Bylo vedro, parno, horko. Slunce žhnulo na obloze, pálilo. V tomto počasí jsme šli se školou na Olšanské hřbitovy, abychom se kochali místy odpočinku našich předků. V onom vedru nám košaté olše rozpínající v korunách větve a vrhající tak stíny na jinak teplou zem přišly vhod.
Prošli jsme napříč hřbitovy a pátrali jsme po hrobu Václava Matěje Krameria, českého obroditele. Úkol zdál se netěžký, však zabrati nám dal. Hledajíce mezi tisíci hroby ten správný, náležící slavnému nakladateli z let minulých, došli jsme pomalu do rohu jihovýchodního, kde se nám poštěstilo učinit všemi očekávaný, toužebný objev, když jeden student s hrdostí sobě vlastní vzkřikl: „už ho mám!“
Seběhlo se nás k onomu hrobu množství a na okamžik jsme tiše vzdali hold osobnosti české kultury, vedle jejíhož náhrobku, hezky udržovaného ležel i náhrobek Krameriova syna.
S pocitem nového poznání obrátili jsme své další kroky k východu a každý již sám za sebe se rozešel do všech světových stran.
David Zima
Dne 28. 5. jsme navštívili Olšanské hřbitovy. Měli jsme všichni tajný úkol. Najít hrob Václava Matěje Krameria. Úkol o byl opravdu detektivní. Nacházeli jsme hroby mnoha významných osobností, např. rodiny Berousků – známých cirkusových umělců, politiků Československa za první republiky Jana Masaryka a Karla Kramáře a dalších. Nakonec se vítězem hledání stal Marek Šmidrkal. Konečně už vím, kde spočinul náš národní obrozenec, který spoluzaložil českou žurnalistiku, vydával Pražské poštovské noviny a založil nakladatelství Česká expedice.
Jan Linhart
Na začátku měsíce června jsme měli dvě třídnické hodiny s naší paní profesorkou Petrou Zaviačičovou. Venku bylo horko k padnutí a představa, že se ještě dvě hodiny budeme potit ve škole, byla nesnesitelná.
A jelikož nás má naše paní profesorka ráda a nerada vidí, když se trápíme, vzala nás na prohlídku nedalekých Olšanských hřbitovů. Ze školy jsme vyrazili jako správná organizovaná skupina, kupodivu jsme se chovali i slušně, takže na Olšany jsme dorazili všichni v pořádku.
Dostali jsme za úkol najít Krameriův hrob. Jelikož jsme si to chtěli zjednodušit, šli jsme se zeptat na hřbitovní správu, bohužel o Krameriovi nic nevěděli.
Ale paní profesorka to opět zachránila, jelikož byla připravená a pozici Krameriova hrobu měla zjištěnou z internetu.
Pomalu jsme se procházeli po Olšanech, ale vůbec jsme se necítili jako na hřbitově, spíše nám připadalo, že jsme v klidném a udržovaném parku. Mezi stromy byl příjemný chládek a bílé lavičky vyzývaly k posazení. Asi po hodině jsme našli poslední místo odpočinku Krameria. Jeho hrob byl jednoduchý a velmi nenápadný. Až nás to překvapilo.
Veronika Schlöglová
