2008-2009

Dne 10. 2. 2009 navštívila naše třída K1 planetárium na pražském Výstavišti. Vyrazili jsme ve 13.45 od školy, možná že jsme měli malé zpoždění, čekali jsme totiž na dvě dívky, než se vrátí z oběda, nakonec se nám ale přece jen podařilo vyrazit. Nejprve jsme jeli tramvají číslo 1 na Palmovku a na Palmovce jsme poté přestoupili na tramvaj číslo 12 a jeli jsme směrem k Výstavišti. Cesta nám netrvala moc dlouho a v planetáriu jsme byli s půlhodinovým předstihem. Pořad Vizionáři, snílci a fantasté, který jsme měli zhlédnout, začínal v 15.00 a my jsme si tak před zahájením filmu mohli prohlédnout celé planetárium. Byly tam k vidění planety sluneční soustavy, hvězdy, galaxie, znamení zvěrokruhu v souvislosti s hvězdami a vesmírem, také tam byly popsané cesty do vesmíru a něco o studiu vesmíru ve starověku či novověku. Sotva jsme si všechno stačili prohédnout, přesunuli jsme se do sálu, kde začínal asi padesát minut dlouhý snímek o vesmíru. Sál byl udělán zajímavě do kruhu, kde je přitom plátno „na stropě“, působí to tak, jako bychom se dívali opravdu na hvězdnou oblohu. V pořadu nám postupně představili vizionáře a snílky jako je třeba Leonardo Da Vinci, Mikuláš Koperník, Armstrong a další, kteří se výrazným či méně výrazným způsobem podíleli na zkoumání vesmíru. Dozvěděli jsme se mnoho nových a zajímavých věcí, které se týkají vesmíru a planet. Exkurze se nám všem líbila.

Ivana Brabcová

---

…Po dlouhé cestě jsme konečně dorazili na místo. Když jsme vešli dovnitř, uvedla nás nějaká paní do šatny, kde platila přísná pravidla. Zákaz pití a jídla a vše muselo být vyskládáno do jedné řady.
Potom jsme se odebrali do předsálí, kde jsme si mohli prohlížet různé vynálezy a fotografie vesmíru. Asi po patnácti minutách si nás vzal na starost takový starší pán, který nás odvedl do krásného, velkého sálu s pohodlnými sedačkami. Když jsme se všichni usadili, tak pustili film o Leonardu Da Vincim a jeho přátelích – jak vyráběli různé stroje a čemu všemu se věnovali. Hodně věcí jsem se tam dozvěděl, a proto se mi to líbilo. Po ukončení filmu jsme se všichni v dobrém rozešli domů.

Adam Krmela

---

…Nejvíc mě zaujal Leonardo, který už ve své době vynalezl létající stroje, vozidlo podobné tanku, různé obléhací stroje, udivovala mě jeho anatomie těla, na které pracoval celý život a samozřejmě Mona Lisa, která se stala legendou.
Jules Verne je známý spisovatel, díky kterému byla vynalezena vzducholoď, ponorka, létající balón a mnoho dalších vynálezů, bez kterých bychom si život nedokázali představit. Jeho životní příběh je stejně fascinující jako příběhy jeho hrdinů v knížkách…

Lukáš Jiráň

---

…Ať je to jak chce, když sedíte v měkké sedačce po celém dnu prosezeném ve tvrdé školní lavici, nad sebou miliony hvězd a obrázky z vesmíru, je to boj, abyste neusnuli. Ne že by program byl nudný, ale někteří se dokonce té únavě poddali a spali jako malá miminka. Je na nich, aby přišli na to, jestli o něco nepřišli. Program byl krásný, vše kolem jako v pohádce a sem tam se mi vybavily vzpomínky, kdy jsme ještě na ZŠ jezdili do planetária. Bylo to krásné zpestření všedního odpoledne…

Veronika Toulová

Dne 11. 11. 2008 proběhla na naší škole akce Příběhy bezpráví v rámci projektu Jeden svět na školách. Studenti čtvrtého ročníku shlédli dokumentární film „Srpen jako kladivo“ (z časových důvodů pouze některé kapitoly) a poté následovala beseda s pamětníkem a přímým účastníkem srpnových událostí Mgr. Karlem Sedláčkem, tehdejším redaktorem Československého rozhlasu v Plzni a pozdějším redaktorem deníku Svobodné Slovo a radia Svobodná Evropa. Beseda byla velmi zajímavá a o tom vypovídají i reakce studentů:

---

…Když se pan Sedláček ujal slova, byla jsem příjemně překvapena. Byl to velmi sympatický pán s příjemným hlasem, jehož vyprávění bylo opravdu zábavné a zajímavé. Bylo na něm vidět, že z toho sám má potěšení a baví ho vyprávět nám, co prožil. A to je pro takovéto besedy asi to nejdůležitější…

Tereza S., K4b

---

…Tato část historie studenty zajímá a málo se o ní mluví, proto jsme byli vděčni za takového přímého účastníka. Opravdu jsme to nemuseli „přetrpět“, milí pedagogové!…

Jakub N., K4b

---

…Pan Sedláček byl velmi sympatický muž a přes všechno, co prožil, v roce 1968 i veselý a plný optimismu. Dokázal o všem vyprávět velice poutavě, takže nás všechny, řekla bych bez výjimky, zaujal. Na závěr mi i přišlo líto, že už je konec, vydržela bych ho poslouchat déle…

Katrin T., K4b

---

…Tato akce se mi velice líbila. Nejenže byla zajímavá, ale i vtipná. Pan Sedláček byl velice příjemný. Dozvěděla jsem se více o roce 1968, než jsem předtím věděla. Doufám, že takovýchto besed bude do budoucna více…

Kristina K., K4b

---

…Dle mého názoru jedna z nejlepších akcí za poslední cca 2 roky… Celou akci bych hodnotil kladně, a to z důvodu zajímavého tématu a skvělé formy podání. Zradila nás akorát technika, poněvadž maximální hlasitost byla nastavena jako na usínání dětí, takže jsme museli hodně napínat uši…

Martin Š., K4b

---

…Příběhy bezpráví jsou zajímavý projekt, který naše škola chodí sledovat už nejeden rok. Tentokrát se promítalo přímo u nás ve škole. Po promítání následovala beseda s Mgr. Karlem Sedláčkem, který v osudovém roce 1968 pracoval v Československém rozhlase. Nejednalo se o nudnou přednášku, jak tomu často bývá. Přednáška byla velmi zajímavá a všichni ji napjatě poslouchali, protože například ve chvíli, kdy okupanti obsadili budovu plzeňského rozhlasu, připomínala akční film. Doufám, že do konce ročníku ještě zhlédneme nějaký další dokument z tohoto projektu, protože dosud všechny byly zajímavé a poučné…

Tomáš B., K4a

---

…Historická fakta člověk věděl už dříve, takže mě zaujaly spíše detaily. Jako například fakt, že tanky rozrážely dlažbu, aby nebyla vidět krev na chodníku. Vzpomněla jsem si poté na fotky mé babičky, na kterých jsou vidět rozbořené domy na náměstí v Liberci…

Katka C., K4a

---

…Mnohé filmové záběry jsem viděla už dříve, ale i tak jsem se utvrdila ve svých protikomunistických názorech (nejhorší byla zmínka o zastřelení mladé matky v létě 68 na Klárově)…

Doubravka N., K4a

---

…Je zajímavé slyšet vyprávění člověka, který to zažil… Naše generace to zná jen z vyprávění, proto si často ani neumí představit, jaké to bylo v době, kdy se z mikrofonu ozývalo „Ať žije svobodné Československo“…

Katka K., K4a

---

Vpád vojsk Varšavské smlouvy

Díky naší paní profesorce Trégnerové se nám naskytla možnost seznámit se s událostmi srpnového převratu roku 1968, kdy nás vojenské jednotky SSSR a dalších států Sovětského svazu napadly pod záminkou ochrany před „kontrarevolucionáři“. Ve skutečnosti to však byl jasný útok, který měl ostatním zemím ukázat, jak se povede těm, kdo nebudou poslouchat dobré a moudré rady Sovětského svazu.
Z krátké ukázky filmu o srpnu 1968 bylo na první pohled zřejmé, jak surová a nelidská tato imaginární pomoc režimu ve skutečnosti byla. Dobové záběry mrtvých a raněných hovoří za vše.
Otázka, hořká zpověď lidského charakteru, však visela ve vzduchu: proč?
Proč tolik nevinných lidí muselo zemřít, bylo to opravdu nutné?
Myslím, že hlavním viníkem těchto hrůz je bezesporu tehdejší totalitní režim se svou nenasytnou touhou po moci, jenž se neohlížel na zájmy obyvatelstva, které prý tak svědomitě opatroval, či lépe řečeno zneužíval.
Pro útok samotný byl též zřetelný důvod, který nebyl vojenský ani politický, ale ideologický. Svoboda, jíž se před zásahem těšilo obyvatelstvo našeho státu, představovala pro komunismus zřetelnou hrozbu. Byla jasným vyvrácením všech teorií a představ, jimiž se představitelé režimu snažili ospravedlnit své kroky k naprostému ovládnutí života celé společnosti. Ukazovala, že žít lze i jinak a lépe, bez diktátu cizí vůle. Proto ji snad museli vládci SSSR potlačit, ačkoliv ne na dlouho.
Je totiž v lidské přirozenosti toužit po svobodě a tato touha se společně s dalšími vlivy stala pro režim kamenem úrazu, na němž padl. To však nebylo hlavním námětem naší besedy. Tím, co nás toho dne přivedlo do školní knihovny, byly příběhy člověka, jemuž srpnová okupace obrátila život naruby.
Jeho vyprávění o této době tak, jak ji sám zažil na vlastní kůži, bylo okouzlující, smutné i veselé, tak jak se doba i situace měnily. Byl to poutavý příběh o životních zkouškách, strastech, ale i radostech a přátelství. Myslím, že mi toto setkání dalo hlubší vhled do pohnuté historie naší země a jsem moc rád, že jsem měl možnost setkat se s tak zajímavým člověkem a podívat se na historii i z jiného úhlu. Rozhodně to bylo zajímavé.
Poděkování za to patří paní profesorce Trégnerové, která se nám snaží dějiny přiblížit nikoliv jen jako chronologický soupis dat a událostí, ale jako spletitý labyrint lidských životů, barvitější a fantastičtější, než si jen dokážeme představit.

Martin S., K4b

Dne 10. 11. 2008 proběhla ve třídě K1 v rámci primární prevence akce s názvem Martinské posvícení. Studenti přinesli ukázky svého vynikajícího kuchařského umění a proběhl též přípitek (nealkoholickým šumivým nápojem) s třídní profesorkou PhDr.Věrou Zaviačičovou, ředitelkou školy PhDr. Alicí Krýžovou, metodičkou prevence Mgr.Veronikou Trégnerovou a přítomen byl shodou šťastných náhod i předseda správní rady nakladatel Jan Vašut. Se studenty jsme si připili především na jejich studijní úspěchy a vytvoření dobrého kolektivu ve třídě. Poté následovaly sociálně-psychologické hry, zaměřené především na spolupráci, empatii a kreativitu.

---

Z ohlasů studentů:

• Moc se mi to líbilo a hlavně mi chutnalo jídlo. Hry byly taky super…
• Dnešní den se mi velice líbil, určitě to stmelilo naši partu víc…
• Akce se mi líbila, spojila nás a byla zábava…
• Bylo to fajn, protože byla legrace…
• Dnešní akce se mi líbila, vůbec nejzábavnější bylo to s provázky a nejlepší raut…
• Akce se mi líbila, jen jsem měla pocit, že ne všichni spolupracovali tak, jak by měli…
• Akce se mi líbila, nenacházím na ní žádné zápory…
• Raut super, hry super, až na tu hru se silnicí a autem…
• Mělo by se to dělat od osmi ráno ve školní době, jinak nemám výhrad…
• Dnešní akce se zdařila velmi. Byla zábavná, poučná a hlavně se utužilo přátelství…
• Příště vytvořit samostatné skupiny a zkrátit dobu trvání, jinak to bylo zábavné…
• Dnešní akce se mi líbila. Hry byly podle mě fajn. Škoda, že se někteří nesnažili nebo nebavili. Zábava mohla víc „proudit“, ale jak to zařídit, to nevím…

Vodní exkurze

Probudil se do mlhavého rána. Na hodinách odbila sedmá. Vstal, ale ztěžka. Udělal si ranní hygienu, uvařil a vypil čaj, a poté, co se oblékl, odešel z domu. V 7.45 přijel na Smíchovské nádraží., kde se měl setkat se spolužákem Krmelou. Ten však nebyl k nalezení ani po důkladné vycházce po Smíchově. Nakonec, znavený a vyčerpaný, se opřel o sloup u zastávky autobusu a čekal. A hle! Najednou se objevil turista, a byl to Krmela! Adam řekl, že se sejdeme ve tři čtvrtě na 8. Místo toho je osm. „Kde jsi byl?“ zeptal se ho. „Seděl jsem na lavičce a čekal na tebe od půl 8.“. Odpověď ho zarazila. „A kde jsi čekal?“ ptám se. „Támhle na lavičce u zastávky.“ Vysvětlil, že si četl noviny. To bylo chytré. Kvůli tomu ho hledal 15 minut.
Nasedli do metra a na Můstku, kde na ně čekal Čenda, přestoupili na jiné metro, kterým dojeli až na Skalku. Tady už na ně čekal i zbytek třídy, ovšem bez pana profesora Fanty. Přišel a s ním i nějací lidé – dvě ženy a jeden muž. I s nimi se přesunul na autobusovou zastávku, ze které odjeli, blízko místa, kam výprava směřovala. Pan učitel řekl, pojďme, a tak došli až k slibovanému potůčku. Zde hráli nějaké hry a něco se učili, a mezitím čas ubíhal. Když byl čas odjezdu, odešli opět na bus, kde čekali hodnou chvíli, než přijel. Mezitím se bavil i se studenty, s nimiž si nemá moc co říct, a dokonce slyšel nějaké jejich písně. Potom konečně přijel autobus a všichni šťastně odjeli zpět do školy.

Karel Kovařík

---

Holinky, voda a ryba

Máme tu třiadvacátého září roku 2008. Podzim už dozajista vstoupil do životů lidí. Někdo jde do práce, jiný do školy a někdo například sedí v parku a čte zajímavou knížku. A mezi těmito lidmi postává v metru hlouček velmi hlasitých pubertálních dětí, které dnes mají menší výlet do přírody. Na celkem početnou skupinku seshora shlíží jeden vysoký učitel. Spolu s jeho přáteli stále řeší pár opozdilců. Není jednoduché ohlídat tolik uječených a naprosto nevyspalých dospívajících, avšak profesor Fanta si vede skvěle.
Skupina se přesouvá směrem k autobusové zastávce. Vystupují z poměrně namačkaného autobusu, který se cestou velmi nebezpečně nahýbal, až pár nešťastníků popadalo k zemi a poznalo, co je to špinavá podlaha městské hromadné dopravy. Dokonce někdo vyřkl tuto větu: „Ten řidič je snad nalitej!“ A následovalo několik dalších, ne zrovna milých slov.
„Stádo“ se přesouvá směrem k Botičskému parku, kterým protéká potok, jehož jméno zní Botič. Mezitím se přímo před tekoucí vodou udělal kroužek, tedy spíše kroužek ve tvaru vajíčka a každý z přítomných se musel představit poněkud neobvyklým způsobem. Například antilopí Adam, želví Žeňa či dobytčí Dan. Opravdu zajímavé.
Následovalo soutěžení v naplňování kyblíku vodou. Dva z účastníků si uzmuli holinky, jedny hezčí než druhé, a vrhli se s plnou vervou bojovat s potvorami potoka. Těmi odvážlivci byli Veronika Severová a Honza Hoffmann. Jejich nohy jim však vděčné asi nebyly, studená voda není zrovna nic příjemného. Bylo jednoduché naplnit kyblíky, těžší bylo zbavit se prokřehlých prstů. Na řadu přišlo několik dalších činností, které se týkally Botiče. Nejlepší však byl lov malých breber. Tentokráte se stala hrdinkou Ivana Brabcová, která chytla okouna. A pozor, pouze za pomoci síta na špagety. Opravdu bravurní výkon. Zachovala se velmi statečně, když to kluzké a zmítající se zvíře nezahodila sto metrů daleko. Určitě si v té chvíli musela říkat, proč zrovna já, a nebo naopak byla štěstím bez sebe. Každopádně se všichni seběhli kolem plácající se rybky a koukali na ni. Všichni vypadali spokojeně, tedy pokud jim zuby nedrkotaly a ruce se netřásly zimou.
Cestou zpátky opět popadalo pár lidiček, ale nikdo už nic nenamítal. Všichni ve zdraví přežili, i když ta odporná, stále se plazící a natahující se pijavice, co se zakousla Verče do hřbetu ruky, asi moc příjemná nebyla. Tak to je nejspíše vše z přírodopisné exkurze jedné početné skupinky, která zažila nevídané věci a skvělé zážitky spolu s holinkami, vodou a rybou (a hnusnými pijavicemi)!

Eliška Reichertová

---

Mokrá výprava

Na úterý 23. září měli prváci naplánovanou exkurzi k potoku Botič, který protéká Prahou. Celá třída se sešla brzy ráno u stanice metra Skalka, od kterého to k němu nebylo daleko. Třídu vedl profesor Fanta a další tři dospělí, které studenti neznali. Proto se ze všech stran ozývalo: „Kdo to je?“ A nikdo nevěděl. Někteří říkali, že to jsou ti, co připravili program exkurze.
Přímo na místě proběhla rychlá seznamovací akce pomocí hry a pro jistotu si všichni nalepili štítky se jmény na bundy. Studenti tedy poznali dosud neznámé dospělé pod jmény Ivana, Žeňa a Adam. Ti je poté seznámili s fungováním vodního oběhu v přírodě. Dále třídu rozdělili na dva týmy. Vznikly tak dva řetězce, které vedly směrem od potoka k malému kbelíku. Úkol byl jasný. Měli si podávat kelímek s vodou a naplnit tak kyblík.
Při další hře byla třída rozdělena na pět týmů a každý tým měl najít obálku se svým číslem někde v okolí. V obálkách byly informace o Botiči, se kterými dále pracovali. Museli stručné informace přeměnit v krátkou prezentaci. Pak přišla nejmokřejší část exkurze. Hledali se odvážlivci, kteří by se brouzdali v holinkách v potoce a sítem lovili různé droboučké bezobratlé živočichy. Pár se jich našlo a ti se mohli vydat na lov. Úlovky se sklepávaly do bílých misek, ale protože tam byla spousta nečistot, museli ještě odstředit ty potvůrky pomocí pinzety. Teprve v misce s čistou vodou je mohli zkoumat pod lupou a určovat pomocí klíče. O zajímavé zpestření se postarala jedna ze studentek, které se podařilo ulovit malého okouna. Všichni si pak říkali, kdybych ho tak ulovil já.
Na konci této exkurze odcházeli studenti sice mírně promrzlí, ale spokojení, že se nemuseli učit ve škole, a možná si i něco zapamatovali.

Nikola Rybková