ŠKOLNÍ ROK 2014/2015
ŠKOLNÍ ROK 2013/2014
BÁJE
Před dávnými časy, kdy ještě lidé nevěděli, co znamená déšť, vysvětlovali si tento jev takto:
Tam nahoře, na obloze, kam lidské oko nedohlédne, žila božská rodina nazývající sama sebe Probuzenými. Žili si zde už nějaké to století, ale protože to bylo před opravdu dlouhou dobou, kdy se ještě čas neměřil a nechal se plynout tak, jak byl, nikdo si tím nebyl moc jistý.
Celá rodina vedla šťastný život – neměli totiž možnost být nešťastní. Nikdo z nich neznal nemoci ani pozemské utrpení a vlastně je vůbec nenapadlo, že něco takového existuje. Pravda, na to, že měli božský původ, byli poněkud omezení…
I tu se jednoho dne zatím nejmladší syn z rodu Probuzených Lito rozhodl, že se podívá na Zemi, aby zjistil, jestli jsou všude tak šťastní jako u nich doma na obloze.
Jeho rodiče s tím zásadně nesouhlasili. Báli se, že by na Zemi bylo ještě lépe a Lito by se jim nevrátil. Měli strach, že by mohlo existovat místo šťastnější a láskyplnější, mírumilovnější, než je jejich obloha. Lito je však ujistil, že bude pryč pouze pár dní, že se vrátí hned, jak se tam jen trochu porozhlédne. A šel si nachystat svačinu…
Cesta nebyla dlouhá, jak by se mohlo zdát. Venku svítilo slunce, bylo jasno a všude kolem voněly božské květiny. Lito si radostí a natěšeností zpíval. V tom ale dorazil na Zemi. Jaký šok to pro něj musel být! Všude byl smutek, strach, hlad, bída a utrpení. Zlo se potulovalo ulicemi jako opuštěná krysa. Lito byl od přírody dobrák, jenže život bez útrap ho na tuto situaci nepřipravil (a ani rodiče ne). Chtěl lidem nějak pomoci, ale v nitru byl tak hluboce zasažen, že nemohl nic udělat. Svačina mu vypadla z rukou. Hladové děti se na ni ihned vrhly. Probuzení, celá rodina, pocítili, že něco není v pořádku. Vlastně si byli vědomi, že je něco dost špatně. Ani to nebyl jejich původní záměr, ale silou svých myšlenek vtáhli Lita zpět na oblohu. Tam teprve byl schopný začít něco dělat.
A jak začal brečet. Jeho slzy dnes znají lidé jako déšť. Je to božský pláč nad bídou a utrpením lidského pokolení…
Johana M.
Jak vznikl ŘípPřed tisíci lety na naší planetě nežili lidé, ale obři. Dva kmeny obrů žily i u nás nedaleko Řípu a díky nim Říp také vznikl.
Po staletí se obrům žilo dobře, jenže potom přišly velké neúrody. Dlouho trvající deště se střídaly se suchy a krupobitím, takže není divu, že se nic neurodilo. Jídla bylo stále méně, takže si ho obři začali navzájem krást. Jednoho dne se obr Thrák vydal na návštěvu k obrům žijícím blízko říční nivy. Obři si mysleli, že se jedná o přátelskou návštěvu, zeptali se, jak se mu daří, pohostili ho a dali mu i trochu jídla na cestu. Jenže když se druhého dne probudili, zjistili, že jim ve spížích chybí daleko víc jídla, než Thrákovi dali. Bylo jim tedy jasné, že ho Thrák musel ukrást. Hned se tedy vydali za jeho kmenem. Thrákovi přátelé však říkali, že o ničem nevědí. Jídla prý teď mají hodně, protože se jim najednou hodně urodilo. Obři však věděli, že to není pravda, že hladoví oba kmeny. Thrákovi přátelé se nakonec přiznali, že jídlo Thrák doopravdy ukradl, protože už neměli co jíst, a slíbili, že ho vrátí. Jenže to se vůbec nelíbilo Thrákovi, který zrovna přišel. Řekl, že si obři musí jídlo vybojovat, ať postaví svého nejlepšího obra proti němu. Ze začátku se jim moc nechtělo, nechtěli, aby kvůli trošce jídla jeden z obrů zemřel. Viděli však, že s Thrákem nepohnou, a proto povolali svého nejsilnějšího obra Kadma. Oba obři se připravili na souboj, který začal za soumraku. Ze začátku to vypadalo, že Thrák zvítězí, jenže bozi vždy stojí za tím, za kým je spravedlnost, a tak byl Thrák Kadmem poražen. Po souboji se Kadmos rozhodl, že Thrákovu mrtvolu pohřbí se všemi povtami, protože bojoval statečně. Thrákovo tělo tedy obři přenesli na velké placáky. Sedm dní a nocí stavěli Thrákovi velkou mohylu. A protože mezi jídlem, které Thrák sebral, byla také řípa, pojmenovali tuto mohylu Říp.
Později obři vymřeli a jejich existenci nám dnes připomíná pouze Říp.
Jan B.
REPORTÁŽ
V určenou hodinu jsem se dostavila do doktorovy laboratoře. Byla to prostorná bílá místnost se značným množstvím laboratorních věciček, které jsem nikdy neviděla, případně jsem netušila, že je někdy uvidím.
Uprostřed toho všeho se vyjímalo velké železné křeslo, které nebezpečně připomínalo křeslo smrti.
Zběžně jsem se pozdravila s doktorem a ostatním personálem a podepsala prohlášení o tom, že se experimentu účastním dobrovolně a jsem si vědoma všech rizik a komplikací, které můžou během i po experimentu nastat.
„Sedněte si sem, připevníme na vás tyhle malinké elektrody a budeme moci začít,“ diriguje mne doktor a pomalu násilím mě strká do křesla. Poslušně si sednu a snažím se tvářit statečně. Statečnost mě opouští ve chvíli, kdy mi elektrody začnou připevňovat k hlavě, na ruce a na hruď nad místo, kde mám srdce.
„Proces, který jsme byli schopni spustit, není jednoduchý, ale pokusím se vám alespoň trochu přiblížit, co se s vámi bude dít,“ brebentí doktor nadšeně. Oči mu září vzrušením.
„V podstatě ty elektrody dokonale zmapují váš mozek, řekněme, že ho nakopírují, a tenhle stroj…“ mávne někam za sebe, „ho v jiné… hm… dimenzi třeba složí zase dohromady. Takže potkáte svůj vlastní odraz.“
„A jak se tam dostanu já?“
„Technicky vy zůstanete pořád tady na zemi. Jenom vaše vědomí bude jinde.“
Jsem příliš zmatená, než abych porozuměla tomu, co se se mnou vlastně stane.
„Připravena?“
Zmáčknu opěradla křesla a přikývnu. Zatáhne za jakousi páčku a všechna světýlka se rozpustí. Chvilku se nic neděje a pak se se mnou začne všechno houpat, nahoru a dolů, ze strany na stranu, a pak mám před očima černo.
Zamrkám, a když konečně procitnu, vidím před sebou… ducha? Přízrak? Přede mnou sedím já. V podivném modrém světle.
„Co?“ zeptám se zmateně.
„Experiment se vydařil,“ informuje mne nevzrušeně má kopie. Děkuji Bohu za to, že nejsem lidově řečeno poseroutka, protože většina lidí by asi vyskočila z kůže. Natáhnu ruku a pokusím se dotknout svého já. Ruka mi projela hrudníkem, jako by tam nic nebylo.
„Víš, že jsem jenom tvůj odraz, ne? Cos čekala?“ vysměje se mi moje zmodralá kopie. „Vážně mám tak dětský hlas?“ pomyslím si otráveně.
„Co jsi můj? Klon?“
„Já jsem ty. Tvoje duše, osobnost, všechno. Ale klon nejsem. Nemůžu existovat bez tebe.“
„Když jsi já, tak mi řekni,“ začnu větu, ale obraz mě samé se začne jakoby rozpíjet, kroutit. Pocítím již známé houpání jako na lodi a jsem zpátky v křesle.
„Jak se cítíte?“
„Zmateně,“ zatřesu hlavou.
„Budete ochotná v experimentu pokračovat?“
„Určitě!“
Anna V.
VYPRÁVĚNÍ
O smrtkáchMarek je šlechtického původu a žije s rodiči ve vile na anglickém předměstí. Píše se rok 1883. Jeho snoubenka Denisa zemřela minulý rok za nevyjasněných okolností. Její tělo se nikdy nenašlo. Marek se rozhodl, že záhadu vyřeší. Jakýmikoli dostupnými prostředky.
Na podzim roku 1884 odjedou Markovi rodiče na obchodní jednání do Paříže. Nechávají Marka doma pouze s pár služebnými. Vrátí se nejdříve za měsíc.
Dny plynou a Marek hledá v knihovně jakékoli materiály o nadpřirozenu. Nachází knihy o démonech, smrtkách, andělech. Někdy dokonce i se seznamy jmen. Ale to přece nemůže být pravdivé. Nic takového neexistuje.
Jednoho dne přijede k sídlu černý kočár a z něj vystoupí muž s dlouhými stříbrošedými vlasy a v černém rouchu. Zaklepe na dveře a viditelně se usměje, když otevře Marek.
„Kdo jste?“ ptá se Marek, „matka mi neoznámila, že by byl kdokoli očekáván.“
„Jsem hrobník. Nebudeme si hrát se slovy a řeknu to narovinu.“ A začal vyprávět.
„Vaši rodiče jsou andělé. Mají za úkol chránit duše a doručovat je v pořádku ke mně. Já jsem smrtka, mou prací je postarat se o tělo, doručit knihu se záznamem života do naší knihovny a odnést duši do nebe nebo do pekla.“ Marek poslouchal, ale pak se začal smát.
„A za vámi přicházím, abych našel Denisu. Má silnou duši. Byla by skvělý hlavní anděl.“
Marek zmlknul a pozval muže dál. Tohle by mohlo znamenat, že by ji opět viděl a objal ji, že smrt není konečná.
Hrobník mu předložil návrh. Aby vycítili anděla, potřebují silnou zápornou bytost. Ještě ten večer začali s vyvoláváním. Démon nabídl Markovi neomezenou poslušnost až do jeho smrti. S tou podmínkou, že si poté vezme jeho duši.
Marek dal démonovi pozemské jméno Richard a podobu vysokého blond muže oděného do černé barvy. První a jediný rozkaz zněl: „Najdeme Denisu, ať je kdekoli. Po dobu hledání ochraňuj život můj i všech mých společníků.“
Démon je odnesl do pekla. Byli překvapeni, ale démona vázala smlouva, Denisa tu tedy skutečně je. Vykročili na nejistou cestu…
Nicoletta M.
VYPRÁVĚNÍ inspirované dvorskou lyrikou
Temná postava se nemotorně přehoupla přes zahradní stěnu. Ve chvíli, kdy muž dopadal na zem, si všiml, že je pod ním keř s růžemi. Spadl do nich s lehkým zaduněním, rychle opět vstal a potlačil bolestné sténání. Po chvíli se zamyslel a bleskurychle si strhl věc, kterou měl na zádech, noční ticho prolomily tklivé tóny umělcovy loutny. Když se dostatečně přesvědčil, že se jeho nástroji nic nestalo, opatrně si ho přehodil přes záda a vydal se zeleným labyrintem směrem, o kterém pouze tušil, že vede k oknům jeho milované paní.
Notnou chvíli bloudil labyrintem, jak náhle do něj vstoupil, tak náhle se z něj opět vynořil. Pohled před sebe ho však rozlítil, před ním se opět tyčila zeď, přes kterou předtím lezl. Rozlícen nad svou neschopností zapamatovat si plánek tasil svůj meč a opět se vydal do útrob bludiště. Tentokrát však neprocházel klikatými uličkami, nýbrž šel stále rovně a jeho ostří mu dělalo cestu, cestu vstříc jeho lásce. Když se prosekal až na samý konec bludiště, schoval svůj meč zpět do pochvy a pohladil rukojeť: „Vždy jsi mi dobře sloužil, příteli. Tentokrát to však musím zvládnout bez tvé pomoci.“ Vzhlédl od meče s upřeným pohledem a vydal se k oknu, ve kterém se objevila hlava mladé dívky.
Mladá dívka se rozhlédla, zda v zahradě není ještě někdo jiný, než její spanilý ctitel. Celá se chvěla, došla však ke dvřím na balkón a trochu nemotorně je s trhnutím otevřela. Rytíř se hluboce uklonil, když se opět narovnal, začervenal se a rychle odvrátil zrak. Nemohl si však pomoci a jeho oči zalétly zpátky. „Má paní…,“ pronesl tiše a rukou si přejel po hrudníku. Dívka si hned neuvědomila, nač naráží, pak si vzpomněla, že si nezapla noční halenku. Srazila oba konce košilky k sobě a obličej jí zrudl jako právě rozkvetlá růže. Rytíř nelenil, sňal ze zad loutnu a poklekl na koleno, noční ticho opět prořízly sladké tóny nástroje. Mladá dívka stála v okouzlení a poslouchala, jak jí rytíř vyznává svou lásku.
Loutna utichla, rytíř opět vzhlédl ke své milované. „Můj nejdražší, odlož svou loutnu a připoj se ke mně.“ Odběhla dovnitř, po chvíli se opět vrátila a v rukou držela provaz. Shodila ho dolů, rytíř po něm vyšplhal, společně vešly dovnitř a dveře se pomalu zavřely.
Kryštof S.
POHÁDKA
Zašifrovaná láskaV jednom malém království před mnoha lety byla na hradě vězněna princezna. Důvodem byly válečné konflikty a všelijaké záminky jejího otce, ona sama by neublížila živému tvoru, byť by ji chtěl napadnout. Vzhledově byla naprosto věrným paradigmatem princezny, avšak hrad byl pečlivě hlídán, takže její vlasy by jí nepomohly, ani kdyby si na nich mohla ustlat. Návštěvy mohly chodit naprosto libovolně, jen je poslouchala věčně přítomná stráž, která při jakékoli zmínce o útěku hosta vyvedla. Tak či tak za princeznou nikdo nechodil, neboť i ona byla obětí klasického scénáře – bez peněz najednou ztratila všechny přátele. A proto se nestačila divit, když se pod její balkon jednoho dne usadil vágně vyhlížející mladý muž a začal hrát na loutnu.
Hraje úchvatně, pomyslela si princezna, byla přesvědčená o tom, že přirozeně hrané písně zní mnohem lépe, než technicky dokonalé árie přednášené upjatými tvářemi, co se smrtelněji vážně už tvářit nemohou. Mladík hrál pouze milostné písně, tudíž neměl problém se strážemi. Ovšem hrál s tak nesmírně znepokojivým a sebejistým výrazem, že ho strážci měli chuť napadnout, to ovšem bohužel nesměli. Mladík takto chodil hrát celkem měsíc, budil u stráží i u princezny stále větší podezření. První májový den nepřišel, což princeznu rozesmutnilo, jelikož se jí už teď nebude dostavovat ani zlomek společnosti, a ve stejné náladě se i šla uložit ke spánku.
„Kdo jsi?“ zeptala se do prázdna hledíc na chladný kamenný strop, z něhož jí na špičky prstů odkapávaly ledové kapky. Jelikož trávila princezna ve vězení spoustu času, ráda o všem přemýšlela a všechno si moc dobře pamatovala, protože jí nic jiného ani nezbývalo. A mladíkovy verše nebylo těžké si zapamatovat, měly totiž nesmírně chytlavé texty, které se často zpívaly pořád dokola, až někdy dokonce připomínaly nějakou prazvláštní orientální mantru. Ale pořád na nich bylo něco nezvyklého. Některé věty jednoduše nezapadaly ani trochu do kontextu. Díky svému abstraktnímu smýšlení si princezna tyto verše probrala, až ji nakonec napadlo poskládat si je za sebou v opačném pořadí.
Ten obrovský údiv ji shodil ze slaměné postele. Ty texty byly klíč, šifra, návod k útěku. V noci začala tedy princezna s útěkem. Velký bochník chleba, který tentokrát nesnědla, namočila do vody, kterou stejně tak nevypila. Jako houbou začala otírat chlebem jednu ze zdí, až se po nějaké době materiál dal postupně vyrývat podpatky, které princezna tak či tak neměla ráda. Když byla díra ve zdi dostatečně vyhloubená, prolezla jí a pak už jen opatrně obešla dřímající stráže. Princezna vypátrala mladíka podle adresy, kterou taktéž velmi chytře zašifroval. Už tam na ni čekal se zapřaženým vozem. Okamžitě oba odjeli, daleko, daleko od toho všeho, kde je nikdy nikdo nenajde.
Tomáš V.
ŠKOLNÍ ROK 2011/2012
Reportáž z lyžařského a turistického kurz 2012:
Z deníku družstva pěších turistů
2. 1. 2012
Sraz je v 6:45 u knihkupectví Luxor na pražském hlavním vlakovém nádraží. Vlak na nástupišti už čeká. Jízda trvá 4 hodiny. Vystupujeme ve stanici Špičák a následuje cesta do penzionu. Po obědě si vybalujeme věci a odcházíme na první výlet.
Výlet na horu Pancíř je pro všechny velmi náročný. Nohy se zabořují hluboko do sněhu a jde se těžko. Ale my to zvládáme a už se blížíme k restauraci na Pancíři. Dolů se jede lanovkou, ze které je krásný výhled na Špičák a okolí. Jízda lanovkou trvá 12 minut a její délka je kolem 1,5 km. Zpáteční cesta k penzionu je krátká a odpočinek zasloužený. Večeře je v 18:00 hodin a večerka ve 22:00 hodin. Mezi večeří a večerkou probíhá kurz správného chování v horách a test ze zdravovědy o ceny.
3.1.
Ráno odjíždíme vlakem do Železné Rudy a odtud autobusem nádhernou šumavskou přírodou do vesničky Dobrá Voda. Zde se nachází muzeum Šimona Adlera, které je zaměřené zejména na šumavskou židovskou komunitu. Dále se jdeme podívat do kostela sv. Vintíře (asi 955 -1045). Na tomto místě se měl poustevník Vintíř tak vroucně modlit, až vytryskl léčivý pramen. Svatý Vintíř přišel na Šumavu ve věku 90 let. V kostele má svoji nadživotní sochu ze skla. Pochován je v břevnovském klášteře. Je tu také skleněný betlém, skleněná křížová cesta a skleněný oltář. Po prohlídce kostela odcházíme do 3 km vzdálených Hartmanic.
V Hartmanicích je k vidění ojedinělá horská synagoga z konce 19. století. Dnes slouží jako muzeum vztahů židů, Čechů a Němců na Šumavě. Po prohlídce synagogy a rozchodu na oběd jedeme zpátky do Železné Rudy a odtud jdeme pěšky až k penzionu. Na cestě vidíme umrlčí prkna – raritu Šumavy. Když byl zemřelý v márnici, ležel na těchto prknech. Často na nich ležel, dokud na jaře nerozmrzla půda, aby ho bylo možné pohřbít.
Večeře je v 18:00. Od 18:09 do 19:20 probíhá v našem penzionu policejní pátrání po neznámém člověku, který se v něm údajně schovává a potřebuje lékařskou pomoc. Musíme přinést své mobily do jídelny a jeden z policistů zjišťuje, jestli někdo z nás nevytočil jejich číslo. Nakonec policisté nalézají hledaného muže ve vedlejším penzionu a zachraňují ho před sebevraždou.
4.1.
Dnes je naplánován výlet na Černé jezero, vodopád Bílá Strž a vesnice Hamry. Trasa je šestnáctikilometrová a velmi náročná. Občas se zabořujeme do sněhu, často stoupáme do kopce. Černé jezero je největší šumavské jezero. Jeho rozloha je 18,4 hektaru a maximální hloubka je 39,8 metru. O Černém jezeře je mnoho legend. Zajímavé je, že za komunistů vylovili z jezera německé dokumenty. Dále pokračujeme až k přírodnímu vodopádu Bílá Strž. K vodopádu scházíme dolů až na plošinu, kde je na něj krásný pohled. A teď nás čeká cesta do vesnice Hamry. Ve vesnici bývaly v 18. a 19. století sklárny. Docházíme do vesnice, kde se občerstvujeme v rázovitém zařízení „Na papírně“. Potom pokračujeme na nádraží Hamry – Hojsova Stráž. Cesta je bahnitá a kopce se nedají zdolat. Nakonec to však všichni zvládáme. Zpátky jedeme vlakem. V penzionu jsme v 15:12. Po večeři přichází člen Horské služby se zajímavou přednáškou, po níž následuje beseda.
5.1.
Dnes je výlet do města Klatovy. Jedeme vlakem necelou hodinu a počasí nám nepřeje – na Špičáku sněžilo, tady prší. Z klatovského nádraží jdeme 2 km do centra. Cesta není náročná, už se blížíme ke klatovským katakombám. V katakombách se pohřbívalo v letech 1676 -1783. Do krypty bylo uloženo více než 200 mumii. V roce 1783 císař Josef II. zakázal pohřbívání v kryptách. Při opravě střechy jezuitského kostela ve 30. letech 20. století zasypali dělníci stavebním odpadem větrací šachty. Celkem 147 mumii bylo zničeno a pohřbeno, pro dnešního návštěvníka jich zbylo asi 30. V kryptách je zajímavá mumie jménem Anežka, která má svoji figurínu. Byla mecenáška kostela, nikdy se neprovdala a zemřela ve věku 66 let. Mumie většinou patřily jezuitům, kteří zde bývali pochováváni v dubových rakvích. Těla dnes váží 8 až 10 kilogramů. Patří k tzv. přírodním mumiím, tj. k mumifikaci došlo působením vzduchu. Kromě mumií je zde k vidění krásná výstava o jezuitech. Po návštěvě katakomb následuje rozchod na oběd. Počasí nám vůbec nepřeje, strašně prší. Po rozchodu se jde do galerie U Bílého jednorožce. Je to galerie nového umění. Provází nás mladý zapálený odborník. Bohužel máme málo času a z galerie téměř běžíme zpátky na nádraží. Stále silně prší, cesta je plná louží, všichni jsou promočení. Ve vlaku pomalu usycháme a těšíme se do penzionu. Večer nám profesor Kraus zajímavě přednáší o historii lyžování, probíhají i naše z domova připravené prezentace na různá „šumavská“ témata – např. o šumavské fauně a flóře, zdejší historii, šumavských památkách, o kůrovci a o literatuře ze Šumavy.
6.1.
Jedeme do města Železná Ruda, kde se dříve těžila železná ruda. Pobýval tu dokonce i Karel Klostermann a sklářská rodina Abelů. Když přijíždíme do Železné Rudy, jdeme se podívat do Muzea Šumavy. Nejdříve posloucháme výklad o domě a pak se jdeme podívat do expozice. K vidění je tu sklářská práce rodiny Abelů, expozice hamernictví a sbírka cestovatele z rodu Abelů. Z muzea se vydáváme na nádraží a popojíždíme do stanice Železná Ruda – Alžbětín. Tady překračujeme hraniční čáru a jsme v Německu, kde se nachází německá část Železné Rudy. Potom se pěšky vracíme do centra. Cesta je velmi dobrá, dlouhá asi 3 kilometry. Poté máme rozchod na oběd. V Železné Rudě se nachází Muzeum motocyklů, aut a lyží. Na výstavě lyží vidíme, jak lidé lyžovali v 19. století. V této době se začalo lyžovat na Šumavě, muži v kalhotách a ženy v sukních. Po návštěvě muzea míříme k místní křížové cestě. Stoupáme do kopce, kde se propadáme ve sněhu. Míjíme 14 křížových zastavení. Docházíme ke kapličce. Dolů se vracíme silničkou a v centru Železné Rudy máme poslední krátký rozchod. Vlakem se vracíme na Špičák. Dorazíme do penzionu a začínáme si balit. V 18:00 je večeře a ve 21:00 hodin vyhodnocení různých soutěží, a to pingpongového turnaje, prezentací a úklidu pokojů. Ve 22:00 je večerka.
7.1.
Po snídani odjíždíme. Nasedáme do vlaku a loučíme se se Šumavou. Jízda trvá asi 4 hodiny. Na Hlavním nádraží jsme krátce před 13. hodinou. Lyžák je u konce a všem se moc líbil.
Jakub K.
