Vodní exkurze
Probudil se do mlhavého rána. Na hodinách odbila sedmá. Vstal, ale ztěžka. Udělal si ranní hygienu, uvařil a vypil čaj, a poté, co se oblékl, odešel z domu. V 7.45 přijel na Smíchovské nádraží., kde se měl setkat se spolužákem Krmelou. Ten však nebyl k nalezení ani po důkladné vycházce po Smíchově. Nakonec, znavený a vyčerpaný, se opřel o sloup u zastávky autobusu a čekal. A hle! Najednou se objevil turista, a byl to Krmela! Adam řekl, že se sejdeme ve tři čtvrtě na 8. Místo toho je osm. „Kde jsi byl?“ zeptal se ho. „Seděl jsem na lavičce a čekal na tebe od půl 8.“. Odpověď ho zarazila. „A kde jsi čekal?“ ptám se. „Támhle na lavičce u zastávky.“ Vysvětlil, že si četl noviny. To bylo chytré. Kvůli tomu ho hledal 15 minut.
Nasedli do metra a na Můstku, kde na ně čekal Čenda, přestoupili na jiné metro, kterým dojeli až na Skalku. Tady už na ně čekal i zbytek třídy, ovšem bez pana profesora Fanty. Přišel a s ním i nějací lidé – dvě ženy a jeden muž. I s nimi se přesunul na autobusovou zastávku, ze které odjeli, blízko místa, kam výprava směřovala. Pan učitel řekl, pojďme, a tak došli až k slibovanému potůčku. Zde hráli nějaké hry a něco se učili, a mezitím čas ubíhal. Když byl čas odjezdu, odešli opět na bus, kde čekali hodnou chvíli, než přijel. Mezitím se bavil i se studenty, s nimiž si nemá moc co říct, a dokonce slyšel nějaké jejich písně. Potom konečně přijel autobus a všichni šťastně odjeli zpět do školy.
Karel Kovařík
Holinky, voda a ryba
Máme tu třiadvacátého září roku 2008. Podzim už dozajista vstoupil do životů lidí. Někdo jde do práce, jiný do školy a někdo například sedí v parku a čte zajímavou knížku. A mezi těmito lidmi postává v metru hlouček velmi hlasitých pubertálních dětí, které dnes mají menší výlet do přírody. Na celkem početnou skupinku seshora shlíží jeden vysoký učitel. Spolu s jeho přáteli stále řeší pár opozdilců. Není jednoduché ohlídat tolik uječených a naprosto nevyspalých dospívajících, avšak profesor Fanta si vede skvěle.
Skupina se přesouvá směrem k autobusové zastávce. Vystupují z poměrně namačkaného autobusu, který se cestou velmi nebezpečně nahýbal, až pár nešťastníků popadalo k zemi a poznalo, co je to špinavá podlaha městské hromadné dopravy. Dokonce někdo vyřkl tuto větu: „Ten řidič je snad nalitej!“ A následovalo několik dalších, ne zrovna milých slov.
„Stádo“ se přesouvá směrem k Botičskému parku, kterým protéká potok, jehož jméno zní Botič. Mezitím se přímo před tekoucí vodou udělal kroužek, tedy spíše kroužek ve tvaru vajíčka a každý z přítomných se musel představit poněkud neobvyklým způsobem. Například antilopí Adam, želví Žeňa či dobytčí Dan. Opravdu zajímavé.
Následovalo soutěžení v naplňování kyblíku vodou. Dva z účastníků si uzmuli holinky, jedny hezčí než druhé, a vrhli se s plnou vervou bojovat s potvorami potoka. Těmi odvážlivci byli Veronika Severová a Honza Hoffmann. Jejich nohy jim však vděčné asi nebyly, studená voda není zrovna nic příjemného. Bylo jednoduché naplnit kyblíky, těžší bylo zbavit se prokřehlých prstů. Na řadu přišlo několik dalších činností, které se týkally Botiče. Nejlepší však byl lov malých breber. Tentokráte se stala hrdinkou Ivana Brabcová, která chytla okouna. A pozor, pouze za pomoci síta na špagety. Opravdu bravurní výkon. Zachovala se velmi statečně, když to kluzké a zmítající se zvíře nezahodila sto metrů daleko. Určitě si v té chvíli musela říkat, proč zrovna já, a nebo naopak byla štěstím bez sebe. Každopádně se všichni seběhli kolem plácající se rybky a koukali na ni. Všichni vypadali spokojeně, tedy pokud jim zuby nedrkotaly a ruce se netřásly zimou.
Cestou zpátky opět popadalo pár lidiček, ale nikdo už nic nenamítal. Všichni ve zdraví přežili, i když ta odporná, stále se plazící a natahující se pijavice, co se zakousla Verče do hřbetu ruky, asi moc příjemná nebyla. Tak to je nejspíše vše z přírodopisné exkurze jedné početné skupinky, která zažila nevídané věci a skvělé zážitky spolu s holinkami, vodou a rybou (a hnusnými pijavicemi)!
Eliška Reichertová
Mokrá výprava
Na úterý 23. září měli prváci naplánovanou exkurzi k potoku Botič, který protéká Prahou. Celá třída se sešla brzy ráno u stanice metra Skalka, od kterého to k němu nebylo daleko. Třídu vedl profesor Fanta a další tři dospělí, které studenti neznali. Proto se ze všech stran ozývalo: „Kdo to je?“ A nikdo nevěděl. Někteří říkali, že to jsou ti, co připravili program exkurze.
Přímo na místě proběhla rychlá seznamovací akce pomocí hry a pro jistotu si všichni nalepili štítky se jmény na bundy. Studenti tedy poznali dosud neznámé dospělé pod jmény Ivana, Žeňa a Adam. Ti je poté seznámili s fungováním vodního oběhu v přírodě. Dále třídu rozdělili na dva týmy. Vznikly tak dva řetězce, které vedly směrem od potoka k malému kbelíku. Úkol byl jasný. Měli si podávat kelímek s vodou a naplnit tak kyblík.
Při další hře byla třída rozdělena na pět týmů a každý tým měl najít obálku se svým číslem někde v okolí. V obálkách byly informace o Botiči, se kterými dále pracovali. Museli stručné informace přeměnit v krátkou prezentaci. Pak přišla nejmokřejší část exkurze. Hledali se odvážlivci, kteří by se brouzdali v holinkách v potoce a sítem lovili různé droboučké bezobratlé živočichy. Pár se jich našlo a ti se mohli vydat na lov. Úlovky se sklepávaly do bílých misek, ale protože tam byla spousta nečistot, museli ještě odstředit ty potvůrky pomocí pinzety. Teprve v misce s čistou vodou je mohli zkoumat pod lupou a určovat pomocí klíče. O zajímavé zpestření se postarala jedna ze studentek, které se podařilo ulovit malého okouna. Všichni si pak říkali, kdybych ho tak ulovil já.
Na konci této exkurze odcházeli studenti sice mírně promrzlí, ale spokojení, že se nemuseli učit ve škole, a možná si i něco zapamatovali.
Nikola Rybková
