Tvorba studentů

ŠKOLNÍ ROK 2008/2009

 

Slohové práce z českého jazyka

Úvaha: Krásný, štíhlý, úspěšný, opálený – symbol člověka dnešní doby

V našem životě nás obklopují různé vlivy, jež formují náš způsob vnímání okolního prostředí a světa, v němž žijeme. Současná společnost vyžaduje od člověka, aby plnil stále více nároků, musí se stát živoucím ideálem krásného, úspěšného jedince, deroucího se stále vpřed, na vyšší pozice, za vyšším platem, větším a luxusnějším autem či domem, nikdy nesmí být zcela spokojen. Jen takový člověk může dosáhnout úspěchu a uznání. Trochu mi to připomíná Darwinovu teorii vývoje druhů o tom, že jen ti nejdravější a nejsilnější přežijí. To by však znamenalo, že se lidé chovají jako zvířata, ponoukáni svým egoismem a pudem sebezáchovy, bez ohledu na potřeby a životy ostatních.
Opravdu jsme tak špatní?
Myslím, že ne, jen jsme se dostali do slepé uličky, kam nás zahnaly kroky dřívějších generací, leč bylo by špatné svalovat vinu jen na ně. V současnosti máme sice problémy, které vyplývají z našeho nehospodárného, neuvědomělého a sobeckého způsobu jednání se světem i se sebou samými, je pravdou, že na každém kroku jsme zaplavováni plytkými produkty moderní kultury, jež vede mnohé z nás do služeb mamonu, a že se stále více podřizujeme ikoně krásných, bohatých obchodních makléřů, buď abychom se jimi někdy v budoucnu sami stali, nebo aby nás okolí nevyloučilo ze svých řad jako cosi zvrhlého, zkaženého a nenormálního, takzvané nepřizpůsobivé jedince.
Leč položme si otázku, opravdu se v onom moři kalu nenajde perla, je veškeré dobro odsouzeno zaniknout jednoho dne v temnotách? Snad je můj názor příliš idealistický, snad nejsem schopen vidět problém v celé skutečnosti, leč myslím, že ani největším tvůrcům současné pokleslé bulvární kultury se nepodařilo, a doufejme, že ani nepodaří, pohltit všechny citlivé mysli tohoto světa, toužící po skutečném poznání, umění a krásnu. Je stále mnoho těch, kteří dávají přednost skutečným, trvanlivým hodnotám před zlacenými náhražkami, za něž nás privilegované koncerny nabádají vyměnit nemódní a zastaralé ideje. Z tohoto konfliktu, neboť střet těchto dvou natolik rozdílných myšlenkových proudů a zájmů nemůže vést k ničemu jinému, zatím žádná strana nevzešla jako vítěz. Je jen na nás, jaký způsob života si zvolíme, jaké prvky přijmeme, či odmítneme, leč měli bychom se rozhodovat vždy jen svým rozumem a smyslem pro to, co je dobré a správné, nebo špatné. Myslím, že je na první pohled jasné, co má skutečnou hodnotu, a co je jen pouhým stínem v Platónově jeskyni.
Co by podle vás mělo mít větší cenu, nové, nablýskané auto, reznoucí časem zapomenuté v garáži, či myšlenky umělců, filozofů a dalších velkých tvůrců, jejichž díla uchvacují svou vnitřní vybroušeností i v dnešních dobách? Oč živější je Ilias a starodávné eposy a hrdinské písně před současnými autory, píšícími jen pro lesk a slávu, a nikoliv pro umění samotné.
Proč jsem se rozvyprávěl právě o tom? Podle mého, možná mylného, názoru je právě kultura zrcadlem, v němž se odráží pravá podoba lidí všech vrstev, národů a věků. Zdá se mi, že současnost v některých ohledech ztrácí něco pro mě velmi důležitého, smysl pro lepší stránku člověka. Nevím, co bychom s tím mohli dělat, ale zdá se mi to smutné.

Martin S.

ŠKOLNÍ ROK 2007/2008

Studenti si pro slohovou práci vybrali určitou věc, kterou popisovali očima někoho (či něčeho) jiného.

Věc: stůl
Pohled: zamilovaná židle

Ne, již to nemohu dále tajit. Rozhodla jsem se popsat svou jedinou, tajnou lásku.
Je nádherný, vyšší než já. Když mi někdo nebrání ve výhledu, jsem schopná ho pozorovat celý den. Bohužel to není příliš časté, neboť si ho celá rodina oblíbila. Nesnáším je. Když vidím, jak s ním nakládají, a co na něm provádějí, musím ho jen obdivovat, že si dokáže udržet svou hrdost.
Občas mi dovolí se ho lehce dotýkat. V tu chvíli cítím, jak je pevný, a vím, že se o něj mohu opřít. Krutí lidé, kteří mě od něj odtrhnou a dají z dohledu. Pak mi ani nevadí, že po mně šlapou, jen toužím být zase s ním.
Je starobyle přitažlivý – má důstojný, starý vzhled a tajemné ornamenty dávají jeho tmavému tělu rafinovanou eleganci. Má nádherně tvarované nohy a, ach, jeho boky… Jeho boky skrývají víc, než by se mohlo na první pohled zdát – různé záhadné skrýše a zákoutí…
Myslím, že ke mně také něco cítí. Když ke mně tiše shlíží, vidím v jeho pohledu jakousi něžnou starostlivost. Bojím se ale, že ještě truchlí po své bývalé družce – nádherném stvoření, které nyní žije s panem Klavírem. Nedokázala ho plně ocenit. Stejně věřím, doufám, že jednou přijde den, kdy si vyjevíme své city a budeme spolu žít šťastně až do smrti. Jediné, co mě trápí, je to, jak si je poslední dobou blízký se slečnou Lampou. Asi žárlím.
Celá léta stojí na jednom místě – v jeho tichém stínu našly skrýš při hře na schovávanou už celé generace dětí. Má je rád, a když jsou nešťastné a jdou se k němu vyplakat, nabídne jim chápavé objetí, i když pár dnů před tím tytéž děti vyrývaly své iniciály do jeho těla.
Každopádně je obdivuhodný a nezbývá mi, než modlit se a doufat v naši společnou budoucnost.

Marie D.

---

Věc: slunce
Pohled: rostlina

Dobrý den, milé rostliny!
Jsem velice ráda, že mi bylo umožněno udělat přednášku ve zdejších prostorách. Taktéž bych Vám všem s radostí poděkovala, neb takový počet posluchačů jsem snad nikdy nikde neměla.
Jak pravil náš prorok – Slunce je naším stvořitelem. Až přijde čas, uvrhne naši říši do temnoty. Nás všechny i s našimi předky odvede s sebou do Země věčné zeleně a vláhy. Navzdory přesným popisům této neznámé prorocké rostliny, není přesně určeno, kdy jsme byly stvořeny a, což je pro některé z Vás nejspíše podstatnější, kdy si pro nás přijde Slunce. Naštěstí si mezi sebou mnoho generací našich předků předávalo veškeré informace potřebné pro život a službu našemu Pánu.
Ve chvíli, kdy začne Stvořitel vycházet, nesmí žádná rostlina, ba ani úplně malinká rostlinka, zahálet a měla by ho co nejsrdečněji pozdravit. Těšit se z jeho přítomnosti je samozřejmostí. Za odměnu bude každá rostlina, těchto pokynů poslušna, zahrnuta jeho přízní a zájmem. S citlivou péčí nám pomůže s obnovením tolik potřebné energie. Jakmile toto vykoná, vyzve nás k rituálu, jež má uctít jeho velikost. Rituál přeměny je každá z nás povinna provádět celý den – během práce jsme neustále pod dohledem našeho laskavého Pána, jenž nás svým dotykem drží při životě.
Vidím, že na mnoha tvářích mé sdělení vyvolalo pousmání, ale pamatujte: Kdokoli z Vás, kdo nebude poslušen mých rad, zemře a nedostane se do Země věčné zeleně a vláhy, nýbrž ho pohltí Komposty pekelné!

Jakub N.

Téma č. 1: „To se neodvrací spisovatel od své vlasti. To vlast staví spisovatele mimo zákon.“ Milan Kundera, 80. výročí narození slavného autora.

výklad

„Dříve než budeme zapomenuti, proměníme se v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomněním.“ To jsou slova Milana Kundery, nejznámějšího žijícího českého spisovatele pobývajícího v zahraničí. Milan Kundera oslavil 1. dubna letošního roku 80. narozeniny. Tento autor, ke kterému se česká literatura po „sametové revoluci“ hrdě hlásí, je však zcela proti jakémukoli sentimentálnímu připomínání jeho původu. Máme tu tedy dalšího Evropana.
Milan Kundera se narodil v Brně v rodině muzikologa a rektora JAMU Ludvíka Kundery. Vystudoval brněnské gymnázium. Dva roky pak studoval v Praze filozofii, nakonec ale vystudoval scenáristiku na FAMU. Na této škole pak vyučoval světovou literaturu až do roku 1970, kdy ztratil kvůli svému projevu na IV.sjezdu svazu spisovatelů zaměstnání. Dalších pět let pak žil z honorářů za vydávání svých děl v zahraničí. V roce 1975 odjel do Francie, odkud se už nevrátil. Jako hostující profesor vyučoval na univerzitách v Rennes a v Paříži. Nyní žije v Paříži se svou manželkou Věrou. Od roku 1989 občas navštěvuje naši republiku, české novináře však dráždí svou nechutí poskytovat rozhovory.
Milan Kundera byl z generace ovlivněné komunistickou ideologií. Na svou literární dráhu nastoupil v 50. letech jako básník a vliv této ideologie se projevil v jeho prvních dílech: básnická sbírka Člověk, zahrada širá obsahuje lyricky laděné verše stalinistického ražení. Poema Poslední máj pak oslavuje Fučíka zveršovanými pasážemi z knihy Reportáž psaná na oprátce. Těmito dvěma díly potěšil oficiální kritiku, tu však vzápětí pohněval svou třetí sbírkou básní, v níž se do naší poezie vrátila erotická láska. A nebyla to láska dvou zapálených budovatelů socialismu, ale vztah dvou moderních lidí procházejících různými krizovými vztahy.
Do světa prózy vešel Kundera v 60. letech razantně a s náležitou odezvou. Jeho tři povídkové sešity Směšné lásky měly velký čtenářský úspěch, podpořený ještě filmovou adaptací. Hlavním tématem povídek je odosobnělost milostných vztahů, se kterými se chladnokrevně kalkuluje. Snaha o oživení či změnu původního vztahu se hlavním protagonistům vymyká z rukou a vyústění situací je tragikomické, či dokonce tragické.
Po povídkách následuje román Žert, který je řazen mezi nejlepší česká díla vzniklá po II. světové válce. V příběhu se chce bývalý vysokoškolský student Jahn pomstít hlavnímu aktérovi svého vyloučení z vysoké školy. Jeho „žert“ se však nezdaří a obrací se proti samotnému strůjci – Jahnovi. Tak, jako končí hlavní žert, končí i epizodní „žerty“. Román vyvolává otázky, zda náš život i naše dějiny nejsou často také jen sledem různých nepovedených žertů. Kniha je ale také obžalobou zrůdného režimu, ničícího životy lidí na základě naprosto absurdních obvinění.
Další jeho dílo ze 60. let je opět o střetu člověka s komunistickou ideologií. Román Život je jinde popisuje osud přecitlivělého básníka, který ve své nevyrovnanosti přilne k myšlence komunismu a jako vyznavač prázdných hesel, zrádce a udavač zničí nejen svou dívku, ale i sebe.
Povídkovou knihou Kniha smíchu a zapomnění se Kundera (již v emigraci) vyrovnal se svým steskem po vlasti. Nazváním tehdejšího prezidenta G. Husáka „prezidentem zapomnění“ přišel o československé občanství. Francouzské občanství získal o dva roky později.
Asi největší popularitu mu v zahraničí přinesl román Nesnesitelná lehkost bytí, který byl v některých zemích západní Evropy zařazen mezi nejlepší přeložené romány 20. století. Děj knihy není složitý. Neurochirurg Tomáš a jeho žena Tereza po okupaci Československa v roce 1968 emigrují do Švýcarska. Tomáš pracuje ve svém oboru, Tereza má zpočátku úspěch se svými fotografiemi z okupace Prahy, pak ale začne zájem o její práci upadat. Tereza se tedy vrací sama do Prahy. Tomáš ji následuje, i když ví, že je to konec jeho profesní dráhy. Živí se tedy jako umývač oken, navazuje chvilkové sexuální vztahy s jinými ženami, aniž by byla narušena jeho láska k Tereze, která ale Tomášovými vztahy trpí. Nakonec se odstěhují na venkov, kde konečně nacházejí duševní klid, oba však záhy umírají při autonehodě. V tomto románu jsou (stejně jako v Žertu) stejné události nazírány pohledem několika osob a tyto náhledy se diametrálně odlišují. Kundera si také v příběhu všímá problematiky mezilidské komunikace, především různých nedorozumění, a psychických stavů lidí v emigraci. A název knihy? Z pocitů žít „načisto“ a z rozhodování se bez potřebných zkušeností vzniká pocit tíže, jejím protikladem je lehkost, podle Kundery nesnesitelná, protože znamená životní plytkost.
Posledním česky psaným románem (z 90. let) je Nesmrtelnost, zabývající se existenciálními pocity člověka na konci 20. století. Kundera zde také řeší své oblíbené téma: vztah spisovatele ke svému dílu (např. na postavě Goetha). Tímto románem se také rozloučil s českým prostředím – příběh se odehrává ve Francii, postavami v příběhu jsou Francouzi.
Jeho poslední romány vyšly už ve francouzštině: Pomalost, Identita a Nevědomost. V březnu tohoto roku vydalo nakladatelství Gallimard , které ve Francii vydává jeho knihy, sbírku devíti esejů s názvem Setkání. Překlad z francouzštiny by ale také mohl znamenat střet nebo srážku. Jelikož Kundera je velmi přísný a puntičkářský k překladům svých děl, bude trvat zřejmě ještě dlouhou dobu, než se tyto knihy dostanou na český trh.
Kundera je také dramatikem: za hru Majitelé klíčů, která pojednává o osudové volbě jednoho člověka během jediného dne, obdržel v 60. letech Státní cenu Klementa Gottwalda. V Československu také napsal hru Jakub a jeho pán, což je variace na román Denise Diderota. V Praze je v současné době uváděna Kunderova hra Ptákovina, kde je hlavním tématem moc a sex na pozadí školního prostředí.
Kundera je ovšem také brilantním esejistou. Jeho dílo nejlépe vysvětlují dvě eseje Umění románu. První esej byla napsána v roce 1960, další se stejnojmenným názvem napsal Kundera v roce 1986. V novější eseji popisuje úlohu moderního románu, staví se do opozice proti avantgardním literárním pokusům i proti klasické výstavbě románu. Ve svých dílech se Kundera vrací ke kořenům staré literatury, kdy dílo bylo tvořeno jak příběhem, tak i úvahami na téma láska, smrt, moc… Podle Kundery má být román syntézou epické i meditativní složky, má klást otázky, nutit k zamyšlení, konfrontovat…A to se mu v jeho románech daří.
A co říci k slavnému spisovateli na závěr? Snad jen připomenout článek, který vyšel koncem loňského roku na stránkách časopisu Respekt. Podle něj prý Kundera udal v období 50. let západního agenta, který byl na základě tohoto udání zatčen a odsouzen k mnohaletému vězení. Kundera udání popřel a na jeho obranu se postavili nejen české významné osobnosti (např. Vácav Havel), ale také světoví spisovatelé. Nicméně autor článku slíbil zveřejnit další skutečnosti i důkazy o Kunderově vině…

Irena Fořtová (K4a)

---

Bohatství, chudoba a konec světa

Téma č. 2: Dvacáté první století: Na prahu blahobytu a ekologické katastrofy
úvaha

Dvacáté první století je stoletím velkého technického pokroku. Dá se říct, že to začalo už na přelomu století a tisíciletí. Jak moc tenkrát lidé vítali nové milénium. Jedni se těšili na nový začátek, na lepší život, a jiní v budoucnosti viděli jen špatné věci. Nechtěli to 21. století a 3. tisíciletí, báli se konce světa. Vždyť Nostradamus to předpověděl, Svědci Jehovovi to také říkají (ti to říkají docela často). Lidé se dělí na optimisty a pesimisty, a tady se to ukázalo.
Mně bylo v roce 2000 dvanáct let a o svém životě jsem měla úplně jiné představy, než mám teď. Měla jsem i jiné hodnoty a jiný pohled na svět. Nevím, do jaké skupiny bych se tenkrát zařadila. I dnes, když přijde konec roku, se mi nijak zvlášť slavit nechce. Vždy mám divný pocit, že něco končí a já jsem zase o krok blíž ke smrti. Ale abych se vrátila k začátku století a technickému pokroku. Když si přečtete nějakou sci-fi knihu (nebo zhlédnete nějaký sci-fi film), uvidíte svět jednadvacátého století, kde vládne technika a pobíhají roboti, nebo uvidíte svět na pokraji zhroucení. Svět po nukleární válce, svět po ekologické katastrofě. Vzpomínám si na pár takových filmů – Vodní svět, Já, robot (to je i kniha), Šílený Max, Blade runner a další. Kniha se mi vybaví asi jedna – bratři Strugačtí a jejich Poledne XXI.století.
Ať už je ale jakékoli období, lidé se dělí také podle něčeho jiného, než je pohled na svět. Podle majetku. Lidé jsou chudí, středně bohatí a bohatí. Stejně tak se dají rozdělit i státy. Někteří bohatí lidé se snaží pomoci chudým žít lepší život. O to samé se snaží i bohaté státy, ale myslím, že to jde hůře než u lidí. Pomoci jednotlivci je jednodušší než pomoci milionům lidí a některé státy jsou tak prorostlé korupcí a bůhví čím ještě, že se pomoc nikdy nedostane tam, kde je potřeba. Jde hlavně o africké země, kde většinou vládne nějaký diktátor a kde zuří občanská válka mezi příslušníky různých kmenů. Tam se peníze na očkování a na léky proti AIDS používají na nákup zbraní. Nejhorší na tom je, že státy poskytující pomoc následně do oblasti ty zbraně prodávají a své peníze si vezmou zpět. O žádné finance tak nepřijdou, a ještě získají odbytiště pro své výrobky.
Žít v nějaké hodně chudé zemi musí být peklo. To si já, ani většina lidí tady nedovede představit. Ale za válkou pochroumanou zemí nemusíme jezdit až do Afriky. Co takhle Balkán a bývalá Jugoslávie? Jasně, jsou asi bohatší než nějaká Zambie, ale z války se budou nějaký čas vzpamatovávat. Jeden kamarád z Bosny mi říkal, že během války byli čtyři roky bez elektřiny a bez vody. Čtyři roky bych nepřežila.
Říct, že žijeme na prahu blahobytu, není úplně přesné. Někdo v blahobytu žije, a někdo ne. Kdysi jsem četla krátký článek o tom, kolik planet jako Země by bylo třeba, aby všech šest miliard lidí mohlo žít stejně jako lidé v Evropě. Myslím, že to číslo bylo pět. Přepych se světadíl od světadílu mění. Někde jsou na prahu blahobytu, někde jsou hluboko pod ním a někde už ten práh překonali. Podle mého názoru jsme ten práh překročili tady v Evropě. Pro nás je 21. století stoletím blahobytu, i když se teď pořád mluví o ekonomické krizi. Já se jí nebojím. Jak přišla, tak také odejde. Možná, že nějaké země budou mít problémy, ale když si představím, co všechno už Evropa prožila, tak se opravdu nebojím. Ale co ekologie? Co příroda? V názoru na ochranu přírody bych se postavila někam do středu. Nějak extra přírodu nechráním, ale zase nechci, aby místo lesa byla poušť. A opět dělení lidí. Kromě vyrovnaného středu můžeme obyvatele Země rozdělit do dvou extrémů. První jsou lidé přírodu devastující a druzí lidé přírodu milující více než svůj život. Jedno lepší než druhé.
Když si znečistím výkaly a mrtvolami řeku, která je pro mě jediným zdrojem pitné vody, tak jsem asi malinko na hlavu. Něco takového se stalo v Indii, kde je posvátná řeka Ganga žumpou, ke které bych se já ani nepřiblížila. Nebo když je moje země největším producentem skleníkových plynů a já odmítám podepsat mezinárodní smlouvy o jejich omezení. Pokud vím, USA nechtěly podepsat Kjótský protokol. Podobně bych mohla pokračovat do nekonečna.
Na druhé straně jsou lidé, kteří vyšplhají na strom a snaží se ho tím zachránit před pokácením. Kdyby raději šli zasadit strom nový. Nebo ti, co žijí v souladu s přírodu a ještě v tom vychovávají děti. Chudák dítě. Teď je velikou módou nakupovat všechno bio. Biojídlo, biooblečení, biocokoli. Za chvíli se bude vyrábět bioauto nebo biotepelná elektrárna.
Vrátím se na začátek, k filmu Vodní svět. Tam je Země po globálním oteplení úplně celá zaplavená vodou. Na hladině přežívají lidé na různých loďkách a vraždí se kvůli malé hrsti země nebo kytce. Upřímně doufám, že to takhle ve skutečnosti nedopadne a jestli ano, tak snad se toho nedožiju. Panuje názor, že globální oteplování je nejhorším ekologickým problémem. Já sama to nepopírám, ale ani nějak nezveličuji. Třeba je to normální jev a planeta se otepluje sama od sebe. Na druhou stranu bych byla nerada, kdyby se zaplavily některé přímořské oblasti. To by pak Chorvatsko nebylo Chorvatskem. Ale zase Praha by se mohla stát přístavním městem.
Trošku si ten svět ale asi přece jen ničíme. Pomalu nám dochází uhlí a ropa, pitná voda také není všude. Každá vyspělá civilizace si svůj svět nakonec zničí. Co sci-fi filmy? Na Zemi přiletí mimozemšťané, kteří si svou planetu zničili, a tak chtějí tu naši, aby ji zničili také. Třeba někdy poletíme někam my? Takže možná ani nemá cenu se snažit všechny chyby napravovat. Po nás ať přijde potopa! To je tak trochu i moje heslo. Až umřu, bude mi všechno jedno, tudíž mě to ani moc nezajímá. Sice se mi zamřít nechce, ale nic s tím nenadělám. Chtěla bych vědět, jak bude svět vypadat za 200 let, ale tohle přání se mi splní asi jen ve snu. Lidé jsou různí a jejich názory také. Podle mě se nikdy všichni neshodnou na jedné věci. To znamená, že stále budou existovat lidé tvrdící, že ekologie je blbost, a lidé přivazující se ke stromům.
Do budoucnosti nevidím, tak ani nevím, jak to s námi všemi dopadne. Bude válka o vodu? Bude válka o ropu? Vzbouří se chudí a nastane anarchie? Ovládne svět nějaký despota? Přiletí mimozemšťané a všechny nás zabijí?
Nevím, nevím, nevím!

Ivana Baňacká (K4a)

---

Téma č. 2: Dvacáté první století: Na prahu blahobytu a ekologické katastrofy
úvaha

Vybrala jsem si toto téma, protože mě vždy zajímal osud planety Země. Bohužel naše krásná modrozelená planeta nám odpověď na otázku, jak se k ní máme chovat, nedá. Proto si my lidé musíme pomoci sami a vydedukovat, co pro ni bude nyní, ve 21. století, nejlepší.
Nejprve se musíme zamyslet nad minulostí naší planety. Existovaly v dávných dobách například v pravěku, sociální nůžky? Odpověď zní: Ne.Nejprve se musíme zamyslet nad minulostí naší planety. Existovaly v dávných dobách například v pravěku, sociální nůžky? Odpověď zní: Ne.
Zrovna v pravěku byli všichni lidé na „jedné lodi“. Všichni totiž lovili, spali, starali se v jeskyni o rodinu a kmen. Skupinu vedl jejich vůdce, ale nikoli vykořisťovatel. Počátky sociálních nůžek (rozuměj materiální rozdíly mezi chudými a bohatými) hledejme již v antice. Zde existovaly jak na jedné straně bohaté rodiny (např. politiků či válečníků), tak na druhé straně otroci a žebráci. Nebo starověký Řím – tam se lid dělil na bohaté ( SPQR), patricije, plebejce a chátru. Proč tomu tak bylo? Důvod je jasný – lidská touha po moci a penězích. Vždyť se říká, že první člověk, který si osvojil půdu a oplotil ji, stvořil vlastně nevědomky jakýsi předstupeň kapitalismu a lidé se začali od sebe materiálně lišit, začali si závidět a krást. Lidé tedy byli vlastníky půdy (páni, feudálové) a nemajetnými poddanými.
Ale konec s historií. Ano, znát ji je určitě potřeba – vždyť kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit pro budoucnost. My se budeme zabývat 21. stoletím, které, jak z názvu vyplývá, se zmítá mezi blahobytem a chudobou či ekologickými katastrofami.
Vraťme se tedy do současnosti. Nejdříve by to chtělo vysvětlit, co oba výše psané termíny znamenají. Pro každého totiž blahobyt znamená něco úplně jiného. U nás, vyspělých Evropanů, vnímáme blahobyt jako přepychový život v domě s bazénem a luxusním vozem, nejlépe ještě s napěchovaným bankovním kontem. To ale nemůžeme říct o zemích třetího světa. Tam je opravdu jiné měřítko blahobytu, vždyť tamní chudáci žijí s příjmem jeden dolar na den, možná ani to ne. Stačilo by jim najíst se, napít vody, která by nebyla zamořená, nemluvě o potřebě kvalitní zdravotní péče či toho nejdůležitějšího, střechy nad hlavou. To, co nám bohatým (v porovnání s chudáky) připadá absolutně samozřejmé, ať už strava, ošacení či bydlení, je pro třetí svět nemyslitelný blahobyt. V našem století se najdou i extrémní spojení chudoby s blahobytem, jako například japonští bezdomovci – spí sice pod mostem, ale sledují přitom malou moderní televizi. Ale to je opravdu výjimka.
Co znamená blahobyt už jsme si vysvětlili, ale jak je to s ekologickými katastrofami? Musím se přiznat, že donedávna jsem jim nepřikládala nijak velkou váhu. Ale když se toto téma propírá v médiích, ve školách a jinde, člověka to donutí se zamyslet nad věcmi, nad kterými se ve 20. století příliš nepozastavoval. Já tedy osobně rozdíl mezi 20. a 21. stoletím moc nerozeznávám, ale jedná se o nárůst globálního oteplování, tání ledovců, záplavy, požáry, vulkány, zemětřesení aj. Položme si otázku, co z těchto jmenovaných katastrof tu ještě nebylo před 21. stoletím? Nic, všechno známe.
21. století je ale výjimečné tím, že se rekordně zvyšuje nárůst odpadků a nebezpečného odpadu, např. radioaktivního. Nabízí se zde nerudovská otázka, kam s ním? Zahrabat hluboko pod zem? To snad ne, za chvíli bychom měli zamořenou planetu odpadky, tak zkusíme třídit a kompostovat, ale to není při tak vysoké koncentraci lidí možné, dá se třídit jen něco.Takže pokud někdo, a ten někdo by měl být vysoký představitel světové politiky, může redukovat nebo alespoň zpomalit nárůst ekologických katastrof, Bůh mu žehnej, ať to udělá. Jinak věřím negativním předpovědím, které říkají, že tu za pár let nebude plyn, pitná voda, lesy budou pokáceny, tudíž bude méně vzduchu, v Čechách budou tropy a nízko položené země budou zatopeny mořem v důsledku tání ledovců. Nehledě na stále rostoucí počet obyvatel zeměkoule.
Nejsem odborník – ekolog, environmentalista, ekonom či politik a nemohu podat důkazy a náležitá prohlášení, ale mluvím za sebe, za obyčejného pěšáka na šachovém poli tohoto světa a za človíčka zanedbatelně malého. Kdybych měla nějakou moc, apelovala bych na vlády zemí, kterých se toto téma týká a jsou nešetrné. Ale to dělají Greenpeace a různé ekologické skupiny. Výsledky ale nejsou nijak valné. Snad to pánům politikům a hlavně „vykořisťovatelům“ v chudých zemích dojde, ale obávám se, že bude příliš pozdě něco s tím dělat. Opravdu nejsem nějaký ekolog, snažím se dělat, co se dá, ale k záchraně lidstva je potřeba pomoci více lidí a hlavně konat, nejen o tom hovořit.
Strašení už ode mě bylo dost. Nechci kázat, ale pouze doporučit lidstvu, aby bylo šetrnější a nelpělo jen na penězích a světských statcích. Vždyť zatímco píšu tuto úvahu, každou chvíli umírá jedno dítě na podvýživu. A to je výzva.

Doubravka Nekvasilová (K4a)

---

Stromy, žena a muž

Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka

Tančíš. Otáčíš se. Nevnímáš dotěrné kapky deště. Cípy tvých šatů tě při každém pohybu pevně objímají jako křídla zlaté holubice. Na nic nemyslíš. Zpíváš píseň mého jara a nejspíš ani neslyšíš, jak falešně to zní. Nevadí, jsi šťastná. Dozpíváš a chvíli se jen tak točíš dokola… ležím v trávě a sleduji tvé počínání, šťasten, že jsi zde, taková, takto, se mnou. Polibky, doteky, tanec ve dvojici. Sleduji vás a vaše zářící šťastné oči dvou mladých lidí. Procházku ruku v ruce. Úsměvy, něhu, plánování. Bláhové! Jste podobni mým listům, zlomeným větvičkám. Silní a přitom křehcí.
Zvuky nové Koltovy pistole se šíří celým údolím. Myšlenka muže je řečena jediným pohledem.
(Schovej se, má milá. Ukryj se v tom stromu. Třeba tě dosud nespatřili! Znáš Vlky, mně již nepomůžeš. Uteč, lásko. Rychle!)
Hádka, pláč, snaha utéct, snaha skrýt se u mě… Dítě, proč to zkoušíš? Vlkovi neutečeš a Vlkovi už teprve ne. Přesto ti otvírám své nitro, přikrývám tě kůrou a přemýšlím, jaký trest mě čeká za velezradu. Dítě, co jsi mi to provedlo?
Nadávky, údery. Muž kopající si svůj vlastní hrob. Výstřel z pistole. Tupý zvuk dopadu těla.
Cítím otřesy ve svém nitru. Neplač, dítě lesa, pláč ti milého zpět nevrátí. Bojuj, dítě.
Než se zařadíš do zástupů a šiků Stvořitele velkého lesa, musíš dokázat, že si zasloužíš stát po boku svých předků.
Hrubý smích, nahnutí lahve. Hádka o kus uzeného masa.
Stvořiteli lesa, teď nás ochraňuj! Změnil se vítr a mordy vyšlechtěných netvorů se otáčí přímo na nás. Dítě, teď nás již nic nespasí. Seky sekyrou, vlci se stahují k bezmocné ovečce. Vlci všude okolo. Pochodně! Bolest! Oheň! Třísky!
Dítě odejdi! Nech mi mé moudré stáří! Vypuzuji tě zpět! Oheň, strach…
Úprk, praskot větviček, rozedraná kůže, krev. Hon na oběť, která nehodlá být obětí.
Výstřely. Zranění. Úprk.
Svatyně!
Dívka se skrývá, uklidňuje dech, ošetřuje zranění. Zde je v bezpečí, aspoň nějaký čas, našla místo posvátné i pro Vlky. Ne, zde ji nenapadnou.
Krvavý západ slunce. Vlci se zklamaně otáčí a odchází směrem k pevnosti.
Dívka se hystericky směje. Přežila.

Marie Dostálková (K4b)

---

Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka

Psal se rok 1830, když jsem dokončoval studium práv ve Philadelphii. Můj otec chtěl, abych jednou převzal rodinný podnik. Matka zemřela již dávno. Má budoucnost byla předem naplánovaná. Až do toho osudného dne. Jmenuji se George Catlin a povím vám příběh o cestě, která změnila můj život. Jednoho slunečního dne jsem šel s přítelem ze studií po ulicích Philadelphie.
„ Podívej se, rudoši,“ řekl najednou Henry. Otočil jsem hlavu a spatřil asi na padesát indiánských bojovníků. Přál bych vám uvidět to, co já toho dne. Z bojovníků vyzařovala elegance a důstojnost na míle daleko. Zvláště pak z jejich náčelníka. Ten byl oblečen do kůže, na hlavě měl posazenou velkou vyšívanou čelenku s orlími pery.
„ Co tu asi chtějí? “
„ Já nevím. Ale zaslechl jsem, že jedou na jednání k prezidentovi.“ Odpověděl mi Henry.
„ Jednání? Jaké jednání?“
„O jejich území.“
„Aha.“
Indiáni nám mezitím zmizeli z dohledu. A já se tehdy pevně rozhodl, že skončím s právem. Že se vydám na cestu a zaznamenám indiánskou kulturu dříve, než zmizí úplně.
A tady začíná má dlouholetá pouť. Za týden po událostech ve Philadelphii vyplula naše loď Lourdale z přístavu. Chtěl jsem se nejprve vydat do anglické pevnosti Fort Eduard u Hořejšího jezera. Mými společníky se stali jeden anglický důstojník jménem Poe a několik holandských obchodníků.
„Dáte si se mnou sklenku, Georgi?“ Důstojník Poe mi na zádi lodi nabízel skleničku whisky.
„Ne, díky. Nepiju,“odpověděl jsem ve vší slušnosti a zadíval se na temnou oblohu posetou tisíci hvězdami.
„Však počkejte. Až potkáte ty zatracený rudochy, ještě se moc rád napijete na kuráž,“nedal se důstojník. Když pochopil, že mě nepřesvědčí, odešel do své kajuty. Cesta tam mu asi zabrala dost času, protože – no řekněme, že chodil poněkud nakřivo. Druhého dne ráno nám Lourdale zastavila u břehu. Já a těch pár mužů, včetně důstojníka, jsme se vydali do Fort Eduard. Z dálky byly slyšet výstřely. Před pevností stálo na sto stanů, ale nikde nebyl vidět žádný indián.
„Vítejte v pevnosti Fort Eduard. Jsem důstojník Phelpse. Zdravím tě, Poe. Jaká byla cesta?“ Kráčel k nám vcelku mladý důstojník oblečený též do červené uniformy poseté zlatými knoflíčky.
„Buď zdráv, Phelpsi. Cesta byla dobrá. Vedu vám hosty.“ Poe zdvořile odpověděl a ukázal rukou směrem ke mně. „Tohle je Georgie Catlin. Malíř, který tu chce malovat rudochy. A támhle jsou obchodníci.“
Ve Fort Eduard jsem nakonec zůstal dalších sedm let. Před pevností stál můj vlastní stan, kde jsem maloval. Nikdy mě nepřestalo udivovat, že ačkoli venku na prériích byly některé kmeny nesmiřitelnými protivníky, u mě ve stanu byly přáteli, kteří se spolu smáli. Například Huroni s Mohykány. Huronům vadilo, že Mohykáni mají výhodnější smlouvu s Angličany. Ale v mém stanu při malování se srdečně objímali. Život tam byl velice krásný. Oženil jsem se s mladou indiánkou jménem Naike. Ke štěstí mi nic nechybělo. Ale jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně. Zvláště pak lidské štěstí.
Ta smutná chvíle přišla, když jsem žil mezi indiány osmým rokem. Před rokem jsem sbalil své věci a odešel s Naike žít k jejímu kmeni Lakotů. I když jsem snil o návštěvě všech kmenů v severní Americe, podařilo se mi jich navštívit a poznat asi na šedesát. Byl krásný vlahý letní večer. Tu se zničehonic ozvaly výstřely a křik žen a dětí. Vyběhl jsem ze svého teepee a uviděl kavalérii. V naší malé vesnici nastal zmatek. Popadl jsem pušku a utíkal bránit svůj lid stejně jako všichni ostatní muži z vesnice. Vojáci kavalérie stříleli do žen a dětí. Kdybyste jen viděli ten strach v jejich očích!
„Georgi, Georgi!“ zaslechl jsem Naike volat své jméno. Utíkal jsem zpátky a našel ji postřelenou. Bránila dítě jiné ženy a teď tu ležela v kaluži krve. Když jsem se pak rozhlédl, nemohl jsem uvěřit. Jak příliš snadno lze zničit krásné.
„George Catlin?“ řekl tvrdý hlas za mými zády.
„Ano,“ odpověděl jsem, ale nedokázal vnímat nic jiného než palčivou bolest nad ztrátou milovaných osob.
„Jsem generál Custer. Půjdete s námi,“ řekl znovu tvrdým hlasem ten malý zrzavý chlap. Vstal jsem a odcházel jsem spolu s nimi. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, že od této chvíle již nikdy nebudu stejný.

Tamara Czuczorová (K4a)

---

Náprava

Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka

Dnešní den bude výjimečný. Cítil to. Ne, on to věděl. Každým kouskem svého těla věděl, že dnes se něco stane. Něco, co mu změní život. Změna byla cítit ve vzduchu, sálala ze země, byla cítit v květinách, v domech, v lidech. Než se mu mohly myšlenky rozprchnout do dalekých šířek fantazie, přerušil jeho tok myšlenek hlas.
„Tak pojď, ať si můžeš odpočinout.“
Odpočinek. Jako by ho snad potřeboval. Desítky hodin jenom odpočíval. A nejen to. Také uklízel, četl si, ale hlavně mluvil. Mluvil. Kolik času tím strávil? V léčebně se musí mluvit.
„ Nepotřebuju odpočívat, chci jít ven, “ řekl trochu vzdorovitě, aby poukázal na svoji mužskou převahu.
„Nepůjdeš nikam. Budeš doma a dáš se trochu dohromady. Koukej, jak vypadáš. Udělám ti polévku. Slepičí vývar, ten máš přeci tak rád. A mohl by sis konečně spravit kolo. Čeká tam na tebe a těší se, až s ním vyjedeš.“
Maminka. Pořád se snažila. Kolikrát se ho snažila napravit? Kolikrát plakala, lamentovala, vyhrožovala, mlčela? Má to s ním těžké, ví to. Vzala ho jemně za ruku a vedla parčíkem až k bráně. Moc se mu nechtělo. Na druhou stranu byl ale rád, že zmizí. Změní prostředí. Vzduch tu byl tak vydýchaný! U brány stála stará známá partička a pozorovala tu nesourodou dvojici. Mladý chlapec, vysoký, s černými havraními vlasy, se zelenýma očima a vystouplou bradou. Vedle něj sešlá postarší paní boubelaté a malé postavy. Dohromady působili legračně. Když procházeli kolem skupinky, chlapec mírně sklonil hlavu. Nechtěl se jim podívat do očí. U nich byl podrazák. Mazánek, co se vrací k mamince, do svého života, do světa.
„Tak co, Pavle? Na procházku?,“neodpustil si jeden z nich. Pavel neodpověděl. Měl tu hodně nevyřízených účtů. Věděl to, ale co mohl dělat? Musel odejít, nedalo se nic jiného dělat. Úzká, udržovaná pěšinka se ihned za branou proměnila v nepěstěnou cestu plnou kamení. Lesy okolo byly součástí panenské přírody, která tu panovala. Krásně šuměly. A jak voněly! Ta omamná vůně mu lezla až do mozku, prostupovala celé tělo, mátla smysly a vdechovala nový život. Ano, dnešní den bude výjimečný. Cestou domů toho oba moc nenamluvili. Pavel seděl na zadním sedadle a jen chvílemi prohodil nějaké slovo. Jeho pocity se mísily a on nevěděl, co s nimi. Jeho napůl cikánská krev se v něm vařila, bublala a čekala na pravý okamžik, kdy bude moci projevit svoji sílu. Krajina kolem ubíhala. Nevnímal nic z toho. Bylo mu to jedno. Vzpomínky a myšlenky mu nedaly ani na okamžik pokoj.
„Musím se soustředit,“zamumlal si pro sebe. Auto náhle prudce zabrzdilo. Nejdříve se lekl, že se něco stalo. Pak si uvědomil, že zastavilo právě před jejich domem. Naučenými pohyby stiskl kliku u dveří auta a vystoupil. Dům neviděl už dlouho, ale nic se tu nezměnilo. Dveře od branky stále nešly dovřít, okna stále nebyla umytá, střecha neopravená, tráva na zahradě neposekaná.
„Vítej doma, hochu,“ řekla maminka a vedla ho ke dveřím. Doma bylo hezky. Teplá polévka mu udělala náramně dobře. Jeho pokoj byl stále takový, jaký zůstal, když ho zatkli. Zdálo se mu, že už je to tak dávno. Seděl na posteli, polévka ho ještě příjemně hřála zevnitř. Mohl by si přeci jen opravit to kolo. Táhlo ho to ven. Příšerně. Jak bláhové! Je venku ani ne dvacet čtyři hodin a už má zase tu chuť. Nemohl sedět. Musel něco dělat. Dobrá, opraví si to kolo. Sešel ze schodů a uslyšel v hale křik.
„Je doma, že? Pusťte mě na něj, já mu rozmlátím tu jeho držku!“
Speedy. Byl to on, takový hlas by si nešlo splést. Hlava místního podsvětí. Byla to chyba se s ním před rokem zaplést. Ale vypadal jako seriózní padouch. To víte, je padouch a padouch. V prvním případě je padouch pouze solidní obchodník se životem a smrtí. Ano, zabíjí lidi, ale způsobem vybraným. Pečlivě si vybírá, má úctu k poctivě vykonané vraždě a hlavně má úroveň a styl. Speedy byl bohužel ten druhý případ padoucha. Neměl úctu k nepřátelům. Neměl ji ani sám k sobě, což se odráželo na jeho povaze a činech. Pavel byl chytrý kluk, ale jak v čem. Měl problém rozpoznat padoucha od padoucha a z toho pak byly samozřejmě problémy. Musel jednat, to věděl.
„Nemám ti co říct, Speedy, běž odsud a nech mě a moji mámu na pokoji,“ řekl hlasem, u kterého si byl jist, že zní co možná nejdrsněji. Ve vchodových dveřích stál Speedy a smál se od ucha k uchu. Byl odporný. Dlouhán, tmavé oči, nepříjemný pohled, jizva pod pravým okem. Maminka stála pořád na stejném místě a ani se nehnula.
„Nech nás, mami, na chvíli o samotě,“ řekl Pavel jemně a vyslal k ní prosebný pohled. Té malé ženě se to samozřejmě nelíbilo. Jen co se vrátil její syn z léčebny pro psychicky labilní trestance, už je na scéně zase tenhle čahoun.
„Dobrá, ale jenom na chvíli. Do deseti minut ať je pryč,“ řekla ostře a odešla do kuchyně. Stáli teď naproti sobě a ani jeden se nepohnul z místa. Speedy promluvil jako první.
„Líbilo se ti bejt zavřenej, co? Je to smůla, že ti to tak nehezky vyšlo. Víš, když tě zavřeli za ty mříže, dost jsi nám chyběl. Hlavně ty prachy, co si nám vzal, nám chyběly. Chápej, máme jako gang určitý výdaje. Nemůžeš si jen tak pláchnout s prachama, který měly bejt naše a myslet si, že zavřenej v nějaký léčebně seš v pohodě, protože na tebe nemůžeme. Teď seš venku, pravda. A hádej co? My na tebe můžeme. Ale odpustili jsme ti to. Krouhli jsme pár jinejch, aby se dorovnala ta ztráta, kterou jsi nám způsobil. Ale víš co, ta morální rána, ta tam pořád je.“
Pavel se na něj díval a čekal, co z toho monologu vzejde. Nekoukalo z něj nic dobrého.
„Přicházím s jednou nabídkou,“ pokračoval dál Speedy a tvář mu zvážněla. Jizva pod levým okem mu naběhla nachovou barvou. Byla ještě čerstvá. „Takže, jde o následující věc. Dneska v noci máme jistej kšeft. Jeden kravaťák se bude vracet z práce, a to bude naše chvíle. Zapomenu na to, že si nás kdysi podrazil, pláchl i s prachama a já mám teď tuhle jizvu,“ řekl a ukázal si pod levé oko, „tvý mámě se nic nestane, pokud nám dnes pomůžeš. Starý dluhy budou smáznutý, začneš od začátku. Je mi jedno, co budeš dělat, ale k nám už nepatříš. Uděláš dnes svoji prácičku a už se nikdy neuvidíme, jasný?“
„O co jde? Mluvil jsi o nějakým kravaťákovi, chceš ho snad zabít?“
„Samozřejmě, to je jasný, počkáme si na něj před barákem a vpálíme mu rovnou dvě mezi oči. Platí?“
„A pak mi dáš ty a tvůj gang pokoj?“
„Jasný. Už o nás nikdy neuslyšíš. Všechno bude smáznutý. Jdeš do toho?“
„Jdu.“ Třásly se mu ruce. Nechtěl to udělat, ale jestli chce mít pokoj, tak musí.
Nechtěl? Sám nevěděl. Revolver ráže šest mu příjemně chladil ruku, ve které ho svíral. Vzpomněl si na staré dobré časy s bandou. Na dobu nočních výjezdů, pitek, rvaček. Vražd. Ano, je vrah. Ale svůj dluh společnosti splatil už v léčebně. Počítá s tím, že teď už je napravený. A je? Opět cítil, jak se v něm vaří krev. Jeho horší já se probudilo. Jeho cikánské já k němu promlouvalo, aby to udělal. Zab ho, zab!
Stál úplně sám v příšeří, které skýtal dům podnikatele, který měl za několik málo minut zemřít. Zbytek gangu seděl v autě pár metrů opodál.
Plán byl jasný: zabít kravaťáka, pláchnout a obdržet odměnu v řádech milionů. Znal moc dobře tyto kšefty, na vraždách se nešetří. Přemýšlel nad výší své odměny, když tu náhle zablikalo v dálce světlo přijíždějícího porsche. Když zastavilo, Pavel se ještě více stáhl do temnoty. Už tak dlouho nezabíjel, umí to vůbec ještě? Následujících pár minut prožil jako v mrákotách. Pamatuje si pouze útržky toho, co se stalo. Podnikatel se skácel k zemi se dvěma ranami v hlavě, gang v autě ujel, zato přijela policie.
Podraz. Pomsta.
Rozsudek zněl: Vinen v plném rozsahu. Odsuzuje se k trestu odnětí svobody v délce deseti let nepodmíněně za ublížení na zdraví s následkem smrti. Za mříže, zase denní rutina. Deset let! Hezké číslo za pomstu. Maminka mu psala každý den. Neodpovídal, neměl na ni náladu. Stále si připouštěla svoji vinu na synově chování. Stále to samé dokola. Dopisy přicházely rozmáčené od slz. Dny ubíhaly a on už nevnímal čas. Plynul kolem něj ve své nejpomalejší rovině. Často přemýšlel nad sebevraždou. Vždyť tady je to jiné než v léčebně. Tady se rozhodlo, že není pomatený a může nastoupit normální trest.
Právě zde k němu poprvé promluvil Bůh. Mluvili spolu dlouho, až do noci. Rozmlouvali a Pavel cítil, že je mu odpuštěno. Bůh ho miluje. Byl z něj nový člověk a čas dále ubíhal. Čekal na svůj den. Ten přišel přesně první jarní den. Dveře věznice se otevřely a jeho ovanulo jaro. Dnešní den bude výjimečný. Věděl to.
„Dneska domů, co? Bylo to dlouhý,“ poznamenal jeden z bachařů, když procházel kolem něj.
„Ano, dnešní den bude výjimečný,“odpověděl Pavel a zadíval se do jarního slunce.
„Tak nám tam moc nezvlč, ať se tady o tebe nemusíme starat, “zasmál se bachař, otevřel mu bránu a chlapsky ho poplácal po zádech.
„Nebojte se,“ řekl Pavel a vykročil, „od této chvíle již nikdy nebudu stejný.“
Jeho cikánská krev se poté už nikdy neozvala.

Kateřina Cichá (K4a)

---

Téma č. 4: Lidé jsou jako olivy, to nejlepší ze sebe vydávají pod tlakem
volný slohový útvar – úvaha

Proč to přirovnání zrovna k olivám? Zřejmě je to myšleno tak, že z oliv se pod tlakem získává olivový olej. Je však tento ceněný produkt, získávaný právě pod tlakem, tím nejlepším, co z těchto malých zelených plodů může vzniknout? Pro někoho určitě ano, pro jiné tomu tak být nemusí. Vždyť někdo je může mít raději nezralé, či nezpracované, zkrátka tak, jak na keři vyrostly. Někdo určitě upřednostňuje olivy sice zpracované, ale bez použití tlaku, prostě obyčejně naložené v konzervě. Z toho vyplývá, že některým lidem zkrátka nemusí svědčit, když ze sebe musí to nejlepší vydat zrovna ve stresové situaci, pod tlakem. Každý jsme přece jiný. Od profilu průměrného, standardního, či snad ideálního člověka se všichni lišíme. Někdo možná více, někdo naopak méně, ale lišíme se všichni.
Proč takoví lidé vlastně jsou? Podle mého názoru je to způsobeno tím, že jsme se, jak říká Darwinova teorie, přece jenom vyvinuli přirozeným výběrem a našimi předky byla zvířata. Proto si myslím, že to jednoduše máme v pudech, stejně jako většina savců. Nejprve si tento jev vysvětleme na zvířatech. Proč by například gepard vynakládal takové úsilí k vyvinutí maximální rychlosti, pokud by mu o nic nešlo? Vyvíjí ji nejčastěji v případě, kdy potřebuje dohnat kořist, která pro něj znamená potravu. Tento běh je pro něj životně důležitý. Nedostižení kořisti znamená hlad, se kterým souvisí ztráta sil. Ta velmi snižuje pravděpodobnost dalšího úlovku, s tím souvisí ještě větší hlad způsobující ještě větší oslabení organismu a tak dále. Potom už zvířeti velmi vážně hrozí uhynutí.
Jako další příklad bych ráda použila případ konkrétního člověka. Inspirovala jsem se nedávnou příhodou, která by jistě skončila leteckou katastrofou, pokud by jeden člověk ze sebe nevydal pod tlakem maximum. Pilot dopravního letadla s početnou skupinou pasažérů na palubě během letu nečekaně zemřel. Mezi cestujícími byl však člověk, který měl určité zkušenosti s ovládáním malého sportovního letadla. Šel tedy do pilotní kabiny, takzvaného kokpitu, a vzal řízení letadla do svých rukou. S pomocí jiného, zkušeného pilota na zemi, se kterým mohl komunikovat pouze pomocí vysílačky, bezpečně přistál. Myslím si, že tato událost ideálně popisuje dané téma. Podle mého názoru by si tento člověk, se zkušenostmi s ovládáním pouze malého sportovního letadla, za normálních okolností na velké dopravní letadlo netroufl. Protože však byl vystaven velkému tlaku v důsledku ohrožení svého života a také životů mnoha nevinných pasažérů, vydal ze sebe maximum a dokázal hladce přistát.
Dalšími, kteří toto potvrzují, jsou samozřejmě sportovci. Ti jsou pod tlakem, který na ně vyvíjí například idea získání medaile či možnost překonání nějakého rekordu, schopni podat neuvěřitelné výkony. Důkazem toho je podle mě jeden nejmenovaný plavec, který na nedávných olympijských hrách dokázal být vždy první v každém z několika po sobě jdoucích závodů. Myslím si ale, že toto je velice individuální a u každého tomu tak být nemusí.
Tím se dostáváme k poslední otázce, kterou jsem si na začátku položila. Jsou takoví všichni lidé? Ráda bych ještě na chvíli zůstala u těch sportovců. Myslím si, že při tréninku často můžou být výkony ideální a sportovec může být v nejlepší formě. Tlak, kterým pak na toho samého sportovce působí důležité závody či důležitý zápas, může způsobit stres a negativně tak ovlivnit jeho psychiku. To pak má vliv na výkon, který v důsledku tlaku může být nakonec velmi slabý.
Na závěr bych se ještě vrátila k obyčejným lidem. Domnívám se, že tento tlak, o jehož působení na sportovce jsem se zmínila v minulém odstavci, může mít podobné účinky i na obyčejné lidi. Příkladem těch negativních je všem jistě dobře známé takzvané okno během důležité zkoušky. Podle mě by toto okno za běžných okolností nenastalo, způsobuje ho právě tlak. Přesto musím uznat, že v podobných situacích jako je záchrana života či ochrana potomků, které máme společné s velkým množstvím zvířat, určitě tento tlak způsobí podání maximálního, tedy nejlepšího výkonu.

Tereza Skalická (K4b)

---

Zkoušky, zkoušky, zkoušky! Alkohol a prášky! To přeci ne!

Téma č. 4: Lidé jsou jako olivy, to nejlepší ze sebe vydávají pod tlakem
volný slohový útvar – povídka

Píše se 12. 1. 2009 a na okno dopadají vločky sněhu. Nejprve otevřu oči, jde to jen ztěžka, ale jde to. Po vyklouznutí z postele kráčím k oknu podívat se, kolik zase napadlo sněhu. Musím uznat, že požehnaně. Dnes mne čeká zkouška v autoškole. Nic, čeho bych se bála. Za volantem si věřím, pravidla můj mozek vstřebal ještě před otevřením dveří autoškoly, také v autě nesedím poprvé. Ano, ano, tohle mi probíhalo hlavou ráno u snídaně.
Ovšem situace se změnila na místě. V sedm hodin se moje nohy zastavily před doupětem zkušebních komisařů. Stále jsem se snažila tvářit sebevědomě, i úsměv vykouzlit.
Dveře byly otevřeny, ozvalo se: „Pojďte dál, počítače jsou volné.“ Srdce mi neklidně tlouklo. Mé pozadí zaujmulo místo, na klávesnici prsty odklikávaly správné odpovědi. A, B, A, A, C…. Hodiny se posunuly o pět minut. Můj test putoval k vyhodnocení.
„Ó, slečno, tak rychle?“ konstatoval komisař s kyselým úsměvem.
„Jo, jo,“řekla jsem . A opravdu, vyhodnocení dopadlo skvěle, sto procent. Opět mi stouplo sebevědomí. Mé další kroky vedly k autu. Pan komisař se blížil rychlou chůzí.
„Tak šup do auta, slečno, nezdržujte!“ Hladinka stresu byla ve vteřině zpátky. Zavřela jsem dveře, div je nerozbila, připoutala se, přisunula sedadlo tak blízko, že prsa mi dřela o volant a čekala na pokyny.
„Slečno, koukejte, ať to necuká, žádný mluvení, váhání a frčte!“ Srdce mi začalo bušit zběsile. Zrcátka, světla, spojka, jednička…Auto se dostalo do pohybu. Vůbec mi před očima neběžela silnice, ale celý můj život. Oči se mi zatoulaly do zrcátka na pana komisaře.
„Okamžitě na mě přestaňte zírat a čumte na silnici!“ Říkala jsem si, že pán nemá zrovna pěkný slovník. Dvacet pět minut uběhlo, zbývalo zaparkovat. Přes obtloustlého komisaře nebyl dozadu nejlepší výhled. Najela jsem ne zrovna nejlépe, ale na druhý pokus autíčko zapadlo jako klíček do zámku. Úsměv mi prozářil obličej. Zatažená ruční brzda signalizovala komisaři ukončení mé jízdy. Otočila jsem se a očekávala také milý pohled. Jak naivní!
„Parkovat nadvakrát?“ zvedl na mě obočí. „Proč děláte řidičák, když jste ženská přece, to je fakt nejhorší, pomatený holčičky na silnici!“
Smutek vystřídal vztek.
„Se nezblázněte!“ vypadlo mi z úst.
Doma proběhlo utěšování, že se nic nestalo, vyjde to jindy, když nejde o život, nejde o nic.
Píše se 21.1. 2009. Opět otevírám oči. Teď ne pomalu, ale rychle. Mé tělo se klepe, neudržím ani hrneček s kafem. Stres umí teda divy. Každých pět minut sedím na WC. Doma všichni uznali, že v tomto stavu nemůžu řídit, ale já věděla, že musím. Autoškolu jsem si platila sama, takže jistá suma mi vymizela z účtu a náhrada nezdařené zkoušky stojí další peníze. Mé kroky směřovaly k lékárničce. Když jsem se prohrabala vrstvou paralenů a ibalginů, spatřila jsem prášek na nervy. Zběsilé otvírání a hledání návodu mi nepomohlo. Zjistila jsem totiž, že tabletka se nesmí užívat před řízením motorových vozidel, protože způsobuje poruchy koncentrace. Hlavou mi proběhla představa mikrospánku u zkoušky a zavraždění komisaře nárazem do stromu. Musela jsem tedy zvolit jinou cestu. Alkohol! Takový malý „panáček“ by mi jistě pomohl od stresu. Opět se vrátila představa zabitého komisaře. Všechny zbrklé nápady jsem opustila. Nezbývalo, než sednout do auta. Cestou se mi honily hlavou myšlenky o autoškole, maturitě, jak to vlastně zvládnu?
Komisař byl naštěstí jiný. Připravila jsem auto k jízdě a vyjelo se. Bušení mého srdce musel slyšet i pan komisař na zadním sedadle. Kozačky nebyla zrovna správně zvolená obuv na řízení. Cit v nohou zcela vymizel. Konečně jsem měla před očima jen silnici. Věděla jsem, že to musím udělat! Pan komisař byl z mé hlavy vymazán, zazděn ideou krásného výletu, na který se sama vydávám. A šlo to. Nebyla křižovatka, kde bych váhala, neexistovala situace, kde bych si nevěděla rady. To byl stav, do kterého je třeba dospět, aby člověk dokázal všechno. Jízda proběhla plynule, bez zaváhání. Ten lis stresu ze mne opravdu vymačkal to nejlepší. Parkování mezi dvě auta vyšlo na první pokus. Přesto jsem čekala výtku ve smyslu, že dokud nebudu obdařena penisem, řidičský průkaz mi bude upírán. Naštěstí nepřišla.
Komisař se usmál: „Taková hezká slečna, jak jí to šlo, a při nástupu jsem myslel, že se mi tu sesypete, děvenko!“ řekl.
„Bylo k tomu blízko,“ odvětila jsem. Za čtrnáct dní ze mne byla právoplatná řidička i s průkazem. Teď „UŽ JENOM“ ta maturita přece.

Katrin Tarkhounová (K4b)

Následující texty pocházejí z hodin českého jazyka ve třetím ročníku. Na začátku školního roku každý student vymyslel 1 slovo. Slova jsme vyvěsili na nástěnku a každou hodinu se náhodně vylosovala 4 z nich. Úkol byl jasný: napsat smysluplný text libovolného žánru tak, aby v něm všechna vylosovaná slova hrála jakousi, nejlépe důležitou, roli. Výsledek posuďte sami.

---

Háčkovat, kord, optimismus, kniha

---

Mám depresi. Optimizmus mě přešel. Jsem zklamán místní prodejnou textilu. Vejdu tam a v tu ránu na mě začne tupě zírat asi 6 prodavaček. Hrozné. Chci si vybrat nějaký nový svetr. Prodavačka mi jich několik nabídne, ale žádný se mi nelíbí ani nesedí. Prodavačka začne vypadat nasupeně a říká: Když se vám žádný svetr nelíbí, tak si ho asi budete muset uháčkovat! Nevěřil jsem vlastním uším – co si personál prodejny může dovolit k zákazníkovi. Znechuceně jsem odešel. Už jednou mě tam znechutili – když vydávali kordové kalhoty za manšestrové. No co, tak půjdu domů a přečtu si nějakou knihu z edice Večery pod lampou.

Honza

---

„Přátelé, mám tu jednu nemilou věc,“ oznámil nám na první pohled klidný režisér. Podívali jsme se po sobě a věděli, že to bude opravdu průser. Přikrčeni za tlustými knihami s textem jsme čekali, až dá režisér průchod svému potlačovanému vzteku. „Odstoupila, Marta odstoupila, prej má nový angažmá,“ zaprskal režisér. „V Praze,“ pípla nesměle Lenka. Snad ji ani neslyšel. „Klidně si odstoupí a nechá celý soubor na holičkách,“ soptil dál režisér a začal nervózně přecházet po jevišti. Stará prkna podlahy mu tiše přizvukovala skřípáním, které vyluzovala jen díky jeho neatletické, zavalité a těžké postavě. „Čekám, až se propadne do kulisárny,“ zašeptal, ovšem úmyslně nepříliš tiše, Venda a elegantně si přehodil kord z jedné ruky do druhé a dav jeho fanynek – patnáctiletých tanečnic – vybuchl smíchem. Režisér po nich střelil zlým pohledem. „Ještě vy mě provokujte, kačeny!“ zahřímal a otíral si zpocený obličej kapesníkem. Nad jevištěm se tetelil dusný vzduch. Všichni mlčeli. Hradbu ticha prolomila až paní Koláčná. Zvedla oči od háčkování, sundala z nosu brýle a mile se usmála. „Rejžo, musíte to vidět optimisticky. Co tady tahle nová?“ zeptala se a podívala se na mě zkoumavým pohledem. Režisér zvedl hlavu, kterou měl doposud položenou v dlaních. Podrobil mě reviznímu pohledu a nakonec ke mně, k mé velké radosti, natáhl ruku, ve které svíral knihu s Martiným textem.

Hanka

---

Seděl
Zabalen do deky
Kord opřen opodál
O obraz co maloval
Věděl
Že není tu navěky
A proto háčkoval

Hleděl
Na stůl a na léky
Budoucnost nečekal
Odmala ráčkoval
Tak zapěl
Že není tu navěky
A pak zas háčkoval

Neznámý autor

---

Zavalila mě obrovská háčkovaná deka… Cítím, jak se dusím… Vtom najednou CRRR… „Terezo, vstávej… Neříkala jsi náhodou, že máte od osmi?“ Neodpovídám. Znáte ten pocit… Vyschlo v ústech, pocit hnusu. Snažím se rozlepit oko. Nejde. Cítím se jak přejetá parním válcem. Prudce zvednu své rozlámané tělo. Bouchnu se o poličku do hlavy… AUU, zakřičím nevrle. Než stačím zareagovat, padá na mě rozečtená kniha Candide, čili Optimismus od Voltaira. Vztekle a znechuceně vyskočím z postele. Ach jo, „zas“ ráno. Kdyby to Voltaire viděl, nejspíš by se v hrobě obrátil, napadne mě.
Zase jsem zmeškala němčinu. Kdo jen vymyslel vyučování od osmi? V tramvaji do mě šťouchá babička holí. „Slečno, slečno, pusťte mě sednout.“ Otráveně se zvedám. Starým lidem se těžko vysvětluje, že mám vlastně právo sedět též. „Kord“, když zažijete takovéhle ráno. Přemýšlím, co napsat do omluvenky. Nevolnost… Na to mi tak skočí. Ranní deprese? Tak trochu drzost, nemyslíte? Z tramvaje se ozve: Strážní, příští zastávka Chmelnice…

Tereza

---

Slunce, piskoř, housenka, kultura

---

Pršelo. Pršelo tak hustě, že jsem měla pocit, že se v záplavě kapek brzo utopím. Sotva jsem se stíhala nadechovat mezi tím, co mi proud vody stékal po obličeji. Už abych byla v suchu. Rázovala jsem ulicí, od těžkých bot mi odstřikovala voda. Nikde nikdo. Bylo to jedině dobře. Potřebovala jsem se nenápadně dostat do nejbližší krčmy. Rezavé vlasy se mi lepily na tváře a nebýt ledové sprchy, řekla bych, že nepříjemně studily. Znovu jsem se rozhlédla po ulici lemované roubenými domy. Bohužel skrz hustý déšť jsem neviděla nic než siluety. Konečně jsem vedle sebe zpozorovala vývěsní štít se džbánkem vyřezaným do desky. Vedle se skvěl oprýskaný rudý nápis: U Chlupaté housenky.
Přestože zvenku působil dům celkem upraveně, místnost uvnitř byla jeho přesný opak. Sešla jsem pár schůdků do podzemí a málem mě povalil zápach piva, potu, moči a zvratků. Rozhlédla jsem se po místnosti. Štamgasti mi naštěstí nevěnovali pozornost. Usedla jsem ke stolu v tmavém koutě a vyčkávala. Za chvíli se přihnal jakýsi piskoř. Tedy muž okolo padesátky, velice malý. Jednoznačně gnóm. Usmíval se jako sluníčko… i když s mohutností jeho tváří to spíš bylo pořádné slunce. „Co si dáte, krasotinko?“ zašveholil obecnou řečí a mnul si v rukou lem zástěry špinavé od čehosi, co jsem pro jistotu nezkoumala. „Pivo,“ poručila jsem si a piskoř odběhl. To je mi nějaká kultura, napadlo mě při dalším zkoumání onoho pajzlu. Lidé, orci, trpaslíci, všechno to popíjelo pospolu a zpívalo to ožralecké písně. Sem tam se sázeli u kostek a občas tahali nože. „Ale pánové, v mé hospodě netoleruju žádný krveprolejvání,“ zafuněl piskoř na jednoho orka, který už už tahal svou válečnou sekeru. V tu chvíli se rozrazily dveře a má noční můra se naplnila. Byli to oni. Lovci. A Lovcům je jedno, platí-li někde nějaký zákaz zabíjení. Než jsem vůbec stačila vytáhnout meč, masakrovali celou hospodu. Ve třech. Rozvážným krokem zamířili ke mně. Nebylo kam ustoupit. „Za své činy budeš pykat!“ zakřičel jeden. „Ty taky!“ ozvalo se za ním a rázem leželi přede mnou tři mrtví Lovci. „Řekl jsem, že v mé hospodě se nezabíjí. To smím pouze já,“ zakřenil se piskoř.

Veronika H.

---

Malá kulturní vložka (aneb Bezesmyslu)
Slunce…
…a malí nepatrní piskoři se skrývají
a potají
se motají.

To slunce…
…a housenky vylézají ze země
pro mě za mě
i beze mě.

Bez slunce…
…by to totiž nemělo moc smysl.

Sára

---

Slunce svítí. Všude zpívají ptáčkové. Housenky lezou všude možně. Vítr šumí. Ve vodě se prohání piskoř. A sakra. Jak na tohle mám navázat s kulturou. Jinak. Chce to začít jinak. Ráno jsem se probudil jako housenka. Nevím jak je to možné, ale je to tak. Plazím se a hledám něco k jídlu. Ale ne. O housence budou psát všichni. Začínám být v koncích. Kultura lesa, to je pro mě hřejivé slunce, sem tam housenka a nějaká ta rybička v potoce. Třeba piskoř. Tak to je teprve blbost. Zkusme to jinak. Don Piskoř je nelítostný chlápek. Jeho gang má ve znaku žlutou housenku. Jak ho někdo naštve, hned zařídí, aby se dostal ze slunce pěkně do chládku. Kultura není zrovna jeho obor, ale… Tak to je teprve blbost. Zvoní. Odevzdám to v pátek.

Marek

---

Pro piskoř je césta
Jako žádná zé sta
Prolezlá housenkámá…

Když du po tý céstě
Žádnou zabít néchtě
Sotva pletu nohámá

Ná konci té cesty bláznivé
Není nic, co sis myslel, lá lá blá

Pak vylezly housenky
Malinký i vélký
Začly sobě notovat:

Ná cestě k piskoři
Kultura se netvoří
Intelekt tam šel už dávno spát…

Zblblo snad i slunce
O obzor rozseklo se vpůlce
Jedna spadla druhá zůstálá…

Ondřej P.

---

Třídní kniha, mord, palba, nespravedlnost

---

Ať už o mně uslyšíte cokoliv, já nejsem vrah nadějných studentů. Dokonce bych řekl, že jsem k nim milosrdný a mnohé jim odpouštím. Jenže jejich nenávist k mé osobě a vytrvalost, s jakou mě ty hyeny pronásledují, je doslova zničující. Po chodbách si neustále špitají a já furt slyším ty jejich ubrečené hlásky, které se mi vrývají hluboko do paměti. Že prý jsem nechutná, někdy až terorizující obluda. Že matika se mnou je učiněný mord a že příklady, které jim dávám, jsme ještě neprobírali. Že se cítí jak pod palbou, když jim zadávám příklady, které mají do sešitu vypracovat. O přestávkách mi píšou do třídní knihy, že jsem zlá a nadávám jim. Dokonce už i rodiče si na mě přicházejí stěžovat k panu řediteli, že jejich děti chodí domů s krvavými šrámy a pod trestem smrti raději mlčí. Taková nespravedlnost, přitom já se je snažím jen vychovat. Přece musejí mít nějaké vychování už od první třídy.

Michal

---

Tři vojáci seděli v kráteru po granátu na bitevním poli. Už neměli munici a nad nimi byla slyšet palba. Nesebrali odvahu na přesun, tak vyndali z krosny třídní knihu, že zapíší absenci. Losovali o to, kdo z kráteru vystrčí hlavu a nahlásí stav. Prohrál ten nejmenší. Sundal si přilbu, dal ji na zem a stoupnul si na ni, aby viděl. „Hlásím,“ povídá, „dneska je to pěknej mord.“ Pak ho vyděsila rána. Zvuky střel ustaly a ten nejmenší se zase souká ven. Vidí jen hordu nepřátel a svoje vojáky na ústupu. Nejvyšší z těch tří vojáků zapsal stav. Nejmenší si nandal přilbu a začal se strachovat: „Nechali nás tu. A když nás nezastřelí, umřeme tu minimálně žízní. To je teda pěkná nespravedlnost!“ A začala hádka. Ten malý skučel strachy. Ten velký křičel a prostřední je držel od sebe, aby se nepobili navzájem. A potom, co hádka ustala, zjistili, že válka skončila.

Marek

---

Místo činu je obehnáno policejní páskou. To místo je třída jedné z bostonských středních škol. Na podlaze leží osmnáctiletý student, nad kterým se sklání policejní vyšetřovatel. „Další mord na střední… za tenhle rok je to už třetí v celých Státech.“ Postaví se zpříma a zakroutí hlavou. Nedokáže pochopit, co se to v dnešní době děje. Vraždy v amerických školách se stávají běžnou záležitostí… A často jsou to právě oběti šikany, kdo zabíjí. Prý aby potrestali tu nespravedlnost! Policistovo přemítání přeruší hlas: „Palba se uskutečnila zhruba na tomto místě,“ ukazuje kolega na lavici, třetí od katedry v prostřední řadě. „Střela nenarušila nic ve svém okolí a oběti zasáhla krční tepnu, zranění bylo smrtelné,“ pokračuje. „Dobře. Odvezte mrtvého na soudní,“ odvětí hlavní vyšetřovatel. Poté jeho zrak zabloudí na katedru. Ode dneška bude v třídní knize chybět Ceore Peterson.

Bára Z.

---

Džez, husita, radost, helma

---

Na louce stála vozová hradba. Husita v jednom z vozů právě dovečeřel a pilníkem čistil svůj talíř. Stále nemohl pochopit, co bratr Žižka myslel tím, že není dost funky na to, aby s ním hrál v jeho jazz-bandu. Husita se ptal všech, co by měl udělat, aby mohl s Žižkou hrát. Ptal se matky, otce, bratra, sestry, babičky i dědy, ale nikdo mu nebyl schopen poradit. Ten den o půlnoci seděl na kole svého vozu a modlil se. Nad hlavou se mu rozzářilo světlo. Jeho louka se změnila ve velkou tmavou místnost s nízkým stropem a lampičkami na zdech. Kousek od husity stál Steinway. Od klavíru vstal člověk ve smokingu a povídá: „Nejseš dost funky a Žižka tě vyšoupnul z kapely, co? Uděláme dohodu. Tady, Nahoře, nám v muzeu chybí helma k husitské výzbroji. Takže mi dáš svoji helmu a já ti dám synovu altku.“ A ten chlapík dává husitovi zlatou altku s nápisem Ježíš. Místnost zmizela a byla tu opět louka. Husita sice nechápal, ale měl radost. Vstal z kola a běžel říci co se stalo své matce, otci, bratru, sestře, dědovi a babičce.

Marek

---

Husita a džez

Byl jednou jeden husita
Sněd´ tvarohový řez
A že se najed dosyta
Pustil si k tomu džez.

Měl radost z vlídných hudby tónů
Cítil se jako v džungli šelma
Zhoupl se s židlí do záklonu
Až mu z toho spadla helma.

Jsem jako perla na dně moře.
Jsem radost, žal i smích i hoře.

Jsem jako zrnko písku v poušti.
Jsem zajíček, co číhá v houští.

Jsem králem noci, králem nebe.
Jsem jako led, co chladí; zebe.

Jsem nenasytná lítá šelma.
Jsem vojákova pevná helma.

Jsem hvězda z nebe padající.
Jsem oheň z krbu sálající.

Jsem muzikant, co hraje džez.
Jsem ten, kdo štěstí nepřines´.

Jsem starou lodí v širém moři.
Jsem dýkou, co se v srdce noří.

Jsem husita, co cepem mlátí.
Jsem poutník, co se v lese ztratí.

Jsem nikdo a nic v davu lidí.
Jsem strojvůdce, co vlak neřídí.

A jsem to já a nikdo jiný,
kdo se ztratil mezi stíny.

Sára

---

New Orleans

Vražda bankéře!
V noci byl zabit ředitel londýnské banky.
Nacházel se v parku města s dvěma kulkami
v hrudníku. Policie začala okamžitě vyšetřovat
Tuto brutální vraždu, ale bohužel zatím tápe
a vyšetřování se zastavilo na mrtvém bodě.

Ruští diplomaté navštívili město!
Probírali:

• Světový mír
• Husitství
• Ekonomiku
• Vesmírný program.

Louis Amstrong v našem městě!
Kdy: 10. března
Kde: na výstavišti
Vstupné: 15 dolarů
Bude to jistě brilantní jazzové představení.

Krátce: Vojenský ústav vymyslel novou,
pevnější helmu.

Počasí: slunečno, 31 C. Žádné
hurikány nečekejte.

Martin

---

Rozervanec, infantilní, skřet, slovo

---

Říkali o mně, že jsem rozervanec. Dle toho vzoru jsem seděl pod smuteční vrbou a díval se na hvězdy. Přes rty mi stékala slova – mezi námi, nesmyslná slovní spojení – typu: infantilní skřet, rozesmátá smrt, pokořený rek, trůn pro mrtvého… Byla jich celá řada, ale jen tahle mi stála za zapsání do notesu. Čím to? S první kapkou ranní rosy, která mi kápla na čelo, jsem si připadal jako infantilní skřet, hledící do tváře rozesmáté smrti s výrazem pokořeného reka, čekajícího na trůn pro mrtvého.

Hanka

---

Probereme-li si to od začátku mého „nuzného“ života, nikdy jsem neslyšel žádné pozitivní slovo. Aby taky ano, už jste někdy slyšeli někoho, kdo by mluvil o skřetech, řekněme, kladně? Nebo dokonce jako o rovnocenném národu? Ne! O nás se mluví jako o podřadných národech, které jsou odsouzeny k vybití. Je to tak, že jsem skřet, ale žádný lump, jak by si mohl kdekdo myslet. Infantilní názory na naši krutost a bezcitnost mi vhánějí slzu do mého jediného, ale jinak plně funkčního oka. Připadám si jako rozervanec, odkázaný na bídný život plný opovržení a na samotu. Cožpak se nenajde nikdo, kdo mně srdce a duši pohladí? Cožpak se nenajde nikdo, kdo by nám skřetům dokázal pomoct? Nechceme dospět až k úplnému zániku. Pomozte nám!

Katka

---

Smrt šílenstvím muhaha
(Very evil poem)
Druhotná existence barvy
Křeč údů v mrazu předtuše
Rozervanec od astrální larvy
Jež vedrala se do duše
Od kořene vyvrátila slovo
Skřehot zhouby skřeta neslyše.

V útroby pomyslné rozlilo se olovo
Zříš svíjivé tělo hadovo.
Přetočená mysl infantilní
Šílenství zkázou planoucí
Morbidní cestou ducha smilní
Od znova a nanovo

Zkroucená schrána vadnoucí
Co však? Těla kalamář?
Tuše rudé – skvrna rostoucí.

Ondřej P.

---

„Jsem rozervanec!“ konstatoval. „Jsem ošklivý, jsem malý – dokonce tak příšerně malý, že mě dokáže vidět jen dítě nebo nějaký dospělý infantilní idiot. Je to pech, neustále kličkovat mezi davy lidí. Nikdo vás nepozdraví, nikdo se na vás ani nekoukne, nemáte nikoho, kdo by vás alespoň větičkou potěšil. Ach jo. Vždycky jsem si říkal: Hochu, dřív nebo později tohle tvoje trápení musí skončit. No, tak ho teď ukončím. Lepší dřív než později. Taková bytost jako já totiž v dnešním světě nemá místo. Divím se, že mě ještě nikdo nezašlápl. Škoda. Alespoň bych teď nemusel vláčet ve svých malých ručičkách stoličku, abych se mohl oběsit na prádelní šňůře své sousedky.“ Vylezl na štokrle, omotal smyčku kolem malinkatého krčku a seskočil. Bum! Prádelní šňůra praskla a on se skácel k zemi. Sousedka vykoukla z okna: „Zase ti uličníci odvedle!“ Rozhlédla se, ale samozřejmě nikoho neviděla. „Určitě to byl Béda z 3.A!“ Skřet se smutně zvedl a beze slova odešel.

Sára

V rámci procvičování minulých časů měli studenti napsat text se zadaným začátkem (vyznačen tučně).

 

Yesterday morning was full of“chandra”. I woke up and went to the tram stop. While I was waiting here, I was thinking if it was possible to buy some food before the tram arrived. However, the tram appeared just at the moment it was not possible. I was hungry, oh my god, I was starving. I went one stop by tram and then I got off. I saw a bus coming, so I ran to ctach it. People were looking at me as if I was crazy. Someone was sprinting so early in the morning. That´s still OK. But I was staring at them with my hunger and tired eyes as if I was thinking about killing or eating them. I felt a big misanthropy and I tried to sleep, but their presence was disturbing me very much. Suddenly I had to get off. One more tram stop and I would have killed them. I continued to school…

 

Yesterday evening I came home and I was going to do something to school. Oh! What the hell! I´ve lost my exercise book! What can I do now? I started to cry. While I was crying, a little dwarf appeared under my bed and started to talk: “My girl, stop crying, please. I can help you!”
“Yes?” I was laughing. “How can such a small being help me – a very big and sad girl?”
The dwarf smiled: “It´s very simple, my girl!”
“Hey, stop calling me your girl, you small stupid ugly boy!” I was so hysteric. However, he told me: “Don´t be fool and look under your bed!”
I was very surprised that I saw my exercise book under my night place and much more things that I had lost. I was very happy and I wanted to say thanks to my little friend, but he had gone. “Where are you?” I was screaming to the whole room, but nobody answered.
“Oh, I´ve lost my bed dwarf!”
No. I haven´t lost him. I have him under my bed as all the things that I have ever lost and I will ever lose. My dear, when you lose something, don´t forget to look under your bed!

 

Last night I experienced an interesting thing. I wanted to go to the theatre. When I left my house I met a strange man. He was small and he was wearing a long coat. He also had something dark on his face. I wanted to go away but he started to talk about strange things. He was speaking about the end of the world and something else. I wasn´t listening to him because I was late. I was running to the theatre. The play was beautiful. When I was returning home I met that man again. Several persons were standing in front of my door and waiting for me.
“What do you want?” I asked.
“You must save the world,” he said and took my hand. We were going to the space centre. I was a teacher of physics so he wanted to involve me to a space project for the NASA. Why was the man speaking about saving the world? An asteroid was flying towards the Earth and I was supposed to break it. It wasn´t easy but I managed to do it. We constructed a bomb. …ring…ring…
“Girl, wake up!” said my mother. Was it only a dream? Yeah, last night I experienced an interesting thing. I was saving the world.

 

Yesterday was full of colours. Leaves were flying in the air and after they slowly fell down on the ground. I was just on my way to school when I noticed some men who had just arrived to our street with a big Avia van. They had special orange clothes, safety glasses and saws. Their work was simple: to cut down an old tree which had a kind of botanical illness. I was watching that process. The men started their motor blades and cut down the tree. I felt pity for the neighbours who liked this oak. It had been standing there for many centuries, but it wasn´t able to defeat plague itself. But in the moment when saws were in the middle of the ill body, the tree broke and fell on one of those men. It wasn´t a nice view. This man only wanted to help this oak from a painful life. Now his life will be difficult with the injury (if he survives…). And the oak? A nice table or chair can be made of it.

 

Yesterday was full of strange things. A small newly born cockroach was very hungry. So he went to the kitchen.
“Who are you?” said a big cat.
The small cockroach was scared: “I´m Teddy.”
“What are you doing here?” growled the big cat.
“I´m so hungry! I haven´t eaten for two days,” said Teddy and started crying.
“Oh, please, don´t cry,” said the big cat, “I´m Mr. Kittles and I will give you something to eat, but please don´t cry. I´m such a sensitive big cat!” said Teddy.
Mr. Kittles gave him something for breakfast and he went to sleep.
“It was a great cat,” said the nice Teddy, “I´m so…” In front of him appeared a beautiful girl.
“Woow, it is such a beautiful small cockroach girl!” He fell in love at first sight.
“Hmmm…so…uh…hello…I´m Teddy, Teddy Brooks, cockroach,” said Teddy.
“Hi, I am Lilli, your new neighbour,” said Lilli. She was smiling at him.
“Eer…and what are you doing this evening? I know a trash bin, you must see it,” said Teddy.
“Oh, you are so romantic! I love fresh garbage,” said Lilli, “they are beautiful.”
“Oh…what? You are beautiful,” said Teddy.
“Wait a moment, I´ll get back in ten minutes,” said Teddy. He fell head over heels in love.
“She is so beautiful,” said Teddy happily.
“This day was very strange. I´m in love and I got to know the great Mr. Kittles. I´m happy.

Občan Havel

Myšlenka vytvořit dokumentární film o bývalém prezidentovi byla více než chvályhodná a chronologicky sledovat vzestup Václava Havla ve mně vyvolávalo ještě větší sympatie k dané postavě.
Dokument měl ovšem mnoho záporů, a to hlavně ve struktuře. Objektiv byl sice převážně zaměřen na pana Havla, ale zároveň nám proklouzávala mezi prsty dobová situace a podněty, na které prezident reagoval. Časové zasazení spotů nebo například komentář, který by nám osvětlil souvislosti, by nám v mnohém ulehčily zmapování jeho myšlenek a chování. Současní středoškoláci si ještě leccos mohou vybavit, neboť Václav Havel byl na scéně dlouho. Mohli jsme se o něm dočíst v tisku, knihách, slyšet ho v rádiu, vidět v televizi. A proto pro diváky, kteří budou tento dokument sledovat za nějakých třicet let, bude téměř nepřínosný.
Pod názvem Občan Havel bych si krom krásně naznačených humanistických ideálů prezidenta představila spíše podrobné nahlédnutí za oponu jeho osobního života. Mohli jsme ho sledovat v zákulisí jako člověka, ovšem nikoli jako občana.
Pokud se jednalo o tu profesionální stranu jeho žití, mohli jsme bezvadně pochopit vnitřní vztahy mezi některými politiky a také hlavně kolik lidí řídí (nebo usměrňuje) prezidentovy kroky, co musí předcházet jakémukoli veřejnému projevu a z jakých stran přichází obviňování.
Teď bohužel úlohu prezidenta zastává Havlův jmenovec Václav Klaus.
Jak jsem již jednou zmínila, nápad pana Kouteckého vyprodukovat dokument o panu Havlovi je nedocenitelný – jen si mohl vzít k ruce pár pomocníků. Slova na závěr? Těmi bude čistě osobní názor: HAVEL NA HRAD!

Bára Křiklánová

---

Občan Havel

Láska zvítězí nad lží a nenávistí!
Tento výrok všichni známe. Ročníky narozené devatenáct set devadesát a níž mají již často problém zařadit si, kdo že to vlastně vyslovil. Byl to Václav Havel. První prezident samostatné České republiky. Dokument zahrnuje dobu od prvního zvolení Havla prezidentem České republiky až po konec jeho dlouholeté prezidentské kariéry.
Dokument ukazuje Havla takového, jaký skutečně je. Tedy občana plného humanistického přesvědčení. Celkově se nám Havel jeví jako persona grata u nás i ve světě. Jisté je, že tomu tak skutečně bylo. Myslím, že hodně záleží na tom, jaká lidská povaha dokument uvidí. Názory se různí. Lidumilové a emotivní lidé nejspíš tento dokument vychválí. Racionální lidé s technickým myšlením asi jen těžko pochopí člověka, který tak trochu lítá v oblacích. Ačkoliv každý krok, i když často špatný, uměl Havel vé politické kariéře obhájit. Co se mi nelíbilo?
Asi že panu prezidentovi chyběl ve filmu konstruktivní kritik jeho kroků. Argumentům Republikánské strany Čech a Moravy se každý inteligentní člověk smál, nebo spíš vysmál. Těžko se píše kritika na někoho, koho si já osobně velmi vážím.
Celé mi to připadalo tak trochu jako óda na Havla. Takže mi to vůbec nevadilo. Doporučuji vám, abyste si na tento film zašli sami.
Škoda, že pan Koutecký již nenatočí polemiku Občan Havel kriticky. Názor bych asi nezměnila, ale zajímal by mě ostrý úhel pohledu.
Dokument, který trvá přes tři hodiny, se snaží zachytit jeden lidský život. Myslím si, že se to povedlo. Láska zvítězila nad lží a nenávistí. Tedy v mysli Václava Havla určitě.

Tereza Jirková

---

Nazi Pop Stars (festival Jeden svět)

Dokumentární snímek festivalu „ Jeden svět“ „Nazi Pop Stars“ je sondou do života hudební skupiny „Pruská modř“ z USA. Členkami jsou čtrnáctiletá dvojčata Lamb a Lynx. Píší a zpívají texty o nadřazenosti lidí s bílou pletí. Obdivují je neonacisté z celého světa. Avšak za celou mašinerií se skrývá jedna šedá eminence. Je to matka dvojčat April. To ona tahá za nitky a nutí obě dívky k neonacistické image. Dříve jí manipulovat se svými dětmi procházelo, ale Lamb a Lynx si začínají uvědomovat skutečnosti…..
Co se týče postižení tématu, shledávám ho mírně nepovedeným. Pokud byl cílem nějaký preventivní účinek proti nárůstu neonacismu v Evropě a zvláště Česku, moc se to na příkladu amerických holčiček nepodařilo. Celé to spíše bylo o tom, jak rodiče dokážou manipulovat se svými dětmi. Řemeslně je však dokument téměř na výbornou. Je zde znát schopnost autora improvizovat. Hlavně ve chvílích, kdy se snaží zachytit momenty, kdy jsou dívky bez dozoru April. Tyto chvíle využívá k tomu, aby se zeptal na to, co si dvojčata skutečně myslí o „Pruské modři“. Možná tu přece jen chybí více záběrů z koncertů kapely.
Je dobře, že zde zaznělo varování před evropským turné této kapely. Přitom, jak se neonacismus po celém starém kontinentě vzmáhá, je to varování před tím, o jak manipulativní ideologii se jedná. Doufám, že „charizmatu“ této kapely nepropadne v Evropě větší počet lidí. Jsme tu přeci jen náchylnější než v USA. Děkuji autorovi za varování. Doufám, že se dočká více díků.

Bára Zamrazilová

---

Nazi Pop Stars (festival Jeden svět)

Co se týče filmu, měl jsem velká očekávání a byl jsem zvědavý, jak bude pojat a vůbec co zajímavého se bude možno dozvědět.
Písničkářské duo, „Pruská modř“, dvě pohledné mladé dívky – sestry, které získaly věhlas svou hudbou, hudbou se společensky „nevhodným“ podtextem, významem, posláním. To je to, co se nalézá pod titulkem filmu, který zkoumá zákulisí a prostředí vzniku tohoto novodobého a svým způsobem originálního úkazu na hudební scéně.
Film je jakýmsi náhledem do života na první pohled normální americké rodinky očima kameramana, který se dostává do tohoto prostředí a objektivně na něj pohlíží a komentuje, rozmlouvá s aktéry a postupně odkrývá okolnosti a naráží na situace, kdy „to celé velmi skřípe“.
To je celé velmi zajímavé, film ale pohlíží na celou problematiku pouze z hlediska této rodiny – vztah matky sveřepě razící svou extremistickou ideologii a jejích postupně se umírňujících dcer je v něm to hlavní, a podle mého názoru v něm chybí ukázky „z terénu“, z koncertů, kde se to hemží vyholenými hlavami neonacistů a zdviženými pravicemi. Absenci těchto prvků částečně vynahradila pozdější debata se zástupkyní organizace Jeden svět a policistou zaměřeným na boj proti extremismu. Obojí bylo zábavné, ale myslím si, že typická senzacechtivá mysl nebude tímto uspokojena zcela. A senzace a šokující vhledy a informace jsou právě tím, co nejvíce hýbe lidmi ve větším měřítku. Co se týče přítomných diskutérů, zdají se být jako dobří lidé na svých místech, ale měl jsem pocit, že i já sám bych jim již před pár lety mohl úspěšně udávat akce, o kterých nevědí a proti kterým bojují. Ale celá akce BYLA rozhodně zajímavá a myslím si, že celkově vzato, nikdo neodešel výrazně nespokojen.

Ondřej Pěkný

---

Tahle země není pro starý aneb ne každý americký hrdina je čestný a neomylný

Když je mi nějaký film představen jako film oceněný několika Oskary, míra skepse roste. Ne že by snad tohle ocenění nedostalo pár dobrých filmů, ale přiznejme si, že už to není, co bývalo. Není sice pochyb, že se vesměs jedná o kvalitní snímky, ale vždy jsou to – jak já říkám – snímky kvalitně americké a já jsem fandou spíše té „evropské“ kvality.
Film „Tahle zamě není pro starý“ mi byl již od začátku popisován jako film, který rozhodně není pro mladý (alespoň pro ty do 15 let). Nicméně zbytečné potoky krve se nekonaly, naopak se mi zdálo, že každá kapka krve má svůj smysl a bez oné syrovosti by film ztrácel své kouzlo. Příběh začíná prolitou krví a také jí končí, ale zatímco na začátku je – klasicky americky – prolévaná krev mexická, na konci se kulka zavrtá spravedlivě i do amerického hlavního hrdiny.
Příběh je vcelku jednoduchý. Představte si, že se procházíte kolem mexických hranic, narážíte na pár mrtvol (lidských i psích) a zjistíte, že v zavazadle jedné z nich – kupodivu ne té psí – najdete pořádnou hromadu amerických dolarů. Kdo by to nebral? Asi ten, který by si dopředu spočítal, že se dostane do problémů nejen s muži zákona, ale především s krutým zabijákem, který si nedá pokoje, dokud nezabije všechny, kteří ho kdy jen koutkem oka zahlédli.
Avšak náš americký hrdina neváhá a vydává se na strastiplnou cestu s penězi (Bůh ví, kdo mu namluvil, že s nimi dojdeš nejdál), na jejímž konci je součet mrtvol vyšší než deset (v podstatě zemře každý, kdo kufřík a jeho zloděje viděl) a nehrdinské a neamerické smrti neunikne ani jeho žena, ani on sám.
V téhle chvíli si divák pomyslí: Takže k čemu vlastně tolik mrtvol v dvouhodinovém filmu téměř bez dialogů? K poučení, milí přátelé! Dostáváme se totiž k tomu pověstnému jádru pudla (a nemyslím tím vnitřnosti na začátku rozstříleného rotwailera) a tím je až nádherně pohádkové poučení adresované všem prahnoucím po majetku bez práce (a že tohle jistě není jen americký problém), a to, že jeden takový malý kufřík napěchovaný stodolarovkami může způsobit smrt všem zúčastněným, a dokonce i těm téměř nezúčastněným. Bez krádeže toho kufříku by totiž všechny hlavní i vedlejší postavy žily šťastně až do senilního věku, tak jak si to většinou žádají závěry filmů oceněných Oscary.
Po zhlédnutí tohoto snímku si sice okamžitě neřeknete: Jóó, to bylo fááákt dobrý, ale donutí vás přemýšlet a nakonec zjistíte, že je milé vidět zase film s nějakou myšlenkou a ne s přeslazeným závěrem a bílými plaňkami plotu na konec.

Sára Mirošovská

Cesta, i když vede dolů, bývá začátkem příštího vzestupu

Jistě znáte to stále omílané klišé „všechno špatné je pro něco dobré.“ Z mé vlastní zkušenosti se však tato mantra neopakuje zbytečně. Je sice pravda, že když padáme, málokdy jsme si schopni uvědomit, že by mohla existovat i nějaká cesta vzhůru, ale záhy zjistíme, že mnohdy stačí málo a jsme zase na vzestupu.
Každý z nás zná hořkou pachuť pádů, stejně jako opojnou vůni vyhřívání se na vrcholcích. A i ten, který se drží stále někde mezi, ví, že zatímco pád bývá velmi rychlý, vyšplhat se nahoru vyžaduje notnou dávku vůle, snahy, odhodlanosti a především trpělivosti.
Útěchou nám může být fakt, že z každého dna je cesta vzhůru. A proto když cítíte, že klesáte, nepropadejte panice – jak se říká – neházejte flintu do žita. To, že zrovna necítíte úspěch, neznamená, že nikdy nepřijde, nebo že zrovna nepřichází. Někdy jsme totiž tak zaslepení vlastním pláčem nad rozlitým mlékem, že ani nevidíme, kolik šancí chytit se záchranného lana se nám nabízí. A většinou další vzestup vede k mnohem vyšším vrcholkům.
Nebojme se tedy pádu. Ten přeci může být začátkem něčeho nového a lepšího. Každý pád nás totiž nutí bojovat, šplhat zpět nahoru vstříc novým vrcholům. A přestože cesta může být náročná, plná skalnatých úbočí, posiluje naši osobnost a připravuje na další nebezpečná úskalí, která mohou být příčinou dalšího střemhlavého letu do údolí. A pokud jsme dostatečně odhodlaní a nevzdáme stoupání po první malé odřenince, dostaneme se časem na opravdový vrchol pohoří. A shlížíme dolů a zabodáváme vítěznou vlajku, vlajku úspěchu, vlajku zadostiučinění.
Jen pozor na to, abychom na vrcholku neusnuli na vavřínech a nezřítili se zpět do hlubin. Protože čím vyšší hora, tím větší bolest při strmém a rychlém pádu. Ale i kdyby byl pád sebevíc zničující, nezapomeňte, že každá cesta, i když vede dolů, bývá jen další zkušeností, která nám pomůže zdolat i to nejvyšší pohoří.

Sára Mirošovská

---

Cesta, i když vede dolů, bývá začátkem příštího vzestupu

Každý člověk, který se narodí, je na začátku cesty životem. Nikdo předem nemůže určit, zda cesta bude plna štěstí či slasti. Někteří lidé mají tendence to omlouvat svým fatalismem. To je osud, že jsem sám. Je jednoduché omluvit tímto způsobem nedostatky, které přináší život. Člověk má rychle po problému. Někdy mám pocit, že v životě je mnoho ukazatelů, které se nám snaží pomoci. Něco podobného, jako když jsme účastníky provozu. Je na nás, zda v nejlepším šlápneme na brzdu, nebo přidáme plyn. Za následky vždy odpovídáme jen my a nikdo jiný.
Ve filmu 21 gramů zazněla věta: Bůh ví dokonce i to, když se ti na hlavě pohne jediný vlas. Dlouho jsem nad tím přemýšlela Já osobně jsem ateista, stále nemohu proniknout do tajů víry, mám totiž pocit, že na světě se děje mnoho nespravedlnosti. Zatímco jedni mají miliardu na kontě, druzí umírají hlady. Nicméně ona věta něco do sebe nejspíš má. Třeba to bůh takto rozdělil schválně. Teď se dívá, jak se kdo s životem pere. Podle toho dává, bere? Buddhista věří na reinkarnaci, to už mé mysli připadá o dost logičtější a o dost spravedlivější. Ale zase, kdo může dokázat, že se po smrti proměníme například v kámen? Přes tyto pro mě pesimistické názory víře přece jen přikládám určitou váhu. Pro mnoho lidí je jedinou jistotou v životě. Věří právě pro tu neprokazatelnost, pro ten svět přesahující sílu. A to, že sílu má, se každý den dozvídáme v novinách a jiných masmédiích.
Závěrem bych ráda řekla, že s citátem neznámého klasika vůbec nemohu souhlasit. Jen těžko můžeme určit, zda cesta, i když vede dolů, je začátkem příštího vzestupu. Do jisté míry to ale každý ovlivnit může, a proto přemýšlejme a zvažujme na naší cestě životem. Co když bůh ví i to, když se nám na hlavě pohne jediný vlas.

Tereza Jirková

---

Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu

Akrobat stojí právě uprostřed napnutého provazu. Je velmi nervózní a na čele se mu perlí pot. Jeho první vystoupení. Očima těká po dychtivém obecenstvu. Když však v některých tvářích zahlédne nedůvěru ke svému počínání, tak obě jindy poslušné nohy začnou nekontrolovatelně vibrovat. Tu se jedna z nich vyšvihne do vzduchu, z paží se stávají nefunkční křídla. A ten, jenž chtěl bavit dav, se řítí k zemi. Tělesnou rovnováhu ztratil jen na chvíli. Najde však znovu tu duševní, která se někam zatoulala spolu se sebedůvěrou?
Také občas cítíte nedůvěru svého okolí? Je to nepříjemné, viďte? Máte pocit, že ve vzduchu poletuje přetvářka? Dokážete udržet v těchto situacích vnitřní balanc? Domnívám se, že křehkou konstrukci v sobě mají tací, kteří se příliš zabývají otázkou, co si o nich kdo myslí. Mají pak tendence zaměřit své soustředění na lidi kolem sebe, a ne na svůj výkon. A podle toho ten výsledek vypadá. V nejhorším případě jedinec selže a po opakovaných karambolech propadne pocitu méněcennosti. Myslím si, že je velice snadné o těchto skutečnostech psát. Obtížnější ovšem pro člověka je to, jak se vyrovnat s potížemi a najít způsob úniku od stydlivosti a vnitřního napětí. Je prosté říci: „Na ostatní se vykašli, je důležité, když máš svůj názor.“ Anebo: „Ať si myslí a říkají co chtějí.“ Jenomže každý jsme individualita a tyto věty mají pro každého jiný stupeň přijatelnosti.
A pak tu jsou i ti, ze kterých jsme tak řečeno „vydeptaní“. Záleží zde i na jejich empatii a zda si všimnou, že jsou to právě oni, co způsobují nervozitu. Třeba nakonec pak vyjde najevo skutečnost, že ve vás důvěru neztratili. Dostaví se úleva.
Může být i sobectví, závist a samolibost či neschopnost prohrávat příčinou úzkostlivého pozorování druhých? Ano. Představím zde pana S. Je to učebnicový příklad soutěživce. Musí mít jako první zadaný úkol od šéfa, být první na parkovišti a podobně. S. už ale má delší dobu potíže. Nedaří se mu tak, jak by chtěl. Kolega pracující ve stejném oddělení aspiruje na povýšení.
S. pomalu užírá žárlivost. Proč to „Jemu“ najednou jde všechno líp? Já jsem byl přece vždy ten nej… a nej…
Tak dlouhou dobu ho hryže tato myšlenka, až zapomene na jednu důležitou věc. Pracovat především na sobě a hledat mouchy především v sobě. Nesnaží se „odhmyzit“ své nitro a místo toho tiše zuří nad úspěchy svého kolegy. Duševní stavba se začíná otřásat v základech. Doufejme, že jeho mozkové seismografy zachytí toto chvění. Jinak přijde 9. stupeň Richterovy škály.
Akrobat a pan S. jsou dva protiklady. Jeden zápasí s nízkým sebevědomím a druhý se svým obřím egem. Co jim může pomoci? Psychologické vyšetření, podpora blízkých?

Barbora Zamrazilová

---

Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu

Žijeme ve 21. století v době moderních technologií, které usnadňují život o poznání více, než tomu bylo v staro- středo- i novověku. Usnadnění života ale není jediným aspektem technologií současnosti. Z jiných bych jmenoval především ovlivnění. O tom bych vám rád povyprávěl.
V dřívějších dobách žili lidi sami pro sebe, vyvíjeli se sami ze sebe a z nejbližšího okolí, žili prakticky svůj život. Možná právě proto se podle mě na Zemi vyvinuly některé originální bytosti, které šly vlastní cestou samy za sebe. Jako exempla by názorně mohli posloužit Jan Amos Komenský, William Penn či Konfucius. Lidé vpravdě výjimeční. Říkalo se, a říká dodnes, a já jsem víceméně téhož názoru, že každý člověk je originální. Je však dnešní člověk originálnější než třeba člověk z doby baroka? Na co že to vlastně narážím? Ve 21. století jsou lidé uvyklí sebestylizovat se do svých vzorů, často z řad celebrit. Dívky chtějí většinou být modelkami, chlapci zpěváky. Střední proud? Herci a herečky. I v době minulé existovaly lidské vzory, ale byli tehdy lidé schopní být jim nablízku pomocí televize nebo rádia? Mým skromným názorem je, že nikoliv. Proto se lidé tehdy ubírali životem samostatně. Dnes už je to, řekl bych, trošičku jinak.
Každý chce být co nejpodobnější svému idolu a každý nějakého toho idola chceme mít nebo máme. Někdo má raději konkrétního jednotlivce, jiný obdivuje „kolektivní celebritu“, z jejichž množství si pak vybírá více rysů. Dochází ale k něčemu pozitivnímu, nebo negativnímu? Ztráta vlastní cesty a vlastních názorů, která je častým východiskem z této situace, moc pozitivní není, i když to zase je věc názoru, jestli se najde někdo, kdo mi bude tvrdit opak, ať už tím chce dosáhnout cokoliv. Takový ten typ rebela, který je právě dnes na pomyslné první příčce v žebříčku sebestylizací, v důsledku přílišného podléhání tlakům zvnějšku. I ti ale pomalu ztrácejí na své kvalitě, a rádoby noví Morrisonové a Cobainové vyklízejí pozice před novým trendem EMO. Kdo je EMO, je folkově řečeno „IN.“
Kam se budeme ubírat nadále? A spíše jak moc intenzivně? Lze se domnívat, že stejnou cestou kupředu jako dnes, možná ještě rychleji. Vždyť mediální celebrity prakticky už dnes ovlivňují, řekněme, půlku naší populace. Brzy už většina z nás bude vyloženě přejímat myšlenky druhých, za své názory se budeme stydět. Budeme publikovat názory těch, ke kterým vzhlížíme, ztratíme samy sebe a budeme žít jako kopie idolů. Připodobnil bych to k herci, který hraje život člověka, kterého obdivuje. Ale tady v tomto případě nejde o film ani o divadlo. Tohle je život.
Ono není nic špatného na tom mít vzory. Je přeci dobré vytyčit si cíle, lidé jsou potom více motivováni, ale říká se, všeho s mírou. O tom, jestli „všeho“, by se dalo polemizovat dlouhodoběji, ale v tomto případě by se sebestylizace do svého idolu neměla přehánět. Proč to říkám? Zatím jsem zmiňoval celebrity živé, ale to přece nejsou jediné vzory, které můžeme mít. Každý si jistě pamatuje dobu, kdy po ulici běhala mládež s tím, že ten je Skvírekl, tamten zas Čimpokomončák a tuten Pikaču. Ano, hovořím o době, kdy mládeži (a Bůh ví, jestli jen té) vládl japonský fenomén zvaný Pokémon. Myslíte, že je to dětinská záležitost, která sem nepatří? Tak proč se jí vlastně zabývat? Možná právě proto, že někteří mladíci se natolik vtělili do svých oblíbených postav, až si mysleli, že umí létat. Výsledek? Pád z balkonu a předčasně ukončený život.
Není tak špatné si někdy před nepřívětivou realitou skrýt tvář za masku někoho, ke komu vzhlížíme. Schováváme své slabiny navenek, ale jinak jsme to stále my. Avšak… jak vyplynulo z předchozího odstavce, nic se nemá přehánět.

David Zima

---

Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu

Hned úvodem, není to bezvýhradně pravda. Začnu tedy zcela praktickým příkladem. Dva nešťastníci se ocitnou uprostřed nepříliš pevného mostu, který je jako jediný dělí od hluboké propasti a nejistými chvějivými kroky chtějí překonat vzdálenost naživu a ve zdraví. Ten kráčející jako první má sice široký rozhled a jasný výhled na cestu či spíše na cíl trasy, ale zato musí být ostražitější (aby nešlápl na ztrouchnivělý trám a nepropadl se), kreativnější (vybrat styl a směr chůze), více namáhat šedé buňky mozkové, tlumit adrenalin a prostřednictvím toho všeho se stává nejistým. Zatímco první tápe a bojí se, může se druhý v řadě zcela soustředit na postavu před sebou, sledovat, zda nezmizí v nějaké díře, na kterou by ho upozornil, a především je mu téměř znemožněno shlížet do hlubin, a tak si může zachovat (pokud to vůbec lze) přiměřenou duševní rovnováhu, která jakýmsi způsobem usnadňuje rovnováhu fyzickou. Je tak tedy, teoreticky vzato, ještě krok před oním prvním odvážlivcem.
Z psychologického hlediska člověk zkoumající okolí se může odpoutat od sebe samého, nechat na chvíli své nitro bez jakékoli kritiky vlastní osoby a přemýšlet o druhých. Toto doporučují psychiatři: Nelíbí-li se ti něco na sobě (např. otylost), rozhlížej se po okolí, kdo stejným problémem trpí (někdy tolik netrpí jako ty) a budeš se cítit lépe. Podstata není v ujištění se, že na tom jsou někteří hůře, ale v přesvědčení o nicotnosti našeho problému, který považujeme za důvod nehodnotného života. A najednou vidíme: „tamhleten co neprojde dveřma má holku“ a „ten tlusťoch se směje“ a proč se tím vlastně trápím, když mohu žít i s horšími vadami?
Věc má ovšem i zcela opačné aspekty, a to především u lidí, kteří rovnováhu ztratili, nebo se jim nikdy nepodařilo jí nabýt. Ohlížejí se po ostatních a touží stát se jejich věrnou kopií nebo je jen naklonovat, ať se to týká určitých rysů povahy, materiálního zabezpečení nebo fyzických předpokladů. Doslova se vžívají do svého idolu (nebo idolů, kterých může být na stovky) a napodobují ho do té míry, že ztrácí vlastní identitu. Vrozená letora je neustále utlumována a později i potlačena „tou novou image“, která sice může mít kladnější ráz než ta původní, ale stále je to likvidace originální osobnosti.
Neprožil to snad každý z nás? Mladý adolescent zhlížející se zpravidla v „lídrovi“ hudební scény si u kadeřníka objedná totožnou „frizuru“ a následuje svou star i na cestě životního stylu. Chtějí se začlenit do stáda, nebo být naopak viděni? Ano, samozřejmě, mohu se inspirovat u bližních a neustále zdokonalovat svou osobu, ale mám zapotřebí se radikálně měnit? Přinese mi to spokojenost, nebo aspoň štěstí? Myslím si, že nikoliv. Stará moudrost praví, že se každý cítí nejlépe ve své kůži (respektive není-li v ní, je nesvůj), a nejspíš stáří této moudrosti vypovídá o tom, že ji někdo stačil prověřit.
Domnívám se, že optimálním řešením je opět střední cesta, jako mnohokrát v životě. Nezáleží na tom, zda sleduji více sebe, nebo okolí, důležité je nebýt slepý vůči realitě, vnímat ji a pokud možno přiměřeně věnovat pozornost sobě i okolí. Bude-li takový člověk dodržovat hladinku normálu, zjistí, že má stále co pozorovat, získá nadhled a sebevědomí ho podepře tisícem betonových pilířů, že už ho nikdo nepřipraví o rovnováhu.

Bára Křiklánová

---

Sobeckost jako cesta ke vlastní rovnováze
(Kdo se příliš dívá na druhé, ztrácí vlastní rovnováhu)

Říká se, že sobectví je věc špatná, záporná, negativní a že sobecký člověk je přesně takový jako sobeckost sama, tedy špatný.
Co když je člověk ale sobecký proto, že je velmi přísný především na sebe a v životě by to rád dotáhl co nejdále a jakékoliv zastavování se nad problémy druhých bude jeho vzestup brzdit a on bude stejně průměrný jako všichni kolem něj? Myslím si, že tento druh sobeckosti trápí více lidí.
Zrození sobectví: Sobeckost je vlastnost neovladatelná, neříditelná a dost možná i vrozená, je sice možnost ji alespoň částečně kontrolovat, jenže dojde-li na onu Sofiinu volbu, začne se projevovat naplno a může mít i katastrofální účinky. Toto téma se ale zaobírá hlavně opačným problémem, a to, co se stane, když se člověk až přehnaně stará o druhé a zároveň při tom zapomíná sám na sebe. Jedná se tedy o přesný opak, zaměřme se tedy na něj.
Přehnaná starost o druhé se objevuje především u matek, zejména těch milujících. Zpočátku se to může jevit jako výhoda. Zejména v nízkém věku dítěte, nicméně v pozdějších fázích růstu se z oné přemíry starostí a ohleduplnosti může stát problém.
Existuje však celá řada mnohem horších případů, povězme si například o tom, jak moc závažně může ona nesobeckost působit na takového pracujícího člověka.
Pracovní prostředí je místo jako stvořené pro pozorování všech těch sobeckých a nesobeckých lidí a je zde možné tuto problematiku vidět v praxi. Všimněte si, že sobecký člověk to v pracovní sféře velmi často dotáhne poměrně daleko, kdežto člověk vstřícný, ohleduplný ke druhým, obětavý a naslouchavý je většinou na na těch nejnižších postech.
Co ale máme dělat? Jistě není správné předbíhat kolegy ve frontě na oběd, vypít všechnu kávu v odpočívací místnosti a nespláchnout po sobě na toaletě s tím, že to za nás někdo udělá, ale na druhou stranu není ani dobré být v práci tou „ušlápnutou šedou myškou“, co si nechá všechno líbit. Vše má své řešení, jde o to jen najít ten správný kompromis.
Vždy si musíme uvědomit, v jaké jsme situaci, a podle toho se i zachovat. Je dobré být k lidem milý, pomáhat jim, být na ně hodný, vycházet s nimi, ale nesmíme při tom ztratit svou hrdost a nechat se vyprovokovat okolím k překročení svých jistých hodnot a ústupků, jež si klademe. Jedině tak je možné myslet jak na sebe, tak na druhé, říkejme tomu například vzájemná spolupráce a kolegialita, a zároveň pak večer ulehnout do postele s dobrým a hřejivým pocitem, že jsme se zachovali dobře, prospěli jsme sami sobě a navíc jsme při tom nikomu neublížili.
Myslím, že tato úvaha nám alespoň částečně ukázala cestu z problému a našla způsob, jak problémy řešit, nikoliv však jak jim zabraňovat, ale o tom snad někdy příště.

Ondřej Švec

Hlas v nás
(Téma č. 3: Člověka z pralesa vyrveš snadno, hůř vyrveš prales z člověka)
povídka

Začíná pršet. Vzduchem se nese prach spálených pneumatik, které ještě umocňuje dusno nepříjemné na dýchání. Skupina mužů a žen ještě pohrabáčem nahromadila poslední podzimní listí a již běží do úkrytu – třípatrové šedé ubytovny. Většině ukazují ručičky hodinek na dvanáctku, takže je stejně čas odebrat se k obědu. V jídelně po pár okamžicích vládne chaos, rámus šoupajících se židlí a třískot při manipulaci s hliníkovými podnosy. U zašlého stolu s umělohmotným ubrusem se usadila dvojice dívek.
„Hm, to si zase dnes pochutnáme,“ ironicky hodnotí pokrm dívka s plavými, vyčesanými vlasy a andělskou tváří, která je, dle názoru ostatních, odrazem její duše.
„ Nevím, Lucko, co proti tomu máš. Mně tahle omáčka chutná,“ reaguje její spolubydlící Ingrid, která rozhodně nebyla obdarována takovou krásou jako Lucie, a ani povahově si nebyly podobné. Trochu obtloustlý obličejík jí lemovaly blonďaté lokny a hnědá očka se jí topila v naducaných tvářičkách.
„Tahle omáčka, jak tomu ty říkáš, se podává tenhle týden už počtvrté, a to je teprve čtvrtek. Docela by mě zajímalo z čeho jí dělaj, že je toho takovej přebytek, konstatovala nahlas Lucie a jala se příborem dělit knedlík na mikročásti.
„Jo a mimochodem,“ pokračovala, „na lístku byly napsaný houskový knedlíky, ale tyhle jsou stopro bramborový.“
„ Když to nebudeš chtít jíst, tak to přisuň ke mně,“ nabídla se Ingrid a sama se hltavým tempem pustila do oné poživatiny.
Ke stolu se rychlým krokem blížil ředitel ústavu.
„Lucko, máš telefon!“ volal na ni přes celou jídelnu. Všechny pohledy se teď upřely na Lucii, která překvapením zapomněla polknout sousto. Vstala a s tázavým pohledem vyšla nejistým krokem s ředitelem z jídelny.
„Kdo mi volá?“ ptala se s obavami.
„Matka,“ odpověděl stroze a již jí otvíral dveře do své pracovny, kterou každý člen komunity tak dobře znal. Lucii se zastavil dech, přestože věděla, že nikdo jiný ji shánět nemůže. Zvedla sluchátko.
„Haló?“
„Ahoj Lucinko. To jsem já, máma. Tak strašně ráda tě slyším,“ a rozvzlykala se do telefonu.
„Ahoj mami, jak jsi mě našla?“
„V tvým stole byla vizitka na toho pána, s kterým jsem před chvílí mluvila. A tvoje kamarádka, ta Jana, mi pověděla, že si o tom uvažovala, ale že prý neví, kde jsi. Dokážeš si vůbec představit, jak šílím? Jaký mám strach? Vždyť už jsou to skoro dva měsíce, co jsi se nevrátila ze školy. Proč, Lucinko? Řekni mi to, prosím,“ nedokázala Lucčina maminka zadržet pláč.
„Já nevím, mami. Je mi tu docela dobře. Ta doktorka, cos mi ji sehnala, tvrdila, že za pár měsíců bude všechno lepší a furt nic. A tady za tak krátkou dobu mě skoro vyléčili. Ředitel ti to určitě říkal, že jo?“ ptala se sluchátka Lucie.
„Ale to jo, říkal, jak jsi lepší a tak. Ale přece nemůžeš jen tak odejít. Vždyť ti je patnáct, to si nemůžeš dělat, co chceš. A já chci, aby ses se mnou vrátila domů. My už to společně nějak zvládneme, přesvědčovala ji matka.
„Ale já nikam nechci jít. Cítím se tu dobře,“ odporovala Lucie.
„Nemůžeš tam zůstat. Něco jsem o tom ústavu četla. Říkají si komunita, ale je to normální blázinec. Tam ty přece nepatříš. Ty nejsi šílenec. Chci za tebou přijet. Už jsem o tom mluvila s ředitelem a ten nemá nic proti.“
„To klidně můžeš, ale teď už musím jít. Vystydne mi oběd.“
„Tak utíkej. Budu se na tebe těšit, kočičko. Tak se měj a ahoj,“ rozloučila se s Lucií a ta položila sluchátko do stojanu.
Ředitel, který celý rozhovor vyslechl, ji vybídl, aby ho po obědě ještě jednou navštívila.
V jídelně se mezitím strhla mela. Křičel tam na sebe jeden přes druhého, někteří se kyvadlovitě pohybovali na židlích sem a tam, pár dementů tlouklo hlavou o stůl, aniž by jim vadil talíř s jídlem na něm, a největší exhibicionista teď stál nahý na jídelním stole a zpíval českou hymnu s paží na prsou a hrdým pohledem před sebe. To už se přihnalo několik ústavních zřízenců, kteří přehodili prostěradlo přes naháče a vlekli ho do komory. Tak mezi sebou nazývali holou prázdnou místnost, kde člověk musel zůstat, dokud se neuklidnil vlivem léků.
Lucii při pohledu na něj přešla i ta poslední chuť na hnědý sos a vrátila se rovnou do pracovny ředitele, kde měl proběhnout běžný rozhovor o stavu pacienta.
„Jak se cítíš Lucko?“ začal s vyptáváním.
„No, víte, je mi celkem dobře, nebo aspoň neutrálně. Nejsem ani smutná, ani veselá. Ale ty slyšiny pořád mám,“ postěžovala si a trhaným gestem si ukázala na uši.
„A kdy naposled?“ chtěl vědět.
„No, včera večer. Hned po sezení.“
„Ale to je úplně normální, Lucko. Je to obyčejná reakce na léky, které jsi dostala. Vyvolávají ty tvé slyšiny, aby ses je naučila ovládat, protože jedině tak je dokážeš překonat. Nedělej si s tím hlavu.“ utěšoval ji, jal se zapsat získanou informaci do spisu a pokračoval. „A co pocity úzkosti a sevřenosti. Máš?“
„Je mi úzko, když slyším všechny ty věci.“
„To je přirozené. A co jsi slyšela včera?“
„Byl to zase ten stejný hlas jako už tolikrát. Říkal mi, jaký jsem hrozný chudák, že mám smutnou minulost, kterou mi vůbec nezávidí a být mnou, nechtěl by prý v tomhle životě už pokračovat. Pak jsem uviděla z okna černý mrak, který tak nějak strašlivě hrčel, až jsem měla fakt strach, protože čím byl blíž, byl hlasitější a já měla pocit, že mě pohltí. A pak to přestalo. Asi po hodině a půl,“ pověděla mu Lucie a trochu se jí ulevilo, když o tom mohla někomu říct.
„Víš, Lucko, to, že ten hlas zná tvou minulost, svědčí jen o tom, že je to všechno výplod téhle tvojí hlavičky,“ poklepal ji na čele, „ a ty si to musíš uvědomit, abys jí mohla poroučet. A teď už běž. Za chvíli ti začíná sezení.“
V místnosti zatmavené roletami sedělo v kruhu zhruba dvacet lidí, kteří se tu scházejí dvakrát za den na různé terapie s rozdílným účelem. Někdy se učí sebekritice, sebechvále a uznání jiných, jindy vyprávějí ostatním své osudy a nechávají si od nich radit, jak se zachovat. Každý pak ještě během dne dochází na pohovor za svým vyšetřujícím lékařem. Ve volných chvílích, které pacientovi zbudou, se může věnovat svým zálibám, mimo pracovní hodiny, kdy se částečně starají o správu a úklid ústavu. Čas od času se někomu nečekaně zvrtne duševní stav a nevědí-li si s ním rady, putuje rovnou do oficiální psychiatrické léčebny.
Toho večera se to zase stalo. Ingrid poslední měsíc chodila na intenzivní léčbu a několik posledních týdnů dostávala elektrické šoky. Zřízenci rádi povídali pacientům, jak musejí být připoutáni a mít masku přes oči, aby se jim nevyvrátily bulvy. Jenže Ingridin stav se spíše zhoršoval a právě dnešní amok, tolik rozdílný od všech předchozích, přesvědčil doktory, že potřebuje odbornou pomoc.
Lucie tedy zůstala na pokoji sama a to byly ty nejvhodnější chvíle k promlouvání imaginárního hlasu. Zůstávala sedět v rohu místnosti, dlaněmi si kryla uši ve snaze neslyšet a hystericky plakala a křičela, ať hlas vypadne. Vtom se sotva pár metrů od ní rozhoukala jedoucí sanitka a Lucie, snažíc se vyhnout vozu, svalila se z postele, což ji vrátilo do reality, kde samozřejmě nebylo ani vidu ani slechu po nějaké ambulanci.
Druhého dne přijela její matka a po předlouhé rozmluvě, prudké hádce, přemlouvání a pláči si ji odvezla domů.
Dohodly se, že do školy už tento školní rok nepůjde, a bude-li jí lépe, může opakovat ročník. První dny Lucie v podstatě trucovala, že byla násilně odvlečena ze svého azylu před děsivými zvuky a představami, přestože nebyl účinný. To si ale Lucie neuvědomovala a tamější halucinace připisovala lékům. Tolik věřila svému lékaři. Nemluvila teda se svou matkou. Když ji mlčení přestalo bavit, změnila styl a začala jí vyčítat onu událost, zvláště když se opět objevily slyšiny, které ji doprovázely téměř každý den.
Luciina maminka si vzala volno, aspoň prozatím, a trávila dvacet čtyři hodin s Luckou, nechávala se urážet, odstrkovat a vyhazovat a trpělivě vyčkávala, až ji to přejde. Nakonec se jejich vztah vrátil do normálu, ale Lucčin duševní stav se horšil. Seděla na posteli, tupě zírala z okna či na stěnu a několikrát denně usedavě plakala bez jakékoliv příčiny. Zrovna měla pohled natočený na televizi, takže civění nepůsobilo tolik okatě, přestože byla vypnutá, když hlas zase přišel. Dnes měl takový lahodný zpěvný tón a přitom zněl tolik přesvědčivě.
Vyprávěl: „Vzpomínáš si na ten pohled, když jsi viděla ležet otce v krvi? Ten den jsi hrozně zlobila, určitě to udělal kvůli tobě. A co tvůj bratr, z kterého se stal během pár let dement? Nedržela jsi mu náhodou ty tenkrát to škrtidlo, aby si mohl šlehnout? Tohle bude pokračovat, moje maličká, z toho smutného kruhu se už nikdy nevykroutíš. Nebylo by snadnější to skoncovat? Tak jednoduché. Nejdřív skočíš, poletíš a pak už se ti nemůže nic špatného stát.“
A Lucie dnes hystericky nevyháněla onen hlas. Dnes se mu plně oddala, vylezla na parapet, zhluboka se nadechla……….. a skočila.

Barbora Křiklánová

---

Člověk proti zkáze
(Téma č. 1: Výklad k 70. výročí úmrtí klasika české literatury Karla Čapka)

Karel Čapek, příslušník literární generace, která dospěla v letech 1. světové války, se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích u Trutnova v Podkrkonoší. Pocházel z rodiny lékaře.
Jeho starší bratr Josef vynikl jako malíř a spisovatel, sestra Helena byla autorkou několika próz, ke konci života napsala vzpomínkovou knihu Moji milí bratři.
Citlivost Karel zdědil po matce, lásku k českému jazyku v něm pěstovala babička. Studoval na gymnáziích v Hradci Králové a v Brně, maturoval na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze. Poté studoval filozofii na Karlově univerzitě v Praze, dále pak v Berlíně a v Paříži na Sorbonně. Svá studia zakončil roku 1915 doktorátem. Téma jeho disertační práce bylo „ Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění“. Myšlenkovým směrem, kterým se zabýval, byl pozitivismus. To vyjádřil prací Pozitivismus, čili filosofie praktického života. Spolu s bratrem prosazoval nesentimentálnost, věcnost umění.
V letech 1917 – 1921 pracoval Čapek jako redaktor Národních listů, od roku 1921 byl redaktorem Lidových novin. V letech 1921 – 1923 pracoval také jako dramaturg a režisér Vinohradského divadla. Byl také předsedou československého PEN – klubu. Založil společnost Pátečníci, kde se pravidelně v pátek scházely přední kulturní i politické osobnosti, včetně Tomáše Garrigua Masaryka.
Roku 1935 se oženil se slavnou herečkou Olgou Scheinpflugovou. Od poloviny 30. let byl na něj činěn nátlak ze strany fašizujících politiků. Zemřel uštván, následkem psychosomatických problémů a zápalu plic, ve věku pouhých 48 let.
Svá první literární díla psal společně s Josefem. Jsou to díla Krakonošova zahrada a Zářivé hlubiny a jiné prózy, spadající do prvního období literární tvorby Karla Čapka, které končí r. 1920. Byly to povídky plné satiry a ironie. Čapek se rovněž zabýval překládáním z francouzštiny. Vznikl tak soubor Francouzské poezie nové doby, přeložil rovněž Apollinairovo Pásmo.
Ve druhém období, přibližně do r. 1927, psal hlavně fejetony z cest po světě. Anglické listy, Italské listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever. Napsal také lyrické drama Loupežník.
Ve třetím období, zahrnující přelom 20. a 30. let, začíná psát Čapek svá slavná dramata a romány, ve kterých upozorňuje na možné zneužití moderní techniky proti lidem. Dílo R.U.R., neboli Rossumovi univerzální roboti, pojednává o vynálezu robotů, kteří mají pomáhat lidem. Roboti jsou levní, rychlí a nevadí jim těžká fyzická práce. Proto jsou nasazováni do dolů či bojují za lidi ve válkách. Postupně si ale roboti uvědomí, že jsou lepší a dokonalejší než lidé, začnou si klást podmínky a chtějí vydat plány na výrobu robotů; ty ale zničila Helena. Roboti obsazují zemi a zabijí všechny lidi až na stavitele Alquista, který je nucen v laboratoři hledat recept na výrobu robotů. Dílo končí tím, že dvojice robotů Priamus a Helena se přiblíží lidem svým chováním – milují se, stydí se, mají tedy v sobě lidské city. Je naděje, že lidstvo nevyhyne.
Továrna na absolutno pojednává o vynálezci, který objeví zařízení velmi lacině vyrábějící elektřinu. Jako vedlejší produkt při štěpení atomů se ale uvolňuje tzv. Absolutno – plyn měnící charaktery lidí. Lidé se začnou oddávat náboženským radovánkám a přestávají pracovat. Absolutno, tedy jakýsi „Bůh“, začne pracovat za lidi, vyrábí zboží, ale je ho takový nadbytek, že se světové trhy zhroutí. Vše vyvrcholí osmiletou válkou, ve které bojují všichni proti všem, válka nemá vítěze. Dále napsal drama Ze života hmyzu – žlutý brouk si podrobuje ostatní, je nakonec zašlápnut tulákem, který dění v mraveništi pozoruje z dálky.
Ve třetím období Čapek napsal Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. V knize Marsyas, čili na okraj literatury shrnuje autor svůj kladný vztah k okrajovým literárním žánrům.
Do čtvrtého období Čapkovy tvorby spadá tzv. noetická trilogie: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. V ní se autor zabývá otázkami lidské existence a smyslem života.
V 5. a posledním období (do r. 1938) Karel Čapek upozorňuje na stále sílící a rozpínající se fašismus a hrozící válku. Román Válka s mloky je alegorií boje s fašisty. Děj nás zavádí na loď českého rodáka, kapitána van Tocha, který se plaví po moři kdesi u Sumatry a hledá perly. Místo nich však v zálivu Devil Bay objeví podivná stvoření, připomínající dávno vyhynulý druh. Van Toch je naučí mluvit, dobývat perly ze škeblí. Potřebuje však další peníze na vysazení mloků do dalších míst. Proto odjíždí do Čech, kde se seznamuje s podnikatelem Bondym. Van Toch získá peníze, rozšiřuje mločí populaci, ale brzy umírá. Pan Bondy zakládá Salamandří syndikát, který má obchodovat s mloky. Lidé zjistí, že mloci jsou dobří pomocníci, kteří navíc podporují spotřebou světový průmysl. Z ničeho nic ale mloci začínají útočit na lidi. Po zemětřesení v Luisianě vystoupí jejich Chief Salamander, který nařizuje lidem, aby se odstěhovali do hor, protože mloci potřebují přímořská území. Obě strany proti sobě bojují. Román končí vstupem autora, který navrhuje, aby bojovali proti sobě jenom mloci – ti se vyhubí a lidé přežijí.
V dramatu Bílá nemoc vidíme zemi, kde jsou lidé napadeni bílými skvrnami. Dr. Galén vynalezne lék, léčí ale jen chudé a ty, co nechtějí válčit. Zbrojař, zásobující fanatického maršála, je nemocí napaden. Přesvědčuje generála, aby ukončil válku, ale neúspěšně. Když je ale sám maršál nemocen, Krugův syn ho přesvědčí, aby ukončil válku. Dr. Galén tedy jde za maršálem, ale je zabit fanatickým davem.
Čapkova osobnost ukazuje lidskou genialitu, která kromě vzdělání a znalostí získává nesmrtelnost svou ideou humanismu a nutnosti vítězství demokracie ve společnosti.

Jan Linhart

---

Západní společnost a rovnost příležitostí ve 21. století
(Téma č. 2: 21. století – století rovných příležitostí)
úvaha

Jednoho dne – tuším v roce 89 – jsme se probudili do svobodného světa. Stali jsme se součástí něčeho velkého, plného možností, o kterých jsme slýchávali jen z té úžasně džínové dáli. Teď se píše rok 2008 a my jsme pomaličku a polehoučku splynuli s tím světem, který je přece tak krásně nezištně svobodným a spravedlivým jako byla Maruška z pohádky Sůl nad zlato a nespravedlivým jako byl major Zeman. Díky bohu. Přehoupli jsme se přes magickou číslici „00“ ani jsme nemrkli, málokdo si při tom shonu v obchodních domech a velikých marketingových firmách stačil uvědomit, že stejně tak jako tu již nějaký ten pátek nefunguje spravedlnost podle majora Zemana, už dávno – a to možná ještě déle – tu není ani památky po tom pomyslném solném bohatství naší skromné Marušky. Západní civilizace se chlubí demokracií a svobodou, otevřeností a spravedlností až tak okatě a oprskle, že všechna tato prohlášení ztrácí na váze a stávají se prázdnými frázemi.
Dvacáté první století totiž není tak docela stoletím rovných příležitostí pro každého bez ohledu na barvu pleti, původ nebo pohlaví. Žijeme ve století, kde tmavší barva pleti je stále velkou překážkou, žijeme ve století, kdy bezdětná žena ve vedoucí funkci je zkrátka špatným člověkem. Ne, že bychom na tom byli v minulých stoletích lépe. Naopak, ušli jsme obrovský kus cesty. Jen se ptám: Kdy nastal ten zlom? Kdy jsme se začali jen chválit a přestali jsme se kritizovat? Proč nám naše západní společnost stále zpívá tu sladkou ukolébavku o rovnoprávnosti všech – malých i velkých, tlustých či hubených?
Jednou mi moje známá řekla, že je bojovnicí za práva žen. Snažila se mi vysvětlit, že i v dnešní moderní společnosti je žena v mnohých věcech znevýhodňována. Já se rozčílila. Mně přeci nikdo nebude tvrdit – dnes v době neomezených možností – v Evropě, svobodné a demokratické zemi, že jsem nějakým způsobem diskriminována jen proto, že se moje fyziologická stavba těla trochu liší od té mužské. Byla jsem ukolébána. Naprosto. Bylo mi tehdy 13 let a právě jsem si přestávala hrát s panenkami Barbie – se zmenšeninami těch „dokonalých žen“, kterým jsem odmala stříhala vlasy na krátko a místo do kuchyňky (kterou mi rodiče koupili za nekřesťanské peníze) jsem je strkala za volant dvacet let starého dřevěného náklaďáku po tatínkovi.
Ta samá známá studovala několik let v Americe, kde se naučila vyjadřovat se a snad dokonce myslet výhradně a jedině politicky korektně. V překladu tak, aby někoho neurazila či nediskriminovala kvůli jakýmkoliv odlišnostem. Když se vrátila do Čech a stoupla si se stativem a fotoaparátem doprostřed Arbesova náměstí, že si vyfotí strom, okamžitě jí přiletěla facka od místní cikánky, která jí se slovy: „Gadžo, nefoť si mý auto“ tou ránou složila k zemi. Najednou byla politická korektnost ta tam. Najednou se všechna ta silná slova, že západní společnost je ztělesněním tolerance rozplynula jak pára nad hrncem.
Stejně jako já jsem pochopila, že pokud musím barbínku nejdříve ostříhat, (udělat z ní muže), aby se narodila do náklaďáku, moje známá si uvědomila, že pražský Smíchov je na hony vzdálený oné slavné americké politické korektnosti.
Stále je co zlepšovat. Nemysleme si, že pokud u nás ženy mohou vyjít na ulici bez doprovodu mužů, už se nemusíme o nic snažit. Že je vše vyřešeno. Ještě stále v naší společnosti přežívá spousta mýtů, které brání našim spoluobčanům tmavší pleti získat práci, ženám získat stejné platové podmínky, jako mají muži.
Važme si toho, že žijeme na té svobodnější a bohatší části planety, a nebuďme namyšlení. Snažme se být tolerantní vůči jakýmkoli odlišnostem. Každý má právo na plnohodnotný život.

Sára Mirošovská

---

Dvacáté první století – století rovných příležitostí?
(Téma č. 2: 21. století – století rovných příležitostí)
úvaha

Dvacáté první století již začalo a já žiji v něm. V České republice, víceméně demokratické zemi „v srdci Evropy“. Co se týče vyspělosti a rozvoje, nemůže se naše země rovnat většině západních zemí, zemí hrajících hlavní roli v globální politice, jako například USA, Velké Británii, Francii, Německu, a tak dále. Nemyslím si ani, že by se jim blížila, to by mohlo být naznačení zkracování vzdáleností, a takový dojem z porovnávání nemám. Ale myslím si, že náš stát „je“ blízko. Znaky poukazující na vyspělost a hospodářskou úroveň sice nemusí mít závratné hodnoty, přesto bych řekl, že je mají stabilní, jakž takž. O vyspělosti naší země nemám valné mínění, obyvatelé chudších států a rozvojových zemí by možná měli trochu odlišný názor.
Slova příležitost a rovnost, když je vyslovím samostatně, na mě působí lehce odlišně než v kontextu tohoto zadání, které rozhodně připouští neabsolutnost významu. Nebo jsem to já, kdo ani nepočítá s možností absolutní rovnosti v příležitostech? Bude to tím, že termín „rovnost“, ač hodně používaný, pro mne stále má utopický nádech. Domnívám se, že rovnost mezi lidmi nikdy není zcela možná, protože oni sami jsou všichni jiní. Rozhodně schvaluji například princip rovnosti před zákonem, ale mám pocit, že zda si nyní lidé už konečně budou rovni, se lze ptát, nebo to prozatím šlo, na přelomu všech století. Snahy o směrování k této vizi nejsou nic nového. Je sice pravda, že 21. století přináší nějaké nové možnosti související s vývojem technologií, a velmi důležitá je také dostupnost informací, ale jakkoliv tyto výdobytky mohou rovnosti přispět, většinou mívají dvojí ostří, jsou zneužitelné.
Přežitky starých generací se drží zuby nehty a ztěžují konfrontaci s novými jevy pro svou neaktuálnost, brzdí liberálnější strany, které směřují „k lepším zítřkům“.
Z opačné strany jsou ovšem starší generace nositelem moudrosti, kterou by nebylo dobré ignorovat, a ani to není možné, jelikož systém je takový, že spíše ti zkušenější a letitější jsou na postech důležitých pro to, kam tento svět směřuje. V tomto ohledu se kompromis hledá těžko, překážky nám klade i typický lidský rys „ nechtít přijít o to, co je mé“, který mnohdy zakalí i původně odvážné a nadějné myšlenky, jež jsou však nebezpečné pro kariéru jedince. Pokud na otázky rovnosti nahlížíme z politického hlediska, je zkrátka posun pomalý, ale výsledek se například od feudálních dob již dost liší a řekl bych, že směr je dobrý. Ale každopádně můj názor je takový, že ještě záleží na konkrétní oblasti, kterou zrovna máme na mysli. Společnost se dělí na skupiny a vždycky bude. V rámci nich se diferencuje. Možná na počátku společenských uskupení je rovnost velká, pokud se už v začátku netvoří diferencované. Také bude asi rozdíl v jejich účelu a charakteru.
Další otázkou je například rovnost mezi mužem a ženou. Historie pamatuje celou řadu ukázek, kdy žena měla nižší postavení než muž, s ním i menší příležitosti. V současnosti si myslím, že ženy nemají už tolik, na co si stěžovat (ve vyspělejších zemích), jejich pozice se blíží pozici muže. Ale je otázka, nakolik je takový výsledek přirozený, srovnáme-li s jevy v přírodě.
Co když nepřirozenost je také přirozený jev a jeho přítomnost je právě to, co posouvá druhy „dál“?
Myslím, že v tomto případě mnoho lidí není schopno odlišit pozitivní vývoj od deformace. Já jsem zastánce rovnosti mezi mužem a ženou, ale pro odlišnost pohlaví, vězící v jejich biologickém účelu a podstatě, se přikláním k tomu, že rovnost by neměla být nikdy úplná, jak v čem.
Trochu jiný pohled mám ovšem na rovnost v rámci lidských ras. Pokud neberu v potaz lokální nutnosti vyplývající spíš z různosti vyspělosti a kultur, měly by být podmínky stejné. Statisticky jiné charaktery jedinců mohou být ovlivněny již zavedenými předsudky a vztahy. O rovnosti příležitostí se mluví spíše jako o dobru, ale přijde mi, že může plodit i zlo. Nic se nemá přehánět, omezení jsou také užitečná věc. Snad na to nyní nahlížím příliš doslovně, ale jsem názoru, že relativní jednota na úkor využití všech příležitostí může být pro společnost přínosnější. Nejen kvůli jevu výskytu významů objevujících se mezi řádky, ale vůbec všeobecně pro nevyzpytatelnost lidského myšlení. Zkrátka někdy může prospět příležitost omezit, ale kdo by tak mohl být natolik objektivní, aby správný moment včas rozeznal? Stejně je to spíš hypotetická rovina, myšlenka reálně nepříliš použitelná ,a jde ji brát také jako omezení za účelem zabránění ještě většího omezení či vzniku nežádoucí situace. To už nezní tak absurdně.
Dvacáté první století nabízí slušný potenciál změn. Jak jsem již psal, nemyslím si, že by někdy nastala situace úplné rovnosti, situace, se kterou by byli všichni spokojeni. Beztak v blahobytu si člověk přestává svého stavu vážit. Nakonec právě nespokojenost je hnacím motorem změn, které i kdyby nikdy nemohly problém vyřešit, podle (snad nejen) mne rozhodně mají obrovský smysl pro to, aby svět byl co nejlepším místem. Pokud se bude nynější stav měnit, tak pomalu. Vyhlídky ale nejsou nejhorší.

Ondřej Pěkný

---

Nedokázal bych udělat hudbu, která by se líbila milionům lidí
(Téma č. 3: Člověka z pralesa vyrveš snadno, hůř vyrveš prales z člověka)
Rozhovor s Markem Šmidrkalem – hercem, multiinstrumentalistou a zároveň mým bratrem o jeho umělecké dráze, postoji ke kavárnám a extremismu.
Václav Šmidrkal (10. 5. 2038)

Sedíme v kavárně, ve které jsme byli poprvé více než před třiceti lety. Tehdy tu můj bratr seděl jako bezvýznamný student střední školy a popíjel kávu.
Jaký je tvůj vztah ke kavárnám?
Samozřejmě, že je pozitivní. Od chvíle, kdy jsem začal vysedávat v kavárnách, se kavárenské prostředí hodně změnilo. Doba zakouřených podniků je dávno pryč, což je podle mě dobře, ale když někoho vidím s elektronickou cigaretou, tak mi to přijde směšné. Vždyť do sebe jenom cpe svinstva, na kterých je závislý a kuřácký požitek z toho nemůže mít vůbec žádný. V kavárnách jsem strávil hodně času, ale za kavárenského povalovače se považovat nemohu. Vždycky jsem se snažil vzít si ke kávě i práci. V dobré společnosti se pracovat nedá. Jako třeba teď (směje se). Ale nikdy nezapomenu na to, když jsem měl před maturitou a v tu dobu jsme pořád jezdili na zájezdy s divadlem. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale půjčoval jsi mi notebook, abych v Českém Krumlově mohl psát praktickou maturitní práci. Večer všichni odešli na představení a já zůstal úplně sám v nádherné divadelní kavárně. Napsal jsem tam za hodinu a půl asi jednu třetinu celé práce. Asi to dělá změna prostředí.
Jak hodnotíš svoji hereckou kariéru?
V tomto oboru se dá udělat nějaká kariéra? (ironický údiv). Asi ano, ale slovo kariéra je pro mě patrně příliš cizí. Když chceš budovat kariéru, musíš páchat určité zlo. Musíš ho páchat vědomě. U mě to prostě vyplynulo ze situace. To budování kariéry. Od mala se věnuji divadelnímu umění a nějaký výsledek to muselo přinést. Ale hodněkrát jsem si říkal, že toho nechám a začnu hledat svůj pravý talent. Kdybych se měl ohlédnout zpět za svým uměleckým snažením, musím říct, že jsem spokojen. Ve většině divadelních projektů, kterých jsem se účastnil, převládala snaha o vytvoření umění, nikoli snaha o komerční úspěch. Divadelní práce se mi vždycky líbila kvůli tomu, že člověk dělá kreativní, uměleckou a zábavnou činnost. A navíc to dělá pro druhé. Teď to asi vyznělo, jako že poskytujeme nějakou humanitární pomoc, když hrajeme. To pochopitelně ne, ale jako herec doufám, že diváka obohatíme alespoň o silný umělecký zážitek.
A jak hodnotíš svou muzikantskou kariéru?
Tady se už vůbec nedá mluvit o kariéře. Tvořit něco jako muziku byl odjakživa můj sen. Ale nikdy jsem si tím nechtěl vydělávat. Asi bych toho nebyl ani schopný. Nedokázal bych udělat hudbu, která by se líbila milionům lidí, a ti by byli ochotni chodit na koncerty, kde by se mačkali s dalšími desetitisíci fanoušků a ještě za to platili horentní sumy. Naše kapela má určitou flotilu příznivců. Bez ní by asi nemělo cenu tvořit a vůbec hrát. A když už nás někdo podporuje a poslouchá, tak mu přece nemohu udělat, aby na koncertě na nás koukal z jednoho kilometru a po koncertu by neměl sebemenší naději nás vidět nebo si s námi dát panáka, pokud by o to stál. A to mi připomnělo, že jsi už dlouho nebyl na našem koncertu, brácho.
Asi mi ten váš styl nepřirostl k srdci. Radši si s tebou zajdu na jazz.
Plně tě chápu, je to přece jenom poměrně hlasitá muzika. Když jdu na koncert, používám špunty do uší. Dneska je to paráda, zacpeš si uši, slyšíš pořád stejně, ale hluk ti neničí sluch. Tohle existovat před třiceti lety, tak dneska slyším minimálně o padesát procent lépe. Někomu je ale hlasitá hudba prostě nepříjemná.
V hudbě jsi občas trochu extrémní, ale jinak extremismus odsuzuješ. Jak to do sebe zapadá?
Jak by tohle asi mohlo do sebe zapadat? Nejspíš nijak. V hudbě nejsem, nebo spíš nejsme extrémní. Když jsme začínali hrát, tak jsme byli ovlivněni něčím, co by se dalo označit jako nezávislá rocková scéna. Nebo tak nějak podobně. Muzikanti, kteří se na této scéně motali, využívali tvrdšího zvuku. Tenhle typ muziky se potichu poslouchat nedá. My jsme nalezli zalíbení v kontrastech. Střídání melancholických ufňukaných pasáží a vypjatého drtivého zvuku. Na tom nic extrémního není. Co se týče extremismu, tak ten je nebezpečný v každé formě. Asi do mých pětatřiceti let jsme bojovali například proti neonacismu a rasismu, který s ním byl úzce spojený. Dneska je zase hrozba anarchismu. Dokud byl neonacismus hrozbou, tak jsem s anarchisty sympatizoval, protože proti neonacismu bojovali. Teď bojují za svoje ideály a to už mi tak sympatické není. To mi připomnělo jedno přísloví. Člověka z pralesa vyrveš snadno, hůř vyrveš prales z člověka. Neos už vlastně nejsou, a tak jsme, sice postupem času, jisté lidi z pralesa vyrvali, ale svět se příliš k lepšímu nezměnil, protože divočinu, ten prales, jsme z lidí ještě pořád nevyrvali. Ale benevolence vůči uctívání kultu Hitlera a podobných projevů inteligence člověka tu nemohla být věčně.
(Markovi došla káva a dále už ve svém horlivém projevu nepokračuje, protože mu vyschlo v krku a potřebuje se napít. Servírka mu přináší vodu. Marek se mezitím uklidnil a pokračuje dál v hovoru.)
Je zvláštní, že jsem si na to přísloví s tím pralesem teď vzpomněl. Poprvé jsem se s ním setkal u písemné maturity. Bylo to jedno z témat slohu. Já si radši vybral úvahu, která se týkala rovnosti příležitostí ve dvacátém století.
(Marek se rozkašlal, dopíjí donesenou vodu. Vypadá vyčerpaně. Platím účet, abych mu trochu zvednul náladu a poděkuji mu za rozhovor.)

Marek Šmidrkal

---

Téma č. 4.: Mezi těmi všemi malířskými neuměteli na Karlově mostě jsem byl vlevo od Luitgardy za exota – portréty turistů jsem maloval podle obyčejných fotek a také podle pasů. Toho dne, kdy se počala odvíjet má možná poslední životní špulka s nepevnou nití, jsem zrovna dodělával jednoho Němčoura. Za mými zády se náhle ozval alt, kuřácky zanesený: (studenti měli tento text dokončit)

Podepiš to!
Prudce jsem se ohlédl a spatřil obrovského hromotluka, který cucal cukr, na nose mu visely černé, nablýskané brýle a svým zjevem připomínal všechny ty nádivy ze slavné KGB. „Jmenuji se Karel Mrázek, pracuji pro STB, mám tu na Vás zatykač.“ „A to Vám to mám jako podepsat?“, zeptal jsem se a v mých očích se náhle ocitl křečovitý strach, ne nepodobný herectví z expresionistických filmů.
„Ne, musíš podepsat, že půjdeš dobrovolně se mnou a nebudeš vyvádět,“ zabručela gorila.
„Tak to já asi půjdu.“ Na chvíli jsem se odmlčel a snažil se ho nevnímat, příliš to ale nešlo, pak se ve mně počala znovu tvořit slova: „Jen co dodělám toho Němčoura.“
V tu chvíli jsem očekával téměř všechno a pomalu si začínal připouštět, že ta má životní špulka bude náhle přetnuta jako veškeré mé milostné vztahy za posledních deset let. O to víc mě ale překvapilo, když jsem spatřil na vazounově obličeji úsměv. Připadal mi strašně vzácný a působilo to na mě asi tak, jako kdybyste se snažil rozesmát kámen. Dlouze se na mne zašklebil, chytil Němčoura za flígr, natáhl svou gigantickou ruku snad kilometr dozadu a udeřil toho mého Němčoura tak mocně, že se z něj stalo krmení pro rybičky – spadnul totiž rovnou do Vltavy.
Došlo mi, že nemá smysl hrát si na hrdinu a jen jsem se tak mimoděk optal: „ Za co mě to vlastně chcete sebrat?“
„Podnikání je zakázaný, tos nevěděl? Krom toho podnikat na ulici – pitomost největší – je to nejhorší, co můžeš udělat. Náš soudruh prezident Jarmil Kácha tak rozhodl. Tak a teď už půjdeme…“ Cestou jsme minuli nejméně deset stanic veřejné bezpečnosti, ale ani do jedné mě vazoun nezatáhl, až se naše kroky zastavily před domem křížových výslechů v Bartolomějské. V tu chvíli mi došlo, že v tom asi bude něco mnohem víc než jen pouliční patlání obrázků pro nechutně zazobané Němčoury.
„Tak vy jste se rozhodl, že si vyděláte nějakou tu korunku, viďte? Nu, ostatně proč ne – peněz není nikdy dost – ale Vám se to zdá být v pořádku?“
Ten chlápek smrděl naftalínem a já věděl, že mu před barákem stojí šestsettřináctka s benzinovým topením a přímým vstřikováním paliva, a přestože se představil jako Sluníčko, ve chvíli, co jsem
ho uviděl, mi bylo jasné, že na Riviéru bych s ním asi jet nechtěl. „Mně osobně se to zdá být v naprostém pořádku. Jsem malíř. Je to snad trestné, nepracovat v ateliéru, ale na ulici? Jsem totiž impresionista, víte?“ Zdálo se, že jsem právě narazil na jedno z milionu slov, které ten soudruh Sluníčko neznal, protože se podrbal na levém uchu, pak na tom pravém, nakonec na obou dvou, potom zvedl telefon a dívajíc se při tom na své dokonalé zlaté hodinky zaštěkal do sluchátka: „Odveďte ho! Šoupněte ho za katr do tý doby, než začne mluvit jako soudruh a bude smýšlet v zájmu pracujícího lidu!“ A za pár vteřin se do místnosti nahrnuli dva mamuti s krátce střiženými – jak jinak – komunistickými vlasy a odvedli mne pryč.
Víte, pane poručíku, ta cela nebyla celá sametová, jak se o tom zpívá v té písničce. Vlastně tam byla zima, postel bylo jedno velké prkno, a když jste zavřel oči a nechal pracovat představivost a nos – strašně to tam totiž smrdělo – mohl jste před sebou jasně vidět všechny ty zástupy – většinou nevinných – lidí, kteří zde trpěli žízní a léčili si zde rány po všech těch mimořádně fyzických výsleších. Ráno jsem se probudil klepajíc se zimou a sotva jsem otevřel kukadla, už tam byli – rozuměj, soudruzi – ale tohle byli nějací vysoce postavení , nóbl oblečení a smrděli příšerně laciným parfémem – komouši nikdy neměli vkus, pane poručíku, teď už Vám to můžu říct na plná ústa, máme demokracii.
Vrátím se zase k tématu: Takže ti nóbl komouši na mě hodili nějaké lepší šaty, oholili mě, a dokonce na mě napatlali i nějakou tu kolínskou. To se ví, že lacinější, potom mě odvedli pryč.
Místo, kam mě zatáhli, vypadalo rozhodně líp než má cela, byl v ní jen jeden obrovský stůl a za ním na druhém konci seděl ten nejdůležitější soudruh, jakého jsem kdy v životě viděl.
„Posaďte se, mistře,“ vyzval mne mile soudruh prezident. To víte, že jsem ho raději poslechl, nerad bych skončil jako Milada Horáková.
„Vy zlobíte, mistře. Sice trošičku, ale zlobíte.“
Přestože se usmíval, srdce mi bušilo a já se strachy nezmohl na žádnou odpověď, krkem mi počal padat do žaludku obrovský knedlík. Soudruh prezident asi ani žádnou odpověď nečekal, a tak pokračoval dál: „Já mám ale zlobivé lidi docela rád. Taky jsem kdysi zlobil, moc zlobil a vidíte, kdo zlobí nejvíc, je nakonec prezident,“ rozesmál se, ale já jeho smích opětoval jen křečovitým úšklebkem, prostě jsem nebyl žádný soudruh, pane poručík, nikdy jsem nechtěl být komunista, snažte se mě pochopit.
„Myslím, že je načase, abych zase začal malounko zlobit.“
Nevěděl jsem, jak to myslí, a tak jsem se strachy počůral. Ale jenom trochu, pane poručík, jenom trochu. Nebojte, já mám vychování.
„Co byste řekl tomu, stát se mým tajemníkem? Ten můj je beztak neschopný a pořád jenom pije a dělá ostudu všem ostatním vzorným soudruhům,“ rozesmál se, ale bylo na něm vidět, že to myslí velmi vážně. Hned jsem neodpověděl a on věděl, že přemýšlím, a tak mi dal čas a nic neříkal, jen se na mě mile usmíval. V tu chvíli mi došlo, že mám na výběr mezi provazem a úspěšnou kariérou, protože jak jsem se během svého krátkého pobytu ve vězení dozvěděl, ten Němčour, kterého jsem maloval onoho dne na Karlově mostě, nebyl ve skutečnosti žádný Němčour, ale americký agent CIA – tedy údajně – a já měl podle všeho nejlepší možnost vyslechnout si jeho plán, kterým by mohl zničit socializmus. Tohle bych asi komoušům vysvětlit nedovedl, a tak jsem se rozhodl, že si nevyberu provaz, ale budu dělat tajemníka. Kdybych byl věděl, do jaké bryndy jsem se to namočil, zvolím radši provaz. Smrt jednotlivce je událost, ale smrt stovek, to zavání čistkou.
Na Hradě mi přidělili moc pěknou kancelář a soudruh prezident se ke mně choval moc mile. Zjistil jsem, že ta šestsettřináctka, co stála v den mého výslechu v Bartolomějské, nepatřila soudruhu Sluníčkovi, ale soudruhu Káchovi a že se na mě toho dne byl prý vyptávat a že se o mně dočetl v novinách. Ti zvědaví pisálkové jsou snad všude.
První dny ve funkci tajemníka se mi mimořádně líbily, ale až asi po měsíci za mnou soudruh prezident Kácha přišel s nějakými lejstry a prosbou, abych je vyplnil a podepsal. Věřil jsem mu, vlastně jsem ho měl rád, choval se ke mně mile, a tak jsem je všechny bez řečí a hlavně bez přečtení podepsal. Ve skutečnosti to ale byl rozsudek smrti pro desítky poctivých lidí, kteří stejně jako já – považovali komunismus za nějaký žert a kteří za to, díky mně, šli viset. Chce se mi zvracet soudr….., ehm, totiž pardon, pane poručíku.
Dny ubíhaly, ubíhaly týdny a utíkaly měsíce a já jsem kromě jiných věcí i nadále a otrocky podepisoval všechny ty papíry, které podle soudruha Káchy „řešily problémy“. Po čase mi to ale začalo být podezřelé a jeden z těch papírů, co „řeší problémy“ jsem si přečetl. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, vždyť to byl rozsudek smrti pro několik dobrých a režimem nezkažených lidí a já je všechny zabil. Věděl jsem, že se bude prezident zlobit, když mu řeknu, že o tom vím, že mě vyhodí a možná skončím i já na šibenici, ale v tu chvíli jsem věděl pravdu a musel jsem s ní vyplout na povrch.
Měl jsem pravdu. Hodný, milý a usměvavý soudruh prezident soptil jako Vesuv a jen proto, že jsem mu léta věrně a dobře sloužil, mě prý nenechá popravit, ale bude ke mně tak vstřícný, že mě pošle pracovat do dolu, a to uhelného, nikoliv uranového, abych se upracoval k smrti sám a ne za pomoci radioaktivního záření. Skutečně zlatý člověk, pane poručík.
Viděl jsem spoustu filmů, jak někoho popraví, nikdy by mě ale nenapadlo, že tomu budu někdy tak blízko. Nu co, všechno je jednou poprvé – a taky naposled, řekl by klasik.
Poprava mi připadla na čtvrtek, to je pěkný den, brzy bude víkend, zajedu na chalupu, udělám tak ženě radost a s klukem si v sobotu ráno vyrazíme na ryby, chytneme zlatého úhoře a manželka ho večer usmaží na kmíně a na másle, už se na to těším. Nezbývá mi už mnoho času, tak se s Vámi rozloučím, pane poručík, vím, že jste dělal vše, co jste mohl, abych nebyl odsouzen, a jsem Vám za to vděčen. Teď už ale sbohem a děkuji Vám za vše. Zavěsil vězeňský telefon, dovolili mu to, vždyť to bylo mé poslední přání.
Akademický malíř Roman Červený zemřel dne 9. 4. 1997. Byl odsouzen k trestu smrti za zabití několika lidí během komunistického režimu. Trest smrti byl vzhledem k závažnosti a rozsáhlosti tohoto činu mimořádně povolen. Od roku 1997 v České republice již nikdy nebyla žádná poprava, přestože vraždy jsou páchány i nadále.

Ondřej Švec

Veronika Trégnerová

Čas ráda trávím s knížkou, ale nemám babičky na hlídání

Dnes jsme pro vás připravily rozhovor s profesorkou dějepisu a společenských věd Veronikou Trégnerovou. Odhaluje zde, jak se dostala k učení na SŠKNP a své sny, jak strávit volný čas…

Jak jste se dostala k učení na SŠKNP?

Vystudovala jsem filozofickou fakultu a nastoupila jsem v městském muzeu v Novém Strašecí jako vedoucí pobočky, ale poté, co se mi narodilo první dítě, bylo už dojíždění do práce neúnosné. Jednou ke mně přišla na návštěvu přítelkyně z mládí. Shodou okolností to byla paní profesorka Krýžová v té době působící na této škole. Obrátila se na mě s nabídkou, jestli bych zde nechtěla učit nějaké předměty. Práce se mi zalíbila více, než jsem čekala. Takovéhle práce se člověk přeci jen trochu bojí. Ale zalíbilo se mi to tak, že jsem zůstala.

A jaký předmět máte nejraději?

Nejraději mám dějepis a společenské vědy. Když jsem nastoupila, učila jsem dějiny umění. Ty se mi líbily asi nejvíc.

Máte nějaké oblíbené historické období nebo osobnost?

To jste mě zaskočily. (Zamyslí se.) Nemusím války, ale na každém období je něco hezkého. Oblíbený mám asi středověk nebo pozdní středověk a začátek novověku. Dejme tomu období renesance. Nemůžu říct, že bych obdivovala nějakého panovníka. Spíše mě zajímají osudy obyčejných lidí (směje se). Jak může obyčejný člověk jako jedinec ovlivnit něco tím, že má někoho rád nebo naopak.

Jak vidíte budoucnost školy? Myslíte, že přetrvá do dalších let?

Budeme se určitě snažit udělat pro to maximum. Zaměříme se více na propagaci školy.

Myslíte, že by studenti mohli chodit po ZŠ a prezentovat naši školu?

Ráno jsme o tom mluvili. Na ZŠ můžeme dělat vstupy a mluvit o naší škole. Například poslat profesora v doprovodu studentů. Dělat propagaci i mezi neknihkupeckou veřejností. Jinak působit na rodiče a jinak na děti. Hledáme chytré a šikovné děti, které jsou dobré v humanitně zaměřených předmětech a moc jim nejdou naopak vědy přírodní. Pak můžou pokračovat ve studiu na filozofické fakultě, pedagogických školách apod.

Přemýšlela jste o kandidatuře na místo nového ředitele školy?

Příliš jsem o ní nepřemýšlela, protože jsem moc zaměstnaná péčí o rodinu a o děti. Manžel je živnostník. Od rána do večera pracuje. Je dost vytížený v zaměstnání. Navíc nemám babičky na hlídání, takže nemůžu být do večera v práci.

Tím jste nám tak trošku odpověděla na další otázku. Jak trávíte svůj volný čas?

Tak určitě bych ho ráda trávila sama s knížkou (směje se). Ale většinou se věnuji dětem. Čtu cestou do práce a z práce, to má člověk chvilku čas pro sebe. Jinak chodím dvakrát týdně cvičit, to je také čas pro sebe. Pak mám chalupu, takže práce na zahrádce. Ráda chodím do kina a divadla. A jinak rodina, děti, manžel… Ale nejraději čtu.

A oblíbený žánr? Autor?

(Přemýšlí.) Rozhodně nejsem typ, co učí ve škole a po večerech čte odbornou literaturu. Většinou čtu beletrii. Karel Čapek, Vladimír Neff, John Steinbeck, Michal Viewegh… Ale čtu i klasiku jako Balzac, Zola… Líbí se mi, že je tam popisována doba, způsob života. Nejde mi o žádná odborná fakta. Opravdu mám raději historické nebo společenské romány, ne politické a ani cestopisy. Většinou nečtu romány pro ženy a ani červenou knihovnu. Možná jen Vlastu Javořickou, to sice trochu červená knihovna je a dopředu vím, jak příběh dopadne, ale zajímá mě to hlavně z etnologického hlediska. Popis života na venkově.

Hana Fišerová, Veronika Hesounová

Monika Šebková

Ráda cestuji, ale nedokážu si představit žít někde jinde

Ráda bych vám představila paní profesorku Moniku Šebkovou, která ráda cestuje a místo domácího mazlíčka má plyšového pejska. A učení považuje za kreativní práci.

Proč jste se rozhodla učit?

V té době, kdy jsem se rozhodovala o zaměstnání, jsem učení považovala za kreativní zaměstnání (to si myslím doteď). Dřív jsem učila na prvním stupni základní školy a chtěla jsem zkusit učit na střední škole. Není v tom takový rozdíl, záleží na lidech a typu školy.

Cestujete ráda a kde všude jste byla?

Já cestuji velice ráda, ale cizích zemí, kde jsem byla, není tak moc. A země, které jsem měla možnost poznat hlouběji, byly například Francie a Irsko. Ale také se mi líbilo Slovensko a Polsko.

Kde byste nejraději bydlela, kdybyste si mohla vybrat?

To je těžké. Nevím. Dokážu si představit žít ve Francii nebo v Irsku. Obě tyto země mají nádhernou kulturu a jazyk. Ale o tom, že bych se přestěhovala do ciziny, neuvažuji.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?

Nemám žádné oblíbené jídlo. Ale teď právě mi nejvíc zachutnal nakládaný hermelín.

Jak relaxujete?

Já relaxuji aktivně. Nejradši mám chůzi. Nejvíc si odpočinu při procházce v přírodě.

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?

Čeho bych chtěla v životě dosáhnout? Asi toho, abych byla šťastná a lidé okolo mě taky.

Jaké máte koníčky?

Kromě zmíněné turistiky je můj další koníček tanec.

Máte nějakého domácího mazlíčka?

Nemám, toho mi nahrazuje můj plyšový pejsek.

Plánujete si v nejbližší době pořídit rodinu?

O zakládání rodiny moc nepřemýšlím, neplánuji to.

A chtěla byste holčičku nebo chlapečka?

Pokud jde o pohlaví miminka, je mi to jedno.

Gabriela Klivanová

Alice Krýžová

Česky umím dobře

Sympatická profesorka češtiny a literatury působí na Střední škole pro knihkupce a nakladatelské pracovníky téměř od jejího vzniku a již poměrně dlouhou dobu je i zástupkyní současné ředitelky. To se ale již velmi brzy změní, a tak jsme se budoucí paní ředitelky zeptali, jak se na svou novou úlohu připravuje, co nového chystá a na co všechno se můžeme těšit. Také jsme se snažili v našem rozhovoru poznat ji i po jiné nežli učitelské stránce, a to stránce osobní.

Od září příštího roku vás čeká zajímavá změna, stanete se novou ředitelkou naší školy. Jakou tedy budete chtít být ředitelkou a neobáváte se, že vám ta moc stoupne příliš do hlavy?

Tak toho se určitě neobávám. Spíš to vnímám tak, že mě čeká velká spousta práce, značná část věcí se bude muset změnit. Také nastává čas vytváření nového školního vzdělávacího programu a hodně sil musíme věnovat propagaci naší školy, protože se v souvislosti se současným pádem demografické křivky potýkáme s nízkým počtem studentů v nejnižších ročnících.

Jak by se vám, jako budoucí ředitelce, líbilo zařazení předmětu „dějiny filmu“, o jehož zavedení se údajně diskutuje? V tomto odvětví má značná část lidí poměrně velké mezery a vztah některých jedinců ke kvalitnímu filmu není ideální; přitom jména jako Kadár, Klos, Němec, Forman, Vertov či Renoir jsou pro všeobecný přehled stejně tak významná jako literáti typu Maeterlinck, Seifert, Čechov nebo Stoppard. Jaký je na to váš názor?

Rozhodně by bylo dobré, kdyby se tenhle předmět zavedl, ale je tu jeden formální problém: pro jeho zařazení v našem současném učebním plánu není místo. Máme přesně daný počet hodin, který nesmíme přesáhnout, je to nějakých třicet tři až třicet čtyři hodin do týdne, takže bychom se museli „zbavit“ nějakého jiného předmětu.

Kupříkladu matematiky?

To by nešlo, protože v učebním plánu je přesně dané, že např. v 1. ročníku jsou tři hodiny matematiky týdně, ve 2. ročníku dvě atd., a toho se musíme držet. Relativní možnost se nabízí jedině zrušením nějakého semináře. Nebo by to mohl být nepovinný předmět, ale všichni víme, jak to s takovými předměty většinou dopadá. Ale už jsem mluvila o vytváření nových učebních programů, které se kvapem blíží, a to je šance pro vytvoření prostoru pro předměty tohoto typu.

Během hodin působíte velice spontánně a nenuceně. Je tedy vaše vzdělání skutečně tak obsáhlé, anebo se na každou hodinu pečlivě připravujete? Před soubornými zkouškami je pro nás tato otázka velice aktuální.

Abych pravdu řekla, na běžné hodiny se už připravuji strašně málo, pokud tedy máte na mysli informativní složku hodin. Tím ovšem nemyslím, že bych nečetla nové práce ze svého oboru a nedoplňovala si průběžně své vzdělání – to musí každý učitel. To, co vám říkám, v té hlavě skutečně mám. Zatím. (Smích.) A spontánní – možná je to proto, že už to dělám tolik let, že mi připadá zcela normální před vámi stát a povídat. Když si jdete koupit do obchodu housky, jste taky spontánní, a já jsem v životě daleko víc času strávila ve třídě než v samoobsluze.

Dokáže vás vůbec po těch letech vyučování ještě něco překvapit, zaskočit, nebo dokonce dopálit?

Dopálit určitě, hlavně ignorance. Když někdo něco soustavně nedělá, neumí a nenosí, například čítanky (smích). Štve mě to hlavně u těch „studijně méně nadaných“. Co se týče překvapování, tak já jsem překvapená v podstatě dnes a denně, naše škola naštěstí není pásová výroba, a určitě mě taky potěší, když mi někdo něco nového a zajímavého řekne, jen musíte proboha mluvit zřetelně a pěkně nahlas (smích; narážka na ne úplně dokonalý sluch paní profesorky).

Vaše oblíbená kniha v dětství? A teď?

V dětství asi Rychlé šípy. Dneska třeba Jáchym Topol. Je strašná spousta dobrých knížek a je dost těžké vybrat jen jednu.

Co ráda děláte, když nic neděláte?

To se stane málokdy. Máme doma předškolní dítě, takže prostoru pro vlastní aktivity je málo. Ale chodím třeba na jógu… a to je asi tak všechno, co pro sebe dělám. Jinak jsem buď tady ve škole, nebo rozvíjím dítě (smích).

Jaká hudba vás baví?

Když jsem kdysi začínala poslouchat hudbu, byl to hlavně folk, protože to bylo za totality a to tady kromě dechovky a středního proudu nic jiného nebylo. Dneska mě nejvíc baví jakákoli alternativa, a nejvíc právě alternativa směřující někam k tomu folku. Namátkou Sestry Steinovy, Majerovy brzdové tabulky, Tara Fuki.

Jak jste na tom s kulturním životem, pakliže na něj zbude čas?

Dřív jsem se každý týden snažila zvládat jedno divadlo, jeden film a jednu výstavu. Teď jsem od tohoto ideálu dost daleko, ale snažím se.

Co je vám bližší, divadlo, nebo film?

Určitě divadlo. Naposledy jsem viděla hru Rock´n´roll od britského dramatika s českými kořeny Thomase Stopparda. Zaujalo mě netradiční zpracování, hudební proklady i vystoupení legendárních Plastic People.

Kromě češtiny, kterou vyučujete, hovoříte i jinými jazyky, popřípadě jaký jazyk byste ráda uměla?

Hrozně ráda bych mluvila anglicky, ale ani trochu se mi to nedaří. Učila jsem se rusky, nejmíň 10 let, ale když jsme byli s panem profesorem Krausem na Ukrajině, byl nucen hovořit především on; taky jsem trochu koketovala s němčinou – asi 6 let, ale s nevelkými úspěchy. Patřím k těm ostudám, co mluví v podstatě jenom česky. Ale česky umím dobře.

Děkujeme za rozhovor.

Ondřej Švec, Ondřej Pěkný