Den knihy 2011

Den knihy se konal 29. března 2011.

V kategorii poezie bylo vyhlášeno jen 1. místo

Ptáci s upilovanýma křídlama
na hlavy již jim nezbývá čas
bělmo vlasců zarytých v pustině
z prachu umírají elementy ohně

Z vlčích kůží se napíná nebe
stromy stojí v kómatu, jak kdyby se nehýbaly
kabáty oken vyšívané schizofrenickou jehlou ze skla
a ty utopené vlasce se rybářů nedočká

Popravené démanty, za pustinami křik
pletou se hlavy a lidé bez hlav je počítají
jedna, druhá…požírané jazyky visí v nekonečnu
tam kde kostra slunce a čaj hořký jak ibišek

Pavel J. (K4)


Próza – 1. místo

Pan Parkinson
V kuchyni panovalo ticho.
„… doslova ho strhl k zemi, nemohl nic dělat!“
Ticho by bylo i v obýváku, nebýt zapnuté televize.
„Tak tohle budou pro plzeňské krušné chvilky, Petře, do konce jim zbývají 2 minuty. Jestli chtějí vyrovnat, budou potřebovat velkou dávku hokejové štěstěny!“
Občas Ďáďovi matně docházelo, o čem komentátoři mluví.
„A to byla pěkná rozehrávka! Pikl dává na Rychlého. Gól! Rychlý dává gól a dnešní zápas ještě vůbec není rozhodnutý!“
Z kuchyně se ozývaly hlasy – babička si opět na něco stěžovala.
Někdo otevřel dveře.
„Nazdar fotříčku!“ řekl energicky, „tak jak nám hrajou?“
„Základní hrací doba končí za stavu 4:4, čeká nás tedy prodloužení! Petře, jak to vidíš? Řekl bych, že šance jsou vyrovnané?“
„Ty kráso! Voni to dali!“ Řekl příchozí už spíše pro sebe.
Byl to Martin – jeho nejmladší syn. Ďáďa se zaradoval. Tak jako byl Péťa miláček babičky, tak Martin byl miláčkem Ďádi. V klidu se posadil vedle otce k televizi a počkal si na prodloužení. Nebylo kam pospíchat. Jeho tatínek trpěl Parkinsonovou chorobou, která ho v nynější fázi zcela odkázala na pomoc druhých.

V pokoji ležela na postelích tři nehybná těla. Ležela tam už dlouho. Jen občas se stalo, že jedno staré tělo bylo vyměněno za jiné, nové.
Bohuslav se cítil jako seschlé podzimní listí, které spadlo na zem, ale stále ne a ne zetlít. Nebýt těch tří proklatých písmen L-D-N, mohl být všemu dávno konec. Co že to vlastně znamenala? Léčebna pro dlouhodobě nemocné? Léčebna?
Otevřenými dveřmi vešla do pokoje sestra. Beze slova splnila všechny své povinnosti a hned zase odešla zpět na sesternu.
Bylo tomu už dlouho, co Bohuslav přestal komunikovat s okolím. Vlastně to nikdy moc nedělal a teď na stará kolena s tím rozhodně nemínil začínat. Mohl by, jeho Parkinson ještě zdaleka nebyl ve fázi, kdy by to nešlo. Ale on prostě nechtěl.

„Tak táto, otevři tu pusu!“ snažil se Péťa.
Drahoušek vynaložil veškerou energii na ovládnutí čelistních svalů, a když se mu to povedlo, lžíce bez váhání přilétla dovnitř. Péťovi se ulevilo, bylo to dnes třetí sousto a čas ho neúprosně tlačil.
Ďáďa byl bojovník. Každý den s nemocí zápasil, každý den ho kousek po kousku zdolávala, avšak nikdy to nevzdal. Nikdy neřekl, že by už chtěl umřít. Těžko byste hledali člověka s větší úctou k životu. Stále se dokázal usmát, poděkovat nebo pochválit.
„Peťulko, víš co je zajímavý?“ pravila babička, „že jemu to jídlo ode mě a od tebe vůbec nejede. Jedině Martínek to do něj dokáže opravdu celý nacpat, viď Ďáďo?“
Ďáďa neodpovídal, neboť stále zpracovával třetí sousto.
„Nojo, táta ten měl vždycky radši Martina.“ usmál se Petr.
„Já si občas říkám,“ povzdechla si babička, „jestli nám to ten Ďáďa nedělá naschvál.“
„Ále mami, Martin to prostě umí líp,“ řekl Péťa a kouknul se na hodinky. „Tak honem táto, ještě jedno sousto!“

Bílá omítka, místy popraskaná.
Strop.
A nebylo nic, co by Bohuslava dokázalo rozptýlit.
Ležel. Ležel jako už celou věčnost a litoval sám sebe.
Kde jsou moje vnoučata? Proč sem nepřijdou! Co jsem jim udělal?
Neudělal jim nikdy nic. Nikdy se o ně nezajímal a na své vlastní děti zanevřel už dávno.
Parchanti! Malý svině, který nikdy nebyly vděčný za to, co maj!
Neměly nic. Jen matku a té byly vděčné za všechno.
Nojo, ženský! Vdaj se a pak čekaj, že si hoděj nohy nahoru a že chudák chlap to všechno zařídí a odpracuje!
Jenže on nikdy pořádně nepracoval. Nikdy opravdu nemiloval. Nikdy nerozdával sám sebe a nikdy nebyl dobrým otcem.
Nikdy, nikdy, nikdy.
Kolik měl vlastně manželek? Kolik dětí? A kolik z nich teď bylo šťastných?
Ale to si nikdy nedokázal přiznat, nikdy.
A čím byl teď? Pouhou prázdnou schránkou výmluv, nadávek a nenávisti.

Ďáďa spal. Poslední dobou musel spát hodně. Proleženiny, kusy černého masa na nejvíce zatížených místech od sezení, mu způsobovaly obrovská muka. Mrtvé maso postupně odpadávalo, a jelikož léčivé masti nepomáhaly, hnis v ranách se šířil dál.
Často sténal bolestí, přesto však pevně věděl, že na tomto krásném světě chce do poslední chvíle být a mít okolo sebe své nejbližší. Pocítil dotek. Pomalu se probral a uvědomil si, že ho něčí ruka hladí po tváři.
„Ahoj dědo, to jsem já, Jirka.“
Ďáďa se pomalu rozkoukával, přechod ze snu do reality si žádal svůj čas. Jirka seděl na židli u jeho postele a za ním se rýsovala silueta babičky.
„Dědo,“ řekla vybízivě babička, „probuď se! Je tady Jirka, tvůj vnouček! Martinův syn! Toho si přece pamatuješ, ne?“
Tohle Ďáďu tak nakrklo, že div nedostal infarkt. Co si to o něm ta babka zas myslí? Kolik má vnoučat? Čtyřicet?
Chtěl by na to odpovědět pořádně, jenže věděl, že musí šetřit slovy. Zloduch jménem pan Parkinson mu totiž často skákal do řeči a nepustil ho ke slovu.
„Jéžiš, jak by ne!“ vysoukal ze sebe nakonec trhaně a s námahou.
Jirka se ho nechtěl ptát, jak se má, poněvadž věděl, že by mu děda řekl pravdu. Přišel za jiným účelem.
„Já jsem ti přišel zazpívat, dědo. Chceš, abych ti zazpíval?“
To ho dost překvapilo „No…, tak zazpívej,“ pravil moudře.
Hned jak k němu dorazily první tóny písně Can´t help falling in love od Elvise Presleyho, nevědomky přivřel oči a překrásná melodie nenásilně převzala jeho mysl. Možná Jirka nezpíval úplně čistě, ale bylo v tom spousta něhy a lásky. Příval energie k němu proudil jemnými vibracemi a přesně v tu chvíli zapomenul na své bolesti. Povznesl se kamsi nahoru, a když píseň skončila, s příjemným dozvukem euforie přistál zpět na posteli. Bylo to, jako by se na chvíli ocitl v nebi.
Babička se rozplývala. „Tak co, dědo?“ zubil se Jirka, „líbilo?“
Ďáďa opět bojoval s tím zákeřným pánem. Zrovna když se zdálo, že Parkinson zvítězí, s vypětím všech sil z něj vyšlo stěží srozumitelné: „Nádherný!“
Ďáďa. Jmenoval se Drahoslav, ale vždycky mu říkali Ďáďo.

Doslov:
Bohuslav Kvapil stále leží na zařízení zvaném LDN a čeká na odpuštění. Jeho tělo zvolna dohasíná, ale po duševní stránce by se dalo říci, že je již dávno mrtev.
Drahoslav Soukup zemřel 6. března 2011. Jediný, kdo byl shledán vinen za jeho nesnesitelná muka, je pan Parkinson. Skonal hrdě a s vědomím, že ti nejbližší ho milují.

Tuto krátkou povídku věnuji svému dědovi, obrovskému bojovníkovi, který to nikdy nevzdal a svému otci, za jeho nekonečnou lásku.

 

Václav S. (K1)


Próza – 2. místo

Nikdy jsem nepsala, snad proto, že jsem to nikdy moc neuměla. Párkrát jsem napsala několik řádků, ale ty rychle skončily v šuplíku, aby zůstaly navždy ukryty před světem.
Kdosi mi však řekl, že psát je krásné.
Snad jen proto se nyní odhodlávám k sepsání těchto několika řádků, nehledě na to, kde nakonec skončí.

°°°
Je večer, venku už se dávno setmělo. Z rádia se ozývá nesrozumitelné mumlání, já však vnímám jeho melodickou intonaci.
Sedím u starého dřevěného stolu.
Je to krásný stůl. Pod tenoučkou vrstvou průhledného starého laku je vidět jemná struktura jakéhosi okrasného dřeva.

Je to velmi starý stůl, ale pro mne je teď nový.
Stojí v mém pokoji roky a roky a přesto mne teď překvapil.
Právě jsem ho totiž odkryla.
Právě jsem z něj totiž strhla ubrus, který na léta pohřbil jeho krásu.

Bříškem prstu přejíždím po jemných prasklinkách. Ale nejsou tu jen ty prasklinky.
Skláním sem níže ke stolu, lampičku stáčím do správného úhlu, abych zachytila odlesk světla na lesklém povrchu stolu.

A teď se mi ukázalo celé to propadliště dějin. Jako poklad jsem nyní objevila svou historii, svou dávnou minulost. Jako v kronice zde nyní vidím vyryty události mého dětství. Odlesk lampičky na lakovaném dřevě odhalil všechny důlky, dírky a rýhy.

Na vše si náhle vzpomínám…

Dlouhé nádraží z krabičky od zubní pasty, před nímž stával skoro dvoucentimetrový plastový přednosta. Vzpomínám na malinkou lokomotivu a dva zelené vagónky. Vzpomínám na tátovo velké kružítko, kterým jsem vyryla po okrajích stolu dlouhé koleje, aby měl vláček po čem jezdit. A pak to smutné čekání, když jsem za trest nedostala oběd. Vidím i malé pištivé piánko na baterky, na kterém jsem ze žalu mačkala klávesy, aby už pro mne přišli a nezlobili se. Vzpomínám, jak v něm pak vytekly baterky a rezavá barva se navždy vpila skrze tenký lak do dřeva stolu.
Vpravo ode mne je nepatrný důlek. Tam mi z ruky vypadlo kladívko, kterým jsem se snažila zjistit, co to má moje panenka Kristiána na zádech za větráček.

A teď? Kolik týdnů a měsíců mezitím uplynulo? Teď totiž vidím odloupnutý lak i kus dřeva. Až tam docela vzadu, u stěny. Vzpomínám, jak jsem ze zlosti odloupávala kousíčky, když jsem musela jít po Večerníčku spát. Vzpomínám, jak jsem si pod odloupnutým dřevem chtěla udělat tajnou schránku na nějaký papírek.

O kus dál je přilepený kousek prastaré lepenky a hned vedle se mezi popraskaný lak dostal prášek z modré pastelky. Vzpomínám si na ten obrázek: kreslila jsem sebe, jak se s plovacím kruhem koupu ve vodě. Vzpomínám, jak jsem pečlivě tlačila na pastelky, aby byly barvy pěkně syté.

Zhruba uprostřed stolu je hustá síť drobných prasklinek a skvrna. Tam jsem schválně zadírala perem modrý inkoust, když mi maminka dávala příklady na počítání.

Těstě pod skvrnou je kolem velké praskliny ve dřevě vytlačeno několik důlků. Jsou malé jako špendlíková hlavička, myslím, že od ní také všechny pocházejí.
Ale co to je? Vzpomínám…
Jsou to hvězdy. Je tu vytlačené souhvězdí, které jsem viděla v knížce od dědečka. Představovala jsem si, že prasklina je vesmírná družice, která prolétává mez hvězdami a my z ní vidíme jen blikající světélko.

Nakonec zvednu ruce a v nejpoužívanějším místě stolu přehlédnu stovky malinkých dírek. Člověk by řekl, že je sem udělal nějaký docela malinký brouček. Ale ne.
Byla to jehla, kterou jsem se později snažila prošít kousek kůže jako náramek. Jenže kůže byla tuhá a má síla na prošití nestačila. Vzpomínám, jak jsem jehlu zapřela o stůl a kůži tlačila směrem dolů.

A pak?
Pak jsem se rozhodla, že je ten stůl škaredý.
Já chtěla přece roztomilý dětský pokojíček, jako měly ostatní děti.
Vzpomínám, jak jsem z šuplíku v té velké skříni vytáhla ubrus a na dlouhá léta s ním zakryla desku nesoucí stopy mého dětství.

Je to krásný stůl, který se za světla lampičky proměnil v mapu mých dávných fantasií.
Štěstí, že mi je všechny připomněl. Co když je totiž jednou zapomenu?

Anna S. (K2)


Próza – 3. místo

Když jedna událost změní všechno

Seděla jsem na sedadle a pozorovala krajinu, která se okolo mě míhala jako na běžícím páse. Ne, že by bylo co obdivovat – jen samé paneláky a velké silnice nebo křižovatky. Pořád ten samý nudný stereotyp.
Ostré sluneční paprsky pražily do oken, takže v autobuse bylo dusno. Někteří lidé se ovívali rukama a dokonce jsem zahlédla i někoho, kdo v ruce držel vějíř nebo větráček.
Postavila jsem se a otevřela posuvné okénko, které jako poslední zůstalo zavřené. Ihned mě ovanul chladivý větřík a já se cítila o něco lépe.
Zaregistrovala jsem, že v ruce držím nějaký zmuchlaný papírek. Zvědavě jsem ho narovnala. Byl to informační letáček, který hlásal o škole, která vás naučí skvěle francouzsky. Jak se mi to mohlo dostat do rukou? Zřejmě mi ho někdo strčil, když jsem vycházela z metra a nedávala přitom pozor.
To se mi stává hodně často – komu ne, když přemýšlí nad příběhem? Chtěla jsem se totiž stát spisovatelkou jako je Meyerová nebo Rowlingová. Chtěla jsem také vymyslet pohledného hrdinu, který by byl podobný Edwardu Cullenovi a zachraňoval dívky. Ne, oprava – zachraňoval jen jednu dívku, do které se bezmocně zamiloval. Ale nechtěla jsem, aby se zase podobal supermanovi. Mým snem je prostě napsat román, který se bude po celém světě prodávat, a všichni po něm budou šílet.
Autobus s trhnutím zastavil. Zvedla jsem se a pustila jednu starou paní s jezevčíkem, aby mohla projít, a až potom jsem vystoupila.
Jakmile jsem byla venku, zasáhla mě tepelná facka – bylo tady ještě víc vedro než v autobuse. Jak je to možné?
Vytáhla jsem si z tašky lahev s čistou vodou a napila se, abych se osvěžila. To na chvíli pomohlo, ale opravdu jen na chvíli.
Vydala jsem se od zastávky po chodníku. Cestou jsem uviděla koš, takže jsem do něj letáček vyhodila.
Pokračovala jsem v cestě dál, když v tom mě něco na úkor letáčku napadlo.
Richard – můj hlavní hrdina – který se přestěhuje do Česka, protože jeho rodiče zde dostali práci, bude pocházet z Francie. Nebude umět slovo česky, ale bude se rychle učit. Když přijde do školy, potká tam Ilju, krásnou a záhadnou dívku – další hlavní hrdinku – která jako jediná ze třídy umí francouzsky. Nebude s ním mít ale moc trpělivosti, takže ho nechá napospas ostatním. Richard to nebude chápat a bude se snažit dostat k Ilje blíž. Ta se mu bude ale vyhýbat… Není to moc podobné Stmívání? Nechci napsat nějakou kopii – tím, že prohodím hlavní hrdiny tak, že Ilja bude upír a Richard člověk, si moc nepomůžu. Tak co to třeba zkusit jinak?
Ilja bude sirotek, kterého se ujmou příbuzní, ale pořád ji využívají. Jednou ale potká Richarda, přitažlivého kluka, který jí nabídne, aby odešla od rodiny. Že prý ví, jak se k ní chovají a že ji může dovést do úžasného světa, kde si bude moct dělat, co chce, a kde si zažije úžasné věci, které dělali i její rodiče…
Ne, to je zas podobné Harrymu Potterovi. Cožpak nemůžu vymyslet příběh, aniž by se podobal něčemu jinému?!
„Íííí,“ zaslechla jsem zuřivé kvílení pneumatik, které se ozvalo docela blízko ode mě a přinutilo tak spoustu lidí se otočit za zvukem.
Ani jsem nestačila nijak zareagovat a než jsem si uvědomila, co se děje, ležela jsem na asfaltu a do těla mě tlačily ostré kamínky. Vnímala jsem ale jen bolest, která se mi táhla od hlavy po nohy a vystřelovala až do morku kostí. Myslela jsem si, že nejhorší bolest, jakou jsem kdy zažila, byla, když jsem se kousla do jazyku. Teď vidím, nebo spíš cítím, jak jsem se šeredně spletla. Tohle bylo ještě milionkrát horší. Klidně bych se kousla do jazyka tisíckrát a nevadilo by mi to v porovnání s tím, co právě prožívám.
Chtěla jsem začít křičet a všechnu svou bolest ukázat světu, ale nemohla jsem najít hlas – jako by se vypařil, jako by neexistoval.
Teď mě žádný Richard – nebo Edward – nezachrání. Tolik jsem o nich fantazírovala a teď se mi to šeredně vymstilo. Radši jsem měla dávat pozor na cestu a nenechat se zajet! Stejně bych žádný skvostný příběh nevymyslela, vždycky se podobá něčemu jinému – už není možné se něčemu nepodobat.
Zkusila jsem otevřít oči a koutkem oka jsem zachytila pohyb. Viděla jsem ho rozmazaně – skoro až zmutovaně – a na moje oči se pohyboval hrozně rychle. Ale i za to jsem byla ráda – doteď jsem koukala jen na modrou oblohu bez mráčků. Jen okrajově jsem slyšela, jak někdo vytúroval motor a rychle někam odjel. Okolo mě se vznášely obličeje, tak směšně zkreslené, a otvíraly pusu. Jeden muž – což jsem usoudila podle nakrátko ostříhaných vlasů – na mě zřejmě začal mluvit, ale já mu nerozuměla. Ozýval se jen jakýsi tlumený zvuk – jako kdybyste byli pod vodou a někdo na vás ze shora mluvil. Co se to děje? Přišla jsem snad o sluch?
Ze všech sil jsem se snažila upnout na jeho hlas a slyšet ho. Bylo to k nevydržení – skoro stejně hrozné jako bolest, kterou nešlo ignorovat.
„…zavolal. Vyjeli … zachrání.“
„…na tom špatně, …rychle. Nemůžeme zatím…“ Úsilí se vyplatilo. Doléhaly ke mně ale jen útržky slov, takže jsem z toho moc moudrá nebyla.
Po několika hodinách – nebo to byly jen minuty? – jsem uslyšela hlasité troubení a jakýsi zvuk, který mi trhal uši. Chtěla jsem na ně zakřičet, aby to vypnuli, že je to k nesnesení, ale nemohla jsem najít hlas. Nedokázala jsem už oči udržet otevřené, takže jsem udělala tu nejjednodušší věc – zavřela je.
V tom mi někdo plácl do tváře. Nebolelo mě to, ale bylo to nepříjemné. A znovu.
Silou vůle jsem otevřela oči. Nade mnou se vznášel obličej jakéhosi muže v oranžové uniformě. Ta svítivá barva byla na moje oči moc, takže jsem je zase chtěla zavřít, ale ten muž mě znovu poplácal po tváři.
„Vydržte,“ slyšela jsem ho říkat. Co mám jako vydržet? Tu bolest, která svírá každý můj sval v těle? Nemohla jsem se pohnout, mohla jsem jen ležet na asfaltu a doufat, že to přejde.
Ten muž v oranžovém oblečení zase začal něco říkat, ale já ho nevnímala – už jsem neviděla rozmazaně, zato všude kolem mě létaly černé tečky. Nedokázala jsem se soustředit, a tak jsem udělala tu nejprimitivnější věc na světě – zavřela oči.
Všude okolo mě bylo černo. Když jsem se do ní pořádně zahleděla, někde byla tmavší černá a na jiných místech zase světle černá. Nevadilo mi to. Pořád lepší než ta svítivá oranžová.
Až teď jsem si uvědomila, že necítím skoro žádnou bolest. Pomalu ustupovala a já si připadala volnější a volnější, jako bych za chvíli měla vzlétnout a někam odletět.
Když v tom mnou něco zatřáslo. Úplně nepatrně, ale i tak jsem si toho všimla. Kdo mě může rušit na tak úžasném místě? Ať mě nechá být!
Ale otřásla jsem se znovu. S nelibostí jsem se upnula na toho, kdo mě vyrušoval, abych mu mohla říct něco od plic. Ale pak se všechno změnilo.
Znovu se ozvala ta příšerná bolest a já otevřela oči a několikrát zuřivě zamrkala. Už jsem se nedívala na azurové nebe a kolem mě nestál dav lidí. Tentokrát jsem se dívala na něco žlutého, co pokrývalo celý můj výhled. Od té černé to byla nepříjemná změna.
„Slečno, slyšíte mě?“ naklonil se ke mně záchranář a starostlivě se mi díval do obličeje. S jeho hlasem jsem uslyšela i hlasité houkání.
Chtěla jsem mu odpovědět, že ano, ale nešlo to. Pořád jsem neměla hlas. Tak jsem na něj jen několikrát zamrkala, aby to vypadalo, že jsem naživu.
Záchranář si to zřejmě vyložil dobře, protože mě začal informovat: „Nebojte, jste v sanitce a vezeme vás do nemocnice. Srazilo vás auto – několik přihlížejících to vidělo, ale pachatel ujel – a máte zlomené obě nohy. Nemusíte se ničeho bát, určitě budete v pořádku.“
To řekl jen tak, aby mě uklidnil, nebo opravdu budu v pořádku? Tohle vypadá na vážné zranění!
„Teď vám dám nějaká anestetika, po těch se vám uleví od bolesti,“ řekl a vytáhl injekční stříkačku.
Najednou se celý prostor zatřásl. Někde za mou hlavou se ozval hrubý hlas a začal křičet, zatímco moje tělo narazilo na tvrdé lůžko pode mnou a já zaúpěla bolestí. Konečně jsem ten hlas našla.
Takže takhle skončím? Umřu v sanitce na zlomeninu a nebudu moct ani odejít s klidnou duší v tom, že jsem napsala můj vytoužený román?
„To nic, to nic,“ uklidňoval mě muž vedle mě a do ruky mi vpustil látku z injekční stříkačky. Cítila jsem, jak se mi dostává do krve a pomalu účinkuje.
„Vydržte, už tam budeme,“ to bylo to poslední, co jsem zaslechla, než jsem se ponořila do tmy.
***
Píp. Píp. Píp píp. Ozývaly se zvláštní zvuky. Nebylo to nepříjemné – bylo to docela potichu – ale rozčilovalo mě to. Proč to někdo nevypne?
Pomalu jsem otevřela oči, ale ihned je zavřela. Všude bylo plno bílé. To je nebe? Jestli ano, tak ta bílá by nemusela být tak ostrá – černá prostě u mě vítězí na celé čáře.
Všimla jsem si, že můžu normálně přemýšlet a všechno si pamatuji. Takže můžu v klidu dál vymýšlet příběh – jen ho nebudu moct komu říct nebo ukázat. Ale to je jen malý detail.
„Myslím, že je vzhůru,“ ozval se ženský hlas. Podle hlasu jsem si představila mladou ženu s měděnými vlasy po záda a mateřským úsměvem.
Opatrně jsem otevřela oči – tentokrát jsem si dávala pozor, aby se nejdřív přizpůsobily. Ihned jsem zaregistrovala několik věcí: ležela jsem na posteli, vedle mě byl položený zdroj toho všeho pípání a naproti mně ve dveřích stáli dva lidé.
Jeden z nich byla žena a vypadala úplně stejně, jako jsem si ji představovala, až na to, že měla havraní barvu vlasů. Druhý byl muž, celkem vysoký, s blonďatými vlasy. Oba byli oblečení do bílých plášťů a žena v rukou svírala nějaké desky.
„Slečno, jak se cítíte?“ zeptal se muž a přešel k posteli.
Nad tím jsem ještě neměla čas uvažovat. Instinktivně jsem se chtěla protáhnout a tím zkontrolovat všechny svaly, ale ruka muže mě zastavila.
„To by nebylo moudré. Máte za sebou operaci nohou a teď s nimi nebudete moct hýbat. Také jste měla tržnou ránu na hlavě, kterou jsme vám zašili. Ale nebojte, všechno proběhlo bez komplikací, za nějaký ten měsíc už zase budete na nohou,“ povzbudivě se na mě usmál.
Takže tohle není žádné nebe. Jsem v nemocnici a po operaci. Zdárně jsem přežila bouračku.
„Máte nějaký kontakt, abychom mohli informovat vaši rodinu?“ zeptala se mě sestřička a připravila si tužku.
Nadiktovala jsem jí zpaměti číslo na mamku a poté mi do trubičky, která vedla – podle mého – do žil, dala nějakou čirou tekutinu.
Po chvíli jsem si připadala jako mátožná.
„Za hodinu za vámi dorazí rodiče,“ oznámila mi sestřička, která už stihla zavolat mé rodině.
„Díky,“ řekla jsem ochraptěle a pomalu se mi zavíraly oči, jak mi do krve pustili nějaké usínající látky.
„Teď se prospěte, jen vám to prospěje,“ usmála se na mě.
„Počkejte,“ zastavila jsem ji, protože jsem se na něco musela nutně zeptat. „Můžu dostat linkovaný papír s tužkou?“
Sestřička se jen usmála a přikývla. Potom opustila pokoj a neslyšně za sebou zavřela dveře.
Samozřejmě, že jakmile se probudím, začnu psát příběh. Vždyť jsem zažila takových věcí – určitě o tom napíšu a půjde to na dračku.
S tímto optimistickým snem jsem zavřela oči a nechala se pohltit sněním.

Kateřina H. (K1)