Ten ples mě už několik týdnů předem strašil. Jako právě prožitá noční můra mi visel nad hlavou a nedal mi spát. Netančím.
Vlastně jsem se neměla na co těšit. V hlavě se mi usadily chmurné představy. Měla to být katastrofa. Už jsem viděla přezdobený sál a málem slyšela komorní orchestr, jak hraje teskný valčík. Všichni se pohybují pomalu. Jako loutky na klíček. A z koutů nás sledují zlovolné pohledy plné zášti. Neviděná ústa syčí pomluvy. Sem nepatřím!
Bohudík, že mám jen bujnou fantazii….
Vzbudím se do chladného únorového rána. Venku je ještě tma a mně se nechce vstávat. V žaludku mi hlodá pocit strachu a nervozity. Rychle vstávám a odcházím z domu. Školu málem nevnímám. Čtyři hodiny nám utečou jako voda.
Spěchám ke kadeřníkovi a domů, kde popadnu šaty. Už je skoro čas vyrazit. Jsem ráda, že v šatech nemusím jet vlakem, rodiče mě odvezou autem. Jsem nervózní a málem se před hotelem Belveder natáhnu.
Nejdříve nikoho nemůžu najít, ale po chvíli si mě sama najde kamarádka. Ještě je chvíle času, ale už to bude začínat….
Katka Cahová (K1)
…Když jsme vešli dovnitř a shodili bundy, všechny nás překvapilo, jak nás obleky a šaty změnily. Při čekání na náš nástup jsme měli malé lapálie s Cyrilovým motýlkem, ale vše se vyřešilo. Poté jsme se seřadili na nástup. Když jsme udělali první kroky, cítil jsem na sobě zkoumavé pohledy rodičů a ostatních. V těch několika minutách, kdy jsem čekal na stužku, jsem se trochu uklidnil, ale jakmile bylo vyvoláno mé jméno, téměř se mi podlomily nohy. Ale ustál jsem to.
Po našem nástupu přišli na řadu maturanti a potom se jen tančilo a smálo se. Nejdříve jsem taneční parket pozoroval s rozhodnutím, že se na něj nikdy neodvážím, ale nakonec jsem se nechal také strhnout.
Honza Hoffmann (K1)
…Po našem ověnčení přišel na řadu čtvrtý ročník a jejich šerpování. Měli to moc hezké a představa, že nás to taky čeká, pokud nás nevyhodí, je děsivá, ale příjemná. No a potom se tančilo a tančilo, konalo se i něco, co se dalo k tanci jen přirovnat, kradly se chlebíčky, hlasovací lístky na královnu a krále, pila se matonka, kamaráda odvezla sanitka a proběhla i tombola plná knížek, i těžký boj o ceny a došlo i na falešný zpěv. A nakonec omámeni tancem, matonkou a adrenalinem v krvi jsme jeli domů se vyspat. Cestou jsme tančili na silnici a mávali seschlou růží staršímu bezdomovci. Praha je v noci krásná.
Tereza Popková (K1)
V 17:30 jsem vyšla z domu. Připadala jsem si dost zvláštně v plesových šatech a černém kabátě, všichni okolo na mě koukali. Potom jsem v tramvaji našla spolužačku a její společnost, která nebyla moc sympatická. Takových lidí tam bude víc, s hrůzou mě napadlo. V 17:55 jsem stoupala po schodech hotelu Belveder a zabila se při šlápnutí na šaty. Rozluštila jsem při tom záhadu svého dětství. Nikdy jsem totiž nechápala, proč si princezny v pohádkách tak roztomile přidržují šaty, když kráčejí po schodech. Myslela jsem, že je to jen stupidní pokus o podtržení vlastní roztomilosti. Není!
V 17:58 jsem zjistila, že všechny mé spolužačky vypadají lépe než já. Depka…
Šárka Laštůvková (K1)
…S příchodem rodičů jsme se tak nějak rozutekli, ale jakmile začala hrát první hudba, všem bylo jasné, co za chvíli přijde. Každý jsme si nastoupili do určeného rohu a s knedlíkem v krku vyčkávali. Pak přišel náš čas. Najednou to ze mě spadlo a já přesně věděla co mám dělat. Užívala jsem si nástup každým coulem svého těla. Po seřazení na mě padla opět malá nervozita, ta ovšem ze mě záhy opadla, když jsem spatřila moji usmívající se mamku. V jejích očích bylo jasně vidět, jak je na mě pyšná. V tu chvíli zaznělo moje jméno a já jsem se váhavým, ale přesto přímým krokem vydala k paní profesorce Zaviačičové, která mě ostužkovala a potom jsem dostala překrásnou růži. Po celou tu dobu o mně zněly charakteristické věty. Já jsem je ale vůbec nevnímala. Po pasování následovalo pár společných fotek a mohlo se tancovat. Nejprve ve mně převládala stydlivost, ale jakmile mě Terka jednou vytáhla na parket, už jsme nemohli přestat. Postupně se k nám přidávali i někteří další spolužáci. Sem tam jsme si dali pauzu na odpočinek a jeli jsme zase dál. Bylo nám vedro a hlavně nás bolely nohy, ale to nám vůbec nevadilo. Zkrátka jsme si to moc užívali. Pak nastal čas nástupu čtvrťáků. Bylo to moc pěkné, obzvláště díky hudbě. Každému pouštěli takovou, která ho charakterizovala. Potom následovalo velice dlouhé focení, při kterém jsem byla navštívit rodiče. Ti byli samá chvála. Nevynechala jsem ani koupení lístku do tomboly. Potom následovaly spíše „ploužáky“, a tak jsme s rodiči seděli a tlachali. Jak taky jinak, že? Občas nás vyzval některý rodič k tanci a pak už na řadu přišlo vyhlašování krále a královny plesu. Vyhráli to samí čtvrťáci, což jim moc přeji. Bylo načase vyhlásit prvního výherce tomboly a převzetí cen. Já jsem sice nic nevyhrála, ale moji rodiče rovnou dvě ceny. Pak již pár lidí odešlo. V jedné chvíli vystoupila nějaká skupina, která mě příliš nezaujala. Ocenila jsem jedině to, že svítili. Jinak nic moc. Hudba celkem ušla. Parket byl znovu prázdný, a tak jsme vyrazili. Hráli celkem dobré písně. Pěkně jsme si zařádili. Hlavně my s Terkou. A to i přes to, že absolutně neumím tančit.
Bohužel se velmi rychle přiblížila půlnoc, kdy jsem musela odejít domů.
Rozhodně mám na tento ples krásné vzpomínky.
Iva Korotvičková (K1)
Na stužkovací ples jsem nemálo spěchal, což na mně bylo poměrně značně vidět: špatné, naštěstí však černé boty, jež Honza nazval „zetorky“, a vlající motýlek, kterýžto mi pak – opět Honza – musel uvázat na dva uzly, čímž značně omezil průtok vzduchu mým hrdlem. Na samotném plese jsem byl obeznámen se schopností lidí znepokojivě vyhřívat interiér i poměrně rozlehlých budov, což byl i důvod mého dřívějšího odchodu. Průběh mohu podat, avšak trochu mlhavě, má paměť v tomhle ohledu nikdy nevynikala a veškeré okolní dění vytěsnilo naše stužkování s čtenými charakteristikami a skupinové focení.
Nebylo to nakonec špatné, leč byl jsem přiškrcený, unavený a měl jiné starosti, nehledě na to, že jsem příliš neporozuměl, jak se mám vlastně bavit – takže po vyřešení všech plánovaných i neplánovaných náležitostí jsem pozoroval dění, jako například tanec a akce maturantů. Následně jsem se vytratil.
Cyril Dušek (K1)
Mohl jsem být potápěčem!
Na ples se většina třídy nejspíš těšila. Holky si štěbetaly o šatech, zatímco kluci o fotbale. Představovaly si své spolužáky v obleku a náramně se tomu smály.
Byl večer, Honza vypadal jako blonďatý Al Capone, Cyril měl motýlka ze třicátých let, ale nikdo nevěděl, jakého století. Tomáš vypadal elegantně a Dan zase jako číšník. Tonda byl fešák jako vždycky. Holkám to slušelo moc všem. Ples budil dojem setkání staropražské smetánky, nebo mafiánských bossů. Jeden pán zase vypadal jako Daniel Craig, který nyní ztvárňuje Jamese Bonda.
Žáci prvního ročníku přijali stužky a bílé růže a co možná nejrychleji se snažili dostat z tanečního parketu. Následně obsadili jeden roh sálu a porůznu se bavili.
Následoval vrchol večera. Šerpování žáků čtvrtých ročníků. Všichni byli oceněni potleskem a pak následovala taneční série, které se účastnilo i pár prváků. Po světelné show z budoucnosti ve stylu STAR WARS nás čekala tombola. Vyhrál jsem plovací brýle a v té chvíli jsem měl jasno o své budoucí profesi – budu potápěčem, ale jako na potvoru, brýle byly příliš utažené a při povolování se rozlomily vejpůl. Dráha potápěče byla ta tam. Nešťasten jsem odjel domů.
Ples se mi moc líbil.
Antonín Zajíček (K1)
Abych pravdu řekla, moc se mi tam nechtělo. Nejsem zvyklá na nějaké společenské šaty a boty s podpatkem. Navíc jsem byla stále nemocná. Horečka mi rozpalovala už tak bolavou hlavu, ale co se dalo dělat. Když už jsem si koupila šaty a boty, proč tam nejít. Příprava pro mě byla horší než poslouchání dechovky. Mamka mě chtěla hezky učesat, ale já jsem se jí stále nějak vrtěla a protestovala. Výsledek nebyl zas tak špatný. Samozřejmě pro mamku jsem byla neodolatelná, však to znáte. Mamka odvádí dceru na imatrikulační ples. Byla jsem ráda, že s námi jela moje babička. Cestou na místo konání jsme byli všichni uvolnění, až na to, že táta opět dělal chytrého a nemohli jsme najít hotel Belveder. Po náročném kličkování se nám to přeci jen podařilo a my byli na místě. Byla jsem docela nervózní. Teda spíš hodně nervózní. Byl to malý sál plný lidí ve společenských šatech. Zavedla jsem rodiče na jejich místo a šla za kamarády. Když mi řekli o tom nástupu, ucítila jsem studený pot na svém čele. Já to nezvládnu, pomyslela jsem si a začala panikařit. Když už byl čas, abychom nastoupili, nervózně jsem si začala křupat prsty. Byla jsem opravdu nervózní. První vycházeli a pomalu jsem šla za nimi. Přesto jsem stále koukala, kam že to vlastně jdou, abych to nepopletla. Povedlo se. Po minutě jsme byli nastoupeni v řadě a čekali na ostužkování. Netrvalo dlouho a přišla jsem na řadu já. Šla jsem nejistě, co když zakopnu a upadnu. Ale naštěstí mě nohy nezklamaly a já stanula před třídní učitelkou. Ostužkovala mě a pogratulovala. Potom mi paní ředitelka dala krásnou bílou růži a stiskla mi klepající se ruku. Konečně jsem se mohla vrátit na místo. Po společném fotografování jsme se mohli rozejít. Hurá, mám to za sebou, znělo mi v hlavě. Nadešel čas, abych donutila rodiče tancovat. Povedlo se to a já jsem byla štěstím bez sebe. Poprvé mé oči spatřily, jak spolu táta s mamkou tancují. A opravdu jim to šlo. Jenže pak přišel táta ke mně a …. vyzval mě k tanci! Podlomila se mi kolena a dech se zrychlil. Opatrně jsem mu sdělila, že to neumím a chtěla odejít, ale to se mi nepovedlo. Chytil mne za ruku a odtáhl na parket. Co se dalo dělat. Zhruba tři minuty jsem s ním tancovala a pak rychle odbelhala pryč z parketu. Začali hrát další píseň a to se odvážila babička. Odhodila kabelku a já jenom vytřeštila oči a otevřela pusu dokořán. Ta fakt válela. Jive – tak se prý jmenoval ten tanec. A opravdu jí to šlo perfektně. Když dotancovali, táta s přerývaným dechem dopadl na židli a těžce oddechoval. Bylo vidět, že mu babička dala zabrat. Konečně jsme mohli odjet domů. Opravdu mi nebylo nijak zvlášť dobře a byla jsem unavená. Odpochodovali jsme ven a nasedli do auta. Konečně moje nohy pocítily úlevu. Samozřejmě jsem měla horečku a skelné oči. Doma moje tělo spadlo na postel a bezvládně leželo. Skopla jsem boty a svlékla šaty. Hodila na sebe tílko a kraťasy a moje mysl se ponořila do říše snů.
Eliška Reichertová (K1)
