Studenti K2 a K4 zhlédli film Chci to zkusit (režie: Susana Pilgrim, Itálie, 2010).
Třiadvacetiletý Luigi z Itálie studuje univerzitu v Bologni a hlásí se na studijní pobyt ve Španělsku v rámci programu Socrates Erasmus. Je vůbec prvním a zatím jediným studentem s Downovým syndromem. Itálie zrušila v roce 1977 speciální školy pro děti s touto vadou a restrukturalizovala školyský systém tak, aby umožnil zdravým i handicapovaným studovat společně. (z anotace programu Jeden svět)
Včerejší film mě mile překvapil. Luigi mi přišel jako normální člověk, jelikož neměl nejspíš Downův syndrom tak silně „rozjetý“. V mém okolí je podobný typ kluka. Je také tak nemocný, ale přesto mi přijde, že by možná dokázal totéž. (…) Líbilo by se mi mít takového kamaráda jako Luigi. Člověk se od něj hodně naučí.
Bára S. (K4)
Dokument byl velmi málo informativní, ale na jeho obranu mohu říci, že diváka dokázal zasáhnout. Nejsem si však jista, zda to je cílem dokumentárního filmu. Luigi si jistě zaslouží obdiv a jeho příběh může být inspirací i pro mnoho zdravých lidí. (…) Abychom své děti mohli vychovávat k toleranci, musíme ji sami znát a používat.
Gábina R. (K4)
Dokument byl zajímavý z emocionálního hlediska. Jak už padlo, nedá se o něm říct, že by byl plný informací. Dokumentu po první třetině velice silně docházel dech, ale to byla chyba režie, ne Luigiho. (…) Postižení jsou, byli a budou mezi námi a my je nemůžeme nadále ignorovat. Myslím, že klíčem ke zlepšení vzájemných vztahů je výchova. Když vychováte své děti tak, aby nedělaly rozdíly mezi dítětem normálním a postiženým, nebude to dělat ani v budoucnu. Takže prostě musíme své děti vychovat takhle. Jak? To nevím.
Jindra V. (K4)
Film mi nic důležitého nepřinesl, neboť mě toto téma nezajímá a tím, že se budu dívat na to, jak člověk postižený Downovým syndromem překonává sám sebe, takovému člověku nepomůžu. Naopak možností, jak lidem s mentálním postižením pomoci je mnoho. Finančně můžeme přispět do spousty sbírek, můžeme se účastnit programu pro pomoc těmto jedincům a jako dobrovolníci pracovat v dětských domovech.
bez podpisu
Včerejší film o chlapci s Downovým syndromem mě nijak extra nepřekvapil právě kvůli tomu, že s těmito lidmi mám zkušenosti od narození. Sama jsem k tomu neměla daleko kvůli svému předčasnému narození. „Díky“ tomu jsem byla několikrát v nemocnici právě ve věku, kdy se mi mí vrstevníci nejvíce posmívali, byť jsem měla „jen“ vyholenou půl hlavy. A naopak byli lidi, kteří mě litovali. Obojí mě strašně štvalo. Ale za všechny tyto zkušenosti jsem ráda, protože když vidím, jak se chovají k postiženým lidem mí vrstevníci teď, tak se za ně upřímně stydím a zároveň mám takový ten vnitřní vztek. Ale kolikrát mi přijde, že k takovým lidem se chovají špatně právě učitelé, což je asi největší chyba. Protože učitelé a rodiče nám mají prý jít příkladem, ale tím, že o tom nic neví nebo se jim také třeba posmívají, se nemůžeme divit, že ta mladší vrstva lidí se chová stejně. Zároveň si myslím, že každý by měl mít právo alespoň zkusit studovat výš než jen na základní škole. A i když to všechno stojí peníze, mělo by se takovým lidem pomoct a ne je ignorovat. Oni za to přece ne vždy můžou.
bez podpisu
