Myšlenkové mapy studentů K3 a K4 při výuce dějepisu

Před jarními prázdninami se nám dějepis rozzářil barvami. S třídou K3 jsme tvořili myšlenkové mapy významných vynálezů 2. poloviny 19. století, třída K4 zase měla příležitost umíchat si vlastní komunistický koktejl a reflektovat tak různorodé příčiny atraktivity komunistické ideologie v poválečném Československu.

Jarní odborná praxe K1-K3

V době 16. – 27. května 2022 se koná odborná praxe studentů SŠKK ze tříd K1-K3. Podobně jako v minulosti jsou praktikanti v knihovnách, knihkupectvích, antikvariátech, archivech, nakladatelstvích a redakcích v Praze, ale i v místě svého bydliště. Zde si můžete přečíst jeden z nejlepších písemných úkolů, který studenti v návaznosti na odbornou praxi vypracovali. Autorkou je Hana M. z K3. Následující fotografie dokumentují průběh praxe.

.

Literární soutěž na Den knihy

Na Den knihy byla mimo jiné vyhlášena literární soutěž na téma Literární dvojice. Studenti si mohli vybrat z předem daných literárních osobností a volnou formou nastínili životní etapu spisovatelů. Namátkou lze vybrat korespondenci bratrů Čapků nebo bratrů Mannů, konverzaci mezi Máchou a Tylem, případně rozpravu Konstantina a Metoděje u ohniště. Vítězným „textem“ se stal komiks Ze života Čapků od Luisy S. (K4), který si můžete prohlédnout níže. Všem soutěžícím děkujeme za zaslané texty a doufáme, že příště se opět do literární soutěže zapojíte!

.

 

Rozhovory studentů K3 s učiteli

ikona skoly

V rámci hodin českého jazyka si studenti K3 na vlastní kůži vyzkoušeli, co všechno obnáší vypracovat rozhovor. Na učitele z řad SŠKK si připravili otázky mířené jak na profesní život, tak i na ten osobní, vyzpovídali je a rozhovor s nimi přepsali. Díky těmto rozhovorům tak máte jedinečnou možnost poznat učitele nejen jako lidi pohybující se před tabulí, ale dozvědět se o nich i něco osobnějšího.
V průběhu následujících několika týdnů zde budou uveřejněny jednotlivé rozhovory. Tento týden si můžete přečíst tři – s profesorkou Krýžovou, Trégnerovou a Hilgardovou. Hezké počtení!

Rozhovor s Veronikou Trégnerovou
Rozhovor s Kateřinou Hilgardovou
Rozhovor s Alicí Krýžovou

.

Kompozice v AJ na téma LIFE EVENTS (K3) 2. pololetí 2020/2021

Kompozice studentů třídy K3 na téma LIFE EVENTS v anglickém jazyce. 2. pololetí 2020/2021

Student/ka A

My childhood memories

When people hear about childhood memories, they often remember moments when they used to go on holidays and happy moments with their family and grandparents. And what about me?

When I was a little girl, my family and I used to go on holiday to visit our relatives in Slovakia. We always made many trips in the countryside but we also stayed at our relatives in their town. We always stayed there for two weeks in summer. I remember our trip to Slovak Paradise, where I really enjoy it. Once I was there with my father and we climbed the mountain through a cold stream. When we were at the top with completely wet shoes, a terrible storm started. We were waiting under a big tree for about half an hour but the rain didn’t stop. Luckily, a car gave us a lift so we happily survived.

Other summer we were climbing Chopok in Low Tatras mountains and we arrived at the Stefanik’s log cabin. There we were surprised that everything had been brought there by Slovak sherpas from the valley up to the mountains. The views were beautiful and we admired the strength and strong will of the sherpas.

I have beautiful memories on our summer holidays and family trips. When I have kids one day, I will go with them on trips as well.

Student/ka B

I would like to tell you about visiting my grandparents when a was a little girl. Same as nowadays I was always looking forward to see my grandpa and grandma, insomuch as beeing with them was every single time precious.

Both of my grandparents gave me significant things for life. In my grandpa´s case it was a huge amount of music knowledge, because he was a music critic (as a job) and still is a distinguished musician himself. I loved listening to his old gramophone records of classical music, as well as listening to him speaking about the life of composers and their work.

My grandpa is also excellent in history, especially in history of philosophy, therefore he was always telling me about his favourite philosophers such as Plato, Aristotl and Socrates.

My lovely grandma was always and still is a great thinker as well. She is a teacher of history and Czech language and without her help I would have never been able to pass entrance exams to the grammar school. On top of it, she is an excellent cook. For a whole year, when I was about 12 years old, she taught me how to prepare simple and later more complicated dishes, and even though I started to eat and cook more healthy, I will always be gratefull for her teaching me the basic cooking skills.

I love my grandparents so much and I hope we will spend a lot of time together in the future.

Student/ka C

The first birthday that I remeber was my 9th birthday. It was celebrated on weekend, so I didnt have to worry about any school or work. I woke up pretty late in the day and had lunch. After lunch me and my family went for a walk into the near park as we usualy did when I was younger. It was enjoyable experiance but I remember that I felt tired aftherwars since there was lots of stops at playgrounds where me and my little brother played and run around. Afther the park walk we went to see a movie, I sadly dont remeber what was the movie, but it was some sort of fantasy action film and it was a lot of fun.

After the movie ended, we returned home. At home my mom prepared and baked a cake with 9 candles. I also got some presents. Lego set of a pirate ship and some money, I dont remeber how mutch. I spend the rest of the day playing with my new lego toy and playing videogames on my playstation, after that I went to bed. I very mutch enyoed this birthday and its my first birthday memory that I remember.

Student/ka D

MY FIRST DAY AT SCHOOL

From the several first school days I´ve had so far, first day of elementary school is far most exciting. I studied at Smysluplná Škola elementary school in Karlín until 2014, when I transefer to a grammar school.

In 2009, when I started school, the First fo September was a Tuesday. My granpa babysitted my younger brother, four year old at the time, while me and my parents went to Prague for the first day of my school.

All first-graders gathered in front of the school, where we were greeted by our teachers-to-be and the headmaster. He informed us, that the most important school suply is the snack, and asked if we had it.

Than we lined up for a cute tradition this school has: every first-grader was led by an assigned nine-grader over a threshold. On one side of it, there was written „Preschooler“, while on the other side, there was „schooler“. When we stepped over it, we became pupils.

Our new classrom was very pretty, with paintings on the walls and a carpet in the back of the class.  We chose desks. I sat next to a friend I had from kindergarden. She was called Klára, just like me. On each of our desks, there was a box, a gift from the city. There were some toys, pencils, sweets and other things I don´t really remeber.

When I was writing this essay, I was surprised about how much I remember. They are mostly tiny, uniportant pieces of information, but interesting nevertheless. When I´m older, however, twelve years probably won´t be as long time, as it seems now.

.

Anglické texty žáků K1 (2020-21)

Ukázky anglických textů žáků K1:

I am fighting for freedom.

For the land that is yours. I´m on my way to victory.

I have seen many horrors in this world. I never want to see mother crying over a loss again.

That´s why I am putting my life to risk. Put my life in danger to see a smile on her face.

So let´s go on this way, I´ll be strong and you, 

let´s be by my side. When I am with you, I feel strong and alive.

You are my life, and I´ll never live to see another day without you. The world is my heart and you are my world.

When you cry, I cry. When you feel happy, I am happy. When you need me, I am always there for you.

That´s my world, and I´ll be with you till the end. All of these are in my heart and soul.

You gave me something, which I never felt before.

I feel, and I´m loving you. I´ll love you forever, no matter what comes to be.

I will go to the end of the world to save you. You´re everything to me.

I´m with you, and I don´t care where we are. We´re going to be together for a long time.

We will experience happiness and sadness. However, nothing will separate us.

I´ve no more tears to shed now.

I am strong and happy when you are with me. We are one, and I love you forever.

My love, I will be always there for you.

 

Story:

Everything once ends. We are nothing more than characters in a story, our lives can be easily ended by an arrow or a rock.

If our lives are not ended by these things, our lives are only prolonged and made more interesting.

But what´s the point of fighting, when we are on the battlefield?

If we are to be real warriors, the war should not be between us and the enemy, but with ourselves.

Someone is fighting for his country, someone for his loved ones, someone to live tomorrow. So is there any point to fight for?

So one day, a soldier on the battlefield said to his friend: “I think I have finally understood what I am fighting for.“

And his fellow soldier asked him: “So what are you fighting for then? “

I am fighting for that one moment in which I have been transported to the very pinnacle of happiness. “

His friend asked him again: “What about our country, your family, your wife? “

That is all just something that I have been born into, and the moment has come when I am prepared to be born out o fit. “

You are someone who´s got it straight out. I pray for you to survive this war. “

And so, a soldier in the war against himself was born.

But this is just a merely little part of this story.

Many people have a different outlook on/towards life and think there is no point to fight for anything.

Yet many people have point to fight for.

Then, there are people who find it hard to understand the value of fighting for a cause.

And when they find it, their fighting spirit becomes their soul.

 

Báje na téma „Vznik přírodních jevů“ (K1); světová literatura 29. 9. 2020

Jak vznikly hvězdy

Hvězdy jsou tu s námi už od nepaměti a vznikly velmi zajímavým způsobem. Každý člověk, který tu žije, má duši. Ta duše je nedílnou součástí nás všech a každý ji má jinačí – každý je úplný originál. A hvězdy vznikly tak, že když na zemi dožil první člověk, tak zemřel. Ale jeho duše nezahynula. Když nastala noc, tak to mrtvé tělo opustila a byla vidět ve tmě. Vypadalo jako krásný svítivý prach, jako kdyby někdo vzal diamanty, křišťály a citríny, namlel je na prášek a vdechl mu život. Ta duše z člověka pomalu vylétla a lehce se vznesla směrem k nebi. Trvalo to přibližně sedm hodin, než doputovala na tu temně modrou oblohu, a tam se usadila. Pak se zformovala do tvaru kuličky. A tam svítila. A nikdy svítit nepřestala. Takto tedy vznikla první hvězda. A protože každý den opouští naši zemi několik tisíc lidí, tak také každý den přibývají nové hvězdy na obloze. A je to možné kvůli tomu, že vesmír je nekonečný, tudíž se na naši oblohu vejde nespočet hvězd, bez limitu. Takže po smrti člověka se jako duše stane součástí naší galaxie a nikdy nezmizí. Vždy nám v noci budou svítit miliardy krásných hvězd na cestu, jako památka na ty, kteří už tu s námi být nemohou.

A. Š.

Vznik tsunami a vln

Lidé v pravěku měli jeden velký strach a spoustu obav ohledně jedné přírodní katastrofy. Byli to lidé žijící převážně u slaných vod. Měli strach z velké vlny nazývané také jako tsunami. Kladli si spoustu otázek, a proto začaly vznikat nejrůznější příběhy. Jeden zní asi takto:

Kdysi dávno žila v hlubinách oceánů a moří veliká ryba. Byla to krásná ryba s krásnými ploutvemi, které se v odlescích slunečních paprsků, odrážejících se od vodní hladiny, jen leskly. Tato krásná ryba byla vůdkyní všeho pod vodou a jmenovala se Izidora. Izidora měla také krásného potomka stejného pohlaví jako ona. Byla taky tak krásná a jmenovala se Třpytka. Jednoho dne se ona krásná mladá rybka vrátila pozdě v noci domů, kdy už všechny ryby byly ve svých sasankách a mořští koníci se k sobě tulili ve svých úkrytech. „Kde jsi byla?!“ zeptá se Izidora. Třpytka odpoví, že si šla zaplavat s kamarádkami. Ve skutečnosti to ale tak vůbec nebylo. Byla tajně zamilovaná do krásného žabího velitele jejich klanu. Ropušák se jmenoval. Když se však Izidora po dlouhém pátrání dozvěděla od jedné ústřice pravdu, okamžitě se naštvala a Třpytce zakázala za ním chodit. Nebylo to z hněvu. Bylo to ze strachu. Byla totiž taková zákonitost, že ryba, která tráví příliš času u břehu (protože žáby moc dlouho ve vodě nevydrží) se stane jeho součástí v podobě malé jikry, která nikdy nevyroste. A zůstane navždy na břehu. Izidora to nemohla dopustit. Měla u sebe hůl vykládanou samými perlami, která měla prý kouzelnou moc. Třpytka byla však tak bezhlavě zamilovaná, že neposlechla ani podruhé a za Ropušákem šla. Izidora se to dozvěděla a začala zuřit. Vzala svoji kouzelnou hůl a třískla s ní tak silně, že se po mořském dnu rozlehlo dunění. Následně se zvedla tak obrovská vlna, větší než celá osada pravěkého kmene, a mířila k Ropušákovi. Obrovská vlna ho smetla a on pod vodou zahynul. Od té doby se Třpytka ani neusmála a každý den v podobě malých vlnek se vrací ke břehu, aby svého milého znovu našla…

N. T.

Báje o Bouři a jejím spřežení

Na sluncem vyprahlou půdu dopadaly těžké kroky skupiny mužů, vracejících se z dlouhého lovu. V rukách ale kromě nesložitých kamenných nástrojů nenesli nic, co by uspokojilo hladová břicha žen a dětí, čekajících v táboře. Pomalu se proto ploužili směrem, odkud se linul temný kouř společně s hlubokými tóny šamanova zpěvu. Ten se pomocí svého silného monotónního hlasu pokoušel spojit s nebeskými lidmi, kteří měli ve své moci utišit volání přírody po tolik potřebném dešti.

                Starý muž drobného vzrůstu s tváří pokřivenou do nepřítomného úšklebku seděl před obrovským ohništěm, do něhož jeho učenci vhazovali poslední zbytky bylin, které našli na druhé straně lesa. Když znavení lovci konečně dorazili do osady, šaman doširoka otevřel oči. Něco tiše zamumlal a znovu upnul pohled k nebi, odkud se ozval tichý dusot. Nebyly to ale lidské kroky, ne, celý kmen napjatě poslouchal, zatímco se nad jejich hlavami, dál než jejich oči mohly dohlédnout, ozývaly zvuky připomínající děsivá stvoření, která udatní muži malovali jílem na stěny jeskyní.

                Děsivá stvoření se přibližovala a s sebou nesla i černočerná oblaka, naplněná chladnou vodou. Zatímco ženy zakrývaly nejmenším členům kmene oči a samy zděšeně utíkaly do bezpečí svých jeskynních příbytků, šaman a jeho poslušní pomocníci oddaně sledovali zatažená nebesa. Mezi mraky se po chvíli objevilo několik postav, zahalených do temných stínů. Lidé nepoznávali obrovská zvířata – na dlouhých krcích jim vlála krásná černá hříva a ze stříbrných očí nevycházelo nic jiného než nebezpečný chlad. A stejná byla i postava, jež tyto tvory krotila. Shlížela na šamanův kmen prázdnýma stříbrnýma očima, zatímco v ruce pevně svírala dlouhou tenkou tyč. Kdykoli ji na ty majestátné tvory použila, oni zrychlili ve svém postupu. Od kopyt jim létaly blesky a jejich ržání třáslo s půdou pod nohama kmene. Když spřežení zmizelo z dohledu i toho nejbystřejšího chlapce, z tmavých mraků se konečně spustil déšť. Déšť, který znamenal potravu. Šaman se usmál a tiše poděkoval bohyni, která jeho rodině spolu se svými zvířaty zaručila život na další období dešťů.

 

Den a noc

Na počátku všeho byla tma. Hustá a černočerná. Byla všude. Zvířata se bála chodit ven na pastviny, protože všude se pohybovala jen velká spousta nebezpečných tvorů. Lidé, zalezlí v jeskyních, na tom byli také tak. Tam, kam oko dohlédlo a ještě dál, nebylo nic. Všude panoval hlad, neklid a strach. Avšak i zvídavost. Zvídavost poznat co je tam venku. Lidé přežívajíce pouze na koříncích byli tak vyhublí, že kdyby na sebe viděli, polekali by se navzájem. Vypadali jako chodící kostry. Byl tu ale jeden odvážný kluk. Mladý a plný zvědavosti si řekl, že s tou tmou se musí něco udělat, a tak snil. Představoval si, jak ho sluneční paprsky hřejí na tváři. Jak je svitem zaplněno celé údolí. Jak asi vypadají tvorové schovávající se ve smečkách před nočními potvorami. Začal věřit, věřil v tom, že se jeho lid může mít lépe. A proto se jednoho dne tajně připlížil k dvěma postarším mužům, kteří si potichu šeptali o jakémsi amuletu, který by mohl dát lidem naději. Že prý je hluboko v jeskyni. Ale že se ho tam nikdy nikomu nepodařilo najít. A tak si náš malý hrdina řekl, že to přeci jenom zkusí. Pomalu, tak, aby jej nikdo neslyšel, postupoval do útrob velké jeskyně. Šel hodiny a hodiny, byla to celá věčnost. Když tu náhle… Prudká záře, která ho silně praštila do očí, až mu vyhrkly slzy. Byl oslepen tím světlem. Ale věděl, že musí pokračovat. S přimhouřenýma očima a odhodláním postupoval. Najednou před ní bylo to, co hledat – onen amulet. Věděl, že došel ke svému cíli. Nasadil si ho, náhle ho začalo pálit celé tělo a začal se měnit i jeho podoba. Místo popelavě zbarvené kůže byl najednou celý zlatavý, rozpálený. Začal se vznášet výš a výš. Když narazil na strop, tlak se zvětšil a strop pukl. Letěl až na oblohu. Najednou vše zachvátily sladké paprsky. Viděl ty tvory, kteří terorizovali své okolí. Ti se najednou rozplynuli. Zvířata začala zvědavě vystrkovat hlavičky ze svých úkrytů. Lidé vylezli z jeskyní a začali se radovat. Všude byla radost, překvapení. Náš malý hrdina chtěl jít také dolů a radovat se, ale nemohl, byl vysoko na obloze a zářil. Došlo mu, že se obětoval. Uvědomil si, že je hrozně rozpálený. A začal se roztékat, bolelo to, když se jeho rozteklé tělo začalo formovat do kulatého obra. Lidem došlo, že jim chybí onen malý hoch. Smutnili po něm. A jelikož si jeho odchod pojili se světlem, od toho dne mu jednou za rok obětovali zvěř, plody a kožešiny, na důkaz díků. Den a noc se od toho momentu střídaly pravidelně.

M. S.

Povodně

Už v pravěku si začali lidé domýšlet, proč se dějí různé věci, katastrofy, změny ročního období a mnohé další. Dnes budu vyprávět o mýtu, co si člověk domyslel o povodni.

                Kdysi dávno žil člověk jménem Povod. Nebyl to obyčejný človíček, nýbrž měl dar manipulovat s vodou. Pomáhal lidem s úrodou, když bylo období sucha, a také je chránil před hrozbami. Povod byl také zakoukaný do jedné ženy a ona opětovala jeho city. Jednoho rána, kdy se za ní šel Povod podívat, zjistil něco, na co chtěl zapomenout. Žena jménem Ně ležela na zemi mrtvá. Povod okamžitě přispěchal k tělu bez života a začal vzlykat a naříkat: „Proč Ně? Jaká zrůda ti mohla tohle udělat? Proč?“ Co on nevěděl, bylo, že kvůli jeho vzlykotu začala stoupat voda a zaplavovala vesnici a její blízké okolí. Lidé křičeli o pomoc, prosili boha, ale nic se nedělo. Když už se zdálo být všechno ztracené, někdo položil ruku na rameno Povoda a něžným hlasem pověděl: „Neplač, Povode.“ Byl to duch Ně.

                „Nemám pro co žít, Ně,“ pověděl. „Ale máš. Chraň lidi před tím, co se děje teď.“ Když Povod spatřil zkázu, začal ihned jednat. Minuty rychle ubíhaly, ale vodu se nepodařilo zkrotit. Povod se rozhodl. Proměnil se ve vodu a díky nabyté síle odvrátil všechno. Zkáza byla veliká, ale lidstvo bylo zachráněno díky obětování Povoda. Lidé proto začali říkat této katastrově povodně.

                Čas od času nastanou na řece povodně, protože Povod pláče, ale Ně je tu vždycky pro něj, aby ho utišila a připomněla mu, aby chránil lidstvo.

D. P.

Proč je zima nemilosrdná

Svět přivítal jaro s otevřenou náručí. Přijal jeho zvyky přívětivé všemu živému, ať už šlo o počasí, rostlinstvo či plodnost.

                Jarní živou atmosféru poté prohloubilo léto. Udělalo pár drobných změn: rozžhavilo skály, udalo rytmus živočichům a horkou zem sem tam svlažilo deštěm.

                Rozdílnější názor na svět měl však podzim. Shodil listí ze stromů, vypustil na zem divoké větry a bouře a varoval tím všechno živé, aby vystlalo svá obydlí a nahromadilo potravu. Tou dobou se začaly šířit pomluvy o zimě.

                Jaro, léto i podzim dohromady přemýšlely, co je zima zač. Podzim do té doby přebral vládu a sám o sobě byl krutý a děsivý. Svět ho bral vážně, když pohrozil, že oproti zimě to nic není. Poručil mu tedy, aby ještě o něco déle držel žezlo ročních období a aby vydal rozkazy, které sám uzná za vhodné. Podzim tvrdil, že zimu viděl. Tvrdil, že je to sobecké roční období, které zničí vše, kudy projde, a že zabíjí, co jí přijde do cesty.

                Svět se vyděsil a začal panikařit. Tráva se schovala pod zem, veškeré plody stromů dozrály a opadaly do rukou tvorstva, jež se zavíralo do svých nor. Podzim nařídil světu spánek dlouhý až do jara. A tak svět utichl.

                Zima přišla pomalu. Rozhlížela se zpustlými krajinami a suchými lesy. Takhle si nic z toho nepředstavovala. Ptala se stromů, kde jsou všechna zvířata, ale odpovědí jí byla pouze meluzína jako ozvěna odrážející se od holých kopců a studených skal. Vše působilo mrtvě a bezbarvě.

                Zimu to natolik zarmoutilo, že se rozhodla ten smutný strnulý a hlavně neživoucí obraz pohřbít do bílé a studené vrstvy svého smutku.

                Rok od roku jí však věci začaly docházet. A v zimě se hromadil vztek tak surový, že přestože se jednoho podzimu svět rozhodl jí nabídnout příměří, odmítla a místo toho sama ten rok vše živé zabila. A od té doby tak činí každý rok. Protože zima nemá v povaze odpouštět. Protože tehdy zimě vzali všechno a ona si to proto dodnes vydobývá násilím.

D. Š.