PEDAGOG:
Milí rodičové! Rád bych vás jménem celé školy přivítal na této schůzce. Jakkoli nás to netěší,
musíme vám hned ze začátku našeho setkání sdělit jednu velice nepříjemnou věc. Počínaje
letošním školním rokem vstoupilo v platnost nařízení ministerstva školství o zákazu
používání pravých jmen našich studentů na schůzkách takového charakteru. Naše výkonná
moc to zdůvodňuje potřebou chránit soukromí vaše a zejména soukromí vašich dětí.
Prozatím bohužel nemáme prostředky, jak se tomuto – mezi námi, a na tom se asi shodneme, – byrokratickému nesmyslu bránit, ale mohu vás ujistit, že tento výnos platí pro všechny základní a střední školy bez výjimky. Proto – až přejdeme k otázkám prospěchu – budu o vašich ratolestech mluvit nepřímo a nebudu je nazývat jejich jmény. A o totéž prosím, přátelé, i vás.
PANÍ HAVLÍČKOVÁ: Věra
(Sepne ruce)
Ach ty vládo, převrácená vládo!
PEDAGOG:
(vytočeně na paní Havlíčkovou)
No, víte, paní Josefíno, zrovna vašemu synovi by nějaký ten respekt k pravidlům neuškodil.
PAN TOPOL: Jirka
Krucinál, chlape, jak to s náma jednáte?
PEDAGOG:
Podívejte se, pane Josefe, ti vaši rošťáci, jmenovitě Indián a Kilián – jak se mi pravidelně
podepisují do testů – ti také nejsou žádný dar z nebes! To mi tedy věřte!
PANÍ NERUDOVÁ: Monika
A můj kluk? Co můj kluk?
PEDAGOG:
K tomu nemám nejmenší výhrady, paní Barboro. To je studijní typ. Hodně si rozumí tady se
synem paní Anny-Marie. Dokonce mluvili o jakémsi almanachu, nebo něčem takovém. Jak
jsem řekl, nemám k němu žádné výhrady. Prospěch vašeho syna je výborný, vy klidně můžete
jet zpět domů. Na Malou Stranu, že?
Což mi připomíná vašeho kluka, paní Popperová!
PANÍ POPPEROVÁ: Veronika
Ano?
PEDAGOG:
No ano, to je panečku vzorňák! Ve škole prospívá, po škole kolo, fotbal, v zimě lyže, hokej…
Dokonce založil se spolužáky hokejové družstvo! Jediný, kdo hokej nehraje je syn od paní
Josefíny. Ten vašemu klukovi vždycky říká: ‚Nechoď s pány na led!‘ Ale on se nedá!
No prostě, to není jako kluci od pana Josefa! Kouření, pochybná muzika, politická
provokace…
(Podívá se na paní Fišerovou)
Paní Fišerová, Váš syn! To je taky zajímavý případ.
PANÍ FIŠEROVÁ: Ivanka
A proč prosím vás?
PEDAGOG:
Podívejte se, on je na jednu stranu hrozně pečlivý a slušný – hodně se angažuje v třídění
odpadu, například… Víte, paní ředitelka mi nedávno říkala, že ho vždycky vídá po škole s
plastiky.
PANÍ FIŠEROVÁ: Ivanka
S plastiky? Nemyslíte spíš s plasty?
PEDAGOG:
(Vyveden z míry)
No. Ano. Vždyť říkám…
Ale na druhou stranu… podívejte se, já vám to řeknu tak, jak to je. Váš syn z nás dělá hlupáky.
Hlavně tedy z pana tělocvikáře, kterému vždycky před hodinou tvrdí, že cvičit nemůže, že
jsou se sestrou invalidní sourozenci.
PANÍ FIŠEROVÁ: Ivanka
To, že tvrdí? Ale vždyť žádnou sestru nemá!
PEDAGOG:
(Otočí se na paní Kafkovou)
Nebo tady kluk paní Julie! Nekouří, nepije, o práva a literaturu se zajímá! Dokonce maso
nejí! Akorát se trochu podceňuje, to je fakt. Ale zase má rád zvířata!
PANÍ KAFKOVÁ: Gábina
Opravdu? Můj syn má rád zvířata?
PEDAGOG:
No ano! I když podívejte se, zvířata… Ne tak úplně zvířata. Třeba srnce nebo ryby, to on ne.
Na to je spíš kluk paní Popperové! On ten váš syn spíš… no podívejte se – na jaře jsme byli se
třídou na procházce ve Stromovce. A co to nevidíme, najednou po něm začal lézt jakýsi
nestvůrný hmyz! Lezl mu po nohou, po rukou, dokonce i po obličeji, ale on nehnul ani brvou.
Až kdy po něm tady syn paní Barbory – ve snaze vašeho syna zachránit – začal házet jablka,
podařilo se nám ho vysvobodit!
PAN DYK: Honza
(směje se)
O tom výletu do Stromovky mi můj syn vyprávěl. Ale o žádném hmyzu se teda nezmínil.
PEDAGOG:
No jakpak by taky mohl! Když celou dobu strávil nad kapesními šachy! A ještě něco vám
povím, pane. Když už jsme u toho vašeho buřičského synáčka, tak výlety s ním taky tedy stojí
za to! Před dvěma měsíci se nám málem utopil při návštěvě aquaparku! Sám pan plavčík ho
tam musel oživovat! Hlavně, že tam počítal vlny, blbec! Prý ‚sedmá, osmá‘… šplouch! To jste
měl vidět! (směje se) Takže jsem si kvůli němu dokonce musel rozmyslet ten nápad s třídním
týdenním pobytem u Jaderského moře.
Ale abych vašeho syna pouze nehanil, tak byste měl vědět, že si hodně rozumí tady s klukem
paní Popperové. Vždycky, když jde její syn rybařit, ten váš mu k tomu hraje na píšťalu, asi aby
mu nebylo smutno…
PANÍ MÁCHOVÁ: Alice
A kam ty naše děcka teda pojedou, pane profesore, když z toho zájezdu k Jadranu nic
nebude?
PEDAGOG:
Nakonec se pojedeme podívat na Kokořín, paní Anno-Marie. Myslím dokonce, že to byl
nápad vašeho syna. On je vůbec nějak celkově přes ty hrady, vždyť víte.
(podívá se na paní Panklovou)
Paní Terezie! Na vaši dceru bych úplně zapomněl!
PANÍ PANKLOVÁ: Lucka
Jak se jí tady daří, pane profesore? Přeci jen je u vás ve třídě jediná holka…
PEDAGOG:
Daří se jí, řekl bych, velmi dobře. Víte, vaše dcera má jaksi… dar… vycházet s muži. Ale –
omluvte mou zvědavost – zaslechl jsem, že jste jí snad už našli ženicha!
PANÍ PANKLOVÁ: Lucka
Ano, budou se brzo stěhovat.
PEDAGOG:
Tak to nás mrzí. Víte, vždycky nás těší, když vaše dcera vypráví o paní šlechtičně, případně o
vaší mamince…
PAN DYK: Honza
(opět se směje)
Počkat, počkat… Jak jediná holka ve třídě? Slyšel jsem, že tady synáček paní Marlen (ukáže
na paní Cimrmanovou) má ve zvyku oblíkat se taky jako křehká dívenka!
PANÍ CIMRMANOVÁ: Míša
(tváří se provinile)
PEDAGOG:
Podívejte se, ctěný pane. Mně je to jedno. Ať si klidně syn paní Marlen má zálibu v ženském
oblékání, ale šlechtí ho minimálně to, že pro naši školu aspoň něco dělá! Třeba minulý čtvrtek
– to se nám zrovna ztratila třídní kniha–
PANÍ ČAPKOVÁ: Martina
Promiňte, a co moji kluci?
PEDAGOG:
Paní Boženo, víte, ty si schválně nechávám na konec.
PANÍ ČAPKOVÁ: Martina
To snad ne. Nějaké problémy?
PEDAGOG:
No, podívejte se, věc se má takhle. Zaprvé: oni ti vaši kluci nechodí do školy.
PANÍ ČAPKOVÁ: Martina
Cože?! Jako vůbec?
PEDAGOG:
No, to je právě to. Jenom v pátek. Oni ze zásady v pátek nechodí do školy.
PANÍ ČAPKOVÁ: Martina
No to snad ne! A kam chodí?
PEDAGOG:
To nevíme. Bohužel. A další věc – podívejte se, ten váš mladší kluk. Já chápu jeho zapálení
pro literární tvorbu, zvlášť s nadáním jako je to jeho… Ale problém je jaksi… no, podívejte se.
On má těch svých povídek… plné kapsy! Opravdu, každý den ho vidím s těmi jeho povídkami
v kapsách. Jak v jedné, tak v druhé! Až z něho padají.
PANÍ ČAPKOVÁ: Martina
A co ten starší?
PEDAGOG:
Ten je zas takový tvrdošíjný! On s námi třeba odmítl jet na vánoční trhy do Německa.
Podívejte se, to bych ještě chápal, ale–
PANÍ ČAPKOVÁ: Martina
To znám! A on i Ka– pardon, ten mladší má strach z Německa, že ano?
PEDAGOG:
To zas ne. Tedy vlastně ano, ale jenom z Mnichova. Pořád říká, že ten Mnichov je jeho noční
můra.
PANÍ ČAPKOVÁ: Martina
To teda nechápu. Proč zrovna Mnichov? Takové krásné město! Proč ne třeba… České
Budějovice?
PANÍ CIMRMANOVÁ: Míša
Protože v Českých Budějovicích by chtěl žít každý!
:
