Cesta, i když vede dolů, bývá začátkem příštího vzestupu
Jistě znáte to stále omílané klišé „všechno špatné je pro něco dobré.“ Z mé vlastní zkušenosti se však tato mantra neopakuje zbytečně. Je sice pravda, že když padáme, málokdy jsme si schopni uvědomit, že by mohla existovat i nějaká cesta vzhůru, ale záhy zjistíme, že mnohdy stačí málo a jsme zase na vzestupu.
Každý z nás zná hořkou pachuť pádů, stejně jako opojnou vůni vyhřívání se na vrcholcích. A i ten, který se drží stále někde mezi, ví, že zatímco pád bývá velmi rychlý, vyšplhat se nahoru vyžaduje notnou dávku vůle, snahy, odhodlanosti a především trpělivosti.
Útěchou nám může být fakt, že z každého dna je cesta vzhůru. A proto když cítíte, že klesáte, nepropadejte panice – jak se říká – neházejte flintu do žita. To, že zrovna necítíte úspěch, neznamená, že nikdy nepřijde, nebo že zrovna nepřichází. Někdy jsme totiž tak zaslepení vlastním pláčem nad rozlitým mlékem, že ani nevidíme, kolik šancí chytit se záchranného lana se nám nabízí. A většinou další vzestup vede k mnohem vyšším vrcholkům.
Nebojme se tedy pádu. Ten přeci může být začátkem něčeho nového a lepšího. Každý pád nás totiž nutí bojovat, šplhat zpět nahoru vstříc novým vrcholům. A přestože cesta může být náročná, plná skalnatých úbočí, posiluje naši osobnost a připravuje na další nebezpečná úskalí, která mohou být příčinou dalšího střemhlavého letu do údolí. A pokud jsme dostatečně odhodlaní a nevzdáme stoupání po první malé odřenince, dostaneme se časem na opravdový vrchol pohoří. A shlížíme dolů a zabodáváme vítěznou vlajku, vlajku úspěchu, vlajku zadostiučinění.
Jen pozor na to, abychom na vrcholku neusnuli na vavřínech a nezřítili se zpět do hlubin. Protože čím vyšší hora, tím větší bolest při strmém a rychlém pádu. Ale i kdyby byl pád sebevíc zničující, nezapomeňte, že každá cesta, i když vede dolů, bývá jen další zkušeností, která nám pomůže zdolat i to nejvyšší pohoří.
Sára Mirošovská
Cesta, i když vede dolů, bývá začátkem příštího vzestupu
Každý člověk, který se narodí, je na začátku cesty životem. Nikdo předem nemůže určit, zda cesta bude plna štěstí či slasti. Někteří lidé mají tendence to omlouvat svým fatalismem. To je osud, že jsem sám. Je jednoduché omluvit tímto způsobem nedostatky, které přináší život. Člověk má rychle po problému. Někdy mám pocit, že v životě je mnoho ukazatelů, které se nám snaží pomoci. Něco podobného, jako když jsme účastníky provozu. Je na nás, zda v nejlepším šlápneme na brzdu, nebo přidáme plyn. Za následky vždy odpovídáme jen my a nikdo jiný.
Ve filmu 21 gramů zazněla věta: Bůh ví dokonce i to, když se ti na hlavě pohne jediný vlas. Dlouho jsem nad tím přemýšlela Já osobně jsem ateista, stále nemohu proniknout do tajů víry, mám totiž pocit, že na světě se děje mnoho nespravedlnosti. Zatímco jedni mají miliardu na kontě, druzí umírají hlady. Nicméně ona věta něco do sebe nejspíš má. Třeba to bůh takto rozdělil schválně. Teď se dívá, jak se kdo s životem pere. Podle toho dává, bere? Buddhista věří na reinkarnaci, to už mé mysli připadá o dost logičtější a o dost spravedlivější. Ale zase, kdo může dokázat, že se po smrti proměníme například v kámen? Přes tyto pro mě pesimistické názory víře přece jen přikládám určitou váhu. Pro mnoho lidí je jedinou jistotou v životě. Věří právě pro tu neprokazatelnost, pro ten svět přesahující sílu. A to, že sílu má, se každý den dozvídáme v novinách a jiných masmédiích.
Závěrem bych ráda řekla, že s citátem neznámého klasika vůbec nemohu souhlasit. Jen těžko můžeme určit, zda cesta, i když vede dolů, je začátkem příštího vzestupu. Do jisté míry to ale každý ovlivnit může, a proto přemýšlejme a zvažujme na naší cestě životem. Co když bůh ví i to, když se nám na hlavě pohne jediný vlas.
Tereza Jirková
Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu
Akrobat stojí právě uprostřed napnutého provazu. Je velmi nervózní a na čele se mu perlí pot. Jeho první vystoupení. Očima těká po dychtivém obecenstvu. Když však v některých tvářích zahlédne nedůvěru ke svému počínání, tak obě jindy poslušné nohy začnou nekontrolovatelně vibrovat. Tu se jedna z nich vyšvihne do vzduchu, z paží se stávají nefunkční křídla. A ten, jenž chtěl bavit dav, se řítí k zemi. Tělesnou rovnováhu ztratil jen na chvíli. Najde však znovu tu duševní, která se někam zatoulala spolu se sebedůvěrou?
Také občas cítíte nedůvěru svého okolí? Je to nepříjemné, viďte? Máte pocit, že ve vzduchu poletuje přetvářka? Dokážete udržet v těchto situacích vnitřní balanc? Domnívám se, že křehkou konstrukci v sobě mají tací, kteří se příliš zabývají otázkou, co si o nich kdo myslí. Mají pak tendence zaměřit své soustředění na lidi kolem sebe, a ne na svůj výkon. A podle toho ten výsledek vypadá. V nejhorším případě jedinec selže a po opakovaných karambolech propadne pocitu méněcennosti. Myslím si, že je velice snadné o těchto skutečnostech psát. Obtížnější ovšem pro člověka je to, jak se vyrovnat s potížemi a najít způsob úniku od stydlivosti a vnitřního napětí. Je prosté říci: „Na ostatní se vykašli, je důležité, když máš svůj názor.“ Anebo: „Ať si myslí a říkají co chtějí.“ Jenomže každý jsme individualita a tyto věty mají pro každého jiný stupeň přijatelnosti.
A pak tu jsou i ti, ze kterých jsme tak řečeno „vydeptaní“. Záleží zde i na jejich empatii a zda si všimnou, že jsou to právě oni, co způsobují nervozitu. Třeba nakonec pak vyjde najevo skutečnost, že ve vás důvěru neztratili. Dostaví se úleva.
Může být i sobectví, závist a samolibost či neschopnost prohrávat příčinou úzkostlivého pozorování druhých? Ano. Představím zde pana S. Je to učebnicový příklad soutěživce. Musí mít jako první zadaný úkol od šéfa, být první na parkovišti a podobně. S. už ale má delší dobu potíže. Nedaří se mu tak, jak by chtěl. Kolega pracující ve stejném oddělení aspiruje na povýšení.
S. pomalu užírá žárlivost. Proč to „Jemu“ najednou jde všechno líp? Já jsem byl přece vždy ten nej… a nej…
Tak dlouhou dobu ho hryže tato myšlenka, až zapomene na jednu důležitou věc. Pracovat především na sobě a hledat mouchy především v sobě. Nesnaží se „odhmyzit“ své nitro a místo toho tiše zuří nad úspěchy svého kolegy. Duševní stavba se začíná otřásat v základech. Doufejme, že jeho mozkové seismografy zachytí toto chvění. Jinak přijde 9. stupeň Richterovy škály.
Akrobat a pan S. jsou dva protiklady. Jeden zápasí s nízkým sebevědomím a druhý se svým obřím egem. Co jim může pomoci? Psychologické vyšetření, podpora blízkých?
Barbora Zamrazilová
Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu
Žijeme ve 21. století v době moderních technologií, které usnadňují život o poznání více, než tomu bylo v staro- středo- i novověku. Usnadnění života ale není jediným aspektem technologií současnosti. Z jiných bych jmenoval především ovlivnění. O tom bych vám rád povyprávěl.
V dřívějších dobách žili lidi sami pro sebe, vyvíjeli se sami ze sebe a z nejbližšího okolí, žili prakticky svůj život. Možná právě proto se podle mě na Zemi vyvinuly některé originální bytosti, které šly vlastní cestou samy za sebe. Jako exempla by názorně mohli posloužit Jan Amos Komenský, William Penn či Konfucius. Lidé vpravdě výjimeční. Říkalo se, a říká dodnes, a já jsem víceméně téhož názoru, že každý člověk je originální. Je však dnešní člověk originálnější než třeba člověk z doby baroka? Na co že to vlastně narážím? Ve 21. století jsou lidé uvyklí sebestylizovat se do svých vzorů, často z řad celebrit. Dívky chtějí většinou být modelkami, chlapci zpěváky. Střední proud? Herci a herečky. I v době minulé existovaly lidské vzory, ale byli tehdy lidé schopní být jim nablízku pomocí televize nebo rádia? Mým skromným názorem je, že nikoliv. Proto se lidé tehdy ubírali životem samostatně. Dnes už je to, řekl bych, trošičku jinak.
Každý chce být co nejpodobnější svému idolu a každý nějakého toho idola chceme mít nebo máme. Někdo má raději konkrétního jednotlivce, jiný obdivuje „kolektivní celebritu“, z jejichž množství si pak vybírá více rysů. Dochází ale k něčemu pozitivnímu, nebo negativnímu? Ztráta vlastní cesty a vlastních názorů, která je častým východiskem z této situace, moc pozitivní není, i když to zase je věc názoru, jestli se najde někdo, kdo mi bude tvrdit opak, ať už tím chce dosáhnout cokoliv. Takový ten typ rebela, který je právě dnes na pomyslné první příčce v žebříčku sebestylizací, v důsledku přílišného podléhání tlakům zvnějšku. I ti ale pomalu ztrácejí na své kvalitě, a rádoby noví Morrisonové a Cobainové vyklízejí pozice před novým trendem EMO. Kdo je EMO, je folkově řečeno „IN.“
Kam se budeme ubírat nadále? A spíše jak moc intenzivně? Lze se domnívat, že stejnou cestou kupředu jako dnes, možná ještě rychleji. Vždyť mediální celebrity prakticky už dnes ovlivňují, řekněme, půlku naší populace. Brzy už většina z nás bude vyloženě přejímat myšlenky druhých, za své názory se budeme stydět. Budeme publikovat názory těch, ke kterým vzhlížíme, ztratíme samy sebe a budeme žít jako kopie idolů. Připodobnil bych to k herci, který hraje život člověka, kterého obdivuje. Ale tady v tomto případě nejde o film ani o divadlo. Tohle je život.
Ono není nic špatného na tom mít vzory. Je přeci dobré vytyčit si cíle, lidé jsou potom více motivováni, ale říká se, všeho s mírou. O tom, jestli „všeho“, by se dalo polemizovat dlouhodoběji, ale v tomto případě by se sebestylizace do svého idolu neměla přehánět. Proč to říkám? Zatím jsem zmiňoval celebrity živé, ale to přece nejsou jediné vzory, které můžeme mít. Každý si jistě pamatuje dobu, kdy po ulici běhala mládež s tím, že ten je Skvírekl, tamten zas Čimpokomončák a tuten Pikaču. Ano, hovořím o době, kdy mládeži (a Bůh ví, jestli jen té) vládl japonský fenomén zvaný Pokémon. Myslíte, že je to dětinská záležitost, která sem nepatří? Tak proč se jí vlastně zabývat? Možná právě proto, že někteří mladíci se natolik vtělili do svých oblíbených postav, až si mysleli, že umí létat. Výsledek? Pád z balkonu a předčasně ukončený život.
Není tak špatné si někdy před nepřívětivou realitou skrýt tvář za masku někoho, ke komu vzhlížíme. Schováváme své slabiny navenek, ale jinak jsme to stále my. Avšak… jak vyplynulo z předchozího odstavce, nic se nemá přehánět.
David Zima
Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu
Hned úvodem, není to bezvýhradně pravda. Začnu tedy zcela praktickým příkladem. Dva nešťastníci se ocitnou uprostřed nepříliš pevného mostu, který je jako jediný dělí od hluboké propasti a nejistými chvějivými kroky chtějí překonat vzdálenost naživu a ve zdraví. Ten kráčející jako první má sice široký rozhled a jasný výhled na cestu či spíše na cíl trasy, ale zato musí být ostražitější (aby nešlápl na ztrouchnivělý trám a nepropadl se), kreativnější (vybrat styl a směr chůze), více namáhat šedé buňky mozkové, tlumit adrenalin a prostřednictvím toho všeho se stává nejistým. Zatímco první tápe a bojí se, může se druhý v řadě zcela soustředit na postavu před sebou, sledovat, zda nezmizí v nějaké díře, na kterou by ho upozornil, a především je mu téměř znemožněno shlížet do hlubin, a tak si může zachovat (pokud to vůbec lze) přiměřenou duševní rovnováhu, která jakýmsi způsobem usnadňuje rovnováhu fyzickou. Je tak tedy, teoreticky vzato, ještě krok před oním prvním odvážlivcem.
Z psychologického hlediska člověk zkoumající okolí se může odpoutat od sebe samého, nechat na chvíli své nitro bez jakékoli kritiky vlastní osoby a přemýšlet o druhých. Toto doporučují psychiatři: Nelíbí-li se ti něco na sobě (např. otylost), rozhlížej se po okolí, kdo stejným problémem trpí (někdy tolik netrpí jako ty) a budeš se cítit lépe. Podstata není v ujištění se, že na tom jsou někteří hůře, ale v přesvědčení o nicotnosti našeho problému, který považujeme za důvod nehodnotného života. A najednou vidíme: „tamhleten co neprojde dveřma má holku“ a „ten tlusťoch se směje“ a proč se tím vlastně trápím, když mohu žít i s horšími vadami?
Věc má ovšem i zcela opačné aspekty, a to především u lidí, kteří rovnováhu ztratili, nebo se jim nikdy nepodařilo jí nabýt. Ohlížejí se po ostatních a touží stát se jejich věrnou kopií nebo je jen naklonovat, ať se to týká určitých rysů povahy, materiálního zabezpečení nebo fyzických předpokladů. Doslova se vžívají do svého idolu (nebo idolů, kterých může být na stovky) a napodobují ho do té míry, že ztrácí vlastní identitu. Vrozená letora je neustále utlumována a později i potlačena „tou novou image“, která sice může mít kladnější ráz než ta původní, ale stále je to likvidace originální osobnosti.
Neprožil to snad každý z nás? Mladý adolescent zhlížející se zpravidla v „lídrovi“ hudební scény si u kadeřníka objedná totožnou „frizuru“ a následuje svou star i na cestě životního stylu. Chtějí se začlenit do stáda, nebo být naopak viděni? Ano, samozřejmě, mohu se inspirovat u bližních a neustále zdokonalovat svou osobu, ale mám zapotřebí se radikálně měnit? Přinese mi to spokojenost, nebo aspoň štěstí? Myslím si, že nikoliv. Stará moudrost praví, že se každý cítí nejlépe ve své kůži (respektive není-li v ní, je nesvůj), a nejspíš stáří této moudrosti vypovídá o tom, že ji někdo stačil prověřit.
Domnívám se, že optimálním řešením je opět střední cesta, jako mnohokrát v životě. Nezáleží na tom, zda sleduji více sebe, nebo okolí, důležité je nebýt slepý vůči realitě, vnímat ji a pokud možno přiměřeně věnovat pozornost sobě i okolí. Bude-li takový člověk dodržovat hladinku normálu, zjistí, že má stále co pozorovat, získá nadhled a sebevědomí ho podepře tisícem betonových pilířů, že už ho nikdo nepřipraví o rovnováhu.
Bára Křiklánová
Sobeckost jako cesta ke vlastní rovnováze
(Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu)
Říká se, že sobectví je věc špatná, záporná, negativní a že sobecký člověk je přesně takový jako sobeckost sama, tedy špatný.
Co když je člověk ale sobecký proto, že je velmi přísný především na sebe a v životě by to rád dotáhl co nejdále a jakékoliv zastavování se nad problémy druhých bude jeho vzestup brzdit a on bude stejně průměrný jako všichni kolem něj? Myslím si, že tento druh sobeckosti trápí více lidí.
Zrození sobectví: Sobeckost je vlastnost neovladatelná, neříditelná a dost možná i vrozená, je sice možnost ji alespoň částečně kontrolovat, jenže dojde-li na onu Sofiinu volbu, začne se projevovat naplno a může mít i katastrofální účinky. Toto téma se ale zaobírá hlavně opačným problémem, a to, co se stane, když se člověk až přehnaně stará o druhé a zároveň při tom zapomíná sám na sebe. Jedná se tedy o přesný opak, zaměřme se tedy na něj.
Přehnaná starost o druhé se objevuje především u matek, zejména těch milujících. Zpočátku se to může jevit jako výhoda. Zejména v nízkém věku dítěte, nicméně v pozdějších fázích růstu se z oné přemíry starostí a ohleduplnosti může stát problém.
Existuje však celá řada mnohem horších případů, povězme si například o tom, jak moc závažně může ona nesobeckost působit na takového pracujícího člověka.
Pracovní prostředí je místo jako stvořené pro pozorování všech těch sobeckých a nesobeckých lidí a je zde možné tuto problematiku vidět v praxi. Všimněte si, že sobecký člověk to v pracovní sféře velmi často dotáhne poměrně daleko, kdežto člověk vstřícný, ohleduplný ke druhým, obětavý a naslouchavý je většinou na na těch nejnižších postech.
Co ale máme dělat? Jistě není správné předbíhat kolegy ve frontě na oběd, vypít všechnu kávu v odpočívací místnosti a nespláchnout po sobě na toaletě s tím, že to za nás někdo udělá, ale na druhou stranu není ani dobré být v práci tou „ušlápnutou šedou myškou“, co si nechá všechno líbit. Vše má své řešení, jde o to jen najít ten správný kompromis.
Vždy si musíme uvědomit, v jaké jsme situaci, a podle toho se i zachovat. Je dobré být k lidem milý, pomáhat jim, být na ně hodný, vycházet s nimi, ale nesmíme při tom ztratit svou hrdost a nechat se vyprovokovat okolím k překročení svých jistých hodnot a ústupků, jež si klademe. Jedině tak je možné myslet jak na sebe, tak na druhé, říkejme tomu například vzájemná spolupráce a kolegialita, a zároveň pak večer ulehnout do postele s dobrým a hřejivým pocitem, že jsme se zachovali dobře, prospěli jsme sami sobě a navíc jsme při tom nikomu neublížili.
Myslím, že tato úvaha nám alespoň částečně ukázala cestu z problému a našla způsob, jak problémy řešit, nikoliv však jak jim zabraňovat, ale o tom snad někdy příště.
Ondřej Švec
