ŠKOLNÍ ROK 2013/2014
KALIGRAMY
PANDOŘINA SKŘÍŇKA (technika, kdy několik náhodně vybraných předmětů z „Pandořiny skříňky“ poslouží jako motivy pro vznikající text) – studenti K1
Kniha, kartáček na zuby, klíč, nůžky
Pandořina skříňka č. 5Billy Deal, podřadný newyorský spisovatel, jemuž kniha nevyšla již pěknou řádku měsíců, sedí ve svém ušmudlaném, staromládeneckém bytě, pije kávu černější než smrt a kouří jednu cigaretu za druhou. Hřebíky do rakve, pomyslí si a nahodí lehce starostlivý výraz, no alespoň v té rakvi budu pořádně držet a nevypadnu z ní, až se budu obracet v hrobě. Vzduchem se line pach hnijících pokrmů a špinavého prádla, prádla, kterého se Billy každý druhý nebo třetí den zbavuje stejně jako slizký had své staré kůže.
Musím do práce, dnes už opravdu musím, vede vnitřní monolog onen ginem nasáklý Billy Deal. Ovšem do jaké práce, šeptá syrovým hlasem ten rohatý na levém rameni. „Práci nemáš, jsi spisoposránek na volný noze, a volný ti je uplně všechno, dokonce i tvůj zabedněnej syn,“ týrá Billyho jeho vnitřní démon. Billy neuposlechne, tentokrát ne. Vezme do ruky kartáček na zuby, nejprve si vyčistí zuby, poté boty.
Nesmím tolik pít, bleskne v mozkovně Billymu, zase mám ty kocoviny, a teď dokonce i delirium, nebo snad rozštěp mé prachsprosté osobnosti? V kapse plné nedopalků a žvýkaček nahmatá klíče od Pandořiny skříňky, prostoru vyplněného bolestí, špínou, nemocemi a strachem, jeho „útočiště“, klíče od jeho bytu. Kéž bych tak měl klíč k poznání, či klíč k lidské duši, nebo alespoň klíč, který odemkne tajemství demence lidské populace a nastíní řešení této společnosti, společnosti, které vládne ideokracie, místo slibované demokracie. Kéž bych uměl léčit třeba rakovinu nebo mohl vyřešit hladomor a světové konflikty, ale „hovno“, plácám „sračky“, dokončil svůj myšlenkový pochod Billy a zapálil si cigaretu…
Vyšel z bytu a zamířil rovnou do vydavatelství „Harrison and son“, čekal od toho mnohé, ovšem to, co se stalo, nečekal nikdo. Billy potkal ženu, ženu, která změnila jeho misantropní smýšlení a v něm svitla naděje. Byla to mladá sekretářka pana Harrisona, slušná dáma, která vždy ví, jak se má chovat. Billy vzal nůžky a odstřihl smutek ze své duše. Nechal „Džina“ spát v rakvi, protože zjistil, že Gin vám vaše přání nesplní, ani ten z lahve.
Tomáš A.
Bez názvuNeměl ani kartáček na zuby ani knihu na čtení, neměl nůžky na nehty, neměl klíč ke svobodě…
Měl jen svou žlutou šesticípou hvězdu, pruhované pyžamo a ostnaté dráty.
Matyáš H.
BlikajícíSvětla nemocničních zářivek, mžouráš. Všude kolem hluk.
Postarší doktorka, zapadlé oči, fialové ruce a nehty nalakované na černo. „Musíme si tě tady nechat,“ řekne rozhodně.
„A jak dlouho?“
„Dva dny? Dva měsíce? Dva roky? Dvacet let? Kdo ví.“
„Ale já nechci!“
„To nevadí. Budeme tě tady držet, můžeme ti i podávat léky proti tvé vůli.“
„Můžu se jít vydýchat na chodbu?“, ptáš se, chceš najít únik.
„Na chodbu klidně,“ odvětí doktorka a usmívá se. Vypadá sama spíše jako pacient.
Dlouhá bílá chodba. Na žádných dveřích není klika, pro jejich otevření je bezpochyby potřeba klíč. Na oknech jsou mříže. Hrobové ticho. Studené kachlíky. Pach nekvalitního jídla. Nikde nikdo. Propadáš zoufalství. Hroutíš se a zase vstáváš. Které dveře vedou ven? Nevíš. Pro samé slzy nevidíš a světlo se rozostřuje. Jak se odsud dostat? Snad nůžkami přestříhat mříže. Nemůžeš tu zůstat. Potřebuješ svůj domov, svůj kartáček, svoji oblíbenou knihu, prádlo a výhled z okna.
„Já nemůžu!“ Křičíš, bušíš do zdí, dusíš se, mlátíš kolem sebe a zase se hroutíš a pak vstáváš.
Jemné píchnutí v rameni. Sedativa zabrala, už jsi tichá, tichounká, jsi klidná, ale zmalátnělá. Propadáš se do čistých, bílých peřin, na chvíli usneš. Uprostřed noci se probouzíš, křičíš, pláčeš, bušíš, chceš domů, klepeš se, voláš o pomoc. Každou noc. Sestřička sedí na tvé posteli: „Odsud se nedá utéct. Vzdej to.“ Cítíš nesnesitelnou marnost. Pak píchnutí jehly a oči se ti zavírají.
Sestřička rozpačitě vstává, odchází, dveře jemně bouchnou. V tmavém pokoji zůstaneš sama, spící. Za chvíli začne tohle celý zase znova.
Marie T.
Hrníček, karty, nazouvací lžíce, zvoneček
Na stará kolenaJaká to krutá zima, krutý den i osud. Krutá země i svět. Nic nemá smysl.
Ve svém přístřešku zavalený byl jeden muž. Byl starý a nemocný. Odpojen od okolního světa, odstrčen stranou od společnosti. Jediné, co ho dělalo šťastným, byl horký nápoj, který si mohl dovolit jednou za den. Nebyla to ani káva, ani čaj. Napadají ho myšlenky o tom, jak vlastně chutná káva. Co je to čaj? Horkou vodu získává jejím ohřátím od mrazivého, zimního slunce, tudíž v porovnání se sněhem a okolním životem je náramně teplá, příjemná. Kafe má chuť vylouhovaných ponožek. Je v nich vůně pracího prášku. Starý muž se usměje. Jaký to ubohý život.
Popadne svůj jediný hrnek. Umyje ho sněhem. Jsou ho tu koneckonců tuny. Do starého hrnku nalije „kafe“. Znovu se usměje. Popadne něco navíc, něco, čím by si svůj nápoj osladil. Jelikož však cukr nemá, do čaje si jen tak pro efekt natrhá karty. Jsou hořké jako jeho osud. Vše zamíchá lžící – nazouvací. Jak ubohé, zasměje se do třetice. Do třetice všeho dobrého. Třikrát zazvonil zvoneček. Jeho život skončí, jak začal.
Naděje na štěstíBylo to přesně sedm dní od doby, co jsem prohrál peníze v kartách. A ještě k tomu v mariáškách. Ach, jak já byl hloupý!
Tak primitivní hra to je, a já nechám tři a půl tisíce takovému dědkovi. Už nemá cenu naříkat. Zpátky to nevrátím…
Nemám už ani pořádně co jíst. Ale stále nejsem chudák. Ano, přesně takto se budu utěšovat. Udělám si aspoň kávu. Do nového hrnku, který jsem si koupil před tím, než jsem šel do té zatracené hospody. Až dopiju šálek kávy, půjdu ven. Uklidnit se a vyčistit hlavu. Třeba mi to i pomůže srovnat myšlenky…
Nemůžu najít nazouvací lžíci, sakra. A tyhle tenisky se tak špatně nazouvají. No, nic… Vezmu si jiné…
Když se tak procházím, zjišťuji, že naprosto každý má svůj příběh. Lampy se začínají rozsvěcet a začíná být šero. Tolik lidí teď potkávám. Jeden telefonuje, další venčí psa a někdo jen tiše prochází parkem… Nikdo se ale nepozastaví nad tím, jak nám je vlastně všem krásně.
Je podzim. Všude barevné listí, ale to je teď každému fuk. Jen se spěchá, spěchá a spěchá. Kostelní zvony začínají odbíjet sedmou hodinu večerní. Nějaké děti se proběhly kolem mě v listí. Dívám se na ně. A díky nim se vracím do dětství a zapomínám na ty peníze. Je mi najednou jinak. Asi je mi fajn.
Kačka V.
OnaPřišla neohlášeně jako koneckonců skoro vždycky. Otevřela, a při tom zazvonil zvoneček umístěný na vchodových dveřích. To bylo zvonění pro pana Pavelku, že přišel nový zákazník. Vykoukl zpoza skladu a okamžitě ji poznal. Tentokrát nebude prodejce on. Podíval se na svou dceru a řekl: „Sofie, běž, prosím tě, na chvíli ven a třeba si dojdi do cukrárny.“ S tím jí podal z peněženky užmoulanou bankovku. Děvče jen mlčky popadlo lžíci na boty, přezulo se a se skleněným pohledem vyšlo z obchodu.
Pořád tam stála. Nebyla vůbec taková, jak se o ní povídá. Měla laskavý pohled, avšak trošku unavený tím množstvím práce.
„Dáte si čaj nebo tak něco?“ zeptal se rozpačitě. Přikývla. „A do jakého hrnečku?“ překotně začal vytahovat všechny hrnky, co měl po ruce. Na jeden z nich ukázala. „Tak dobře, udělám vám černý, nevadí?“ Víte, já jsem vás tak trošku čekal, ale ať si říká kdo chce co chce, moc smířený s tím nejsem. Mám ženu, dvě děti a zrovna jsem splatil auto, ale to vy asi posloucháte pořád, že?“
Pousmála se. Netvářila se znuděně či otráveně, naopak své povolání dobře znala a uměla jednat se zákazníky.
„Máte ráda hry?“ postavil před ni hrnek s čajem. „Já vím, že takovéto hraní o život moc nepodporujete, ale stejně, chtějí to po vás lidé? Hrát šachy, mariáš, nebo tak? Víte, občas mě napadá, jestli vás někdo někdy nevyzval třeba na souboj ve volejbalu nebo v něčem podobném,“ usrkával při tom čaj. Ona se do svého hrnku podívala a hlasem, který zněl neuvěřitelně jemně, pravila: „Člověče, nezlob se.“
„Vážně?“, zasmál se pan Pavelka. Přikývla. Pak vytáhla kapesní hodinky a zkontrolovala čas. Pochopil to. „No tak to abychom šli,“ usmál se na ni a dopil čaj; ona už ve svém hrnku také nic neměla.
„Mám si brát kabát?“ Zavrtěla hlavou. Při odchodu jí podržel dveře. Tušil, že to bude zajímavá cesta.
Bára V.
Pingpongová pálka – vložka do boty – teploměr – čajová lžička
Vražda a obraz
Přijel jsem na místo. Rozhlédl jsem se a vydal se za kolegy. Přivítal jsem se s nimi. „To je ale zima,“ řekl jsem svému kolegovi při pohledu na teploměr umístěný na zdi domu naší oběti. Vytáhl jsem si šálu více přes nos a ruce schoval do rukávů. Chvíli jsme ještě museli stát s kolegy venku. Po pěti minutách přišel nějaký člověk a řekl, že již smíme jít dovnitř. Vešel jsem a vydal se dále do domu, směrem k mrtvému.
Prohlížel jsem si toho chudáka, který ležel na podlaze v tak nepřirozené poloze. V ruce stále ještě svíral pingpongovou pálku, vrah ho překvapil zrovna při balení věcí na pingpongový zápas. Vedle těla ležely jeho boty. Měly rozvázané tkaničky a vyndané vložky do bot – to mě zaujalo. Všiml jsem si, že oběť má všechny boty v botníku bezvadně upravené. Mohlo jít o náhodu, třeba se zrovna obouval, ale jako detektiv si musím všímat všeho.
Dále jsem se šel podívat do kuchyně. Byla také bezvadně uklizená, ovšem v rohu na zemi jsem našel zapadlou čajovou lžičku. Přivolal jsem kolegy – na lžičce by mohly být otisky.
V kuchyni jsem už nic nenašel, proto jsem se vydal prohledat další místnosti. Bezúspěšně – nic jsem v nich neobjevil. Vrátil jsem se do místnosti k mrtvému. Zaujal mě tam jeden obraz. Nezaujal mě proto, že byl zvláštní, nýbrž proto, že jsem ho odněkud znal.
Po několika týdnech práce jsme vraždu vyřešili a mně jako poděkování přišel ten záhadný obraz. Nikdy už jsem nezjistil, kdo mi ho poslal, ale dodnes visí u mě v kuchyni.
Dominika R.
Mrazivé ránoMrazivé ranní slunce vniká do pokoje. Ráno je slunce opilé, svítí matněji. Bílé krystalky cukru pomaloučku sypeš na čajovou lžičku. Bojíš se nového dne? Zebe tě?
Teploměr ukazuje někam k patnáctce. Je jaro. Na stromech pučí pupeny, vzduch voní. Bolí tě hlava? Do tvých kovových botek Bůh nedal ti plyšovou vložku. Ani nedá.
Když není podšálek, použijte pingpongovou pálku, vždycky sis uměla poradit. Ale co teď? Kam se ztratila tvoje míza? Kde je tvé lýko? Nemůžeš zapomenout?
Pokání. Pokání. Ale co? Něco tě napadlo. Stříháš si vlasy, ale hlavu máš furt stejně těžkou.
Kde je třpyt z tvých očí? Kam se poděl? Když ti ho vyrvali z těla, zemřela jsi i ty. Tvůj život skončil, jeho ani nestihl začít.
Na rozevřenou dlaň chytáš kapičky.
Prší.
A s každou kapkou i ty tříštíš se o chodník.
Marie T.
Okouzlení
(Kartáč na vlasy – parfém – CD – kladivo)
Bylo pozdní deštivé odpoledne. Kate seděla ve své improvizované pracovně a nervózně psala dokumenty do práce na svém notebooku. Týden už to měla mít hotové. Týden. Zamračeně se rozhlédla po místnosti. Vlastně to nikdy ani nebyla její pracovna, jen hnusný ošuntělý obývací pokoj. Zdi byly oprýskané, obrazy nakřivo, dokonce ani televize nefungovala. Minulý rok si sem prakticky sama nastěhovala stůl, knihovnu a židli, aby měla alespoň kde pracovat, když už nic jiného. Její manžel – ušklíbla se – to hovado totiž neumí vůbec nic. Celé dny jen přechází z pokoje do pokoje a nadává. Na nepořádek, na zimu, na horko, na to, že má hlad, na to, že nemá hlad… Kate si povzdechla.
Takhle to nemělo být. Kdyby chtěla v bytě hloupého budižkničemu, pořídila by si dítě. Ale kdyby jenom nic nedělal a nadával, ten její pitomec, to by ještě zvládla. Jenže on ke všemu ještě chlastá, chová se agresivně a občas ji i uhodí. Uhodí, odfrkla si. Jí, která vystudovala nejprestižnější školu v Anglii. Proč se jen stěhovala? Hloupá Amerika. Plná ožralů a nevzdělanců.
Ale ona už to všechno snášet dál nebude. Kate se narovnala a šibalsky se usmála. Má totiž plán. Dlouho o tom přemýšlela a dnes je konečně správný čas. Vstala od stolu a přešla ke křeslu, na kterém byly položené luxusní červené šaty. Koupila si je přesně pro tuto příležitost. Svižně si je oblékla, pak došla do koupelny a podívala se na svůj odraz v ušmudlaném zrcadle, najednou se ale zamračila. To má vždycky tak rozcuchané vlasy? Vzala do ruky svůj černý kartáč a začala si je pečlivě česat a upravovat. Když už byla se svým účesem spokojená, sáhla po rtěnce a řasence. Musí přeci vypadat co nejlépe. Jakmile dokončila i toto, odstoupila o pár kroků od zrcadla a celá se prohlédla. Ano, usmála se. To by šlo. Pak si ale ještě vzpomněla na jednu věc. Voňavka. Musí působit nejen vzhledem, ale i vůní. Kate se podívala na několik svých voňavek na koupelnové poličce. Jakou z nich by si měla vybrat? Vanilkovou? Citrónovou? Ne. Byla tu jedna, kterou dostala, bůhvíjak dávno, od svého manžela. Přiklonila se k poličce, aby na malé lahvičky viděla lépe. A po chvilce hledání našla tu pravou. Tu příšerně přeslazenou růžovou voňavku, co jí dal ten budižkničemu, když se ještě měli dobře. Když se měli rádi. Kate se zasnila. Jaké to byly časy… procházení se po lesích, držení se za ruce. Jak nesmělí byli v té době. Ale teď už je pozdě. Pečlivě se navoněla voňavkou a vyšla z koupelny zpátky do obývacího pokoje. Její manžel by už brzy měl být doma, uvědomila si při pohledu na hodiny. Rychle přešla k jejich starému, avšak stále fungujícímu CD přehrávači a vzala do ruky jeden z disků v poličce. Koupila ho minulý týden, byl na něm oblíbený zpěvák jejího muže. Nesnášela ho. Jeho hudba nestála za nic a jeho texty… fuj. Ale poslouží účelu, zajisté. Kate vložila CD do přehrávače a spustila play. Místností se roznesly klišé melodie a chraplavý, nepříjemný hlas zpěváka.
Kate se zatvářila znechuceně, pak se ale vzpamatovala a s co nejsladším úsměvem připlula do předsíně. „Drahý,“ zašvitořila. „Pojď si sednout, mám pro tebe překvapení.“
Její muž se zatvářil šokovaně, pak se ale usmál. „Že bys konečně pochopila, co se od tebe chce?“
Kate ho jemně posadila na gauč v obývacím pokoji, samé úsměvy a komplimenty. Také ji potěšilo, když si její muž všimnul načesaných vlasů a voňavky. Byl téměř jako okouzlený. Její úsměv se rozšířil. Přesně co potřebovala. Naklonila se k opilému muži před sebou a láskyplně ho políbila, sahajíc přitom za sebe. Pak se odtáhla, úsměv dravčí, v očích jiskry.
„Promiň, zlato,“ zašeptala a silně muže uhodila do hlavy kovovým kladívkem, rozbíjejíc lebku, ze které se začala řinout krev.
Magda P.
Okouzlení
(Kartáč na vlasy – parfém – CD – kladivo)
Vyhlíží z okna. Světlo slunce není vidět přes oblaka černého dusivého kouře. Hřmění. V dálce. Opřel se o skleněnou tabuli a pomalu se sunul k zemi, až se posadil. Opřený o sklo. Tma. Otevřel oči ztěžklé únavou, pomalu se zvedl a došel k psacímu stolu, aby se posadil. Nevyspání z posledních několika týdnů ho tíží jako těžký kámen. Nevěděl, co si počít, ale věděl, že zde zůstat nemůže. Odsoudili by ho a popravili. Nedokázal před sebou skrýt pocit, že se zachoval jako zbabělec, ale on miloval a stále miluje svůj život a nedokáže si ho upřít. Otevřel první šuplík a vytáhl starou desku a levné cigarety. Vstal od stolu, aby ji mohl pustit. Znovu si sedl. Hudba hraje. Wagner. Zapaluje si cigaretu, chuť cigarety ho dráždí na jazyku. Zvoní telefon. Zvedá ho, z telefonu se ozve hrubý mužský hlas. „Kurt je mrtev, Hansi.“ „Cože, jak se to mohlo stát?“ „Je mi to líto, ale nemohli jsme mu nijak pomoci.“ Hukot v uších. Tma se vrací. Teď už to nemohl zastavit. Voda. Rodná vesnice v Alpách. Všichni zemřou. Poslal je na smrt, aby mohl žít. Telefon odezněl, vypnuli proud. Vzdálené výbuchy a střelba vpovzdálí.
Následující půlhodina uběhla jako ve snu. Nasedl do svého auta a dojel na letiště. Zfalšované dokumenty mu dopomohly k tomu, aby mu uvolnili letadlo původně určené k převozu raněných vojáků z fronty. Za šest hodin dorazil do Barcelony a odtamtud civilním letadlem do Buenos Aires. Teď byl v bezpečí. Mohl žít. Dvaašedesát jeho kamarádů – esesmanů bylo po smrti. Spousta z nich byla na útěku a dostali je jenom kvůli jeho zradě. Spousta z nich spáchala sebevraždu, nebo se pokusila o marný odpor. V Německu zanechal i svou ženu a děti. Jenom proto, aby mohl žít. A on miloval svůj život. Nade vše. Nesnášel utrpení.
Mrazivý únor v andských horách, rok 1974. Tichá vesnice a za ní stavení. Ranní slunce svítí, ale nehřeje. Na zápraží stavení sedí starý muž a čte z knihy. Zvedá hlavu, když koutkem oka zahlédne cizince přicházejícího k jeho dveřím. „Co si přejete,“ otáže se. „Franzi, ani po tolika letech ses nezměnil.“ Výstřely z pistole. Čtyři. Žádný nemine cíl. „Zrádce,“ procedí muž skrz zuby. Vejde do stavení. Z poličky vytáhne kladivo a odláme hřebíky z podlahy. Pod podlahou je ukryta bedna. Muž ji zvedá a odnáší ji v podpaží. Ve vesnici na něj čeká vůz. Odjíždí. Prach se zvedá za autem jako vír. Mrtvý muž hledí do prachu slunce a kalnýma očima očekává věčnost. Muž v autě otvírá bednu. Je v ní ukrytá schrána obalená vyšívaným rouchem. Muž se usměje.
Přemysl V.
Posun v čase
(Kůň – mávátko – květina – stuha)
Dřevěný koník zařehtal. Přestože to byla hračka, a ještě ke všemu bez předních koleček, rozjela se po skříni. Ozvalo se další zařehtání. Byla bouřka, neuvěřitelně silná. Po zahřmění se téměř ihned objevilo blýsknutí. Blesky byly tak intenzivní, že okno vrhalo i v té nejčernější noci prasátka. Podlaha zavrzala. Kluk spící na posteli se probudil a otevřel oči dokořán.
Podíval se na hodinky, které měl na zápěstí. Byla druhá hodina ranní. Chlapec otočil hlavu směrem k oknu a vykoukl z něj. Nic, absolutní tma. Ozvalo se zahřmění. Blesk. Bylo to jako fotka nebo záblesk paměti. Na desetinu, možná méně, vteřiny viděl jako za dne. Obloha byla neuvěřitelně zatažená, a přesto viděl celou louku, až k lesu, jednotlivé listy na stromech, a dokonce zařehtání koně. Za ním. Uvnitř v pokoji.
Pomalu se posadil, narovnal se a nevěřícně otočil hlavu směrem ke skříni. I v pokoji byla absolutní tma. Jejich dům stál totiž opuštěně na louce. Následovalo zahřmění. Trochu se lekl. Kůň, který stál na skříni, vrhnul neuvěřitelný stín. Trochu jako vlk s vyceněnými zuby. Tu noc bylo všechno nějak neuvěřitelné. Poryv větru ještě zesílil. Hřmělo a blýskalo se teď mnohem častěji. Vylezl z postele, vzal si židli a posadil se naproti oknu. Venku se blýsklo znovu a on si všiml nějaké osoby, ženy v černých, smutných šatech, s červenou stuhou napříč přes tělo s nápisem Maturant 2008. Zvláštní, prošla pomalou chůzí v dešti a bouřce, jako by se nechumelilo. A co může znamenat ta stuha? Je přeci rok 2013. Kůň na skříni znovu zařehtal. Chlapec se začal bát, skoro dostal záchvat, ale přesto se neodlepil od okna. Koukal se dál, jak venku běsní všichni čerti. A upíři a kdo ví co ještě. Před oknem proletělo mávátko. Jako by se zpomalil čas. Chlapec viděl každou kapku, která zavadila o mávátko a pomalu se roztříštila. Mávátko mělo tři barvy. Modrou, červenou a bílou. Zvláštní. Náhle tudy začalo létat plno těchto mávátek. Také tudy začaly létat umělé květiny. Koník znovu zařehtal. Chlapci připadalo, jako by se vracel v čase. Proběhl tudy fotograf. Fotil Praktikou na film. Na hlavě komunistické brýle s tlustými hnědými obroučkami a vypouklými skly. Na tváři měl ďábelský úsměv. Proběhl před oknem beze slova. Kůň zařehtal znova.
Náhle se začala otřásat zem. Ozývalo se hřmění, které brzy přešlo ve zvuk motorů. Začaly tudy projíždět tanky s rudou hvězdou. Vypadaly jako stádo krav. Když míjely dům v půl třetí ráno, chlapec už nechápal zhola nic. Posun v čase? Kůň zařehtal a spadl ze skříně. Jeden z tanků zastavil a otočil věž na dům. Vystřelil.
Adam U.
Prohrané vítězství
(Kůň – mávátko – květina – stuha)
Vlak naposled zahoukal, muž pohlédl z okénka svého kupé, avšak nic nespatřil, nástupiště bylo zahaleno párou. Byl konečně doma, uvidí rodinu, synovi budou dva roky, ještě ho ani neviděl. Ještě pamatoval, jak mu kdysi koupil starožitnou hračku, dřevěného koníka, to byl ještě v lůně… A co žena, jestlipak se změnila tak moc jako on, pomyslel si. Už nikdy to nebude jako dřív, kéž by do té války nikdy nešel, neslo se mu v hlavě.
Už vycházel z vlaku, v ruce bágl s nemnoha věcmi. Uviděl dav rozlévající se po celém nástupišti, všichni měli v rukou mávátka a nadšeně mávali, jásali a volali. „Hrdinové,“ znělo v řadách… Kdyby jen tušili, co jsme, pomyslel si muž, vypadalo by to tu jinak. Měli nám připravit gilotinu, „vrazi“, „obludy“, „stvůry“, měli volat. Bylo mu špatně…
Pohlédl na jedno z mávátek, když se sunul davem. Rudá, modrá, bílá. Viděl jen krev, špínu a lež. Kdysi šel do války jako patriot, hrdina, věře ve spravedlnost a v to, že jeho vlast je ta správná strana boje. Vracel se jako zrůda, vybavovaly se mu nejhorší vzpomínky, mučení, genocida, zabíjení, ponižování, a ty oči těch lidí…
Malé dítě rozhazovalo bílé okvětní lístky a rodiče házeli květiny snad všech barev duhy. Zavřel oči, byla mu hanba. Oni nám lhali, může za to vlast, ta mě zradila, konejšil se chvíli. Ale ne, lžu sám sobě, to my jsme měli zbraně, to my máme na rukou krev. Oni budou mít vždy bílé límečky, a tak čistý, jak je jejich šat, tak čistou budou udržovat svou pověst. Mají vinu, ale já stejně jako oni.
Všechny vysloužilce nechali předstoupit před dav na dřevěnou tribunu. Muž pohlédl na bílé rukavice na svých rukou. Všechno je to pozlátko; tu špínu, co zakrývají, nikdy nesmyji, vlastně ani nechci. S tou špínou se nebudu vyrovnávat sám, lidi se to musí dozvědět, tohle se nesmí opakovat.
Starosta rozdával šerpy, jednu chtěl dát i tomuto muži, ten se však zachmuřil a gestem odmítnul. Rychle sešel z pódia. Všechno bude odhaleno, za to dám klidně i život, byla jeho poslední myšlenka, nežli začal jednat.
Jakub N.
VYPRAVOVÁNÍ – TÉMA „HODINY“ A SLOVA PŘÍBUZNÁ
Poslední hodina ticha
No není to ticho krásné? Znám spoustu věcí, co člověka potěší, ale jen tak v klidu sedět v křesle, zabalená do deky a s pořádným hrnkem teplého čaje, tomu se jen tak něco nevyrovná.
Ozvalo se tlumené buch. A no jo, vždyť já si vlastně chtěla číst. Jiráskův F. L. Věk se na mě ze země dívá skoro vyčítavě. Ale mně se z vyhřáté deky nechce. Možná, že jen tak sedět a přemýšlet je taky příjemné. Prádlo vyžehlené, postele převlečené, guláš tiše bublá na plotně…
Jestlipak se Jindra nezapomněl zastavit pro ten chleba? Mrknu na hodiny. Říkal, že do pěti budou zpátky a teď je půl. Možná bych přece jen mohla oškrábat pár brambor.
Chystám se zvednout, ale náhle mi na klíně přistane vrnící chlupáč. No jistě Arnie, pomyslím si, ty vždycky víš, kdy přijít. Já tu sedím už skoro hodinu a ty se přijdeš pomazlit, až když jdu něco dělat. Jenže kocourek má vlastní hlavu a už si přešlapuje na dece a hází po mě spokojeným očkem. Ještě se zatočit do kolečka, tak, a už leží. Hlasité předení se rozléhá celým pokojem.
„Ty mazle. Taky si užíváš zbývající klid, viď?“ Jedinou odpovědí je mi zatnutí drápků do stehna. Proč jenom kočky dávají najevo svou spokojenost tak brutálně? Babička mi vždycky říkala, že kočky to dělají proto, aby zakryly, jak jsou malinké a roztomilé. Ale co je na tom pravdy, to netuším, náš sedmikilový zázrak zrovna malinký není.
Venku slyším auto a pokřikování. Tak už jsou tady. Zvednu se z křesla a položím Arnieho na deku. Vděčně na mě zamžourá a pokračuje ve spánku. Ještě zdvihnu knihu ze země a založím kapitolu. Nakonec jsem nepřečetla ani řádek. Možná, že opravdu dokážu číst jen tehdy, když není takové ticho. Honem běžím zkontrolovat guláš, jestli se nepálí.
Venku se ozve dupot čtyř párů zimních bot a v zámku zarachotí klíč. Jen co se dveře otevřou, už se ozývá:
„Ahoj mamí, jsme doma!“
„Mamí, máš něco dobrýho? Mám strašnej hlad!“
„Maminko, já se na tebe tak těšila!“
Vykouknu z kuchyně a už se na mě řítí tři sněhuláci, od hlavy až k patě mokří od sněhu.
„Ahoj vy uličníci. Tak jak bylo na horách?“ Kouknu na Jindru. Oklepává si sníh z kabátu, ale usmívá se. V levé ruce drží sáček s chlebem.
„Tak jsem ti takhle jel na nákup a cestou jsem přibral tadyhle ty stopaře. Prý jsou hrozně hladoví a zmrzlí.“ Při pohledu na loužičky špinavé vody po celé chodbě mě napadne, že byl dobrý nápad nechat vytírání až na večer. A prádla bude určitě na dvě pračky. „Zážitky až po večeři. Všichni svlíkat a umýt ruce, jdu nandavat.“
Jen co se kolem mě mihnout a vřítí do koupelny, už se hádají, kdo se umyje první.
Vyměníme si s Jindrou zasvěcený pohled. Tak, a to byla poslední hodina ticha.
Nikola B.
Víte, jaký je rozdíl mezi Frantou a hodinkami?
Víte, jaký je rozdíl mezi Frantou a hodinkami? Hodinky se většinou zpožďují jen o pár minut… Teď už to víte a František by to byl býval také věděl, kdyby se občas na ty své podíval. Tento výstřední chlapík si vůbec s časem moc nerozumí, nezúčastněnému by se mohlo zdát, že dotyčný využívá jakéhosi podivného časového systému, diametrálně odlišného od toho našeho. Pro tohoto člověka je pět minut dlouhých zhruba jako naše půlhodina. Musí být i hrozný smolař, jelikož mu všechny dopravní prostředky ujíždějí těsně před nosem, věci mu záhadně mizí a objevují se na jiných místech, tramvaje a autobusy ho vozí zásadně kam nechce a pes mu každou chvíli provede něco, co musí uklízet. Jo, výmluvy, na ty ho užije. Další věc, se kterou si Franta příliš nerozumí, je mobilní telefon; když chcete navázat telefonní spojení s běžným občanem ČR, občas se stane, že to nezvedne… u Františka se občas stane, že to zvedne.
Pamatuji si jednu příhodu, seděli jsme v nejmenovaném restauračním zařízení čtvrté cenové skupiny a marně se pokoušeli dovolat Františkovi, který měl již hodinové zpoždění. Chtěli jsme to vzdát, ale najednou se ozval hlas: „Jej, sorry, jsem ten mobil neslyšel, byl jsem ve sprše.“ Mikuláš se na něj s brunátnou tváří obořil se slovy: „Ty pako, jak můžeš bejt ve sprše, když byl sraz v pět, teď je šest, a cesta ti trvá půl hodiny? Zase jsi to nestihl?!?“ Franta se snažil bránit slovy: „No, já ještě musel jet domů, no, a cestou mě ujel bus, no, a pak jsem musel venčit psa a ujela mě tramvaj…“ V pozadí byly slyšet divné zvuky a hovor pokračoval: „No a myslím, že za čtyřicet minut tam budu.“ „Co říkal?“ otázal se Pavel. „Franta řekl, že tu bude do čtyřiceti minut,“ odpověděl mu Mikuláš. Po další hodině začaly vznikat konspirační teorie o tom, co tam Franta v té sprše může se všema těma psama a řidičema autobusů dělat. Po hodině a půl, tedy v půl osmé, vkročil sebejistý František do dveří a povídá: „Sorry, mně ujel bus a zapomněl jsem doma mobil.“ „Ty jedeš z Bratislavy?!?“ zeptal se úplně rudý Mikuláš. „Říkal jsi, že tu budeš za čtyřicet minut, trvalo ti to dvakrát déle,“ pokračoval naštvaně. Ano, skutečně řekl, že tu bude, přidával se Jakub. Po pár minutách se pozdní příchod kamaráda ztratil v konverzaci.
Nikdo dosud netuší, co se Frantovi po cestě stalo, nebo čího psa to vlastně venčil, protože za čas vyplynulo na povrch, že pes již přes rok loví zajíce ve věčných lovištích, a je nadále zneužíván jako jedna z výmluv.
Tomáš A.
