ŠKOLNÍ ROK 2010/2011
VYPRÁVĚNÍ
Byl nebyl, v časech dávných a prastarých, smutných a domnělých, jeden básník mladý. Cítil, že dosavadní život je na něj příliš zralý.
A rozhodl se den po dni umírat, už nechtěl sbírky psát, s lidmi si povídat, chtěl jenom mrtvě spát. Musel ale najít, jak umřít správně. Byla zrovna Zima a sníh padal elegantně. Básník procházel se životem, srdce mu rozdmýchalo krev tím podivným tlukotem. Poznal ženy, poznal muže, jsou to jen povýšené hyeny a jeho kroky zněly víc a víc ponuře. Básník měl rád svou samotu. Takový ten klid večera a kočka olizuje mu botu. On zbystří a na ni hledí, ta kočka přemýšlí, ta kočka…to je vykoupení. Žluté oči, jedovatý jazyk, život pro ní je zřejmě také zlozvyk. Vezme ji do náručí a k domu běží. A venku trudomyslně sněží a sněží. Přátelé vážení, kočka má životů, jako máme dnů v týdnu, a dozajista bude vědět, jak správně zemřít, ale nesmí na ni tlačit, musí zlehka a sama mu poví, jak se smrtí zatočit.
Je noc a hodiny odbíjejí pevný řád. Básník se dívá z okna a snaží se vzpomenout, jaké to bylo se smát. Můžou si za to sami. Pokrok, věda, letadla, válka a přitom co krok, snědá chapadla stahují tě do hlubin, jak vratkou bárku. Kočka spokojeně mžourá a očima na něj svítí a básník se jí jenom diví. Jak bych mohl zemřít správně? Za co navléct ty sáně, za co ruce do klína složit a ne jen tak se životem bezcílně ploužit. Kočka mňoukne, jakože slyší, ale také to mohlo znamenat „prober se básníku, straší ti v myši.“
Pavel J.
ŠKOLNÍ ROK 2009/2010
Studenti píší noviny (podzim 2009)
Následující texty vznikly v rámci projektu MF Dnes „Studenti píší noviny“
20 let svobody
Narodil jsem se už do „svobodné“ České republiky. Většinu svého života slýchám, jak to za „totáče komanče“ bylo horší. Ale když se rozhlédnu kolem, co vidím? Moderní společnost si zřejmě plete pojmy svoboda a demokracie, přičemž nežijeme ve státě se SVOBODNOU správou, ale právě demokratickou. Všichni, zdá se, očekávají, že stejně jako sociální dávky jim budou chodit kupony na svobodu, ale co to v dnešní době znamená – být svobodný – a jak toho dosáhnout? Z nedávného průzkumu vyšlo najevo, že 83 procent lidí ( ve věku 18 – 65 let) se domnívá, že svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale co to je za svobodu? Když si pořád musíme hlídat pusu, gesta a řeči obecně – natož pak činy. A právě k udržení řádu, nikoliv svobody, nám slouží zákony – pod hrozbou vězení člověk nesmí krást, zabíjet, podvádět, atp., ale to není o svobodě, ale o respektování zákonů, o hladším průběhu vnitrostátních záležitostí. Opravdu svobodný člověk může být jen sám v sobě a k tomu musí pořádně dřít a bojovat. Svoboda je o volnosti duše a ne pohybu, proto také spousta lidí za mřížemi tvrdí, že opakované svobody se dá dosáhnout, ale jen mimo společnost. A rozhodně souhlasím s tvrzením, že svobodu si člověk musí zasloužit. Tak si prosím uvědomme, že nemá cenu žít v demokracii bez individuální svobody.
Radovan F.
Santa vs. Ježíšek
Vánoce. Čas, na který se během roku těším ze všeho nejvíc. Pečení cukroví a „ochutnávání“ těsta. To je něco pro mě. Nakupování dárků pro své blízké, vybírání toho správného balicího papíru. Zdobení domu do vánoční atmosféry. Sníh a stavění sněhuláků a pak konečně ten den D. Štědrý to den.
Teď si položme otázku, v koho „věříme“? V Santu, toho vousatého dědu v červeném a s obrovským pytlem, nebo v Ježíška? Nikdy jsem nevěděla, jak si Ježíška představit. Ptala jsem se mamky a ta řekla, že si ho představuje jako malé dítko, miminko. Ale představa, že mi dárky „nosí“mimčo, se mi popravdě moc nelíbila. Takže já věřím v Ježíška, ale vypadá jako Santa. Ten pán z Ameriky se mi totiž velice líbí. A i když mnoho lidí odsuzuje Američany za jejich šílenou výzdobu bytu a ty jejich soby na střeše a vánoční světýlka po celém domě, mně se to líbí. Co na tom, že to takhle prožívají a umí se odvázat? Ať si každý slaví vánoce po svém. Já vánoce nepřestanu mít ráda.
Johana P.
Krize české politiky
Které typy lidí láká vstup do české politiky?
Letošní podzim měl být pro mne obzvlášť důležitý. Nedávno jsem oslavila osmnácté narozeniny, a tudíž jsem měla jít prvně k volbám. Ty se ale nakonec bohužel nekonaly, takže musím počkat, až se dohodne další termín. Možná je to i dobře, jelikož budu mít mnohem více času na promyšlení svého rozhodnutí.
Položila jsem si otázku, zda volit strany či osobnosti. Při slově osobnost jsem se zarazila. Kdo a jací jsou ti, kteří se nechají volit? Jak vypadá takový politik, a co ho vede k tomu, aby denně nosil svou kůži na trh? A nejen svou. Jsou to hrdinové či zoufalci, kteří v politice hledají to, co jinde nemohou nalézt? Možná ti, které okolnosti vyhnaly do mrazu a oni zabloudili až do české politiky. Možná to jsou narcisové, které nemá kdo obdivovat, či chudáci, kteří se skrze imunitu snaží vyhnout a utéct svým hříchům.
Však to ale můžou být i slušní lidé, kteří chtějí pomoci lidem. Třeba to jsou Don Quijoti , Napoleonové, Kolumbové, Švejkové, otroci a otrokáři, Oidipové, Hamleti, Fidelové, Meresjevové,…prostě všichni. Ano, politici jsou jako my. Jsou vzorkem nás všech, všech našich dobrých i špatných vlastností. Jsou to tedy normální lidé, zloději, hrdinové, podvodníci, samotáři, extroverti, introverti i ozdoby večírků.
Proto nemá cenu je moc kritizovat a nadávat, jelikož tím kritizujeme a nadáváme do vlastních řad. Stačí se podívat kolem sebe. Každý by mohl být politikem.
Lucie P.
Politický guláš
K tomuto receptu je nutně potřeba hrnec o objemu 10 milionů obyvatel. Základem, bez kterého by to nešlo, jsou politické strany. V jiných zemích je tvoří plec nebo roštěná. Ovšem v ČESKÉM politickém guláši to musí být jedině kližka. Najde se i několik malých libových kousků, které se ovšem ve výsledné celkové chuti ztratí.
Osmažíme společně s nadrobno nakrájenou korupcí na velmi tučných platech politiků. Osolíme nesmyslnými, nedomyšlenými zákony a okořeníme pikantními politickými skandály. Zalijeme čtvrt litrem předvolebních slibů, které se nikdy nestanou skutečností, a podusíme. Zahustíme neschopností se dohodnout nebo celoevropskou ostudou. Jako typickou českou přílohu podáváme komunisty nebo Dělnickou stranu.
Tento pokrm je dosti těžce stravitelný a je tedy jen pro opravdu silné žaludky.
Dobrou chuť!!
Andrea D.
Prostě krize
Poslední dobou mám pocit, že na politiku všichni rezignují. O politice se člověk dovídá hlavně z novin a televize, ale ve společnosti je toto téma tabu. Lidi zpravidla reagují slovy: „Já už se o politiku radši ani nezajímám…“ nebo „Mně už je to všechno jedno.“ a podobně. Je to snad tím, co se proslýchá o dění ve světě politiků? Nedůvěra v naše zákonodárce? Nebo snad deformace pojmu demokracie? Možná všechno dohromady. Po volbách 2006 nastala v Česku patová situace. Pravice a levice má vyrovnané síly. A jelikož naši politici nejsou schopní rozumně se dohodnout jako v jiných zemích, musí se hledat řešení v migraci jednotlivých politiků mezi miskami vah, ať už kvůli argumentům konkurence, nebo z touhy po lepších podmínkách, nebo vlivem mocných kufříků plných bankovek, o kterých se v poslední době tolik proslýchá. A tisk se samozřejmě chytá všeho, co se ve sněmovně jen šustne a jak už má ve zvyku, dělá z komárů velbloudy. Občané se proto nestačí divit, rezignují a radši už ani nechodí k volbám, když ve vládě nemůžou mít žádné jistoty.
To všechno bohužel může vést ke krizi skutečné. Ke krizi, která provázela český a slovenský stát celých čtyřicet let před revolucí. Volební právo totiž v poslední době dostávají ti, kteří vyrůstali v demokracii. A jelikož společnost nabývá dojmu, že horší to být už nemůže, mohou mladí voliči snadno vyvodit, že v minulosti musela být situace zákonitě lepší. A možná právě proto dělá stále více lidí to nejhorší, co jenom volič může udělat…
František V.
Ve světě existuje mnoho lepších modelů, jak spravovat stát, než v Čechách. Nebo zemí, které sice mají stejný politický systém, ale lépe ho aplikují. Například většina zemí západní Evropy. Mně osobně se líbí politický systém v Británii, tedy konstituční monarchie. Líbí se mi, jak jsou Britové pyšní na královskou rodinu, kolik pro ně znamená. Přesto je skvělé, že královna nevládne absolutisticky, protože vždycky se v rodině najde nějaký šílenec. Navíc jeden jediný člověk nemůže přece vládnout celé zemi efektivně. Královna se v tomto případě neopírá ani o parlament-nebo naopak parlament o ni- ale je pouze jakousi figurkou, na kterou může být národ hrdý. Na druhou stranu se mi v Británii nelíbí systém horní sněmovny lordů, kde můžete získat křeslo pouze dědičně. To mi přijde na 21. století poněkud zpátečnické.
Oproti tomu v Čechách nemáme žádného panovníka, “ jenom “ prezidenta. Kdyby Čechy byly monarchií… no, je to jen kdyby, to se nedá odhadnout. Naposled, když byly Čechy monarchií spojenou pod Rakouskem, skončilo to – a nebojím se použít to slovo – katastrofálně. Je otázka, jestli by to všechno skončilo stejně, nebýt první světové války, nebo kdyby se František Josef nechal korunovat českým králem, nebo kdyby to císař Karel I. stihl. Češi by se na to na všechno asi taky pak dívali jinak, a kdoví, třeba by Otta Habsburský dnes vládl aspoň v Čechách. Jestli by to ale fungovalo, to nevím. Podle mě rozhodně existují principy, které nelze porušovat ani zákonem, přeci jenom zákon není desatero, ani morální vědomí. Na českou politiku se svět dívá skepticky a není se co divit, po fiasku s předsednictvím se dlouho nebudeme moct podívat vyspělým evropským politikám rovnoprávně do očí.
Jindra V.
Demokracie
(Demokratická společnost a svoboda slova jsou důležitější než to, co říkají politici.)
Každý hájí své zájmy a pokud vypustíme zájmy jako koníčky (které lze také hájit), zůstane nám slovní spojení hájit zájmy. Politici by měli hájit nejen své zájmy. Naši politici, hlavně před volbami, často slibují hájit zájmy velmi nekonkrétních skupin – například Jiří Paroubek (ČSSD) chce hájit zájmy běžných občanů, Stanislav Grospič (KSČM) zájmy pracujících a prezident Václav Klaus hájí národní zájmy. Zdálo by se, že všichni hájí podobné zájmy. Je otázka, jestli by tedy všichni neměli táhnout za jeden provaz. Tady použiji slova literární postavy, lorda Vetinariho (Terry Pratchet- Pravda):
„Okamžik, já doufám, že ne. Táhnout za jeden provaz, to bývá většinou cílem despotismu a tyranie. Svobodní lidé většinou táhnou každý jinam.“ Usmál se. „To je jediný způsob, jak dosáhnout nějakého pokroku. To, a samozřejmě držet krok s dobou. Přeji vám hezký den.“
Michaela Ř.
Všudypřítomná politika
Jak co udělat jinak a lépe, to snad ví každý. A platí to i v politice. V celostátní nebo i v komunální. Dokladem toho je např. stálý a nekonečný boj o čistý a snesitelný vzduch u nás v obci. Ten začíná každoročně v září a končí v prosinci. Místní cukrovar a lihovar tady znečišťují vzduch v období cukrovarnické kampaně. Je zde nepříjemný zápach, podivná mlha a prašno. Stále se řeší různá opatření, která by měly továrny udělat, sepisují se petice, uskutečňují se hygienické kontroly. Vedení závodu neustále slibuje nápravu. Vždy na chvíli lidem zavřou ústa. Ale v konečné fázi je vše při starém. A je jedno, která strana má zrovna vedoucí postavení v čele obce. Nemůžeme pochválit ani jednu z politických stran.
Je to jen jeden příklad z mnoha. Ale komu se bude chtít jít volit do komunálních voleb, když víme, že ať zvolíme kohokoliv, tak se situace nezmění. Ke cti vedení města musíme přiznat, že se podílí na celkové historické rekonstrukci města pod záštitou EU. Ale k čemu nám bude nádherné náměstí, fontána, nové fasády a vydlážděné chodníky, když tu bude stále ten náš „čistý vzdoušek“?
Lucie N.
ŠKOLNÍ ROK 2008/2009
Studenti píší noviny (duben, květen 2009)
Následující texty vznikly v rámci projektu MF Dnes „Studenti píší noviny“
Nesnesitelná lehkost komunikace
„Ahoj, jak se máš?“
„Ale jo, dobrý, co ty?“
„JJ, jde to.“
„Hele, já už musim, tak zase někdy popíšeme.“
„Měj se, čus.“
Připadá vám tento rozhovor jako z nějaké humorné scénky? Omyl. Takto často vypadá rozhovor mezi lidmi, kteří se dlouho neviděli a teď na sebe náhodou narazili na facebooku. Typická ukázka odbývání lidských vztahů. Můžeme ale říct, že podobné komunikační prostředky likvidují skutečné přátelství (pokud v dnešní době může být o něčem takovém řeč)? Díky facebooku můžeme získat kontakt na nějakého dávného kamaráda ze základní školy, kterého bychom třeba už nikdy nemuseli vidět. Možná by ale náhodné setkání na ulici bylo mnohem účinnější pro obnovení přátelství než jen vědomí, že jsme s tím člověkem v kontaktu a občasné bezduché plkání. Přátelství se tímto stává jen formální záležitostí. Můžeme si se svým kamarádem domluvit schůzku, ale na to nemáme čas. Mohli bychom si ho udělat, ale proč, když si s ním večer můžeme popovídat přes icq? Je to zkrátka začarovaný kruh.
Dá se tu použít srovnání s minulými lety? Jistě. Můžeme si všimnout, že čím je komunikace jednodušší, tím si jí lidé méně váží. Vezmeme to od dopisů. Když si lidé korespondovali pomocí pošty, snažili se toho v dopisech obsáhnout co nejvíc. Člověk k napsání dopisu vynaložil více času a dal si na něm záležet. Takový dopis měl i literární hodnotu. Vždyť máme i celé knížky složené z korespondence. U telefonu si lidé mohou příjemně popovídat nebo blafat o ničem. Stále je tu ale bližší kontakt a i přes telefon se dá udržovat přátelství.
Esemesky. Velice zajímavá věc. Využívaná hlavně teenagery. Člověk může být vlastně v nepřetržitém kontaktu s lidmi, psát svoje zážitky, pocity. Něco jako dopisy, s dvěma rozdíly. Jsou kratší a přicházejí okamžitě. To vede k větší stručnosti a zkratkovitosti. Nemusíte zabíhat do podrobností, a kdyby kamarád na druhé straně něčemu nerozuměl, můžete napsat další. Vždyť stojí jen dvě koruny.
Facebook, icq, msn a podobné jsem už popsal. Otázka: Čemu přičítat tento „úpadek“? Je to onou nesnesitelnou lehkostí komunikace, nebo tím, že si lidé na nepřetržitý on-line kontakt zvykli? Možná obojí dohromady. I já mám svůj profil na facebooku, protože bez toho se student dneska neobejde. Pomáhá mi kontaktovat lidi, na kterých mi skutečně záleží, a kterým mám co sdělit. Mám zde na seznamu přátel ale i lidi, se kterými se sice vídám na školní chodbě, ale v životě jsem s nimi neprohodil slovo.
Jak už jsem uvedl, dochází zde k devalvaci pojmu přátelství. Přítel je dnes jen ten, kdo zaujímá místo na jakémsi seznamu, společně se spoustou dalších více či méně významných lidí. Když to přeženu, postupným zjednodušováním komunikace jsme dospěli do stádia, kdy už nám nezáleží na tom, zda se s blízkým člověkem vídáme, nebo zda společně komunikujeme, zda si máme co říct. Ke spokojenosti nám stačí, že ho denně vídáme na našem kontakt listu a kdykoli se nám zachce, můžeme si s ním pochatovat. Zda se nám někdy zachce? Na tom už nezáleží.
František V.
Země česká, domov můj
Co se vám vybaví, když se řekne Česká republika? „To je někde v Sovětském svazu?“, „Jágr, Nedvěd, Čech, Eliáš…“, „Pivo a hezký holky“. Tak takové odpovědi už nás od cizinců snad ani nepřekvapí. Ale copak je tohle jediné, čím se může Česká republika chlubit? Pravda, v poslední době je to také svízelná situace v politice. „Evropě to osladíme“, ale možná jsme to s tím cukrem trochu přehnali. Přece jenom pád vlády není zrovna ideální způsob, jak se v období předsednictví Evropské unii zviditelnit. Určitě by šlo udělat si lepší vizitku, ale to už by nebyla ta typická česká politika, nad kterou kroutí hlavou už i v zahraničí. Snad si napravíme reputaci alespoň na hokejovém mistrovství světa, které brzy propukne. Ještě že ty zlaté hochy máme.
Co se vám vybaví když se řekne Česká republika? „Jágr,Eliáš…“
Andrea D.
Měli bychom se bát nové genocidy?
Genocida! Jaká strašlivá škoda je těch mrtvých židů. Neříkám, že není, ale kdo ví o tom, že židovská rasa nebyla jediná? Když se řekne koncentrační tábor, tak se lidem vybaví transporty židů z Polska, Německa, České republiky, Velké Británie a dalších zemí, ale vzpomene někdo třeba na Romy, gaye nebo dokonce komunisty? Myslím, že menšina.
Trochu statistiky:
V Osvětimi zemřelo 960 000 židů a 21 000 Romů.
V táboře Belzec zemřelo 434 500 židů a neznámé množství Romů.
V Celmmu bylo zavražděno 152 000 lidí.
V táboře Majdanek zemřelo 235 000 lidí.
V Treblince bylo zavražděno 800 000 – 1 000 000 vězňů
Celkem zemřelo asi 56 000 000 lidí
Ano, židé si v dějinách světa vytrpěli spoustu útrap, ale zrovna v této katastrofě nebyli jediní, tak proč se ve školách v hodinách dějepisu dozvíme, že v koncentračních táborech za druhé světové války bylo zavražděno tolik a tolik židů + nějaké menšiny? Proč si děti do svých sešitů nemohou zapsat přesný seznam skupin lidí, kteří trpěli za to, jako kdo nebo kde se narodili, za to, jaké mají přesvědčení, nebo za to, že prostě byli nepohodlní někomu, kdo zrovna měl tu moc je zavřít do plynových komor?
Není to spravedlivé nejen vůči všem obětem holocaustu, ale je to nefér i kvůli studentům a žákům. Proč se máme o takovém zločinu dovídat jen část informací? Proč takovýto zločin kolosálních rozměrů v některých dokonce i vyspělých zemích úplně vymizel z učebnic? To si máme myslet, že se chystá něco podobného za několik let? Nezlobte se na mě, ale k téhle myšlence mě to skutečně vede. Proč jinak chtít, aby se zapomnělo? Proboha, copak to jednou nestačilo? My nechceme hromadně umírat pro někoho, kdo prostě bude mít tu moc, a získá ji tak, že si vychová generace v nevědomosti!
Gabriela R.
Většina lidí má Čechy ráda
A když ne, tak za to může vláda
v Čechách sice krásně je
vysoké však výdaje
nemáme jak Irák ropy
ale jsme ve středu Evropy
Amerika chce tu radar
nechce ho však ruský tatar
hodně slavných jmen je z čech zrozených
Werich, Burian, Havel nebo Viktor Kožený
Také Forman, Masaryk nebo Jágr
Čechy, ty jsou prostě šlágr
zrovna nedávno byly Čechy vzhůru nohama
když k nám přijel americký boss Obama
všechny zajímalo, jestli bude jako Clinton
bydlet na ambasádě nebo v hotelu Hilton
léta komunismu jsme tu zažili
a nebýt sametové revoluce
svobodní bychom stále nebyli
také Němci si nás na čas zabrali
Američani a Rusové však je po čase vyhnali
na rozdíl od Iránu si zde můžu odkrýt záda
a proto mám Čechy ráda!
Jindra V.
ŠKOLNÍ ROK 2007/2008
Podzimní den
Podzimní dny jsou nejkrásnějším obdobím celého dlouhého roku, nemyslím ty pozdní tmavé a sychravé časy, ale ještě ty teplé a slunné. Tu dobu, kdy se léto přelévá v podzim, celá příroda hraje barvami a člověk má chuť lehnout do trávy, pozorovat padající listí v paprscích zapadajícího slunce. Oddechnout si od každodenního spěchu a jen odpočívat.
Dřív, když jsem měla ještě více volných chvil, chodívala jsem ke krásnému malému rybníčku, sedla si na písčitý břeh a pozorovala vysoký rákos, kterým jemně pohupoval příjemně teplý podzimní vánek, neveliké hejno kachen hnízdících mezi keři a západ slunce, který je na podzim ten nejkrásnější. Ukolíbávána šumem pomalu plynoucí řeky nedaleko, zcela zapomínám na čas a zůstanu až do chvíle, kdy se na hladině neodráží paprsky slunce a pomalu se objevuje měsíc, to je bohužel už doba na to jít domů, ale krásný pocit přetrvává.
Andrea H.
Zásah Zonetty
Na planetě Susu v zemi Tante vládli kněží bohyně Tutu. Jejich příkazy zněly cizímu sluchu nesmyslně a opravdu měly rozsévat strach. Tutu své kněží podporovala. Líbilo se jí, že slyší lid často říkat jméno jediné bohyně v zemi se všemi jejími tituly, ale příliš nesledovala, co se děje v zemi Tante.
Toho dne seděla Tutu na posteli a myšlenky jí zaběhly ke kněžím. Chtěla je navštívit, ale nevěděla jak. Najednou ji to napadlo – přijde z lesa, který zakrývá území na hranicích Tante se třemi odznaky vlády.
Tutu se nechala vysadit v lese a šla. Šla po cestě, na hlavě měla čelenku, v jedné ruce kámen a na druhé náramek, když ji přepadli. Tito lupiči nekradli, aby měli, co jíst. Oni brali a kněží jim za to platili. Tutu našli v noci, když vnikly do lesa první paprsky světla, vzali jí odznaky vlády i krásné šaty. Začali si prohlížet odznaky její moci.
Jejich vůdce se obrátil k Tutu: „Myslela jsi, že nás oklameš nepovedenýma napodobeninama! Proč ses převlíkla za Vznešenou Tutu!“ Nenechal ji promluvit a pokračoval: „Odvedem tě ke kněžím, potom už tě něco podobného nenapadne.“ Usmál se, bude pochválen. Tutu odvezli v kleci ze dřeva.
Najednou ji její hlídač kopl do lýtka – byla v kruhu kněžích.
„Kdo jsi?“ ozvalo se jí za zády. „Kdo jsi, odkud jsi, a jak se jmenuješ?“
„Jsem bohyně Tutu, vládkyně této země. Sídlím na kraji Tante.“
„Za tuto urážku Vznešené Tutu budeš zítra upálena!“ Tak zněla jejich odpověď.
Dívka, jež se učila na kněžku, zasáhla, když odvedla ženu odsouzenou k upálení z kněžského opevněného lesa. Ta dívka se jmenovala Zonetta a nevěřila v tvrdé tresty, ale nevěřila ženě, že je Tutu. A Tutu věděla, že má dávat pozor na své kněží. (…)
Michaela Ř.
Podzimní den
Za mnou chodník a přede mnou ten samý šedý pruh asfaltu, ve kterém je občas vidět stopa nepozorného chodce, co si nevšiml neztuhlé hmoty před sebou a zanechal tu tak navždy v jediném otisku, že zrovna on tudy šel za svým cílem.
Jdu po těch stopách, ani nevím kam. Zrovna teď vedou mé kroky alejí stromů, ne zelených a rozkvetlých, ale hrajících barvami podzimu. Jejich listy září jasnou žlutou a oranžovou barvou, občas je vidět i sytá červeň a hnědá. Jak pod nimi procházím, snáší se na mě i kolem mě spousta podzimních zbarvených listů. Jako by stromy chtěli říct: „Jsme krásní, i když rok končí,“ a na důkaz mi svou krásu posílají dolů právě po těch lístcích, právě v jejich barvách.
Ráno, když jsem vyšla, mě ovanul svěží ledový vánek, ale teď v čase těsně po poledni už slunko ukazuje, že všechnu svou sílu ještě neztratilo, tak hřeje a svítí, jak může. To se ale nevyplácí, k odpoledni je už tak vyčerpané, že celé šťastně zapadne brzy za náš obzor, a my se ocitáme ve tmě, ve studené podzimní tmě. Ne, nevadí mi, mám tmu ráda a hlavně tu podzimní. Jen spoře osvětlené ulice působí neuvěřitelně tajemně, když jimi nesete své kroky. Každý ten krok rozhodí listí ležící na cestě a krásně to zašustí.
Za mnou chodník a přede mnou ten samý šedý pruh asfaltu, ve kterém je občas vidět stopa nepozorného chodce, co si nevšiml neztuhlé hmoty před sebou a zanechal tu tak navždy v jediném otisku, že zrovna on tudy šel za svým cílem.
Stejná cesta opačným směrem. Stejná cesta z druhé strany. Všechno je tak stejné, a přesto když tu jdu, tak se mi zdá, že s podzimem se všechno změní. Zmizí jasná realita jasného letního dne a nastoupí místo ní tajemství toho podzimního. Zmizí jarní čerstvá svěžest a nastupuje krásné unavené stáří podzimu. Podzim je mi blízký, svým počasím i světem. Občas se cítím být podzimem.
Gabriela R.
Úvaha na téma „Kdo dostane dobrého zetě, získá syna, kdo nedostane, ztratí i dceru!“<úb>
Demokritos z Abdéry
Dobrý zeť do rodiny přichází jako nový syn. Rodinu toleruje, má pochopení pro její nedostatky, a jelikož svou ženu miluje, dokáže mít rád i prostředí, ze kterého vyšla, a tchýni s tchánem dokáže přijmout za své
Často se však stává, že rodina manželky nedokáže nového zetě přijmout. Má k němu nepřiměřené výhrady a přemrštěné nároky na něho. Potom je samo sebou, že tato rodina o svého „syna“ přijde.
Může se však stát, že novomanžel není dobrý zeť. Kritizuje manželčiny rodiče, zakazuje své ženě a dětem se s příbuznými vídat. V tomto případě ztrácí rodina i svou dceru. Je ovšem velmi pravděpodobné, že ona sama brzy prohlédne a ke své rodině se dříve či později vrátí, ovšem již bez manžela.
V minulosti byly rodinné svazky mnohem silnější. Rodiny spolu žily pod jednou střechou, mnohdy i několik generací. Lidé k sobě museli být tolerantní. Novomanželé byli zvyklí poslouchat a řídit se radami rodičů, ale s přibývajícím věkem přecházelo vedení domácnosti na mladé a ti potom o své rodiče pečovali.
Nevím, kolik je na tom pravdy, ale zaujal mne příběh o jednom africkém kmeni, kde byli staří občané vyhnáni na strom a zeťové jím třásli. Udrželi-li se staří na stromě, měli další rok naději na přežití. Když však spadli, mladí je ubili.
I v literatuře se setkáváme s různými povahami zeťů. Vezměme jako příklad známou knihu Bídníci.
Mario dovoloval Kozetě, aby se vídala s Jeanem Valjeanem, dokud nezjistil, že Jean (ač nyní skoro svatý) je bývalý trestanec. Od té doby zakázal Kozetě se s Jeanem navštěvovat a ten se usoužil k smrti.
Zeťové mohou být různí, dobří či zlí…
Dle mého názoru je to dáno povahou a výchovou.
Chtěla bych vzkázat všem nynějším zeťům, aby měli své tchýně a tchány v lásce, jednou pravděpodobně budou na jejich místě.
Lucie P.
Zimní den
Na sloh jsem zanevřela v šesté třídě. Povídka o odpadcích sice překonala i „Ježka Jonatána“ z počátků školní docházky, ale dodnes je mým stropem. Od té doby jsem občas taky četla a pochopila, že je psát a PSÁT, a i když mi Kraus a MacDonaldová dočista mluví z duše, před prázdným papírem ta potvůrka upejpavě mlčí a svoje skvosty si střeží jak Harpagon.
Tak trávím další zimní den tupým zíráním na monitor. Techniko, díky! Aspoň, že se netopím v moři zmarněných papírů jako Oldřich Nový, když v hotelu Modrá hvězda psal své devadesáté šesté vyznání Nataše Gollové. Taky v zimě.
Rozjímání o sněhu křupajícím pod nohama a třpytících se sněhových vločkách jsem zavrhla hned na začátku. Neoriginální. Nebyla to nakonec chyba? Otvírám okno, nějak se sem ta múza přece dostat musí!
Nemusí. Venku je hrozná zima. Znovu začal padat sníh a ulice je plná sousedů číhajících na první vločky. Ta neukázněnost se musí zpacifikovat hned v zárodku, polapit na hrabla a koštětem doladit. Hranice je třeba vyznačit nekompromisně. Shora teď vypadají chodníky jako čínská políčka.
Zatímco dole se pracovalo, moje inspirace pořád absentuje. Čapek napsal krásnou povídku o stopách ve sněhu končících v půli ulice. No, takovou nenapíšu. A pomalu začínám shledávat křupání sněhu nanejvýš přitažlivým. Čapkovi se to psalo, taky měl něco o pivu na střeše.. Objevilo se, zmizelo a nikdo nikde. Zlatá doba pro literaturu, samá záhada, psalo se samo. Pravda, taky měl trošku talent.
Moje jediné setkání s iracionálnem je jen boží poselství a to jsem ho ještě ani neposílala osobně. Kupodivu, protože stejně jako má někdo obličej vhodný pro práci v rozhlase, ten můj prý hledá duchovní útěchu. Nedávno to na mně „víronošové“ už z dálky poznali. A měli pravdu, šla jsem z banky. Tihle hoši s poselstvím ale byli ze Salt Lake City. Tedy pokud jsou odtud všichni Mormoni. Stáli před zastávkou a vypadali, že čekají na další, co jdou z banky.
Možná v ní byla i ta paní, ale pak všechno odevzdala v Hypernově a nechala si jen urputný výraz. Připomínala valník. Tašky plné předvánočního šílenství ji připravily o část koordinace. O zbytek se zasloužila její váha. Svedená bitva o nejlepší rohlíčky na salát se podepsala na reakčním čase, manévrovat začala pozdě a padla jim tak rovnou do náruče.
Představili se. Mluvili česky skoro bezchybně, vyslovovali pečlivě jako děti, co se učí mluvit.
„Prosíme, paní, my musíme dneska poslat boží poselství!“
Bojovně sevřela tašky: „ A co já s tim?!“
„Prosíme paní, my se teprve učíme. Ještě znovu řekněte.“
„No, co já s tim?“ opakovala.
„Promiňte nám, nerozumíme, pomalu, prosíme.“
Na jednu stranu byla trpělivá: „No, co jako s tim já mám dělat!“
Trpělivost byla odměněna: „ Vy pomůžete ho poslat.“
Energicky zaprotestovala: „Ne, to ne! Nemám čas. Nikam nepudu.“
„Ale paní, to bude hned!“
Vzali jí za ruku a mlčky vzhlédli vzhůru. Rozpačitě stála po jejich boku a nevěřícně koukala na ně, na nebe, a jestli nejede autobus. Pak to nevydržela:
„Tak už je to poslaný?“
Odpověď: „Ano, paní, děkujeme, moc jste nám pomohla,“ ji asi trochu obměkčila, protože odcházela s téměř příjemným výrazem ve tváři. Jak to bylo s jejím obrácením na víru, nevím, ale na to nejdůležitější podle mě zapomněla. Nepočkala si na doručenku.
Silvie I.
Zimní den
Jsem milovnicí léta. Odjakživa. Mám ráda stromy s ševelícím listím, slunce, které pálí, vonící zem a motýly… Když slyším, jak mí známí s nadšením hovoří o všech možných i nemožných radostech, které přináší zima, já si myslím své…
A teď se probouzím do lednového rána.
Za okny ložnice svítá. Světlo vstupující zvenčí má zvláštní záři – právě takovou, jako když odráží lesk čerstvě napadaných sněhových vloček. Sbírám odvahu odložit svoji teplou peřinu a jít se podívat z okna. No, páni… To není jen poprašek! Venku leží alespoň dvacet centimetrů toho bílého, studeného nadělení. Beru si na sebe župan, a když si v kuchyni vychutnávám svoji ranní kávu, zálibně hledím na obrázek, který visí na stěně. Jsou na něm ženci – opálení mládenci s kosami, dívky, které z klasů vážou snopy, teplem se tetelící vzduch a na obloze ptáci. Šťastlivci! Mezitím, co dojídám závin připravený z posledních podzimních jablek, přemýšlím, jak s dnešním dnem naložit. Přece nemohu celou zimu strávit doma – půjdu si tu tolikrát opěvovanou ,,zimní pohádkovou idylu“ zažít na vlastní kůži.
A vypadá to, že nejsem zdaleka sama, kdo opustil pro dnešní dopoledne teplo svého obydlí. Tak kdopak to tu kráčel? Dosud neodhrabaný sníh na chodnících napovídá – dětské stopy; děti něco táhly, určitě to byly sáňky. O kousek dál jsou otisky saní jakoby hlubší – aha, tak tady někdo ,,nastoupil“, a dal se nechat vézt. Začínám se bavit představami, až jsem úplně zapomněla na to, že mi ještě před chvilkou byla taková zima, až se mi zachtělo vrátit se domů. Mezitím docházím na konec vesnice. Zbývá vyšlápnout krátký kopec a vydat se po lesní cestě. Jen na ni pohlédnu, tak vím, že to bude stát za to – sníh mi prozradil, že to dnes přede mnou ještě nikdo neudělal.
Kráčím tou starou, tak důvěrně známou cestou. Je lemovaná vysokými stromy. Jindy jsou slyšitelně živé, jak se vítr prohání v jejich listí – dnes tak vážně klidné a tiché. Důstojné. Zastavuji své kroky a chvíli poslouchám ticho. Jak zvláštní… Vypadá to, že se i slunce rozhodlo posvětit tento okamžik svou přítomností a na chvíli ozáří vše pod sebou. Větve stromů propouští jeho záři i na cestu, kde teď stojím a téměř se neodvažuji dýchat. Slunce se dotýká každičkého místa a vše tím získává na kráse – třpytem je ozdobená cesta i stromy, nerovné pole, které je odtud vidět…
Víte – asi tu budu ještě chvilku stát. Jen tak stát a dívat se a dost možná, že si to dnešní dopoledne ještě moc hezky užiji. Kouzelných zákoutí, která určitě musím vidět, je v tomto lese víc než dost.
Léto je léto, nic naplat. Ale zima – ta opravdová, bílá, tichá – ta má také něco do sebe.
Dagmar R., K1