ŠKOLNÍ ROK 2012/2013
FEJETON
Ó, ty naše legíny
Dnešek, tak krásný slunečný den, od zimy jeden z prvních. My, legíny, vídáme všechny dny, každé počasí a všechna místa. Snad je to naším pružným elastickým materiálem a sexy sytě černou barvou, že nás Vltavína tak ráda a často nosí… Vltavína je skvělá dívka. Nechává nám absolutní volnost. Ostatní legíny, které potkáváme na ulici, jsou chudáci často stísněné, překryté různými sukýnkami, někdy kraťasy nebo, u těch odvážnějších, delšími tunikami. Vltavína nás nikdy nezakrývá, považuje nás za běžné kalhoty a k ní přidá jen lehké tričko. Věří nám. Věří, že zvýrazníme linii jejích nohou a pravděpodobně i myslí, že schováme její lehkou celulitidu.To se bohužel mýlí, protože my milujeme býti upnuté a ukazovat vše.
Ve škole, kam Vltavína chodí, máme mnoho kamarádek. Chodí tam různé legíny. Například legíny „ Angličáky“, které jistě budou z daleka. Zepředu jsou legíny Angličáky pošvihané záplavou anglických vlajek. Majitelkou legín Angličáků je Rosalinda. Ta má legíny zvlášť ráda. Když jsou tyhle unavené, tak si vezme jiné – legíny „Džíny.“
Ty totiž zase vypadají skoro jako džíny, až na to, že jsou také elastické a zdůrazňují Rosalindin ne moc pěkný zadek. No a pak má Rosalinda i dva druhy černých legín, to si pak hrajeme na sestry. A to se musí Rosalindě nechat, taky svoje legíny ničím nezakrývá, nechává je volně a pyšní se s nimi celými.
No, tak žijeme u Vltavíny ve škole, my legíny. A jak se tak holky kamarádí (a někdy se ani kamarádit nemusí, stačí, když se kamarádíme my, legíny), tak se tak občas sejde ve škole i mnohem víc legín a pak se pyšně procházíme po škole a ukazujeme všem krásné dolní části těla našich majitelek. A majitelky jen slastně vzdychají „ Ó, ty naše legíny.“
Anna S.
LÍČENÍ
Líčení fantastické krajiny
Pod borovým lesem, rozkládajícím se na příkrém svahu, se nacházela líně ubíhající řeka. Neměla žádné meandry, byla mělká, s písečným dnem a během letních veder vysychala. Jmenovala se Sidri a skřeti ze země Frendor se v jejích vlnách rádi smáčeli, voda z této řeky pro ně měla z neznámého důvodu léčivé účinky. Zásobována byla zejména v jarních měsících, když do mělkého údolí stékala čirá voda z tajícího sněhu, pocházejícího kdesi od pohoří Stender.
Říčka, která směrem od borových lesů stále nabývala na šíři a hloubce, zesilována četnými přítoky, tekla dál až do Bílého města, kde sídlila elfí královna Gwendolínia. To už z ní byl obrovský veletok a v místech třetího městského mostu po ní mohly plout i statné válečné lodě. To se dělo často, neboť elfové vedli válku s tajemným mořským národem Esengiri. Lodě jste tedy v nevysokých vlnách Sidri mohli spatřit každé jaro, když led v přístavech roztál a válečný konflikt bylo opět možno rozhořet naplno.
Jižně od Bílého města se krajina svažovala a nadmořská výška klesala. Sidri i zde neohroženě pokračovala svoji věčnou pouť a míjela severozápadní pláním, na níž se rozkládala nekonečná poušť Xyndyr, pojmenovaná podle mytického národa Xyndů, jemuž byla domovem.
Vyschlá krajina se před územím Skřetů měnila ve spálenou zemi, neboť tam vládlo zlo. Zde, v místech svého šestého kataraktu, měla Sidri, již jen dva dny plavby vzdálena svému ústí jen několik málo metrů. Jakmile překonala těžkosti skřetí země a hodně zakroucena minula skalnatou savanu, kde jíž živáčka nebylo, jako zjevení se řece na hranicích prvních elfích držav zjevil oceán. Byl čistý, modrý a jeho vody průzračné. Zde Sidri končila svoji pouť následována bytostmi, které s ní doposud sdílely její osud. Zde byla teprve svobodná.
David R.
ŠKOLNÍ ROK 2010/2011
„Studenti čtou a píší noviny“ – projekt společnosti Mafra (jaro 2011)
Po dobu 6 týdnů dostávají studenti Mladou frontu Dnes a v průběhu celého projektu je vyhlášeno několik témat, na která studenti píší svá zamyšlení. Stejně jako loni si můžete přečíst některé vybrané práce studentů 2. ročníku.
1. téma: Konflikt generací
Pokud jde o problematiku důchodu a celkově penzijní reformy v ČR, soucítím s postiženými, tedy lidmi v důchodovém věku. Mám dojem, že v tomto směru se vláda zmýlila. Dnešní důchody nejsou nijak krásné, dokonce bych řekla, že se současným stavem ekonomiky je pro tyto lidi problémem zaplatit normální, kulturně a společensky bohatý život společně se základními potřebami, které si každý z nich musí financovat, nemluvě o různých nadstandardních výdajích. Jestliže chce vláda šetřit, měla by se zaměřit především na to, kde se peníze ztrácí nejvíce a bez jakéhokoli důvodu, významu či viditelného výsledku. Ale je poměrně smutné, když chce koruny ždímat z těch, kteří jich mají minimum. Až se jednoho dne dostanu do důchodu, chtěla bych si po celoživotní práci, starostech a povinnostech trochu odpočinout a myslím, že vzhledem k věkové hranici, kterou v naší republice máme, je to naprosto pochopitelné. Důchodci opravdu nejsou tím pravým předmětem šetření. Nechala bych je v klidu žít. Děti, které mají dostatečně vysoký příjem, aby mohli svým rodičům finančně pomáhat a jsou v tomto směru ochotní, to tak dělají a dělat budou. Ale co ti, kteří děti nemají, mít je nemohli, nebo jejichž děti nemají zájem na finanční situaci svých rodičů? Nebo co když jim pomoci nemohou? Nerada bych, aby se tato otázka stala rozhodující v životě důchodců. Každý zkrátka nemá to štěstí, že má bohaté a hodné děti. Tak co potom? Možnost, že dostanou ve svém věku zaměstnání, je velice malá. Dnešní trh práce vyžaduje mladé, perspektivní a přizpůsobivé pracovníky. A zatímco budou důchodci bojovat o suchý chleba, budou se vyhazovat peníze na nesmyslné a nesmyslně dlouhé stavební projekty, na předvolební „rychloakce“ atd. Ale i na tom by se daly ušetřit miliony, nebo ne?
Anna S.
Srdečné sbohem důchodům
Dnes si spousta lidí dělá legraci, že být důchodcem ve světě budoucnosti bude větší fikce, než že jsou leckteré naše pseudocelebrity stoprocentně přírodními produkty. Je to jen rýpavý žertík, poukazující na nespokojenost lidí se stavem věcí, nebo snad smutně pravdivý úkaz toho, jak to tady má jednou vypadat? A skutečně jenom tady?
Francie k tomu taky nakonec přistoupila. Po dlouhých týdnech stávek, nepokojů a vyřazování benzinových pump z provozu (no, dlužno podotknout, že tam vždy trestali příkoří tak nějak, řekněme, s pochodní v ruce) již v minulém roce vláda Françoise Fillona přijala opatření, která posunou hranici důchodového věku na 65 let. Nic nového. To se v sousedním Německu stalo již před lety a bylo tomu tak učiněno relativně bez řečí. Jde však o vzestupný trend? Bude to takhle pokračovat donekonečna, kdy jednoho dne lidé budou pobírat důchod ve více než zralém věku? Stanou se skutečností roztomilé obrázky, na nichž se babičky pod plachetkou hrbí nad notebookem?
Princip tohoto problému je víceméně jasný. Díky přirozeně se zvyšujícímu průměrnému věku, způsobujícímu nárůst lidí v důchodovém věku, kteří se zároveň dožívají vyššího věku, je jasné, že dřív nebo později bude stát neschopen financovat důchodový systém. A – logicky – s nárůstem lidí s nárokem na starobní důchod klesá i počet těch, kteří jsou práceschopní či práce ochotní. Když si ten problém před sebe tak nějak rozložíte a podíváte se na něj z úhlů všech, kteří ho mají za úkol vyřešit (a snad v zájmu populace), není jejich práce rozhodně snadná.
Rada tedy není jednoduchá a mnohde je toto opatření nutné. Hlavně ať jej ale neodnášejí ti, kteří, v dobré víře, že si na důchod sami naspoří, naletí pochybným důchodovým fondům a nikdo jim v jejich situaci už nepomůže. Což je možná ještě palčivější.
David R.
Hrozí v Česku konflikt generací?
Stárnutí obyvatelstva beru jako vážný problém. Evropu tento „fenomén“ trápí už hodně dlouho a je zapotřebí nějaké změny, jinak budeme svědci postupného vylidnění našeho kontinentu. Samotný název tohoto jevu mi přijde poněkud zavádějící. Myslím, že název „stárnutí obyvatelstva“ je až moc mírný, možná by bylo dobré tu a tam říct „vymírání obyvatelstva“, protože počet narozených dětí na jednu českou ženu je 1,48. Počet nutný na zachování populace země je 2,1. U ostatních zemí Evropy je to stejné, někde i horší. Bohužel něco takového nelze změnit mávnutím ruky. Musela by se změnit mentalita celé generace. Jak? Jedině nějakým silným impulsem, který by změnil myšlení celé české populace(i evropské). Bůh ví, co to bude, ale doufám, že TO bude. Byla by opravdu škoda, aby zanikla civilizace, která během necelých dvou set let (nicotná doba v porovnání existence člověka) vynálezů vynesla lidstvo až na měsíc.
Jistě, během té doby se událo spoustu křivd, neštěstí a zbytečných konfliktů, ale to není žádná novinka. Násilí doprovází lidstvo od jeho vzniku a asi nás nikdy neopustí. Můžeme ho pouze krotit naší laskavostí a vzdělaností.
Řešení? Dlouho se jako řešení jevila ekonomická migrace ze třetího světa. Vznikla Multikultura, která pomalu mění tvář země. Multikultura jako politická doktrína byla představiteli hlavních evropských zemí poslána k šípku. Země západní Evropy si v šedesátých letech pozvaly zahraniční dělníky, postavili jim sídliště za městem, ale už neřešili, co s nimi dál. Neposkytli jim jazykové kurzy, prostě je neintegrovali do společnosti. Řešení leží v nás, v žádných politických nebo ekonomických změnách. Musíme to ale chtít.
Luděk Z.
VYPRÁVĚNÍ
Zadání pro všechny:
- kluk
- 18 let
- není z Čech, pochází z Kandaháru, žije tady
- leží u řeky, pod mostem
- má zavřené oči
- v peněžence má fotku dívky
- nespí
- svítí na něj zapadající slunce
- přemýšlí o té dívce
- rukou si prohrabuje vlasy, černé
- má k noze přivázaný kámen
- je pod vlivem omamných látek
- vdechuje letní vzduch
- má vousy
- slzy v očích
Je Radim. A je válka. On je voják, ona děvka, co mu zkazila život. Ne ta, která je v jeho srdci. Ta, která je okolo něj. Vyrostly mu vousy, neholil se. Tak, z trucu. Aby všichni věděli. Aby viděli jeho protest, že tu musí žít. V Čechách. Aby viděli, že sem přišel za ní. Ne za tou, která je okolo něj. Za tou, kterou má v srdci. A teď tu leží. Tráva ho šimrá. Doma nemají trávu. Ne. Ale tady je a je krásná. Most nad ním se zdvíhá jako nebesa. Chtěl by, aby tu byla. Přesně si vybavuje její oblou tvář. Linii krku, jež přecházela na sametová ňadra. Slunce zapadá. Proč? Světlo. Tma. A už je mu to fuk. Spousta věcí se neměla stát. Rukou si prohrabuje černé vlasy. Jizva od ní. Ne od té, kterou nosí v srdci. Od té, co je všude kolem. Proč vlastně pil? A proč tu není? Ticho. Pláče. Ne proto, co je všude kolem. Pro tu, co nosí v srdci.
Šárka Ch.
Chtěla bych vám vyprávět příběh, který svým způsobem ovlivnil můj život, ale nemohu se rozhodnout, jestli kladně, nebo záporně.
Nedávno jsem byla venku a viděla velmi zajímavou postavu. Ležela pod mostem a u nohy měla kámen. Když jsem se odvážila přijít blíž, zjistila jsem, že je to teprve kluk a ne nějaký ožrala, jak jsem si zprvu myslela. Snědá pleť a tvář zarostlá strništěm. Když zapadající slunce ozářilo jeho obličej, bylo vidět slzu, stékající zvolna po skráni. Měl zavřené oči, ale bylo vidět, že nespí. Asi mě uslyšel, protože otevřel oči a posadil se. Ze zarudlých očí svítil hněv a zoufalství. Teprve teď bylo poznat, že ten kámen u jeho nohou tam jen tak neleží, ale má posloužit k úplně jinému účelu. Sebevraždě. Mátožně se zvedl a lámanou češtinou mě oslovil jménem, které jsem neznala. Křičel na mě obvinění a výčitky, proč jsem mu to udělala. Zvedl se a s vítězoslavným úšklebkem popadl kámen a vběhl s ním přímo doprostřed proudu řeky. Za tři dny jsem v novinách uviděla oznámení o úmrtí mladého muže, nelezeného kus po proudu řeky Labe. Mohla jsem to ovlivnit nebo ne? Přesně tohle mi od té doby nedá spát.
Michaela S.
Černočerná tma skrývá vše, co lidstvo v blyštivém dni natropilo. Ač si hned neuvědomí, později toho tak i tak litují. Jeden takový žil v Kandaháru, sotva osmnáctiletý holomek, o životě věděl pramálo.Havraní vlas upadal do zapomnění v domněnce, že dál nic není. Letní čas, zapadá slunce pomalu a klidně. Hladina pobřeží je nehybná. Ale u řeky bezvládně leží onen mladík a proč tam leží? Oči má zavřené a přece nespí.
I veverka ze stromu naproti řece se diví, proč vyslovuje cosi nesrozumitelného, na člověka podivného, viděla mnoho s ním spojeného. Pod most ho dovlekli muži v oblecích, nasazený kámen u nohy visel delší dobu. Probouzí se se slzou v oku, myslí na dívku, jejíž fotografii střeží v peněžence.
Tereza B.
„….právě zde, pod Nuselským mostem byl včera nalezen mladý člověk. Věk, jméno, národnost není známá. Příběh je velmi zamotaný, protože měl na noze uvázaný kámen. Pokud byste o mladíkovi něco věděli, dejte vědět České policii, buď osobně, nebo na číslo 158. Pro televizi Propiska Andrea Keřová.“ Hned jak jsem tuto zprávu uslyšela a viděla jsem toho mladíka, bylo mi jasné, že jde o mého kamaráda. Neváhala jsem a ihned se vypravila na policii.
„Vy tedy toho mladíka znáte?“ ptal se mě policista, který se případem zabýval.
„Ano, je to můj kamarád,“ opakovala jsem informaci, o které jsem se zmínila už na recepci.
„Tak mi o něm něco povězte….“ Policista si připravil tužku a papír a byl připravený dělat si poznámky.
„Známe se tři roky, studujeme spolu na střední škole. Je to cizinec, přistěhoval se sem s rodinou. Pochází z Kandaháru. Jeho jméno je Saddám Abdul. Je mu 18let. Ve škole se už asi čtyři dny neukázal, což je velmi zvláštní, protože se ze školy nikdy neulejval,“ řekla jsem vše, co mě napadlo.
A dál nic nevíte?“ Policista byl stále připravený dělat si poznámky.
„Snad jen, že má černé vlasy, vousy, ale to víte, když jste ho našli,“ odpověděla jsem.
Policista se zamyslel a poprosil mě, abych se s ním šla podívat na Saddáma a říct, zda-li je to opravdu on. Nebyl důvod, proč bych neměla jít.
„Víte, ležel pod mostem. Našli jsme ho, když zapadalo slunce. Hleděl do něho a stále si pro sebe něco říkal. Byl pod vlivem nějakých drog,“ sdělil mi policista.
Vešli jsme do cely, kde Saddám ležel. Nemohla jsem ho poznat, byl úplně jiný.
„Je to váš kamarád?“ tázal se mě policista.
„Ano, je to on. Co to má v ruce?“ zajímala jsem se.
„Toto držel i pod mostem. V ruce má fotku dívky a stále má zavřené oči a u oka slzu…“
Nechápala jsem to. Tohle nebyl Saddám. Domů jsem odcházela s myšlenkou, která mě tížila celý večer. Co se muselo Saddámovi stát, že se ocitl až na úplném dně. Ani dívku na fotce jsem neznala…
Další den mě probudil telefon. Volal mi policista, kterému jsem vypovídala o svém kamarádovi. „Dobré ráno. Promiňte, že volám tak brzo, ale už máme případ vyřešený. Ozvala se nám slečna, která patří do party, kde se Saddám poslední dny zdržoval, než skončil pod mostem,“ sdělil mi tuto informaci s velice klidným hlasem a pokračoval dál, „nemohla byste přijet? Nechci to s vámi řešit přes telefon,“ poprosil mě.
„Samozřejmě, za hodinu jsem tam,“ odpověděla jsem a zavěsila. Byla jsem opravdu velmi napjatá. Stále jsem nevěděla, co se s ním opravdu stalo.
Na stanici už na mě čekal policista.
„Jsem rád, že jste dorazila,“ uvítal mě.
„To není vůbec žádný problém, ráda se dozvím, co se mu stalo, odpověděla jsem a čekala, co mi policista sdělí.
„Příběh se zdál opravdu zamotaný, ale spousta svědků nám pomohla, hlavně již zmíněná slečna z party, kde se Saddám zdržoval. Opravdu velmi nám pomohla,“ tak zněla jeho úvodní věta. Byla jsem velmi napjatá. Pokračoval.
„Váš kamarád padl opravdu na úplné dno. V sobotu se rozhodl, že půjde s kamarády do jednoho klubu v centru Prahy. Tam se seznámil s partou, která jede v tvrdých drogách. S touto partou se scházel celé čtyři dny. Proto nechodil do školy. Stále byli na nějakých párty.“ „Promiňte, že vás přerušuji, ale tohle vše vám řekla ta slečna?“
„Ano, všechny tyto informace víme od ní. Poté, co v televizi viděla, jak to může skončit, se rozhodla partu opustit a hlavně nám ve všem pomoci. Tak teď už budu pokračovat dál,“ podíval se na mě a čekal, zda nebudu mít nic proti.
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
„Tak tedy,“ pokračoval, „v neděli večer přišla k partě dívka, která se okamžitě Saddámovi zalíbila. Povídali si, tančili a samozřejmě požili i nějakou tu drogu. Od toho večera spolu trávili každý den. Vlastně jen dva dny, než dívka zmizela. Svědkyně říkala, že toto její chování bylo úplně normální. Náhle přišla a zase odešla. Většinou někomu zamotala hlavu a poté o sobě nedala nikomu vědět. Váš kamarád neunesl, že odešla,“ policista byl připravený pokračovat, ale já mu nedala šanci. Zajímala mě jedna důležitá věc. „A co ten kámen, který měl přivázaný k noze?“
„To se stalo když…“ Policistovi jsem přestávala rozumět. Slyšela jsem ho stále méně a méně, teď jsem slyšela hlas, který jsem znala moc dobře.
„Tak Jano, vstávej! Budím tě už asi 15minut! Musíš do školy,“ říkala máma.
„A co Saddám?“ ptala jsem se.
„Jaký Saddám? Něco se ti zdálo…“ otevřela mi máma oči,“ a dělej, musíš do školy,“ popohnala mě.
Tak tohle všechno byl jen sen? Ve snu se může stát opravdu cokoliv. Opět se nedozvím, jak dopadl příběh, který byl opravdu zajímavý a provázel mě celou noc….
Katka K.
Vyprávění bez zadání (listopad 2010)
Běžely jsme temnou uličkou. Pršelo. Zdálo se, že ulice lemovaná domy se zužuje, jako by nás chtěla uvěznit ve věčném smrtícím sevření z cihel a betonu. Noc byla temná bezhvězdná a vzduch lepil a dusil neproniknutelným tichem. I ozvěny hrobů, odrážející se od mokrého chodníku, zanikaly příliš rychle a nepřirozeně. Pouliční lampa na konci ulice, jediné skomírající světlo v širokém okolí, zablikala a zhasla. Rozhostila se všepožírající temnota. Zastavily jsme. Za hlasitého, vyčerpávajícího oddechování jsme čekaly, stály jsme uprostřed jednosměrné silnice, hned naproti rozbité výlohy dávno zavřeného krámu s obuví. Byly jsme jediné, kdo přežil. Jediní lidé. Poté co svět napadl nebezpečný virus QX72, většina obyvatelstva zmutovala nebo na následky viru zemřela, ale my, my jsem byly imunní. Dostaly jsme dar, avšak za cenu věčné samoty a viny. Do našeho teritoria se vloupal jeden z guliů, tak nazýváme zmutované lidi. Chtěly jsme ho zneškodnit dříve, než pronikne hlouběji do našeho sídla, ale nějak se to vymklo z našich rukou. Nebyl sám. Paralyzující mráz, který doprovázel jejich příchod, nás začal pomalu obestírat a kousek po kousku se zahryzával do našich těl. Odpudivý puch tlejícího masa se šířil vzduchem a nepříjemně štípal a požíral vnitřek plic. Za námi se zařinčením dopadla prázdná plechovka a za doprovodu skřípajících zvuků se koulela po prázdné ulici. Ticho. Tma. Dech.
Divná ostrá bolest v břiše. Teplo. Před očima se mi mihotají různé obrazy, symboly, cítím mátu… Podivné hřejivé teplo. Necítím ruce. Bílá cesta, stezka, chodba lemovaná symboly a znaky? Ne…. Tma, ticho. Nekonečná temnota v ničem. A ta vábivá vůně máty….
Monika Š.
„Kam běžíš?“ Zavřela kanystr a zamračeně sledovala dítě pobíhající okolo. Hlavně aby někomu nevběhlo pod auto. „Mamí, já mám hlad.“ Z auta se vykutálela holčička, opatrně obcházející auto a pumpy. Usmála se na ni a položila kanystr na zem, aby ji mohla chytit. Dítě nadšeně hvízdlo a rozeběhlo se přes kabely k matce. Skoro byla v jejím náručí, když jí odstrčil chlapec na stranu. Nezvyklé ticho benzínky přerušil zvuk tekoucího benzínu.
Celý svůj život se snažil dělat všechno dobře. Legálně, neporušovat zákony. Je lepší mít menší výdělek, než si odsedět deset let v lágru. Nebo ne? Nesnášel tuhle otázku. Otázku, která dokázala během vteřiny zpochybnit pět let jeho přepečlivé práce. I když teď mu to může být ukradené. Celý jeho život nazvali jedním velkým podvodem. Přitom se tak snažil. Nepil, nekouřil, ve společnosti se objevoval vždy s těmi správnými slečnami. Nikdo na něj nic neměl. Nebylo co mít. Byl úplně čistý, v trestním rejstříku ani škrábnutí, na předloktí ani jedna jizva po jehle. Začal znovu, s čistým štítem. Minulost smazal tak dobře, že si ji sám pořádně ani nepamatuje, jen ty naučené fráze, kterými vysvětloval odstranění tetování a jizev. Naprostá změna. Stačilo předstírat amnézii a prošlo mu úplně všechno. Rozvodové řízení, půjčka od banky. Nový živnostenský list, občanský průkaz i pas. Od základů změnil svůj život a minulost ho přece jen dohnala. Číhá teď na každém kroku, potměšile se směje jeho chybám.
„Zatraceně!“ zakřičel do prázdného auta. Ani sprostě nemluvil. Tak za co ho Bůh trestá tím semaforem. Netrpělivě zabušil prsty do volantu. A zase. Řidič v autě vedle něj se povzbudivě usmál. Když se mu místo přátelského ušklíbnutí dostalo jen odplivnutí na vlastní kapotu, odjel. Musí na mě být děsivý pohled, napadlo ho při pohledu do zpětného zrcátka.
V kufru mám nabitý revolver s otisky prstů největších zločinců v širokém okolí a on se na mě blbě směje. Kdyby věděl… Kdybych já sám věděl, co s tím mám dělat. Několik let nespatřil světlo boží a teď se rovnou projíždí po Praze. Navíc to vypadá, že se s Prahou budeme muset rozloučit oba. Navždy. Praštil do klaksonu. Konečně naskočila zelená. Prudce sešlápl plyn. Byl takřka na hranicích, když ručička benzínové nádrže začala závratně klesat.
„To snad ani není pravda!“
Zmateně kličkoval mezi vesnicemi, pendloval od chmelnice k chmelnici, v marné naději, že objeví benzínovou pumpu. Pomalu rezignoval, když spatřil miniaturní pumpu kousek od polorozpadlého nádraží. Natankoval a spatřil ženu s malým dítětem. Chvíli je pozoroval se smutným úsměvem na rtech. Taky měl ženu a děti, teď má jen – ohlédl se k autu – vražednou zbraň.
„Přidejte mi k tomu ještě Marlbora a pivo. To v plechovkách.“ Žena za pokladnou na něj vrhla ostražitý pohled. Vyslal k ní protivný škleb.
Ve skutečnosti neměl v puse cigaretu ani pivo hodně dlouho. Roky, dlouhé roky osvěty. Přitom miloval ten zvuk trhajícího se igelitu z krabičky, šustění tabáku o papír, když si vybíral svou cigaretu. První plechovku piva vypil na jedno polknutí. Jak bez toho mohl vydržet tak dlouho? Neúspěšně hasil dlouholetou žízeň. Třesoucí se rukou si zapálil cigaretu.
Znepokojeně sledovala muže, který se přiřítil jako šílenec a teď jí okukoval s pivem v ruce. Proč mu to ta pokladní vůbec prodala? Přitiskla k sobě obě děti. Snažila se holčičce setřít slzy.
„Vždyť se nic nestalo. Ta hodná paní to uklidí.“ Periferním viděním zpozorovala muže, jenž se k ní blížil. U úst mu žhnula cigareta. Byl tak blízko, že si na něj mohla sáhnout. Jako zhypnotizovaná sledovala, jak si kleká k ní a k jejím dětem, boty si špiní ve vylitém benzínu. Bez hlesu se dívala, jak potahuje z cigarety, jak se z ní uvolňuje žhavý popel a dopadá mu pod nohy.
Nestihla se ani nadechnout.
Alžběta N.
Budu vám vyprávět příběh, jenž vyplývá z detektivní zprávy, nebo spíš policejního hlášení ze dne 31. 12. 2007. Nejsem na to pyšný, ale snad se vám zalíbí.
Bylo studené podzimní ráno a já se procházel po Karlově náměstí. Myslel jsem na již proběhlé vánoční svátky se svojí rodinou. Ale to, co se mi mělo přihodit, bych nepředpokládal ani při mém povolání policejního důstojníka. Náhle jsem slyšel křik a před barem Černá kočka leželo tělo muže tak kolem čtyřicítky, řekl bych. Přivolaný doktor konstatoval smrt následkem otravy alkoholem. „Je mrtvý asi tak tři hodiny, podle toho jak…,“ ale už jsem to neslyšel, poněvadž jsem se odvrátil a šel jsem volat posily a záchranku. Odvezli ho do nemocnice a mně ten případ přidělili. A to jsem si chtěl užít hezkých pár dnů volna.
No tak jsem se dal samozřejmě do pátrání. Odpoledne mi však zazvonil telefon, který mi vyrazil dech. Je pryč. Ten mrtvý je pryč. A to měla přijít ještě soudní pitva. Co jim řeknu?
Musíme ho najít. Začíná se to zamotávat. Třeba se nezpil do bezvědomí. Třeba to byla vražda a teď vrah schoval mrtvolu a už se jí možná zbavil. Další telefonát. Televize. Tohle bude dlouhý den. Navečer jsem měl mluvit se svědky. Nikdo nic neviděl, ani nevěděl. Byl jsem z toho fakt hotovej. Tak jsem dal vyhlásit celostátní pátrání po mrtvole.
Další den ráno mi přišla zpráva z úřadu, že jistý pan Koudela se z ničeho nic probral v márnici a šel domů a teď se dožaduje vysvětlení. To jsem mu měl říci, že se nejspíš někde opil na párty a že ho považujeme za mrtvýho? Zas jsem byl hotovej. Ten zatracenej chlap na mě požadoval omluvu a přitom si za to mohl sám, prej že si nic nepamatuje, no bodejť by si něco pamatoval!
Nakonec to skončilo soudem. Ten chlap dostal odškodné 10 000 Kč a já byl před celým státem za pitomce. No tak jsem skončil a odstěhoval se s rodinou do Kladna, kde jsem přijal práci exekutora. Nejsem sice oblíben, ale to mi ani moc nevadí. Rodina mě v té kauze hájila a já je dost zaopatřil. A víte, co mi syn řekl před týdnem? Že chce být taky policista.
A já na to: „V téhle zemi? Když chceš pomáhat a chránit, tak jo, ale vždycky si stůj za svým a nenech se nikým ovlivnit, ani kdyby ti za to platili diamanty.“
Tak to vidíte, jak jsme na tom s vládním systémem a justicí. Ten ožrala si sehnal moc dobrýho právníka, a jak jsem dopad. Hájil jsem se sice sám, ale to je na další vyprávění.
Lukáš T.
ŠKOLNÍ ROK 2009/2010
Lyžařský a turistický kurz
Lyžařský a turistický kurz pro studenty prvního ročníku se konal od 3. do 10. ledna 2010 v Harrachově. Následující texty jsou studentskou reflexí této akce. Studenti volili různé žánry, se kterými se seznamují v literární teorii, od poemy přes pohádku až po romaneto.
Lyžařský výcvik aneb Vrchol na dně snu (Úvaha s uměleckými prvky)
Vločka za vločkou padaly bílé beztvaré chomáče snů, zaplňujíce mi mlžné sklo zasněných očí. Není krásnějšího pohledu než toho, kterým se díváte z vrcholu kopce na svět ležící před vámi. Na nový svět, novou cestu, spousty cest. V té chvíli patří vše jen vám, je vám to vkládáno do rukou jako dar a záleží pouze na vás, jak to použijete. Myslím, že to je ten zlomový okamžik, ta nejhezčí chvíle v jedné ze spousty scén života.
Vyšplhat se na vrchol, nadechnout se a uvědomit si, že budoucnost patří jen mně. Rozhlédnout se po nekončících lesích, které se táhnou po obzoru jako hřbet staletého spícího draka, který si hlídá svůj poklad. Uvidět v každém slunečním záblesku špetku nové naděje a za každým dalším vrcholkem objevit pohár odvahy, odvahy na cestu dál, cestu vpřed. Rozhodnout se. Řítit se vstříc novým dálkám, přetrhávaje svou vlastní rychlostí zmrzlé pavučiny osudu a rozbíjejíc střepy překážek, značit si svou vlastní cestu.
Monika Š.
Lyžařský výcvik aneb Jeden pohled (Báseň s epickými prvky)
7:30 Ústí nad Labem hlavní nádraží
prázdný kupé…. Praha hlavní nádraží
Ať jsme bičovali kopec záplavou adrenalinu
ať jsme se jen tak brodili sněhem
či těšili na večeři, čekal jsem
… na stíny pod dveřmi
Tápání po pokoji a Samova apatie
Únava postavila…něco málo
…éterická víla
V kroužku se zaprášeným kobercem
v kuchyni když stoupala pára
…seděla na židli.
Vítr…
Dochází ponožky i trpělivost
Celkem jsme se nasmáli
Noci byly divoké…ale bez záblesku rudé clony.
Dny byly prázdné…ale s plnými pohledy
…topení moc nehřeje.
Nic se nestalo
Snídaně
Kafe
Půjčíš mi šampon?
Pod fialovým nebem, možná za to cigáro to stálo
Nic se nestalo…
12:30 Praha hlavní nádraží
Láďa Z.
Sobota aneb Příjezd (Báseň)
Horský vzduch, zima a klid
Město opustit!
Přijet, vybalit a na svah jít.
Koupit permici a pořádně si zajezdit!
Ne, ne zajezdit!
Schopnosti předvést, do družstev se rozřadit.
Odpoledne na svahu být,
pak na večeři jít.
Večerní aktivity, s ostatními zapařit,
s úsměvem lehnout si,
městu utéci.
Tomáš P.
Středa aneb Nejzajímavější den na lyžáku (Povídka)
Byla středa. Z nebe se snášely malé vločky a vrstvily se na zábradlí. Budík, který nás měl v půl osmé vzbudit, ležel zamáčknutý v peřinách a tiše žaloval na toho, kdo ho vypnul. V pokoji bylo ticho a klid. Až moc velký.
„Avo, vstávej! Je 8:01!“
Vyřítily jsme se z postele, pokusily udělat něco s trčícími vlasy a utíkaly do jídelny. Většina lidí už tu byla, až na kluky z velkého pokoje. Ti asi spí. Zasedli jsme ke stolu doufajíce, že profesoři nic neviděli. Po vypití příliš horkého a sladkého čaje jsme si vyslechli pana profesora Šimáka. V půl desáté sraz! Super.
V pokoji ležíme v posteli a smějeme se. M.A.S.H. je skutečně pěkný seriál.
V půl desáté jsme již vzorně nastoupeni. Po krátkém rozježdění v zákoutí jdeme na vskutku stylovou soutěž – slalom. Jedno kolo. Zatáčka v lese je vyježděná na hlínu, ale máme před sebou ještě jednu výzvu. Jede se podle pořadí. A já, s nejlepším časem, jedu poslední. Při mém slalomu v lesní zatáčce už rozkvétají fialky. Ve dvanáct to balíme a jdeme zpět do chaty na oběd.
Po poledním klidu odcházíme prohlédnout si sklárnu. Fascinující. I největší povídálkové utichli a se zájmem se rozhlížejí. Paní průvodkyně mluví česky k nám, německy k turistům. Legrační. Poté samostatná prohlídka muzea skla, z níž se někteří vypařují do hospůdky. Při cestě zpět návštěva Mumlavských vodopádů, které jsou, obzvláště teď v zimě, úžasné. Návrat do chaty, s mezizastávkou v pizzerii.
Při večeři do jídelny přiskotačí veselý chlapík od horské služby, který nám vysvětluje vše o bezpečnosti na horách. Poté ještě pár her ve společendě a spááát. Že měl tohle být odpočinkový den? Brzy usíná dokonce i Monika, největší nespavec.
Šárka Ch.
Středa aneb Vše bylo bílé, všude sníh (Poema)
Šedý rozbřesk mrazivý
Bílá zem a bílo všude.
Jen vstala, záhy za úsvitu,
už do přírody pospíchá
skupina pěší, nevnímá teď citu
neb v kopci se hned udýchá.
Dnes cílem jejich v bílém světě
jest Kořenov, a zdá-li se,
že je to pro ně víc jak v dáli,
pak věz, že můžeš mýlit se.
A hle, již chladem dech se úží,
květ jinovatky stříbří vlas,
na lících všech zříš rudou růži,
na rtech však úsměv zas a zas.
Ti bílým krajem odhodlaně kráčí,
tu pustým lesem, tu cestou pevnou jdou
a všem se v očích radost němá zračí.
I tiché nádraží již mají za sebou.
Vše bylo bílé, všude sníh,
ten ležel tiše v celém kraji,
na střechách, plotech, na větvích,
i chodci bílí se teď zdají.
Ach, tenhle zimní obraz kraje
vám připadá snad naivní,
to však jen čistá příroda je,
vše půvabné jest v ní.
Však vraťme se zpět k hrdinům,
jež nechali jsme kdesi v dáli,
kteří již sešli do údolí,
na jehož dně teď stáli.
Minuli bystřinu průzračnou a chladnou,
jež tiše se sněhem klikatila,
seběhli dolů na louku bílou, zrádnou.
Zde skupina se k sobě obrátila.
Několik možných návrhů,
pár tichých, klidných chvílí,
to stačilo by vyrazili
dál vzhůru k svému cíli.
Teď zbývá jen stoupat vzhůru,
kde Kořenov již měl by být,
však pohleď ještě tam na kopec,
kde zubačku lze v svahu zřít.
Tu se ale všechno mění:
Začíná zas padat sníh.
Nejsou to však měkké vločky,
do nichž vjíždíš na saních.
Jsou to ostré přímé střely,
jež bodají tě do lící,
jež promočí tě během chvíle,
jsi-li jdoucí neb stojící.
Ta skupina však přestatečná
pokračuje v cestě dál,
ať zdá se cesta nekonečná,
každý by rád vytrval.
První metry Kořenova
mají všichni za sebou,
z oken zástup dětí mává
těm, kteří tu sněhem jdou.
Náhle oko každého zří,
jako ostrov v širém moři,
chatu, teplo, jídlo, klid,
kde jinde se usadit?
Když poutníci se nasytili,
s to vyrazit opět byli.
Vždyť zbýval jim už pouze kus,
tam k místu, kde stál autobus.
Času teď měli víc než dosti.
I rozhodli se být dnes hosti
a navštívit ten hřbitov zdejší,
kde stály hroby nejskromnější.
Starý to hřbitov pod sněhem kdesi,
moc z něj teď není, něco však přeci.
To něco poutníci pohledem hladí,
potom však odchází v dál.
Anna S.
Středa aneb Slalom, sklárna, Mumlavské vodopády, přednáška Horské služby (Pohádka)
Bylo nebylo jednou v Harrachově. V tamní chatičce se usadila třída K1 ze školy knihkupecké se svými učitelkami. Jednou takhle ve středu měli jiný program dne než normálně. Místo toho, aby se proháněli po sjezdovce jako volní ptáci, museli projíždět takovými divnými tyčkami, říká se tomu prý slalom. Ty tyčky na děti opravdu nebyly hodné. Byly tak drzé, že jim stály v cestě a jako by křičely: „Jestli mě neobjedeš, tak bude zle!“a ještě je zdržovaly. Děti však byly statečné a tyčky porazily. Sice pár dětí nedokázalo uhnout poslední tyčce, která byla opravdu zákeřná a postavila se hodně do cesty, ale nakonec i ta byla zdolána.
Odpoledne si vyrazily do pohádkově zasněženého Harrachova. Byly se podívat, odkud se berou skleničky. Bylo to opravdu zajímavé, byly tam takové bytosti, ani ne skřítek, ani ne obr, tak něco mezi tím. A tyto bytosti měly dlouhé tyče a na koncích byla průhledná hmota. Ty bytosti s tím jen párkrát otočily a pak to ponořily do zvláštních sudů a najednou z toho byla sklenička; asi nějaké kouzlo. Bohužel jim ale neprozradily, jak na to.
Po této zajímavé ukázce se šly projít do kouzelného lesa hledat vodopády Éterické víly. Děti byly hrozně zvědavé, jestli vílu uvidí, ale bohužel ne. I když, co když byla někde mezi nimi a ani to nevěděly? Večer pak přišel takový starý mužíček z hor a vyprávěl dětem příběh o tom, jaké je to na horách a jak by se měly chovat. Asi to nebyl čaroděj, ale měl opravdu spoustu zajímavých předmětů, které se jen tak nevidí. V noci pak už děti spaly tvrdým spánkem, zatímco venku chumelilo…
Eva K.
Pátek aneb Šestý den setrvávání knihomolské K1 v prostředí Harrachovského martyria. (Příběh)
Začalo to asi jako vždycky, ránem.
Tenkrát jsme museli na autobus a jeli jsme až do vsi Smržovka, abychom se vydali na sáhodlouhou cestu až k rozhledně Černá studnice. Cestou jsme procházeli krásnou přírodou plnou sněhu a všudypřítomné oslepující běloby. Já, starý romantik, celou cestu prskal nudli, protože jsem zápasil s rýmou, ale moje strádání brzy nahradila vidina příjemné restaurace, v níž jsem se po výborném pokrmu opět utkal tváří v tvář své staré fobii. Placení v restauracích. Děsivá dýška cenila zuby, odporný účet prskal jak starý papiňák a vilná hydra, která se převlékla za číšnici po mně chtěla platbu. Já, matematický impotent, musel odevzdat (za pomoci jednoho dobrodince) příšeře s drápy cash a jít si lízat rány.
Návrat na chatu byl krásný. Nejen já jsem si při průchodu zasněženou nádherou připadal jako v pohádkové Narnii. Tímto však bylo romantice pro tento den učiněno zadost a já se s ostatními vracel na konci dne hlavně zchvácen a unaven po nekonečném pochodu do chaty, jež mě uvítala chladem mého pokoje.
Večer nám přítomným vyprávěl profesor Šimák něco o lyžování, nechyběla ani, bohužel podle některých, rázovitá ukázka představení z pověstné popovské produkce, plná extravagantních projevů, ale v paměti mi zřejmě navždy zůstane děsivá scéna zrození zla v podobě starší číšnice.
David R.
Pátek aneb Černá studnice (Romaneto)
Byl poslední den lyžáku, mrazivé ráno, po slunci ani památka, možná zmizelo navždy.
Zdáli se ozve psí zakňučení jako vzpomínka na tento týden.
Všichni ještě spí, stojím u balkónových dveří…jen já a ticho.
Dnes už nepůjdu lyžovat…vyměnil jsem se s Frantou a přidám se do pěšího družstva.
Někdy po desáté hodině vyráží skupinka pěšáků na svou cestu.
Nastupujeme do autobusu a dostáváme mapky s vyznačenou trasou.
Začínám si připadat jako voják, co jede na výsadek.
Všichni mají vážné tváře.
Strach je jako nemoc, dostal se do nich a pomalu rozežírá jejich klid.
Mě už rozežral celého.
Kdesi v horách, daleko od domova, autobus lemuje klikatou cestu.
Všude jen lesy, sníh a kameny obalené sněhem.
Mohli by mě vysadit hned v téhle zatáčce a já bych nevěděl, jestli jsem na místě.
A moje figurka se dál pohybuje po hrací desce, kostky mají vysoká čísla…
Po půl hodině konečně zastavujeme.
Horská vesnička, chladné domy, mrazivé pohledy a zběsilý tlukot srdce…
Pohybujeme se celkem rychlým tempem.
Každý na sobě cítí pohledy z oken přilehlých domů.
Záclony se chvějí, okenice čas od času zabouchají.
Po lidech však ani stopy.
Na konci vesnice, na vyvýšeném bodě se skupinka zastavuje.
Mezi vrchy jsou vidět dvě stavby.
Ocelový obr se tyčí nad okolními domy jako strážní věž.
Kousek opodál šlo spatřit náš cíl, stavbu z betonu s železnou kopulí…Černá studnice.
V jednu chvíli mám pocit, že se na jejím vrcholu něco leskne, zrcadlo, dalekohled, nebo jen
výplod mé mysli, která propadla beznaději z tohoto pustého, bohem zapomenutého místa?
Jedno bylo jisté, kdosi nás tam zezhora sledoval…
Začíná stoupání, cesta je kluzká a každé slovo se v ozvěně hlubokých lesů opakuje dvakrát.
Nic není slyšet, žádný zpěv ptáků, šum lesa.
Ticho.
V trojici se skupině trochu vzdalujeme, jdeme na vlastní pěst.
Za každým stromem může číhat nebezpečí, viděl nás, viděl, jak vstupujeme do lesa.
Cesta nebere konce, jako bychom chodili v kruhu.
Rozcestí, cesta se zde štěpí na tři strany.
Je tu i dům, zřejmě v něm nikdo nebyl velmi dlouho.
Poslední zbytky klidu nahlodává myšlenka, že tady v okolí byl naposledy spatřen sériový vrah.
Měl namířeno do Polska, tak to alespoň říkali ve zprávách.
Mohl to být onen třpyt co jsem spatřil na věži|? Je možné, že to je on?
Na zahradě domu jsou psí stopy, ale žádný pes.
Je to kost, co jsem tam viděl? Možná byla lidská.
Mohu hádat, co dobrého bylo k večeři.
Všichni cítí, že cíl je již na dosah, zbývá několik set metrů.
Procházíme okolo kovového monstra, tyče jsou pokryté hustou vrstvou ledu.
Poslední zatáčka, napětí vrcholí a bodá mě na srdci.
Co nás může potkat, co když na nás čeká mezi dveřmi věže.
A je tu, mohutně se vzpíná, sníh mi padá do očí, začínám slzet.
Blížíme se ke vchodu restaurace a zjišťujeme, že věž je zavřená.
Zblízka už nevypadá tak strašidelně jako zdáli.
Možná že toto všechno bylo způsobeno jen nedostatečným množstvím jídla v mém žaludku,
možná jsem mlel z hladu, ale co když tohle všechno byla pravda?…
V příjemném prostředí restaurace s malým krbem si dáváme dobré jídlo a já zaháním všechny špatné myšlenky.
Dominik Č.
Cvičení v české literatuře: tvorba krátkého textu na téma „V pátek ráno“ v duchu lyriky, epiky a dramatu (podzim 2009)
Lyrika:
V chladném pátečním vzduchu je cítit naděje, naděje na příští hodiny strávené svobodně. Bourá a ničí útlak čtyř stěn předstírajících svatyni moudrosti. Přesto se ještě musí sloužit poslední mše. Utápím se v iluzorním chaosu v záhybech lebky, mhouřím oči. Otevřou se. Je páteční ráno, vítr v korunách stromů.
Láďa
Páteční ráno
Z budíku ozval se hlas
do probuzení v závoji tmy nastal čas
Podlaha studená je jako led
tohle mě ze snění probere hned
Po cestě na vlak už se rozednívá
slunce už se chvěje, vybledlost barev v jedno splývá
Páteční ráno, přeplněné nástupiště
vločky sněhu padají do kolejiště…
Dominik
Přemýšlím, co jsem dělal v pátek ráno. Má paměť si to nepamatuje, co se děje?
Už si vzpomínám… Plakal jsem nad ztrátou své lásky…
Katka Ko.
Venku padá sníh
a ty ještě spíš
že je pátek ráno
na to nemyslíš
Myslíš jen na sny
které se ti zdají
které ráno zmizí
a kouzelnou moc mají
Veronika
Lyricko-epický text:
Ze snu mě vzbudilo odporné řinčení budíku. Náhle se do mě dala zima. Peřina je i s polštářem na zemi, divoké sny. Třísknul jsem rukou do budíku a bez zájmu s ním mrštil o zeď. No co, mám jich spoustu. To není důležité. Důležité je to, jak ten sen dopadne. Zvedám polštář a deku ze země a snažím se spát dál. Chci vědět, kdo byla ta žena v červeném. Chci spát, spát…
Láďa
Uprchlíci
Sníh se snášel z oblohy spolu s namrzlým deštěm a ledový vítr jim bičoval tváře. Chlad se zavrtával do tenkého oblečení, jediného, které měli. Tváře většiny byly propadlé, ale v očích blikala světélka štěstí. Dostali se přes hranice do Čech! Začnou nový život a jejich děti nepoznají, co museli poznat oni. Stáli v zasněženém lese a plnými doušky sáli svobodu.
Policejní zpráva ze dne 13.10. 2009: „V pátek 13.10. 2009 ráno v 5h byla za hraničním přechodem se Slovenskou republikou zadržena skupina uprchlíků z Ukrajiny. Byli posláni do uprchlické ubytovny, kde čekají na rozhodnutí soudu o jejich dalším osudu. Pozn.: Soudce se kloní k odeslání zpět do Ukrajiny. Vlastimil Novotný, policejní vyšetřovatel“
Šárka
Procitl se strašným pocitem. Dneska se něco stane. Věděl to téměř jistě. Ten pocit mu svazoval všechno myšlení a on se se staženým hrdlem napil z hrnku. Vzápětí zblednul. Opět si spletl hrnek s nočníkem a následujících pět minut klel jak dlaždič, hudraje zároveň na šedivost a beznadějnost tohoto rána. Chtělo se mu řvát, pocity se v něm míchaly, zejména ve chvíli, kdy si do misky nasypal Propesko a zalil vodou od kaktusu. „Světe!!!“ vyhrknul a vyskočil ze židle. „Chceš mě, peklo?! Volám po tobě! Chceš mě? Tak si pro mě pojď! Ale já ten test z české literatury psát nebudu! Pro plameny pekelné! Nikdy!“
„Ahoj, jak ses vyspal do sobotního rána?“ zvolala přicházivší matka.
„Ehm…vlastně docela fajn…“posadil se a napil se zhluboka ze své sklenice.
David R.
Anabel se se zájmem dívala na Toma. Mluvil s její matkou a přitom si pyšně podupával nohama. Anabel nenapadlo nic lepšího než za ním dojít a poklepat mu na rameno. Narcisticky se otočil a pohlédl jí zhluboka do očí. Ihned ji přešla odvaha, ale místo aby utíkala do bezpečí svého pokoje, stála tam jako solný sloup. Znuděně pohlédl na hodiny a vyrazil k východu. Anabel čekalo rozhodnutí o dalším osudu jejího života. Nakonec nechala odejít lásku svého života a doufala, že se v jejím už tak temném světě mihne další světlo, pro které bude moci žít další den. Toto páteční ráno si bude pamatovat jako jitro svého smutku, lítosti, ponížení a také bojácnosti.
Katka Ka.
Epika:
Ráno probuzen sirénou vstává z postele Pavel. První myšlenkou, která ho napadne je: Zase do práce! A došlo mi kafe…Ještě zcela neprobuzen se dokolébá do koupelny a rozhlédne se po kartáčku a pastě na zuby. Nedokonale vymáčkne poslední zbyteček pasty na kartáček a provede zubní hygienu. „Udělej mi prosím taky jedno kafe!“ozve se Martina stále ještě zalezlá v posteli. Společně posnídají a oba vyrazí opět do práce. Myšlenkou obou je: Konečně víkend!
Tomáš
Probudilo mě ostré světlo zimního slunce pronikající mezerou mezi závěsy. Vstal jsem, na nohy si nasadil beránkové papuče, přes ramena jsem si přehodil svůj fialový župan a vydal jsem se do kuchyně. Na stěně vedle lednice visel kalendář. Byl pátek. Otevřel jsem lednici a natáhl ruku pro tavený sýr a mléko. „Brr.“ Zamrazilo mě po celém těle. V té lednici je ale zima.
Anička
V pátek ráno musí vždy pradlena Libuše vstávat dost brzy. Čeká ji práce na celý den. Vyprat svému pánovi týden staré spodní prádlo… Libuše si povzdechla: „Tak doufám, že se tam neobjeví zase nějaké dámské spodničky.“ Přes tuto obavu se dala do práce. Vtom ovšem vešel nečekaně pán, vzal ji za vrásčitou dlaň a odvedl ji k sobě do načančané ložnice… Spodniček se Libuše přece jen dočkala, ale štítit se jich nemusela.
Katka F.
V pátek ráno jsem vstala jako každý den, unavená a nevyspalá, ale co se dá dělat. Příjemným překvapením ovšem bylo, že mi maminka připravila snídani. Toto páteční ráno bylo deštivé a mrazivé, důkaz toho, že se brzy dostaví zima. Hodila jsem na sebe kabát a šálu, pozdravila se se sestrou, která právě vylezla rozespalá z postele a vyrazila do toho mrazu.
Eva Ku.
Drama:
V kuchyni
Maminka: Dělej, hoď do sebe tu snídani, ať nepřijdeš pozdě do školy!
Hugo: No jo porád! Ještě si stejně musím vyčistit zuby.
Po chvilce
Maminka: Už jsi hotovej?
Hugo: Jo, už jsem, jen se ještě učešu. Jo a co je vůbec za den?
Maminka: Je pátek, a kupodivu ráno.
Pak společně odcházejí.
Nikola
Máma: Vstávej lenochu! (hodí po něm hrnek)
Syn: Dyť jo, hergot! (chytí hrnek a naleje do něj čerstvý terpentýn, který jeho máma nazývá kávou)
Hm… dneska se povedla. Taková kovová chuť!
Máma: Viď? Ale užij si to, od zejtřka máš čaj, takže skočíš pro Fridex!
David R.
Lucka: Dnes je ale krásné ráno.
David: Proč myslíš? Vždyť prší.
Lucka: Já vím, ale je pátek. Zítra je náš den.
David: Ach ano, máš pravdu. Koupil jsem ti dárek.
Lucka: Štěně! (nadšeně)
David: Ne, neřeknu. Je to překvapení. (tajemný úsměv)
Míša
