
Am I only a shadow
Or your morning meadow?

I don´t know
What has happened now
Maybe I can wish
To you my gold fish.

I love you very much
And you, do you feel my love touch?

Kateřina Cichá

The Wonderful Sun

Oh, Sun, your rays beam herein every wonderful morning
My love is in haze of golden ribbons and laces of yours
Your fresh shine is gleaming in a smoothed pool like a ring
God, keep your gratefulness upon Sun, and open its shining doors.

Oh, Sun, your rays stream herein every sweating warmth of noon
I adore your purity of shining upon everyone in my vicinity
Give me more chances to see thee in, brilliance of decency, please soon
Thee art dutiful and the gayest golden circle of fire and vitality.

Oh, Sun, your rays shiver upon the land, every such a dreamy evening
I love all colours of evening, your painting of unforgettable details
And your brother Moon, soon, shall be creator of his starry painting
His pale and silver face will be observing all visible places.

My eloquence is not, indeed, competent for an ideal description of sky
Therefore, I am not asking either scientists, or common people …why?

Petr Štalmach K3a




Sonnets (K4b) – 2009

The song of melancholy

Winter and snow
I´m sad
Where is my smile? No!
I think that I´m lost.
I see a blue moonlight
My silence is lost as my work at the post.
The dust from my dreams is light
My dreams of happier times
I forgot their melody and song.
I´m losing their lines
I have been lonely for a very long…

In my life there is a ghastly gloom
And I never want to groom.

Martin Slavík

Me and You

I have a big ring
You have big eyes
I can hear you sing
You are very nice.

I love a big fun
I hate any cry
You live with my mum
You love and try.

I love every morning
I love to meet
You are very boring
You love only to feed.

You are very old
Your heart is cold.

Katrin Tarkhounová



Vybrané maturitní slohové práce z roku 2009

Téma č. 1: „To se neodvrací spisovatel od své vlasti. To vlast staví spisovatele mimo zákon.“ Milan Kundera, 80. výročí narození slavného autora.

výklad

„Dříve než budeme zapomenuti, proměníme se v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomněním.“ To jsou slova Milana Kundery, nejznámějšího žijícího českého spisovatele pobývajícího v zahraničí. Milan Kundera oslavil 1. dubna letošního roku 80. narozeniny. Tento autor, ke kterému se česká literatura po „sametové revoluci“ hrdě hlásí, je však zcela proti jakémukoli sentimentálnímu připomínání jeho původu. Máme tu tedy dalšího Evropana.
Milan Kundera se narodil v Brně v rodině muzikologa a rektora JAMU Ludvíka Kundery. Vystudoval brněnské gymnázium. Dva roky pak studoval v Praze filozofii, nakonec ale vystudoval scenáristiku na FAMU. Na této škole pak vyučoval světovou literaturu až do roku 1970, kdy ztratil kvůli svému projevu na IV.sjezdu svazu spisovatelů zaměstnání. Dalších pět let pak žil z honorářů za vydávání svých děl v zahraničí. V roce 1975 odjel do Francie, odkud se už nevrátil. Jako hostující profesor vyučoval na univerzitách v Rennes a v Paříži. Nyní žije v Paříži se svou manželkou Věrou. Od roku 1989 občas navštěvuje naši republiku, české novináře však dráždí svou nechutí poskytovat rozhovory.
Milan Kundera byl z generace ovlivněné komunistickou ideologií. Na svou literární dráhu nastoupil v 50. letech jako básník a vliv této ideologie se projevil v jeho prvních dílech: básnická sbírka Člověk, zahrada širá obsahuje lyricky laděné verše stalinistického ražení. Poema Poslední máj pak oslavuje Fučíka zveršovanými pasážemi z knihy Reportáž psaná na oprátce. Těmito dvěma díly potěšil oficiální kritiku, tu však vzápětí pohněval svou třetí sbírkou básní, v níž se do naší poezie vrátila erotická láska. A nebyla to láska dvou zapálených budovatelů socialismu, ale vztah dvou moderních lidí procházejících různými krizovými vztahy.
Do světa prózy vešel Kundera v 60. letech razantně a s náležitou odezvou. Jeho tři povídkové sešity Směšné lásky měly velký čtenářský úspěch, podpořený ještě filmovou adaptací. Hlavním tématem povídek je odosobnělost milostných vztahů, se kterými se chladnokrevně kalkuluje. Snaha o oživení či změnu původního vztahu se hlavním protagonistům vymyká z rukou a vyústění situací je tragikomické, či dokonce tragické.
Po povídkách následuje román Žert, který je řazen mezi nejlepší česká díla vzniklá po II. světové válce. V příběhu se chce bývalý vysokoškolský student Jahn pomstít hlavnímu aktérovi svého vyloučení z vysoké školy. Jeho „žert“ se však nezdaří a obrací se proti samotnému strůjci – Jahnovi. Tak, jako končí hlavní žert, končí i epizodní „žerty“. Román vyvolává otázky, zda náš život i naše dějiny nejsou často také jen sledem různých nepovedených žertů. Kniha je ale také obžalobou zrůdného režimu, ničícího životy lidí na základě naprosto absurdních obvinění.
Další jeho dílo ze 60. let je opět o střetu člověka s komunistickou ideologií. Román Život je jinde popisuje osud přecitlivělého básníka, který ve své nevyrovnanosti přilne k myšlence komunismu a jako vyznavač prázdných hesel, zrádce a udavač zničí nejen svou dívku, ale i sebe.
Povídkovou knihou Kniha smíchu a zapomnění se Kundera (již v emigraci) vyrovnal se svým steskem po vlasti. Nazváním tehdejšího prezidenta G. Husáka „prezidentem zapomnění“ přišel o československé občanství. Francouzské občanství získal o dva roky později.
Asi největší popularitu mu v zahraničí přinesl román Nesnesitelná lehkost bytí, který byl v některých zemích západní Evropy zařazen mezi nejlepší přeložené romány 20. století. Děj knihy není složitý. Neurochirurg Tomáš a jeho žena Tereza po okupaci Československa v roce 1968 emigrují do Švýcarska. Tomáš pracuje ve svém oboru, Tereza má zpočátku úspěch se svými fotografiemi z okupace Prahy, pak ale začne zájem o její práci upadat. Tereza se tedy vrací sama do Prahy. Tomáš ji následuje, i když ví, že je to konec jeho profesní dráhy. Živí se tedy jako umývač oken, navazuje chvilkové sexuální vztahy s jinými ženami, aniž by byla narušena jeho láska k Tereze, která ale Tomášovými vztahy trpí. Nakonec se odstěhují na venkov, kde konečně nacházejí duševní klid, oba však záhy umírají při autonehodě. V tomto románu jsou (stejně jako v Žertu) stejné události nazírány pohledem několika osob a tyto náhledy se diametrálně odlišují. Kundera si také v příběhu všímá problematiky mezilidské komunikace, především různých nedorozumění, a psychických stavů lidí v emigraci. A název knihy? Z pocitů žít „načisto“ a z rozhodování se bez potřebných zkušeností vzniká pocit tíže, jejím protikladem je lehkost, podle Kundery nesnesitelná, protože znamená životní plytkost.
Posledním česky psaným románem (z 90. let) je Nesmrtelnost, zabývající se existenciálními pocity člověka na konci 20. století. Kundera zde také řeší své oblíbené téma: vztah spisovatele ke svému dílu (např. na postavě Goetha). Tímto románem se také rozloučil s českým prostředím – příběh se odehrává ve Francii, postavami v příběhu jsou Francouzi.
Jeho poslední romány vyšly už ve francouzštině: Pomalost, Identita a Nevědomost. V březnu tohoto roku vydalo nakladatelství Gallimard , které ve Francii vydává jeho knihy, sbírku devíti esejů s názvem Setkání. Překlad z francouzštiny by ale také mohl znamenat střet nebo srážku. Jelikož Kundera je velmi přísný a puntičkářský k překladům svých děl, bude trvat zřejmě ještě dlouhou dobu, než se tyto knihy dostanou na český trh.
Kundera je také dramatikem: za hru Majitelé klíčů, která pojednává o osudové volbě jednoho člověka během jediného dne, obdržel v 60. letech Státní cenu Klementa Gottwalda. V Československu také napsal hru Jakub a jeho pán, což je variace na román Denise Diderota. V Praze je v současné době uváděna Kunderova hra Ptákovina, kde je hlavním tématem moc a sex na pozadí školního prostředí.
Kundera je ovšem také brilantním esejistou. Jeho dílo nejlépe vysvětlují dvě eseje Umění románu. První esej byla napsána v roce 1960, další se stejnojmenným názvem napsal Kundera v roce 1986. V novější eseji popisuje úlohu moderního románu, staví se do opozice proti avantgardním literárním pokusům i proti klasické výstavbě románu. Ve svých dílech se Kundera vrací ke kořenům staré literatury, kdy dílo bylo tvořeno jak příběhem, tak i úvahami na téma láska, smrt, moc… Podle Kundery má být román syntézou epické i meditativní složky, má klást otázky, nutit k zamyšlení, konfrontovat…A to se mu v jeho románech daří.
A co říci k slavnému spisovateli na závěr? Snad jen připomenout článek, který vyšel koncem loňského roku na stránkách časopisu Respekt. Podle něj prý Kundera udal v období 50. let západního agenta, který byl na základě tohoto udání zatčen a odsouzen k mnohaletému vězení. Kundera udání popřel a na jeho obranu se postavili nejen české významné osobnosti (např. Vácav Havel), ale také světoví spisovatelé. Nicméně autor článku slíbil zveřejnit další skutečnosti i důkazy o Kunderově vině…

Irena Fořtová (K4a)


Bohatství, chudoba a konec světa

Téma č. 2: Dvacáté první století: Na prahu blahobytu a ekologické katastrofy
úvaha

Dvacáté první století je stoletím velkého technického pokroku. Dá se říct, že to začalo už na přelomu století a tisíciletí. Jak moc tenkrát lidé vítali nové milénium. Jedni se těšili na nový začátek, na lepší život, a jiní v budoucnosti viděli jen špatné věci. Nechtěli to 21. století a 3. tisíciletí, báli se konce světa. Vždyť Nostradamus to předpověděl, Svědci Jehovovi to také říkají (ti to říkají docela často). Lidé se dělí na optimisty a pesimisty, a tady se to ukázalo.
Mně bylo v roce 2000 dvanáct let a o svém životě jsem měla úplně jiné představy, než mám teď. Měla jsem i jiné hodnoty a jiný pohled na svět. Nevím, do jaké skupiny bych se tenkrát zařadila. I dnes, když přijde konec roku, se mi nijak zvlášť slavit nechce. Vždy mám divný pocit, že něco končí a já jsem zase o krok blíž ke smrti. Ale abych se vrátila k začátku století a technickému pokroku. Když si přečtete nějakou sci-fi knihu (nebo zhlédnete nějaký sci-fi film), uvidíte svět jednadvacátého století, kde vládne technika a pobíhají roboti, nebo uvidíte svět na pokraji zhroucení. Svět po nukleární válce, svět po ekologické katastrofě. Vzpomínám si na pár takových filmů – Vodní svět, Já, robot (to je i kniha), Šílený Max, Blade runner a další. Kniha se mi vybaví asi jedna – bratři Strugačtí a jejich Poledne XXI.století.
Ať už je ale jakékoli období, lidé se dělí také podle něčeho jiného, než je pohled na svět. Podle majetku. Lidé jsou chudí, středně bohatí a bohatí. Stejně tak se dají rozdělit i státy. Někteří bohatí lidé se snaží pomoci chudým žít lepší život. O to samé se snaží i bohaté státy, ale myslím, že to jde hůře než u lidí. Pomoci jednotlivci je jednodušší než pomoci milionům lidí a některé státy jsou tak prorostlé korupcí a bůhví čím ještě, že se pomoc nikdy nedostane tam, kde je potřeba. Jde hlavně o africké země, kde většinou vládne nějaký diktátor a kde zuří občanská válka mezi příslušníky různých kmenů. Tam se peníze na očkování a na léky proti AIDS používají na nákup zbraní. Nejhorší na tom je, že státy poskytující pomoc následně do oblasti ty zbraně prodávají a své peníze si vezmou zpět. O žádné finance tak nepřijdou, a ještě získají odbytiště pro své výrobky.
Žít v nějaké hodně chudé zemi musí být peklo. To si já, ani většina lidí tady nedovede představit. Ale za válkou pochroumanou zemí nemusíme jezdit až do Afriky. Co takhle Balkán a bývalá Jugoslávie? Jasně, jsou asi bohatší než nějaká Zambie, ale z války se budou nějaký čas vzpamatovávat. Jeden kamarád z Bosny mi říkal, že během války byli čtyři roky bez elektřiny a bez vody. Čtyři roky bych nepřežila.
Říct, že žijeme na prahu blahobytu, není úplně přesné. Někdo v blahobytu žije, a někdo ne. Kdysi jsem četla krátký článek o tom, kolik planet jako Země by bylo třeba, aby všech šest miliard lidí mohlo žít stejně jako lidé v Evropě. Myslím, že to číslo bylo pět. Přepych se světadíl od světadílu mění. Někde jsou na prahu blahobytu, někde jsou hluboko pod ním a někde už ten práh překonali. Podle mého názoru jsme ten práh překročili tady v Evropě. Pro nás je 21. století stoletím blahobytu, i když se teď pořád mluví o ekonomické krizi. Já se jí nebojím. Jak přišla, tak také odejde. Možná, že nějaké země budou mít problémy, ale když si představím, co všechno už Evropa prožila, tak se opravdu nebojím. Ale co ekologie? Co příroda? V názoru na ochranu přírody bych se postavila někam do středu. Nějak extra přírodu nechráním, ale zase nechci, aby místo lesa byla poušť. A opět dělení lidí. Kromě vyrovnaného středu můžeme obyvatele Země rozdělit do dvou extrémů. První jsou lidé přírodu devastující a druzí lidé přírodu milující více než svůj život. Jedno lepší než druhé.
Když si znečistím výkaly a mrtvolami řeku, která je pro mě jediným zdrojem pitné vody, tak jsem asi malinko na hlavu. Něco takového se stalo v Indii, kde je posvátná řeka Ganga žumpou, ke které bych se já ani nepřiblížila. Nebo když je moje země největším producentem skleníkových plynů a já odmítám podepsat mezinárodní smlouvy o jejich omezení. Pokud vím, USA nechtěly podepsat Kjótský protokol. Podobně bych mohla pokračovat do nekonečna.
Na druhé straně jsou lidé, kteří vyšplhají na strom a snaží se ho tím zachránit před pokácením. Kdyby raději šli zasadit strom nový. Nebo ti, co žijí v souladu s přírodu a ještě v tom vychovávají děti. Chudák dítě. Teď je velikou módou nakupovat všechno bio. Biojídlo, biooblečení, biocokoli. Za chvíli se bude vyrábět bioauto nebo biotepelná elektrárna.
Vrátím se na začátek, k filmu Vodní svět. Tam je Země po globálním oteplení úplně celá zaplavená vodou. Na hladině přežívají lidé na různých loďkách a vraždí se kvůli malé hrsti země nebo kytce. Upřímně doufám, že to takhle ve skutečnosti nedopadne a jestli ano, tak snad se toho nedožiju. Panuje názor, že globální oteplování je nejhorším ekologickým problémem. Já sama to nepopírám, ale ani nějak nezveličuji. Třeba je to normální jev a planeta se otepluje sama od sebe. Na druhou stranu bych byla nerada, kdyby se zaplavily některé přímořské oblasti. To by pak Chorvatsko nebylo Chorvatskem. Ale zase Praha by se mohla stát přístavním městem.
Trošku si ten svět ale asi přece jen ničíme. Pomalu nám dochází uhlí a ropa, pitná voda také není všude. Každá vyspělá civilizace si svůj svět nakonec zničí. Co sci-fi filmy? Na Zemi přiletí mimozemšťané, kteří si svou planetu zničili, a tak chtějí tu naši, aby ji zničili také. Třeba někdy poletíme někam my? Takže možná ani nemá cenu se snažit všechny chyby napravovat. Po nás ať přijde potopa! To je tak trochu i moje heslo. Až umřu, bude mi všechno jedno, tudíž mě to ani moc nezajímá. Sice se mi zamřít nechce, ale nic s tím nenadělám. Chtěla bych vědět, jak bude svět vypadat za 200 let, ale tohle přání se mi splní asi jen ve snu. Lidé jsou různí a jejich názory také. Podle mě se nikdy všichni neshodnou na jedné věci. To znamená, že stále budou existovat lidé tvrdící, že ekologie je blbost, a lidé přivazující se ke stromům.
Do budoucnosti nevidím, tak ani nevím, jak to s námi všemi dopadne. Bude válka o vodu? Bude válka o ropu? Vzbouří se chudí a nastane anarchie? Ovládne svět nějaký despota? Přiletí mimozemšťané a všechny nás zabijí?
Nevím, nevím, nevím!

Ivana Baňacká (K4a)


Téma č. 2: Dvacáté první století: Na prahu blahobytu a ekologické katastrofy
úvaha

Vybrala jsem si toto téma, protože mě vždy zajímal osud planety Země. Bohužel naše krásná modrozelená planeta nám odpověď na otázku, jak se k ní máme chovat, nedá. Proto si my lidé musíme pomoci sami a vydedukovat, co pro ni bude nyní, ve 21. století, nejlepší.
Nejprve se musíme zamyslet nad minulostí naší planety. Existovaly v dávných dobách například v pravěku, sociální nůžky? Odpověď zní: Ne.Nejprve se musíme zamyslet nad minulostí naší planety. Existovaly v dávných dobách například v pravěku, sociální nůžky? Odpověď zní: Ne.
Zrovna v pravěku byli všichni lidé na „jedné lodi“. Všichni totiž lovili, spali, starali se v jeskyni o rodinu a kmen. Skupinu vedl jejich vůdce, ale nikoli vykořisťovatel. Počátky sociálních nůžek (rozuměj materiální rozdíly mezi chudými a bohatými) hledejme již v antice. Zde existovaly jak na jedné straně bohaté rodiny (např. politiků či válečníků), tak na druhé straně otroci a žebráci. Nebo starověký Řím – tam se lid dělil na bohaté ( SPQR), patricije, plebejce a chátru. Proč tomu tak bylo? Důvod je jasný – lidská touha po moci a penězích. Vždyť se říká, že první člověk, který si osvojil půdu a oplotil ji, stvořil vlastně nevědomky jakýsi předstupeň kapitalismu a lidé se začali od sebe materiálně lišit, začali si závidět a krást. Lidé tedy byli vlastníky půdy (páni, feudálové) a nemajetnými poddanými.
Ale konec s historií. Ano, znát ji je určitě potřeba – vždyť kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit pro budoucnost. My se budeme zabývat 21. stoletím, které, jak z názvu vyplývá, se zmítá mezi blahobytem a chudobou či ekologickými katastrofami.
Vraťme se tedy do současnosti. Nejdříve by to chtělo vysvětlit, co oba výše psané termíny znamenají. Pro každého totiž blahobyt znamená něco úplně jiného. U nás, vyspělých Evropanů, vnímáme blahobyt jako přepychový život v domě s bazénem a luxusním vozem, nejlépe ještě s napěchovaným bankovním kontem. To ale nemůžeme říct o zemích třetího světa. Tam je opravdu jiné měřítko blahobytu, vždyť tamní chudáci žijí s příjmem jeden dolar na den, možná ani to ne. Stačilo by jim najíst se, napít vody, která by nebyla zamořená, nemluvě o potřebě kvalitní zdravotní péče či toho nejdůležitějšího, střechy nad hlavou. To, co nám bohatým (v porovnání s chudáky) připadá absolutně samozřejmé, ať už strava, ošacení či bydlení, je pro třetí svět nemyslitelný blahobyt. V našem století se najdou i extrémní spojení chudoby s blahobytem, jako například japonští bezdomovci – spí sice pod mostem, ale sledují přitom malou moderní televizi. Ale to je opravdu výjimka.
Co znamená blahobyt už jsme si vysvětlili, ale jak je to s ekologickými katastrofami? Musím se přiznat, že donedávna jsem jim nepřikládala nijak velkou váhu. Ale když se toto téma propírá v médiích, ve školách a jinde, člověka to donutí se zamyslet nad věcmi, nad kterými se ve 20. století příliš nepozastavoval. Já tedy osobně rozdíl mezi 20. a 21. stoletím moc nerozeznávám, ale jedná se o nárůst globálního oteplování, tání ledovců, záplavy, požáry, vulkány, zemětřesení aj. Položme si otázku, co z těchto jmenovaných katastrof tu ještě nebylo před 21. stoletím? Nic, všechno známe.
21. století je ale výjimečné tím, že se rekordně zvyšuje nárůst odpadků a nebezpečného odpadu, např. radioaktivního. Nabízí se zde nerudovská otázka, kam s ním? Zahrabat hluboko pod zem? To snad ne, za chvíli bychom měli zamořenou planetu odpadky, tak zkusíme třídit a kompostovat, ale to není při tak vysoké koncentraci lidí možné, dá se třídit jen něco.Takže pokud někdo, a ten někdo by měl být vysoký představitel světové politiky, může redukovat nebo alespoň zpomalit nárůst ekologických katastrof, Bůh mu žehnej, ať to udělá. Jinak věřím negativním předpovědím, které říkají, že tu za pár let nebude plyn, pitná voda, lesy budou pokáceny, tudíž bude méně vzduchu, v Čechách budou tropy a nízko položené země budou zatopeny mořem v důsledku tání ledovců. Nehledě na stále rostoucí počet obyvatel zeměkoule.
Nejsem odborník – ekolog, environmentalista, ekonom či politik a nemohu podat důkazy a náležitá prohlášení, ale mluvím za sebe, za obyčejného pěšáka na šachovém poli tohoto světa a za človíčka zanedbatelně malého. Kdybych měla nějakou moc, apelovala bych na vlády zemí, kterých se toto téma týká a jsou nešetrné. Ale to dělají Greenpeace a různé ekologické skupiny. Výsledky ale nejsou nijak valné. Snad to pánům politikům a hlavně „vykořisťovatelům“ v chudých zemích dojde, ale obávám se, že bude příliš pozdě něco s tím dělat. Opravdu nejsem nějaký ekolog, snažím se dělat, co se dá, ale k záchraně lidstva je potřeba pomoci více lidí a hlavně konat, nejen o tom hovořit.
Strašení už ode mě bylo dost. Nechci kázat, ale pouze doporučit lidstvu, aby bylo šetrnější a nelpělo jen na penězích a světských statcích. Vždyť zatímco píšu tuto úvahu, každou chvíli umírá jedno dítě na podvýživu. A to je výzva.

Doubravka Nekvasilová (K4a)


Stromy, žena a muž

Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka

Tančíš. Otáčíš se. Nevnímáš dotěrné kapky deště. Cípy tvých šatů tě při každém pohybu pevně objímají jako křídla zlaté holubice. Na nic nemyslíš. Zpíváš píseň mého jara a nejspíš ani neslyšíš, jak falešně to zní. Nevadí, jsi šťastná. Dozpíváš a chvíli se jen tak točíš dokola… ležím v trávě a sleduji tvé počínání, šťasten, že jsi zde, taková, takto, se mnou. Polibky, doteky, tanec ve dvojici. Sleduji vás a vaše zářící šťastné oči dvou mladých lidí. Procházku ruku v ruce. Úsměvy, něhu, plánování. Bláhové! Jste podobni mým listům, zlomeným větvičkám. Silní a přitom křehcí.
Zvuky nové Koltovy pistole se šíří celým údolím. Myšlenka muže je řečena jediným pohledem.
(Schovej se, má milá. Ukryj se v tom stromu. Třeba tě dosud nespatřili! Znáš Vlky, mně již nepomůžeš. Uteč, lásko. Rychle!)
Hádka, pláč, snaha utéct, snaha skrýt se u mě… Dítě, proč to zkoušíš? Vlkovi neutečeš a Vlkovi už teprve ne. Přesto ti otvírám své nitro, přikrývám tě kůrou a přemýšlím, jaký trest mě čeká za velezradu. Dítě, co jsi mi to provedlo?
Nadávky, údery. Muž kopající si svůj vlastní hrob. Výstřel z pistole. Tupý zvuk dopadu těla.
Cítím otřesy ve svém nitru. Neplač, dítě lesa, pláč ti milého zpět nevrátí. Bojuj, dítě.
Než se zařadíš do zástupů a šiků Stvořitele velkého lesa, musíš dokázat, že si zasloužíš stát po boku svých předků.
Hrubý smích, nahnutí lahve. Hádka o kus uzeného masa.
Stvořiteli lesa, teď nás ochraňuj! Změnil se vítr a mordy vyšlechtěných netvorů se otáčí přímo na nás. Dítě, teď nás již nic nespasí. Seky sekyrou, vlci se stahují k bezmocné ovečce. Vlci všude okolo. Pochodně! Bolest! Oheň! Třísky!
Dítě odejdi! Nech mi mé moudré stáří! Vypuzuji tě zpět! Oheň, strach…
Úprk, praskot větviček, rozedraná kůže, krev. Hon na oběť, která nehodlá být obětí.
Výstřely. Zranění. Úprk.
Svatyně!
Dívka se skrývá, uklidňuje dech, ošetřuje zranění. Zde je v bezpečí, aspoň nějaký čas, našla místo posvátné i pro Vlky. Ne, zde ji nenapadnou.
Krvavý západ slunce. Vlci se zklamaně otáčí a odchází směrem k pevnosti.
Dívka se hystericky směje. Přežila.

Marie Dostálková (K4b)


Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka

Psal se rok 1830, když jsem dokončoval studium práv ve Philadelphii. Můj otec chtěl, abych jednou převzal rodinný podnik. Matka zemřela již dávno. Má budoucnost byla předem naplánovaná. Až do toho osudného dne. Jmenuji se George Catlin a povím vám příběh o cestě, která změnila můj život. Jednoho slunečního dne jsem šel s přítelem ze studií po ulicích Philadelphie.
„ Podívej se, rudoši,“ řekl najednou Henry. Otočil jsem hlavu a spatřil asi na padesát indiánských bojovníků. Přál bych vám uvidět to, co já toho dne. Z bojovníků vyzařovala elegance a důstojnost na míle daleko. Zvláště pak z jejich náčelníka. Ten byl oblečen do kůže, na hlavě měl posazenou velkou vyšívanou čelenku s orlími pery.
„ Co tu asi chtějí? “
„ Já nevím. Ale zaslechl jsem, že jedou na jednání k prezidentovi.“ Odpověděl mi Henry.
„ Jednání? Jaké jednání?“
„O jejich území.“
„Aha.“
Indiáni nám mezitím zmizeli z dohledu. A já se tehdy pevně rozhodl, že skončím s právem. Že se vydám na cestu a zaznamenám indiánskou kulturu dříve, než zmizí úplně.
A tady začíná má dlouholetá pouť. Za týden po událostech ve Philadelphii vyplula naše loď Lourdale z přístavu. Chtěl jsem se nejprve vydat do anglické pevnosti Fort Eduard u Hořejšího jezera. Mými společníky se stali jeden anglický důstojník jménem Poe a několik holandských obchodníků.
„Dáte si se mnou sklenku, Georgi?“ Důstojník Poe mi na zádi lodi nabízel skleničku whisky.
„Ne, díky. Nepiju,“odpověděl jsem ve vší slušnosti a zadíval se na temnou oblohu posetou tisíci hvězdami.
„Však počkejte. Až potkáte ty zatracený rudochy, ještě se moc rád napijete na kuráž,“nedal se důstojník. Když pochopil, že mě nepřesvědčí, odešel do své kajuty. Cesta tam mu asi zabrala dost času, protože – no řekněme, že chodil poněkud nakřivo. Druhého dne ráno nám Lourdale zastavila u břehu. Já a těch pár mužů, včetně důstojníka, jsme se vydali do Fort Eduard. Z dálky byly slyšet výstřely. Před pevností stálo na sto stanů, ale nikde nebyl vidět žádný indián.
„Vítejte v pevnosti Fort Eduard. Jsem důstojník Phelpse. Zdravím tě, Poe. Jaká byla cesta?“ Kráčel k nám vcelku mladý důstojník oblečený též do červené uniformy poseté zlatými knoflíčky.
„Buď zdráv, Phelpsi. Cesta byla dobrá. Vedu vám hosty.“ Poe zdvořile odpověděl a ukázal rukou směrem ke mně. „Tohle je Georgie Catlin. Malíř, který tu chce malovat rudochy. A támhle jsou obchodníci.“
Ve Fort Eduard jsem nakonec zůstal dalších sedm let. Před pevností stál můj vlastní stan, kde jsem maloval. Nikdy mě nepřestalo udivovat, že ačkoli venku na prériích byly některé kmeny nesmiřitelnými protivníky, u mě ve stanu byly přáteli, kteří se spolu smáli. Například Huroni s Mohykány. Huronům vadilo, že Mohykáni mají výhodnější smlouvu s Angličany. Ale v mém stanu při malování se srdečně objímali. Život tam byl velice krásný. Oženil jsem se s mladou indiánkou jménem Naike. Ke štěstí mi nic nechybělo. Ale jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně. Zvláště pak lidské štěstí.
Ta smutná chvíle přišla, když jsem žil mezi indiány osmým rokem. Před rokem jsem sbalil své věci a odešel s Naike žít k jejímu kmeni Lakotů. I když jsem snil o návštěvě všech kmenů v severní Americe, podařilo se mi jich navštívit a poznat asi na šedesát. Byl krásný vlahý letní večer. Tu se zničehonic ozvaly výstřely a křik žen a dětí. Vyběhl jsem ze svého teepee a uviděl kavalérii. V naší malé vesnici nastal zmatek. Popadl jsem pušku a utíkal bránit svůj lid stejně jako všichni ostatní muži z vesnice. Vojáci kavalérie stříleli do žen a dětí. Kdybyste jen viděli ten strach v jejich očích!
„Georgi, Georgi!“ zaslechl jsem Naike volat své jméno. Utíkal jsem zpátky a našel ji postřelenou. Bránila dítě jiné ženy a teď tu ležela v kaluži krve. Když jsem se pak rozhlédl, nemohl jsem uvěřit. Jak příliš snadno lze zničit krásné.
„George Catlin?“ řekl tvrdý hlas za mými zády.
„Ano,“ odpověděl jsem, ale nedokázal vnímat nic jiného než palčivou bolest nad ztrátou milovaných osob.
„Jsem generál Custer. Půjdete s námi,“ řekl znovu tvrdým hlasem ten malý zrzavý chlap. Vstal jsem a odcházel jsem spolu s nimi. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, že od této chvíle již nikdy nebudu stejný.

Tamara Czuczorová (K4a)


Náprava

Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka

Dnešní den bude výjimečný. Cítil to. Ne, on to věděl. Každým kouskem svého těla věděl, že dnes se něco stane. Něco, co mu změní život. Změna byla cítit ve vzduchu, sálala ze země, byla cítit v květinách, v domech, v lidech. Než se mu mohly myšlenky rozprchnout do dalekých šířek fantazie, přerušil jeho tok myšlenek hlas.
„Tak pojď, ať si můžeš odpočinout.“
Odpočinek. Jako by ho snad potřeboval. Desítky hodin jenom odpočíval. A nejen to. Také uklízel, četl si, ale hlavně mluvil. Mluvil. Kolik času tím strávil? V léčebně se musí mluvit.
„ Nepotřebuju odpočívat, chci jít ven, “ řekl trochu vzdorovitě, aby poukázal na svoji mužskou převahu.
„Nepůjdeš nikam. Budeš doma a dáš se trochu dohromady. Koukej, jak vypadáš. Udělám ti polévku. Slepičí vývar, ten máš přeci tak rád. A mohl by sis konečně spravit kolo. Čeká tam na tebe a těší se, až s ním vyjedeš.“
Maminka. Pořád se snažila. Kolikrát se ho snažila napravit? Kolikrát plakala, lamentovala, vyhrožovala, mlčela? Má to s ním těžké, ví to. Vzala ho jemně za ruku a vedla parčíkem až k bráně. Moc se mu nechtělo. Na druhou stranu byl ale rád, že zmizí. Změní prostředí. Vzduch tu byl tak vydýchaný! U brány stála stará známá partička a pozorovala tu nesourodou dvojici. Mladý chlapec, vysoký, s černými havraními vlasy, se zelenýma očima a vystouplou bradou. Vedle něj sešlá postarší paní boubelaté a malé postavy. Dohromady působili legračně. Když procházeli kolem skupinky, chlapec mírně sklonil hlavu. Nechtěl se jim podívat do očí. U nich byl podrazák. Mazánek, co se vrací k mamince, do svého života, do světa.
„Tak co, Pavle? Na procházku?,“neodpustil si jeden z nich. Pavel neodpověděl. Měl tu hodně nevyřízených účtů. Věděl to, ale co mohl dělat? Musel odejít, nedalo se nic jiného dělat. Úzká, udržovaná pěšinka se ihned za branou proměnila v nepěstěnou cestu plnou kamení. Lesy okolo byly součástí panenské přírody, která tu panovala. Krásně šuměly. A jak voněly! Ta omamná vůně mu lezla až do mozku, prostupovala celé tělo, mátla smysly a vdechovala nový život. Ano, dnešní den bude výjimečný. Cestou domů toho oba moc nenamluvili. Pavel seděl na zadním sedadle a jen chvílemi prohodil nějaké slovo. Jeho pocity se mísily a on nevěděl, co s nimi. Jeho napůl cikánská krev se v něm vařila, bublala a čekala na pravý okamžik, kdy bude moci projevit svoji sílu. Krajina kolem ubíhala. Nevnímal nic z toho. Bylo mu to jedno. Vzpomínky a myšlenky mu nedaly ani na okamžik pokoj.
„Musím se soustředit,“zamumlal si pro sebe. Auto náhle prudce zabrzdilo. Nejdříve se lekl, že se něco stalo. Pak si uvědomil, že zastavilo právě před jejich domem. Naučenými pohyby stiskl kliku u dveří auta a vystoupil. Dům neviděl už dlouho, ale nic se tu nezměnilo. Dveře od branky stále nešly dovřít, okna stále nebyla umytá, střecha neopravená, tráva na zahradě neposekaná.
„Vítej doma, hochu,“ řekla maminka a vedla ho ke dveřím. Doma bylo hezky. Teplá polévka mu udělala náramně dobře. Jeho pokoj byl stále takový, jaký zůstal, když ho zatkli. Zdálo se mu, že už je to tak dávno. Seděl na posteli, polévka ho ještě příjemně hřála zevnitř. Mohl by si přeci jen opravit to kolo. Táhlo ho to ven. Příšerně. Jak bláhové! Je venku ani ne dvacet čtyři hodin a už má zase tu chuť. Nemohl sedět. Musel něco dělat. Dobrá, opraví si to kolo. Sešel ze schodů a uslyšel v hale křik.
„Je doma, že? Pusťte mě na něj, já mu rozmlátím tu jeho držku!“
Speedy. Byl to on, takový hlas by si nešlo splést. Hlava místního podsvětí. Byla to chyba se s ním před rokem zaplést. Ale vypadal jako seriózní padouch. To víte, je padouch a padouch. V prvním případě je padouch pouze solidní obchodník se životem a smrtí. Ano, zabíjí lidi, ale způsobem vybraným. Pečlivě si vybírá, má úctu k poctivě vykonané vraždě a hlavně má úroveň a styl. Speedy byl bohužel ten druhý případ padoucha. Neměl úctu k nepřátelům. Neměl ji ani sám k sobě, což se odráželo na jeho povaze a činech. Pavel byl chytrý kluk, ale jak v čem. Měl problém rozpoznat padoucha od padoucha a z toho pak byly samozřejmě problémy. Musel jednat, to věděl.
„Nemám ti co říct, Speedy, běž odsud a nech mě a moji mámu na pokoji,“ řekl hlasem, u kterého si byl jist, že zní co možná nejdrsněji. Ve vchodových dveřích stál Speedy a smál se od ucha k uchu. Byl odporný. Dlouhán, tmavé oči, nepříjemný pohled, jizva pod pravým okem. Maminka stála pořád na stejném místě a ani se nehnula.
„Nech nás, mami, na chvíli o samotě,“ řekl Pavel jemně a vyslal k ní prosebný pohled. Té malé ženě se to samozřejmě nelíbilo. Jen co se vrátil její syn z léčebny pro psychicky labilní trestance, už je na scéně zase tenhle čahoun.
„Dobrá, ale jenom na chvíli. Do deseti minut ať je pryč,“ řekla ostře a odešla do kuchyně. Stáli teď naproti sobě a ani jeden se nepohnul z místa. Speedy promluvil jako první.
„Líbilo se ti bejt zavřenej, co? Je to smůla, že ti to tak nehezky vyšlo. Víš, když tě zavřeli za ty mříže, dost jsi nám chyběl. Hlavně ty prachy, co si nám vzal, nám chyběly. Chápej, máme jako gang určitý výdaje. Nemůžeš si jen tak pláchnout s prachama, který měly bejt naše a myslet si, že zavřenej v nějaký léčebně seš v pohodě, protože na tebe nemůžeme. Teď seš venku, pravda. A hádej co? My na tebe můžeme. Ale odpustili jsme ti to. Krouhli jsme pár jinejch, aby se dorovnala ta ztráta, kterou jsi nám způsobil. Ale víš co, ta morální rána, ta tam pořád je.“
Pavel se na něj díval a čekal, co z toho monologu vzejde. Nekoukalo z něj nic dobrého.
„Přicházím s jednou nabídkou,“ pokračoval dál Speedy a tvář mu zvážněla. Jizva pod levým okem mu naběhla nachovou barvou. Byla ještě čerstvá. „Takže, jde o následující věc. Dneska v noci máme jistej kšeft. Jeden kravaťák se bude vracet z práce, a to bude naše chvíle. Zapomenu na to, že si nás kdysi podrazil, pláchl i s prachama a já mám teď tuhle jizvu,“ řekl a ukázal si pod levé oko, „tvý mámě se nic nestane, pokud nám dnes pomůžeš. Starý dluhy budou smáznutý, začneš od začátku. Je mi jedno, co budeš dělat, ale k nám už nepatříš. Uděláš dnes svoji prácičku a už se nikdy neuvidíme, jasný?“
„O co jde? Mluvil jsi o nějakým kravaťákovi, chceš ho snad zabít?“
„Samozřejmě, to je jasný, počkáme si na něj před barákem a vpálíme mu rovnou dvě mezi oči. Platí?“
„A pak mi dáš ty a tvůj gang pokoj?“
„Jasný. Už o nás nikdy neuslyšíš. Všechno bude smáznutý. Jdeš do toho?“
„Jdu.“ Třásly se mu ruce. Nechtěl to udělat, ale jestli chce mít pokoj, tak musí.
Nechtěl? Sám nevěděl. Revolver ráže šest mu příjemně chladil ruku, ve které ho svíral. Vzpomněl si na staré dobré časy s bandou. Na dobu nočních výjezdů, pitek, rvaček. Vražd. Ano, je vrah. Ale svůj dluh společnosti splatil už v léčebně. Počítá s tím, že teď už je napravený. A je? Opět cítil, jak se v něm vaří krev. Jeho horší já se probudilo. Jeho cikánské já k němu promlouvalo, aby to udělal. Zab ho, zab!
Stál úplně sám v příšeří, které skýtal dům podnikatele, který měl za několik málo minut zemřít. Zbytek gangu seděl v autě pár metrů opodál.
Plán byl jasný: zabít kravaťáka, pláchnout a obdržet odměnu v řádech milionů. Znal moc dobře tyto kšefty, na vraždách se nešetří. Přemýšlel nad výší své odměny, když tu náhle zablikalo v dálce světlo přijíždějícího porsche. Když zastavilo, Pavel se ještě více stáhl do temnoty. Už tak dlouho nezabíjel, umí to vůbec ještě? Následujících pár minut prožil jako v mrákotách. Pamatuje si pouze útržky toho, co se stalo. Podnikatel se skácel k zemi se dvěma ranami v hlavě, gang v autě ujel, zato přijela policie.
Podraz. Pomsta.
Rozsudek zněl: Vinen v plném rozsahu. Odsuzuje se k trestu odnětí svobody v délce deseti let nepodmíněně za ublížení na zdraví s následkem smrti. Za mříže, zase denní rutina. Deset let! Hezké číslo za pomstu. Maminka mu psala každý den. Neodpovídal, neměl na ni náladu. Stále si připouštěla svoji vinu na synově chování. Stále to samé dokola. Dopisy přicházely rozmáčené od slz. Dny ubíhaly a on už nevnímal čas. Plynul kolem něj ve své nejpomalejší rovině. Často přemýšlel nad sebevraždou. Vždyť tady je to jiné než v léčebně. Tady se rozhodlo, že není pomatený a může nastoupit normální trest.
Právě zde k němu poprvé promluvil Bůh. Mluvili spolu dlouho, až do noci. Rozmlouvali a Pavel cítil, že je mu odpuštěno. Bůh ho miluje. Byl z něj nový člověk a čas dále ubíhal. Čekal na svůj den. Ten přišel přesně první jarní den. Dveře věznice se otevřely a jeho ovanulo jaro. Dnešní den bude výjimečný. Věděl to.
„Dneska domů, co? Bylo to dlouhý,“ poznamenal jeden z bachařů, když procházel kolem něj.
„Ano, dnešní den bude výjimečný,“odpověděl Pavel a zadíval se do jarního slunce.
„Tak nám tam moc nezvlč, ať se tady o tebe nemusíme starat, “zasmál se bachař, otevřel mu bránu a chlapsky ho poplácal po zádech.
„Nebojte se,“ řekl Pavel a vykročil, „od této chvíle již nikdy nebudu stejný.“
Jeho cikánská krev se poté už nikdy neozvala.

Kateřina Cichá (K4a)


Téma č. 4: Lidé jsou jako olivy, to nejlepší ze sebe vydávají pod tlakem
volný slohový útvar – úvaha

Proč to přirovnání zrovna k olivám? Zřejmě je to myšleno tak, že z oliv se pod tlakem získává olivový olej. Je však tento ceněný produkt, získávaný právě pod tlakem, tím nejlepším, co z těchto malých zelených plodů může vzniknout? Pro někoho určitě ano, pro jiné tomu tak být nemusí. Vždyť někdo je může mít raději nezralé, či nezpracované, zkrátka tak, jak na keři vyrostly. Někdo určitě upřednostňuje olivy sice zpracované, ale bez použití tlaku, prostě obyčejně naložené v konzervě. Z toho vyplývá, že některým lidem zkrátka nemusí svědčit, když ze sebe musí to nejlepší vydat zrovna ve stresové situaci, pod tlakem. Každý jsme přece jiný. Od profilu průměrného, standardního, či snad ideálního člověka se všichni lišíme. Někdo možná více, někdo naopak méně, ale lišíme se všichni.
Proč takoví lidé vlastně jsou? Podle mého názoru je to způsobeno tím, že jsme se, jak říká Darwinova teorie, přece jenom vyvinuli přirozeným výběrem a našimi předky byla zvířata. Proto si myslím, že to jednoduše máme v pudech, stejně jako většina savců. Nejprve si tento jev vysvětleme na zvířatech. Proč by například gepard vynakládal takové úsilí k vyvinutí maximální rychlosti, pokud by mu o nic nešlo? Vyvíjí ji nejčastěji v případě, kdy potřebuje dohnat kořist, která pro něj znamená potravu. Tento běh je pro něj životně důležitý. Nedostižení kořisti znamená hlad, se kterým souvisí ztráta sil. Ta velmi snižuje pravděpodobnost dalšího úlovku, s tím souvisí ještě větší hlad způsobující ještě větší oslabení organismu a tak dále. Potom už zvířeti velmi vážně hrozí uhynutí.
Jako další příklad bych ráda použila případ konkrétního člověka. Inspirovala jsem se nedávnou příhodou, která by jistě skončila leteckou katastrofou, pokud by jeden člověk ze sebe nevydal pod tlakem maximum. Pilot dopravního letadla s početnou skupinou pasažérů na palubě během letu nečekaně zemřel. Mezi cestujícími byl však člověk, který měl určité zkušenosti s ovládáním malého sportovního letadla. Šel tedy do pilotní kabiny, takzvaného kokpitu, a vzal řízení letadla do svých rukou. S pomocí jiného, zkušeného pilota na zemi, se kterým mohl komunikovat pouze pomocí vysílačky, bezpečně přistál. Myslím si, že tato událost ideálně popisuje dané téma. Podle mého názoru by si tento člověk, se zkušenostmi s ovládáním pouze malého sportovního letadla, za normálních okolností na velké dopravní letadlo netroufl. Protože však byl vystaven velkému tlaku v důsledku ohrožení svého života a také životů mnoha nevinných pasažérů, vydal ze sebe maximum a dokázal hladce přistát.
Dalšími, kteří toto potvrzují, jsou samozřejmě sportovci. Ti jsou pod tlakem, který na ně vyvíjí například idea získání medaile či možnost překonání nějakého rekordu, schopni podat neuvěřitelné výkony. Důkazem toho je podle mě jeden nejmenovaný plavec, který na nedávných olympijských hrách dokázal být vždy první v každém z několika po sobě jdoucích závodů. Myslím si ale, že toto je velice individuální a u každého tomu tak být nemusí.
Tím se dostáváme k poslední otázce, kterou jsem si na začátku položila. Jsou takoví všichni lidé? Ráda bych ještě na chvíli zůstala u těch sportovců. Myslím si, že při tréninku často můžou být výkony ideální a sportovec může být v nejlepší formě. Tlak, kterým pak na toho samého sportovce působí důležité závody či důležitý zápas, může způsobit stres a negativně tak ovlivnit jeho psychiku. To pak má vliv na výkon, který v důsledku tlaku může být nakonec velmi slabý.
Na závěr bych se ještě vrátila k obyčejným lidem. Domnívám se, že tento tlak, o jehož působení na sportovce jsem se zmínila v minulém odstavci, může mít podobné účinky i na obyčejné lidi. Příkladem těch negativních je všem jistě dobře známé takzvané okno během důležité zkoušky. Podle mě by toto okno za běžných okolností nenastalo, způsobuje ho právě tlak. Přesto musím uznat, že v podobných situacích jako je záchrana života či ochrana potomků, které máme společné s velkým množstvím zvířat, určitě tento tlak způsobí podání maximálního, tedy nejlepšího výkonu.

Tereza Skalická (K4b)


Zkoušky, zkoušky, zkoušky! Alkohol a prášky! To přeci ne!

Téma č. 4: Lidé jsou jako olivy, to nejlepší ze sebe vydávají pod tlakem
volný slohový útvar – povídka

Píše se 12. 1. 2009 a na okno dopadají vločky sněhu. Nejprve otevřu oči, jde to jen ztěžka, ale jde to. Po vyklouznutí z postele kráčím k oknu podívat se, kolik zase napadlo sněhu. Musím uznat, že požehnaně. Dnes mne čeká zkouška v autoškole. Nic, čeho bych se bála. Za volantem si věřím, pravidla můj mozek vstřebal ještě před otevřením dveří autoškoly, také v autě nesedím poprvé. Ano, ano, tohle mi probíhalo hlavou ráno u snídaně.
Ovšem situace se změnila na místě. V sedm hodin se moje nohy zastavily před doupětem zkušebních komisařů. Stále jsem se snažila tvářit sebevědomě, i úsměv vykouzlit.
Dveře byly otevřeny, ozvalo se: „Pojďte dál, počítače jsou volné.“ Srdce mi neklidně tlouklo. Mé pozadí zaujmulo místo, na klávesnici prsty odklikávaly správné odpovědi. A, B, A, A, C…. Hodiny se posunuly o pět minut. Můj test putoval k vyhodnocení.
„Ó, slečno, tak rychle?“ konstatoval komisař s kyselým úsměvem.
„Jo, jo,“řekla jsem . A opravdu, vyhodnocení dopadlo skvěle, sto procent. Opět mi stouplo sebevědomí. Mé další kroky vedly k autu. Pan komisař se blížil rychlou chůzí.
„Tak šup do auta, slečno, nezdržujte!“ Hladinka stresu byla ve vteřině zpátky. Zavřela jsem dveře, div je nerozbila, připoutala se, přisunula sedadlo tak blízko, že prsa mi dřela o volant a čekala na pokyny.
„Slečno, koukejte, ať to necuká, žádný mluvení, váhání a frčte!“ Srdce mi začalo bušit zběsile. Zrcátka, světla, spojka, jednička…Auto se dostalo do pohybu. Vůbec mi před očima neběžela silnice, ale celý můj život. Oči se mi zatoulaly do zrcátka na pana komisaře.
„Okamžitě na mě přestaňte zírat a čumte na silnici!“ Říkala jsem si, že pán nemá zrovna pěkný slovník. Dvacet pět minut uběhlo, zbývalo zaparkovat. Přes obtloustlého komisaře nebyl dozadu nejlepší výhled. Najela jsem ne zrovna nejlépe, ale na druhý pokus autíčko zapadlo jako klíček do zámku. Úsměv mi prozářil obličej. Zatažená ruční brzda signalizovala komisaři ukončení mé jízdy. Otočila jsem se a očekávala také milý pohled. Jak naivní!
„Parkovat nadvakrát?“ zvedl na mě obočí. „Proč děláte řidičák, když jste ženská přece, to je fakt nejhorší, pomatený holčičky na silnici!“
Smutek vystřídal vztek.
„Se nezblázněte!“ vypadlo mi z úst.
Doma proběhlo utěšování, že se nic nestalo, vyjde to jindy, když nejde o život, nejde o nic.
Píše se 21.1. 2009. Opět otevírám oči. Teď ne pomalu, ale rychle. Mé tělo se klepe, neudržím ani hrneček s kafem. Stres umí teda divy. Každých pět minut sedím na WC. Doma všichni uznali, že v tomto stavu nemůžu řídit, ale já věděla, že musím. Autoškolu jsem si platila sama, takže jistá suma mi vymizela z účtu a náhrada nezdařené zkoušky stojí další peníze. Mé kroky směřovaly k lékárničce. Když jsem se prohrabala vrstvou paralenů a ibalginů, spatřila jsem prášek na nervy. Zběsilé otvírání a hledání návodu mi nepomohlo. Zjistila jsem totiž, že tabletka se nesmí užívat před řízením motorových vozidel, protože způsobuje poruchy koncentrace. Hlavou mi proběhla představa mikrospánku u zkoušky a zavraždění komisaře nárazem do stromu. Musela jsem tedy zvolit jinou cestu. Alkohol! Takový malý „panáček“ by mi jistě pomohl od stresu. Opět se vrátila představa zabitého komisaře. Všechny zbrklé nápady jsem opustila. Nezbývalo, než sednout do auta. Cestou se mi honily hlavou myšlenky o autoškole, maturitě, jak to vlastně zvládnu?
Komisař byl naštěstí jiný. Připravila jsem auto k jízdě a vyjelo se. Bušení mého srdce musel slyšet i pan komisař na zadním sedadle. Kozačky nebyla zrovna správně zvolená obuv na řízení. Cit v nohou zcela vymizel. Konečně jsem měla před očima jen silnici. Věděla jsem, že to musím udělat! Pan komisař byl z mé hlavy vymazán, zazděn ideou krásného výletu, na který se sama vydávám. A šlo to. Nebyla křižovatka, kde bych váhala, neexistovala situace, kde bych si nevěděla rady. To byl stav, do kterého je třeba dospět, aby člověk dokázal všechno. Jízda proběhla plynule, bez zaváhání. Ten lis stresu ze mne opravdu vymačkal to nejlepší. Parkování mezi dvě auta vyšlo na první pokus. Přesto jsem čekala výtku ve smyslu, že dokud nebudu obdařena penisem, řidičský průkaz mi bude upírán. Naštěstí nepřišla.
Komisař se usmál: „Taková hezká slečna, jak jí to šlo, a při nástupu jsem myslel, že se mi tu sesypete, děvenko!“ řekl.
„Bylo k tomu blízko,“ odvětila jsem. Za čtrnáct dní ze mne byla právoplatná řidička i s průkazem. Teď „UŽ JENOM“ ta maturita přece.

Katrin Tarkhounová (K4b)

Sedm světel – dokument Olgy Sommerové

(…) Film pojednával o sedmi ženách, které zažily koncentrační tábor, vypráví o jejich nelehkém osudu, o tom, co všechno si musely prožít, líčí jejich pocity, jejich bolest, beznaděj, ale i sílu a naději, s jakou pohlížely do budoucnosti.
Celý film na mě působí velmi depresivně, smutně, a i když je bezesporu zajímavý, moc se mi právě díky své atmosféře nelíbil. Ženy vše velmi živě, realisticky popisují, doplněn je o skutečné fotky a záběry, čímž je ještě umocněn dojem z celého filmu.
Po skončení filmu jsme měli krátkou besedu s režisérkou filmu. Apelovala na naši vnitřní sílu, na to, že máme vždycky bojovat, tvrdě bojovat proti bezpráví a proti tomu, co se nám nelíbí. Abychom zabránili něčemu podobnému, a aby se nic takového nemohlo opakovat, opravdu bychom bojovat měli.

I. Brabcová (K1)


Těžko budu popisovat slovy, co přesně jsem cítila po zhlédnutí filmu „Sedm světel“. V prvé řadě mi bylo hrozně špatně. Vždycky jsem věděla, že to bylo, že se opravdu tak ošklivě s židy zacházelo. A také už jsem několik podobných filmů viděla. Ale tentokrát to mnou opravdu otřáslo. Jako by mi někdo konečně otevřel oči a já spatřila, jak vypadá „Zlo“ v té nejhorší podobě. Pokud lidé dokáží něco takového páchat jiným lidem, pak už se může stát cokoliv. „Bůh musí své výtvory nenávidět.“ Lidé, kteří přežili koncentrační tábory, prošli peklem. Mě samotnou děsí fakt, že se museli rozloučit s rodinami a netušili, co s nimi bude. Věřím, že bolest a hlad nejsou nic proti strachu o své milované. Obdivuji ty dvě ženy, které se Němcům postavily a přidaly se k odboji. Ale ještě mnohem více obdivuji ty, které přežily koncentrační tábory… Já bych tolik síly síly neměla.

K. Cahová (K1)


(…) Vždy mě tyto filmy strašlivě zasáhnou, nechápu jak ty ženy mohly být tak silné, že všechna svá utrpení ještě mohly vyprávět do kamery. Vzpomínat a oživovat svou bolest. Obdivuji je, že jsou tak silné a dokážou mluvit o tak strašlivých a dech beroucích zážitcích z koncentračních táborů, kde umírali jejich blízcí. Bylo mi jich líto, nesmírně líto. Bylo mi těžko poslouchat jejich vzpomínky. Abych pravdu řekla, nelíbilo se mi, že to mělo smutné téma, avšak líbilo se mi pěkné zpracování. Obdivuji i autorku, paní Olgu Sommerovou, že byla tak silná a dokázala se setkat s oběťmi 2. světové války.

E. Reichertová (K1)

Japonský svátek Hanami s K2

Třída K2 se inspirovala japonským svátkem Hanami a zavítala jedno jarní odpoledne do školní zahrady pod rozkvetlé stromy. Tento svátek pozorování květů přišel do Japonska z Číny. Lidé během něho pozorovali květy sakur, přičemž se tento svátek týkal výhradně šlechty. V Císařském paláci se konaly rozsáhlé slavnosti a kromě rozjímání pod rozkvetlými stromy k nim patřila také tvorba poezie.
Od 17. století se tento zvyk šířil i mezi prostý lid a básně byly nahrazeny občerstvením a láhvemi saké. V této souvislosti vzniklo japonské rčení „hana jori dango“, což znamená „knedlíček (jídlo) lepší než květ (krása).“ My jsme se studenty tento svátek pojali jako oslavu poezie a četli jsme pod stromem své oblíbené básně. (Tento text vznikl na základě porady s Davidem Novotným (K4b) a informací z www.japonskemalickosti.cz)

Maturitní ples 2009

Ten ples mě už několik týdnů předem strašil. Jako právě prožitá noční můra mi visel nad hlavou a nedal mi spát. Netančím.
Vlastně jsem se neměla na co těšit. V hlavě se mi usadily chmurné představy. Měla to být katastrofa. Už jsem viděla přezdobený sál a málem slyšela komorní orchestr, jak hraje teskný valčík. Všichni se pohybují pomalu. Jako loutky na klíček. A z koutů nás sledují zlovolné pohledy plné zášti. Neviděná ústa syčí pomluvy. Sem nepatřím!
Bohudík, že mám jen bujnou fantazii….
Vzbudím se do chladného únorového rána. Venku je ještě tma a mně se nechce vstávat. V žaludku mi hlodá pocit strachu a nervozity. Rychle vstávám a odcházím z domu. Školu málem nevnímám. Čtyři hodiny nám utečou jako voda.
Spěchám ke kadeřníkovi a domů, kde popadnu šaty. Už je skoro čas vyrazit. Jsem ráda, že v šatech nemusím jet vlakem, rodiče mě odvezou autem. Jsem nervózní a málem se před hotelem Belveder natáhnu.
Nejdříve nikoho nemůžu najít, ale po chvíli si mě sama najde kamarádka. Ještě je chvíle času, ale už to bude začínat….

Katka Cahová (K1)


…Když jsme vešli dovnitř a shodili bundy, všechny nás překvapilo, jak nás obleky a šaty změnily. Při čekání na náš nástup jsme měli malé lapálie s Cyrilovým motýlkem, ale vše se vyřešilo. Poté jsme se seřadili na nástup. Když jsme udělali první kroky, cítil jsem na sobě zkoumavé pohledy rodičů a ostatních. V těch několika minutách, kdy jsem čekal na stužku, jsem se trochu uklidnil, ale jakmile bylo vyvoláno mé jméno, téměř se mi podlomily nohy. Ale ustál jsem to.
Po našem nástupu přišli na řadu maturanti a potom se jen tančilo a smálo se. Nejdříve jsem taneční parket pozoroval s rozhodnutím, že se na něj nikdy neodvážím, ale nakonec jsem se nechal také strhnout.

Honza Hoffmann (K1)


…Po našem ověnčení přišel na řadu čtvrtý ročník a jejich šerpování. Měli to moc hezké a představa, že nás to taky čeká, pokud nás nevyhodí, je děsivá, ale příjemná. No a potom se tančilo a tančilo, konalo se i něco, co se dalo k tanci jen přirovnat, kradly se chlebíčky, hlasovací lístky na královnu a krále, pila se matonka, kamaráda odvezla sanitka a proběhla i tombola plná knížek, i těžký boj o ceny a došlo i na falešný zpěv. A nakonec omámeni tancem, matonkou a adrenalinem v krvi jsme jeli domů se vyspat. Cestou jsme tančili na silnici a mávali seschlou růží staršímu bezdomovci. Praha je v noci krásná.

Tereza Popková (K1)


V 17:30 jsem vyšla z domu. Připadala jsem si dost zvláštně v plesových šatech a černém kabátě, všichni okolo na mě koukali. Potom jsem v tramvaji našla spolužačku a její společnost, která nebyla moc sympatická. Takových lidí tam bude víc, s hrůzou mě napadlo. V 17:55 jsem stoupala po schodech hotelu Belveder a zabila se při šlápnutí na šaty. Rozluštila jsem při tom záhadu svého dětství. Nikdy jsem totiž nechápala, proč si princezny v pohádkách tak roztomile přidržují šaty, když kráčejí po schodech. Myslela jsem, že je to jen stupidní pokus o podtržení vlastní roztomilosti. Není!
V 17:58 jsem zjistila, že všechny mé spolužačky vypadají lépe než já. Depka…

Šárka Laštůvková (K1)


…S příchodem rodičů jsme se tak nějak rozutekli, ale jakmile začala hrát první hudba, všem bylo jasné, co za chvíli přijde. Každý jsme si nastoupili do určeného rohu a s knedlíkem v krku vyčkávali. Pak přišel náš čas. Najednou to ze mě spadlo a já přesně věděla co mám dělat. Užívala jsem si nástup každým coulem svého těla. Po seřazení na mě padla opět malá nervozita, ta ovšem ze mě záhy opadla, když jsem spatřila moji usmívající se mamku. V jejích očích bylo jasně vidět, jak je na mě pyšná. V tu chvíli zaznělo moje jméno a já jsem se váhavým, ale přesto přímým krokem vydala k paní profesorce Zaviačičové, která mě ostužkovala a potom jsem dostala překrásnou růži. Po celou tu dobu o mně zněly charakteristické věty. Já jsem je ale vůbec nevnímala. Po pasování následovalo pár společných fotek a mohlo se tancovat. Nejprve ve mně převládala stydlivost, ale jakmile mě Terka jednou vytáhla na parket, už jsme nemohli přestat. Postupně se k nám přidávali i někteří další spolužáci. Sem tam jsme si dali pauzu na odpočinek a jeli jsme zase dál. Bylo nám vedro a hlavně nás bolely nohy, ale to nám vůbec nevadilo. Zkrátka jsme si to moc užívali. Pak nastal čas nástupu čtvrťáků. Bylo to moc pěkné, obzvláště díky hudbě. Každému pouštěli takovou, která ho charakterizovala. Potom následovalo velice dlouhé focení, při kterém jsem byla navštívit rodiče. Ti byli samá chvála. Nevynechala jsem ani koupení lístku do tomboly. Potom následovaly spíše „ploužáky“, a tak jsme s rodiči seděli a tlachali. Jak taky jinak, že? Občas nás vyzval některý rodič k tanci a pak už na řadu přišlo vyhlašování krále a královny plesu. Vyhráli to samí čtvrťáci, což jim moc přeji. Bylo načase vyhlásit prvního výherce tomboly a převzetí cen. Já jsem sice nic nevyhrála, ale moji rodiče rovnou dvě ceny. Pak již pár lidí odešlo. V jedné chvíli vystoupila nějaká skupina, která mě příliš nezaujala. Ocenila jsem jedině to, že svítili. Jinak nic moc. Hudba celkem ušla. Parket byl znovu prázdný, a tak jsme vyrazili. Hráli celkem dobré písně. Pěkně jsme si zařádili. Hlavně my s Terkou. A to i přes to, že absolutně neumím tančit.
Bohužel se velmi rychle přiblížila půlnoc, kdy jsem musela odejít domů.
Rozhodně mám na tento ples krásné vzpomínky.

Iva Korotvičková (K1)


Na stužkovací ples jsem nemálo spěchal, což na mně bylo poměrně značně vidět: špatné, naštěstí však černé boty, jež Honza nazval „zetorky“, a vlající motýlek, kterýžto mi pak – opět Honza – musel uvázat na dva uzly, čímž značně omezil průtok vzduchu mým hrdlem. Na samotném plese jsem byl obeznámen se schopností lidí znepokojivě vyhřívat interiér i poměrně rozlehlých budov, což byl i důvod mého dřívějšího odchodu. Průběh mohu podat, avšak trochu mlhavě, má paměť v tomhle ohledu nikdy nevynikala a veškeré okolní dění vytěsnilo naše stužkování s čtenými charakteristikami a skupinové focení.
Nebylo to nakonec špatné, leč byl jsem přiškrcený, unavený a měl jiné starosti, nehledě na to, že jsem příliš neporozuměl, jak se mám vlastně bavit – takže po vyřešení všech plánovaných i neplánovaných náležitostí jsem pozoroval dění, jako například tanec a akce maturantů. Následně jsem se vytratil.

Cyril Dušek (K1)


Mohl jsem být potápěčem!

Na ples se většina třídy nejspíš těšila. Holky si štěbetaly o šatech, zatímco kluci o fotbale. Představovaly si své spolužáky v obleku a náramně se tomu smály.
Byl večer, Honza vypadal jako blonďatý Al Capone, Cyril měl motýlka ze třicátých let, ale nikdo nevěděl, jakého století. Tomáš vypadal elegantně a Dan zase jako číšník. Tonda byl fešák jako vždycky. Holkám to slušelo moc všem. Ples budil dojem setkání staropražské smetánky, nebo mafiánských bossů. Jeden pán zase vypadal jako Daniel Craig, který nyní ztvárňuje Jamese Bonda.
Žáci prvního ročníku přijali stužky a bílé růže a co možná nejrychleji se snažili dostat z tanečního parketu. Následně obsadili jeden roh sálu a porůznu se bavili.
Následoval vrchol večera. Šerpování žáků čtvrtých ročníků. Všichni byli oceněni potleskem a pak následovala taneční série, které se účastnilo i pár prváků. Po světelné show z budoucnosti ve stylu STAR WARS nás čekala tombola. Vyhrál jsem plovací brýle a v té chvíli jsem měl jasno o své budoucí profesi – budu potápěčem, ale jako na potvoru, brýle byly příliš utažené a při povolování se rozlomily vejpůl. Dráha potápěče byla ta tam. Nešťasten jsem odjel domů.
Ples se mi moc líbil.

Antonín Zajíček (K1)


Abych pravdu řekla, moc se mi tam nechtělo. Nejsem zvyklá na nějaké společenské šaty a boty s podpatkem. Navíc jsem byla stále nemocná. Horečka mi rozpalovala už tak bolavou hlavu, ale co se dalo dělat. Když už jsem si koupila šaty a boty, proč tam nejít. Příprava pro mě byla horší než poslouchání dechovky. Mamka mě chtěla hezky učesat, ale já jsem se jí stále nějak vrtěla a protestovala. Výsledek nebyl zas tak špatný. Samozřejmě pro mamku jsem byla neodolatelná, však to znáte. Mamka odvádí dceru na imatrikulační ples. Byla jsem ráda, že s námi jela moje babička. Cestou na místo konání jsme byli všichni uvolnění, až na to, že táta opět dělal chytrého a nemohli jsme najít hotel Belveder. Po náročném kličkování se nám to přeci jen podařilo a my byli na místě. Byla jsem docela nervózní. Teda spíš hodně nervózní. Byl to malý sál plný lidí ve společenských šatech. Zavedla jsem rodiče na jejich místo a šla za kamarády. Když mi řekli o tom nástupu, ucítila jsem studený pot na svém čele. Já to nezvládnu, pomyslela jsem si a začala panikařit. Když už byl čas, abychom nastoupili, nervózně jsem si začala křupat prsty. Byla jsem opravdu nervózní. První vycházeli a pomalu jsem šla za nimi. Přesto jsem stále koukala, kam že to vlastně jdou, abych to nepopletla. Povedlo se. Po minutě jsme byli nastoupeni v řadě a čekali na ostužkování. Netrvalo dlouho a přišla jsem na řadu já. Šla jsem nejistě, co když zakopnu a upadnu. Ale naštěstí mě nohy nezklamaly a já stanula před třídní učitelkou. Ostužkovala mě a pogratulovala. Potom mi paní ředitelka dala krásnou bílou růži a stiskla mi klepající se ruku. Konečně jsem se mohla vrátit na místo. Po společném fotografování jsme se mohli rozejít. Hurá, mám to za sebou, znělo mi v hlavě. Nadešel čas, abych donutila rodiče tancovat. Povedlo se to a já jsem byla štěstím bez sebe. Poprvé mé oči spatřily, jak spolu táta s mamkou tancují. A opravdu jim to šlo. Jenže pak přišel táta ke mně a …. vyzval mě k tanci! Podlomila se mi kolena a dech se zrychlil. Opatrně jsem mu sdělila, že to neumím a chtěla odejít, ale to se mi nepovedlo. Chytil mne za ruku a odtáhl na parket. Co se dalo dělat. Zhruba tři minuty jsem s ním tancovala a pak rychle odbelhala pryč z parketu. Začali hrát další píseň a to se odvážila babička. Odhodila kabelku a já jenom vytřeštila oči a otevřela pusu dokořán. Ta fakt válela. Jive – tak se prý jmenoval ten tanec. A opravdu jí to šlo perfektně. Když dotancovali, táta s přerývaným dechem dopadl na židli a těžce oddechoval. Bylo vidět, že mu babička dala zabrat. Konečně jsme mohli odjet domů. Opravdu mi nebylo nijak zvlášť dobře a byla jsem unavená. Odpochodovali jsme ven a nasedli do auta. Konečně moje nohy pocítily úlevu. Samozřejmě jsem měla horečku a skelné oči. Doma moje tělo spadlo na postel a bezvládně leželo. Skopla jsem boty a svlékla šaty. Hodila na sebe tílko a kraťasy a moje mysl se ponořila do říše snů.

Eliška Reichertová (K1)

Exkurze do knižního skladu Kosmas

Dne 15.dubna se naše třída K1 s třídní profesorkou Zaviačičovou vydala na výlet do skladu Kosmasu a potom na pěší výlet do roztockého muzea.
V 9 hodin jsme odjeli autobusem do Horoměřic, odkud jsme šli pěšky ke skladu distribuce Kosmas. Uvnitř jsme si vyzkoušeli objednávku přes internet a pak nám zaměstnanci vysvětlili a ukázali, co se s knížkami děje, než se dostanou k zákazníkovi, nebo knihkupci. Na rozloučenou nás podarovali katalogy a Knižními novinkami.
Potom jsme se pěšky vydali Tichým údolím do roztockého muzea, kde jsme si prohlédli svatební síň s výstavou loutek a ornamentu.
A pak už nastal čas odjet vláčkem z Roztok domů.

 

Tereza Marešová (K1)