Kompozice v AJ na téma LIFE EVENTS (K3) 2. pololetí 2020/2021

Kompozice studentů třídy K3 na téma LIFE EVENTS v anglickém jazyce. 2. pololetí 2020/2021

Student/ka A

My childhood memories

When people hear about childhood memories, they often remember moments when they used to go on holidays and happy moments with their family and grandparents. And what about me?

When I was a little girl, my family and I used to go on holiday to visit our relatives in Slovakia. We always made many trips in the countryside but we also stayed at our relatives in their town. We always stayed there for two weeks in summer. I remember our trip to Slovak Paradise, where I really enjoy it. Once I was there with my father and we climbed the mountain through a cold stream. When we were at the top with completely wet shoes, a terrible storm started. We were waiting under a big tree for about half an hour but the rain didn’t stop. Luckily, a car gave us a lift so we happily survived.

Other summer we were climbing Chopok in Low Tatras mountains and we arrived at the Stefanik’s log cabin. There we were surprised that everything had been brought there by Slovak sherpas from the valley up to the mountains. The views were beautiful and we admired the strength and strong will of the sherpas.

I have beautiful memories on our summer holidays and family trips. When I have kids one day, I will go with them on trips as well.

Student/ka B

I would like to tell you about visiting my grandparents when a was a little girl. Same as nowadays I was always looking forward to see my grandpa and grandma, insomuch as beeing with them was every single time precious.

Both of my grandparents gave me significant things for life. In my grandpa´s case it was a huge amount of music knowledge, because he was a music critic (as a job) and still is a distinguished musician himself. I loved listening to his old gramophone records of classical music, as well as listening to him speaking about the life of composers and their work.

My grandpa is also excellent in history, especially in history of philosophy, therefore he was always telling me about his favourite philosophers such as Plato, Aristotl and Socrates.

My lovely grandma was always and still is a great thinker as well. She is a teacher of history and Czech language and without her help I would have never been able to pass entrance exams to the grammar school. On top of it, she is an excellent cook. For a whole year, when I was about 12 years old, she taught me how to prepare simple and later more complicated dishes, and even though I started to eat and cook more healthy, I will always be gratefull for her teaching me the basic cooking skills.

I love my grandparents so much and I hope we will spend a lot of time together in the future.

Student/ka C

The first birthday that I remeber was my 9th birthday. It was celebrated on weekend, so I didnt have to worry about any school or work. I woke up pretty late in the day and had lunch. After lunch me and my family went for a walk into the near park as we usualy did when I was younger. It was enjoyable experiance but I remember that I felt tired aftherwars since there was lots of stops at playgrounds where me and my little brother played and run around. Afther the park walk we went to see a movie, I sadly dont remeber what was the movie, but it was some sort of fantasy action film and it was a lot of fun.

After the movie ended, we returned home. At home my mom prepared and baked a cake with 9 candles. I also got some presents. Lego set of a pirate ship and some money, I dont remeber how mutch. I spend the rest of the day playing with my new lego toy and playing videogames on my playstation, after that I went to bed. I very mutch enyoed this birthday and its my first birthday memory that I remember.

Student/ka D


From the several first school days I´ve had so far, first day of elementary school is far most exciting. I studied at Smysluplná Škola elementary school in Karlín until 2014, when I transefer to a grammar school.

In 2009, when I started school, the First fo September was a Tuesday. My granpa babysitted my younger brother, four year old at the time, while me and my parents went to Prague for the first day of my school.

All first-graders gathered in front of the school, where we were greeted by our teachers-to-be and the headmaster. He informed us, that the most important school suply is the snack, and asked if we had it.

Than we lined up for a cute tradition this school has: every first-grader was led by an assigned nine-grader over a threshold. On one side of it, there was written „Preschooler“, while on the other side, there was „schooler“. When we stepped over it, we became pupils.

Our new classrom was very pretty, with paintings on the walls and a carpet in the back of the class.  We chose desks. I sat next to a friend I had from kindergarden. She was called Klára, just like me. On each of our desks, there was a box, a gift from the city. There were some toys, pencils, sweets and other things I don´t really remeber.

When I was writing this essay, I was surprised about how much I remember. They are mostly tiny, uniportant pieces of information, but interesting nevertheless. When I´m older, however, twelve years probably won´t be as long time, as it seems now.


Anglické texty žáků K1 (2020-21)

Ukázky anglických textů žáků K1:

I am fighting for freedom.

For the land that is yours. I´m on my way to victory.

I have seen many horrors in this world. I never want to see mother crying over a loss again.

That´s why I am putting my life to risk. Put my life in danger to see a smile on her face.

So let´s go on this way, I´ll be strong and you, 

let´s be by my side. When I am with you, I feel strong and alive.

You are my life, and I´ll never live to see another day without you. The world is my heart and you are my world.

When you cry, I cry. When you feel happy, I am happy. When you need me, I am always there for you.

That´s my world, and I´ll be with you till the end. All of these are in my heart and soul.

You gave me something, which I never felt before.

I feel, and I´m loving you. I´ll love you forever, no matter what comes to be.

I will go to the end of the world to save you. You´re everything to me.

I´m with you, and I don´t care where we are. We´re going to be together for a long time.

We will experience happiness and sadness. However, nothing will separate us.

I´ve no more tears to shed now.

I am strong and happy when you are with me. We are one, and I love you forever.

My love, I will be always there for you.



Everything once ends. We are nothing more than characters in a story, our lives can be easily ended by an arrow or a rock.

If our lives are not ended by these things, our lives are only prolonged and made more interesting.

But what´s the point of fighting, when we are on the battlefield?

If we are to be real warriors, the war should not be between us and the enemy, but with ourselves.

Someone is fighting for his country, someone for his loved ones, someone to live tomorrow. So is there any point to fight for?

So one day, a soldier on the battlefield said to his friend: “I think I have finally understood what I am fighting for.“

And his fellow soldier asked him: “So what are you fighting for then? “

I am fighting for that one moment in which I have been transported to the very pinnacle of happiness. “

His friend asked him again: “What about our country, your family, your wife? “

That is all just something that I have been born into, and the moment has come when I am prepared to be born out o fit. “

You are someone who´s got it straight out. I pray for you to survive this war. “

And so, a soldier in the war against himself was born.

But this is just a merely little part of this story.

Many people have a different outlook on/towards life and think there is no point to fight for anything.

Yet many people have point to fight for.

Then, there are people who find it hard to understand the value of fighting for a cause.

And when they find it, their fighting spirit becomes their soul.


Báje na téma „Vznik přírodních jevů“ (K1); světová literatura 29. 9. 2020

Jak vznikly hvězdy

Hvězdy jsou tu s námi už od nepaměti a vznikly velmi zajímavým způsobem. Každý člověk, který tu žije, má duši. Ta duše je nedílnou součástí nás všech a každý ji má jinačí – každý je úplný originál. A hvězdy vznikly tak, že když na zemi dožil první člověk, tak zemřel. Ale jeho duše nezahynula. Když nastala noc, tak to mrtvé tělo opustila a byla vidět ve tmě. Vypadalo jako krásný svítivý prach, jako kdyby někdo vzal diamanty, křišťály a citríny, namlel je na prášek a vdechl mu život. Ta duše z člověka pomalu vylétla a lehce se vznesla směrem k nebi. Trvalo to přibližně sedm hodin, než doputovala na tu temně modrou oblohu, a tam se usadila. Pak se zformovala do tvaru kuličky. A tam svítila. A nikdy svítit nepřestala. Takto tedy vznikla první hvězda. A protože každý den opouští naši zemi několik tisíc lidí, tak také každý den přibývají nové hvězdy na obloze. A je to možné kvůli tomu, že vesmír je nekonečný, tudíž se na naši oblohu vejde nespočet hvězd, bez limitu. Takže po smrti člověka se jako duše stane součástí naší galaxie a nikdy nezmizí. Vždy nám v noci budou svítit miliardy krásných hvězd na cestu, jako památka na ty, kteří už tu s námi být nemohou.

A. Š.

Vznik tsunami a vln

Lidé v pravěku měli jeden velký strach a spoustu obav ohledně jedné přírodní katastrofy. Byli to lidé žijící převážně u slaných vod. Měli strach z velké vlny nazývané také jako tsunami. Kladli si spoustu otázek, a proto začaly vznikat nejrůznější příběhy. Jeden zní asi takto:

Kdysi dávno žila v hlubinách oceánů a moří veliká ryba. Byla to krásná ryba s krásnými ploutvemi, které se v odlescích slunečních paprsků, odrážejících se od vodní hladiny, jen leskly. Tato krásná ryba byla vůdkyní všeho pod vodou a jmenovala se Izidora. Izidora měla také krásného potomka stejného pohlaví jako ona. Byla taky tak krásná a jmenovala se Třpytka. Jednoho dne se ona krásná mladá rybka vrátila pozdě v noci domů, kdy už všechny ryby byly ve svých sasankách a mořští koníci se k sobě tulili ve svých úkrytech. „Kde jsi byla?!“ zeptá se Izidora. Třpytka odpoví, že si šla zaplavat s kamarádkami. Ve skutečnosti to ale tak vůbec nebylo. Byla tajně zamilovaná do krásného žabího velitele jejich klanu. Ropušák se jmenoval. Když se však Izidora po dlouhém pátrání dozvěděla od jedné ústřice pravdu, okamžitě se naštvala a Třpytce zakázala za ním chodit. Nebylo to z hněvu. Bylo to ze strachu. Byla totiž taková zákonitost, že ryba, která tráví příliš času u břehu (protože žáby moc dlouho ve vodě nevydrží) se stane jeho součástí v podobě malé jikry, která nikdy nevyroste. A zůstane navždy na břehu. Izidora to nemohla dopustit. Měla u sebe hůl vykládanou samými perlami, která měla prý kouzelnou moc. Třpytka byla však tak bezhlavě zamilovaná, že neposlechla ani podruhé a za Ropušákem šla. Izidora se to dozvěděla a začala zuřit. Vzala svoji kouzelnou hůl a třískla s ní tak silně, že se po mořském dnu rozlehlo dunění. Následně se zvedla tak obrovská vlna, větší než celá osada pravěkého kmene, a mířila k Ropušákovi. Obrovská vlna ho smetla a on pod vodou zahynul. Od té doby se Třpytka ani neusmála a každý den v podobě malých vlnek se vrací ke břehu, aby svého milého znovu našla…

N. T.

Báje o Bouři a jejím spřežení

Na sluncem vyprahlou půdu dopadaly těžké kroky skupiny mužů, vracejících se z dlouhého lovu. V rukách ale kromě nesložitých kamenných nástrojů nenesli nic, co by uspokojilo hladová břicha žen a dětí, čekajících v táboře. Pomalu se proto ploužili směrem, odkud se linul temný kouř společně s hlubokými tóny šamanova zpěvu. Ten se pomocí svého silného monotónního hlasu pokoušel spojit s nebeskými lidmi, kteří měli ve své moci utišit volání přírody po tolik potřebném dešti.

                Starý muž drobného vzrůstu s tváří pokřivenou do nepřítomného úšklebku seděl před obrovským ohništěm, do něhož jeho učenci vhazovali poslední zbytky bylin, které našli na druhé straně lesa. Když znavení lovci konečně dorazili do osady, šaman doširoka otevřel oči. Něco tiše zamumlal a znovu upnul pohled k nebi, odkud se ozval tichý dusot. Nebyly to ale lidské kroky, ne, celý kmen napjatě poslouchal, zatímco se nad jejich hlavami, dál než jejich oči mohly dohlédnout, ozývaly zvuky připomínající děsivá stvoření, která udatní muži malovali jílem na stěny jeskyní.

                Děsivá stvoření se přibližovala a s sebou nesla i černočerná oblaka, naplněná chladnou vodou. Zatímco ženy zakrývaly nejmenším členům kmene oči a samy zděšeně utíkaly do bezpečí svých jeskynních příbytků, šaman a jeho poslušní pomocníci oddaně sledovali zatažená nebesa. Mezi mraky se po chvíli objevilo několik postav, zahalených do temných stínů. Lidé nepoznávali obrovská zvířata – na dlouhých krcích jim vlála krásná černá hříva a ze stříbrných očí nevycházelo nic jiného než nebezpečný chlad. A stejná byla i postava, jež tyto tvory krotila. Shlížela na šamanův kmen prázdnýma stříbrnýma očima, zatímco v ruce pevně svírala dlouhou tenkou tyč. Kdykoli ji na ty majestátné tvory použila, oni zrychlili ve svém postupu. Od kopyt jim létaly blesky a jejich ržání třáslo s půdou pod nohama kmene. Když spřežení zmizelo z dohledu i toho nejbystřejšího chlapce, z tmavých mraků se konečně spustil déšť. Déšť, který znamenal potravu. Šaman se usmál a tiše poděkoval bohyni, která jeho rodině spolu se svými zvířaty zaručila život na další období dešťů.


Den a noc

Na počátku všeho byla tma. Hustá a černočerná. Byla všude. Zvířata se bála chodit ven na pastviny, protože všude se pohybovala jen velká spousta nebezpečných tvorů. Lidé, zalezlí v jeskyních, na tom byli také tak. Tam, kam oko dohlédlo a ještě dál, nebylo nic. Všude panoval hlad, neklid a strach. Avšak i zvídavost. Zvídavost poznat co je tam venku. Lidé přežívajíce pouze na koříncích byli tak vyhublí, že kdyby na sebe viděli, polekali by se navzájem. Vypadali jako chodící kostry. Byl tu ale jeden odvážný kluk. Mladý a plný zvědavosti si řekl, že s tou tmou se musí něco udělat, a tak snil. Představoval si, jak ho sluneční paprsky hřejí na tváři. Jak je svitem zaplněno celé údolí. Jak asi vypadají tvorové schovávající se ve smečkách před nočními potvorami. Začal věřit, věřil v tom, že se jeho lid může mít lépe. A proto se jednoho dne tajně připlížil k dvěma postarším mužům, kteří si potichu šeptali o jakémsi amuletu, který by mohl dát lidem naději. Že prý je hluboko v jeskyni. Ale že se ho tam nikdy nikomu nepodařilo najít. A tak si náš malý hrdina řekl, že to přeci jenom zkusí. Pomalu, tak, aby jej nikdo neslyšel, postupoval do útrob velké jeskyně. Šel hodiny a hodiny, byla to celá věčnost. Když tu náhle… Prudká záře, která ho silně praštila do očí, až mu vyhrkly slzy. Byl oslepen tím světlem. Ale věděl, že musí pokračovat. S přimhouřenýma očima a odhodláním postupoval. Najednou před ní bylo to, co hledat – onen amulet. Věděl, že došel ke svému cíli. Nasadil si ho, náhle ho začalo pálit celé tělo a začal se měnit i jeho podoba. Místo popelavě zbarvené kůže byl najednou celý zlatavý, rozpálený. Začal se vznášet výš a výš. Když narazil na strop, tlak se zvětšil a strop pukl. Letěl až na oblohu. Najednou vše zachvátily sladké paprsky. Viděl ty tvory, kteří terorizovali své okolí. Ti se najednou rozplynuli. Zvířata začala zvědavě vystrkovat hlavičky ze svých úkrytů. Lidé vylezli z jeskyní a začali se radovat. Všude byla radost, překvapení. Náš malý hrdina chtěl jít také dolů a radovat se, ale nemohl, byl vysoko na obloze a zářil. Došlo mu, že se obětoval. Uvědomil si, že je hrozně rozpálený. A začal se roztékat, bolelo to, když se jeho rozteklé tělo začalo formovat do kulatého obra. Lidem došlo, že jim chybí onen malý hoch. Smutnili po něm. A jelikož si jeho odchod pojili se světlem, od toho dne mu jednou za rok obětovali zvěř, plody a kožešiny, na důkaz díků. Den a noc se od toho momentu střídaly pravidelně.

M. S.


Už v pravěku si začali lidé domýšlet, proč se dějí různé věci, katastrofy, změny ročního období a mnohé další. Dnes budu vyprávět o mýtu, co si člověk domyslel o povodni.

                Kdysi dávno žil člověk jménem Povod. Nebyl to obyčejný človíček, nýbrž měl dar manipulovat s vodou. Pomáhal lidem s úrodou, když bylo období sucha, a také je chránil před hrozbami. Povod byl také zakoukaný do jedné ženy a ona opětovala jeho city. Jednoho rána, kdy se za ní šel Povod podívat, zjistil něco, na co chtěl zapomenout. Žena jménem Ně ležela na zemi mrtvá. Povod okamžitě přispěchal k tělu bez života a začal vzlykat a naříkat: „Proč Ně? Jaká zrůda ti mohla tohle udělat? Proč?“ Co on nevěděl, bylo, že kvůli jeho vzlykotu začala stoupat voda a zaplavovala vesnici a její blízké okolí. Lidé křičeli o pomoc, prosili boha, ale nic se nedělo. Když už se zdálo být všechno ztracené, někdo položil ruku na rameno Povoda a něžným hlasem pověděl: „Neplač, Povode.“ Byl to duch Ně.

                „Nemám pro co žít, Ně,“ pověděl. „Ale máš. Chraň lidi před tím, co se děje teď.“ Když Povod spatřil zkázu, začal ihned jednat. Minuty rychle ubíhaly, ale vodu se nepodařilo zkrotit. Povod se rozhodl. Proměnil se ve vodu a díky nabyté síle odvrátil všechno. Zkáza byla veliká, ale lidstvo bylo zachráněno díky obětování Povoda. Lidé proto začali říkat této katastrově povodně.

                Čas od času nastanou na řece povodně, protože Povod pláče, ale Ně je tu vždycky pro něj, aby ho utišila a připomněla mu, aby chránil lidstvo.

D. P.

Proč je zima nemilosrdná

Svět přivítal jaro s otevřenou náručí. Přijal jeho zvyky přívětivé všemu živému, ať už šlo o počasí, rostlinstvo či plodnost.

                Jarní živou atmosféru poté prohloubilo léto. Udělalo pár drobných změn: rozžhavilo skály, udalo rytmus živočichům a horkou zem sem tam svlažilo deštěm.

                Rozdílnější názor na svět měl však podzim. Shodil listí ze stromů, vypustil na zem divoké větry a bouře a varoval tím všechno živé, aby vystlalo svá obydlí a nahromadilo potravu. Tou dobou se začaly šířit pomluvy o zimě.

                Jaro, léto i podzim dohromady přemýšlely, co je zima zač. Podzim do té doby přebral vládu a sám o sobě byl krutý a děsivý. Svět ho bral vážně, když pohrozil, že oproti zimě to nic není. Poručil mu tedy, aby ještě o něco déle držel žezlo ročních období a aby vydal rozkazy, které sám uzná za vhodné. Podzim tvrdil, že zimu viděl. Tvrdil, že je to sobecké roční období, které zničí vše, kudy projde, a že zabíjí, co jí přijde do cesty.

                Svět se vyděsil a začal panikařit. Tráva se schovala pod zem, veškeré plody stromů dozrály a opadaly do rukou tvorstva, jež se zavíralo do svých nor. Podzim nařídil světu spánek dlouhý až do jara. A tak svět utichl.

                Zima přišla pomalu. Rozhlížela se zpustlými krajinami a suchými lesy. Takhle si nic z toho nepředstavovala. Ptala se stromů, kde jsou všechna zvířata, ale odpovědí jí byla pouze meluzína jako ozvěna odrážející se od holých kopců a studených skal. Vše působilo mrtvě a bezbarvě.

                Zimu to natolik zarmoutilo, že se rozhodla ten smutný strnulý a hlavně neživoucí obraz pohřbít do bílé a studené vrstvy svého smutku.

                Rok od roku jí však věci začaly docházet. A v zimě se hromadil vztek tak surový, že přestože se jednoho podzimu svět rozhodl jí nabídnout příměří, odmítla a místo toho sama ten rok vše živé zabila. A od té doby tak činí každý rok. Protože zima nemá v povaze odpouštět. Protože tehdy zimě vzali všechno a ona si to proto dodnes vydobývá násilím.

D. Š.

Den naruby – 4. prosince 2019

Program přednášek a workshopů


Queen a jejich svět (Matěj Komárek)

Timothy Burton (Maeve Byrne)

Duely a historické souboje (Jaroslav Zetek)

Quentin Tarantino (Anežka Sieberová a Antonie Žáková)

LARP (Hana Matochová)

Kuchařský kurz jednoduchých studentských receptů (Dalibor Svoboda, Helena Dohnalová, Ema Rigo)


Charles Bukowski (Jan Škuta)

Pečení vánočního cukroví (Nela Brzorádová a Luisa Suchochlebová)

Císařovna Sissi (Michaela Faiglová)

Rychle a zběsile (Martin Suk)

Hádáme osobnosti podle fotografií – kvíz (Vojtěch Štochl)


Jídla původních obyvatel Ameriky (Alexandra V. Jurisová)

Autoři her (Nikol Jacáková)

Divadelní seminář (Tadeáš Novák)

Balet (Dorotea Šilarová)

Psychické poruchy (Valerie Hykešová)

LARP (Jakub Mazel)


Zvláštní hudební nástroje (Oscar Šebek)

Přednáška o organizaci Schutzstaffe (Jakub Rösler)

Hebrejština (Vanessa Elbaz)

Historie Číny (Nikola Krabcová)



Listopadová akademie 2019

 Program listopadové akademie 2019

  •  Živé obrazy v podání studentů z K1 a K3
  • „Kdyby byla druhá světová válka na facebooku“ – hra z pera Slávka F. v podání studentů K4
  • „České nebe“ – hra Divadla Járy Cimrmana v podání studentů K3
  • Modlitba pro Martu a další písně v podání Terezy P. z K3
  • „Ze života SŠKK“ – pásmo v podání studentů z K3

Fotografie z jednotlivých částí programu listopadové akademie.



Následují reflexe některých žáků tříd K1 – K4 na školní akademii:

Školní akademii jsem si velice užila. Bylo úžasné, že byl někdo ochotný předstoupit a něco předvést, a že to zvládli secvičit a zorganizovat. Děkuji moc za zážitek.


Všechna představení na letošní listopadové akademii byla povedená. Nejvíc se mi líbilo pěvecké vystoupení Terezy Podzemské, ale vůbec nejlepší bylo závěrečné představení Ze života SŠKK, kde byli naprosto dokonale ztvárněni nejvýraznější kantoři naší školy. I přes jistý nedostatek řádných kulis představení nepůsobila amatérsky a bylo znát, že na všech se pečlivě a zodpovědně pracovalo. U vás nejprve panovala jistá skepse, ale nakonec se, z pobavení publika, ukázalo, že i vaše představení sklidilo značný úspěch.


Akce se mi velmi líbila. Na to, že chyběli někteří herci, to bylo podáno hezky a alespoň jsme se pobavili. Líbila se mi zvolená témata, hlavně České nebe, protože jsou mi díla Járy Cimrmana velice blízká a bylo to skvěle a vtipně zpracované. Zpěv T. Podzemské se mi líbil nejen pro její hlas, ale i pro tematicky zvolené písně na 17.11. V dramatu o naší škole bylo hodně výstižných a vtipných věcí. Těším se na další rok.


„Živé obrazy“

Originální vystoupení, které pobavilo a připomnělo důležité události v české historii.

„Kdyby byla druhá světová válka na facebooku“

Zábavné vystoupení K4, které komickou formou vylíčilo průběh 2. světové války a změny v hranicích.

„České nebe“

Divadelní hra by potřebovala o trochu víc času, ale herci zvládli všechny nečekané a nepředvídatelné komplikace.

Tereza Podzemská

3 písně v podání Terky byly krásné a navázaly na nedávné oslavy Sametové revoluce.


Letošní, a tedy poslední Akademie, byla takovou perličkou na konec. Nejlepší výstup snad měla K3 s parodií na učitele (opravdu přesnou). Zároveň zpěv Terezy Podzemské byl velmi krásný a mrazivý. Atmosféra byla uvolněnější než roky předešlé, ale mrzelo mě, že se nezúčastnilo více učitelů.


Toto byla moje první školní akademie na této škole. Musím říci, že za mě se opravdu vyvedla. Obdivuji lidi, kteří do toho jdou a zapamatují si dlouhé texty. Vůbec nevadí, že mají občas výpadky, kdo je nemá. Už se moc těším na příští rok.


Mně se třeba moc líbilo, že nebyla jen divadelní stránka, ale i to, že dokázali využít elektroniku, ta hudba tomu dodala šmrnc, ale ten herecký výkon některých herců byl vážně bomba. Třeba Tadeáše nebo Matěje. Ztvárnění historie na jedničku a hudební vystoupení tam moc hezky oživilo program. No, a jestli můžu, tak bych řekla, že by mohlo být úžasné ztvárnění nějakého příběhu knižního nebo i skutečného. Nejlépe něčeho, co nebylo zfilmováno. Nejvíc obdivuju jejich odvahu vystoupit před ostatní a hrát.


Myslím, že se akademie dokola opakuje, podobně jako dějiny. J v prváku jsme (z donucení) zpívali s celou třídou německy, ve druháku jsme sice nic nedělali, ale to si už určitě nikdo nepamatuje, ve třeťáku jsme měli Baladu o Průšovi a dnes jsme opět mluvili německy, vyžívali se v jemně černém humoru. Ale pokud bych to měla porovnávat, tak tato Akademie byla asi nejlepší. Ať už co se atmosféry týče, tematikou, vystoupením nebo kvalitou her – ve všem byla nejlepší. Jen nám pamětníkům se stýská po starých prostorách. Ale udržujte tuhle tradici, je skvělá.


Myslím si, že letošní Akademie byla zábavná. Ano, měla pár svých much, ale řekla bych, že převažovala pozitiva. Příští rok mám v plánu se opět zúčastnit.


Copak recenze, ale JMELÍ!


Akademie se mi líbila. Příjemně jsem se pobavila a i přes moji obtíž udržet pozornost jsem si toto tříhodinové představení užila. Technické problémy mi nevadily. Naopak to působilo přirozeně a některé byly i vtipné. Rozhodně se těším na další ročník.


Tento rok se naše třída rozhodla zapojit do školní akademie s divadelní hrou. Jsem velice ráda, jak naše hra za daných okolností dopadla. Všichni se svých úloh zhostili velmi dobře. Dále mě zaujalo pásmo Ze života SŠKK z K3. Některé scény byly výstižné. Zpěv Terezy Podzemské byl také velmi pěkný. Je obdivuhodné, že se do toho sama pustila. Letošní Akademie se přes veškeré problémy pěkně vyvedla.


Asi nejlepší bylo poslední vystoupení – zvláště pak „představení“ pana prof. Hoffmanna a pana Víta – to bylo přímo fenomenální. Dále také Tadeášova „transformace“ prof. Mrázové – skoro jsem smíchy odpadla. Všichni jsme si to, doufám, užili a věřím, že se další ročníky nenechají zahanbit a příští rok nás překonají. Jen tak dál!


„Živé obrazy“ byly pěkně znázorněné, některé vtipnější (Ženy Karla IV.), některé smutnější (Okupace 68´) a některé dojemnější (Sametová revoluce 89´).


Bylo to fajn. Hlavou se mi toho honí spousta. Bylo to zajímavé od začátku do konce. Jako účinkující na to budu mít subjektivnější názor. Jsem se svým výkonem spokojená, s vyvrtaným zubem, teplotou 37.6 stupňů a knedlíkem v krku. Nejvíce mě pobavila Slávkova hra. Byl to humor na úrovni České sody a moc se mi to líbilo. Mělo to poselství.





Dopis historické postavě – Český jazyk 2019-20

Studenti v rámci předmětu Českého jazyka měli za úkol napsat dopis historické postavě, nebo spisovateli.

Můj drahý Ježíši,
jak se máš? Co děláš? Já doufám, že se máš velmi dobře a že se s Máří moc nehádáte! Vím, jak dokáže být Máří temperamentní žena, ale věz, že myslí jen na tvé dobro!
Ale abych přešla k věci. Tento rok ti bude můj drahý Ježíši již 33 let! Což si myslím, že je krásné číslo a mělo by se řádně oslavit! Takže tajně v skrytu své duše doufám, že mě zase znovu pozveš na svoji „Boží Párty“. Snad bude ještě lepší jak ta na tvé osmnáctiny a dvacetiny. Tam jsme se vlastně viděli naposledy, a pokud se nemýlím, tak s vůlí Boží to nebylo poprvé ani naposledy, co jsi předváděl ten skvělý zázrak s vodou a vínem! Doufám ale, že tento rok neskončím pod stolem v tak hanebném stavu… Díky, že jsi mi podržel vlasy, když jsem tak neomaleně pozvracela tvůj práh. Také díky za vyléčení kocoviny a následné umytí nohou. Jsi Boží!
Jinak také bych tě chtěla obeznámit s tím, že jeden tvůj učedník se mi ale vůbec nelíbí! Viděla jsem ho sice jenom jednou, ale nepůsobil na mě moc důvěryhodně. Necítím z něj nic dobrého. Doufám, že ho již nepotkám. Doufám však v to, že se vrzy setkáme a bude to dříve, než nestane soud Boží. Děkuji ti za vše, můj pane a spasiteli. Snad se za mne a mou duši v noci přimluvíš u taťky.

Tvá nejúžasnější, nejmilejší a prostě nejlepší

Vážená paní Rowlingová,
píšu Vám, protože se chci doptat na pár věcí ohledně Vaší světově úspěšné série Harryho Pottera. Nejdřív bych Vám ale chtěla říct, že tyhle knihy pro mě byly vždycky záchranným lanem v mých horších obdobích. Ty knížky ve mně vždycky vyvolaly pocit, že není všechno tak černé, protože by po mně mohl jít Pán zla s horou smrtijedů. Musíte uznat, že oproti tomu pokažená písemka z dějepisu vypadá jako nic.
První z věcí, o kterých jsem Vám chtěla napsat, je jedna z romantických linek. Rona mám opravdu ráda a jsem šťastná, že našel lásku, ale nenašel by se pro něj někdo lepší? Protože Hermiona by (dle mého) byla vhodnější pro jednoho zmijozelského blonďáka s tatínkovským komplexem. Jistě, v několika chvílích to byl rozmazlený fracek a v jiných začínající smrtijed, ale já věřím, že měl v sobě dobrou duši, která by se dostala na povrch, kdyby ji Hermiona trochu popostrčila a věnovala jí svou lásku a dobrotu. Chápu, že je to poněkud klišé, ale pořád lepší než klišé „miluju svou/svého nejlepší/ho kamaráda/kamarádku“.
Další věc se týká spíše Vás než knih. Svět se mění. Je jiný než v době, kdy jste knížky psala. Je sice krásné, že nám dáváte nové podněty k diskuzi, ale nedělejte to. Všichni odvedli skvělou práci. Tak proč je pořád řešit a nenechat je už na pokoji? Proč se pořád vracet? Doufám, že Vás nijak neurazím, ale myslím si, že byste měla přestat žít minulostí. Chápu, že je to těžké, ale už kvůli tomu byste je měla nechat spát. Zvedněte hlavu a vyrazte vstříc budoucnosti a nechte Harryho a ostatní za zády.
Doufám, že Váš můj dopis nijak nenaštval nebo rozčílil. Touto cestou jsem Vám jen chtěla říct svůj názor.

S úctou a přáním hezkého zbytku dne,

Vážená paní Austenová,
Pamatuji si stále na tu chvíli, kdy můj otec přišel do světnice s Vaší první knihou v ruce. Věděla jsem, že je pro mne. Byla jsem jediná v rodině, kdo byl ochotný se naučit číst. Kdysi mi otec donesl Vaši knihu „Pýcha a předsudek“. V prvních čtecích chvilkách jsem si říkala, že to nebude nic pro mne, ale když jsem se začala vžívat více do postav, přišlo mi to jako nejlepší kniha na světě. Myslím, že postavu pana Darcyho jste vymyslela dokonale, nejen vzhledově, ale i charakterově. A Elizabeth? Nemám slov, dost jsem se v této dívce viděla. Nejspíš jako každá žena, která knihu četla. Myslím, že jste dokázala skvěle vylíčit prostředí anglického venkova s tamními rodinnými vztahy a snahu všech matek provdat své dcery co nejlépe. A ten ironický podtext je na tom všem snad nejlepší. Podle mě tento román udělá do světa díru. Ženy si uvědomí svou cenu a muži zjistí, že není třeba ukazovat svou povýšenost a jmění. Než ale zakončím svůj dopis, mám otázku.
„Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“ Toto je první věta v knize, řekněte mi, proč si myslíte, že tomu tak je? Snad Vás tento dopis zaujme natolik, abych mohla očekávat odpověď.

S neutichajícím obdivem a plná očekávání,

Drahá Marie Terezie,
velice si vážím toho, že mám možnost Ti napsat dopis. Také vážené ženě, jako jsi ty. Jak se ti daří? Doufám, že se máš tam nahoře v nebi skvěle a hezky odpočíváš. Mně se teď vede celkem dobře, jen v té škole to je moc těžké… No a to je vlastně důvod, proč Ti píšu. Povinná školní docházka… Ano, byl to tvůj nápad, ty jsi ji zavedla. Samozřejmě, že jsi tehdy měla zajisté dobré záměry, nicméně si myslím, že v dnešní době již není škola taková, jaká byla za tebe. Určitě si teď říkáš, co tím myslím. Trochu ti to tedy osvětlím…
Ty jsi tehdy myslela na to, že budou děti pro život něco umět, že budou mít nějaké vzdělání. Samozřejmě, že to je dobře, jenže v dnešní době se děti na nějaký test učí tak, že se všechno zkrátka naučí nazpaměť, napíšou písemku a pak to hned zapomenou… Sama s tím mám zkušenost. Nevím, jestli to takhle bylo i za Tvé doby, ale rozhodně si myslím, že ne. Nebo hodnotit děti podle známek… Vždyť je to k ničemu, ne? Co si o tom myslíš Ty? Bylo by fajn, kdybys nikdy přišla zase mezi nás. Co Ty na to? Podívala by ses, jak to v dnešní době ve školách vypadá, jak většina dětí leží znuděně na lavicích nebo jak tajně používají při hodinách telefon. To by ses nestačila divit! Vždyť ani učitelé nemají žádný respekt!
Podle mě bys to mohla nějak změnit. Něco určitě vymyslíš, ne? Protože si myslím, že až to uvidíš, tak se určitě zhrozíš. Vzdělání je důležité. To ne že ne! Ale chce to vymyslet nějaký způsob, aby si toho děti ze školy pak více odnesly… Špatně se mi to teď popisuje, ale až přijdeš, tak podle mě pochopíš.

Doufám, že se brzy shledáme.
Tvá věrná M.

Dobrý den, paní Rowlingová,
ze začátku bych Vám ráda řekla, že zbožňuji Vaši sérii o Harrym Potterovi. Znám ji už od doby, kdy jsem byla malá a postupem času jsem si ji zamilovávala čím dál víc. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knižních sérií vůbec.
Zbožňuji kouzelnický svět, většinu postav a dobrodružství, která prožívají. Bohužel, jak už asi víte, Harry je Gary Sue. Přímo ukázkový příklad. Ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem si ho neoblíbila stejně jako Hermionu, Rona, Siriuse, Remuse a ostatní. Ale chápu, že Harry byl Vaše prvotina, takže jste zřejmě se psaním neměla tolik zkušeností.
Další postavy, které mi přišly neúplné a přeceňované, jsou Brumbál a Voldemort. Brumbál má asi být záhadný, ale dobrý čaroděj, i přesto se ale k Harrymu chová (cca od poloviny série) hrozně. Nikdy mu nic nevysvětlí, a to ani na konci. A Voldemort? Upřímně, nevadil mi tolik jako ministerstvo. Nepřipadal mi jako to největší a nejhorší zlo. Proti Grindelwaldovi to byl amatér.
A když už jsem se zmínila o Grindelwaldovi, co měl znamenat ten film? Kromě Mloka, Brumbála a Grindelwalda na něm nic dobrého nebo smysluplného nebylo. Z prvních Fantastických zvířat jsem byla nadšená. Nebylo to něco úplně jiného, ale aspoň už se dál nerozmazávala původní série. Mrzí mě, že nemáte nové nápady a s recyklací Vašich minulých Vám musí pomáhat někdo, kdo evidentně o Harrym Potterovi nic moc neví.
Zkuste se nepřizpůsobovat okolí a nechte Harryho být. Musí to být určitě těžké, ale myslím, že mu to víc ublíží, než pomůže, když budete pořád přidávat nové a nové informace (taky ničím nepodložené).

S nadějí se loučí

Báje – Světová literatura 2019-20

Studenti v rámci předmětu Světové literatury měli za úkol vymyslet báje o přírodních jevech či vzniku světa.

Čtyři roční období
Na začátku byly čtyři sestry. Každá z nich vládla různou silou.
Nejstarší sestra v sobě nosila chlad. Mráz tak silný, že ani největší oheň by ho nedokázal zahnat.
Druhá nejstarší vládla mocí pomíjivou a vrtkavou. Chvíli nechala z nebe padat déšť, v další zase ohřívala zem a nechávala kvést rostliny.
Třetí sestru zahaloval spalující žár. Pod jeho náporem uvadaly květiny a vysychala jezera. Ne vždy ho ovšem Třetí sestra vypustila naplno. Nechala ho rozpustit poslední zbytečky sněhu a ledu a připravila zem na radovánky a veselení pro všechny tvory obývající tento svět.
Nejmladší byla nejmírnější. Její moc byla nárazník mezi smrtícím chladem a oslňujícím žárem jejích sester. Pod jejíma rukama se listy barvily do zlata a padaly na zem.
Tyto čtyři sestry vládly společně v křehkém míru. Každá chtěla pustit uzdu své moci, proto se ve svých radovánkách střídaly. Někdy Třetí sestra nevydržela čekat a zasáhla do vlády té nejstarší. Ta jí to zas oplatila v jejím čase, a tak to pokračovalo dál a dál.
Dodnes se sestry střídají a zasahují si navzájem do svých období. Proto jsou studená léta a teplé zimy. Jen Druhá a nejmladší sestra jsou umírněnější a nezasahují ostatním do jejich vlád. Tak se střídá Zima, Jaro, Léto a Podzim a tak to i bude, dokud sestry nerozhodnou jinak.

Bohové měli opravdu hodně práce, snažili se lidem ulehčit život a chtěli, aby svět prosperoval. Nejčastěji seděli u stolu, takže neměli žádný pohyb. Proto se jednou za čas museli pořádně rozcvičit, aby nezlenivěli a měli stále dobrou formu. Takže se každý rok konal maraton po rozkvetlé louce, dlouhý několik kilometrů. Tím pádem, když všichni bohové najednou běhali, celý svět i nebe se otřásalo. Proto je a bude jednou za čas zemětřesení.

Na počátku všeho dění byly dvě sestry. Obě byly velmi soutěživé a rády se před sebou předváděly. Obě trpěly ohromným sebevědomím a každá si myslela, že je lepší a chytřejší než ta druhá. Proto si daly soutěž. Ta, která vytvoří hezčí planetu, se stane vládkyní vesmíru a její sestra se jí bude muset podrobit. Obě sestry tvořily s velkým nadšením a úsilím. A stvořily spousty planet, ale ani jedna nikdy nebyla s výtvorem spokojena. Pomalu je začínala opouštět soutěživost a začalo je neustálé tvoření nudit, protože nemohly dosáhnout toho, co si představovaly. Něco dokonalého, něco naprosto mimořádného a odlišného. Nakonec tvrdá neustávající práce obě sestry unavila. Společně se sešly na jedné z největších planet a sdělily si svá trápení. V ten moment si teprve uvědomily, že to, co potřebují, má vždy ta druhá. Z počátku dělaly výměnný obchod, zkrátka nápad za nápad. Po čase si ovšem uvědomily, že to pořád není ono. Opět se sešly na oné velké planetě a domluvily se, že už mají soutěžení dost. Obě chtěly, aby jejich práce nesla nějaké ovoce, a proto daly hlavy dohromady, a tak společnými silami stvořily planetu Zemi a sluneční soustavu kolem ní. Sestry se tak unavily tvořením, že ulehly do hlubokého spánku a dodnes se neprobudily.

Den a noc
Nedlouho poté, co Slunce a její manžel Měsíc stvořili oblohu, porodila Slunce dvě děti – Temnou a Světlého. Ti dva se ale jen těžko snášeli, a tak jejich rodiče, unavení z věčných hádek a křiku na nebi, stvořili pro ně obydlí níž. Z hlíny a prachu Měsíc uhnětl dvě misky, které Slunce svým žárem vypálila. Misky ale její žár nevydržely a spekly se v obyčejnou hroudu. Tu umístili bohové pod svá nebesa a srazili své děti, Temnou a Světlého, tam dolů, na místo, jež nazvali Zemí.
Oni dva ale nepřestali bojovat o nadvládu nad novorozeným světem. Ani jeden z nich nebyl ochotný se spokojit s kompromisem, každý chtěl vládu jen pro sebe. Jejich matka byla spory svých dětí velmi zarmoucená, a rozhodla se válku o Zemi ukončit.
Nařídila každému ze svých dětí vymyslet svému sourozenci úkol. Kdo zkoušku splní lépe, získá navěky právo vládnout světu pod oblohou.
Jako první se o slovo přihlásila Temná. Pro svoji marnivost se rozhodla požadovat po Světlém, aby pro ni zajistil možnost stále obdivovat svou tvář.
Ten neváhal a roznesl po obloze tisíce zrcadel, rozmístil je kolem dokola celého světa. Světlý tedy svůj úkol splnil. Jeho úkol byl ale složitější. Požádal Temnou, aby stvořila světlo.
Temná byla zoufalá, uměla tvořit mlhy a bouře, znala taje rud a kamene, ale světlo bylo zcela proti její přirozenosti. Nešťastná se tehdy rozhodla jít pro radu ke své matce. Slunce byla bezradná. Cítila se vinná za neštěstí své Temné dcery. Vždyť to ona přeci vymyslela zkoušky. Když poznala, co se odehrává, rozplakala se. Její zlaté slzy dopadaly na Zemi a rozsvěcely ohně. Svět se rozzářil hořícími slzami bohyně. Temná se zaradovala, zanechala svou plačící matku a běžela ke Světlému. Jak se zdálo, aby své zkoušky splnili. Chtějíce ukončit dlouhé spory se konečně shodli.
Vláda nad Zemí se mezi nimi střídala, se Světlým přicházel den, Temná přinášela na Zemi noc. Za dne se v nebeských zrcadlech bohů odrážely modré oceány a odrazy ohňů na nebi zářily v noci. A tak se božští sourozenci k radosti svých rodičů, shlížejících z oblohy, usmířili a společně dotvořili Zemi k obrazu svému.

Láska má sílu ohně
Na nebi žili bohové. Bohové ovládali různé přírodní zvláštnosti.
Jednou jedna mladá bohyně jménem Ateria, která ovládala hvězdný prach, se vloupala do zakázané knihovny samotného vládce bohů Klea. Ateria tam našla velmi zvláštní knihu. Chtěla si ji přečíst, takže ji s sebou odnesla. Později, až byla sama, se dala do čtení.
Objevila tam zmínku o krásném bohu ohně, který však zemřel při boji o hvězdy. Ateria se do boha okamžitě zamilovala. Nemohla bez něj vydržet ani minutu, proto našla místo, kde byl pohřbený. Vykopala jeho rakev a chtěla ho pomocí kouzelné knihy oživit. Z počátku to nešlo, ale po chvíli to vypadalo, že se začalo něco dít. Bohužel ani po hodně dlouhé snaze boha ohně nešlo vzkřísit. Z Aterie zničené žalem vytryskla všechna bolest a zklamání. Byla to taková síla a jiskra, až zapálila hvězdný prach, který postupně padal k zemi. A tak lidstvo získalo oheň.

Přebásněná verze:
Jednou zvědavá bohyně žila,
zakázanou knihu si vypůjčila.
Objevila tam muže svého srdce,
že je mrtví se jí prostě věřit nechce.
Jeho hrob se hledat vydává,
pomocí kouzelné knihy bůh ožívá.
Bohužel se něco pokazí,
kouzelná kniha na prach shoří.
Bohyně žalu propadá,
její bolest se na povrch prodrává.
Drtivá síla zapálila hvězdný prach,
ten padal a padal
až lidstvu oheň získal.

Dnes se na mě velký pán nahoře zase zlobit. Já totiž zapomenout na zaklínadla a neodříkat je, když bílá koule stoupat na nebe. A jak já poznat, že Pán se zlobit? Lehce. On seslat velká černá vlna na oblohu. Z vlna padat pití a střílet světelné tyče a ty nechat svítit stromy, až dokud ty nedosvítit. Ono to bouchat. Já zlý, zlý člověk. Já se pánovi potom prosit, ať on přestat. Já přinést mu čtyřnohé jídlo s ostrým na hlavě. On se potom už nezlobit. Ale já už nesmět zapomenout, protože Pán se moct zlobit ještě víc. A já nechtít vědět, co pak.
Já říct všem lidem, aby oni nezapomenout na odříkávat zaklínadla. Já to i napsat na zeď, aby i ti, co přijít po já, nezapomenout na zaklínadla.