ŠKOLNÍ ROK 2015/2016
ŠKOLNÍ ROK 2014/2015
„A co mě mučí jako záhada, je to, proč nyní o mě všichni stojí. Dozajista mne nechtějí pro mne samého, neboť sám jsem to samé já, o které nestáli. Musejí mne tedy chtít pro něco jiného, pro něco, co je mimo mne, pro něco, co nejsem já.“ Jack London
Jack London v podstatě dospěl ke stejné myšlence jako Kant, který ji vztáhl na milostný poměr mezi lidmi; německý filosof mluví o degradaci individua, které jeho partner redukuje na nástroj uspokojení svých potřeb. To je jen konkrétní variace Londonovy otázky o podstatě lásky k člověku.
Dá se tedy říci, že se oba filosofové ptají, jaký základ má takový vztah, a oba dospívají k závěru, že lidská bytost sama o sobě to není; že důvod lásky není zároveň jejím předmětem a obráceně, zkrátka že to, co milujeme, se nachází mimo toho, koho milujeme.
Londona k podobné úvaze, jak vyplývá z úryvku, podnítila osobní zkušenost. Konstatuje, že se vztah společnosti („všech“) k němu změnil, dodává, že on sám zůstal stejný, a z toho logicky vyvozuje, že nový stav s ním nesouvisí – respektive, že s ním nesouvisí bytostně. O co přesně jde, neví ani vypravěč sám, ale můžeme se zeptat, které faktory mají takový charakter, že nesouvisejí s podstatou osobnosti, ale mohou změnit její společenský status. Nabízí se odpověď: sláva, bohatství, atd., naopak můžeme vyloučit takové vlastnosti, které se teprve za určitých podmínek stávají prospěšnými (vzdělání, kontakty,…), protože ty už souvisejí s vlastním já člověka.
Londonova otázka, zvažujeme-li ji obecně, je každopádně nesmírně zajímavá, protože nás nutí pátrat po kořenech vztahu mezi lidmi. Pokud čistě ideální vztah (jak ho definuje třeba Platon) právě toto prospěchářství (láska k užitku, ne k „nástroji“) popírá, tedy je-li v ideálním vztahu předmět a důvod lásky totožný, nastoluje další otázku, a sice tu, je-li možné milovat člověka čistě pro jeho bytostnost, jsoucnost – a nakolik toto „čisté já“ ještě souvisí např. s mravními vlastnostmi.
Anna P.
René Descartes, Nicolas Malebranche a etické důsledky karteziánského mechanismu
René Descartes patří k modlám, které utrpěly pád z piedestalu v průběhu dvacátého věku. Jeho dualismus vyšel z módy jednak proto, že byl nahrazen fysikalismem, jednak v důsledku obratu k jazyku. Ještě většímu náporu kritiky než samotná karteziánská dichotomie dnes ale čelí její etické důsledky (zejména pojetí zvířete).
Naprostému a bezpodmínečnému přijetí se ostatně netěšily nikdy; již Voltaire posměšně nazývá karteziánské mechanisty „strojaři“ a La Fontaine se do nich pouští satirickou básní. – Rovněž nemalá část veřejnosti se nikdy nesrovná s tvrzením, které odporuje intuitivnímu chápání a do jisté míry i zdravému rozumu, že totiž zvíře nemá duši, a tedy necítí bolest, poněvadž mu chybí nástroj vědomí a sebeuvědomění.
S vivisekcemi ve velkém se skoncuje v XIX. století, kdy Descartesovo (a především také Malebrancheovo) tvrzení téměř najisto vyvracejí poznatky fysiognomie.
Dnes bývají Descartes a Malebranche za svůj mechanismus ironizováni a napadáni především širokou veřejností. Pozoruhodné na tom je, s jakou mírou zaslepenosti a pokrytectví se její frontální útoky vedou.
Pomineme-li, že se tato lůza pouští do veleducha Descartesova formátu bez věcné znalosti a) filosofie, b) soudobých vědeckých poměrů, c) fysiognomie, zbývá ještě paradox nejzásadnější, který v důsledku zčásti vyplývá z bodu a).
Předně akceptuji-li nějakou teorii (v tomto případě teorii, že zvíře pociťuje bolest), patří ve filosofii k dobrému tónu provést následující postup. Za prvé vyvodím její logické důsledky a za druhé těmto důsledkům přizpůsobím své myšlení a konání. Valná většina těch, kdo se k této teorii hlásí, se podle ní však nechovají.
Věřím-li, že zvíře cítí bolest, budu jakožto člověk morální jednat v duchu utilitaristické zásady nepůsobit mu zbytečné utrpení. To v praxi znamená mimo jiné vegetarianismus; málo který člen horujícího davu však tento závěr vyvozuje (nebo se jím řídí) důsledně.
A posteriori víme, že namnoze se tito horlitelé, již se sesypali na Descartesa, rekrutují z řad chovatelů tzv. domácích mazlíčků. Jejich „láska ke zvířatům“ se nicméně omezuje jen na malý výběr druhů zahrnutých do této množiny. Naopak hospodářská zvířata, kterých se užívá v potravinářském průmyslu, jsou u nich redukována na produkt. Samo o sobě nejde o nic nového, uvažme však tento přístup v protidescartovském kontextu. Nyní se lze ptát: předpokládá takový postoj víru v existenci duše? (Vzato z hlediska praktické etiky rozhodně nikoli: právě tušení duše a potažmo vědomí u ostatních lidí činí z jejich vraždy nemorální čin.)
Upíráme-li tedy hmotě ducha, stává se z ní v rámci uvažování to, co Descartes nazývá res extensa. Jinými slovy bývají kritikové a nactiutrhači tohoto filosofa skoro bez výjimky jeho žáci, ač si to vzhledem ke své nedůslednosti neuvědomují.
„Svým učením jsem ani tak neublížil zvířeti, jako jsem osvobodil člověka“ (myšleno osvobození od výčitek svědomí – pozn. aut.), poznamenal sám mechanista ke své koncepci. Můžeme se přít o to, které dobro má větší váhu v utilitaristickém součtu; je však zřejmé, že Descartes nechoval ve své podstatě žádný špatný úmysl (viz „princip dvojího účinku“). Naproti tomu je argumentace jeho odpůrců většinou licoměrná a povrchní.
To samozřejmě nic nevypovídá o pravdivosti či nepravdivosti věci samotné (šlo by o argumentum ad hominem). Mechanistické stanovisko se od jisté doby ukazuje být nesmyslné ve světle neurologických a etologických poznatků (ačkoliv je nelze nikdy potvrdit s konečnou platností, viz tzv. „problém mysli druhých“). – Tolik ke kritikům.
Abychom ale byli spravedliví, měli bychom se vrátit ještě k posouzení morálky samotného materialismu.
Řekli jsme již, že René Descartes svou koncepci vnímá jako přínosnější pro lidstvo než škodnější pro zvíře. Jiná otázka je, zda byl v její pravdivost skutečně přesvědčen, nebo jen potřeboval záminku k provádění vivisekcí (konec konců šlo o vynikajícího fysiognoma). Odpovědět s naprostou jistotou pochopitelně nelze, ale na základě jeho děl i osobních hodnot se snad můžeme domnívat, že se u něj jednalo o ryzí přesvědčení.
Naproti tomu u Malebrache snad můžeme spatřovat jistou míru alibismu a pokrytectví. K tomu se ale musíme podívat na jeho život blíže.
Nicolas Malebranche započal v šestnácti letech studium filosofie a thelogie, načež vstoupil do řádu oratoriánů. Jako kněz působil i po celý zbytek života.
Filosofii se veškerým potenciálem oddal až poté, co shodou okolností narazil u knihkupce na jeden z Descartesových spisů (jmenovitě „De homine“). Starší současník na něj učinil takový dojem, že Malebranche přijal bezezbytku jeho literu včetně mechanismu. (Posléze dokonce zdokonalil či alespoň rozšířil dualistické učení o vysvětlení interakce obou substancí a založil nepříliš populární směr zvaný okkasionalismus.)
Mechanismus pak ještě demonstroval slavným výrokem, že zvířata „žerou bez chuti a křičí bez bolesti“. Jsou to totiž „dokonalé stroje“, projektované Bohem a tím pádem fungující na principu fascinující jemné mechaniky – „podobně jako hodinky“.
V souvislosti s tím se nám dochovala historika, která popisuje Malebrancheovu procházku, již konal v klášterní zahradě spolu s přítelem. Během rozhovoru ho tak pohněval neustálý štěkot přítelova psa, že do něj kopl, ačkoli šlo o březí fenu. Posléze to zbožný kněz zdůvodnil tím, že zvíře bolest necítí, a sáhl po příměru k hodinkám.
A zde přišel čas, abychom si položili otázku: svědčí-li to o nějaké úctě k Hodináři?
Postoj mnoha mechanistů (včetně Malebranchea) vykazuje spíše samolibé potěšení z triumfu (z triumfu ducha nad hmotou, člověka nad zvířetem a vzdělance nad masami) než upřímné přesvědčení. Vypovídá o tom tón, v jakém se nesou jejich poznámky – například u příležitosti veřejných vivisekcí v klášteře Port-Royal. – To tedy lze podotknout k mechanistům.
Závěrem nelze vynést jednoznačný rozsudek, jelikož se celou dobu pohybujeme na relativní půdě etiky. Proto si žádný z nastíněných závěrů neklade nárok na to, aby byl přijat jako pravdivý v tom smyslu, jak slovu rozumíme ve vědě, ontologii nebo gnoseologii.
Právě tak nebylo záměrem, aby esej řešil samotnou otázku, zda zvířata cítí či necítí bolest. Autor by se k problému sice mohl vyjádřit jako diletantský biolog, pokládá to však vzhledem k tématu za irelevantní.
Jeho snaha spočívala ve zvážení všech paradoxů a vnitřních rozporů, které bijí do očí v názorech znesvářených stran (a to ani ne tak filosoficky jako spíše esejisticky). Nakonec můžeme oběma táborům vyčíst téměř totéž, a sice nedomyšlenost, alibismus a dvojakost. Jak mezi mechanisty, tak mezi jejich odpůrci se vyskytují důslední a upřímní duchové (na straně první třeba Descartes, na straně druhé Voltaire), stává se tak ale jenom výjimečně.
Anna P.
ŠKOLNÍ ROK 2013/2014
Dopis mému já za dvacet let
Milá budoucí Terezo,
právě je ti necelých čtyřicet let. Nejsem si jistá, jestli máš děti, protože možná byla tvoje kariéra přednější, ale určitě máš kočku, spoustu přátel a pravděpodobně i manžela.
Dokončila jsi úspěšně vysokou školu, procestovala skoro celý svět a před pár lety ses rozhodla se usadit a plně se věnovat práci.
Když ti bylo 25 let, založila jsi se svým přítelem módní značku, nyní zaměstnáváš spoustu pracovníků, modelek a fotografů a chceš otevřít další dvě pobočky – jednu v Los Angeles, druhou v Paříži. Tvoje původní sídlí ve Vídni, ale poptávka je tak veliká, že jeden obchod nestačí. Kromě toho občas přispíváš do časopisů a pořádáš módní přehlídky.
Doufám, že jsi dodržela své předsevzetí a naučila se plynně alespoň čtyři jazyky.
Tvoji přátelé jsou většinou umělci a pár ti jich zůstalo ještě z dob, kdy jsi bydlela v Praze. Tvůj přítel (nyní nejspíš už manžel) je designér na volné noze a bydlíte spolu v prostorném bytě ve Vídni (další dva byty vlastníte v Kodani a Římě). Vzhledem k tomu, že vaše značka vydělává spoustu peněz, nemusíte se starat o placení nájmů – rovnou jste si byty koupili a někdy je pronajímáte studentům.
Období obřích večírků už máš za sebou, teď dáváš přednost posezení u vína s přáteli, které končí nejpozději ve dvě hodiny v noci. Pokud nemáš děti, už je ani neplánuješ, tvoji firmu zdědí pravděpodobně dcera tvé kamarádky (shodou okolností jsi její kmotra).
Až na pár prvních vrásek vypadáš pořád stejně, jako když ti bylo dvacet let, oblékáš se však nyní více jako dáma a také si víc dáváš pozor na to, jestli jíš zdravě.
Věřím tomu, že jsi měla úspěšný život a ještě tě spousta skvělých let čeká. Doufám, že se nezklameš.
Tereza ze současnosti
Tereza H.
Dopis literární postavě
Drahý Jidáši,
jak se Vám daří? Odpusťte mi ten tón lehce nevážný; vysvětlím Vám ho. Vzpomínáte si na svého učitele v Jerusalemě – na toho „vráskočelého patriarchu“, co Vám tak dával do těla? Nu, a teď si, milý Jidáši, představte mne, lyceistu, který se právě krčí pod diktátem katechetovy rákosky: můj učitel jako by tomu Vašemu z oka vypadl. Chápete tedy jistě, že při té věrouce skomírám nudou, i zachtělo se mi trochu se pobavit.
Ondyno na češtině (čeština, drahý pane, je jeden z jazyků, co nás jimi ráčil obdařit Pánbu tentokrát v Babylóně) jsme probírali apokryf – tuším, že slul „Apokryf o Jidášovi“.A tohle staroslavné opus, jak račte vědět, pojednává právě o Vás. Ale milý pane, abych pravdu řekl, ono je velmi tendenční. Mohu-li soudit, tak za ním stojí další z těch šašků od církve svaté, ztučnělý jako pohanský bůh z chrámových obětí a s očima vysušenýma od latinské dějepravy.
Víte, kamaráde, já jsem nejednou uvažoval, jak by asi vypadalo „Evangelium podle Jidáše“. Nebo „Evangelium podle Piláta“.
Že prý jste umíral u vědomí, že pouze Vy chápete Krista. Třeba pouze Brutus chápal Caesara a pouze Bonaparte chápal demokracii – Ah ne, to já jen tak nevážně; člověk občas musí dovolit myšlénkám, aby rejdily podle své libovůle – když mu je zrovna katecheta nesráží z kopule lbi jako hliněné holuby. Že?
Já už mám, můj předrahý „zrádce všeho lidstva“, katechismu akorát tak dosti. A veškeré filosofie zrovna tak. Jen považte: píši Vám jaksi z recese, poněvadž jsem si zabednil uši před vysokoctěným panem katechetou a teď nemám, čím bych se obíral. A co dělám? – Řeším s Vámi, s postavou při vší úctě biblickou, jak mi katechism ponouká žluč v útrobách. To měl být vyvzdorovaný ostrůvek agnosticistické skepse, náboženského a intelektuálního furiantství, které se ozývá uťápnuto zpoza škamen, to měl být –
Inu nic. Já jen chtěl, račte vědět, říci, že jsme tak nějak na jedné lodi, Vy a já, žák. Pozdravujte tam dole Bruta. Anebo ne – já mu napíši sám, až ze mě bude dějeprava louhovat životní mízu.
S Pánem Bohem.
Váš lyceista
Anna P.
Dopis filmové postavě
Drahý Vincente,
píši Ti proto, že jsem Tě obdivovala od první chvíle, kdy jsem Tě spatřila. Oba dva jsme se zrodili v roce 1994, určitě krásná doba, kdy přijít na svět. Líbí se mi Tvůj styl – oblek, bílá košile, nagelované vlasy. I Tvoje práce musela být skvělá! Vysoký plat, bezva parťák – Jules – jak se má? Určitě stále chodí na snídaně a odmítá jíst vepřové maso, protože je „nečisté“.
Prý se Ti líbilo v Amsterodamu. Musela to být fajn dovolená. Nahlédla jsem do Tvého pracovního dne. Toho, jak jste šli za Bredem a pak jsi měl rande s Miou. U Breda to bylo zajímavé, ty kulky ve zdi a Julesovo osvícení, uznej, že na tom něco bude, přeci Vás to nemohlo jen tak minout!
Myslím, že je dobře, že se Jules vydal na cestu poutníka, i když Ty jsi ho nazval „vágusem“. Možná by ses také měl vydat na podobnou pouť.
Ta Tvoje schůzka s Miou nedopadla zrovna dobře. I když začátek byl slibný. Večeře u Mazaného králíčka, koktejl a rozhovor o Vallacovi. Pak se to trochu pokazilo, jak jsi dlouho mluvil v koupelně sám se sebou a Mia si spletla Tvůj heroin s kokainem. Bude to tím, že Tvůj dealer neměl balónky, ale jen sáčky, to se pak člověk snadno splete. Ale aspoň jste vyhráli taneční soutěž.
To, jak jsi zachraňoval Miu, bylo docela napínavé. Našla se už ta malá hnědá knížka pro sestry, kde je popsáno, jak aplikovat adrenalin? No, zvládli jste to i bez ní.
Další stresová situace byla, jak jsi ustřelil hlavu Vašemu „zajatci“. To se moc nepovedlo, ale jsem si jistá, že Jules najel na hrbol. takže to není tak úplně Tvoje vina. Jimm asi neměl příjemné ráno, mimochodem, měl hezký župan. Jak se má jeho žena Connie? Určitě na nic nepřišla, pan Wolf odvedl dobrou práci.
Měl jsi perný den, tu snídani sis zasloužil, i když taky nebyla bez komplikací. Ti dva lupiči – amatéři.
užij si zbytek týdne, hodně štěstí v práci bez Julese a nezapomeň, že číst si na záchodě je nebezpečné!
Lydie
Lydie T.
Ahoj Tome!
Tak co? Jakpak to jde? Doufám, že jsi tu malou myš Jerryho už sežral. Protože, jak si vzpomínám, měl jsi docela problémy s tím ho chytit. Ale teď jsem si uvědomil, kolik ti už je. Vždyť ti zítra bude už 68 let. A Jerrymu jakbysmet. Tak dovol, abych popřál vše nejlepší. A abys už konečně chytil tu malou krysu.
Teď jsem koukal na internet. A zjistil jsem, že ten zpropadený myšák je boháč. Natočil prý film o své rodině ve Francii. Hlavně o svém bratranci, který se stal slavným kuchařem a v centru Paříže si otevřel restauraci. Tento film nazval „Ratatouille“. Vydělal na tom miliony! Ale musím ti říct, že vím, jak se cítíš, Tome. Taky jsem měl takového kamaráda. Jmenoval se Krtek. Byli jsme ti nejlepší přátelé, jenže sláva mu stoupla do hlavy. Tak jsem ho našel a zasypal mu noru. Od této smutné události jsem ho bohužel neviděl. Když jsem mu volal, tak mi řekl, že má „ zával“. Ale nepřiznal jsem mu, že ten „zával“ jsem byl vlastně já. Jsem rebel!
No nic, Tome, když budeš chtít pomoct proti Jerrymu, tak mi klidně zavolej a dojdeme na něj. Jinak já už taky budu muset jít. Tak hlavně pořádně oslav své zítřejší narozeniny. Jestli chceš, mohl bych ti na tu oslavu poslat takovou pěveckou dvojici, která teď pro mě pracuje. Možná je znáš, říkají si „Eva a Vašek“. Tak kdyžtak zavolej. Pozdravuj manželku s tchýní.
A AHOJ.
Vlastimil B.
POHÁDKA
Sovička a inzerát
V jednom nedalekém kraji stál a dodnes stojí, klidný a tichý les. Byl plný krásných, mohutných stromů a voňavých lesních květin. Každé ráno ho probouzely zlaté sluneční paprsky. Zářily tak nádherně, že jim ani prosvětlenému háji, nebylo možno odolat.
V tom lese žila i jedna malá Sovička. Měla krásná bílá peříčka a očka jako korálky. Byla velice maličká, a proto žila na vysokém smrku, to aby ji nehrozilo žádné nebezpečí. Své bydlení měla moc ráda a vzorně se o něj starala. Nic jí nescházelo- potravy měla dostatek a celý den mohla svobodně poletovat po kraji a povídat si s ostatními ptáčky.
Jedna věc jí však přeci jenom scházela…….. „ Je mi tak smutno…..celý les je nádherný, ale nic mě v něm netěší. Mohu sice celý den lítat, kam se mi zlíbí, a povídat si s ostatními ptáčky…….Ale co z toho všeho mám? Žádnou radost ani potěšení……. Je mi smutno samotné, když nemám žádného ptáčka, který by to všechno sdílel se mnou…..“
Sovička o tom musela dumat celé dny i noci, stále přemýšlela, jak získat nějakého hodného a milého ptáčka… Jednoho dne, večer, když , když na to opět myslela, jí najednou svitlo: „ Už vím, jak získat kamaráda! Napíši inzeráty a rozvěsím je po všech stromech, co tu okolo stojí!“ Sovička neváhala a rychle se dala do psaní : „ Malá bílá sovička hledá milého a hodného ptáčka pro společné soužití. Ráda lítám po kraji a procházím se v lese – Čekám na Tebe na vysokém smrku!“
Inzeráty vyvěsila na všechny stromečky a spěchala zpět do svého hnízdečka čekat na odpověď. A nečekala dlouho!Ihned za pár chvil se jí dostalo odpovědi: „ Milá sovičko, Váš inzerát mne velice zaujal, ba přímo nadchnul! Mohu si tedy dovolit pozvat Vás na malou lesní procházku? Pokud máte zájem čekejte na mne dole u svého smrčku. S pozdravem Váš Skřivan.“
Sovička byla nadšená! Nečekala, že jí někdo odpoví tak brzy. A proto nelenila a spěchala se upravit a učesat si peříčka…
Za chvíli již stála dole u svého smrčku a čekala na milého Skřivana. Čekala a čekala a skřivan stále nepřicházel… Tu se za ní znenadání libým hlasem ozvalo: „Ouuu uuu, Sovičko! Ale než se stihla otočit, drapla po ní veliká černá tlapa. „ Pomoc, pomoc!“ křičela sovička a škubala sebou, snažila se vyletět na strom, ale nešlo jí to, měla štěstí – nakonec se jí přece jenom podařilo vyletět zpátky na smrk. Když se trochu uklidnilo, opatrně se podívala dolů… „Vlk, vlk!!!“ A opravdu- na strom se drápal odporný černý vlk. Po chvíli marné snahy pochopil, že vyletět na smrk se mu zřejmě nepodaří a uháněl ji pryč.
Sovička si konečně oddechla: „ Propána, to jsem ale měla štěstí! Bála jsem se, že to bude můj konec…Ještěže to dobře dopadlo.
A pro příště už žádný inzerát psát nebudou – co kdyby mi odpověděl třeba medvěd….Raději počkám, až si mě někdo najde sám. Jistě to nebude trvat dlouho.“
Vladimíra H.
ESEJ – POVÍDKA – ÚVAHA – ZAMYŠLENÍ NA „KNIŽNÍ“ TÉMA
„Dobrá kniha je ta, která plnými hrstmi rozsévá otazníky.“ (J. Cocteau)
Znáte ten pocit, kdy ležíte do brzkých ranních hodin v posteli s otevřenýma očima a snažíte se přijít na odpověď, která se váže k otázce, která ve své podstatě vůbec nebyla položena?
Já ten pocit znám velmi důvěrně a blízce. Tento myšlenkový stav je u mě spojen s přečtením dobré a kvalitní knihy. Spisovatelé jsou totiž mistři v rozsévání neviditelných otazníků a pokládání otázek bez toho, aby se na něco zeptali. Tyhle nenápadné otázky a střípky myšlenek jsou nám podstrkávány až pod nos, ale my to vidět nemůžeme, protože jsou skryty a maskovány za záplavou jiných slov.
Spousta knih se nás snaží donutit zamýšlet se – vlastně veškeré dobré knihy. Někteří jedinci jsou ovšem tak úzkoprsí, myšlenkově zakrnělí a nedostatečně vnímaví, že nejsou schopni vnímat ty otázky, které nejsou očividné – ty jemné skryté hlubší otázky, které jsou schované a ponořené v pomyslném jádru knihy, povídky, básně či kteréhokoliv literárního díla. Jiné – zjevnější otázky nám všem srdcovým čtenářům naskakují před našima čtenářsky lačnýma očima a zahlodávají se nám hluboko do mozku – CO BUDE DÁL? PŘEŽIJE HRDINA?
Někdy nejsme ani v žádném případě schopni se odpoutat od světa a příběhu, který momentálně náleží nám a stává se naší druhou realitou kam sami utíkáme před vlastním životem a šedivou fádností stereotypu. Všude, kde jsme a kam kráčíme, uvažujeme nad tím, co se stane v další kapitole či v dalším dílu (leckdy mívám pocit, že autoři se sadisticky vyžívají ve způsobování knižních abstinenčních záchvatů, které vás systematicky napadají a my potřebujeme životně důležitě další dávku příběhu, protože jinak se nedočkavostí na pokračování téměř zblázníte – pozn.: dle mého hlavně díky tomuto vznikla takzvaná „fan-fiction“, která pisatelům přináší možnost překonat svůj hlad po určitém knižním, ale i filmovém díle.
Stává se, že někdy je nutkání opravdu tak nesnesitelné, že čteme na jakémkoliv místě, kde máme tu možnost (ačkoliv vášniví čtenáři si to vždy umožní sami za téměř jakýchkoliv podmínek… sama znám čtení pod lavicí a tak podobně). S citátem tedy naplno souhlasím a dovoluji si přidat vlastní výrok – „Knihy jsou jako alkohol – rozmanité… laciné, můžou zvedat váš žaludek, nekvalitní a odporně chutnající… některé si musíte gurmánsky a požitkářsky vychutnat, jiné vás pobaví a rozesmějí až do brzkých ranních hodin, kdy spánek nepřichází a vy zůstáváte sami se svými myšlenkami a nezodpovězenými otázkami.
Petra M.
Člověka je možno poznat podle knih, které čte“ (S. Smiles)
Tento výrok může působit na spoustu lidí povýšeně nebo snad i arogantně, já s ním však naprosto souhlasím. Stejně tak jako je možné poznat člověka podle toho, co poslouchá za hudbu, jaké nosí oblečení a např. jaké sleduje filmy, i knihy o nás vypovídají spoustu věcí. Každý člověk má svůj vlastní vnitřní svět, pocity a nálady a podle toho si i vybírá, co zrovna bude číst. A ten, kdo nečte vůbec, má svůj vnitřní svět malý či vůbec žádný.
Knihy jsou věc, která nás rozvíjí a je jen na nás, jaký směr si v tom rozvíjení vybereme. Samozřejmě že spousta lidí čte věci, kterým nerozumí, jen aby svému okolí dala najevo, že je chytřejší nebo snad vzdělanější, to však bývá dost často jen póza a zase to o nich něco vypovídá.
Není možné číst knihu, aniž by nás nějak neovlivnila, existují knihy, které nám změní život. V určitém věku to může být Harry Potter, jindy zase Mládí v hajzlu nebo Stařec a moře.
Já sama moc dobře vím, jaké to je, když ve vás kniha zanechá tak hluboký dojem, že změníte své postoje, názory nebo dokonce i styl a způsob života. Začnete vyhledávat lidi, kteří tu knihu také četli, bavíte se o ní a už jen to vás velmi formuje. Proto si myslím, že je úplně jedno, co čteme (hlavně, že něco čteme), každá kniha, kterou vlastníme, o nás může našemu okolí říct spoustu věcí. Ať už jde o inteligenci, povahu, dobrý nebo špatný vkus (i když to je subjektivní věc), či snad momentální rozpoložení (rozhodně nečtete ve stejné náladě Woodyho Allena a Franze Kafku). Každý si stejně postupně ustálí svůj literární vkus, stejně tak jako si ustálí své názory, a tak vlastně nic, co čteme v jakémkoliv věku není špatné, jen ke spoustě věcí musíme dozrát.
Tereza H.
„Bojte se člověka, který přečetl jen jednu knihu“ (D. Diderot)
Tak to mi teda řekněte, jak mohl pak Diderot vymyslet takovou blbost. Za celý svůj život jsem přečetl jen jednu knihu (dávám přednost časopisům) a nepřipadám si nijak nebezpečný. Knihy mě odmala nebaví, nezaujaly mě. Myslím si, že číst je ztráta času. Vždyť můžete dělat něco mnohem jiného, lepšího. Třeba hrát na kytaru, založit kapelu a třeba budete mít štěstí (jako já) a bude vás poslouchat půlka světa! Ano, zní to neuvěřitelně, ale snad o tom něco vím, ne? Nebo se můžete dívat na televizi, zajít do kina. Vždyť v kině jsou ty knížky zfilmované! Já vím, všichni říkají, že v knížce je to lepší, víc popsaný a ve filmu toho polovina není…, ale mě to prostě v tom filmu stačí. Radši si skočím do fitka, nebo budu dělat cokoliv jiného, než si číst. Co vám to dává? Jezdit očima po stránce a polykat písmena? Časopisy uznávám, tam jsou jen ty nejpodstatnější informace i s obrázkama. Mám po celém světě miliony fanynek, a myslíte, že kdyby se dozvěděly, že jsem přečetl jen jednu knihu, budou se mě bát? Ne, nebudou. Nejsem nijak nebezpečný! Ani hloupý. Tak se nad tím citátem zamyslete…
Anna J.
Pan Kadleček byl průměrný zástupce vyšší střední třídy. Dostalo se mu slušného vzdělání na místním gymnásiu; vzpomínaje však na svá školní léta, dokázal si vybavit pouze nepohodlné škamny a studenou podlahu, od níž ho zábla chodidla. – Jeden čas si tak mladý Kadleček podkládal nohy tlustým svazkem Shakespeara. To mu vydrželo až do chvíle, kdy si zneuctěného arcidíla povšiml profesor klasické filologie a uštědřil žákovi políček, klna a nazývaje jej „špinavým barbarem“. To tedy byl nejvýraznější dojem páně Kadlečkova dětství.
A vida, dnes je z toho nezvedeného kluka PAN PODNIKATEL. Jen se podívejte! Vidíte ho, jak stoje na pavlači, s královskou důstojností přehlíží své panství (totiž areál ZÁVODU NA ZPRACOVÁNÍ SARDINEK, s. r. o.) a melancholicky pěchuje tabák do dýmky? Načpak asi myslí?
Vpravdě pan Kadleček vzpomíná na onen tlustopis, na tu ušmudlanou šarléku, která byla předmětem povinné četby. Šlo vlastně o jedinou knihu, již kdy pak Kadleček otevřel, pročež se na ni pamatoval velmi dobře.
Rád z ní citoval (zpaměti, panstvo, zpaměti!): to si posunul tlusté brejle sic na kořen nosu, důstojně si odkašlal a s ukazovákem poučně vztyčeným spustil: Ah, jak groteskní byla ta karikatura hypokritského intelektualismu!
Nejhorší na tom nebylo, že pak Kadleček zjevoval tu šaškovskou masku akademika coby svou tvář; nejhorší bylo, že si ji nasazoval i stranou podia, doma před zrcadlem. Věru se měl za náramného Heléna a myslitele, velikého ducha a jemného, uměnímilovného vzdělance. Prohlásil teatrálně tuto ošoupanou bichli za KNIHU SVÉHO SRDCE. Byla mu světlejší nežli samo Písmo svaté, když tak na ni vzpomínal. Ještě jednou mu mysl zaletěla k Shakespearovu veledílu, na kterém svého času velkopansky spočívala Kadlečkova chodidla. Vybavil se mu přitom rovněž stařičký profesor, čertící se a div ne na pokraji deliria. Na podnikatelově zátylku jako kdyby na okamžik zase zaplanul otisk akademikovy dlaně – tehdy chlapec dostal první (a poslední) políček svého života.
„Ale tohle „poprvé“ nebylo nic,“ děl pan Kadleček, „poněvadž je zastínilo něco jiného. Toho dne jsem zaznamenal první vznět bibliofilského nadšení!“
Možná tento muž býval mohl být moudřejší, kdyby se od té doby setkal s více… políčky.
Anna P.
„Bojte se člověka, který přečetl jen jednu knihu“ (D. Diderot)
Kniha je prostředkem, jak si utvářet svůj názor na věci okolo sebe. Zpočátku nám ho formují rodiče tím, že nám čtou před spaním a říkají fráze typu: „Jé, tuhle knížku jsem zbožňovala, když jsem byla jako ty…“ a vy jim věříte, protože prostě proto. Později na vás mají taková doporučení přesně opačný efekt, protože rodiče jsou blbci. Tak se ale jeví v očích každého puberťáka a na oplátku v očích rodičů se právě z jejich potomka stává ten nejneovladatelnější a nejnadutější fracek pod sluncem. Ale nic naplat, knížka letí přes pokoj a dobrá rada taky. Nastává dlouhé období temna, kdy mladý člověk, bezpochyby osobnost, buďto na knihu vůbec nesáhne, a nebo udělá vše pro to, aby se vyhnul vkusu svých předků.
Po této době intelektuálního temna se s člověkem, prakticky vzato, můžou stát tři věci. První a nejobvyklejší možností je, když jedinec čte od všeho trochu. Paraliteratura, odborné knihy a občas i časopisy s recenzemi, mají v jeho knihovničce své nezastupitelné místo. Tito lidé tvoří většinovou populaci a jsou hybnou silou společnosti. Prvním, výše společensky postaveným extrémem jsou lidé, kteří čtou výhradně (nebo téměř) odborné publikace a vyjadřují se v terminologii, kterou obsahují.
Třetí skupinou jsou lidé, kteří patrně nepobrali moc rozumu sociálního uvědomění. V MHD je člověk může vidět, kterak jsou ponoření do bulvárních deníků, zvědavi, jak zase ten který dementní redaktor pošpinil jakousi veřejně známou osobu.
Život si plyne svým vlastním tempem a nastává období krize středního věku. V této době lidé obecně nejsou spokojeni se svým životem a tomu odpovídá i výběr četby.
Ženy velmi často utíkají k sentimentální literatuře, protože, přiznejme si, asi každá by chtěla mít doma, místo svého manžela, kterého velmi často přirovnává k chrápající obtloustlé opici, dokonalého muže bez vady.
Muži zase utíkají například k westernu, protože si chtějí připomenout dobu svým bezstarostných dětských her a touhu po dobrodružství.
Stáří asi žije už jen vzpomínkami a čte, co četlo v mládí. Nevím, to je ještě moc daleko.
A pak už je jen… smrt!
Sečteno a podtrženo, knihy a jejich výběr dělají z člověka to, čím je.
Kdyby měl někdo po celý život přístup jen k jedné knize, byl by navíc snáze manipulovatelný, než jiní…
Natálie D.
Člověka je možno poznat podle knih, které čte. (S. Smiles)
„Ona čte Mangu, chápeš to? Mangu!“ Viktor seděl v baru Namazaný králíček a poslouchal, jak si jeho kamarád Persival stěžuje na literární vkus své nové přítelkyně. „Já nemám nic proti komiksům, kdyby četla Káju Saudka nebo tak, ale ona čte Mangu!“ Viktorovi došlo, že musí zareagovat, jinak bude poslouchat pořád tu samou větu. „Co ti vadí na Manze?“, zeptal se Persivala. „To je snad jasný, ne? Vždyť to vypadá jako natištěný z počítače…“
Ale ono to je natištěný z počítače, jako všechny knihy, které se dnes tisknou.“, opáčil Viktor.
Persival se na něj podíval, jako by byl malé dítě, kterém musí vysvětlit primitivní věc. „Já to přece myslím tak, že to vypadá jako práce jednoho robota. Všechny ty příběhy – jsou jich stovky! Ale jsou všechny stejný. Přece žádná třicátnice, která to má v hlavě v pořádku, nečte něco takovýho. Člověka poznáš podle toho, co čte. Ach jo, budu se s ní muset rozejít.“
Viktor se zamyslel nad větou, kterou řekl Persival – člověka poznáš podle toho, co čte. On sám čte Lidové noviny, Charlese Bukowského, životopis Amy Winehouse a měsíčním o umění. Co to o něm vypovídá? Pokud Persival usoudil, že jeho přítelkyně je šílená, protože čte Mangu, tak si někdo jiný může myslet, že on je snob, když se zajímá o umění. Nebo ho lidé můžou odsuzovat za ten životopis Amy, ale on si ho koupil jen na čtení do práce. Pokud chce číst v práci, musí mít něco jednoduchého, ale zároveň zajímavého.
Přišel domů, vydal se k lednici. V kuchyni seděla jeho sestra, která u něj poslední dobou bydlí. „Co tady děláš tak pozdě?“ ptá se Viktor. „Jen piju tvoje pivo a zkoumám tvou komikovou encyklopedii.“ Viktora napadlo, že by mu mohla pomoci v jeho úvahách. „Co o mně ta encyklopedie vypovídá?“
„O tobě nic nevypovídá. Vypovídá o Staudkovi, Černém a o tom, který nakreslil Sin City.“
„Ale né, já myslel, co si myslíš o lidech, kteří tuhle knihu čtou.“
Sestra se zamyslí a chvíli přemýšlí. „Nejspíš jsou to lidé, které nebaví číst normální knihy, ale knihy s obrázky. Chtějí se taky něco dozvědět o autorech, takže uplně líní nebudou.“
„Hm, a co si myslíš, že můžeš poznat na lidech, když víš, jakou knihu čtou?“ zeptal se Viktor.
„To nevím, asi plno věcí. A možná taky nic.“ Vstala a šla směrem do svého pokoje a ještě dodala: „Chodíš moc často k Namazanýmu králíčkovi. Potom z toho máš plnou hlavu nedůležitejch informací.“
Viktorovi věta „Člověka můžete poznat podle knih, které čte“, nepřišla nijak důležitá, ale zase nebyla nedůležitá. Dlouho dumal nad tím, co pozná u lidí podle jejich knih. Přírodovědci, kteří věří v hmotné důkazy a vědu, mají plno odborných knih. Ten, kdo čte komiks a časopisy, je pořád trochu dítě. Čtenář detektivek rád přemýšlí o ději. Čtenáři hororů se rádi bojí. A tak dále. Ale co když někdo čte detektivku, vývoj genetiky a k tomu poezii?
Viktor si všiml, že už je ráno. Oblékl si svůj pracovní oblek a vydal se do kanceláře. Jezdí tramvají číslo 10, každý den v 6:49, ani o minutu později. Má rád cestu tramvají, může cestou dopisovat práci nebo sledovat cestující – to dělá nejraději. Některé už zná od vidění.
Jako třeba vystresovanou maminku se synem Tondou. Nastupují vždy o zastávku později než Viktor. Když je viděl dnes, přemýšlel, co asi čtou. Maminka čte možná časopisy, životopisy nebo zamilované romány. Tonda může číst desítky knih – dětské encyklopedie, pohádky, komiksy, nebo taky nic. Už, už měl chuť se zeptat, ale viděl, jak maminka Tondu peskuje kvůli trojce z dějepisu a raději se k nim nepřibližoval.
Zahlédl další známou. Je to nenápadní babička, jezdí tuto trasu každé úterý, podle toho Viktor pozná, co je za den. Zeptá se jí: „Dobrý den, vy tu jezdíte často. Můžu se zeptat, co ráda čtete?“
„Ale mladíku, já už nic nečtu. Mám slabé oči…“ Viktor z ní už nic nevytáhne. Tramvaj dál jede. Viktor si všimne pána vedle sebe. Má v ruce knihu. „Promiňte, ale co to čtete?“
„To je úžasná kniha. Je to příběh z Lávozemě, má to šest set stran, ale i tak nepřestanete číst, dokud nezjistíte, jestli získají nadvládu skřeti nebo trpaslíci.“
Viktor je trochu zmaten. „Co jsou to skřeti, není to stejné jako trpaslíci?“
Pán se na něj podívá s udiveným výrazem. A trochu zapáleně dodá: „To tedy nejsou“ Jsou jak voda a oheň. Jak něco takového můžete číst?! V Lávozemi by vás za to roztavili.“
„Co je to Lávozem?“ ptá se Viktor a bojí se další přednášky.
„Lávozem je úplně jiný svět. Láva je zdroj života, ale také zkázy…, promiňte, já už musím vystupovat.“
Pán zaklapne knihu a pospíchá ven, přejde ulici a je pryč. Viktor přeci toho pána trochu poznal díky knize, kterou četl. Tento pán zřejmě rád uniká do jiného světa a má rád dobrodružství. Imaginární postavy pro něj asi mají význam a smysl. I když Viktorovi přišla Lávozem dětinská a trochu šílená, pomyslel na to, co mu říkal Persival. Je Lávozem šílenější než Manga? Bude se asi muset poradit u Namazaného králíčka.
Na konci vagónu sedí opět ta žena, ta, která jezdí často tramvají, ale nikdy to není ve stejnou dobu. Došel k ní a zeptal se: „Dobrý den, mohl bych se zeptat, co čtete?“
„Ale vždyť já nic nečtu.“ Odpověděla slečna s úsměvem.
„To já vím, myslel jsem, co čtete obecně.“ Viktorovi přišlo čím dál složitější ptát se lidí, co čtou.
„Já čtu všechno.“
„Jak to myslíte všechno?“ zeptal se zmatený Viktor.
Kdyby opravdu četla všechno, co by to o ní vypovídalo? Všechno?
A tak se Viktor vydal na jízdu tramvají číslo deset se slečnou, která čte všechno.
Doteď se stále zabývá tím, co lidé čtou. A analyzuje, co to o nich vypovídá.
Lydie T.
Člověka je možno poznat podle knih, které čte. (S. Smiles)
Tahle věta na mě kouká den co den úplně odevšad. Mám ji pověšenou na ledničce, napsanou na záložce (kterou ale stejně nepoužívám, a tak mi leží na nočním stolku), v práci ji mám nastavenou jako tapetu na počítači.
Ale hlavně se na mě kouká z obličeje spousty lidí, které denně potkávám, mají ji na čele napsanou neviditelnou fixou, kterou vidím jenom já, svým, mnoho let trénovaným zrakem.
Za svůj život jsem vystřídala ne zrovna málo zaměstnání a pohybovala se v kruzích, které vždy nějakým způsobem, byť klidně i nepřímo, souvisely s knihami. Za tu dobu se u mě vyvinula schopnost, kterou mnoho lidí považuje za zbytečnou, ale pro mě se stala nesmírně důležitou – odhadnout charakter člověka na základě knih, které čte.
Za ta léta v různých nakladatelstvích, knihovnách, redakcích a knihkupectvích si troufám říct, že už v tom mám docela slušnou praxi. Tak například detektivky. Všichni lidé, co znám a kteří čtou detektivky, potřebují být pořád něčím – minimálně po intelektuální stránce – zaměstnáni. Bývají chytří, pracovití a jsou to perfekcionisté, kteří potřebují všechno dotáhnout do konce a všechno vědět. Bohužel díky tomu občas dokážou být poněkud otravní a vlezlí, protože mají tendence strkat nos do cizích věcí. Vždy ale stojí nohama pevně na zemi a uvažují racionálně. Naopak lidí, kteří čtou fantazy, jsou všichni, byť třeba v hloubi duše snílci. Realita pro ně není dost, a proto se snaží objevit svět, který staví na úplně opačných principech. Mají srdce rebela a svůj názor, i když ho pro ně nemusí být lehké vyslovit právě kvůli té bariéře, kterou před sebou, proti „reálnému“ světu, staví. Jsou přátelští, ale často nesmělí kvůli tomu, že se skutečného světa bojí. A v hloubi duše to navždy budou děti.
Fanoušci sci-fi zase touží po poznání. Bývají nadprůměrně inteligentní a zajímá je úplně všechno, ale nejvíce (…) technologii. Často jsou sami neobyčejně ambiciózní co se jejich zářné budoucnosti, která posune celé lidstvo na další úroveň týče, ovšem většinou jim chybí píle. Ovšem když se pro nějakou věc opravdu nadchnou, můžou dokázat velké věci. Mohlo by se zdát, že vámi pohrdají, ale ve skutečnosti je jen šokuje, že oni jediní mají takový zápal pro věc.
No a například lidé, co čtou humornou literaturu, bývají ve svém nitru poněkud zapšklí – nebo smutní, to už je jak kdo. Sám o sobě veselý člověk totiž nemá potřebu se ještě více rozveselovat, ale jen se někde (…) – a proto jakkoli (…) čtenář vtipných knih působí, vždycky za tím stojí nějaký problém. Tito lidé taky ovšem mají nesmírnou vůli a snahu s tím něco – byť v této povrchní novině – dělat, a třeba se naučit, jak věci nebrat tak vážně, ale právě kvůli jejich křehkému a nevyrovnanému nitru je velmi lehké je zranit.
A takhle bych mohla pokračovat donekonečna – o tom, že lidé, co čtou historické romány bývají staromódní a úzkoprsí, nebo že ti, co mají rádi cestopisy, prahnou po nových zážitcích. Ale věřím, že většina lidí by se mi stejně jen vysmála, tak si zbytek nechám pro sebe.
Možná pro ostatní není tak důležité, jaký literární žánr kdo preferuje, ale mě otázka „A co čteš?! Nikdy nepřestane bavit.
Veronika Z.
