Letošní adaptační a sportovní kurz tříd K1 a K3 proběhl v netradičně brzkém termínu od pondělí 1. září do čtvrtka 4. září v areálu výcvikového střediska Univerzity Karlovy v Horním Poříčí. Zatímco studenti třetího ročníku hned po příjezdu začali sportovat, na naše nejmladší studenty čekal úkol mnohonásobně náročnější – vystoupit ze své komfortní zóny, vzájemně se poznat a během několika dní utvořit partu, ve které budou v následujících čtyřech letech sdílet mnohem víc než jen třídu, učitele nebo zážitky. První den se proto z pohledu K1 nesl především ve znamení nejrůznějších seznamovacích her a aktivit jako bylo abecední seřazení podle jmen beze slov, házení vejcem, vytváření ,,monstra“ s omezeným počtem končetin v kontaktu se zemí nebo tvorba písmen vlastními těly. Následující den začal tradiční ranní rozcvičkou. Dopolední špatné počasí nás mrzet nemuselo, K1 pokračovala v seznamovacích aktivitách na kryté terase a K3 déšť přečkala turnajem ve stolním tenise. Odpoledne už si zasportovali také studenti prvního ročníku, kteří si vyzkoušeli frisbee. Po večeři následoval první společný program, během nějž spolu ve smíšených družstvech studenti obou tříd hráli přehazovanou, frisbee, stolní tenis a fotbal. Třetí den se obě dvě třídy vydaly na 17kilometrový výlet podél Otavy. Cestou jsme si prohlédli město Horažďovice se středověkým opevněním, masnými krámy, barokním zámkem a barokně upraveným gotickým kostelem sv. Petra a Pavla. Vrcholem však byl výstup na kopec Prácheň se stejnojmennou zříceninou hradu. Po krátkém odpočinku jsme sešli do Velkých Hydčic, odkud jsme se vrátili vlakem do Dolního Poříčí. Večer jsme se sešli u táboráku, kde jsme opékali špekáčky a za doprovodu kytary si zazpívali. Poslední den si za svítání desítka odvážlivců nahradila povinnou ranní rozcvičku dobrovolnou koupelí v ledové Otavě. Po snídani jsme se všichni vypravili na 10 km dlouhou cestu do Strakonic. Cestou jsme minuli kamenný Žižkův most, který však Jan Žižka ve skutečnosti nepostavil. Ve Strakonicích jsme navštívili středověký hrad s bývalým klášterem řádu maltézských rytířů a muzeem, kde jsme si mimo jiné mohli vyzkoušet hru na dudy. Těm, kteří po úzkém kamenném schodišti vystoupali až na vrchol hradní věže Rumpál, byl odměnou nádherný výhled na zbytek hradu, řeku Otavu a velkou část města. Tím se čas našeho kurzu naplnil, a tak jsme nasedli do autobusu a vydali se zpět do Prahy.
