Recenze filmů – 2008

Občan Havel

Myšlenka vytvořit dokumentární film o bývalém prezidentovi byla více než chvályhodná a chronologicky sledovat vzestup Václava Havla ve mně vyvolávalo ještě větší sympatie k dané postavě.
Dokument měl ovšem mnoho záporů, a to hlavně ve struktuře. Objektiv byl sice převážně zaměřen na pana Havla, ale zároveň nám proklouzávala mezi prsty dobová situace a podněty, na které prezident reagoval. Časové zasazení spotů nebo například komentář, který by nám osvětlil souvislosti, by nám v mnohém ulehčily zmapování jeho myšlenek a chování. Současní středoškoláci si ještě leccos mohou vybavit, neboť Václav Havel byl na scéně dlouho. Mohli jsme se o něm dočíst v tisku, knihách, slyšet ho v rádiu, vidět v televizi. A proto pro diváky, kteří budou tento dokument sledovat za nějakých třicet let, bude téměř nepřínosný.
Pod názvem Občan Havel bych si krom krásně naznačených humanistických ideálů prezidenta představila spíše podrobné nahlédnutí za oponu jeho osobního života. Mohli jsme ho sledovat v zákulisí jako člověka, ovšem nikoli jako občana.
Pokud se jednalo o tu profesionální stranu jeho žití, mohli jsme bezvadně pochopit vnitřní vztahy mezi některými politiky a také hlavně kolik lidí řídí (nebo usměrňuje) prezidentovy kroky, co musí předcházet jakémukoli veřejnému projevu a z jakých stran přichází obviňování.
Teď bohužel úlohu prezidenta zastává Havlův jmenovec Václav Klaus.
Jak jsem již jednou zmínila, nápad pana Kouteckého vyprodukovat dokument o panu Havlovi je nedocenitelný – jen si mohl vzít k ruce pár pomocníků. Slova na závěr? Těmi bude čistě osobní názor: HAVEL NA HRAD!

Bára Křiklánová


Občan Havel

Láska zvítězí nad lží a nenávistí!
Tento výrok všichni známe. Ročníky narozené devatenáct set devadesát a níž mají již často problém zařadit si, kdo že to vlastně vyslovil. Byl to Václav Havel. První prezident samostatné České republiky. Dokument zahrnuje dobu od prvního zvolení Havla prezidentem České republiky až po konec jeho dlouholeté prezidentské kariéry.
Dokument ukazuje Havla takového, jaký skutečně je. Tedy občana plného humanistického přesvědčení. Celkově se nám Havel jeví jako persona grata u nás i ve světě. Jisté je, že tomu tak skutečně bylo. Myslím, že hodně záleží na tom, jaká lidská povaha dokument uvidí. Názory se různí. Lidumilové a emotivní lidé nejspíš tento dokument vychválí. Racionální lidé s technickým myšlením asi jen těžko pochopí člověka, který tak trochu lítá v oblacích. Ačkoliv každý krok, i když často špatný, uměl Havel vé politické kariéře obhájit. Co se mi nelíbilo?
Asi že panu prezidentovi chyběl ve filmu konstruktivní kritik jeho kroků. Argumentům Republikánské strany Čech a Moravy se každý inteligentní člověk smál, nebo spíš vysmál. Těžko se píše kritika na někoho, koho si já osobně velmi vážím.
Celé mi to připadalo tak trochu jako óda na Havla. Takže mi to vůbec nevadilo. Doporučuji vám, abyste si na tento film zašli sami.
Škoda, že pan Koutecký již nenatočí polemiku Občan Havel kriticky. Názor bych asi nezměnila, ale zajímal by mě ostrý úhel pohledu.
Dokument, který trvá přes tři hodiny, se snaží zachytit jeden lidský život. Myslím si, že se to povedlo. Láska zvítězila nad lží a nenávistí. Tedy v mysli Václava Havla určitě.

Tereza Jirková


Nazi Pop Stars (festival Jeden svět)

Dokumentární snímek festivalu „ Jeden svět“ „Nazi Pop Stars“ je sondou do života hudební skupiny „Pruská modř“ z USA. Členkami jsou čtrnáctiletá dvojčata Lamb a Lynx. Píší a zpívají texty o nadřazenosti lidí s bílou pletí. Obdivují je neonacisté z celého světa. Avšak za celou mašinerií se skrývá jedna šedá eminence. Je to matka dvojčat April. To ona tahá za nitky a nutí obě dívky k neonacistické image. Dříve jí manipulovat se svými dětmi procházelo, ale Lamb a Lynx si začínají uvědomovat skutečnosti…..
Co se týče postižení tématu, shledávám ho mírně nepovedeným. Pokud byl cílem nějaký preventivní účinek proti nárůstu neonacismu v Evropě a zvláště Česku, moc se to na příkladu amerických holčiček nepodařilo. Celé to spíše bylo o tom, jak rodiče dokážou manipulovat se svými dětmi. Řemeslně je však dokument téměř na výbornou. Je zde znát schopnost autora improvizovat. Hlavně ve chvílích, kdy se snaží zachytit momenty, kdy jsou dívky bez dozoru April. Tyto chvíle využívá k tomu, aby se zeptal na to, co si dvojčata skutečně myslí o „Pruské modři“. Možná tu přece jen chybí více záběrů z koncertů kapely.
Je dobře, že zde zaznělo varování před evropským turné této kapely. Přitom, jak se neonacismus po celém starém kontinentě vzmáhá, je to varování před tím, o jak manipulativní ideologii se jedná. Doufám, že „charizmatu“ této kapely nepropadne v Evropě větší počet lidí. Jsme tu přeci jen náchylnější než v USA. Děkuji autorovi za varování. Doufám, že se dočká více díků.

Bára Zamrazilová


Nazi Pop Stars (festival Jeden svět)

Co se týče filmu, měl jsem velká očekávání a byl jsem zvědavý, jak bude pojat a vůbec co zajímavého se bude možno dozvědět.
Písničkářské duo, „Pruská modř“, dvě pohledné mladé dívky – sestry, které získaly věhlas svou hudbou, hudbou se společensky „nevhodným“ podtextem, významem, posláním. To je to, co se nalézá pod titulkem filmu, který zkoumá zákulisí a prostředí vzniku tohoto novodobého a svým způsobem originálního úkazu na hudební scéně.
Film je jakýmsi náhledem do života na první pohled normální americké rodinky očima kameramana, který se dostává do tohoto prostředí a objektivně na něj pohlíží a komentuje, rozmlouvá s aktéry a postupně odkrývá okolnosti a naráží na situace, kdy „to celé velmi skřípe“.
To je celé velmi zajímavé, film ale pohlíží na celou problematiku pouze z hlediska této rodiny – vztah matky sveřepě razící svou extremistickou ideologii a jejích postupně se umírňujících dcer je v něm to hlavní, a podle mého názoru v něm chybí ukázky „z terénu“, z koncertů, kde se to hemží vyholenými hlavami neonacistů a zdviženými pravicemi. Absenci těchto prvků částečně vynahradila pozdější debata se zástupkyní organizace Jeden svět a policistou zaměřeným na boj proti extremismu. Obojí bylo zábavné, ale myslím si, že typická senzacechtivá mysl nebude tímto uspokojena zcela. A senzace a šokující vhledy a informace jsou právě tím, co nejvíce hýbe lidmi ve větším měřítku. Co se týče přítomných diskutérů, zdají se být jako dobří lidé na svých místech, ale měl jsem pocit, že i já sám bych jim již před pár lety mohl úspěšně udávat akce, o kterých nevědí a proti kterým bojují. Ale celá akce BYLA rozhodně zajímavá a myslím si, že celkově vzato, nikdo neodešel výrazně nespokojen.

Ondřej Pěkný


Tahle země není pro starý aneb ne každý americký hrdina je čestný a neomylný

Když je mi nějaký film představen jako film oceněný několika Oskary, míra skepse roste. Ne že by snad tohle ocenění nedostalo pár dobrých filmů, ale přiznejme si, že už to není, co bývalo. Není sice pochyb, že se vesměs jedná o kvalitní snímky, ale vždy jsou to – jak já říkám – snímky kvalitně americké a já jsem fandou spíše té „evropské“ kvality.
Film „Tahle zamě není pro starý“ mi byl již od začátku popisován jako film, který rozhodně není pro mladý (alespoň pro ty do 15 let). Nicméně zbytečné potoky krve se nekonaly, naopak se mi zdálo, že každá kapka krve má svůj smysl a bez oné syrovosti by film ztrácel své kouzlo. Příběh začíná prolitou krví a také jí končí, ale zatímco na začátku je – klasicky americky – prolévaná krev mexická, na konci se kulka zavrtá spravedlivě i do amerického hlavního hrdiny.
Příběh je vcelku jednoduchý. Představte si, že se procházíte kolem mexických hranic, narážíte na pár mrtvol (lidských i psích) a zjistíte, že v zavazadle jedné z nich – kupodivu ne té psí – najdete pořádnou hromadu amerických dolarů. Kdo by to nebral? Asi ten, který by si dopředu spočítal, že se dostane do problémů nejen s muži zákona, ale především s krutým zabijákem, který si nedá pokoje, dokud nezabije všechny, kteří ho kdy jen koutkem oka zahlédli.
Avšak náš americký hrdina neváhá a vydává se na strastiplnou cestu s penězi (Bůh ví, kdo mu namluvil, že s nimi dojdeš nejdál), na jejímž konci je součet mrtvol vyšší než deset (v podstatě zemře každý, kdo kufřík a jeho zloděje viděl) a nehrdinské a neamerické smrti neunikne ani jeho žena, ani on sám.
V téhle chvíli si divák pomyslí: Takže k čemu vlastně tolik mrtvol v dvouhodinovém filmu téměř bez dialogů? K poučení, milí přátelé! Dostáváme se totiž k tomu pověstnému jádru pudla (a nemyslím tím vnitřnosti na začátku rozstříleného rotwailera) a tím je až nádherně pohádkové poučení adresované všem prahnoucím po majetku bez práce (a že tohle jistě není jen americký problém), a to, že jeden takový malý kufřík napěchovaný stodolarovkami může způsobit smrt všem zúčastněným, a dokonce i těm téměř nezúčastněným. Bez krádeže toho kufříku by totiž všechny hlavní i vedlejší postavy žily šťastně až do senilního věku, tak jak si to většinou žádají závěry filmů oceněných Oscary.
Po zhlédnutí tohoto snímku si sice okamžitě neřeknete: Jóó, to bylo fááákt dobrý, ale donutí vás přemýšlet a nakonec zjistíte, že je milé vidět zase film s nějakou myšlenkou a ne s přeslazeným závěrem a bílými plaňkami plotu na konec.

Sára Mirošovská