Den naruby – 4. prosince 2019

Program přednášek a workshopů

K1

Queen a jejich svět (Matěj Komárek)

Timothy Burton (Maeve Byrne)

Duely a historické souboje (Jaroslav Zetek)

Quentin Tarantino (Anežka Sieberová a Antonie Žáková)

LARP (Hana Matochová)

Kuchařský kurz jednoduchých studentských receptů (Dalibor Svoboda, Helena Dohnalová, Ema Rigo)

K2

Charles Bukowski (Jan Škuta)

Pečení vánočního cukroví (Nela Brzorádová a Luisa Suchochlebová)

Císařovna Sissi (Michaela Faiglová)

Rychle a zběsile (Martin Suk)

Hádáme osobnosti podle fotografií – kvíz (Vojtěch Štochl)

K3

Jídla původních obyvatel Ameriky (Alexandra V. Jurisová)

Autoři her (Nikol Jacáková)

Divadelní seminář (Tadeáš Novák)

Balet (Dorotea Šilarová)

Psychické poruchy (Valerie Hykešová)

LARP (Jakub Mazel)

K4

Zvláštní hudební nástroje (Oscar Šebek)

Přednáška o organizaci Schutzstaffe (Jakub Rösler)

Hebrejština (Vanessa Elbaz)

Historie Číny (Nikola Krabcová)

.

.

Listopadová akademie 2019

 Program listopadové akademie 2019

  •  Živé obrazy v podání studentů z K1 a K3
  • „Kdyby byla druhá světová válka na facebooku“ – hra z pera Slávka F. v podání studentů K4
  • „České nebe“ – hra Divadla Járy Cimrmana v podání studentů K3
  • Modlitba pro Martu a další písně v podání Terezy P. z K3
  • „Ze života SŠKK“ – pásmo v podání studentů z K3

Fotografie z jednotlivých částí programu listopadové akademie.

.

.

Následují reflexe některých žáků tříd K1 – K4 na školní akademii:

Školní akademii jsem si velice užila. Bylo úžasné, že byl někdo ochotný předstoupit a něco předvést, a že to zvládli secvičit a zorganizovat. Děkuji moc za zážitek.

 

Všechna představení na letošní listopadové akademii byla povedená. Nejvíc se mi líbilo pěvecké vystoupení Terezy Podzemské, ale vůbec nejlepší bylo závěrečné představení Ze života SŠKK, kde byli naprosto dokonale ztvárněni nejvýraznější kantoři naší školy. I přes jistý nedostatek řádných kulis představení nepůsobila amatérsky a bylo znát, že na všech se pečlivě a zodpovědně pracovalo. U vás nejprve panovala jistá skepse, ale nakonec se, z pobavení publika, ukázalo, že i vaše představení sklidilo značný úspěch.

 

Akce se mi velmi líbila. Na to, že chyběli někteří herci, to bylo podáno hezky a alespoň jsme se pobavili. Líbila se mi zvolená témata, hlavně České nebe, protože jsou mi díla Járy Cimrmana velice blízká a bylo to skvěle a vtipně zpracované. Zpěv T. Podzemské se mi líbil nejen pro její hlas, ale i pro tematicky zvolené písně na 17.11. V dramatu o naší škole bylo hodně výstižných a vtipných věcí. Těším se na další rok.

 

„Živé obrazy“

Originální vystoupení, které pobavilo a připomnělo důležité události v české historii.

„Kdyby byla druhá světová válka na facebooku“

Zábavné vystoupení K4, které komickou formou vylíčilo průběh 2. světové války a změny v hranicích.

„České nebe“

Divadelní hra by potřebovala o trochu víc času, ale herci zvládli všechny nečekané a nepředvídatelné komplikace.

Tereza Podzemská

3 písně v podání Terky byly krásné a navázaly na nedávné oslavy Sametové revoluce.

 

Letošní, a tedy poslední Akademie, byla takovou perličkou na konec. Nejlepší výstup snad měla K3 s parodií na učitele (opravdu přesnou). Zároveň zpěv Terezy Podzemské byl velmi krásný a mrazivý. Atmosféra byla uvolněnější než roky předešlé, ale mrzelo mě, že se nezúčastnilo více učitelů.

 

Toto byla moje první školní akademie na této škole. Musím říci, že za mě se opravdu vyvedla. Obdivuji lidi, kteří do toho jdou a zapamatují si dlouhé texty. Vůbec nevadí, že mají občas výpadky, kdo je nemá. Už se moc těším na příští rok.

 

Mně se třeba moc líbilo, že nebyla jen divadelní stránka, ale i to, že dokázali využít elektroniku, ta hudba tomu dodala šmrnc, ale ten herecký výkon některých herců byl vážně bomba. Třeba Tadeáše nebo Matěje. Ztvárnění historie na jedničku a hudební vystoupení tam moc hezky oživilo program. No, a jestli můžu, tak bych řekla, že by mohlo být úžasné ztvárnění nějakého příběhu knižního nebo i skutečného. Nejlépe něčeho, co nebylo zfilmováno. Nejvíc obdivuju jejich odvahu vystoupit před ostatní a hrát.

 

Myslím, že se akademie dokola opakuje, podobně jako dějiny. J v prváku jsme (z donucení) zpívali s celou třídou německy, ve druháku jsme sice nic nedělali, ale to si už určitě nikdo nepamatuje, ve třeťáku jsme měli Baladu o Průšovi a dnes jsme opět mluvili německy, vyžívali se v jemně černém humoru. Ale pokud bych to měla porovnávat, tak tato Akademie byla asi nejlepší. Ať už co se atmosféry týče, tematikou, vystoupením nebo kvalitou her – ve všem byla nejlepší. Jen nám pamětníkům se stýská po starých prostorách. Ale udržujte tuhle tradici, je skvělá.

 

Myslím si, že letošní Akademie byla zábavná. Ano, měla pár svých much, ale řekla bych, že převažovala pozitiva. Příští rok mám v plánu se opět zúčastnit.

 

Copak recenze, ale JMELÍ!

 

Akademie se mi líbila. Příjemně jsem se pobavila a i přes moji obtíž udržet pozornost jsem si toto tříhodinové představení užila. Technické problémy mi nevadily. Naopak to působilo přirozeně a některé byly i vtipné. Rozhodně se těším na další ročník.

 

Tento rok se naše třída rozhodla zapojit do školní akademie s divadelní hrou. Jsem velice ráda, jak naše hra za daných okolností dopadla. Všichni se svých úloh zhostili velmi dobře. Dále mě zaujalo pásmo Ze života SŠKK z K3. Některé scény byly výstižné. Zpěv Terezy Podzemské byl také velmi pěkný. Je obdivuhodné, že se do toho sama pustila. Letošní Akademie se přes veškeré problémy pěkně vyvedla.

 

Asi nejlepší bylo poslední vystoupení – zvláště pak „představení“ pana prof. Hoffmanna a pana Víta – to bylo přímo fenomenální. Dále také Tadeášova „transformace“ prof. Mrázové – skoro jsem smíchy odpadla. Všichni jsme si to, doufám, užili a věřím, že se další ročníky nenechají zahanbit a příští rok nás překonají. Jen tak dál!

 

„Živé obrazy“ byly pěkně znázorněné, některé vtipnější (Ženy Karla IV.), některé smutnější (Okupace 68´) a některé dojemnější (Sametová revoluce 89´).

 

Bylo to fajn. Hlavou se mi toho honí spousta. Bylo to zajímavé od začátku do konce. Jako účinkující na to budu mít subjektivnější názor. Jsem se svým výkonem spokojená, s vyvrtaným zubem, teplotou 37.6 stupňů a knedlíkem v krku. Nejvíce mě pobavila Slávkova hra. Byl to humor na úrovni České sody a moc se mi to líbilo. Mělo to poselství.

 

.

 

 

Dopis historické postavě – Český jazyk 2019-20

Studenti v rámci předmětu Českého jazyka měli za úkol napsat dopis historické postavě, nebo spisovateli.

Můj drahý Ježíši,
jak se máš? Co děláš? Já doufám, že se máš velmi dobře a že se s Máří moc nehádáte! Vím, jak dokáže být Máří temperamentní žena, ale věz, že myslí jen na tvé dobro!
Ale abych přešla k věci. Tento rok ti bude můj drahý Ježíši již 33 let! Což si myslím, že je krásné číslo a mělo by se řádně oslavit! Takže tajně v skrytu své duše doufám, že mě zase znovu pozveš na svoji „Boží Párty“. Snad bude ještě lepší jak ta na tvé osmnáctiny a dvacetiny. Tam jsme se vlastně viděli naposledy, a pokud se nemýlím, tak s vůlí Boží to nebylo poprvé ani naposledy, co jsi předváděl ten skvělý zázrak s vodou a vínem! Doufám ale, že tento rok neskončím pod stolem v tak hanebném stavu… Díky, že jsi mi podržel vlasy, když jsem tak neomaleně pozvracela tvůj práh. Také díky za vyléčení kocoviny a následné umytí nohou. Jsi Boží!
Jinak také bych tě chtěla obeznámit s tím, že jeden tvůj učedník se mi ale vůbec nelíbí! Viděla jsem ho sice jenom jednou, ale nepůsobil na mě moc důvěryhodně. Necítím z něj nic dobrého. Doufám, že ho již nepotkám. Doufám však v to, že se vrzy setkáme a bude to dříve, než nestane soud Boží. Děkuji ti za vše, můj pane a spasiteli. Snad se za mne a mou duši v noci přimluvíš u taťky.

Amen.
Tvá nejúžasnější, nejmilejší a prostě nejlepší
D.

Vážená paní Rowlingová,
píšu Vám, protože se chci doptat na pár věcí ohledně Vaší světově úspěšné série Harryho Pottera. Nejdřív bych Vám ale chtěla říct, že tyhle knihy pro mě byly vždycky záchranným lanem v mých horších obdobích. Ty knížky ve mně vždycky vyvolaly pocit, že není všechno tak černé, protože by po mně mohl jít Pán zla s horou smrtijedů. Musíte uznat, že oproti tomu pokažená písemka z dějepisu vypadá jako nic.
První z věcí, o kterých jsem Vám chtěla napsat, je jedna z romantických linek. Rona mám opravdu ráda a jsem šťastná, že našel lásku, ale nenašel by se pro něj někdo lepší? Protože Hermiona by (dle mého) byla vhodnější pro jednoho zmijozelského blonďáka s tatínkovským komplexem. Jistě, v několika chvílích to byl rozmazlený fracek a v jiných začínající smrtijed, ale já věřím, že měl v sobě dobrou duši, která by se dostala na povrch, kdyby ji Hermiona trochu popostrčila a věnovala jí svou lásku a dobrotu. Chápu, že je to poněkud klišé, ale pořád lepší než klišé „miluju svou/svého nejlepší/ho kamaráda/kamarádku“.
Další věc se týká spíše Vás než knih. Svět se mění. Je jiný než v době, kdy jste knížky psala. Je sice krásné, že nám dáváte nové podněty k diskuzi, ale nedělejte to. Všichni odvedli skvělou práci. Tak proč je pořád řešit a nenechat je už na pokoji? Proč se pořád vracet? Doufám, že Vás nijak neurazím, ale myslím si, že byste měla přestat žít minulostí. Chápu, že je to těžké, ale už kvůli tomu byste je měla nechat spát. Zvedněte hlavu a vyrazte vstříc budoucnosti a nechte Harryho a ostatní za zády.
Doufám, že Váš můj dopis nijak nenaštval nebo rozčílil. Touto cestou jsem Vám jen chtěla říct svůj názor.

S úctou a přáním hezkého zbytku dne,
S.

Vážená paní Austenová,
Pamatuji si stále na tu chvíli, kdy můj otec přišel do světnice s Vaší první knihou v ruce. Věděla jsem, že je pro mne. Byla jsem jediná v rodině, kdo byl ochotný se naučit číst. Kdysi mi otec donesl Vaši knihu „Pýcha a předsudek“. V prvních čtecích chvilkách jsem si říkala, že to nebude nic pro mne, ale když jsem se začala vžívat více do postav, přišlo mi to jako nejlepší kniha na světě. Myslím, že postavu pana Darcyho jste vymyslela dokonale, nejen vzhledově, ale i charakterově. A Elizabeth? Nemám slov, dost jsem se v této dívce viděla. Nejspíš jako každá žena, která knihu četla. Myslím, že jste dokázala skvěle vylíčit prostředí anglického venkova s tamními rodinnými vztahy a snahu všech matek provdat své dcery co nejlépe. A ten ironický podtext je na tom všem snad nejlepší. Podle mě tento román udělá do světa díru. Ženy si uvědomí svou cenu a muži zjistí, že není třeba ukazovat svou povýšenost a jmění. Než ale zakončím svůj dopis, mám otázku.
„Světem panuje skálopevné přesvědčení, že svobodný muž, který má slušné jmění, se neobejde bez ženušky.“ Toto je první věta v knize, řekněte mi, proč si myslíte, že tomu tak je? Snad Vás tento dopis zaujme natolik, abych mohla očekávat odpověď.

S neutichajícím obdivem a plná očekávání,
Š.

Drahá Marie Terezie,
velice si vážím toho, že mám možnost Ti napsat dopis. Také vážené ženě, jako jsi ty. Jak se ti daří? Doufám, že se máš tam nahoře v nebi skvěle a hezky odpočíváš. Mně se teď vede celkem dobře, jen v té škole to je moc těžké… No a to je vlastně důvod, proč Ti píšu. Povinná školní docházka… Ano, byl to tvůj nápad, ty jsi ji zavedla. Samozřejmě, že jsi tehdy měla zajisté dobré záměry, nicméně si myslím, že v dnešní době již není škola taková, jaká byla za tebe. Určitě si teď říkáš, co tím myslím. Trochu ti to tedy osvětlím…
Ty jsi tehdy myslela na to, že budou děti pro život něco umět, že budou mít nějaké vzdělání. Samozřejmě, že to je dobře, jenže v dnešní době se děti na nějaký test učí tak, že se všechno zkrátka naučí nazpaměť, napíšou písemku a pak to hned zapomenou… Sama s tím mám zkušenost. Nevím, jestli to takhle bylo i za Tvé doby, ale rozhodně si myslím, že ne. Nebo hodnotit děti podle známek… Vždyť je to k ničemu, ne? Co si o tom myslíš Ty? Bylo by fajn, kdybys nikdy přišla zase mezi nás. Co Ty na to? Podívala by ses, jak to v dnešní době ve školách vypadá, jak většina dětí leží znuděně na lavicích nebo jak tajně používají při hodinách telefon. To by ses nestačila divit! Vždyť ani učitelé nemají žádný respekt!
Podle mě bys to mohla nějak změnit. Něco určitě vymyslíš, ne? Protože si myslím, že až to uvidíš, tak se určitě zhrozíš. Vzdělání je důležité. To ne že ne! Ale chce to vymyslet nějaký způsob, aby si toho děti ze školy pak více odnesly… Špatně se mi to teď popisuje, ale až přijdeš, tak podle mě pochopíš.

Doufám, že se brzy shledáme.
Tvá věrná M.

Dobrý den, paní Rowlingová,
ze začátku bych Vám ráda řekla, že zbožňuji Vaši sérii o Harrym Potterovi. Znám ji už od doby, kdy jsem byla malá a postupem času jsem si ji zamilovávala čím dál víc. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knižních sérií vůbec.
Zbožňuji kouzelnický svět, většinu postav a dobrodružství, která prožívají. Bohužel, jak už asi víte, Harry je Gary Sue. Přímo ukázkový příklad. Ať jsem se snažila sebevíc, nikdy jsem si ho neoblíbila stejně jako Hermionu, Rona, Siriuse, Remuse a ostatní. Ale chápu, že Harry byl Vaše prvotina, takže jste zřejmě se psaním neměla tolik zkušeností.
Další postavy, které mi přišly neúplné a přeceňované, jsou Brumbál a Voldemort. Brumbál má asi být záhadný, ale dobrý čaroděj, i přesto se ale k Harrymu chová (cca od poloviny série) hrozně. Nikdy mu nic nevysvětlí, a to ani na konci. A Voldemort? Upřímně, nevadil mi tolik jako ministerstvo. Nepřipadal mi jako to největší a nejhorší zlo. Proti Grindelwaldovi to byl amatér.
A když už jsem se zmínila o Grindelwaldovi, co měl znamenat ten film? Kromě Mloka, Brumbála a Grindelwalda na něm nic dobrého nebo smysluplného nebylo. Z prvních Fantastických zvířat jsem byla nadšená. Nebylo to něco úplně jiného, ale aspoň už se dál nerozmazávala původní série. Mrzí mě, že nemáte nové nápady a s recyklací Vašich minulých Vám musí pomáhat někdo, kdo evidentně o Harrym Potterovi nic moc neví.
Zkuste se nepřizpůsobovat okolí a nechte Harryho být. Musí to být určitě těžké, ale myslím, že mu to víc ublíží, než pomůže, když budete pořád přidávat nové a nové informace (taky ničím nepodložené).

S nadějí se loučí
V.

Báje – Světová literatura 2019-20

Studenti v rámci předmětu Světové literatury měli za úkol vymyslet báje o přírodních jevech či vzniku světa.

Čtyři roční období
Na začátku byly čtyři sestry. Každá z nich vládla různou silou.
Nejstarší sestra v sobě nosila chlad. Mráz tak silný, že ani největší oheň by ho nedokázal zahnat.
Druhá nejstarší vládla mocí pomíjivou a vrtkavou. Chvíli nechala z nebe padat déšť, v další zase ohřívala zem a nechávala kvést rostliny.
Třetí sestru zahaloval spalující žár. Pod jeho náporem uvadaly květiny a vysychala jezera. Ne vždy ho ovšem Třetí sestra vypustila naplno. Nechala ho rozpustit poslední zbytečky sněhu a ledu a připravila zem na radovánky a veselení pro všechny tvory obývající tento svět.
Nejmladší byla nejmírnější. Její moc byla nárazník mezi smrtícím chladem a oslňujícím žárem jejích sester. Pod jejíma rukama se listy barvily do zlata a padaly na zem.
Tyto čtyři sestry vládly společně v křehkém míru. Každá chtěla pustit uzdu své moci, proto se ve svých radovánkách střídaly. Někdy Třetí sestra nevydržela čekat a zasáhla do vlády té nejstarší. Ta jí to zas oplatila v jejím čase, a tak to pokračovalo dál a dál.
Dodnes se sestry střídají a zasahují si navzájem do svých období. Proto jsou studená léta a teplé zimy. Jen Druhá a nejmladší sestra jsou umírněnější a nezasahují ostatním do jejich vlád. Tak se střídá Zima, Jaro, Léto a Podzim a tak to i bude, dokud sestry nerozhodnou jinak.
H.

Zemětřesení
Bohové měli opravdu hodně práce, snažili se lidem ulehčit život a chtěli, aby svět prosperoval. Nejčastěji seděli u stolu, takže neměli žádný pohyb. Proto se jednou za čas museli pořádně rozcvičit, aby nezlenivěli a měli stále dobrou formu. Takže se každý rok konal maraton po rozkvetlé louce, dlouhý několik kilometrů. Tím pádem, když všichni bohové najednou běhali, celý svět i nebe se otřásalo. Proto je a bude jednou za čas zemětřesení.
A.

Sestry
Na počátku všeho dění byly dvě sestry. Obě byly velmi soutěživé a rády se před sebou předváděly. Obě trpěly ohromným sebevědomím a každá si myslela, že je lepší a chytřejší než ta druhá. Proto si daly soutěž. Ta, která vytvoří hezčí planetu, se stane vládkyní vesmíru a její sestra se jí bude muset podrobit. Obě sestry tvořily s velkým nadšením a úsilím. A stvořily spousty planet, ale ani jedna nikdy nebyla s výtvorem spokojena. Pomalu je začínala opouštět soutěživost a začalo je neustálé tvoření nudit, protože nemohly dosáhnout toho, co si představovaly. Něco dokonalého, něco naprosto mimořádného a odlišného. Nakonec tvrdá neustávající práce obě sestry unavila. Společně se sešly na jedné z největších planet a sdělily si svá trápení. V ten moment si teprve uvědomily, že to, co potřebují, má vždy ta druhá. Z počátku dělaly výměnný obchod, zkrátka nápad za nápad. Po čase si ovšem uvědomily, že to pořád není ono. Opět se sešly na oné velké planetě a domluvily se, že už mají soutěžení dost. Obě chtěly, aby jejich práce nesla nějaké ovoce, a proto daly hlavy dohromady, a tak společnými silami stvořily planetu Zemi a sluneční soustavu kolem ní. Sestry se tak unavily tvořením, že ulehly do hlubokého spánku a dodnes se neprobudily.
D.

Den a noc
Nedlouho poté, co Slunce a její manžel Měsíc stvořili oblohu, porodila Slunce dvě děti – Temnou a Světlého. Ti dva se ale jen těžko snášeli, a tak jejich rodiče, unavení z věčných hádek a křiku na nebi, stvořili pro ně obydlí níž. Z hlíny a prachu Měsíc uhnětl dvě misky, které Slunce svým žárem vypálila. Misky ale její žár nevydržely a spekly se v obyčejnou hroudu. Tu umístili bohové pod svá nebesa a srazili své děti, Temnou a Světlého, tam dolů, na místo, jež nazvali Zemí.
Oni dva ale nepřestali bojovat o nadvládu nad novorozeným světem. Ani jeden z nich nebyl ochotný se spokojit s kompromisem, každý chtěl vládu jen pro sebe. Jejich matka byla spory svých dětí velmi zarmoucená, a rozhodla se válku o Zemi ukončit.
Nařídila každému ze svých dětí vymyslet svému sourozenci úkol. Kdo zkoušku splní lépe, získá navěky právo vládnout světu pod oblohou.
Jako první se o slovo přihlásila Temná. Pro svoji marnivost se rozhodla požadovat po Světlém, aby pro ni zajistil možnost stále obdivovat svou tvář.
Ten neváhal a roznesl po obloze tisíce zrcadel, rozmístil je kolem dokola celého světa. Světlý tedy svůj úkol splnil. Jeho úkol byl ale složitější. Požádal Temnou, aby stvořila světlo.
Temná byla zoufalá, uměla tvořit mlhy a bouře, znala taje rud a kamene, ale světlo bylo zcela proti její přirozenosti. Nešťastná se tehdy rozhodla jít pro radu ke své matce. Slunce byla bezradná. Cítila se vinná za neštěstí své Temné dcery. Vždyť to ona přeci vymyslela zkoušky. Když poznala, co se odehrává, rozplakala se. Její zlaté slzy dopadaly na Zemi a rozsvěcely ohně. Svět se rozzářil hořícími slzami bohyně. Temná se zaradovala, zanechala svou plačící matku a běžela ke Světlému. Jak se zdálo, aby své zkoušky splnili. Chtějíce ukončit dlouhé spory se konečně shodli.
Vláda nad Zemí se mezi nimi střídala, se Světlým přicházel den, Temná přinášela na Zemi noc. Za dne se v nebeských zrcadlech bohů odrážely modré oceány a odrazy ohňů na nebi zářily v noci. A tak se božští sourozenci k radosti svých rodičů, shlížejících z oblohy, usmířili a společně dotvořili Zemi k obrazu svému.
H.

Láska má sílu ohně
Na nebi žili bohové. Bohové ovládali různé přírodní zvláštnosti.
Jednou jedna mladá bohyně jménem Ateria, která ovládala hvězdný prach, se vloupala do zakázané knihovny samotného vládce bohů Klea. Ateria tam našla velmi zvláštní knihu. Chtěla si ji přečíst, takže ji s sebou odnesla. Později, až byla sama, se dala do čtení.
Objevila tam zmínku o krásném bohu ohně, který však zemřel při boji o hvězdy. Ateria se do boha okamžitě zamilovala. Nemohla bez něj vydržet ani minutu, proto našla místo, kde byl pohřbený. Vykopala jeho rakev a chtěla ho pomocí kouzelné knihy oživit. Z počátku to nešlo, ale po chvíli to vypadalo, že se začalo něco dít. Bohužel ani po hodně dlouhé snaze boha ohně nešlo vzkřísit. Z Aterie zničené žalem vytryskla všechna bolest a zklamání. Byla to taková síla a jiskra, až zapálila hvězdný prach, který postupně padal k zemi. A tak lidstvo získalo oheň.

Přebásněná verze:
Jednou zvědavá bohyně žila,
zakázanou knihu si vypůjčila.
Objevila tam muže svého srdce,
že je mrtví se jí prostě věřit nechce.
Jeho hrob se hledat vydává,
pomocí kouzelné knihy bůh ožívá.
Bohužel se něco pokazí,
kouzelná kniha na prach shoří.
Bohyně žalu propadá,
její bolest se na povrch prodrává.
Drtivá síla zapálila hvězdný prach,
ten padal a padal
až lidstvu oheň získal.
K.

Bouře
Dnes se na mě velký pán nahoře zase zlobit. Já totiž zapomenout na zaklínadla a neodříkat je, když bílá koule stoupat na nebe. A jak já poznat, že Pán se zlobit? Lehce. On seslat velká černá vlna na oblohu. Z vlna padat pití a střílet světelné tyče a ty nechat svítit stromy, až dokud ty nedosvítit. Ono to bouchat. Já zlý, zlý člověk. Já se pánovi potom prosit, ať on přestat. Já přinést mu čtyřnohé jídlo s ostrým na hlavě. On se potom už nezlobit. Ale já už nesmět zapomenout, protože Pán se moct zlobit ještě víc. A já nechtít vědět, co pak.
Já říct všem lidem, aby oni nezapomenout na odříkávat zaklínadla. Já to i napsat na zeď, aby i ti, co přijít po já, nezapomenout na zaklínadla.
D.

English texts 2019-20

Tři ukázky kompozicí psaných na hodinách anglického jazyka napříč všemi ročníky SŠKK.

1. Žáci měli napsat neformální email kamarádovi, kde popisují zločin, jehož byli svědkem.

Hi Jo,
How are you? I´ve just got back from work and you won´t believe what happened today.

I was at work and I was just putting books on the shelf when an elderly woman came in and behaved very strangely. Imagine she suddenly dropped a lot of books, took one of them and ran out of the store. The guard followed her, but he could not catch her. She was really fast for her age, but then she was caught by one of the shopping center visitors. The security guard took her away and kept her until the police arrived.

It was really strange and we had to clean up again because of this woman.

BFN

Dan

.

2. Žáci měli napsat neformální dopis kamarádovi do Británie o knize, kterou právě přečetli.

 

Dear Fran, 

How have you been? I haven´t heard from you for ages, so I´m curious. Let me know.

I just have finished reading a really good book and I´m sure if you read it, but if you have not, you definitely should. It is called „Harry Potter“ by J. K. Rowling.

The main character is Harry Potter, like  the title of this book. He´ll find out that he is a wizard. He´s accepted at the Academy of Sorcery and Magic in Hogwarts, where his story starts. It´s  about good and evil, magical world and friendship, that is why I loved it and I think you would, too.

If you don´t have any plans for the summer, I would like to invite you to our town. Think about it and let me know.

Love,

Gina

 

3. Žáci měli odpovědět na inzerát, který viděli na internetovém foru; měli vysvětlit, jak tráví svůj den, kdy a jak dlouho se učí, co dělají ve svém volnu, jak se stravují.

 

Hi there!

I am writing to you, because I saw your ad on the Internet forum. I am Judy, a seventeen-year-old girl from the Czech Republic. I usually sleep seven hours.

I eat five times a day and I study from Monday to Friday six or eight hours. After school I read books or listen to music.

I hope I helped you.

Judy

 

 

 

English texts 2018-19

Tři ukázky kompozicí psaných na hodinách anglického jazyka napříč všemi ročníky SŠKK.

 

1. Žáci měli napsat kompozici na téma „Moje ideální škola“ v rozsahu 120-150 slov za využití slovníku.

My ideal school

My dream is to study at a single-sex school. Everyone is friendly and kind to each other. I would like to study in a school that is on a beach. The atmosphere is lovely and everyone is on the same level. There is no bullying in my ideal school. We have a modern, family and friendly environment.

The main subjects are history of art, social studies and history. There is no math and biology. One day, I´d like to be a psychologist so these subjects are very important to me. My main languages are English and German.

Every lesson should be one hour long. It´s good for students and also for teachers. We have more information.

My ideal school has many after-school activities and clubs. For example, dance lessons, comedy club and horse club. I love horses so this would be my choice number one. Every teacher at the school is very open and helpful. We don´t get any homework or something similar. I would like to study just for two years and then go to another school. 

 

.

2. Žáci dostali za domácí úkol napsat vypravování o tom, jak prožili letní prázdniny.

My summer was fine, but I did not go anywhere. I was only at home and at my granny´s. In July, I helped my aunt move to a new apartment. It was difficult, because she has a lot of pets and books. During the first week in August, I was home alone, because my parents went to a river. I did not want to go, because I hate camps and river water. In August I painted my room white. I did everything in one afternoon. Also, I managed to catch up on my interests.

 

.

3. Žáci měli v neformálním dopise poradit fiktivnímu britskému kamarádovi, který neví, na jaké škole by měl studovat.

 

Hi Nick,

When I was reading your letter, it made me quite sad.

Why did you attend this school? If you want some help, I´m here for you. But for now, I want to give you some tips.

When some subject is not going well for you, find something interesting about the topic you are learning and it should get better.

But if you want to change it, then I recommend finding something else, something similar to your hobbies. But please, search for a new school only if it is necessary. 

I think you should give your school a second chance. I know it can be boring, but life is like that.

Please, contact me if you need anything.

Love,

Dita

 

Projekt žáků SŠKK v předmětu dějiny umění 2017-2018

KDYŽ SE SLAVNÝCH DĚL CHOPÍ STUDENTI SŠKK…

V rámci hodin dějin umění dostali studenti K2 a K3 za úkol ztvárnit po svém díla jiných umělců. Mohli malovat, fotit nebo využít počítačovou grafiku. Hodnotil se nápad, originalita zpracování i podobnost s originálem. Tady jsou některé z těch opravdu povedených výtvorů:

Anička (K2) jako Dáma s hranostajem

Míša (K3) jako Starý kytarista od Pabla Picassa

.

Vybrané texty – Studenti 2015/2016

Tři ukázky dramatických adaptací Máje v podání studentů K4, kteří je hrály na Dni knihy 2016


1. „MÁJ“ – absurdní dramatická adaptace

HYNEK, VILÉM, JARMILA
Tři židle, uprostřed sedí HYNEK, po jeho pravici JARMILA, která (iracionálně) vyhlíží Viléma a cloní si při tom rukou, po levici VILÉM.
(Všichni tři mají připravené trikolóry, které ale nejsou vidět.)

HYNEK (na ruce má digitální hodinky, v příslušný okamžik na ně ukazuje): Je prvního pátý, dvacet hodin čtyřicet pět minut (čili pozdní večer). Asi za deset minut se bude po jezeře cosi blížit. Viléme?
VILÉM: Teď ne. Já ti mám… takovou otázku, Hynku.
HYNEK: Jakou že otázku?
VILÉM: Takovou.
HYNEK: Takovou? To ovšem komplikuje situaci. Kdybys měl jenom otázku, a třeba i na tělo, tak prosím, ale takovou otázku, odpusť mi, ti zodpovědět nemůžu.
JARMILA (postaví se a volá): Viléme, Hynku, Jarmilo! (zase si sedne)
VILÉM (po chvíli ticha): Víš, Hynku, já mám otázku…
HYNEK: Chci se z toho vymluvit. Budeme radši nenápadně mluvit o něčem jiném – už je docela zima, viď? To jde chlad od vody. Jenom si toho, prosím tě,nevšímej, že jsem z tebe teď udělal blbce.
VILÉM: Máš pravdu, je zima.
JARMILA (pořád vyhlíží Viléma): Kdyby se ta vánice už chtěla uklidnit. Já v ní nevidím vůbec nic.
HYNEK: Za pět minut se cosi přiblíží po jezeře. Zatím ti půjčím kabát, Jarmilko. – Ale podívej se na Viléma, jeho něco trápí, a my tu sedíme, jako by se nechumelilo. Nad čím přemýšlíš, Viléme?
VILÉM (se slavnostně postaví): Hynku, víš, co jde dneska za den?
HYNEK (vymrští se ze židle): Můj bože – je první máj –
JARMILA (také se postaví): Ať žije první máj!
VILÉM: Ať žije mír!
VŠICHNI vytáhnou trikolóry a sborově recitují z předzpěvu „Máje“:
Čechové jsou národ věrný,
věrnost jejich první čest;
vlasti své i svému králi
Čech i v smrti věrný jest.
Bůh můj – král můj – vlasti moje!
Poslední je Čecha vzdech.
Čechové jsou národ věrný,
a ty syn jich, věrný Čech!
HYNEK: Ať žije první máj! Ať žije komunistická strana!
VŠICHNI se posadí.
JARMILA (opět se začíná rozhlížet): Už se vyčasilo. Úplná obleva.
VILÉM: Za socialismus cestou přestavby a dem…
HYNEK (důrazně k Vilémovi): Už stačilo. – Podívejte, cosi se přiblížilo po jezeře. Jarmilo, to bude pro tebe, běž tam! (JARMILA odběhne, zase k Vilémovi): Nechtěl ses mě prve na něco zeptat?
VILÉM: Poslyš, Hynku, s kým mi to byla Jarmila vlastně nevěrná?
HYNEK (zoufale): Se Sovětským svazem na věčné časy!
VILÉM: Hynku!
HYNEK: Viléme!
JARMILA (za scénou): Jarmilo!
VILÉM (vstává): Hynku – Hynku –!
HYNEK: Jdi zkontrolovat Jarmilu. Zdálo se mi, že křičí.
VILÉM odejde.
HYNEK: Narodil jsem se šestnáctého listopadu roku osmnáctistého desátého v Rakousku, v Praze na Malé Straně v Oujezdské ulici. Od šestnácti let jsem žil v malém tmavém pokojíku, kde nebylo krom kytary nic zajímavého. Na gymnasiu jsem se projevoval jako šprýmař, jednou jsem schoval vzácnou minci, kterou profesor nechal kolovat, a místo ní jsem mu v původním obalu vrátil nějakou cetku.
VILÉM (vběhne na scénu): Hynku, Jarmila skočila do jezera!
HYNEK: Do jezera?
VILÉM: Do jezera.
JARMILA (se vrátí na scénu, mrazivě klidně, osudově): A na topole podél skal, zelený mužík zatleskal.


2. Zlínský Máj – Maťa

Jarmila: Takovejch hodin a Vilém pořád nikde. Od Vánoc slibuje, že si vyšlápneme na Bezděz. Je 1. května a pořád nic. Přestává mě to bavit…
Vilém: (nadšeně, šišlá) Jarmilko, cvičko, lásko moje, už jsem tu!
Jarmila: No, to je dost, víš jak je pozdě?
Vilém: (zamilovaně) Vím. Je pozdní večer, první máj, večerní máj, je lásky čas…
Jarmila: No právě! Ty pořád někde couráš po lesích a já abych se procházela sama.
Vilém: …Hrdliččin zve ku lásce hlas, kde borový zavání háj.
Jarmila: A ke všemu si tak strašně šlapeš na jazyk! Víš co, už toho mám dost! Dávám ti kopačky! (odejde)
Vilém: A jéje, Jarmilka si asi vzala boty proti lásce. No nevadí, ona to snad zase rozchodí. Ale projistotu – měl bych si skočit nechat spravit to šišlání. (odejde)
Otec: Hahá! Vypadá to, že nadešel můj čas! Jarmilka konečně poslala toho ušmajdaného Viléma k vodě, to je šance pro mě. Co já se za ní naběhal, podrážky mám prošoupaný, ale teď běžím za ní, než mě předběhnou nějaký Adidasky. (volá a odchází za scénu) Jarmilkooo, střevíčkuuu, zlatá lodičkooo…
Jarmila: Ach já nešťastná, co jsem to provedla.. Vilémovi jsem dala kopačky a nechala se utáhnout na vařenou tkaničku tím nakrémovaným švihákem lázeňským. A ty boty Manolo Blahnik, co mi koupil, mě stejně dřou… půjdu se projít k jezeru, třeba mě napadne, jak z toho vybruslit…
Za scénou: Kvak, kvak, kvak…
Jarmila: Tady je to zase samá žabka, snad na nějakou nešlápnu… – boty – žabky na scénu: Kvak, kvak, kvak…
Vilém: Jsssem ssspět!
Jarmila: Viléme! Ty si nešlapeš na jazyk?!
Vilém: Ani na jazyk, ani na nic jinýho! (jakoby mimochodem) Kromě žabek teda… No nic! Přišel jsssem ssse pomsstít! Kde je ten pan Mokassína? Vylez srabe! Ať ti můžu rozhodit sandál!!
Otec: Viléme, neblázni, vždyť jsem tvůj otec! (začnou se bít)
Vilém: Nelži, nebo ti nakopu patu!
Jarmila: Pozdě, Mokasína natáhl bačkory!
Vilém: A teď už nám nic nebrání ve sssspolečné cessstě životem, Jarmilko…
Jarmila: Když myslíš, Viléme, ale nejdřív pojď už konečně na ten Bezděz!


3. Minimalistický Máj (ve slovenském znění)

POSTAVY:
Jarmila, Vilém , otec, sbor duchů
J: Som Jarmila.
V: Som Vilém.
O: Som otěc.
J: Mam ráda Viléma.
V: Mam rád Jarmilu.
J: Ach, Viléme.
V: Ach, Jarmilo.
O: Jarmilo, si taká pekná.
J: Ja viem.
V: Neznášam otca.
O: Ja viem.
V: Zabijem otca.
O: Ach, som taký mrtvý.
J: Som taká pekná.
V: Zabil som otca.
J: Som taká smutná.
V: Som taký uvezněný.
S: Ja som sbor duchů.
V: Som taký popravený.
S: Huuuuu.
J: Som taká smutná.
V: Som taký mrtvý.
J: Skočím zo skály.
S: Huuuuu.

 

 

ŠKOLNÍ ROK 2015/2016

K1 – Česká literatura: jedno téma zpracované jakožto věcná literatura a text umělecký


Úkolem studentů v rámci předmětu česká literatura bylo ztvárnit vybrané téma dvakrát, a to tak, aby se jednou jednalo o věcnou literaturu, a podruhé o umělecký text.


1. Hřbitov

Věcná literatura:
Hřbitov se většinou nachází na kraji vesnice, poblíž kostela či kapliček. Je to území, většinou obehnané vysokou zdí, ve které se nachází jediný vchod a východ v podobě železné branky. Když vejdeme, tak nás většinou hned zaujmou kamenné kvádry či sochy se jmény mrtvých, které se nachází v urně či v rakvi, pečlivě uložené ve vybetonovaném a pečlivě zapečetěném prostoru, aby ostatky nebyly poškozeny.

Umělecká literatura:
Stmívá se. Maminky už odvádějí svá dítka domů a do postelí, aby je ochránily. Lampy se s rozblikáním rozsvítí, stejně jako hvězdy na ztmavlé obloze. Měsíc je v novu, a proto jsou mi oporou pouze blikající lampy. Kráčím ztichlou ulicí a jen tiše naslouchám, jak mé boty dopadají na štěrkovou cestu. Brzy se ocitnu na konci cesty a stanu před železnou brankou. Se zaváháním položím svou ruku na železnou kliku a zatáhnu za ni. Branka se se zavrzáním otevře a odhalí děsivou temnotu, co za ní panuje. S dalším zaváháním vkročím a snažím se zaostřit. Z tmy začnou vystupovat kamenné náhrobky a sem tam zabliká světlo svíčky v poryvu větru. Odhodlaně se vydám po kamenné pěšince k hrobce, co se skrývá vzadu podél plotu. Pomalu k ní přistoupím a tu strnu. Byla otevřena.


2. Pekelný pes

Věcná literatura:
Pekelný pes je mýtická bytost, která pochází z pekla. Říká se, že je vždy druhý návštěvník. Zvěsti o něm kolovaly hlavně ve středověku, kdy si lidé mysleli, že to on bere své hříšníky do pekla, jen když dotyční uzavřeli smlouvu s ďáblem. Také se povídá, že ho není možno vidět, ani se jich zbavit. Možná proto se říká, že osudu neutečeš.

Umělecká literatura:
Jsem sám a vyju,
všichni věří, že jsem jen snílkův snář.
Lidé bojí se mě,
již neodhalím svou tvář.
Jsem vlk samotář, co vidí smrt.
Lidé, ptejte se zvědavě.
Co jen jsem? Bestie.
Vyhýbejte se mi,
nevíte, co ukrývá les.
Tam dlím jen já,
Pekelný pes.


3. Vražda v Perunově ulici

Věcná literatura:
Dne 9. 10. 2014 byl v ulici Perunova na pražských Vinohradech zavražděn taxikář. Po pachateli pátrá Policie ČR. Naposledy byl taxikář živý spatřen na náměstí Míru, odkud pravděpodobně dojel do Perunovy ulice na krátkou pauzu. Pachatel byl spatřen náhodně z okna naproti místu, kde taxikář parkoval. Podle popisu byl mladý, kolem 25 let, vysoký, štíhlý, měl krátké blond vlasy a oblečen byl celý v černém. Jakékoli informace o pachateli podávejte na telefonní číslo 158.

Umělecká literatura:
Konečně to přišlo. Tak dlouho jsem čekal na příležitost a teď mi tady seděl, v autě, na ulici nikdo a já připraven konat.
Tuhle situaci jsem si v hlavě přehrával za posledních několik měsíců snad milionkrát: když člověk čeká, až bude moct vykonat vraždu, pochopitelně je nadšením bez sebe, a tak si tu situaci přehrává v hlavě stále a pořád dokola a dokola, dokud nemá skvěle vymyšlený každičký, i ten sebemenší detail. Udělal jsem několik kroků k autu. Musel jsem být nenápadný, nemohl jsem se nechat zavřít, čeká mě ještě spousta práce. Nasahal jsem v pravé kapse džínů revolver. Byl tam, tak jako vždycky, tentokrát ale mělo to umístění konečně smysl.
Otevření dveří. „Ahoj kamaráde.“ Zděšený pohled. Vytáhl jsem zbraň, položil její hlaveň mezi jeho oči. Výstřel.


4. Koláče

Umělecká literatura:
Otepluje se. Ano, teplota stoupá rapidní rychlostí. Stírá mě zevnitř, mám pocit, jako kdyby mnou protékala láva. A to ani nepočítám zlověstné ševelení ohřívajícího se vzduchu, který v cyklech cirkuluje kolem mě a odsuzuje mne k záhubě. Vlastně ani nevím, co se děje. Nevím, proč mě bedlivě pozorují dva jiskřící páry očí, v nichž se tajnůstkářsky blýská. Jazyk se pomalu komíhá mezi zuby, škrtá o okoralé rty a celkově je vidět, že to, čeho jsem se stala obětí, je pro člověka přede mnou velmi důležité. Obklopuje mne načernalá záře, horkost se do mě opírá s čím dál tím větší intenzitou. Všudypřítomné pálení už je téměř k nevydržení. Najednou se dvířka přede mnou otvírají. Je to konec, říkám sama sobě s mrzutostí a nadějí zároveň, nebo konečně přichází kýžené vysvobození? Z mylných předtuch jsem vyvedena v dalším okamžiku. Děsivě pomalu se ke mně přibližuje železná jehlice s kovovým hrotem, prudce se do mě zabodne a já sykavě vydechuji. Mučivě je mi s ní lomcováno v zádech, a po chvíli už konečně přestávám vnímat okolní svět…
„Mami, ta buchta se ti opravdu povedla,“ chválí holčička svou matku, ústa plná nadýchaného těsta.

Věcná literatura:
Pečení koláčů? Zdánlivě nic složitého, nic, co by nás mělo zaskočit, či vyvést z míry. Princip je prostý – je nutné se držet předem stanoveného plánu v podobě receptu. Pokud tomu tak nebude, to, co v závěru našeho urputného snažení osvobodíme z horoucích spárů rozpálené trouby, určitě nebude ani zdaleka připomínat předmět našeho původního zájmu. Je tedy třeba se mít na pozoru, soustředit se a doufat, že nám v kuchyni neřádí šotek, jehož jedinou radostí je nám škodit. Dobrá rada na závěr: před začátkem pečení zkontrolujte obsah solničky a cukřenky. Pokud tak neučiníte, vaše lenost či přehnaná důvěra ve vlastní dům se vám s největší pravděpodobností mnohonásobně vymstí.

Vybrané texty – Absolventi 2016

ŠKOLNÍ ROK 2015/2016

ŠKOLNÍ ROK 2014/2015

„A co mě mučí jako záhada, je to, proč nyní o mě všichni stojí. Dozajista mne nechtějí pro mne samého, neboť sám jsem to samé já, o které nestáli. Musejí mne tedy chtít pro něco jiného, pro něco, co je mimo mne, pro něco, co nejsem já.“ Jack London

Jack London v podstatě dospěl ke stejné myšlence jako Kant, který ji vztáhl na milostný poměr mezi lidmi; německý filosof mluví o degradaci individua, které jeho partner redukuje na nástroj uspokojení svých potřeb. To je jen konkrétní variace Londonovy otázky o podstatě lásky k člověku.
Dá se tedy říci, že se oba filosofové ptají, jaký základ má takový vztah, a oba dospívají k závěru, že lidská bytost sama o sobě to není; že důvod lásky není zároveň jejím předmětem a obráceně, zkrátka že to, co milujeme, se nachází mimo toho, koho milujeme.
Londona k podobné úvaze, jak vyplývá z úryvku, podnítila osobní zkušenost. Konstatuje, že se vztah společnosti („všech“) k němu změnil, dodává, že on sám zůstal stejný, a z toho logicky vyvozuje, že nový stav s ním nesouvisí – respektive, že s ním nesouvisí bytostně. O co přesně jde, neví ani vypravěč sám, ale můžeme se zeptat, které faktory mají takový charakter, že nesouvisejí s podstatou osobnosti, ale mohou změnit její společenský status. Nabízí se odpověď: sláva, bohatství, atd., naopak můžeme vyloučit takové vlastnosti, které se teprve za určitých podmínek stávají prospěšnými (vzdělání, kontakty,…), protože ty už souvisejí s vlastním já člověka.
Londonova otázka, zvažujeme-li ji obecně, je každopádně nesmírně zajímavá, protože nás nutí pátrat po kořenech vztahu mezi lidmi. Pokud čistě ideální vztah (jak ho definuje třeba Platon) právě toto prospěchářství (láska k užitku, ne k „nástroji“) popírá, tedy je-li v ideálním vztahu předmět a důvod lásky totožný, nastoluje další otázku, a sice tu, je-li možné milovat člověka čistě pro jeho bytostnost, jsoucnost – a nakolik toto „čisté já“ ještě souvisí např. s mravními vlastnostmi.

Anna P.


René Descartes, Nicolas Malebranche a etické důsledky karteziánského mechanismu

René Descartes patří k modlám, které utrpěly pád z piedestalu v průběhu dvacátého věku. Jeho dualismus vyšel z módy jednak proto, že byl nahrazen fysikalismem, jednak v důsledku obratu k jazyku. Ještě většímu náporu kritiky než samotná karteziánská dichotomie dnes ale čelí její etické důsledky (zejména pojetí zvířete).
Naprostému a bezpodmínečnému přijetí se ostatně netěšily nikdy; již Voltaire posměšně nazývá karteziánské mechanisty „strojaři“ a La Fontaine se do nich pouští satirickou básní. – Rovněž nemalá část veřejnosti se nikdy nesrovná s tvrzením, které odporuje intuitivnímu chápání a do jisté míry i zdravému rozumu, že totiž zvíře nemá duši, a tedy necítí bolest, poněvadž mu chybí nástroj vědomí a sebeuvědomění.
S vivisekcemi ve velkém se skoncuje v XIX. století, kdy Descartesovo (a především také Malebrancheovo) tvrzení téměř najisto vyvracejí poznatky fysiognomie.
Dnes bývají Descartes a Malebranche za svůj mechanismus ironizováni a napadáni především širokou veřejností. Pozoruhodné na tom je, s jakou mírou zaslepenosti a pokrytectví se její frontální útoky vedou.
Pomineme-li, že se tato lůza pouští do veleducha Descartesova formátu bez věcné znalosti a) filosofie, b) soudobých vědeckých poměrů, c) fysiognomie, zbývá ještě paradox nejzásadnější, který v důsledku zčásti vyplývá z bodu a).
Předně akceptuji-li nějakou teorii (v tomto případě teorii, že zvíře pociťuje bolest), patří ve filosofii k dobrému tónu provést následující postup. Za prvé vyvodím její logické důsledky a za druhé těmto důsledkům přizpůsobím své myšlení a konání. Valná většina těch, kdo se k této teorii hlásí, se podle ní však nechovají.
Věřím-li, že zvíře cítí bolest, budu jakožto člověk morální jednat v duchu utilitaristické zásady nepůsobit mu zbytečné utrpení. To v praxi znamená mimo jiné vegetarianismus; málo který člen horujícího davu však tento závěr vyvozuje (nebo se jím řídí) důsledně.
A posteriori víme, že namnoze se tito horlitelé, již se sesypali na Descartesa, rekrutují z řad chovatelů tzv. domácích mazlíčků. Jejich „láska ke zvířatům“ se nicméně omezuje jen na malý výběr druhů zahrnutých do této množiny. Naopak hospodářská zvířata, kterých se užívá v potravinářském průmyslu, jsou u nich redukována na produkt. Samo o sobě nejde o nic nového, uvažme však tento přístup v protidescartovském kontextu. Nyní se lze ptát: předpokládá takový postoj víru v existenci duše? (Vzato z hlediska praktické etiky rozhodně nikoli: právě tušení duše a potažmo vědomí u ostatních lidí činí z jejich vraždy nemorální čin.)
Upíráme-li tedy hmotě ducha, stává se z ní v rámci uvažování to, co Descartes nazývá res extensa. Jinými slovy bývají kritikové a nactiutrhači tohoto filosofa skoro bez výjimky jeho žáci, ač si to vzhledem ke své nedůslednosti neuvědomují.
„Svým učením jsem ani tak neublížil zvířeti, jako jsem osvobodil člověka“ (myšleno osvobození od výčitek svědomí – pozn. aut.), poznamenal sám mechanista ke své koncepci. Můžeme se přít o to, které dobro má větší váhu v utilitaristickém součtu; je však zřejmé, že Descartes nechoval ve své podstatě žádný špatný úmysl (viz „princip dvojího účinku“). Naproti tomu je argumentace jeho odpůrců většinou licoměrná a povrchní.
To samozřejmě nic nevypovídá o pravdivosti či nepravdivosti věci samotné (šlo by o argumentum ad hominem). Mechanistické stanovisko se od jisté doby ukazuje být nesmyslné ve světle neurologických a etologických poznatků (ačkoliv je nelze nikdy potvrdit s konečnou platností, viz tzv. „problém mysli druhých“). – Tolik ke kritikům.
Abychom ale byli spravedliví, měli bychom se vrátit ještě k posouzení morálky samotného materialismu.
Řekli jsme již, že René Descartes svou koncepci vnímá jako přínosnější pro lidstvo než škodnější pro zvíře. Jiná otázka je, zda byl v její pravdivost skutečně přesvědčen, nebo jen potřeboval záminku k provádění vivisekcí (konec konců šlo o vynikajícího fysiognoma). Odpovědět s naprostou jistotou pochopitelně nelze, ale na základě jeho děl i osobních hodnot se snad můžeme domnívat, že se u něj jednalo o ryzí přesvědčení.
Naproti tomu u Malebrache snad můžeme spatřovat jistou míru alibismu a pokrytectví. K tomu se ale musíme podívat na jeho život blíže.
Nicolas Malebranche započal v šestnácti letech studium filosofie a thelogie, načež vstoupil do řádu oratoriánů. Jako kněz působil i po celý zbytek života.
Filosofii se veškerým potenciálem oddal až poté, co shodou okolností narazil u knihkupce na jeden z Descartesových spisů (jmenovitě „De homine“). Starší současník na něj učinil takový dojem, že Malebranche přijal bezezbytku jeho literu včetně mechanismu. (Posléze dokonce zdokonalil či alespoň rozšířil dualistické učení o vysvětlení interakce obou substancí a založil nepříliš populární směr zvaný okkasionalismus.)
Mechanismus pak ještě demonstroval slavným výrokem, že zvířata „žerou bez chuti a křičí bez bolesti“. Jsou to totiž „dokonalé stroje“, projektované Bohem a tím pádem fungující na principu fascinující jemné mechaniky – „podobně jako hodinky“.
V souvislosti s tím se nám dochovala historika, která popisuje Malebrancheovu procházku, již konal v klášterní zahradě spolu s přítelem. Během rozhovoru ho tak pohněval neustálý štěkot přítelova psa, že do něj kopl, ačkoli šlo o březí fenu. Posléze to zbožný kněz zdůvodnil tím, že zvíře bolest necítí, a sáhl po příměru k hodinkám.
A zde přišel čas, abychom si položili otázku: svědčí-li to o nějaké úctě k Hodináři?
Postoj mnoha mechanistů (včetně Malebranchea) vykazuje spíše samolibé potěšení z triumfu (z triumfu ducha nad hmotou, člověka nad zvířetem a vzdělance nad masami) než upřímné přesvědčení. Vypovídá o tom tón, v jakém se nesou jejich poznámky – například u příležitosti veřejných vivisekcí v klášteře Port-Royal. – To tedy lze podotknout k mechanistům.
Závěrem nelze vynést jednoznačný rozsudek, jelikož se celou dobu pohybujeme na relativní půdě etiky. Proto si žádný z nastíněných závěrů neklade nárok na to, aby byl přijat jako pravdivý v tom smyslu, jak slovu rozumíme ve vědě, ontologii nebo gnoseologii.
Právě tak nebylo záměrem, aby esej řešil samotnou otázku, zda zvířata cítí či necítí bolest. Autor by se k problému sice mohl vyjádřit jako diletantský biolog, pokládá to však vzhledem k tématu za irelevantní.
Jeho snaha spočívala ve zvážení všech paradoxů a vnitřních rozporů, které bijí do očí v názorech znesvářených stran (a to ani ne tak filosoficky jako spíše esejisticky). Nakonec můžeme oběma táborům vyčíst téměř totéž, a sice nedomyšlenost, alibismus a dvojakost. Jak mezi mechanisty, tak mezi jejich odpůrci se vyskytují důslední a upřímní duchové (na straně první třeba Descartes, na straně druhé Voltaire), stává se tak ale jenom výjimečně.

Anna P.

 

ŠKOLNÍ ROK 2013/2014

Dopis mému já za dvacet let


Milá budoucí Terezo,
právě je ti necelých čtyřicet let. Nejsem si jistá, jestli máš děti, protože možná byla tvoje kariéra přednější, ale určitě máš kočku, spoustu přátel a pravděpodobně i manžela.
Dokončila jsi úspěšně vysokou školu, procestovala skoro celý svět a před pár lety ses rozhodla se usadit a plně se věnovat práci.
Když ti bylo 25 let, založila jsi se svým přítelem módní značku, nyní zaměstnáváš spoustu pracovníků, modelek a fotografů a chceš otevřít další dvě pobočky – jednu v Los Angeles, druhou v Paříži. Tvoje původní sídlí ve Vídni, ale poptávka je tak veliká, že jeden obchod nestačí. Kromě toho občas přispíváš do časopisů a pořádáš módní přehlídky.
Doufám, že jsi dodržela své předsevzetí a naučila se plynně alespoň čtyři jazyky.
Tvoji přátelé jsou většinou umělci a pár ti jich zůstalo ještě z dob, kdy jsi bydlela v Praze. Tvůj přítel (nyní nejspíš už manžel) je designér na volné noze a bydlíte spolu v prostorném bytě ve Vídni (další dva byty vlastníte v Kodani a Římě). Vzhledem k tomu, že vaše značka vydělává spoustu peněz, nemusíte se starat o placení nájmů – rovnou jste si byty koupili a někdy je pronajímáte studentům.
Období obřích večírků už máš za sebou, teď dáváš přednost posezení u vína s přáteli, které končí nejpozději ve dvě hodiny v noci. Pokud nemáš děti, už je ani neplánuješ, tvoji firmu zdědí pravděpodobně dcera tvé kamarádky (shodou okolností jsi její kmotra).
Až na pár prvních vrásek vypadáš pořád stejně, jako když ti bylo dvacet let, oblékáš se však nyní více jako dáma a také si víc dáváš pozor na to, jestli jíš zdravě.
Věřím tomu, že jsi měla úspěšný život a ještě tě spousta skvělých let čeká. Doufám, že se nezklameš.

Tereza ze současnosti

Tereza H.


Dopis literární postavě


Drahý Jidáši,
jak se Vám daří? Odpusťte mi ten tón lehce nevážný; vysvětlím Vám ho. Vzpomínáte si na svého učitele v Jerusalemě – na toho „vráskočelého patriarchu“, co Vám tak dával do těla? Nu, a teď si, milý Jidáši, představte mne, lyceistu, který se právě krčí pod diktátem katechetovy rákosky: můj učitel jako by tomu Vašemu z oka vypadl. Chápete tedy jistě, že při té věrouce skomírám nudou, i zachtělo se mi trochu se pobavit.
Ondyno na češtině (čeština, drahý pane, je jeden z jazyků, co nás jimi ráčil obdařit Pánbu tentokrát v Babylóně) jsme probírali apokryf – tuším, že slul „Apokryf o Jidášovi“.A tohle staroslavné opus, jak račte vědět, pojednává právě o Vás. Ale milý pane, abych pravdu řekl, ono je velmi tendenční. Mohu-li soudit, tak za ním stojí další z těch šašků od církve svaté, ztučnělý jako pohanský bůh z chrámových obětí a s očima vysušenýma od latinské dějepravy.
Víte, kamaráde, já jsem nejednou uvažoval, jak by asi vypadalo „Evangelium podle Jidáše“. Nebo „Evangelium podle Piláta“.
Že prý jste umíral u vědomí, že pouze Vy chápete Krista. Třeba pouze Brutus chápal Caesara a pouze Bonaparte chápal demokracii – Ah ne, to já jen tak nevážně; člověk občas musí dovolit myšlénkám, aby rejdily podle své libovůle – když mu je zrovna katecheta nesráží z kopule lbi jako hliněné holuby. Že?
Já už mám, můj předrahý „zrádce všeho lidstva“, katechismu akorát tak dosti. A veškeré filosofie zrovna tak. Jen považte: píši Vám jaksi z recese, poněvadž jsem si zabednil uši před vysokoctěným panem katechetou a teď nemám, čím bych se obíral. A co dělám? – Řeším s Vámi, s postavou při vší úctě biblickou, jak mi katechism ponouká žluč v útrobách. To měl být vyvzdorovaný ostrůvek agnosticistické skepse, náboženského a intelektuálního furiantství, které se ozývá uťápnuto zpoza škamen, to měl být –
Inu nic. Já jen chtěl, račte vědět, říci, že jsme tak nějak na jedné lodi, Vy a já, žák. Pozdravujte tam dole Bruta. Anebo ne – já mu napíši sám, až ze mě bude dějeprava louhovat životní mízu.
S Pánem Bohem.

Váš lyceista

Anna P.


Dopis filmové postavě


Drahý Vincente,
píši Ti proto, že jsem Tě obdivovala od první chvíle, kdy jsem Tě spatřila. Oba dva jsme se zrodili v roce 1994, určitě krásná doba, kdy přijít na svět. Líbí se mi Tvůj styl – oblek, bílá košile, nagelované vlasy. I Tvoje práce musela být skvělá! Vysoký plat, bezva parťák – Jules – jak se má? Určitě stále chodí na snídaně a odmítá jíst vepřové maso, protože je „nečisté“.
Prý se Ti líbilo v Amsterodamu. Musela to být fajn dovolená. Nahlédla jsem do Tvého pracovního dne. Toho, jak jste šli za Bredem a pak jsi měl rande s Miou. U Breda to bylo zajímavé, ty kulky ve zdi a Julesovo osvícení, uznej, že na tom něco bude, přeci Vás to nemohlo jen tak minout!
Myslím, že je dobře, že se Jules vydal na cestu poutníka, i když Ty jsi ho nazval „vágusem“. Možná by ses také měl vydat na podobnou pouť.
Ta Tvoje schůzka s Miou nedopadla zrovna dobře. I když začátek byl slibný. Večeře u Mazaného králíčka, koktejl a rozhovor o Vallacovi. Pak se to trochu pokazilo, jak jsi dlouho mluvil v koupelně sám se sebou a Mia si spletla Tvůj heroin s kokainem. Bude to tím, že Tvůj dealer neměl balónky, ale jen sáčky, to se pak člověk snadno splete. Ale aspoň jste vyhráli taneční soutěž.
To, jak jsi zachraňoval Miu, bylo docela napínavé. Našla se už ta malá hnědá knížka pro sestry, kde je popsáno, jak aplikovat adrenalin? No, zvládli jste to i bez ní.
Další stresová situace byla, jak jsi ustřelil hlavu Vašemu „zajatci“. To se moc nepovedlo, ale jsem si jistá, že Jules najel na hrbol. takže to není tak úplně Tvoje vina. Jimm asi neměl příjemné ráno, mimochodem, měl hezký župan. Jak se má jeho žena Connie? Určitě na nic nepřišla, pan Wolf odvedl dobrou práci.
Měl jsi perný den, tu snídani sis zasloužil, i když taky nebyla bez komplikací. Ti dva lupiči – amatéři.
užij si zbytek týdne, hodně štěstí v práci bez Julese a nezapomeň, že číst si na záchodě je nebezpečné!

Lydie

Lydie T.


Ahoj Tome!
Tak co? Jakpak to jde? Doufám, že jsi tu malou myš Jerryho už sežral. Protože, jak si vzpomínám, měl jsi docela problémy s tím ho chytit. Ale teď jsem si uvědomil, kolik ti už je. Vždyť ti zítra bude už 68 let. A Jerrymu jakbysmet. Tak dovol, abych popřál vše nejlepší. A abys už konečně chytil tu malou krysu.
Teď jsem koukal na internet. A zjistil jsem, že ten zpropadený myšák je boháč. Natočil prý film o své rodině ve Francii. Hlavně o svém bratranci, který se stal slavným kuchařem a v centru Paříže si otevřel restauraci. Tento film nazval „Ratatouille“. Vydělal na tom miliony! Ale musím ti říct, že vím, jak se cítíš, Tome. Taky jsem měl takového kamaráda. Jmenoval se Krtek. Byli jsme ti nejlepší přátelé, jenže sláva mu stoupla do hlavy. Tak jsem ho našel a zasypal mu noru. Od této smutné události jsem ho bohužel neviděl. Když jsem mu volal, tak mi řekl, že má „ zával“. Ale nepřiznal jsem mu, že ten „zával“ jsem byl vlastně já. Jsem rebel!
No nic, Tome, když budeš chtít pomoct proti Jerrymu, tak mi klidně zavolej a dojdeme na něj. Jinak já už taky budu muset jít. Tak hlavně pořádně oslav své zítřejší narozeniny. Jestli chceš, mohl bych ti na tu oslavu poslat takovou pěveckou dvojici, která teď pro mě pracuje. Možná je znáš, říkají si „Eva a Vašek“. Tak kdyžtak zavolej. Pozdravuj manželku s tchýní.
A AHOJ.

 

Vlastimil B.


POHÁDKA


Sovička a inzerát
V jednom nedalekém kraji stál a dodnes stojí, klidný a tichý les. Byl plný krásných, mohutných stromů a voňavých lesních květin. Každé ráno ho probouzely zlaté sluneční paprsky. Zářily tak nádherně, že jim ani prosvětlenému háji, nebylo možno odolat.
V tom lese žila i jedna malá Sovička. Měla krásná bílá peříčka a očka jako korálky. Byla velice maličká, a proto žila na vysokém smrku, to aby ji nehrozilo žádné nebezpečí. Své bydlení měla moc ráda a vzorně se o něj starala. Nic jí nescházelo- potravy měla dostatek a celý den mohla svobodně poletovat po kraji a povídat si s ostatními ptáčky.
Jedna věc jí však přeci jenom scházela…….. „ Je mi tak smutno…..celý les je nádherný, ale nic mě v něm netěší. Mohu sice celý den lítat, kam se mi zlíbí, a povídat si s ostatními ptáčky…….Ale co z toho všeho mám? Žádnou radost ani potěšení……. Je mi smutno samotné, když nemám žádného ptáčka, který by to všechno sdílel se mnou…..“

Sovička o tom musela dumat celé dny i noci, stále přemýšlela, jak získat nějakého hodného a milého ptáčka… Jednoho dne, večer, když , když na to opět myslela, jí najednou svitlo: „ Už vím, jak získat kamaráda! Napíši inzeráty a rozvěsím je po všech stromech, co tu okolo stojí!“ Sovička neváhala a rychle se dala do psaní : „ Malá bílá sovička hledá milého a hodného ptáčka pro společné soužití. Ráda lítám po kraji a procházím se v lese – Čekám na Tebe na vysokém smrku!“
Inzeráty vyvěsila na všechny stromečky a spěchala zpět do svého hnízdečka čekat na odpověď. A nečekala dlouho!Ihned za pár chvil se jí dostalo odpovědi: „ Milá sovičko, Váš inzerát mne velice zaujal, ba přímo nadchnul! Mohu si tedy dovolit pozvat Vás na malou lesní procházku? Pokud máte zájem čekejte na mne dole u svého smrčku. S pozdravem Váš Skřivan.“
Sovička byla nadšená! Nečekala, že jí někdo odpoví tak brzy. A proto nelenila a spěchala se upravit a učesat si peříčka…
Za chvíli již stála dole u svého smrčku a čekala na milého Skřivana. Čekala a čekala a skřivan stále nepřicházel… Tu se za ní znenadání libým hlasem ozvalo: „Ouuu uuu, Sovičko! Ale než se stihla otočit, drapla po ní veliká černá tlapa. „ Pomoc, pomoc!“ křičela sovička a škubala sebou, snažila se vyletět na strom, ale nešlo jí to, měla štěstí – nakonec se jí přece jenom podařilo vyletět zpátky na smrk. Když se trochu uklidnilo, opatrně se podívala dolů… „Vlk, vlk!!!“ A opravdu- na strom se drápal odporný černý vlk. Po chvíli marné snahy pochopil, že vyletět na smrk se mu zřejmě nepodaří a uháněl ji pryč.
Sovička si konečně oddechla: „ Propána, to jsem ale měla štěstí! Bála jsem se, že to bude můj konec…Ještěže to dobře dopadlo.
A pro příště už žádný inzerát psát nebudou – co kdyby mi odpověděl třeba medvěd….Raději počkám, až si mě někdo najde sám. Jistě to nebude trvat dlouho.“

 

Vladimíra H.


ESEJ – POVÍDKA – ÚVAHA – ZAMYŠLENÍ NA „KNIŽNÍ“ TÉMA


„Dobrá kniha je ta, která plnými hrstmi rozsévá otazníky.“ (J. Cocteau)

Znáte ten pocit, kdy ležíte do brzkých ranních hodin v posteli s otevřenýma očima a snažíte se přijít na odpověď, která se váže k otázce, která ve své podstatě vůbec nebyla položena?

Já ten pocit znám velmi důvěrně a blízce. Tento myšlenkový stav je u mě spojen s přečtením dobré a kvalitní knihy. Spisovatelé jsou totiž mistři v rozsévání neviditelných otazníků a pokládání otázek bez toho, aby se na něco zeptali. Tyhle nenápadné otázky a střípky myšlenek jsou nám podstrkávány až pod nos, ale my to vidět nemůžeme, protože jsou skryty a maskovány za záplavou jiných slov.

Spousta knih se nás snaží donutit zamýšlet se – vlastně veškeré dobré knihy. Někteří jedinci jsou ovšem tak úzkoprsí, myšlenkově zakrnělí a nedostatečně vnímaví, že nejsou schopni vnímat ty otázky, které nejsou očividné – ty jemné skryté hlubší otázky, které jsou schované a ponořené v pomyslném jádru knihy, povídky, básně či kteréhokoliv literárního díla. Jiné – zjevnější otázky nám všem srdcovým čtenářům naskakují před našima čtenářsky lačnýma očima a zahlodávají se nám hluboko do mozku – CO BUDE DÁL? PŘEŽIJE HRDINA?

Někdy nejsme ani v žádném případě schopni se odpoutat od světa a příběhu, který momentálně náleží nám a stává se naší druhou realitou kam sami utíkáme před vlastním životem a šedivou fádností stereotypu. Všude, kde jsme a kam kráčíme, uvažujeme nad tím, co se stane v další kapitole či v dalším dílu (leckdy mívám pocit, že autoři se sadisticky vyžívají ve způsobování knižních abstinenčních záchvatů, které vás systematicky napadají a my potřebujeme životně důležitě další dávku příběhu, protože jinak se nedočkavostí na pokračování téměř zblázníte – pozn.: dle mého hlavně díky tomuto vznikla takzvaná „fan-fiction“, která pisatelům přináší možnost překonat svůj hlad po určitém knižním, ale i filmovém díle.

Stává se, že někdy je nutkání opravdu tak nesnesitelné, že čteme na jakémkoliv místě, kde máme tu možnost (ačkoliv vášniví čtenáři si to vždy umožní sami za téměř jakýchkoliv podmínek… sama znám čtení pod lavicí a tak podobně). S citátem tedy naplno souhlasím a dovoluji si přidat vlastní výrok – „Knihy jsou jako alkohol – rozmanité… laciné, můžou zvedat váš žaludek, nekvalitní a odporně chutnající… některé si musíte gurmánsky a požitkářsky vychutnat, jiné vás pobaví a rozesmějí až do brzkých ranních hodin, kdy spánek nepřichází a vy zůstáváte sami se svými myšlenkami a nezodpovězenými otázkami.

 

Petra M.


Člověka je možno poznat podle knih, které čte“ (S. Smiles)

Tento výrok může působit na spoustu lidí povýšeně nebo snad i arogantně, já s ním však naprosto souhlasím. Stejně tak jako je možné poznat člověka podle toho, co poslouchá za hudbu, jaké nosí oblečení a např. jaké sleduje filmy, i knihy o nás vypovídají spoustu věcí. Každý člověk má svůj vlastní vnitřní svět, pocity a nálady a podle toho si i vybírá, co zrovna bude číst. A ten, kdo nečte vůbec, má svůj vnitřní svět malý či vůbec žádný.

Knihy jsou věc, která nás rozvíjí a je jen na nás, jaký směr si v tom rozvíjení vybereme. Samozřejmě že spousta lidí čte věci, kterým nerozumí, jen aby svému okolí dala najevo, že je chytřejší nebo snad vzdělanější, to však bývá dost často jen póza a zase to o nich něco vypovídá.

Není možné číst knihu, aniž by nás nějak neovlivnila, existují knihy, které nám změní život. V určitém věku to může být Harry Potter, jindy zase Mládí v hajzlu nebo Stařec a moře.

Já sama moc dobře vím, jaké to je, když ve vás kniha zanechá tak hluboký dojem, že změníte své postoje, názory nebo dokonce i styl a způsob života. Začnete vyhledávat lidi, kteří tu knihu také četli, bavíte se o ní a už jen to vás velmi formuje. Proto si myslím, že je úplně jedno, co čteme (hlavně, že něco čteme), každá kniha, kterou vlastníme, o nás může našemu okolí říct spoustu věcí. Ať už jde o inteligenci, povahu, dobrý nebo špatný vkus (i když to je subjektivní věc), či snad momentální rozpoložení (rozhodně nečtete ve stejné náladě Woodyho Allena a Franze Kafku). Každý si stejně postupně ustálí svůj literární vkus, stejně tak jako si ustálí své názory, a tak vlastně nic, co čteme v jakémkoliv věku není špatné, jen ke spoustě věcí musíme dozrát.

 

Tereza H.


„Bojte se člověka, který přečetl jen jednu knihu“ (D. Diderot)

Tak to mi teda řekněte, jak mohl pak Diderot vymyslet takovou blbost. Za celý svůj život jsem přečetl jen jednu knihu (dávám přednost časopisům) a nepřipadám si nijak nebezpečný. Knihy mě odmala nebaví, nezaujaly mě. Myslím si, že číst je ztráta času. Vždyť můžete dělat něco mnohem jiného, lepšího. Třeba hrát na kytaru, založit kapelu a třeba budete mít štěstí (jako já) a bude vás poslouchat půlka světa! Ano, zní to neuvěřitelně, ale snad o tom něco vím, ne? Nebo se můžete dívat na televizi, zajít do kina. Vždyť v kině jsou ty knížky zfilmované! Já vím, všichni říkají, že v knížce je to lepší, víc popsaný a ve filmu toho polovina není…, ale mě to prostě v tom filmu stačí. Radši si skočím do fitka, nebo budu dělat cokoliv jiného, než si číst. Co vám to dává? Jezdit očima po stránce a polykat písmena? Časopisy uznávám, tam jsou jen ty nejpodstatnější informace i s obrázkama. Mám po celém světě miliony fanynek, a myslíte, že kdyby se dozvěděly, že jsem přečetl jen jednu knihu, budou se mě bát? Ne, nebudou. Nejsem nijak nebezpečný! Ani hloupý. Tak se nad tím citátem zamyslete…

Anna J.


Pan Kadleček byl průměrný zástupce vyšší střední třídy. Dostalo se mu slušného vzdělání na místním gymnásiu; vzpomínaje však na svá školní léta, dokázal si vybavit pouze nepohodlné škamny a studenou podlahu, od níž ho zábla chodidla. – Jeden čas si tak mladý Kadleček podkládal nohy tlustým svazkem Shakespeara. To mu vydrželo až do chvíle, kdy si zneuctěného arcidíla povšiml profesor klasické filologie a uštědřil žákovi políček, klna a nazývaje jej „špinavým barbarem“. To tedy byl nejvýraznější dojem páně Kadlečkova dětství.

A vida, dnes je z toho nezvedeného kluka PAN PODNIKATEL. Jen se podívejte! Vidíte ho, jak stoje na pavlači, s královskou důstojností přehlíží své panství (totiž areál ZÁVODU NA ZPRACOVÁNÍ SARDINEK, s. r. o.) a melancholicky pěchuje tabák do dýmky? Načpak asi myslí?

Vpravdě pan Kadleček vzpomíná na onen tlustopis, na tu ušmudlanou šarléku, která byla předmětem povinné četby. Šlo vlastně o jedinou knihu, již kdy pak Kadleček otevřel, pročež se na ni pamatoval velmi dobře.

Rád z ní citoval (zpaměti, panstvo, zpaměti!): to si posunul tlusté brejle sic na kořen nosu, důstojně si odkašlal a s ukazovákem poučně vztyčeným spustil: Ah, jak groteskní byla ta karikatura hypokritského intelektualismu!

Nejhorší na tom nebylo, že pak Kadleček zjevoval tu šaškovskou masku akademika coby svou tvář; nejhorší bylo, že si ji nasazoval i stranou podia, doma před zrcadlem. Věru se měl za náramného Heléna a myslitele, velikého ducha a jemného, uměnímilovného vzdělance. Prohlásil teatrálně tuto ošoupanou bichli za KNIHU SVÉHO SRDCE. Byla mu světlejší nežli samo Písmo svaté, když tak na ni vzpomínal. Ještě jednou mu mysl zaletěla k Shakespearovu veledílu, na kterém svého času velkopansky spočívala Kadlečkova chodidla. Vybavil se mu přitom rovněž stařičký profesor, čertící se a div ne na pokraji deliria. Na podnikatelově zátylku jako kdyby na okamžik zase zaplanul otisk akademikovy dlaně – tehdy chlapec dostal první (a poslední) políček svého života.

„Ale tohle „poprvé“ nebylo nic,“ děl pan Kadleček, „poněvadž je zastínilo něco jiného. Toho dne jsem zaznamenal první vznět bibliofilského nadšení!“

Možná tento muž býval mohl být moudřejší, kdyby se od té doby setkal s více… políčky.

Anna P.


„Bojte se člověka, který přečetl jen jednu knihu“ (D. Diderot)

Kniha je prostředkem, jak si utvářet svůj názor na věci okolo sebe. Zpočátku nám ho formují rodiče tím, že nám čtou před spaním a říkají fráze typu: „Jé, tuhle knížku jsem zbožňovala, když jsem byla jako ty…“ a vy jim věříte, protože prostě proto. Později na vás mají taková doporučení přesně opačný efekt, protože rodiče jsou blbci. Tak se ale jeví v očích každého puberťáka a na oplátku v očích rodičů se právě z jejich potomka stává ten nejneovladatelnější a nejnadutější fracek pod sluncem. Ale nic naplat, knížka letí přes pokoj a dobrá rada taky. Nastává dlouhé období temna, kdy mladý člověk, bezpochyby osobnost, buďto na knihu vůbec nesáhne, a nebo udělá vše pro to, aby se vyhnul vkusu svých předků.

Po této době intelektuálního temna se s člověkem, prakticky vzato, můžou stát tři věci. První a nejobvyklejší možností je, když jedinec čte od všeho trochu. Paraliteratura, odborné knihy a občas i časopisy s recenzemi, mají v jeho knihovničce své nezastupitelné místo. Tito lidé tvoří většinovou populaci a jsou hybnou silou společnosti. Prvním, výše společensky postaveným extrémem jsou lidé, kteří čtou výhradně (nebo téměř) odborné publikace a vyjadřují se v terminologii, kterou obsahují.

Třetí skupinou jsou lidé, kteří patrně nepobrali moc rozumu sociálního uvědomění. V MHD je člověk může vidět, kterak jsou ponoření do bulvárních deníků, zvědavi, jak zase ten který dementní redaktor pošpinil jakousi veřejně známou osobu.

Život si plyne svým vlastním tempem a nastává období krize středního věku. V této době lidé obecně nejsou spokojeni se svým životem a tomu odpovídá i výběr četby.

Ženy velmi často utíkají k sentimentální literatuře, protože, přiznejme si, asi každá by chtěla mít doma, místo svého manžela, kterého velmi často přirovnává k chrápající obtloustlé opici, dokonalého muže bez vady.

Muži zase utíkají například k westernu, protože si chtějí připomenout dobu svým bezstarostných dětských her a touhu po dobrodružství.

Stáří asi žije už jen vzpomínkami a čte, co četlo v mládí. Nevím, to je ještě moc daleko.

A pak už je jen… smrt!

Sečteno a podtrženo, knihy a jejich výběr dělají z člověka to, čím je.

Kdyby měl někdo po celý život přístup jen k jedné knize, byl by navíc snáze manipulovatelný, než jiní…

Natálie D.


Člověka je možno poznat podle knih, které čte. (S. Smiles)

„Ona čte Mangu, chápeš to? Mangu!“ Viktor seděl v baru Namazaný králíček a poslouchal, jak si jeho kamarád Persival stěžuje na literární vkus své nové přítelkyně. „Já nemám nic proti komiksům, kdyby četla Káju Saudka nebo tak, ale ona čte Mangu!“ Viktorovi došlo, že musí zareagovat, jinak bude poslouchat pořád tu samou větu. „Co ti vadí na Manze?“, zeptal se Persivala. „To je snad jasný, ne? Vždyť to vypadá jako natištěný z počítače…“

Ale ono to je natištěný z počítače, jako všechny knihy, které se dnes tisknou.“, opáčil Viktor.

Persival se na něj podíval, jako by byl malé dítě, kterém musí vysvětlit primitivní věc. „Já to přece myslím tak, že to vypadá jako práce jednoho robota. Všechny ty příběhy – jsou jich stovky! Ale jsou všechny stejný. Přece žádná třicátnice, která to má v hlavě v pořádku, nečte něco takovýho. Člověka poznáš podle toho, co čte. Ach jo, budu se s ní muset rozejít.“

Viktor se zamyslel nad větou, kterou řekl Persival – člověka poznáš podle toho, co čte. On sám čte Lidové noviny, Charlese Bukowského, životopis Amy Winehouse a měsíčním o umění. Co to o něm vypovídá? Pokud Persival usoudil, že jeho přítelkyně je šílená, protože čte Mangu, tak si někdo jiný může myslet, že on je snob, když se zajímá o umění. Nebo ho lidé můžou odsuzovat za ten životopis Amy, ale on si ho koupil jen na čtení do práce. Pokud chce číst v práci, musí mít něco jednoduchého, ale zároveň zajímavého.

Přišel domů, vydal se k lednici. V kuchyni seděla jeho sestra, která u něj poslední dobou bydlí. „Co tady děláš tak pozdě?“ ptá se Viktor. „Jen piju tvoje pivo a zkoumám tvou komikovou encyklopedii.“ Viktora napadlo, že by mu mohla pomoci v jeho úvahách. „Co o mně ta encyklopedie vypovídá?“
„O tobě nic nevypovídá. Vypovídá o Staudkovi, Černém a o tom, který nakreslil Sin City.“
„Ale né, já myslel, co si myslíš o lidech, kteří tuhle knihu čtou.“
Sestra se zamyslí a chvíli přemýšlí. „Nejspíš jsou to lidé, které nebaví číst normální knihy, ale knihy s obrázky. Chtějí se taky něco dozvědět o autorech, takže uplně líní nebudou.“

„Hm, a co si myslíš, že můžeš poznat na lidech, když víš, jakou knihu čtou?“ zeptal se Viktor.
„To nevím, asi plno věcí. A možná taky nic.“ Vstala a šla směrem do svého pokoje a ještě dodala: „Chodíš moc často k Namazanýmu králíčkovi. Potom z toho máš plnou hlavu nedůležitejch informací.“

Viktorovi věta „Člověka můžete poznat podle knih, které čte“, nepřišla nijak důležitá, ale zase nebyla nedůležitá. Dlouho dumal nad tím, co pozná u lidí podle jejich knih. Přírodovědci, kteří věří v hmotné důkazy a vědu, mají plno odborných knih. Ten, kdo čte komiks a časopisy, je pořád trochu dítě. Čtenář detektivek rád přemýšlí o ději. Čtenáři hororů se rádi bojí. A tak dále. Ale co když někdo čte detektivku, vývoj genetiky a k tomu poezii?

Viktor si všiml, že už je ráno. Oblékl si svůj pracovní oblek a vydal se do kanceláře. Jezdí tramvají číslo 10, každý den v 6:49, ani o minutu později. Má rád cestu tramvají, může cestou dopisovat práci nebo sledovat cestující – to dělá nejraději. Některé už zná od vidění.

Jako třeba vystresovanou maminku se synem Tondou. Nastupují vždy o zastávku později než Viktor. Když je viděl dnes, přemýšlel, co asi čtou. Maminka čte možná časopisy, životopisy nebo zamilované romány. Tonda může číst desítky knih – dětské encyklopedie, pohádky, komiksy, nebo taky nic. Už, už měl chuť se zeptat, ale viděl, jak maminka Tondu peskuje kvůli trojce z dějepisu a raději se k nim nepřibližoval.

Zahlédl další známou. Je to nenápadní babička, jezdí tuto trasu každé úterý, podle toho Viktor pozná, co je za den. Zeptá se jí: „Dobrý den, vy tu jezdíte často. Můžu se zeptat, co ráda čtete?“
„Ale mladíku, já už nic nečtu. Mám slabé oči…“ Viktor z ní už nic nevytáhne. Tramvaj dál jede. Viktor si všimne pána vedle sebe. Má v ruce knihu. „Promiňte, ale co to čtete?“
„To je úžasná kniha. Je to příběh z Lávozemě, má to šest set stran, ale i tak nepřestanete číst, dokud nezjistíte, jestli získají nadvládu skřeti nebo trpaslíci.“
Viktor je trochu zmaten. „Co jsou to skřeti, není to stejné jako trpaslíci?“
Pán se na něj podívá s udiveným výrazem. A trochu zapáleně dodá: „To tedy nejsou“ Jsou jak voda a oheň. Jak něco takového můžete číst?! V Lávozemi by vás za to roztavili.“
„Co je to Lávozem?“ ptá se Viktor a bojí se další přednášky.
„Lávozem je úplně jiný svět. Láva je zdroj života, ale také zkázy…, promiňte, já už musím vystupovat.“

Pán zaklapne knihu a pospíchá ven, přejde ulici a je pryč. Viktor přeci toho pána trochu poznal díky knize, kterou četl. Tento pán zřejmě rád uniká do jiného světa a má rád dobrodružství. Imaginární postavy pro něj asi mají význam a smysl. I když Viktorovi přišla Lávozem dětinská a trochu šílená, pomyslel na to, co mu říkal Persival. Je Lávozem šílenější než Manga? Bude se asi muset poradit u Namazaného králíčka.
Na konci vagónu sedí opět ta žena, ta, která jezdí často tramvají, ale nikdy to není ve stejnou dobu. Došel k ní a zeptal se: „Dobrý den, mohl bych se zeptat, co čtete?“
„Ale vždyť já nic nečtu.“ Odpověděla slečna s úsměvem.
„To já vím, myslel jsem, co čtete obecně.“ Viktorovi přišlo čím dál složitější ptát se lidí, co čtou.
„Já čtu všechno.“
„Jak to myslíte všechno?“ zeptal se zmatený Viktor.
Kdyby opravdu četla všechno, co by to o ní vypovídalo? Všechno?

A tak se Viktor vydal na jízdu tramvají číslo deset se slečnou, která čte všechno.
Doteď se stále zabývá tím, co lidé čtou. A analyzuje, co to o nich vypovídá.

Lydie T.


Člověka je možno poznat podle knih, které čte. (S. Smiles)

Tahle věta na mě kouká den co den úplně odevšad. Mám ji pověšenou na ledničce, napsanou na záložce (kterou ale stejně nepoužívám, a tak mi leží na nočním stolku), v práci ji mám nastavenou jako tapetu na počítači.
Ale hlavně se na mě kouká z obličeje spousty lidí, které denně potkávám, mají ji na čele napsanou neviditelnou fixou, kterou vidím jenom já, svým, mnoho let trénovaným zrakem.
Za svůj život jsem vystřídala ne zrovna málo zaměstnání a pohybovala se v kruzích, které vždy nějakým způsobem, byť klidně i nepřímo, souvisely s knihami. Za tu dobu se u mě vyvinula schopnost, kterou mnoho lidí považuje za zbytečnou, ale pro mě se stala nesmírně důležitou – odhadnout charakter člověka na základě knih, které čte.
Za ta léta v různých nakladatelstvích, knihovnách, redakcích a knihkupectvích si troufám říct, že už v tom mám docela slušnou praxi. Tak například detektivky. Všichni lidé, co znám a kteří čtou detektivky, potřebují být pořád něčím – minimálně po intelektuální stránce – zaměstnáni. Bývají chytří, pracovití a jsou to perfekcionisté, kteří potřebují všechno dotáhnout do konce a všechno vědět. Bohužel díky tomu občas dokážou být poněkud otravní a vlezlí, protože mají tendence strkat nos do cizích věcí. Vždy ale stojí nohama pevně na zemi a uvažují racionálně. Naopak lidí, kteří čtou fantazy, jsou všichni, byť třeba v hloubi duše snílci. Realita pro ně není dost, a proto se snaží objevit svět, který staví na úplně opačných principech. Mají srdce rebela a svůj názor, i když ho pro ně nemusí být lehké vyslovit právě kvůli té bariéře, kterou před sebou, proti „reálnému“ světu, staví. Jsou přátelští, ale často nesmělí kvůli tomu, že se skutečného světa bojí. A v hloubi duše to navždy budou děti.

Fanoušci sci-fi zase touží po poznání. Bývají nadprůměrně inteligentní a zajímá je úplně všechno, ale nejvíce (…) technologii. Často jsou sami neobyčejně ambiciózní co se jejich zářné budoucnosti, která posune celé lidstvo na další úroveň týče, ovšem většinou jim chybí píle. Ovšem když se pro nějakou věc opravdu nadchnou, můžou dokázat velké věci. Mohlo by se zdát, že vámi pohrdají, ale ve skutečnosti je jen šokuje, že oni jediní mají takový zápal pro věc.

No a například lidé, co čtou humornou literaturu, bývají ve svém nitru poněkud zapšklí – nebo smutní, to už je jak kdo. Sám o sobě veselý člověk totiž nemá potřebu se ještě více rozveselovat, ale jen se někde (…) – a proto jakkoli (…) čtenář vtipných knih působí, vždycky za tím stojí nějaký problém. Tito lidé taky ovšem mají nesmírnou vůli a snahu s tím něco – byť v této povrchní novině – dělat, a třeba se naučit, jak věci nebrat tak vážně, ale právě kvůli jejich křehkému a nevyrovnanému nitru je velmi lehké je zranit.

A takhle bych mohla pokračovat donekonečna – o tom, že lidé, co čtou historické romány bývají staromódní a úzkoprsí, nebo že ti, co mají rádi cestopisy, prahnou po nových zážitcích. Ale věřím, že většina lidí by se mi stejně jen vysmála, tak si zbytek nechám pro sebe.

Možná pro ostatní není tak důležité, jaký literární žánr kdo preferuje, ale mě otázka „A co čteš?! Nikdy nepřestane bavit.

Veronika Z.