Tři ukázky dramatických adaptací Máje v podání studentů K4, kteří je hrály na Dni knihy 2016
1. „MÁJ“ – absurdní dramatická adaptace
HYNEK, VILÉM, JARMILA
Tři židle, uprostřed sedí HYNEK, po jeho pravici JARMILA, která (iracionálně) vyhlíží Viléma a cloní si při tom rukou, po levici VILÉM.
(Všichni tři mají připravené trikolóry, které ale nejsou vidět.)
HYNEK (na ruce má digitální hodinky, v příslušný okamžik na ně ukazuje): Je prvního pátý, dvacet hodin čtyřicet pět minut (čili pozdní večer). Asi za deset minut se bude po jezeře cosi blížit. Viléme?
VILÉM: Teď ne. Já ti mám… takovou otázku, Hynku.
HYNEK: Jakou že otázku?
VILÉM: Takovou.
HYNEK: Takovou? To ovšem komplikuje situaci. Kdybys měl jenom otázku, a třeba i na tělo, tak prosím, ale takovou otázku, odpusť mi, ti zodpovědět nemůžu.
JARMILA (postaví se a volá): Viléme, Hynku, Jarmilo! (zase si sedne)
VILÉM (po chvíli ticha): Víš, Hynku, já mám otázku…
HYNEK: Chci se z toho vymluvit. Budeme radši nenápadně mluvit o něčem jiném – už je docela zima, viď? To jde chlad od vody. Jenom si toho, prosím tě,nevšímej, že jsem z tebe teď udělal blbce.
VILÉM: Máš pravdu, je zima.
JARMILA (pořád vyhlíží Viléma): Kdyby se ta vánice už chtěla uklidnit. Já v ní nevidím vůbec nic.
HYNEK: Za pět minut se cosi přiblíží po jezeře. Zatím ti půjčím kabát, Jarmilko. – Ale podívej se na Viléma, jeho něco trápí, a my tu sedíme, jako by se nechumelilo. Nad čím přemýšlíš, Viléme?
VILÉM (se slavnostně postaví): Hynku, víš, co jde dneska za den?
HYNEK (vymrští se ze židle): Můj bože – je první máj –
JARMILA (také se postaví): Ať žije první máj!
VILÉM: Ať žije mír!
VŠICHNI vytáhnou trikolóry a sborově recitují z předzpěvu „Máje“:
Čechové jsou národ věrný,
věrnost jejich první čest;
vlasti své i svému králi
Čech i v smrti věrný jest.
Bůh můj – král můj – vlasti moje!
Poslední je Čecha vzdech.
Čechové jsou národ věrný,
a ty syn jich, věrný Čech!
HYNEK: Ať žije první máj! Ať žije komunistická strana!
VŠICHNI se posadí.
JARMILA (opět se začíná rozhlížet): Už se vyčasilo. Úplná obleva.
VILÉM: Za socialismus cestou přestavby a dem…
HYNEK (důrazně k Vilémovi): Už stačilo. – Podívejte, cosi se přiblížilo po jezeře. Jarmilo, to bude pro tebe, běž tam! (JARMILA odběhne, zase k Vilémovi): Nechtěl ses mě prve na něco zeptat?
VILÉM: Poslyš, Hynku, s kým mi to byla Jarmila vlastně nevěrná?
HYNEK (zoufale): Se Sovětským svazem na věčné časy!
VILÉM: Hynku!
HYNEK: Viléme!
JARMILA (za scénou): Jarmilo!
VILÉM (vstává): Hynku – Hynku –!
HYNEK: Jdi zkontrolovat Jarmilu. Zdálo se mi, že křičí.
VILÉM odejde.
HYNEK: Narodil jsem se šestnáctého listopadu roku osmnáctistého desátého v Rakousku, v Praze na Malé Straně v Oujezdské ulici. Od šestnácti let jsem žil v malém tmavém pokojíku, kde nebylo krom kytary nic zajímavého. Na gymnasiu jsem se projevoval jako šprýmař, jednou jsem schoval vzácnou minci, kterou profesor nechal kolovat, a místo ní jsem mu v původním obalu vrátil nějakou cetku.
VILÉM (vběhne na scénu): Hynku, Jarmila skočila do jezera!
HYNEK: Do jezera?
VILÉM: Do jezera.
JARMILA (se vrátí na scénu, mrazivě klidně, osudově): A na topole podél skal, zelený mužík zatleskal.
2. Zlínský Máj – Maťa
Jarmila: Takovejch hodin a Vilém pořád nikde. Od Vánoc slibuje, že si vyšlápneme na Bezděz. Je 1. května a pořád nic. Přestává mě to bavit…
Vilém: (nadšeně, šišlá) Jarmilko, cvičko, lásko moje, už jsem tu!
Jarmila: No, to je dost, víš jak je pozdě?
Vilém: (zamilovaně) Vím. Je pozdní večer, první máj, večerní máj, je lásky čas…
Jarmila: No právě! Ty pořád někde couráš po lesích a já abych se procházela sama.
Vilém: …Hrdliččin zve ku lásce hlas, kde borový zavání háj.
Jarmila: A ke všemu si tak strašně šlapeš na jazyk! Víš co, už toho mám dost! Dávám ti kopačky! (odejde)
Vilém: A jéje, Jarmilka si asi vzala boty proti lásce. No nevadí, ona to snad zase rozchodí. Ale projistotu – měl bych si skočit nechat spravit to šišlání. (odejde)
Otec: Hahá! Vypadá to, že nadešel můj čas! Jarmilka konečně poslala toho ušmajdaného Viléma k vodě, to je šance pro mě. Co já se za ní naběhal, podrážky mám prošoupaný, ale teď běžím za ní, než mě předběhnou nějaký Adidasky. (volá a odchází za scénu) Jarmilkooo, střevíčkuuu, zlatá lodičkooo…
Jarmila: Ach já nešťastná, co jsem to provedla.. Vilémovi jsem dala kopačky a nechala se utáhnout na vařenou tkaničku tím nakrémovaným švihákem lázeňským. A ty boty Manolo Blahnik, co mi koupil, mě stejně dřou… půjdu se projít k jezeru, třeba mě napadne, jak z toho vybruslit…
Za scénou: Kvak, kvak, kvak…
Jarmila: Tady je to zase samá žabka, snad na nějakou nešlápnu… – boty – žabky na scénu: Kvak, kvak, kvak…
Vilém: Jsssem ssspět!
Jarmila: Viléme! Ty si nešlapeš na jazyk?!
Vilém: Ani na jazyk, ani na nic jinýho! (jakoby mimochodem) Kromě žabek teda… No nic! Přišel jsssem ssse pomsstít! Kde je ten pan Mokassína? Vylez srabe! Ať ti můžu rozhodit sandál!!
Otec: Viléme, neblázni, vždyť jsem tvůj otec! (začnou se bít)
Vilém: Nelži, nebo ti nakopu patu!
Jarmila: Pozdě, Mokasína natáhl bačkory!
Vilém: A teď už nám nic nebrání ve sssspolečné cessstě životem, Jarmilko…
Jarmila: Když myslíš, Viléme, ale nejdřív pojď už konečně na ten Bezděz!
3. Minimalistický Máj (ve slovenském znění)
POSTAVY:
Jarmila, Vilém , otec, sbor duchů
J: Som Jarmila.
V: Som Vilém.
O: Som otěc.
J: Mam ráda Viléma.
V: Mam rád Jarmilu.
J: Ach, Viléme.
V: Ach, Jarmilo.
O: Jarmilo, si taká pekná.
J: Ja viem.
V: Neznášam otca.
O: Ja viem.
V: Zabijem otca.
O: Ach, som taký mrtvý.
J: Som taká pekná.
V: Zabil som otca.
J: Som taká smutná.
V: Som taký uvezněný.
S: Ja som sbor duchů.
V: Som taký popravený.
S: Huuuuu.
J: Som taká smutná.
V: Som taký mrtvý.
J: Skočím zo skály.
S: Huuuuu.
ŠKOLNÍ ROK 2015/2016
K1 – Česká literatura: jedno téma zpracované jakožto věcná literatura a text umělecký
Úkolem studentů v rámci předmětu česká literatura bylo ztvárnit vybrané téma dvakrát, a to tak, aby se jednou jednalo o věcnou literaturu, a podruhé o umělecký text.
1. Hřbitov
Věcná literatura:
Hřbitov se většinou nachází na kraji vesnice, poblíž kostela či kapliček. Je to území, většinou obehnané vysokou zdí, ve které se nachází jediný vchod a východ v podobě železné branky. Když vejdeme, tak nás většinou hned zaujmou kamenné kvádry či sochy se jmény mrtvých, které se nachází v urně či v rakvi, pečlivě uložené ve vybetonovaném a pečlivě zapečetěném prostoru, aby ostatky nebyly poškozeny.
Umělecká literatura:
Stmívá se. Maminky už odvádějí svá dítka domů a do postelí, aby je ochránily. Lampy se s rozblikáním rozsvítí, stejně jako hvězdy na ztmavlé obloze. Měsíc je v novu, a proto jsou mi oporou pouze blikající lampy. Kráčím ztichlou ulicí a jen tiše naslouchám, jak mé boty dopadají na štěrkovou cestu. Brzy se ocitnu na konci cesty a stanu před železnou brankou. Se zaváháním položím svou ruku na železnou kliku a zatáhnu za ni. Branka se se zavrzáním otevře a odhalí děsivou temnotu, co za ní panuje. S dalším zaváháním vkročím a snažím se zaostřit. Z tmy začnou vystupovat kamenné náhrobky a sem tam zabliká světlo svíčky v poryvu větru. Odhodlaně se vydám po kamenné pěšince k hrobce, co se skrývá vzadu podél plotu. Pomalu k ní přistoupím a tu strnu. Byla otevřena.
2. Pekelný pes
Věcná literatura:
Pekelný pes je mýtická bytost, která pochází z pekla. Říká se, že je vždy druhý návštěvník. Zvěsti o něm kolovaly hlavně ve středověku, kdy si lidé mysleli, že to on bere své hříšníky do pekla, jen když dotyční uzavřeli smlouvu s ďáblem. Také se povídá, že ho není možno vidět, ani se jich zbavit. Možná proto se říká, že osudu neutečeš.
Umělecká literatura:
Jsem sám a vyju,
všichni věří, že jsem jen snílkův snář.
Lidé bojí se mě,
již neodhalím svou tvář.
Jsem vlk samotář, co vidí smrt.
Lidé, ptejte se zvědavě.
Co jen jsem? Bestie.
Vyhýbejte se mi,
nevíte, co ukrývá les.
Tam dlím jen já,
Pekelný pes.
3. Vražda v Perunově ulici
Věcná literatura:
Dne 9. 10. 2014 byl v ulici Perunova na pražských Vinohradech zavražděn taxikář. Po pachateli pátrá Policie ČR. Naposledy byl taxikář živý spatřen na náměstí Míru, odkud pravděpodobně dojel do Perunovy ulice na krátkou pauzu. Pachatel byl spatřen náhodně z okna naproti místu, kde taxikář parkoval. Podle popisu byl mladý, kolem 25 let, vysoký, štíhlý, měl krátké blond vlasy a oblečen byl celý v černém. Jakékoli informace o pachateli podávejte na telefonní číslo 158.
Umělecká literatura:
Konečně to přišlo. Tak dlouho jsem čekal na příležitost a teď mi tady seděl, v autě, na ulici nikdo a já připraven konat.
Tuhle situaci jsem si v hlavě přehrával za posledních několik měsíců snad milionkrát: když člověk čeká, až bude moct vykonat vraždu, pochopitelně je nadšením bez sebe, a tak si tu situaci přehrává v hlavě stále a pořád dokola a dokola, dokud nemá skvěle vymyšlený každičký, i ten sebemenší detail. Udělal jsem několik kroků k autu. Musel jsem být nenápadný, nemohl jsem se nechat zavřít, čeká mě ještě spousta práce. Nasahal jsem v pravé kapse džínů revolver. Byl tam, tak jako vždycky, tentokrát ale mělo to umístění konečně smysl.
Otevření dveří. „Ahoj kamaráde.“ Zděšený pohled. Vytáhl jsem zbraň, položil její hlaveň mezi jeho oči. Výstřel.
4. Koláče
Umělecká literatura:
Otepluje se. Ano, teplota stoupá rapidní rychlostí. Stírá mě zevnitř, mám pocit, jako kdyby mnou protékala láva. A to ani nepočítám zlověstné ševelení ohřívajícího se vzduchu, který v cyklech cirkuluje kolem mě a odsuzuje mne k záhubě. Vlastně ani nevím, co se děje. Nevím, proč mě bedlivě pozorují dva jiskřící páry očí, v nichž se tajnůstkářsky blýská. Jazyk se pomalu komíhá mezi zuby, škrtá o okoralé rty a celkově je vidět, že to, čeho jsem se stala obětí, je pro člověka přede mnou velmi důležité. Obklopuje mne načernalá záře, horkost se do mě opírá s čím dál tím větší intenzitou. Všudypřítomné pálení už je téměř k nevydržení. Najednou se dvířka přede mnou otvírají. Je to konec, říkám sama sobě s mrzutostí a nadějí zároveň, nebo konečně přichází kýžené vysvobození? Z mylných předtuch jsem vyvedena v dalším okamžiku. Děsivě pomalu se ke mně přibližuje železná jehlice s kovovým hrotem, prudce se do mě zabodne a já sykavě vydechuji. Mučivě je mi s ní lomcováno v zádech, a po chvíli už konečně přestávám vnímat okolní svět…
„Mami, ta buchta se ti opravdu povedla,“ chválí holčička svou matku, ústa plná nadýchaného těsta.
Věcná literatura:
Pečení koláčů? Zdánlivě nic složitého, nic, co by nás mělo zaskočit, či vyvést z míry. Princip je prostý – je nutné se držet předem stanoveného plánu v podobě receptu. Pokud tomu tak nebude, to, co v závěru našeho urputného snažení osvobodíme z horoucích spárů rozpálené trouby, určitě nebude ani zdaleka připomínat předmět našeho původního zájmu. Je tedy třeba se mít na pozoru, soustředit se a doufat, že nám v kuchyni neřádí šotek, jehož jedinou radostí je nám škodit. Dobrá rada na závěr: před začátkem pečení zkontrolujte obsah solničky a cukřenky. Pokud tak neučiníte, vaše lenost či přehnaná důvěra ve vlastní dům se vám s největší pravděpodobností mnohonásobně vymstí.
