Studenti v rámci předmětu Světové literatury měli za úkol vymyslet báje o přírodních jevech či vzniku světa.
Čtyři roční období
Na začátku byly čtyři sestry. Každá z nich vládla různou silou.
Nejstarší sestra v sobě nosila chlad. Mráz tak silný, že ani největší oheň by ho nedokázal zahnat.
Druhá nejstarší vládla mocí pomíjivou a vrtkavou. Chvíli nechala z nebe padat déšť, v další zase ohřívala zem a nechávala kvést rostliny.
Třetí sestru zahaloval spalující žár. Pod jeho náporem uvadaly květiny a vysychala jezera. Ne vždy ho ovšem Třetí sestra vypustila naplno. Nechala ho rozpustit poslední zbytečky sněhu a ledu a připravila zem na radovánky a veselení pro všechny tvory obývající tento svět.
Nejmladší byla nejmírnější. Její moc byla nárazník mezi smrtícím chladem a oslňujícím žárem jejích sester. Pod jejíma rukama se listy barvily do zlata a padaly na zem.
Tyto čtyři sestry vládly společně v křehkém míru. Každá chtěla pustit uzdu své moci, proto se ve svých radovánkách střídaly. Někdy Třetí sestra nevydržela čekat a zasáhla do vlády té nejstarší. Ta jí to zas oplatila v jejím čase, a tak to pokračovalo dál a dál.
Dodnes se sestry střídají a zasahují si navzájem do svých období. Proto jsou studená léta a teplé zimy. Jen Druhá a nejmladší sestra jsou umírněnější a nezasahují ostatním do jejich vlád. Tak se střídá Zima, Jaro, Léto a Podzim a tak to i bude, dokud sestry nerozhodnou jinak.
H.
Zemětřesení
Bohové měli opravdu hodně práce, snažili se lidem ulehčit život a chtěli, aby svět prosperoval. Nejčastěji seděli u stolu, takže neměli žádný pohyb. Proto se jednou za čas museli pořádně rozcvičit, aby nezlenivěli a měli stále dobrou formu. Takže se každý rok konal maraton po rozkvetlé louce, dlouhý několik kilometrů. Tím pádem, když všichni bohové najednou běhali, celý svět i nebe se otřásalo. Proto je a bude jednou za čas zemětřesení.
A.
Sestry
Na počátku všeho dění byly dvě sestry. Obě byly velmi soutěživé a rády se před sebou předváděly. Obě trpěly ohromným sebevědomím a každá si myslela, že je lepší a chytřejší než ta druhá. Proto si daly soutěž. Ta, která vytvoří hezčí planetu, se stane vládkyní vesmíru a její sestra se jí bude muset podrobit. Obě sestry tvořily s velkým nadšením a úsilím. A stvořily spousty planet, ale ani jedna nikdy nebyla s výtvorem spokojena. Pomalu je začínala opouštět soutěživost a začalo je neustálé tvoření nudit, protože nemohly dosáhnout toho, co si představovaly. Něco dokonalého, něco naprosto mimořádného a odlišného. Nakonec tvrdá neustávající práce obě sestry unavila. Společně se sešly na jedné z největších planet a sdělily si svá trápení. V ten moment si teprve uvědomily, že to, co potřebují, má vždy ta druhá. Z počátku dělaly výměnný obchod, zkrátka nápad za nápad. Po čase si ovšem uvědomily, že to pořád není ono. Opět se sešly na oné velké planetě a domluvily se, že už mají soutěžení dost. Obě chtěly, aby jejich práce nesla nějaké ovoce, a proto daly hlavy dohromady, a tak společnými silami stvořily planetu Zemi a sluneční soustavu kolem ní. Sestry se tak unavily tvořením, že ulehly do hlubokého spánku a dodnes se neprobudily.
D.
Den a noc
Nedlouho poté, co Slunce a její manžel Měsíc stvořili oblohu, porodila Slunce dvě děti – Temnou a Světlého. Ti dva se ale jen těžko snášeli, a tak jejich rodiče, unavení z věčných hádek a křiku na nebi, stvořili pro ně obydlí níž. Z hlíny a prachu Měsíc uhnětl dvě misky, které Slunce svým žárem vypálila. Misky ale její žár nevydržely a spekly se v obyčejnou hroudu. Tu umístili bohové pod svá nebesa a srazili své děti, Temnou a Světlého, tam dolů, na místo, jež nazvali Zemí.
Oni dva ale nepřestali bojovat o nadvládu nad novorozeným světem. Ani jeden z nich nebyl ochotný se spokojit s kompromisem, každý chtěl vládu jen pro sebe. Jejich matka byla spory svých dětí velmi zarmoucená, a rozhodla se válku o Zemi ukončit.
Nařídila každému ze svých dětí vymyslet svému sourozenci úkol. Kdo zkoušku splní lépe, získá navěky právo vládnout světu pod oblohou.
Jako první se o slovo přihlásila Temná. Pro svoji marnivost se rozhodla požadovat po Světlém, aby pro ni zajistil možnost stále obdivovat svou tvář.
Ten neváhal a roznesl po obloze tisíce zrcadel, rozmístil je kolem dokola celého světa. Světlý tedy svůj úkol splnil. Jeho úkol byl ale složitější. Požádal Temnou, aby stvořila světlo.
Temná byla zoufalá, uměla tvořit mlhy a bouře, znala taje rud a kamene, ale světlo bylo zcela proti její přirozenosti. Nešťastná se tehdy rozhodla jít pro radu ke své matce. Slunce byla bezradná. Cítila se vinná za neštěstí své Temné dcery. Vždyť to ona přeci vymyslela zkoušky. Když poznala, co se odehrává, rozplakala se. Její zlaté slzy dopadaly na Zemi a rozsvěcely ohně. Svět se rozzářil hořícími slzami bohyně. Temná se zaradovala, zanechala svou plačící matku a běžela ke Světlému. Jak se zdálo, aby své zkoušky splnili. Chtějíce ukončit dlouhé spory se konečně shodli.
Vláda nad Zemí se mezi nimi střídala, se Světlým přicházel den, Temná přinášela na Zemi noc. Za dne se v nebeských zrcadlech bohů odrážely modré oceány a odrazy ohňů na nebi zářily v noci. A tak se božští sourozenci k radosti svých rodičů, shlížejících z oblohy, usmířili a společně dotvořili Zemi k obrazu svému.
H.
Láska má sílu ohně
Na nebi žili bohové. Bohové ovládali různé přírodní zvláštnosti.
Jednou jedna mladá bohyně jménem Ateria, která ovládala hvězdný prach, se vloupala do zakázané knihovny samotného vládce bohů Klea. Ateria tam našla velmi zvláštní knihu. Chtěla si ji přečíst, takže ji s sebou odnesla. Později, až byla sama, se dala do čtení.
Objevila tam zmínku o krásném bohu ohně, který však zemřel při boji o hvězdy. Ateria se do boha okamžitě zamilovala. Nemohla bez něj vydržet ani minutu, proto našla místo, kde byl pohřbený. Vykopala jeho rakev a chtěla ho pomocí kouzelné knihy oživit. Z počátku to nešlo, ale po chvíli to vypadalo, že se začalo něco dít. Bohužel ani po hodně dlouhé snaze boha ohně nešlo vzkřísit. Z Aterie zničené žalem vytryskla všechna bolest a zklamání. Byla to taková síla a jiskra, až zapálila hvězdný prach, který postupně padal k zemi. A tak lidstvo získalo oheň.
Přebásněná verze:
Jednou zvědavá bohyně žila,
zakázanou knihu si vypůjčila.
Objevila tam muže svého srdce,
že je mrtví se jí prostě věřit nechce.
Jeho hrob se hledat vydává,
pomocí kouzelné knihy bůh ožívá.
Bohužel se něco pokazí,
kouzelná kniha na prach shoří.
Bohyně žalu propadá,
její bolest se na povrch prodrává.
Drtivá síla zapálila hvězdný prach,
ten padal a padal
až lidstvu oheň získal.
K.
Bouře
Dnes se na mě velký pán nahoře zase zlobit. Já totiž zapomenout na zaklínadla a neodříkat je, když bílá koule stoupat na nebe. A jak já poznat, že Pán se zlobit? Lehce. On seslat velká černá vlna na oblohu. Z vlna padat pití a střílet světelné tyče a ty nechat svítit stromy, až dokud ty nedosvítit. Ono to bouchat. Já zlý, zlý člověk. Já se pánovi potom prosit, ať on přestat. Já přinést mu čtyřnohé jídlo s ostrým na hlavě. On se potom už nezlobit. Ale já už nesmět zapomenout, protože Pán se moct zlobit ještě víc. A já nechtít vědět, co pak.
Já říct všem lidem, aby oni nezapomenout na odříkávat zaklínadla. Já to i napsat na zeď, aby i ti, co přijít po já, nezapomenout na zaklínadla.
D.
