Akce očima studentů

Výlet do Lysé nad Labem

Do Lysé nad Labem jsme jeli ve čtvrtek 4. září z Masarykova nádraží. Když jsem dorazila k nádražním pokladnám, kde jsme měli sraz, většina třídy už tam byla. Počkalo se pak ještě na pár opozdilců a mohli jsme vyrazit.
Cesta vlakem mi ubíhala docela rychle, i když jsem jenom poslouchala o čem se spolužáci baví a do řeči se nezapojovala. Po příjezdu do Lysé jsem se přesunula se zbytkem třídy a paní profesorkou třídní k výstavišti. Venku bylo k vidění od ložního prádla až po ponožky snad vše. Uvnitř jsem si prošla stánky s knihami, od některých si vzala letáky a u jiných zase utratila velkou část svého kapesného. Asi po hodině jsme se přesunuli nahoru k zámečku, ve kterém sídlí domov důchodců. Potom už byl čas jet zase zpátky do Prahy.
Tento výlet se mi moc líbil a myslím si, že jsme se při něm víc poznali.

Tereza Marešová

---

Knižní trhy Lysá nad Labem

Ve čtvrtek 4. září se naše třída prvního ročníku vydala na školní výlet. Chtěli jsme navštívit knižní trhy, které se konaly v Lysé nad Labem. Abychom se tam všichni dopravili, zvolili jsme cestu vlakem. Ráno v devět hodin jsme se sešli na Masarykově nádraží a koupili si hromadnou jízdenku. Naše početná třída ve vlaku obsadila několik kupé.Utvořit skupinky z lidí, kteří nám byli nějak sympatičtí, nedělalo nikomu potíže, protože k tomu výrazně přispěl seznamovací workshop.
Cesta rychle utekla, nikdo se při vystupování nezapomněl ve vlaku, a tak jsme vyrazili směrem k veletrhu. Hned za branou bylo nespočet různých stánků a dokonce vymezený prostor, kde se konala přehlídka práce hasičů, konkrétně vyprošťování osob po autonehodě. My jsme však tuto akci neviděli celou, protože jsme museli pokračovat dál k hlavní budově.
Uvnitř nás nejdříve čekal úvodní projev pana starosty, po kterém jsme se rozutekli do všech směrů a objevovali, která nakladatelství mají na trzích svá zastoupení. Někteří se nechali zlákat slevami a koupili si pár knih svých oblíbených žánrů.
Po trzích jsme ještě vyrazili navštívit tamější zámek. Paní profesorka se nás cestou často ptala na sloh okolních budov. Když naše skupina dorazila na místo, otevřel se nám pohled do okolní krajiny i na nově zrekonstruovaný zámek a přilehlé zahrady. Po krátkém odpočinku jsme se přímo na místě vyfotili. Myslím, že se tento výlet docela vydařil.

Nikola Rybková

Na týdnu v Poříčí mě mrzelo, že jsem přišla o první tři dny. Moc fajn bylo, že jsme se víc poznali, ale škoda, že až těsně před prázdninami. Moc se mi líbily výlety do Hoslovic na mlýn a do Písku. Bylo příjemné vidět profesory jako rodiče. Mám radost z navázání nového přátelství. Jsem ráda, že jsem tam jela.

Gabriela Rossi, K1

---

Celkově se mi týdenní sportovně turistický kurz moc líbil. Areál byl pěkný, dobře vybavený, ubytování uspokojivé a jídlo více méně výborné. I když nejsem zrovna dvakrát sportovní typ, floorball, basket i pětiboj mě moc bavily. Líbil se mi také výlet do Strakonic, kde jsme navštívili nádherný hrad. Za těch sedm dní jsem si užila spoustu legrace, zasportovala si, opálila se a odpočinula si od Prahy. Bylo to vážně moc fajn.

Andrea Denemarková, K1

---

Jediné, co bych výletu do Poříčí vytknul, je, že trval jen týden. Dny ubíhaly rychle, ale každý z nich jsem si užil. Bylo příjemné být přes den v méně početné skupince cyklistů a trávit čas se svými spolužáky, které jsem tak mohl lépe poznat, neboť když jsou lidé delší dobu spolu, přestávají se přetvařovat, odhazují své „masky“ a ukazují se takoví, jací jsou. Také jsem byl vděčný za to, že jsem měl možnost poznat nové lidi ze školy.
To, že pokoje byly malé a nepohodlné, že snídaně nebyly tak úplně podle mého gusta, mi nevadilo, protože na takovýchto akcích to jsou pro mě jen nedůležité maličkosti. Po této stránce jsem si zapamatoval spíše ty dobré věci (sprchy byly fakt luxusní). Místo bylo vybráno také dobře, protože „Pražáci“ si možná někdy ani neuvědomují, jak se žije na vesnici.
Takže se mi výlet líbil a už se těším na příští rok.

František Vaculík, K1

---

Můj první „výlet“ s knihkupeckou střední mě velice překvapil, a to jen v dobrém smyslu. Popravdě se mi tam nejdříve moc nechtělo, raději bych zůstala doma, ale dobře, že jsem to neudělala.
Počasí sice nebylo zrovna moc příznivé, ale zato kolektiv byl super. Poznala jsem i ostatní lidi ze školy, a to jsem moc ráda. Všichni byli fajn, milí a dobře jsem si s nimi „pokecala“. Dokonce i jídlo tam bylo skvělé, záchody a sprchy byly nové, takže to byl opravdový luxus. Postele byly pohodlné, a i ty výlety jsem přežila ve zdraví, jen s několika puchýři. Byli jsme v Písku, v různých muzeích, ve starodávném mlýně, ve vodní elektrárně… Bylo toho moc a bylo to „super“. Popravdě se mi pak ani nechtělo domů. Mám z výletu dobrý pocit. Dal nás, podle mě, dohromady.

Johana Prošková, K1

---

Z odjezdu na sportovní kurz jsme měly rozporuplné pocity. Datum odjezdu pátek třináctého a špatné počasí neslibovaly nic dobrého.
První zastávkou byl zámek Orlík. Interiéry i exteriéry byly hezké, ovšem průvodkyně byla nudná (divná ). Na oběd se Jelly stavila v restauraci, kde si dala předraženou svíčkovou ( pouze 4 knedlíky a málo brusinek ). Jelly byla naštvaná a zbytek cesty poslouchala šumění ve sluchátkách, protože neznala žádné jihočeské rádio. Ivča na lavičce v parku dojedla svačinu z domova.
Po příjezdu se opět muselo asi čtvrt hodiny čekat (jako vždy, jsme přece knihkupci, ne?). Pak nám dědek v boudě zdvihnul mandle při rozdávání klíčů a povlečení. Večer pokračoval v negativním duchu. Oznámení, že i plnoletí musejí být do osmi v táboře, bylo zarážející. Jelly potěšilo a Ivče to bylo jedno, že bylo dovoleno konzumovat pivo k večeři ( i po večeři ) v rozumné míře v místním bufetu.
První dva dny se celkem povedly. Počasí bylo hezké a míčaři si zahráli pár her. Jelly si ráda zahrála floorball a v neděli jí to už šlo. V pondělí dopoledne pršelo, a tak se odehrál turnaj v pingpongových čtyřhrách a šipkách družstev. Ivča byla dvakrát druhá a Jelly dvakrát třetí. Odpoledne se počasí umoudřilo, a tak se mohla uskutečnit soutěž v knihkupeckém pětiboji. Urputné zápolení skončilo pro Ivču pátým místem (první v ženách) a pro Jelly sedmým místem (druhé v ženách). Jelly byla opět naštvaná. V úterý přišla návštěva od policie ČR. Jelly byla, hádejte co? Už je totiž v prváku viděla. Novinkou pro ni bylo představení Červeného kříže. Studenti (i učitelé ) si mohli zkusit masáž srdce a umělé dýchání nebo stabilizovanou polohu. Ve středu se odehrál pěší výlet míčařů do Strakonic. Jelly ho shrnula do třech slov: CAL ( confused, angry, lost ). Byl to typický knihkupecký výlet. Jeho nejsvětlejším bodem byl rozchod na pozdní oběd. Ivče chutnal a Jelly byla naštvaná, protože neměli svíčkovou, ale objednané kung–pao jí nakonec také chutnalo. Ve čtvrtek se šlo pouze 2 km ( zaplať Pánbůh ) do Střelských Hoštic do muzea voroplavby, kde nic nebylo. Nakonec všichni skončili se zmrzlinou před Jednotou. Odpoledne se připravoval táborák, který si prosadili míčaři. Jelly se musela chopit pily a řezat klády. Ivča přitáhla pár větví a pak dělala, že tam není. Potom byla volná zábava. Někdo šel k vodě, někdo hrál hry. Večerka byla díky ohni posunutá o hodinu. Jelly si vydělávala pečením buřtů, aby měla na pivo. Ostatní se bavili podle libosti a užívali si posledního večera.
Odjezd byl jako všechny odjezdy. Čekalo se na autobus (jako obvykle ). Jelly byla unavená z dlouhého nočního spánku a Ivča z prohýřené noci. V autobuse všichni pospávali a čekali, až dojedeme do Prahy.
Ivča si myslí, že to tam bylo docela fajn a je ráda, že se konečně rozhoupala a jela. Nelituje, že šla na míče, protože na pěších by asi umřela. Jelly sice vypadala permanentně naštvaná, ale sportovní kurz má ráda.

Ivana Baňacká a Anna Jelínková, K3a

---

Z Prahy jsme vyrazili opět se zpožděním, krásným, téměř už středověkým autobusem. Cestou jsme si prohlédli zámek Orlík, kde jsme se dozvěděli něco o jeho historii. Do Poříčí jsme dojeli odpoledne a ubytovali jsme se.
Ve skupince turistů jsme v sobotu šli pěšky do Střelských Hoštic, kde jsme navštívili muzeum Otavy a vorařství. Líbily se nám fotografie vody, dřevěné sošky a model splavování dřeva po Otavě. Povedené byly i obrázky dětí, které namalovaly vodníky. Odtamtud jsme pokračovali do Horažďovic, kde jsme šli do zámku. Tam byl asi nejzajímavější strop, který byl z jednoho kusu dřeva.
Po pauze na oběd jsme vlakem jeli zpátky do tábora, kde se už každý věnoval své zábavě. V neděli jsme navštívili muzeum vlakových modelů a železnice. Bylo to velmi zajímavé, protože vše vyrobil pán, který nás výstavou provázel. Ukázal nám různé typy vlaků a pověděl nám, kdy jezdily. Na památku jsme všichni dostali staré jízdenky, které jsme označili datem a orazili razítkem. Dále jsme šli do Nepomuku, kde jsme chtěli navštívit muzeum, které však bylo zavřené, a tak jsme se vlakem vrátili zpátky do tábora.
V pondělí jsme dojeli autobusem do Strakonic, odkud jsme šli pěšky k Žižkově mohyle u Sudoměře, kde se mezi rybníky udála významná bitva. U obrovské kamenné sochy Jana Žižky z Trocnova jsme se vyfotili a šli do Sudoměře na vlak.
V úterý jsme měli odpočinkový den a zůstali jsme v táboře. Dopoledne jsme vyslechli přednášku policistů o drogách, kriminalitě a zbraních. Odpoledne jsme se dozvěděli spoustu známých, ale i nových věcí o první pomoci. V praxi jsme si vyzkoušeli vázání tlakového obvazu, masáž srdce a umělé dýchání na figuríně a nový typ stabilizované polohy. Ovšem někteří neodvážní odešli, aby na ně nepřišla řada.
Ve středu jsme byli v Hoslovicích ve starodávném mlýně, který fungoval ještě donedávna, protože tam až do roku 2004 žil pán starým způsobem života. Nechtěl podporovat stát, a tak si vše vyráběl sám, až na tři věci, které musel kupovat. Za komunistů měl problémy, ale dožil se vysokého věku.
Poslední den, ve čtvrtek, jsme jeli do Písku. Šli jsme se podívat na nejstarší most v Čechách a na Cipískoviště. Tam bylo u Otavy postaveno několik soch z písku, na počest autora večerníčkových postaviček, například Rumcajse. Prohlédli jsme si muzeum na náměstí, kde dříve stával hrad. Bylo velmi zajímavé, jen jsme je nestihli projít celé. Líbily se nám živé ryby a výstava, jak šly dějiny od pravěku do současnosti. Poté jsme šli do první vodní elektrárny v Čechách, kde František Křižík začal používat obloukovou lampu. Turbína pohánějící dynamo byla docela děsivá, protože byla obrovská a točila se hrozně rychle. Prohlédli jsme si město a jeli vlakem zpátky. Večer se konal táborák, kde se hrálo na kytary a na bonga.
Celkem byl kurz velmi hezký, až na počasí, které se zlepšilo teprve ve středu.

Kateřina Korbelová a Marek Hovorka, K3a

Letošní, historicky první školní akademie, mě velmi pobavila! Původně jsem čekala, že to bude celé nudné a skončí to fiaskem. Opak se však stal pravdou. Akademie byla skvělá, myslím, že to bylo vhodné odreagování od učení, minimálně pro K4 a taky K3, kterým se teď blíží zkoušky. Já osobně jsem se odreagovala velmi dobře. Program byl vtipný a nijak nudný. Na některých vystupujících byla znát tréma, ale i přesto předvedli dobré výkony. Moderátoři program doplňovali vtípky, což rozhodně jen přidalo na pobavení diváka. Při některých scénkách jsem se přistihla, že smíchy až slzím. Jediné, co mě mrzí, je, že tato show nebyla nafilmována. Příště to snad vyjde a bude i filmový dokument o akademii. Příští studenti by přece měli vidět, že se ve škole nemusí jen „šprtat“, ale můžou se tu i pobavit!
Držím palce, aby se školní akademie konala i v příštích letech!

Jindra P., K3b

---

První akademie SŠKNP se opravdu povedla, ač se konala poprvé v historii naší školy. Jak účinkující ze všech tříd, tak i jejich výstupy, se mi líbili. Šlo převážně o vtipné divadelní scénky -pohádky. Také jsem obdivovala odvahu zpívajících. Vím, že zvládnout trému není jednoduché. Ačkoli měla většina lidí trému, dopadlo vše dobře. Alespoň to naznačoval nadšený divácký aplaus. Už se těším na druhou akademii.

Doubravka N., K3a

---

Na historicky první knihkupeckou akademii jsme se všichni těšili a byli jsme zvědaví na výkony některých našich spolužáků.
Naše očekávání bohužel narušily tři ranní vyučovací hodiny, které jsme ale všichni ve zdraví přežili. Po třetí hodině, (v našem případě po informačních technologiích), jsme se vypravili k nedalekému domu dětí a mládeže ULITA, kde na nás čekal již připravený sál s pódiem.
Usadili jsme se a na pódium vstoupila moderátorská dvojice tvořená studentem čtvrtého ročníku Ondrou a studentkou prvního ročníku Johankou, aby nás na akademii přivítala a zároveň uvedla následující představení. Tato dvojice se ukazovala mezi jednotlivými čísly, kterých bylo 12 z původně zamýšlených 14. (Mezi dvěma účinkujícími jsem měl mimochodem být i já s kolegy z K3a, ovšem jedna herečka nemohla dorazit, a tak se naše scénka nekonala.)
Byla to široká paleta představení. Čísla hudební – vážná i oblíbenější hudba, dramatické improvizace, či recitace poezie a celá akademie byla zakončena téměř profesionální divadelní scénkou od Woodyho Allena v podání Marka a Ondry ze čtvrtého ročníku. V průběhu akademie jsem se jak pobavil, tak jsem objevil netušené vlohy spolužáků.
Byl to dobrý tah a těším se na další akademie. Jen mě mrzí, že mě, doufám, čeká již jen jedna.

Šimon M., K3a

---

Na první školní akademii jsem spolu s Martinem Slavíkem a Bárou Nývltovou vystupoval v adaptaci pohádky bratří Grimmů „O pravé nevěstě“. Hrál jsem zde dvě role, nejprve zlého otce a potom prince. Myslím, že jsme se spolužáky pohádku dobře okořenili různými vtípky. Například, když nevěsta nevěděla, co je to mapa, nebo že hrad pro zlého otce má ve vybavení i výtah a saunu.
Naše herecké výkony snad také nebyly špatné, takže doufám, že se ostatním naše představení líbilo.
Z dalších představení mě zaujaly především další hrané pohádky a scény a samozřejmě také hudební vystoupení. Slyšet jsme mohli housle, kytary a kontrabas, ale i zpěv.
Školní akademie byla rozhodně výborná akce, každopádně by ale měla být příště delší a zúčastnit by se jí aktivně mělo více studentů. Přidal bych do programu například ještě nějaké vysloveně zábavné scény, jaké jsou v televizních zábavných pořadech. Dobré by také bylo, kdyby každý student napsal minimálně jeden námět na představení, a poté by se hlasovalo, který námět je nejlepší a ten by pak byl na akademii předváděn.

Tomáš B., K3a

Dokumentární snímek festivalu „ Jeden svět“ „Nazi Pop Stars“ je sondou do života hudební skupiny „Pruská modř“ z USA. Členkami jsou čtrnáctiletá dvojčata Lamb a Lynx. Píší a zpívají texty o nadřazenosti lidí s bílou pletí. Obdivují je neonacisté z celého světa. Avšak za celou mašinerií se skrývá jedna šedá eminence. Je to matka dvojčat April. To ona tahá za nitky a nutí obě dívky k neonacistické image. Dříve jí manipulovat se svými dětmi procházelo, ale Lamb a Lynx si začínají uvědomovat skutečnosti…..
Co se týče postižení tématu, shledávám ho mírně nepovedeným. Pokud byl cílem nějaký preventivní účinek proti nárůstu neonacismu v Evropě a zvláště Česku, moc se to na příkladu amerických holčiček nepodařilo. Celé to spíše bylo o tom, jak rodiče dokážou manipulovat se svými dětmi. Řemeslně je však dokument téměř na výbornou. Je zde znát schopnost autora improvizovat. Hlavně ve chvílích, kdy se snaží zachytit momenty, kdy jsou dívky bez dozoru April. Tyto chvíle využívá k tomu, aby se zeptal na to, co si dvojčata skutečně myslí o „Pruské modři“. Možná tu přece jen chybí více záběrů z koncertů kapely.
Je dobře, že zde zaznělo varování před evropským turné této kapely. Přitom, jak se neonacismus po celém starém kontinentě vzmáhá, je to varování před tím, o jak manipulativní ideologii se jedná. Doufám, že „charizmatu“ této kapely nepropadne v Evropě větší počet lidí. Jsme tu přeci jen náchylnější než v USA. Děkuji autorovi za varování. Doufám, že se dočká více díků.

Bára Z.

---

Co se týče filmu, měl jsem velká očekávání a byl jsem zvědavý, jak bude pojat a vůbec co zajímavého se bude možno dozvědět.
Písničkářské duo, „Pruská modř“, dvě pohledné mladé dívky – sestry, které získaly věhlas svou hudbou, hudbou se společensky „nevhodným“ podtextem, významem, posláním. To je to, co se nalézá pod titulkem filmu, který zkoumá zákulisí a prostředí vzniku tohoto novodobého a svým způsobem originálního úkazu na hudební scéně.
Film je jakýmsi náhledem do života na první pohled normální americké rodinky očima kameramana, který se dostává do tohoto prostředí a objektivně na něj pohlíží a komentuje, rozmlouvá s aktéry a postupně odkrývá okolnosti a naráží na situace, kdy „to celé velmi skřípe“.
To je celé velmi zajímavé, film ale pohlíží na celou problematiku pouze z hlediska této rodiny – vztah matky sveřepě razící svou extremistickou ideologii a jejích postupně se umírňujících dcer je v něm to hlavní, a podle mého názoru v něm chybí ukázky „z terénu“, z koncertů, kde se to hemží vyholenými hlavami neonacistů a zdviženými pravicemi. Absenci těchto prvků částečně vynahradila pozdější debata se zástupkyní organizace Jeden svět a policistou zaměřeným na boj proti extremismu. Obojí bylo zábavné, ale myslím si, že typická senzacechtivá mysl nebude tímto uspokojena zcela. A senzace a šokující vhledy a informace jsou právě tím, co nejvíce hýbe lidmi ve větším měřítku. Co se týče přítomných diskutérů, zdají se být jako dobří lidé na svých místech, ale měl jsem pocit, že i já sám bych jim již před pár lety mohl úspěšně udávat akce, o kterých nevědí a proti kterým bojují. Ale celá akce BYLA rozhodně zajímavá a myslím si, že celkově vzato, nikdo neodešel výrazně nespokojen.

Ondřej P.

Nizozemí, 2007 režisérka: Heddy Honigmann Dokument představuje několik dívek a jejich příběhy, které jsou těsně spjaty s internetem. Každá z nich prožívá jiný problém, který je přivádí k tomuto médiu (šikana, znásilnění, nelegální pobyt v Holandsku, deprese). Hledají přátele, útěchu, pocit bezpečí, to, co se jim v „normálním“ životě nedostává. Na jedné straně ukazuje režisérka, že virtuální svět internetu dívkám určitým způsobem pomáhá. Na druhé straně je možné „mezi řádky číst“, že tyto dívky nemají dostatečnou oporu ve svých rodičích, přátelích, že něco selhalo a internet je jen náplastí. Je ale tato pomoc dostatečná? Bylo zajímavé vidět, jak se lidé vypořádávají se svými problémy, když jim nedokázali pomoct jejich blízcí. Obzvlášť pro mě, jelikož já internet téměř nepoužívám a už vůbec netrávím hodiny denně na chatu (…) Katka D. Na projekci se mi líbilo, že v ní byly ukazovány spíše výhody internetu. (…) Zaujala mě holka z Holandska, kterou všichni šikanovali a neměla žádné přátele. Nepochopila jsem, jak je to možné. Možná proto, že nikoho takového, s kým by se skutečně nikdo nebavil a kým by všichni opovrhovali, neznám. Jindra V. (…) Film mě utvrdil v názoru, že komunikace přes internet může být výhodná pouze při výměně informací s lidmi stejných zálib. Existují i určitá nebezpečí – hlavně pro lidi, kteří v internetu hledají něco víc, uzavírají se do sebe, uzavírají se ve svém problému. Petra S. Akce byla povedená (…) Mám ráda příběhy ze života a zajímají mě, tak možná proto. Jediné mínus na celé akci byly děti před námi i za námi. Byly hlučné a nedbaly na to, že by film mohl někoho i zajímat. Jestli dokument měl být nějakým varováním před internetem, tak to mi moc nepřišlo. (…) Bára S. Projekce se mi nějak nelíbila. Přišlo mi, že spíše upozorňovala na to, jak je internet skvělá věc. Veronika T. Líbilo se mi, že ne vždy musí být pohled na internet špatný. Leckomu to může i pomoci. (…) Hanka Dosoudilová

Ohlasy ve formě slohových prací:

Myšlenka vytvořit dokumentární film o bývalém prezidentovi byla více než chvályhodná a chronologicky sledovat vzestup Václava Havla ve mně vyvolávalo ještě větší sympatie k dané postavě.
Dokument měl ovšem mnoho záporů, a to hlavně ve struktuře. Objektiv byl sice převážně zaměřen na pana Havla, ale zároveň nám proklouzávala mezi prsty dobová situace a podněty, na které prezident reagoval. Časové zasazení spotů nebo například komentář, který by nám osvětlil souvislosti, by nám v mnohém ulehčily zmapování jeho myšlenek a chování. Současní středoškoláci si ještě leccos mohou vybavit, neboť Václav Havel byl na scéně dlouho. Mohli jsme se o něm dočíst v tisku, knihách, slyšet ho v rádiu, vidět v televizi. A proto pro diváky, kteří budou tento dokument sledovat za nějakých třicet let, bude téměř nepřínosný.
Pod názvem Občan Havel bych si krom krásně naznačených humanistických ideálů prezidenta představila spíše podrobné nahlédnutí za oponu jeho osobního života. Mohli jsme ho sledovat v zákulisí jako člověka, ovšem nikoli jako občana.
Pokud se jednalo o tu profesionální stranu jeho žití, mohli jsme bezvadně pochopit vnitřní vztahy mezi některými politiky a také hlavně kolik lidí řídí (nebo usměrňuje) prezidentovy kroky, co musí předcházet jakémukoli veřejnému projevu a z jakých stran přichází obviňování.
Teď bohužel úlohu prezidenta zastává Havlův jmenovec Václav Klaus.
Jak jsem již jednou zmínila, nápad pana Kouteckého vyprodukovat dokument o panu Havlovi je nedocenitelný – jen si mohl vzít k ruce pár pomocníků. Slova na závěr? Těmi bude čistě osobní názor: HAVEL NA HRAD!

Bára K.

---

Láska zvítězí nad lží a nenávistí!
Tento výrok všichni známe. Ročníky narozené devatenáct set devadesát a níž mají již často problém zařadit si, kdo že to vlastně vyslovil. Byl to Václav Havel. První prezident samostatné České republiky. Dokument zahrnuje dobu od prvního zvolení Havla prezidentem České republiky až po konec jeho dlouholeté prezidentské kariéry.
Dokument ukazuje Havla takového, jaký skutečně je. Tedy občana plného humanistického přesvědčení. Celkově se nám Havel jeví jako persona grata u nás i ve světě. Jisté je, že tomu tak skutečně bylo. Myslím, že hodně záleží na tom, jaká lidská povaha dokument uvidí. Názory se různí. Lidumilové a emotivní lidé nejspíš tento dokument vychválí. Racionální lidé s technickým myšlením asi jen těžko pochopí člověka, který tak trochu lítá v oblacích. Ačkoliv každý krok, i když často špatný, uměl Havel vé politické kariéře obhájit. Co se mi nelíbilo?
Asi že panu prezidentovi chyběl ve filmu konstruktivní kritik jeho kroků. Argumentům Republikánské strany Čech a Moravy se každý inteligentní člověk smál, nebo spíš vysmál. Těžko se píše kritika na někoho, koho si já osobně velmi vážím.
Celé mi to připadalo tak trochu jako óda na Havla. Takže mi to vůbec nevadilo. Doporučuji vám, abyste si na tento film zašli sami.
Škoda, že pan Koutecký již nenatočí polemiku Občan Havel kriticky. Názor bych asi nezměnila, ale zajímal by mě ostrý úhel pohledu.
Dokument, který trvá přes tři hodiny, se snaží zachytit jeden lidský život. Myslím si, že se to povedlo. Láska zvítězila nad lží a nenávistí. Tedy v mysli Václava Havla určitě.

Tereza J.

---

A následují krátké reakce:

• • Film se mi líbil, byl zajímavý. Líbilo se mi, že to byl pohled i do kuchyně Hradu a prezidentských povinností (…)
    Martin Š. K3b

 

• • Na filmu „Občan Havel“ mě zaujalo, že Havel tam vystupuje jako hrozně naivní chudáček (…)
    Anežka Š. K3b

 

• • Na filmu mě také mimo jiné zaujalo, jak tam byl vidět měnící se přístup společnosti ke kouření. Ze začátku kouřili běžně na jednáních, ale postupně to vymizelo… Každopádně si myslím, že Havel byl dobrý prezident, ba nejlepší, co mohl být, a snažil se řídit heslem „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.
    Šimon M. K3a
  • Našly se záběry a situace, které mi vehnaly slzy do očí… Jak šel čas, měnil se i bývalý prezident České republiky. Z dobře vypadajícího muže ve svetru, „snílka, idealisty a tlučhuby“ se stal o trochu rozumnější muž v obleku, ale až s příliš unaveným obličejem. Jen oči, úsměv a humor, ten se asi nikdy nezmění (…)
    Tereza J. K3a

 

• • Díky pravidelnému sledování dokumentů podobného typu a tématu mi orientace v čase a ději nečinila zvláštní problémy, ale otitulkování a větší přehlednost by filmu jen slušely (…)
    Anička J. K3a

 

• • Pan prezident Havel nás reprezentoval jak v podání milého a dobrosrdečného člověka, tak v roli vynikajícího státníka se snahou o celkový rozvoj státu a prosazení dobra (…)
    Klára S. K3a

 

• • Dříve jsem neměla exprezidenta Havla příliš v oblibě, ale po zhlédnutí tohoto dokumentu, který ho představil jako humanistu a skromného člověka, jsem změnila názor (…)
    Tamara C. K3a

 

• • Pan Havel vypadal jako figurka, se kterou si každý hraje (…)
    Jakub N. K3b

 

• • Konečně jsem se dozvěděla, proč při volbě prezidenta paní Dáša Havlová pískala… Ale nejsmutnější jako vždy byl zub času, který zanechal, jako na každém, i na panu Havlovi zdravotní následky, následky těžkého vedení „čecháčkovského státu“ (…)
    Doubravka N. K3a

 

• • Popravdě řečeno jsem si myslela, že tento film bude „katastrofa a nuda“. Ale opak je pravdou, film mě zaujal. Bývalého pana prezidenta Havla mám ráda a vážím si ho (…)
    Jindra P. K3b

 

• • K Havlovi mám neutrální postoj a po zhlédnutí filmu se tento postoj nemění (je pořád stejně lhostejný) (…)
    Ivana B. K3a

 

• • Myslím, že se k němu hodila víc Olga než Dagmar, už tím, co spolu zažili (…)
    Katka K. K3a

 

• • Našla jsem věc, která mě osobně zklamala a maličko ubrala plusové body za tento filmový počin. Bylo a pořád mi je líto, že nebyla skoro vůbec použita stará česká undergroundová hudba jako kulisa. Myslím, že disidentské období v jeho životě patřilo rozhodně k těm nejdůležitějším. Proto považuji za velkou chybu ponechání ticha při závěrečných titulcích. Pokud autor nechtěl použít například známou skladbu „Apokalyptický pták“ od prezidentovi blízkých Plastic People, mohl zabrousit do repertoáru Rolling Stones. Tuto americkou skupinu, jak je všeobecně známo, má bývalý a první prezident České republiky velice v oblibě (…)
    Natálka D. K3a

 

• • Překvapilo mě, že se Václav Havel choval v politice slušně a čestně i ke svým politickým odpůrcům (…)
    Martin S. K3b

 

• • Jako člověka si ho vážím, jako prezidenta ne (…)
    Zdeněk O. K3b

 

• • Film byl poměrně slušně dělaná reklama pro Havla. Film natáčel tým jeho lidí. Film má ukázat Havla jako roztržitého a rádoby morálního člověka. Film podporuje Havlův kult osobnosti. Ve filmu mi chyběla Havlova inteligentní kritika.
    Josef C. K3b

 

• • Docela mě překvapilo, kolik práce, příprav, lidí, času a ,,šaškování“ je potřeba při prezidentování, různých schůzkách, promluvách atd. Taky mě překvapilo, jaký je pan Havel puntičkář, jak chce mít všechno dokonalé – od správně vyžehlené košile až po ,,řečnický pultík“ (…)
    Johanka P. K1

 

• Dozvěděli jsme se příběhy ze zákulisí naší vlády a překvapilo mne, jak to má prezident těžké.
  Film Občan Havel režíroval Pavel Koutecký. Sledoval Havla třináct let. Bohužel se ale premiéry svého filmu nedočkal, jelikož tragicky zahynul. Je ale jisté, že by mohl být na své dílo pyšný!
  Lucie P. K1

Přednáška se konala 23. října v divadle U Hasičů. Z názorů studentů vybíráme:

• Můj osobní názor na tuto akci je velmi pozitivní. Pan Dočekal to přednesl vskutku netradičně a myslím si, že zaujal nejen mě, ale i ostatní.
• Myslím, že jsme se nedověděli nic nového, ale pár historek policejního rady Dočekala se dalo celkem vydržet, místy to bylo i k zasmání, jen to sezení v první řadě bylo poněkud děsivé.
• Pan emeritní vysloužilec má zřejmě takovéto projevy již zakořeněny v těle, a proto mu šly opravdu výjimečně: obsah byl většině z nás známý, zato projev byl jedinečný.
• Přednáška byla bezesporu velice zajímavá, vtipná i poučná! Nemám výtek…
• Jo, tak vůbec nelituji času, který jsem tam strávil. Pan Dočekal byl vtipný a přednášel velmi pozoruhodné historky. Sice jsme na takové akci již kdysi byli, ale tohoto milého staršího pána si vždy rád poslechnu.

Naše cesta do Lysé nad Labem – Barbora Srncová (K1)

Tak nám skončily prázdniny a nás čekalo dalších deset měsíců školy. Už první týden byl pro nás přichystaný výlet, konkrétně knižní veletrh v Lysé nad Labem.

Ve čtvrtek jsme měli sraz na Masarykově nádraží. Počasí nám nepřálo, už když jsem vyjížděla z domova, mírně poprchávalo a byla i větší zima. Takové listopadové počasí. Problém byl v tom, že bylo teprve září.

Na místo určení jsme dorazili téměř všichni. Jelikož hodně mých spolužáků není z Prahy, někteří přistupovali do vlaku během cesty. Když se náš vláček dokodrcal do Lysé, rozpršelo se úplně. Nejdříve jsme se šli podívat na výstavu Bedřicha Hrozného. Sice to nebylo ještě zcela hotové, ale bylo tam teplo, uvnitř nám nepršelo a především vystavené věci stály za zhlédnutí nebo za přečtení. Poté jsme se konečně vydali na veletrh. Profesoři nám uvnitř dali rozchod, abychom si prohlédli, co se nám líbí. Protože jsem už dvakrát navštívila knižní veletrh Svět knihy, přišlo mi to ve srovnání s tím strašně malinké, což je pochopitelné. Prošla jsem si to pečlivě a zastavovala u všeho, co mě zajímalo. Takže skoro všechno. Blížil se čas odjezdu vlaku, zpátky do Prahy, tak jsem ještě rychle navštívila krámky před budovou. Bylo tam skoro všude jen jídlo, a protože mi po výletě vytrávilo, koupila jsem si tam něco k zakousnutí. Pak už byl fakt jenom čas na to, abychom se všichni sešli a šli rychlejší chůzí na vlak. Pršelo totiž stále.

Můj stručný názor na tento veletrh byl velice kladný. Jako na všechny veletrhy, které jsem zatím navštívila.

---

Výlet do Lysé – František Vaculík (K1)

Minulý čtvrtek jsem byl se svojí novou školou na výletě v Lysé nad Labem. Měl jsem z toho radost, protože taková akce hned první týden školy podle mě vůbec není na škodu. Program akce byl následovný:

Po příjezdu do Lysé jsme měli navštívit muzeum Bedřicha Hrozného a potom knižní veletrh. Tak tedy všichni jsme se sešli ve čtvrt na devět na Masarykově nádraží, paní profesorka nám dala instrukce, jak se chovat atd., poté jsme nastoupili do starého osobního vlaku a vyrazili. Cesta nebyla nijak zvláštní, trvala asi hodinu, během které jsem si četl a poslouchal hudbu, ale někteří se rušně bavili.

Lysá na mě působila celkem skleslým dojmem, ale to bylo tím počasím. Muzeum, do kterého jsme se po příjezdu odebrali, bylo docela malé, ale nacházely se zde starověké památky, které pan Hrozný za svůj život našel. Po prohlídce jsme šli na výstaviště, kde nám paní profesorka dala asi hodinu rozchod, abychom si veletrh prošli. Expozice nebyla zdaleka jen knižní. Vystavovali zde teplo i různé domovní vybavení, zahradní náčiní či vybavení záchranných služeb, které venku také předváděly svou činnost. Bohužel ale pršelo, takže jsem nevydržel moc dlouho sledovat, ale i to, co jsem viděl, bylo zajímavé. Také zde byla spousta stánků s pivem, párky a jiným občerstvením.

Po projití všech expozic jsme se se spolužáky (spolužačkami) ukryli před deštěm pod jedním opuštěným stánkem, kde jsme si tak různě povídali atd. Když uplynul čas nám vymezený, všichni se sešli u vchodu a za stále deštivého počasí se odebrali na nádraží.

Když to zpětně zhodnotím, myslím, že se akce zdařila. Poznal jsem nové město, viděl výsledek celoživotního snažení českého badatele, rozšířil si obzory v literatuře a v neposlední řadě lépe poznal svou novou třídu.

Se třídou K1 jsme vyrazili v úterý 11. 9. do Národního zemědělského muzea, a to hlavně kvůli výstavě Zmizelá Šumava, která široce mapuje tamní faunu, flóru, ale i kulturu kraje. Že tato výstava ale nebyla „středobodem“ vyprávění většiny studentů, si můžete přečíst také v následujících textech.

---

Cesta do muzea zemědělských strojů – Veronika Toulová (K1)

Při sdělení paní profesorky, že půjdeme na exkurzi do muzea zemědělských strojů jsem se zděsila. Myslím, že velké nadšení jsem nesdílela jen já, ale i všichni ostatní. „Jééé, to bude zase otrava,“ míhaly se nám nejspíš tyto myšlenky hlavami. Má představa o budově plné traktorů a podobných, mně nezajímavých, věcí se potvrdila. Už jsem to tam chtěla tzv. zabalit a čekat znuděně někde nedaleko ode všech těch zetorů a hromady plechu.

Nyní jsem jen ráda, že jsem tak neudělala. Při vstupu do muzea jsem pochopila, že tato akce nás všechny zase o málo sblíží. Stalo se tomu tak i v tramvaji. Všichni jsme si po cestě vyprávěli něco o sobě – což děláme často… Ze zadní části vagónu se jen ozývalo: „Já když…Mno a tohle!“ Všichni jsme si měli co říct! Jen mi někdy bylo líto Fandy (nevím proč, ale musím mu tak říkat, protože Franta mi přijde neosobní). „Jéé, holky, já si koupila tohle…“ Tohle pro něj musí být hrozné. Jenže i on se připojil do toho našeho tlachání o všem a zároveň o ničem, a tím mě velice překvapil.

Nemám ani tak krásný pocit z muzea, ale z našeho sblížení. Nezapomenutelný zážitek mi připravila i Bára. Ukázala, jaký je „živel“ a že se ničeho nebojí. Pro naše pobavení s odhodláním vylezla na traktor, pod nímž se tyčil nápis „lezení po traktoru jen na vlastní nebezpečí“. Kdo tam nebyl, nechápe, jaké to bylo v tu chvíli vtipné.

Já osobně jsem z této exkurze nadšená a děkuji za ni, protože si říkám: „Čert vem traktory, hlavní je, že jsem poznala lidi, s kterými, doufám, budu moci strávit krásné čtyři roky a nejlepší léta.“ Velice se těším na další takové akce a jsem ráda za tak milé lidi ve třídě. Jsou to spolužáci, jaké by bral každý.

---

Zemědělské muzeum – Katka Danielová (K1)

Náš druhý výlet na mojí nové škole byl právě do zemědělského muzea. Bylo úterý 11. září. Prvních pět hodin jsme se učili a ve 12.45 jsme se všichni shromáždili před vchodem do školy a společně s naší paní profesorkou třídní jsme vyrazili na cestu. Hned pro začátek nám ujela tramvaj. Tu další už jsme stihli a dojeli jsme s ní až k našemu cíli.U pokladny jsme slušně pozdravili a zaplatili vstupné 30 Kč.

V prvním patře byla výstava vývoje potravin. Mohli jsme si prohlédnout starý krám s různými potravinami jako rýže, brambory nebo různé koření. Atmosféru chodu starého obchodu nám přibližovalo CD, na kterém byly nahrány různé zvuky. Sypání rýže nebo cinkání pokladny.

K dispozici nám byly dva počítače, na kterých jsme si mohli prostřednictvím hry vyzkoušet chod krámu sami. Také jsme si mohli přečíst různé staré listiny, noviny jak o potravinách, tak i o spoustě jiných věcech.

Nakonec ale zvítězila zpočátku zdánlivě nezajímavá výstava traktorů. K vidění byla spousta druhů!

Byly seřazeny od nejstaršího typu po ten nejnovější. Každý měl své jméno a lišily se i barvami. Nejzajímavější barva byla asi růžovofialová, ale mohli jsme vidět také spoustu odstínů zelené. V tomto patře (přízemí) jsme měli též k dispozici dva počítače, na kterých jsme si mohli pro změnu vyzkoušet vožení hnoje z kravína a tak dále….

Nakonec jsme tam byli déle, než jsme původně plánovali a pocity byly převážně pozitivní.

Hned před muzeem se začala naše poměrně malá skupinka pomalu rozpouštět. Jeli jsme domů.

(Až na to, že jsem tak trochu zapomněla na Výstavu zmizelé Šumavy, kvůli které jsme tam vlastně jeli.)