Vybrané texty – Studenti 2013/2014

ŠKOLNÍ ROK 2013/2014

KALIGRAMY

V rámci Dne knihy v dubnu byla vyhlášena literární soutěž věnovaná kaligramu. Jedním z povedených kaligramů byl i kříž Tomáše A. z K1.


PANDOŘINA SKŘÍŇKA (technika, kdy několik náhodně vybraných předmětů z „Pandořiny skříňky“ poslouží jako motivy pro vznikající text) – studenti K1


Kniha, kartáček na zuby, klíč, nůžky


Pandořina skříňka č. 5Billy Deal, podřadný newyorský spisovatel, jemuž kniha nevyšla již pěknou řádku měsíců, sedí ve svém ušmudlaném, staromládeneckém bytě, pije kávu černější než smrt a kouří jednu cigaretu za druhou. Hřebíky do rakve, pomyslí si a nahodí lehce starostlivý výraz, no alespoň v té rakvi budu pořádně držet a nevypadnu z ní, až se budu obracet v hrobě. Vzduchem se line pach hnijících pokrmů a špinavého prádla, prádla, kterého se Billy každý druhý nebo třetí den zbavuje stejně jako slizký had své staré kůže.
Musím do práce, dnes už opravdu musím, vede vnitřní monolog onen ginem nasáklý Billy Deal. Ovšem do jaké práce, šeptá syrovým hlasem ten rohatý na levém rameni. „Práci nemáš, jsi spisoposránek na volný noze, a volný ti je uplně všechno, dokonce i tvůj zabedněnej syn,“ týrá Billyho jeho vnitřní démon. Billy neuposlechne, tentokrát ne. Vezme do ruky kartáček na zuby, nejprve si vyčistí zuby, poté boty.
Nesmím tolik pít, bleskne v mozkovně Billymu, zase mám ty kocoviny, a teď dokonce i delirium, nebo snad rozštěp mé prachsprosté osobnosti? V kapse plné nedopalků a žvýkaček nahmatá klíče od Pandořiny skříňky, prostoru vyplněného bolestí, špínou, nemocemi a strachem, jeho „útočiště“, klíče od jeho bytu. Kéž bych tak měl klíč k poznání, či klíč k lidské duši, nebo alespoň klíč, který odemkne tajemství demence lidské populace a nastíní řešení této společnosti, společnosti, které vládne ideokracie, místo slibované demokracie. Kéž bych uměl léčit třeba rakovinu nebo mohl vyřešit hladomor a světové konflikty, ale „hovno“, plácám „sračky“, dokončil svůj myšlenkový pochod Billy a zapálil si cigaretu…
Vyšel z bytu a zamířil rovnou do vydavatelství „Harrison and son“, čekal od toho mnohé, ovšem to, co se stalo, nečekal nikdo. Billy potkal ženu, ženu, která změnila jeho misantropní smýšlení a v něm svitla naděje. Byla to mladá sekretářka pana Harrisona, slušná dáma, která vždy ví, jak se má chovat. Billy vzal nůžky a odstřihl smutek ze své duše. Nechal „Džina“ spát v rakvi, protože zjistil, že Gin vám vaše přání nesplní, ani ten z lahve.

 

Tomáš A.


Bez názvuNeměl ani kartáček na zuby ani knihu na čtení, neměl nůžky na nehty, neměl klíč ke svobodě…
Měl jen svou žlutou šesticípou hvězdu, pruhované pyžamo a ostnaté dráty.

Matyáš H.


BlikajícíSvětla nemocničních zářivek, mžouráš. Všude kolem hluk.
Postarší doktorka, zapadlé oči, fialové ruce a nehty nalakované na černo. „Musíme si tě tady nechat,“ řekne rozhodně.
„A jak dlouho?“
„Dva dny? Dva měsíce? Dva roky? Dvacet let? Kdo ví.“
„Ale já nechci!“
„To nevadí. Budeme tě tady držet, můžeme ti i podávat léky proti tvé vůli.“
„Můžu se jít vydýchat na chodbu?“, ptáš se, chceš najít únik.
„Na chodbu klidně,“ odvětí doktorka a usmívá se. Vypadá sama spíše jako pacient.
Dlouhá bílá chodba. Na žádných dveřích není klika, pro jejich otevření je bezpochyby potřeba klíč. Na oknech jsou mříže. Hrobové ticho. Studené kachlíky. Pach nekvalitního jídla. Nikde nikdo. Propadáš zoufalství. Hroutíš se a zase vstáváš. Které dveře vedou ven? Nevíš. Pro samé slzy nevidíš a světlo se rozostřuje. Jak se odsud dostat? Snad nůžkami přestříhat mříže. Nemůžeš tu zůstat. Potřebuješ svůj domov, svůj kartáček, svoji oblíbenou knihu, prádlo a výhled z okna.
„Já nemůžu!“ Křičíš, bušíš do zdí, dusíš se, mlátíš kolem sebe a zase se hroutíš a pak vstáváš.
Jemné píchnutí v rameni. Sedativa zabrala, už jsi tichá, tichounká, jsi klidná, ale zmalátnělá. Propadáš se do čistých, bílých peřin, na chvíli usneš. Uprostřed noci se probouzíš, křičíš, pláčeš, bušíš, chceš domů, klepeš se, voláš o pomoc. Každou noc. Sestřička sedí na tvé posteli: „Odsud se nedá utéct. Vzdej to.“ Cítíš nesnesitelnou marnost. Pak píchnutí jehly a oči se ti zavírají.
Sestřička rozpačitě vstává, odchází, dveře jemně bouchnou. V tmavém pokoji zůstaneš sama, spící. Za chvíli začne tohle celý zase znova.

Marie T.


Hrníček, karty, nazouvací lžíce, zvoneček


Na stará kolenaJaká to krutá zima, krutý den i osud. Krutá země i svět. Nic nemá smysl.
Ve svém přístřešku zavalený byl jeden muž. Byl starý a nemocný. Odpojen od okolního světa, odstrčen stranou od společnosti. Jediné, co ho dělalo šťastným, byl horký nápoj, který si mohl dovolit jednou za den. Nebyla to ani káva, ani čaj. Napadají ho myšlenky o tom, jak vlastně chutná káva. Co je to čaj? Horkou vodu získává jejím ohřátím od mrazivého, zimního slunce, tudíž v porovnání se sněhem a okolním životem je náramně teplá, příjemná. Kafe má chuť vylouhovaných ponožek. Je v nich vůně pracího prášku. Starý muž se usměje. Jaký to ubohý život.
Popadne svůj jediný hrnek. Umyje ho sněhem. Jsou ho tu koneckonců tuny. Do starého hrnku nalije „kafe“. Znovu se usměje. Popadne něco navíc, něco, čím by si svůj nápoj osladil. Jelikož však cukr nemá, do čaje si jen tak pro efekt natrhá karty. Jsou hořké jako jeho osud. Vše zamíchá lžící – nazouvací. Jak ubohé, zasměje se do třetice. Do třetice všeho dobrého. Třikrát zazvonil zvoneček. Jeho život skončí, jak začal.


Naděje na štěstíBylo to přesně sedm dní od doby, co jsem prohrál peníze v kartách. A ještě k tomu v mariáškách. Ach, jak já byl hloupý!
Tak primitivní hra to je, a já nechám tři a půl tisíce takovému dědkovi. Už nemá cenu naříkat. Zpátky to nevrátím…
Nemám už ani pořádně co jíst. Ale stále nejsem chudák. Ano, přesně takto se budu utěšovat. Udělám si aspoň kávu. Do nového hrnku, který jsem si koupil před tím, než jsem šel do té zatracené hospody. Až dopiju šálek kávy, půjdu ven. Uklidnit se a vyčistit hlavu. Třeba mi to i pomůže srovnat myšlenky…
Nemůžu najít nazouvací lžíci, sakra. A tyhle tenisky se tak špatně nazouvají. No, nic… Vezmu si jiné…
Když se tak procházím, zjišťuji, že naprosto každý má svůj příběh. Lampy se začínají rozsvěcet a začíná být šero. Tolik lidí teď potkávám. Jeden telefonuje, další venčí psa a někdo jen tiše prochází parkem… Nikdo se ale nepozastaví nad tím, jak nám je vlastně všem krásně.
Je podzim. Všude barevné listí, ale to je teď každému fuk. Jen se spěchá, spěchá a spěchá. Kostelní zvony začínají odbíjet sedmou hodinu večerní. Nějaké děti se proběhly kolem mě v listí. Dívám se na ně. A díky nim se vracím do dětství a zapomínám na ty peníze. Je mi najednou jinak. Asi je mi fajn.

Kačka V.


OnaPřišla neohlášeně jako koneckonců skoro vždycky. Otevřela, a při tom zazvonil zvoneček umístěný na vchodových dveřích. To bylo zvonění pro pana Pavelku, že přišel nový zákazník. Vykoukl zpoza skladu a okamžitě ji poznal. Tentokrát nebude prodejce on. Podíval se na svou dceru a řekl: „Sofie, běž, prosím tě, na chvíli ven a třeba si dojdi do cukrárny.“ S tím jí podal z peněženky užmoulanou bankovku. Děvče jen mlčky popadlo lžíci na boty, přezulo se a se skleněným pohledem vyšlo z obchodu.
Pořád tam stála. Nebyla vůbec taková, jak se o ní povídá. Měla laskavý pohled, avšak trošku unavený tím množstvím práce.
„Dáte si čaj nebo tak něco?“ zeptal se rozpačitě. Přikývla. „A do jakého hrnečku?“ překotně začal vytahovat všechny hrnky, co měl po ruce. Na jeden z nich ukázala. „Tak dobře, udělám vám černý, nevadí?“ Víte, já jsem vás tak trošku čekal, ale ať si říká kdo chce co chce, moc smířený s tím nejsem. Mám ženu, dvě děti a zrovna jsem splatil auto, ale to vy asi posloucháte pořád, že?“
Pousmála se. Netvářila se znuděně či otráveně, naopak své povolání dobře znala a uměla jednat se zákazníky.
„Máte ráda hry?“ postavil před ni hrnek s čajem. „Já vím, že takovéto hraní o život moc nepodporujete, ale stejně, chtějí to po vás lidé? Hrát šachy, mariáš, nebo tak? Víte, občas mě napadá, jestli vás někdo někdy nevyzval třeba na souboj ve volejbalu nebo v něčem podobném,“ usrkával při tom čaj. Ona se do svého hrnku podívala a hlasem, který zněl neuvěřitelně jemně, pravila: „Člověče, nezlob se.“
„Vážně?“, zasmál se pan Pavelka. Přikývla. Pak vytáhla kapesní hodinky a zkontrolovala čas. Pochopil to. „No tak to abychom šli,“ usmál se na ni a dopil čaj; ona už ve svém hrnku také nic neměla.
„Mám si brát kabát?“ Zavrtěla hlavou. Při odchodu jí podržel dveře. Tušil, že to bude zajímavá cesta.

 

Bára V.


Pingpongová pálka – vložka do boty – teploměr – čajová lžička


Vražda a obraz
Přijel jsem na místo. Rozhlédl jsem se a vydal se za kolegy. Přivítal jsem se s nimi. „To je ale zima,“ řekl jsem svému kolegovi při pohledu na teploměr umístěný na zdi domu naší oběti. Vytáhl jsem si šálu více přes nos a ruce schoval do rukávů. Chvíli jsme ještě museli stát s kolegy venku. Po pěti minutách přišel nějaký člověk a řekl, že již smíme jít dovnitř. Vešel jsem a vydal se dále do domu, směrem k mrtvému.
Prohlížel jsem si toho chudáka, který ležel na podlaze v tak nepřirozené poloze. V ruce stále ještě svíral pingpongovou pálku, vrah ho překvapil zrovna při balení věcí na pingpongový zápas. Vedle těla ležely jeho boty. Měly rozvázané tkaničky a vyndané vložky do bot – to mě zaujalo. Všiml jsem si, že oběť má všechny boty v botníku bezvadně upravené. Mohlo jít o náhodu, třeba se zrovna obouval, ale jako detektiv si musím všímat všeho.
Dále jsem se šel podívat do kuchyně. Byla také bezvadně uklizená, ovšem v rohu na zemi jsem našel zapadlou čajovou lžičku. Přivolal jsem kolegy – na lžičce by mohly být otisky.
V kuchyni jsem už nic nenašel, proto jsem se vydal prohledat další místnosti. Bezúspěšně – nic jsem v nich neobjevil. Vrátil jsem se do místnosti k mrtvému. Zaujal mě tam jeden obraz. Nezaujal mě proto, že byl zvláštní, nýbrž proto, že jsem ho odněkud znal.
Po několika týdnech práce jsme vraždu vyřešili a mně jako poděkování přišel ten záhadný obraz. Nikdy už jsem nezjistil, kdo mi ho poslal, ale dodnes visí u mě v kuchyni.

Dominika R.


Mrazivé ránoMrazivé ranní slunce vniká do pokoje. Ráno je slunce opilé, svítí matněji. Bílé krystalky cukru pomaloučku sypeš na čajovou lžičku. Bojíš se nového dne? Zebe tě?
Teploměr ukazuje někam k patnáctce. Je jaro. Na stromech pučí pupeny, vzduch voní. Bolí tě hlava? Do tvých kovových botek Bůh nedal ti plyšovou vložku. Ani nedá.
Když není podšálek, použijte pingpongovou pálku, vždycky sis uměla poradit. Ale co teď? Kam se ztratila tvoje míza? Kde je tvé lýko? Nemůžeš zapomenout?
Pokání. Pokání. Ale co? Něco tě napadlo. Stříháš si vlasy, ale hlavu máš furt stejně těžkou.
Kde je třpyt z tvých očí? Kam se poděl? Když ti ho vyrvali z těla, zemřela jsi i ty. Tvůj život skončil, jeho ani nestihl začít.
Na rozevřenou dlaň chytáš kapičky.
Prší.
A s každou kapkou i ty tříštíš se o chodník.

Marie T.


Okouzlení
(Kartáč na vlasy – parfém – CD – kladivo)
Bylo pozdní deštivé odpoledne. Kate seděla ve své improvizované pracovně a nervózně psala dokumenty do práce na svém notebooku. Týden už to měla mít hotové. Týden. Zamračeně se rozhlédla po místnosti. Vlastně to nikdy ani nebyla její pracovna, jen hnusný ošuntělý obývací pokoj. Zdi byly oprýskané, obrazy nakřivo, dokonce ani televize nefungovala. Minulý rok si sem prakticky sama nastěhovala stůl, knihovnu a židli, aby měla alespoň kde pracovat, když už nic jiného. Její manžel – ušklíbla se – to hovado totiž neumí vůbec nic. Celé dny jen přechází z pokoje do pokoje a nadává. Na nepořádek, na zimu, na horko, na to, že má hlad, na to, že nemá hlad… Kate si povzdechla.
Takhle to nemělo být. Kdyby chtěla v bytě hloupého budižkničemu, pořídila by si dítě. Ale kdyby jenom nic nedělal a nadával, ten její pitomec, to by ještě zvládla. Jenže on ke všemu ještě chlastá, chová se agresivně a občas ji i uhodí. Uhodí, odfrkla si. Jí, která vystudovala nejprestižnější školu v Anglii. Proč se jen stěhovala? Hloupá Amerika. Plná ožralů a nevzdělanců.
Ale ona už to všechno snášet dál nebude. Kate se narovnala a šibalsky se usmála. Má totiž plán. Dlouho o tom přemýšlela a dnes je konečně správný čas. Vstala od stolu a přešla ke křeslu, na kterém byly položené luxusní červené šaty. Koupila si je přesně pro tuto příležitost. Svižně si je oblékla, pak došla do koupelny a podívala se na svůj odraz v ušmudlaném zrcadle, najednou se ale zamračila. To má vždycky tak rozcuchané vlasy? Vzala do ruky svůj černý kartáč a začala si je pečlivě česat a upravovat. Když už byla se svým účesem spokojená, sáhla po rtěnce a řasence. Musí přeci vypadat co nejlépe. Jakmile dokončila i toto, odstoupila o pár kroků od zrcadla a celá se prohlédla. Ano, usmála se. To by šlo. Pak si ale ještě vzpomněla na jednu věc. Voňavka. Musí působit nejen vzhledem, ale i vůní. Kate se podívala na několik svých voňavek na koupelnové poličce. Jakou z nich by si měla vybrat? Vanilkovou? Citrónovou? Ne. Byla tu jedna, kterou dostala, bůhvíjak dávno, od svého manžela. Přiklonila se k poličce, aby na malé lahvičky viděla lépe. A po chvilce hledání našla tu pravou. Tu příšerně přeslazenou růžovou voňavku, co jí dal ten budižkničemu, když se ještě měli dobře. Když se měli rádi. Kate se zasnila. Jaké to byly časy… procházení se po lesích, držení se za ruce. Jak nesmělí byli v té době. Ale teď už je pozdě. Pečlivě se navoněla voňavkou a vyšla z koupelny zpátky do obývacího pokoje. Její manžel by už brzy měl být doma, uvědomila si při pohledu na hodiny. Rychle přešla k jejich starému, avšak stále fungujícímu CD přehrávači a vzala do ruky jeden z disků v poličce. Koupila ho minulý týden, byl na něm oblíbený zpěvák jejího muže. Nesnášela ho. Jeho hudba nestála za nic a jeho texty… fuj. Ale poslouží účelu, zajisté. Kate vložila CD do přehrávače a spustila play. Místností se roznesly klišé melodie a chraplavý, nepříjemný hlas zpěváka.
Kate se zatvářila znechuceně, pak se ale vzpamatovala a s co nejsladším úsměvem připlula do předsíně. „Drahý,“ zašvitořila. „Pojď si sednout, mám pro tebe překvapení.“
Její muž se zatvářil šokovaně, pak se ale usmál. „Že bys konečně pochopila, co se od tebe chce?“
Kate ho jemně posadila na gauč v obývacím pokoji, samé úsměvy a komplimenty. Také ji potěšilo, když si její muž všimnul načesaných vlasů a voňavky. Byl téměř jako okouzlený. Její úsměv se rozšířil. Přesně co potřebovala. Naklonila se k opilému muži před sebou a láskyplně ho políbila, sahajíc přitom za sebe. Pak se odtáhla, úsměv dravčí, v očích jiskry.
„Promiň, zlato,“ zašeptala a silně muže uhodila do hlavy kovovým kladívkem, rozbíjejíc lebku, ze které se začala řinout krev.

Magda P.


Okouzlení
(Kartáč na vlasy – parfém – CD – kladivo)
Vyhlíží z okna. Světlo slunce není vidět přes oblaka černého dusivého kouře. Hřmění. V dálce. Opřel se o skleněnou tabuli a pomalu se sunul k zemi, až se posadil. Opřený o sklo. Tma. Otevřel oči ztěžklé únavou, pomalu se zvedl a došel k psacímu stolu, aby se posadil. Nevyspání z posledních několika týdnů ho tíží jako těžký kámen. Nevěděl, co si počít, ale věděl, že zde zůstat nemůže. Odsoudili by ho a popravili. Nedokázal před sebou skrýt pocit, že se zachoval jako zbabělec, ale on miloval a stále miluje svůj život a nedokáže si ho upřít. Otevřel první šuplík a vytáhl starou desku a levné cigarety. Vstal od stolu, aby ji mohl pustit. Znovu si sedl. Hudba hraje. Wagner. Zapaluje si cigaretu, chuť cigarety ho dráždí na jazyku. Zvoní telefon. Zvedá ho, z telefonu se ozve hrubý mužský hlas. „Kurt je mrtev, Hansi.“ „Cože, jak se to mohlo stát?“ „Je mi to líto, ale nemohli jsme mu nijak pomoci.“ Hukot v uších. Tma se vrací. Teď už to nemohl zastavit. Voda. Rodná vesnice v Alpách. Všichni zemřou. Poslal je na smrt, aby mohl žít. Telefon odezněl, vypnuli proud. Vzdálené výbuchy a střelba vpovzdálí.
Následující půlhodina uběhla jako ve snu. Nasedl do svého auta a dojel na letiště. Zfalšované dokumenty mu dopomohly k tomu, aby mu uvolnili letadlo původně určené k převozu raněných vojáků z fronty. Za šest hodin dorazil do Barcelony a odtamtud civilním letadlem do Buenos Aires. Teď byl v bezpečí. Mohl žít. Dvaašedesát jeho kamarádů – esesmanů bylo po smrti. Spousta z nich byla na útěku a dostali je jenom kvůli jeho zradě. Spousta z nich spáchala sebevraždu, nebo se pokusila o marný odpor. V Německu zanechal i svou ženu a děti. Jenom proto, aby mohl žít. A on miloval svůj život. Nade vše. Nesnášel utrpení.
Mrazivý únor v andských horách, rok 1974. Tichá vesnice a za ní stavení. Ranní slunce svítí, ale nehřeje. Na zápraží stavení sedí starý muž a čte z knihy. Zvedá hlavu, když koutkem oka zahlédne cizince přicházejícího k jeho dveřím. „Co si přejete,“ otáže se. „Franzi, ani po tolika letech ses nezměnil.“ Výstřely z pistole. Čtyři. Žádný nemine cíl. „Zrádce,“ procedí muž skrz zuby. Vejde do stavení. Z poličky vytáhne kladivo a odláme hřebíky z podlahy. Pod podlahou je ukryta bedna. Muž ji zvedá a odnáší ji v podpaží. Ve vesnici na něj čeká vůz. Odjíždí. Prach se zvedá za autem jako vír. Mrtvý muž hledí do prachu slunce a kalnýma očima očekává věčnost. Muž v autě otvírá bednu. Je v ní ukrytá schrána obalená vyšívaným rouchem. Muž se usměje.

Přemysl V.


Posun v čase
(Kůň – mávátko – květina – stuha)
Dřevěný koník zařehtal. Přestože to byla hračka, a ještě ke všemu bez předních koleček, rozjela se po skříni. Ozvalo se další zařehtání. Byla bouřka, neuvěřitelně silná. Po zahřmění se téměř ihned objevilo blýsknutí. Blesky byly tak intenzivní, že okno vrhalo i v té nejčernější noci prasátka. Podlaha zavrzala. Kluk spící na posteli se probudil a otevřel oči dokořán.
Podíval se na hodinky, které měl na zápěstí. Byla druhá hodina ranní. Chlapec otočil hlavu směrem k oknu a vykoukl z něj. Nic, absolutní tma. Ozvalo se zahřmění. Blesk. Bylo to jako fotka nebo záblesk paměti. Na desetinu, možná méně, vteřiny viděl jako za dne. Obloha byla neuvěřitelně zatažená, a přesto viděl celou louku, až k lesu, jednotlivé listy na stromech, a dokonce zařehtání koně. Za ním. Uvnitř v pokoji.
Pomalu se posadil, narovnal se a nevěřícně otočil hlavu směrem ke skříni. I v pokoji byla absolutní tma. Jejich dům stál totiž opuštěně na louce. Následovalo zahřmění. Trochu se lekl. Kůň, který stál na skříni, vrhnul neuvěřitelný stín. Trochu jako vlk s vyceněnými zuby. Tu noc bylo všechno nějak neuvěřitelné. Poryv větru ještě zesílil. Hřmělo a blýskalo se teď mnohem častěji. Vylezl z postele, vzal si židli a posadil se naproti oknu. Venku se blýsklo znovu a on si všiml nějaké osoby, ženy v černých, smutných šatech, s červenou stuhou napříč přes tělo s nápisem Maturant 2008. Zvláštní, prošla pomalou chůzí v dešti a bouřce, jako by se nechumelilo. A co může znamenat ta stuha? Je přeci rok 2013. Kůň na skříni znovu zařehtal. Chlapec se začal bát, skoro dostal záchvat, ale přesto se neodlepil od okna. Koukal se dál, jak venku běsní všichni čerti. A upíři a kdo ví co ještě. Před oknem proletělo mávátko. Jako by se zpomalil čas. Chlapec viděl každou kapku, která zavadila o mávátko a pomalu se roztříštila. Mávátko mělo tři barvy. Modrou, červenou a bílou. Zvláštní. Náhle tudy začalo létat plno těchto mávátek. Také tudy začaly létat umělé květiny. Koník znovu zařehtal. Chlapci připadalo, jako by se vracel v čase. Proběhl tudy fotograf. Fotil Praktikou na film. Na hlavě komunistické brýle s tlustými hnědými obroučkami a vypouklými skly. Na tváři měl ďábelský úsměv. Proběhl před oknem beze slova. Kůň zařehtal znova.
Náhle se začala otřásat zem. Ozývalo se hřmění, které brzy přešlo ve zvuk motorů. Začaly tudy projíždět tanky s rudou hvězdou. Vypadaly jako stádo krav. Když míjely dům v půl třetí ráno, chlapec už nechápal zhola nic. Posun v čase? Kůň zařehtal a spadl ze skříně. Jeden z tanků zastavil a otočil věž na dům. Vystřelil.

Adam U.


Prohrané vítězství
(Kůň – mávátko – květina – stuha)
Vlak naposled zahoukal, muž pohlédl z okénka svého kupé, avšak nic nespatřil, nástupiště bylo zahaleno párou. Byl konečně doma, uvidí rodinu, synovi budou dva roky, ještě ho ani neviděl. Ještě pamatoval, jak mu kdysi koupil starožitnou hračku, dřevěného koníka, to byl ještě v lůně… A co žena, jestlipak se změnila tak moc jako on, pomyslel si. Už nikdy to nebude jako dřív, kéž by do té války nikdy nešel, neslo se mu v hlavě.
Už vycházel z vlaku, v ruce bágl s nemnoha věcmi. Uviděl dav rozlévající se po celém nástupišti, všichni měli v rukou mávátka a nadšeně mávali, jásali a volali. „Hrdinové,“ znělo v řadách… Kdyby jen tušili, co jsme, pomyslel si muž, vypadalo by to tu jinak. Měli nám připravit gilotinu, „vrazi“, „obludy“, „stvůry“, měli volat. Bylo mu špatně…
Pohlédl na jedno z mávátek, když se sunul davem. Rudá, modrá, bílá. Viděl jen krev, špínu a lež. Kdysi šel do války jako patriot, hrdina, věře ve spravedlnost a v to, že jeho vlast je ta správná strana boje. Vracel se jako zrůda, vybavovaly se mu nejhorší vzpomínky, mučení, genocida, zabíjení, ponižování, a ty oči těch lidí…
Malé dítě rozhazovalo bílé okvětní lístky a rodiče házeli květiny snad všech barev duhy. Zavřel oči, byla mu hanba. Oni nám lhali, může za to vlast, ta mě zradila, konejšil se chvíli. Ale ne, lžu sám sobě, to my jsme měli zbraně, to my máme na rukou krev. Oni budou mít vždy bílé límečky, a tak čistý, jak je jejich šat, tak čistou budou udržovat svou pověst. Mají vinu, ale já stejně jako oni.
Všechny vysloužilce nechali předstoupit před dav na dřevěnou tribunu. Muž pohlédl na bílé rukavice na svých rukou. Všechno je to pozlátko; tu špínu, co zakrývají, nikdy nesmyji, vlastně ani nechci. S tou špínou se nebudu vyrovnávat sám, lidi se to musí dozvědět, tohle se nesmí opakovat.
Starosta rozdával šerpy, jednu chtěl dát i tomuto muži, ten se však zachmuřil a gestem odmítnul. Rychle sešel z pódia. Všechno bude odhaleno, za to dám klidně i život, byla jeho poslední myšlenka, nežli začal jednat.

Jakub N.


VYPRAVOVÁNÍ – TÉMA „HODINY“ A SLOVA PŘÍBUZNÁ

Poslední hodina ticha
No není to ticho krásné? Znám spoustu věcí, co člověka potěší, ale jen tak v klidu sedět v křesle, zabalená do deky a s pořádným hrnkem teplého čaje, tomu se jen tak něco nevyrovná.
Ozvalo se tlumené buch. A no jo, vždyť já si vlastně chtěla číst. Jiráskův F. L. Věk se na mě ze země dívá skoro vyčítavě. Ale mně se z vyhřáté deky nechce. Možná, že jen tak sedět a přemýšlet je taky příjemné. Prádlo vyžehlené, postele převlečené, guláš tiše bublá na plotně…
Jestlipak se Jindra nezapomněl zastavit pro ten chleba? Mrknu na hodiny. Říkal, že do pěti budou zpátky a teď je půl. Možná bych přece jen mohla oškrábat pár brambor.
Chystám se zvednout, ale náhle mi na klíně přistane vrnící chlupáč. No jistě Arnie, pomyslím si, ty vždycky víš, kdy přijít. Já tu sedím už skoro hodinu a ty se přijdeš pomazlit, až když jdu něco dělat. Jenže kocourek má vlastní hlavu a už si přešlapuje na dece a hází po mě spokojeným očkem. Ještě se zatočit do kolečka, tak, a už leží. Hlasité předení se rozléhá celým pokojem.
„Ty mazle. Taky si užíváš zbývající klid, viď?“ Jedinou odpovědí je mi zatnutí drápků do stehna. Proč jenom kočky dávají najevo svou spokojenost tak brutálně? Babička mi vždycky říkala, že kočky to dělají proto, aby zakryly, jak jsou malinké a roztomilé. Ale co je na tom pravdy, to netuším, náš sedmikilový zázrak zrovna malinký není.
Venku slyším auto a pokřikování. Tak už jsou tady. Zvednu se z křesla a položím Arnieho na deku. Vděčně na mě zamžourá a pokračuje ve spánku. Ještě zdvihnu knihu ze země a založím kapitolu. Nakonec jsem nepřečetla ani řádek. Možná, že opravdu dokážu číst jen tehdy, když není takové ticho. Honem běžím zkontrolovat guláš, jestli se nepálí.
Venku se ozve dupot čtyř párů zimních bot a v zámku zarachotí klíč. Jen co se dveře otevřou, už se ozývá:
„Ahoj mamí, jsme doma!“
„Mamí, máš něco dobrýho? Mám strašnej hlad!“
„Maminko, já se na tebe tak těšila!“
Vykouknu z kuchyně a už se na mě řítí tři sněhuláci, od hlavy až k patě mokří od sněhu.
„Ahoj vy uličníci. Tak jak bylo na horách?“ Kouknu na Jindru. Oklepává si sníh z kabátu, ale usmívá se. V levé ruce drží sáček s chlebem.
„Tak jsem ti takhle jel na nákup a cestou jsem přibral tadyhle ty stopaře. Prý jsou hrozně hladoví a zmrzlí.“ Při pohledu na loužičky špinavé vody po celé chodbě mě napadne, že byl dobrý nápad nechat vytírání až na večer. A prádla bude určitě na dvě pračky. „Zážitky až po večeři. Všichni svlíkat a umýt ruce, jdu nandavat.“
Jen co se kolem mě mihnout a vřítí do koupelny, už se hádají, kdo se umyje první.
Vyměníme si s Jindrou zasvěcený pohled. Tak, a to byla poslední hodina ticha.

Nikola B.


Víte, jaký je rozdíl mezi Frantou a hodinkami?

Víte, jaký je rozdíl mezi Frantou a hodinkami? Hodinky se většinou zpožďují jen o pár minut… Teď už to víte a František by to byl býval také věděl, kdyby se občas na ty své podíval. Tento výstřední chlapík si vůbec s časem moc nerozumí, nezúčastněnému by se mohlo zdát, že dotyčný využívá jakéhosi podivného časového systému, diametrálně odlišného od toho našeho. Pro tohoto člověka je pět minut dlouhých zhruba jako naše půlhodina. Musí být i hrozný smolař, jelikož mu všechny dopravní prostředky ujíždějí těsně před nosem, věci mu záhadně mizí a objevují se na jiných místech, tramvaje a autobusy ho vozí zásadně kam nechce a pes mu každou chvíli provede něco, co musí uklízet. Jo, výmluvy, na ty ho užije. Další věc, se kterou si Franta příliš nerozumí, je mobilní telefon; když chcete navázat telefonní spojení s běžným občanem ČR, občas se stane, že to nezvedne… u Františka se občas stane, že to zvedne.
Pamatuji si jednu příhodu, seděli jsme v nejmenovaném restauračním zařízení čtvrté cenové skupiny a marně se pokoušeli dovolat Františkovi, který měl již hodinové zpoždění. Chtěli jsme to vzdát, ale najednou se ozval hlas: „Jej, sorry, jsem ten mobil neslyšel, byl jsem ve sprše.“ Mikuláš se na něj s brunátnou tváří obořil se slovy: „Ty pako, jak můžeš bejt ve sprše, když byl sraz v pět, teď je šest, a cesta ti trvá půl hodiny? Zase jsi to nestihl?!?“ Franta se snažil bránit slovy: „No, já ještě musel jet domů, no, a cestou mě ujel bus, no, a pak jsem musel venčit psa a ujela mě tramvaj…“ V pozadí byly slyšet divné zvuky a hovor pokračoval: „No a myslím, že za čtyřicet minut tam budu.“ „Co říkal?“ otázal se Pavel. „Franta řekl, že tu bude do čtyřiceti minut,“ odpověděl mu Mikuláš. Po další hodině začaly vznikat konspirační teorie o tom, co tam Franta v té sprše může se všema těma psama a řidičema autobusů dělat. Po hodině a půl, tedy v půl osmé, vkročil sebejistý František do dveří a povídá: „Sorry, mně ujel bus a zapomněl jsem doma mobil.“ „Ty jedeš z Bratislavy?!?“ zeptal se úplně rudý Mikuláš. „Říkal jsi, že tu budeš za čtyřicet minut, trvalo ti to dvakrát déle,“ pokračoval naštvaně. Ano, skutečně řekl, že tu bude, přidával se Jakub. Po pár minutách se pozdní příchod kamaráda ztratil v konverzaci.
Nikdo dosud netuší, co se Frantovi po cestě stalo, nebo čího psa to vlastně venčil, protože za čas vyplynulo na povrch, že pes již přes rok loví zajíce ve věčných lovištích, a je nadále zneužíván jako jedna z výmluv.

Tomáš A.

Vybrané texty – Absolventi 2014

ŠKOLNÍ ROK 2013/2014

Vzkazy absolventů studentům 1. ročníku

Milí prváci,

a je to tady. Konec dětských let a základky, na druhou stranu ale noví kamarádi, nová škola a nové příležitosti. A taky nový slovník, místo paní učitelko už budete muset říkat paní profesorko! V prvním ročníku se postupně mezi sebou oťukáte – a profesorů se nebojte, oni se sice budou tvářit nevraživě, ale tímto stylem si vychovávají své studenty, takže ve druháku už budou v pohodě. Vyzkoušíte si svou první praxi v knihkupectví a budete si rvát vlasy, proč jste na tu školu vůbec lezli. Na druhou stranu se tady jen tak lehce učí matematika, o přírodních vědách ani nemluvě. V prváku a druháku to bude sranda, ale pak přijde třetí ročník – a to bude tanec! Souborné zkoušky jsou postrachem každého studenta, a to oprávněně. Z vlastní zkušenosti vám říkám, učte se dřív než tři dny před zkouškami. Zjistíte, že vám chybí zápisy nebo že nemáte dostatek času a nervy už jsou tu. Pokud je ale uděláte – nechci vás nijak strašit, ale pokaždé se najde někdo, kdo souborky neudělá – držím palce, třeba budete první třída, co trhne rekord a dáte to všichni! – dostanete se do posledního ročníku.
Rozhodně se nebudete cítit jako maturanti a rozhodně nebudete stíhat učivo, naopak ale budete alespoň dva měsíce plánovat maturitní ples a poslední zvonění. Opět zjistíte, že vám chybí zápisky z hodin a že nemáte dostatek času se to naučit a budete si zoufat, že oproti maturitě byly souborky procházka růžovou zahradou. Jakmile ale maturitu dáte, zjistíte, že ty čtyři roky utekly jako voda. Budete vzpomínat na první dny, kdy vás učitelé strašili ústním zkoušením, jak jste se báli jen pípnout v hodině nebo jak jste nadávali, když jste v PEKu propadli o dvacet cvičení směrem dolů. Znovu se zasmějete, když si vzpomenete na vymýšlení přezdívek učitelů (neříkejte jim tak ale v jejich přítomnosti, nemají to rádi), nebo na to, jak jste stáli na praxi u regálu s knihami jako tvrdé Y.
Připomenete si, jak jste se tvářili zaraženě, když jste poprvé slyšeli o Mahabharátě nebo Firdausím a jak jste se snažili vyslovit jméno aztéckého spisovatele Nezahualcoyotl. Takže vám přeju hodně zdaru, těm, co sem přišli opravdu kvůli literatuře, ať se toho hodně naučí a zkusí si praxi v nakladatelství, protože je to úplně něco jiného než v knihkupectví, a těm, co sem přišli jen prolézt, protože tu není matematika, pro vás ať je to rychlé a ne moc nudné, třeba se nakonec do knih zamilujete a zjistíte, že je to vlastně zábava. Takže se držte, budoucí knihkupci, a neudělejte nám ostudu!


Katka H.


Milé děti,

tato škola je celkem fajn. Učitelé o vás mají zájem a snaží se vám pomoci. Hodiny bývají zpravidla zajímavé – hodně se pracuje s Youtube a s internetem všeobecně.
V každé třídě je možné udělat si čaj – a vůbec – jedná se tu se studenty jako s lidmi. A pokud se na to úplně nevykašlete, maturitu určitě uděláte.


Milí studenti,

většinu z vás bude bavit především literatura, čeština, možná i dějepis. Když budete slušní studenti a budete mít relativně příznivé známky a přístup k učitelům, nemělo by vám dělat problém školu dokončit. Doporučuji vám, z vlastní zkušenosti, abyste věci nenechávali na poslední chvíli a už od prváku si dělali poznámky. Zejména u literatury a odborných předmětů. Na tyhle předměty a angličtinu se opravdu zaměřte a maturita vám nebude dělat problém.


Milí prváci!

Čekají vás čtyři roky života na této škole. Já už je mám za sebou, a ačkoli jsem často nadávala na učení a (s hanbou přiznávám) i na profesory, ráda bych se vrátila k vám a prožila si to ještě jednou. Dobře, možná ne úplně nadšeně, možná ne celé čtyři roky, ale jeden rok navíc bych brala všemi deseti. V prváku první praxe, odborné exkurze, imatrikulace, poznávací zájezdy, zajímavé předměty, lepší, ale někdy i slabší profesoři. Vše špatné, na co jsem tolik nadávala, mi vynahradili dobří přátelé, nezapomenutelné zážitky, spousta fotek a hlavně vzpomínky.
Ráda bych vás upozornila, abyste maturitní ples začali připravovat už ve třeťáku, a i když si myslíte, že do maturity je to ještě dlouho, čtyři roky uplynou a najednou tu máte zkoušky a vy nic neumíte. Prosím vás, pokuste se učit dřív než týden před maturitou, opravdu se to vyplatí.


Drazí prváci,

přechod mezi devátou třídou a střední školou je velmi důležitý. Plný očekávání. Pokud jste nervózní – nebuďte. Jsou tady velice hodní a milí profesoři. V případě, že jste si vybrali tuto školu, protože nemáte v oblibě matematiku nebo chemii, jste na této škole správně. V průběhu školních let vás bude čekat jistě mnoho akcí a školních úspěchů.
Hodně štěstí!


Milí žáci prvního ročníku.

Obdivuji vás za Vaši odvahu k tomu začít studovat tuto školu. Matika se tu více rozšířila, ale nemějte z ní strach. Taktéž nemějte strach z PEKU. Stačí trénovat doma a není to nakonec trápení, ale výhoda umět psát všemi deseti. Také si zkusíte chod fiktivní firmy nebo psát do vlastního časopisu! Souborné zkoušky Vás zase připraví na tu ostrou zkoušku dospělosti – MATURITU.
A k tomu všemu máte šanci dostat se do opravdových novin MF Dnes! Mimo jiné Vás čekají zábavné a zároveň naučné činnosti v hodinách profesorky Trégnerové, ale také si procvičíte mozek filozofováním, či se naučíte důležitá data naší historie. Do tajů zajímavostí literatury Vás dovedou paní profesorky V. Zaviačičová a M. Mrázová, která Vám mimo jiné ukáže i krásy architektury či obrazů.
Takže až si začnete říkat: „Bože, kam jsem to šel/šla na školu“, uvědomte si, že by to mohlo být i mnohem horší.


Vážení čerství prváci!

Jakožto aktuální maturant vám již celkem erudovaně mohu poskytnout takový trailer k tomu, co vás zde potká a nemine.
Kde začít – asi obecným charakterem této školy. Jak jste si všimli, je to škola zatraceně malá a nic se neutají! Drbárna na chodbě je ještě slabý odvar oproti drbárně ve sborovně – tak se podle toho zařiďte, nic se neutají. Když se ale budete chovat v rámci toho, jaké je od vás očekávání, čekají vás čtyři vcelku zábavné roky. Počínaje uvítacím workshopem, na kterém jistě zjistíte své „indiánské jméno“, přes exkurze do knihkupectví/nakladatelství/tiskáren až po Den knihy – jedné z nejlepších a nejoriginálnějších akcí zde vůbec.
Nakouknete do zákulisí knihkupectví, dozvíte se základy českých i světových dějin, abyste nebyli za blbečky, až vás zastaví reportér z pořadu Nikdo není dokonalý, a ti nejbystřejší z vás začnou vnímat detailněji bezprostřední svět kolem sebe i svět jako globální problémové území lidí.
Proto jen do toho, pevné nervy a hodně štěstí.


Milý prváku,

Upřímně ti třesu pravicí a gratuluji ti k výběru školy! Pokud nenávidíš chemii, fyziku, matiku a biologii, jsi tady správně.
Možná tě vyděsí první rok světové literatury, hlavně 2. pololetí – Řecko a Řím. Nic se ale neboj, to vyděsí každého. Doufám, že tě uklidní to, že když zvládneš první rok, zvládneš všechno.
Doporučuji ti, aby sis dělal poznámky, a to hlavně z hodin mistra Kolečka. Maturitní otázky z literatury seženeš vždycky, ale z odborných předmětů je to mnohem těžší. A i když si myslíš, že to potřebovat nebudeš, tak budeš.
Také doporučuji zpracovávat maturitní otázky průběžně. Myslíš si, že čtyři roky jsou dlouhá doba a že máš hodně času? Tak to nemáš. Možná ti bude připadat zbytečné jezdit na školní akce, ale je to nejlepší! Poznáš starší spolužáky i profesory. A to se ti rozhodně neztratí. Hlavně doporučuji Poříčí a lyžák.
Upozorňuji tě, že si tady budeš připadat jako v blázinci. Tak… to není jen pocit, je to fakt. Ale časem zjistíš, že kdyby tady byli všichni normální, byla by to nuda. Také budou dny, kdy budeš chtít utéct, ale nedělej to! Den ode dne je to tady lepší.
Přeji ti hodně štěstí k absolvování naší školy! Ať máš tak skvělou třídu jako já a najdeš si tady kamarády, na které nikdy nezapomeneš.


Milí prváci,

na této škole je to rok od roku větší sranda. Žádné větší obavy není třeba mít. Učitelé jsou milí a přátelští, a když jim neděláte naschvály a zbytečné průšvihy, rádi nám s čímkoliv pomohou.
Na škole máme spoustu aktivit. Můžete se aktivně zapojit do práce na knižním veletrhu.
Souborných zkoušek ve třetím ročníku není třeba se obávat, stačí se trochu učit.
Já osobně se školou nemám žádné špatné zkušenosti. Myslím, že je na co se těšit.
Šťastné čtyři roky, mnoho sil a úspěchů.


KALIGRAMY

V rámci Dne knihy v dubnu byla vyhlášena literární soutěž věnovaná kaligramu. Vítěznou tvůrkyní kaligramu se stala Katka H., ale vznikly i mnohé další pěkné, jako například od Katky K. 


Katka H.
A zde je jeho přepis:
Proplouvala jsem temným vzduchoprázdnem, úplně o samotě. Ale nebála jsme se. Tuhle cestu už jsem absolvovala několikrát. Nepotřebovala jsem ani vidět na cestu, přesto mi ale i tak několik hvězd svítilo.
Přiblížila jsem se k nejoblíbenější etapě mé cesty – průlet kolem Země. Nevím, čím mě tak okouzlila, zřejmě tím, že jsem téměř stála u jejího vzniku. Ale hlavně proto, že už jen na pohled byla jiná, lišila se od ostatních planet. Vždy jsem si užívala výhled na její modrou plochu a alespoň na malou chvíli jsem mohla sledovat, co se na planetě děje. Sledovala jsem velká i malá stvoření, která chodila po dvou i po čtyřech, jak žijí a umírají.
Ale jednou, když jsem okolo ní proletěla za dalších osmdesát let, nečekal mě dech beroucí pohled jako obyčejně, právě naopak. Celá Země se utápěla v oranžových výbuších a černém popelu. Tatam byly moře i pevniny. Vypadalo to tak tragicky.
Ještě několikrát jsem okolo proletěla a nic se nezměnilo. Ale potom, s každým mým dalším příletem, to vypadalo nadějněji a nadějněji. Země se uzdravovala, až jednou, když jsem přiletěla, byla zase jako dřív – téměř. Některé modré plochy se totiž rozestoupily a vytvořily místo pro další menší pevniny.
A já tak znovu mohla pozorovat, jak vzniká život. Neobjevila se ale ta samá stvoření – tahle byla o poznání menší, a co bylo zvláštní – ta stvoření, která se ujala vlády nad světem, ani neměla ocas. O to ale bylo zajímavější je pozorovat. Někdy mě považovali za dobré znamení, a několikrát mě dokonce nazvali biblickou kometou.
Postupem času jsem ale čím dál tím více pociťovala, jak je tato rasa nedostatečná a neuvědomělá. Neustále mezi sebou bojovala, ale co bylo horší, ničila tím i svou planetu.
Přiletěla jsem k Zemi blíže a chtěla se pokochat pohledem na tu modrou planetu. Místo toho jsem ale začala narážet do všemožných odpadků, které volně vznášely vesmírem. Snažila jsem se těm různým plastům, plechům a hadičkám vyhýbat, ale nešlo to. Ještě chvíli se do mě nalétávaly, když jsem pás s ostatky raket a družic nechala za sebou. Smutně jsem se podívala na Zemi a litovala ji. Taková kráska to byla, ale teď už nebyla tak čistá. Místo malých bílých obláčků ji halilo jedno obrovské šedivé mračno, přes které šlo jen stěží vidět jednotlivé kontinenty. Ty vypadaly stále stejně, i když čím dál více temněly pod stavbami, a kde se dříve rozprostírala zelená barva, nyní byla žlutá vybledlá plocha. Ani kulatě už nevypadala, stala se z ní spíš taková šiška. Bylo na ní vidět, že tato stvoření jí vůbec neprospívají.
Na své dlouhé cestě jsem už viděla několik podobných osudů takovýchto planet. A vždy to mělo stejný spád – nejprve si každý tvor jen tak žil, postupně se ale dostával dál a dál, objevoval další nová místa, až osídlil téměř celou planetu. To by ještě tak nevadilo, ale on ji pak začal i devastovat. Bylo jasné, že planeta to dlouho nevydrží, ať už byla z křemíku nebo titanu. Z těch planet nezůstalo absolutně nic.
Na chvilku jsem zatoužila po další oranžovo-černé katastrofě. Sice bych dlouho neměla pořádně co sledovat, ale všemu by pomohla. Země by získala svou původní krásu. Nepřála jsem rase nic zlého, jen jsem chtěla, aby si uvědomili, co dělají. Tak nějak mi přirostli k srdci – zvláště proto, že neměli ocas. Vždyť i já ho mám!
Země mi mizela z dohledu. Naposledy jsem se ohlédla.
„Tak za dalších osmdesát let,“ řekla jsem si. „Snad tady ještě budete.“



Srdce Katky K.


VYPRÁVĚNÍ


Zadání: Tato kniha byla vytištěna v roce 1915 v Anglii, jejím prvním majitelem byl Jeremy Medison-Roberts. Vymyslete příběh o tom, jak se kniha dostala sem k nám.

Bratrova kniha

Procházel jsem kolem zaprášených regálů s knihami. Tenké, tlusté, ilustrované . Na všech těch vazbách ležela tlustá vrstva prachu a barvy skoro zmizely, takže byly vidět jen šedivé lány zapomenutých kodexů.
Zpozoroval jsem jednu knihu, která trčela z regálu, jako by mě přímo vybízela, abych ji vytáhl. Zastavil jsem se a pozorně se na ni podíval. Ošoupaný hřbet, popraskaná modrá barva – jestli to skrz prach šlo posoudit.
Neodolal jsem a vytáhl ji. Byla těžší, než se na první pohled zdálo, takže jsem pod její váhou trochu zafuněl. Mohla čítat tak čtyři sta stránek, možná i víc.
Foukl jsem na vazbu a všude okolo mě se rozprostřel zvířený prach. Párkrát jsem kýchl, jak se mi dostal do nosu, a pak jsem konečně spatřil knihu ve své plné kráse.
Na modrém podkladu byly zlatě vyvedeny ornamenty a složité ilustrace. Rohy stránek už ztratily svou barvu, ale jinak byla dokonalá a zachovalá.
Podíval jsem se na název: Písně a sonety W. Shakespeara. Prolistoval jsem pár stránek – byly z tuhého, nepoddajného papíru.
„Láska mi oči tolik poblouznila,
Že nevidí svět, jaký vskutku je.
A pokud vidí, kam se vytratila,
Má soudnost, že hned vše zas zkresluje?
Jestli je krásné, v čem můj zrak se zhléd,
Proč každý říká, že to pravda není?“
Jakmile jsem si tyto verše přečetl, už nebylo cesty zpátky. Opatrně – jako by to bylo to nejcennější, co mám – jsem knihu zavřel a dal si ji do podpaží.
Nevěřil jsem, že by mě nějaká kniha až tak moc okouzlila. Do knihovny svého bratra jsem přišel s tím, že všechny knihy spálím nebo je prodám – co s nimi, když můj bratr byl jako jediný z rodiny tak čtivý? Teď jsem ale změnil názor. Takovým vzácným knihám s poselstvím by se nemělo nic stát!

Odešel jsem ze sklepení, kde byly všechny knihy uložené, do bratrova pokoje.
„Vstup pouze s dovolením Jeremyho“ hlásala tabulka přibitá na dveřích. Nad tím jsem se musel pousmát – všechno si tak ostražitě hlídal.
Přešel jsem k psacímu stolu, kde se válely rozházené papíry, otevřené knihy, poházené bombičky od pera a několik fotografií v rámečku.
Na jedné z těch fotografií jsme spolu stáli před objektivem, objímali se okolo ramen a radovali se, že jdeme na střední školu. Ach ano, sladké mládí.
Všiml jsem si ale, že Jeremy něco drží v druhé ruce – modrý svazek se zlatými rýhami. Že by to byl Shakespeare?
Podíval jsem se na papíry na stole – nějaké úřední dokumenty. Také jsem ale zaregistroval jméno Shakespeare. Zvědavě jsem si papír přečetl a nemohl uvěřit svým očím – byl to přepis jeho díla a pod ním tvořil své vlastní verše. I v zásuvce jsem našel několik jeho prací.
Takže můj bratr byl obrovský fanoušek Shakespeara.
„Jerome, kde jsi tak dlouho?!“ ozval se z vchodových dveří hlas mého otce.
„Už jdu!“ křikl jsem nazpět, ale sedl si na stoličku.
Z papíru jsem vystřihl čtverec a do něj něco napsal, načež jsem ho nalepil do knihy. Potom jsem knihu uložil do tašky a odešel za svým otcem.
x x x
O devadesát šest let později:
„Mám tu jednu knížku, kterou jako první vlastnil Jeremy Medison-Roberts. Můžete tu dokonce vidět jeho ex libris.“

Katka H.


Jim Morrison a Shakespeare

Seděl jsem na balkoně svého hotelového pokoje. Pam odešla už před půl hodinou. Moc jsem to nevnímal. Částečně to bylo vlivem drog, ale z velké části tou knihou. Nikdy by mě nenapadlo, že mě právě Shakespeare tolik pohltí. Četli jsme ho ve škole, ale já byl vždycky spíš na dekadenci. Ale tohle bylo něco jiného. Nacházel jsem v tom tolik inspirace.
Tuhle sbírku starou 45 let jsem ukradl z pokoje majitele klubu. Byl to fajn koncert včera, ačkoliv si toho moc nepamatuju. Necítil jsem ani trošku provinění. Tahle sbírka byla totiž klíčem k úspěchu. Kombinace dokonalých secesních ilustrací a slov o tragické lásce mi poskytla výjimečnou inspiraci. Zemřít pro lásku? Proč ne! Nebylo by to poprvé.
„Konec, tohle je konec, můj jediný příteli.“ Řekl bych, že mě políbila Múza, ale to by zdaleka nevystihlo situaci. Do mě totiž prostoupil duch Shakespeara! Psal jsem pořád dál a inspirací spíše přibývalo.
Další den jsme se sešli. Všichni členové The Doors. Probíhalo to jako vždy. Já zpíval a oni vymýšleli hudbu. Večer tím zakončíme vystoupení, o tom není pochyb. Skladba trvá sice osm minut, ale baví mě ji zpívat jako žádnou jinou. Pam o ní ještě ani neví. Docela jsem zvědavý na její pohled večer, až ji uslyší.
Vyšli jsme na pódium. Účinky jsem očekával tak v polovině vystoupení. Zazpíval jsem L. A. Women a Light My Fire a najednou jsem pocítil známý stav. Nečekal jsem to tak rychle, ale věděl jsem, že je čas. Začal jsem zpívat začátek The End a cítil jsem, jak mě probodávají pohledy členů kapely. Na každém koncertě jsem improvizoval a oni se vždy museli přizpůsobit. Pak jsem ale viděl pohled mojí Pam. To už nebylo nadšení, co jsem viděl v jejích očích, to bylo dojetí.
Náhle mi před očima vše zmizelo. Zůstal jsem zde pouze já a Pam. Text jsem zpíval naprosto automaticky. Hudbu jsem slyšel jen jakoby zdálky. Oba jsme byli na poušti. Ty barvy všude kolem a ten její pohled se prostě nedají popsat. Přestože ode mě byla docela daleko, tak jsem ji zřetelně viděl a slyšel, jak říká: „Mr. Mojo Risin´.“
Bylo to nádherné, ale byl to konec, můj jediný příteli!

Jan Š.


Osudy jedné bezejmenné Angličanky

Nikdo jí ještě nikdy neřekl jménem, protože si nikdy s nikým nepovídala. Jejím zvykem bylo pokaždé jen vyprávět. Přesto milovala lidi, jejich zvídavé oči a neutichající touhu porozumět novým věcem. Nebyla pro ně ničím převratným, takových, jako ona, byla již spousta. Doufala ovšem, že obsahuje cosi tradičního a vždy oceňovaného.
Narodila se ve válce roku 1915, a když válka skončila, koupil si ji její milovaný Jeremy. Byl to krásný mladý muž, který si ji často brával k sobě do postele, aby mu vyprávěla a recitovala. Pokaždé, když ji otevřel, bavilo ji pozorovat jiskřičky v jeho očích.
Pak ale přišel rok 1939 a s Jeremym se něco stalo. Prostě zmizel a už jej nikdy nespatřila.
Na dlouhé časy ji pohltila samota. Občas jí byla zima, někdy vlhko, někdy se bála tmy… Dávno už přestala počítat léta v osamění. Pak ale přišel jakýsi brýlatý pán a ten ji velmi naléhavě probudil. Okamžitě v něm rozpoznala nadšení a než se nadála, už s ním cestovala v autobuse do jakési vzdálené země. Když dorazili, hned následující den se objevila na pultu v obchodě toho brýlatého pána.
Neuplynuly ani tři pracovní dny a do rukou ji vzala mladá, plavovlasá dáma (dalo by se říci i slečna), která si ji se zájmem prohlížela. Angličanku zaujaly její jemné rysy v obličeji a obzvláště se jí líbila šetrnost a opatrnost, s kterou s ní ta krásná dáma zacházela.
Obě si navzájem sedly, to nešlo přehlédnout. Angličanka se ale cítila úžasně, snad nejlépe za celý svůj život. Konečně zas měla pocit, že k ní někdo chová úctu a to víc než kdy dřív.

Václav S.


Bylo ještě šero a bílá dodávka projížděla prázdnou ulicí. Zastavila na rohu u antikvariátu. Obchoduje se se vším, že? S knihami také. Majitel tohoto antikvariátu na Malé Straně je jistý pán, řečený Butcher. S touto přezdívkou existuje už od mládí. Přestože je antikvář, jeho původním řemeslem je řezničina. Jeho věrní spolupracovníci, zlodějíčci, se právě vraceli z jedné honosné usedlosti, jejíž majitelka nedávno stářím zemřela.
Samozřejmě hned využili příležitosti a vybílili, co se dalo, a doplnili tak zboží ve svém krámku. Regály se okamžitě zaplnily obrovskou spoustou zachovalých knih různých žánrů, velikostí, titulů…
Jen jediná kniha nenápadně vyčnívala – Sonety od Shakespeara – nic zas tak zvláštního, ovšem kniha nesla anglický nápis, byl to anglický originál. Butcher ji tedy uložil do postranního regálu, jen tak, jako dekoraci, protože byl přesvědčen, že se kniha neprodá.
A daleko od pravdy nebyl. Kniha v krámě ležela přes půl roku, než si jí všiml jistý student pedagogické fakulty. Vysoký tmavovlasý mladík jménem Matěj. Jeho zrak ke knize okamžitě zabruslil. Pro studenta angličtiny opravdový skvost. Matěj tu knihu prohlížel a v tiráži uviděl: „The songs and sonnets of W. Shakespeare, 1915.“ Matěj neváhal a knihu si okamžitě od Butchera koupil, za směšnou cenu, jelikož pro řeznického antikváře kniha přílišnou literární hodnotu nenesla. Po cestě z antikvariátu si ještě Matěj všiml, že kniha nese i podpis bývalého vlastníka (tedy pravděpodobně) – „Jeremy Madison-Roberts“ stálo tam.
Matěj úspěšně dostudoval, odpromoval a asi měsíc po promoci se mu do rukou dostala pozvánka na vernisáž. Vernisáže zbožňoval, proto ani nečetl podrobnosti a v sobotu večer se s přáteli vydal do galerie kousek od Starého Města. Večer byl poklidný, vystavovaly se zde obrazy jak současných malířů, tak malířů minulého století. Matěj popíjel víno a zahloubaně obcházel kolem děl. U jednoho se obzvlášť pozastavil, byl na něm výjev dvou žen, které sedí v trávě na dece a popíjejí čaj. Obraz Matěje velmi uklidňoval. Když se k němu naklonil a zblízka zaostřil, uviděl v pravém dolním rohu světle modrou barvou načmáraný podpis – Jeremy Madison-Roberts…

Mary V.


FIKTIVNÍ ROZHOVOR


Drahocenné dětství bylo tak laskavé a přišlo do naší redakce odpovědět na několik zajímavých otázek.

Drahé Dětství, jsi všeobecně vnímáno jako pozitivní a šťastná etapa lidského života. I přes to ale na tebe lidé často vzpomínají a nevnímají, že jsi jejich neodlučitelnou součástí. Co si o tom myslíš, nebývá ti to líto?
Máte pravdu, že bývám popisováno velice idealisticky a v množství případů o takovém mém já jistě můžeme mluvit. Ale bohužel ne každého zastihnu v takové podobě. Není pak divu, že někteří člověci na mě nevzpomínají, nebo si
mě raději nepamatují vůbec. Je ale zajímavé, že i ti, kterým jsem přineslo mnoho štěstí, lásky a svobody, často dělají, jako bych v jejich životě vůbec nebylo. Mě to až tolik nemrzí, já jsem svou práci odvedlo dobře. Ale takoví člověkové zbytečně ochuzují sami sebe. Vždyť já, dětství, jsem jim dávalo kouzelnou naivitu, svobodu a hravost. Také radost. Dospělci se moc málo radují, to si myslím. A je škoda, že neví, že všechny ty dary z dětství si nesou s sebou celým životem.

Lidé vás často přirovnávají ke stáří. Nezlobí vás to?

Kdepak, vůbec mě to nezlobí. Vlastně jsme si se stářím velice blízcí. Já jsem začátkem koloběhu života, stáří zase jeho završením. Nějakým zvláštním způsobem na sebe navazujeme.

Máte pocit, že se v průběhu věků měníte, vyvíjíte?

Já, dětství jako takové, se neměním vůbec. V každé době světa s sebou přináším čistou energii a chuť objevovat svět takový, jaký ho nevidí nic jiného, kromě mých očí. Často jsem nejednomu lidovi posloužil jako záchrana před zlem a nepřízní světa.

Děkujeme Dětství za jeho drahocenný čas a doufáme, že se spolu ještě nejednou setkáme.

Karolína L.


REPORTÁŹ


„Reportáž“ o tom, jak jsem v deseti letech stavěl budku pro ptáčky

Bylo mi fakt deset let a rozhodl jsem se postavit takovou tu typickou budku pro ptáky. Jak je hluboká, zastřešená, má bidýlko a malej kulatej otvor.
Mě to teda nenapadlo jen tak náhodou, já jsem totiž viděl strejdu, jak mě jednu udělal a tu potom dal na strom. A ty ptáčci se tam fakt zabydleli. Já už ani vlastně nevím, jak se jmenovali, ale bydleli tam. No a tak jsem začal stavět. My máme na chalupě takovou dílnu, kde je pánem strejda. A tak se ho ptám: „Strejdo, kde máš pilku?“ A on na to: „ Na co pilku?“
Vysvětlil jsem mu, jakou chci udělat budku. Jenže on hned začal lamentovat rukama, že na to jdu úplně špatně. Hned mi vysvětloval, jak se taková budka správně staví a u toho jí začal stavět. Já na něj smutně koukal a čekal, kdy mě k tomu pustí. Jenže nepustil.
Za pár minut byla budka hotová a já z toho neměl žádnou radost. I tou slámou jí vystlal sám strejda a i na ten strom jí sám pověsil.
Ty ptáčci se do ní nakonec nastěhovali, takže jsem jim alespoň nosil krmení. Ale vůbec jsem z toho neměl takovou radost. Neměl jsem k tý budce vybudovanej vztah.

Václav S.


Pan Parkinson

„Je to nečestné!“
V kuchyni panovalo ticho.
„… doslova ho strhl k zemi, nemohl nic dělat!“
Ticho by bylo i v obýváku, nebýt zapnuté televize.
„Tak tohle budou pro plzeňské krušné chvilky, Petře, do konce jim zbývají dvě minuty. Jestli chtějí vyrovnat, budou potřebovat velkou dávku hokejové štěstěny!“
Občas Ďáďovi matně docházelo, o čem komentátoři mluví.
„A to byla pěkná rozehrávka! Pikl dává na Rychlého. Gól! Rychlý dává gól a dnešní zápas ještě vůbec není rozhodnutý!“
Z kuchyně se ozývaly hlasy – babička si opět na něco stěžovala.
Někdo otevřel dveře.
„Nazdar fotříčku!“ řekl energicky, „tak jak nám hrajou?“
„Základní hrací doba končí za stavu 4:4, čeká nás tedy prodloužení! Petře, jak to vidíš? Řekl bych, že šance jsou vyrovnané?“
„Ty kráso! Voni to dali!“ řekl příchozí už spíše pro sebe.
Byl to Martin – jeho nejmladší syn. Ďáďa se zaradoval. Tak jako byl Péťa miláček babičky, tak Martin byl miláčkem Ďádi.
V klidu se posadil vedle otce k televizi a počkal si na prodloužení.
Nebylo kam pospíchat. Jeho tatínek trpěl Parkinsonovou chorobou, která ho v nynější fázi zcela odkázala na pomoc druhých.

V pokoji ležela na postelích tři nehybná těla.
Ležela tam už dlouho. Jen občas se stalo, že jedno staré tělo bylo vyměněno za jiné, nové.
Bohuslav se cítil jako seschlé podzimní listí, které spadlo na zem, ale stále ne a ne zetlít. Nebýt těch tří proklatých písmen L-D-N, mohl být všemu dávno konec. Co že to vlastně znamenali? Léčebna pro dlouhodobě nemocné? Léčebna?
Otevřenými dveřmi vešla do pokoje sestra. Beze slova splnila všechny své povinnosti a hned zase odešla zpět na sesternu.
Bylo tomu už dlouho, co Bohuslav přestal komunikovat s okolím. Vlastně to nikdy moc nedělal a teď na stará kolena s tím rozhodně nemínil začínat. Mohl by, jeho Parkinson ještě zdaleka nebyl ve fázi, kdy by to nešlo. Ale on prostě nechtěl.

„Tak táto, otevři tu pusu!“ snažil se Péťa.
Drahoušek vynaložil veškerou energii na ovládnutí čelistních svalů, a když se mu to povedlo, lžíce bez váhání přilétla dovnitř. Péťovi se ulevilo, bylo to dnes třetí sousto a čas ho neúprosně tlačil.
Ďáďa byl bojovník. Každý den s nemocí zápasil, každý den ho kousek po kousku zdolávala, avšak nikdy to nevzdal. Nikdy neřekl, že by už chtěl umřít. Těžko byste hledali člověka s větší úctou k životu. Stále se dokázal usmát, poděkovat nebo pochválit.
„Peťulko, víš co je zajímavý?“ pravila babička, „že jemu to jídlo ode mě a od tebe vůbec nejede. Jedině Martínek to do něj dokáže opravdu celý nacpat, viď Ďáďo?“
Ďáďa neodpovídal, neboť stále zpracovával třetí sousto.
„Nojo, táta ten měl vždycky radši Martina,“ usmál se Petr.
„Já si občas říkám,“ povzdechla si babička, „jestli nám to ten Ďáďa nedělá naschvál.“
„Ále mami, Martin to prostě umí líp,“ řekl Péťa a kouknul se na hodinky. „Tak honem táto, ještě jedno sousto!“

Bílá omítka, místy popraskaná.
Strop.
A nebylo nic, co by Bohuslava dokázalo rozptýlit.
Ležel. Ležel jako už celou věčnost a litoval sám sebe.
Kde jsou moje vnoučata? Proč sem nepřijdou! Co jsem jim udělal?
Neudělal jim nikdy nic. Nikdy se o ně nezajímal a na své vlastní děti zanevřel už dávno.
Parchanti! Malý svině, který nikdy nebyli vděčný za to, co maj!
Neměli nic. Jen matku a té byli vděční za všechno.
Nojo, ženský! Vdaj se a pak čekaj, že si hoděj nohy nahoru a že chudák chlap to všechno zařídí a odpracuje!
Jenže on nikdy pořádně nepracoval. Nikdy opravdu nemiloval. Nikdy nerozdával sám sebe a nikdy nebyl dobrým otcem.
Nikdy, nikdy, nikdy.
Kolik měl vlastně manželek? Kolik dětí? A kolik z nich teď bylo šťastných?
Ale to si nikdy nedokázal přiznat, nikdy.
A čím byl teď? Pouhou prázdnou schránkou výmluv, nadávek a nenávisti.

Ďáďa spal. Poslední dobou musel spát hodně. Proleženiny, kusy černého masa na nejvíce zatížených místech od sezení, mu způsobovaly obrovská muka. Mrtvé maso postupně odpadávalo a jelikož léčivé masti nepomáhaly, hnis v ranách se šířil dál.
Často sténal bolestí, přesto však pevně věděl, že na tomto krásném světě chce do poslední chvíle být a mít okolo sebe své nejbližší.
Pocítil dotek. Pomalu se probral a uvědomil si, že ho něčí ruka hladí po tváři.
„Ahoj dědo, to jsem já, Jirka.“
Ďáďa se pomalu rozkoukával, přechod ze snu do reality si žádal svůj čas. Jirka seděl na židli u jeho postele a za ním se rýsovala silueta babičky.
„Dědo,“ řekla vybízivě babička, „probuď se! Je tady Jirka, tvůj vnouček! Martinův syn! Toho si přece pamatuješ, ne?“
Tohle Ďáďu tak nakrklo, že div nedostal infarkt. Co si to o něm ta babka zas myslí? Kolik má vnoučat? Čtyřicet?
Chtěl by na to odpovědět pořádně, jenže věděl, že musí šetřit slovy. Zloduch jménem pan Parkinson mu totiž často skákal do řeči a nepustil ho ke slovu.
„Jéžiš, jak by ne!“ vysoukal ze sebe nakonec trhaně a s námahou.
Jirka se ho nechtěl ptát, jak se má, poněvadž věděl, že by mu děda řekl pravdu. Přišel za jiným účelem.
„Já jsem ti přišel zazpívat, dědo. Chceš, abych ti zazpíval?“
To ho dost překvapilo „No…, tak zazpívej,“ pravil moudře.
Hned, jak k němu dorazily první tóny písně Can´t help falling in love od Elvise Presleyho, nevědomky přivřel oči a překrásná melodie nenásilně převzala jeho mysl. Možná Jirka nezpíval úplně čistě, ale byla v tom spousta něhy a lásky. Příval energie k němu proudil jemnými vibracemi a přesně v tu chvíli zapomenul na své bolesti. Povznesl se kamsi nahoru, a když píseň skončila, s příjemným dozvukem euforie přistál zpět na posteli. Bylo to, jako by se na chvíli ocitl v nebi.
Babička se rozplývala.
„Tak co, dědo?“ zubil se Jirka, „líbilo?“
Ďáďa opět bojoval s tím zákeřným pánem. Zrovna, když se zdálo, že Parkinson zvítězí, s vypětím všech sil z něj vyšlo stěží srozumitelné: „Nádherný!“
Ďáďa. Jmenoval se Drahoslav, ale vždycky mu říkali Ďáďo.

Doslov:

Bohuslav Kvapil stále leží na zařízení zvaném LDN a čeká na odpuštění. Jeho tělo zvolna dohasíná, ale po duševní stránce by se dalo říci, že je již dávno mrtev.
Drahoslav Soukup zemřel 6. března 2011. Jediný, kdo byl shledán vinen za jeho nesnesitelná muka, je pan Parkinson. Skonal hrdě a s vědomím, že ti nejbližší ho milují.

Tuto krátkou povídku věnuji svému dědovi, obrovskému bojovníkovi, který to nikdy nevzdal, a svému otci za jeho nekonečnou lásku.

Václav S.

ŠKOLNÍ ROK 2011/2012

1. 12. 2011 se třída K1 vydala s prof. Mrázovou na exkurzi po gotických památkách promrzlé Prahy. Studenti zpracovali referáty např. o Prašné bráně, chrámu Panny Marie před Týnem, Staroměstské radnici, Karolinu nebo chrámu Panny Marie Sněžné. Některé referáty si můžete přečíst níže.

Prašná brána

Vystavěna v pozdní gotice, tvoří první část královské cesty, která vede na Pražský hrad.
Původně zde stála brána staroměstského opevnění Horská – cesta vedla na Kutnou Horu (13.st.). Postupně chátrala, konšelé se rozhodli vystavět novou. 1475 – mistr Václav, ale nestačil na to – povolán Matyáš Rejsek z Prostějova – na dně hradebního příkopu 9 m pod terénem (42 m vysoká). Nedostavěla se, Vladislav se přestěhoval na PH, ztratil o ni zájem, provizorně zastřešená, skladiště střelného prachu = Prašná. Při pruském obléhání 1757 ztratila poškozenou výzdobu. V 19.století ji opravil podle vzoru Staroměstské mostecké věže Josef Mocker – nová střecha, ochoz, zrušení hodin, plastická výzdoba.
65 metrů vysoká, ochoz ve 44 metrech, 186 schodů. Socha Jiřího z Poděbrad, Vladislav II. – Celetná. P.O.II., Karel IV. – druhá strana. Obklopeny znaky zemí, kterým vládli, nad nimi okřídlení andělé, na rozích lev se znakem Starého města Pražského. = 1.patro. 2.patro = sochy patronů a světců, Adam a Eva, Kristus, Panna Marie. Nad průjezdem rytíř s páskou s latinou – „Hle, Praha. Poctivým jsem matkou, podvodným macechou, tito nechť prchají a přicházejí ti, kdož sami od sebe chtějí dobro.“ Rejsek s páskou – „Ó měšťane, odpusťte nehodným lidem žijícím bez zákona, působiti násilí mě, nádobě ušlechtilé.“

Katka H. (K2)


Kostel Matky Boží před Týnem

Týnský chrám je po katedrále sv.Víta nejvýznamnějším pražským kostelem. Uvnitř Týnského chrámu,který je barokně upraven je řada gotických a renesančních památek plus řada hrobek. Jsou tu ostatky astronoma Tycho de Brahe, který byl na dvoře Rudolfa II. a dodnes se pořádně neví, na co přesně zemřel. Nalezneme zde obrazy Karla Škréty „Nanebevzetí Panny Marie“. Na místě dnešního kostela, stál v 11. století románský kostelík, kde ve 13. století kázal Konrád Waldhauser, kritik církve.
Ve 14. století byla zahájena novostavba gotického kostela, který se stal hlavním staroměstským kostelem. Architekturu ovlivnil Matyáše z Arrasu, ale zejména Petr Parléř. Od něj pochází tympanon severního portálu. Kostel se mohl začít částečně užívat v osmdesátých letech 14. století. Před vypuknutím husitských válek byly zřejmě hotovy lodě. Stavba ovšem postrádala západní štít, krov a obě věže.
Kostel byl za husitů ovládán skupinou Husových přívrženců. Byl zde dokonce zvolen farářem husitský biskup Jan z Rokycan, který je v kostele také pohřben. Po husitských válkách měla být stavba dokončena a zastřešena, ale dřevo na krov mělo být místo toho použito na stavbu šibenic pro Roháče z Dubé a jeho 50 druhů, popravených císařem Zikmundem po dobytí poslední husitské bašty hradu Sion. Krov tak měl být dokončen až o 20 let později.
Za Jiřího z Poděbrad, se pokračovalo ve stavbě. Ve štítu byla umístěna socha Jiřího z Poděbrad, jako „husitského krále“ a nad ní pak obrovský pozlacený kalich, jako symbol přijímání pod obojí. Jižní věž byla dokončena až za vlády Vladislava Jagellonského. Obě věže se pak tyčí do výšky 80 metrů.
Kostel je trojlodní bazilika, jejíž závěr tvoří chór ze tří polygonálních apsid. Hlavním stavebním materiálem je opuka, jen na nosné části opěrných pilířů, oblouky arkád a kamenosochařské prvky byl použit mšenský pískovec. Socha Panny Marie v slunci oděné od Jeronýma a Melchiora Barthela, v roce 1626 nahradila zlacený kalich a jezdeckou sochu Jiřího z Poděbrad umístěnou v nice.
Po Bílé hoře připadl kostel katolíkům. Z chrámu byly odstraněny nejen symboly utrakvismu, ale také ostatky některých jejích představitelů. Tak zanikl mimo jiné hrob Jana z Rokycany. Roku 1679 kostel postihl požár. Hlavní loď a presbytář pak byly mírně sníženy a zaklenuty barokní valenou klenbou. V roce 1819 zachvátil požár severní věž. Její obnova proběhla v první polovině 19. století, kdy došlo k doplnění zničeného krovu (podle jižní věže, kde se původní krov dochoval) i části západního štítu. Během úprav v druhé polovině 19. století byla odstraněna omítka, která pokrývala část fasády. Kostel tak dostal nepůvodní vzhled opukového kamene, který známe dnes.
V roce 1933 byl ke kostelu jako filiální připojen kostel sv. Havla, v roce 2009 potom kostel sv. Haštala, spojený s Týnem dočasně již v době pobělohorské. Do farního obvodu náleží také kostel kostel sv. Jakuba, který má ovšem vlastní duchovní správu. Kolem farnosti se shromáždila specifická skupina křesťanů a na rozdíl od mnoha jiných církevních aktivit tuto společnost v centru Prahy komunistický režim toleroval.

Slovníček: sedile – v kostele nebo středověkém domě výklenek sedadlem
Ikonografie – obrazopis, nauka o námětech výtvarného umění
Apsida – oblouk, zaoblení
Polygonální – mnohoúhelníkový

Prameny: http://www.asb-portal.cz/architektura/nadcasova-architektura/chram-matky-bozi-pred-tynem-1855.html
http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Matky_Bo%C5%BE%C3%AD_p%C5%99ed_T%C3%BDnem
Eduard Škoda – Tři tucty toulek Prahou

Aneta B., Magdalena T., Pavlína Ž., Marie Z. (K2)

ŠKOLNÍ ROK 2010/2011

Báje o přírodních jevech (listopad 2010)


Noc a den

Kdysi dávno žil král, který neměl rád tmu. Bál se jí, přišla mu moc tajemná a hrozivá. Proto požádal boha, aby zrušil noc a aby po celý rok svítilo slunce. Bůh mu vyhověl. Časem si na to lidé zvykli. Ale nevyhovovalo to jedné skupině lidí – italským mafiánům.
„Jak máme krást, vraždit a páchat zlo, když je celou dobu světlo a nemůžeme se schovat do tmy?!,“ ptal se Armando svého bosse Salvatora.
A tak to nebylo jen v Itálii, ale na celém světě. Všude vládl klid a mír. Strážníci a vojáci neměli co na práci. A Bůh věděl, že musí zase zavést tmu, aby na světě byla rovnováha.

 

Lydie T.


Vesmír

Naši příbuzní, kteří už umřeli a stali se hvězdami, se na nás v noci dívají a střeží nás ve spánku, aby se nám nestalo nic zlého. Ve dne ale hvězdy zajdou, protože i mrtví musí odpočívat a ustelou si na oblacích, které je ve spánku vozí po nebi. Všechny hvězdy mají svého pastýře – Měsíc. Měsíc jako první vychází a hlídá všechny hvězdy (mrtvé příbuzné), aby se náhodou nerozutekli a nechtěli přijít na Zem. Ne pokaždé ale Měsíc všechny uhlídá – někdy se nějaká hvězda odváží spadnout na Zem a neviditelná chodí mezi lidmi.
Vždy, když noc skončí, hvězdy uléhají ke spánku a až když si je Měsíc jistý, že na obloze nikdo nezůstal, jde si sám odpočinout.

 

Kateřina H.


Den a noc

Kdysi kdesi tam nahoře býval, vlastně pořád je, muž. Muž se svou družkou. Bývali tam od nepaměti, ani si už nepamatovali, jak se jejich cesty vlastně střetly. A tak společně žili, celé ty věky, nic jim nechybělo. A to jsem vám zapomněl říci, byli obrovští. Obrovitější, než si kdokoli dovedeme představit. Bydleli v gigantickém domě s gigantickými okny a postelemi. Nejpozoruhodnější ale byl stůl. To co bylo na něm. Malinkatá modrá kulička. Okolo ní si poklidně plynul bílý obal, který dodával předmětu a vlastně celému obydlí, zvláštní, magický nádech. Jak už jsem říkal, muž se ženou, nebo spíš baba s dědkem, žili tam vysoko, převysoko, let nepočítaně. A jak to tak bývá, čím déle jsme, tím víc si zvykáme na pravidelnost, stereotyp. Ani u babky a dědka tomu nebylo, není jinak. Navykli si pokaždé ve stejnou dobu vstávat, jíst, chodit ven, jít zase spát. A právě vstávání a usínání je pro náš příběh zásadní. Jako první vstane babka. Posadí se na posteli, nazuje papučky a rozžhne jejich jediný zdroj světla a tepla. Obrovská, zlatavá, žhnoucí koule, vznášející se v polovině cesty mezi stropem a podlahou. Dědek jí kdysi dostal darem od toho Beze jména, jako důkaz úcty. A tak začíná náš den – náš, těch teček na oné modré kuličce. A večer, když jdou staroušci zase spát, dědek kouli zase něžně ukolíbá do temnoty.
A tak, moji drazí, máme den a noc.
A staroušci žijí a rozsvěcí a zhasínají a stárnou, ale nezestárnou.
Alespoň ne v dohledné době.

Kateřina L.


Bouřka

Byli jednou dva obři – Xenos a Oxon. Shlíželi z nebe na lidské pokolení. Občas jednomu pomohli v nouzi a druhého za jeho lakotu, prohnanost nebo zlý čin potrestali, ale nikdy nebyli nespravedliví. Také se jim ale čas od času stalo, že se nesmírně nudili. A tak, když to jednou nemohli vydržet, řekli si, že si vymyslí novou hru. Tak chodili a chodili, až uviděli stát svých deset sudů, které měli naplněné vodou. Dlouho přemýšleli nad tím, jakou hru by vymysleli, ale nic je nenapadlo. Chvíli přemísťoval sudy Xenos, chvíli zase Oxon, zkoušeli po nich chodit, ale nic je nijak zvlášť nenadchlo. Nakonec Xenos postavil sudy do trojúhelníku a už už je chtěl zase rozestavět, když ho Oxon zavolal: “Xenosi, podívej se, co kdybychom zkusili sudy shodit tímhle obrovským kamenem? Jen ho trochu obrousím, aby se líp kutálel.“
„To je dobrý nápad, tak to zkusme.“
Tak obrousili kámen – vypadal jako obrovská kulička a zkusili shodit sudy. Jelikož to ale byli obři a sudy i kámen byly velké, tak to byla tak velká rána, že ji slyšeli i lidé na Zemi. Ti se ohromně lekli, protože nevěděli, co to je, a navíc z nebe vyšlehla jiskra, která vypadala jako blesk. Lidé se pak báli celý večer, protože Xenosovi s Oxonem se hra tak zalíbila, že se od ní nemohli odtrhnout. Druhý den už ale nehráli, protože měli hodně práce. Lidé se ale pořád báli, protože nevěděli, co to je, ani kdy a jestli se to zase vrátí.
Obři jim ale vše vysvětlili a od té doby lidé vědí, že když z nebe šlehají jiskry a ozývají se rány, tak obři hrají kuželky.

 

Veronika Ž.


Jarní slunce

Když byl svět ještě mlád, žili lidé ve strachu. Strachu ze zvířat, větru a smrti. Ze všeho nejvíce se báli zimy. Té ledové královny, jež brala mnohé životy. Jednou trvala zima již mnoho dní a mnozí umírali. I sešli se mudrcové a mnoho rokovali.
Vyzvali válečníka nad jiné mocného, silných paží, aby zachránil svět. Oděli ho do rudé látky a koží a odvedli ho na pahorek. Zde stál stůl z kamene chladného. Válečník ulehl, mudrc ho proklál a krev vystříkla na bělostný sníh. A slunce v té hodině vyšlo rudé a nové. Jako čistá krev oběti.
A od té doby slunce vychází každý den a zima končí každý rok.

Jiří P.


Den a noc

Kdysi dávno, když byla na zemi ještě tma, se rozhodl malý kluk z jedné vesničky, že se vydá k bohům pro světlo. Když došel až na vrchol Olympu, zjistil, že mají bohové radu, a tak se vplížil do Diova pokoje. Uviděl zlaté bačkory, které velmi zářily a svítily. Schoval si je pod kabát a vrátil se zpátky do vesnice. Jenže netrvalo dlouho a do vesnice přišel sám vládce bohů, Zeus. Chápu, že chcete světlo, a tak vám daruji slunce, ale tvoje jednání se nedá odčinit, a tak tě proměním v měsíc, abys svítil lidem na cestu.
Tak se také stalo a od těch dob se střídá noc a den a na zemi je světlo.

Adéla K.


Za dávných dob byla matka země Gaia a ta měla tři syny a dceru. První syn byl Vesmír. Byl pánem nad vším nadzemským a založil osm planet. Druhý byl Slunečník. Pan Slunce řídil roční období. Třetí byl Mrakomor, Pán všeho nečasu. On jediný byl zlý a chtěl vládu nad vším pozemským i nadzemským. Každé ráno se bratři rozloučili a šli do vesmíru na nebe.
Mrakomor sledoval nejmladší Vesmír. Počkal, až vstoupil na jednu ze svých planet, odkud sestavoval hvězdy v různé soustavy a obrazce. Když vytvořil Velký vůz, Mrakomor na něj uvrhl kletbu a uvěznil ho v jednom z koutů Velkého vozu. Černá díra byla s Vesmírem zadobře, byli přáteli. Vše viděla a šla to říci Slunci. Slunce těžce neslo kletbu svého bratra a nevědělo, jak mu pomoci. Vydalo se proto na konec světa k přírodní víle, která mu řekla, že jediný způsob, jak zachránit bratra je, že zabijí Mrakomora.
Slunce tedy našlo Mrakomora na jedné z planet. „Vyzývám tě na souboj, bratře.“
„Ty nade mnou nemůžeš vyhrát,“ vysmál se mu.
Slunce na něj poštvalo rozhněvané mraky, které se s ním srazily, vypustily blesky a spálily bratra na uhel. Ve chvíli, kdy začal boj, se na zemi zvedl vítr, začalo pršet, hromy, blesky a byla bouřka.
Od této události se na zemi bouřka strhává dodnes.

Bohumila V.


Tornádo

Tornádo jest středověkými lidmi bráno jakožto větrný sloupec zkázy, který se podle očitých svědků snesl na zem přímo z božských nebes. Jelikož je tento jev velmi neobvyklý a vzácný, byl lidmi vnímán jako boží trest, či ďáblův rozmar. To především kvůli tomu, jaký údiv a strach v obyčejných lidech vzbuzoval a s jakou agresí rozmetal polní úrodu a trhal střechy. Po této spoušti převeliká většina lidí odcházela ze svých příbytků a děkovala bohu, že právě je a jejich rodiny ušetřil.
Velmi překvapen byl však i král a celý jeho dvůr, neboť větrný vír jest událostí velmi nadpřirozenou a neobvyklou. A tak velectěný vládce vydal příkaz kronikáři, aby celou událost se všemi podrobnostmi zaznamenal a na věčné časy uchoval.

 

Václav S.


Zemětřesení

Byl večer a celý klan se sešel u teplého zářivého ohně po náročném dni, poslechnout si vyprávění nejstaršího muže v okolí. Děti mohly být dnes dlouho vzhůru, aby si poslechly dějiny země. Dnešním tématem bylo velké zemětřesení z dob, kdy jejich prapradědečkové byli ještě dětmi. Stařešina začal vyprávět.
Jak všichni víte, naši hodní, dobří a mírumilovní bohové sídlí v nebeských výšinách, zatímco ti zlí žijí ve středu země, v nepředstavitelném horku a zápachu. Tito naši bohové se snaží udržovat rovnováhu mezi dobrem a zlem, a když se jim to nedaří, tak se dějí hrozné věci. Jako tenkrát, když já jsem byl ještě tak mladý jako ti nejmladší z vás. Bohové se rozkmotřili kvůli lidem, kteří v ně ztratili víru. Podzemní bohové chtěli na lidstvo seslat ohromnou katastrofu, zatímco nebeští chtěli ještě počkat a dát lidem šanci. Proto seslali na zem proroka, který nás měl znovu naučit víře v ty, jež nás stvořili. Jenže to se podzemním bohům nelíbilo – přišlo jim to jako zrada nebeských bohů. Chtěli, aby lidstvo věřilo jen v ně. Proto začali zuřit a jak zuřili, otřásala se celá zem. Šlo o tak kruté zemětřesení, že měli namále i nebeští bohové.
Od té doby si nikdo nedovolil popřít jejich existenci a dokud lidé budou věřit v dobro a zlo, nemůže se nám nic stát.

 

Barbora F.


Záplavy

Proč jsou vůbec záplavy?
Já jsem starý zemědělec a náš král nám nařídil, nechť podél řeky postavíme hráze z pytlů hlíny. Jestli to neučiníme, zavodní se naše pole a my nebudeme mít z čeho žít. My chudí lidé si neumíme vysvětlit, proč máme pole plná vody vždy, když hodně prší, když nevidíme slunce a je hluboké šero i za dne. Někteří říkají, že se na nás zlobí bůh nebo matka příroda právě onemocněla. Názorů je hodně a jen jeden z nich bude správný. Nebo žádný, to se asi nikdy nedozvíme.
Možná naši potomci se přiblíží k pravdě. To už ale já, chudý zemědělec, asi nezjistím.

Radek T.


Tornádo

Byl jeden bůh. Nebyl hodný, naopak. Byl krutý a neznal smilování, avšak i když byl zlý, sobecký a jeho černá duše vrhala všude tmavé stíny, zamiloval se do lidské dívky. Stalo se to, když se procházel po svém poli. Nebylo to pole, kde rostlo obilí a kde poletovali motýli. Bylo to pole bitevní. Všude byla cítit krev a místo nahánělo hrůzu. Jen odvážný člověk by tam vstoupil a možná děti popoháněné zvědavostí.
Přesto tam bůh zloby a hrůzy uviděl jednu dívku. Nejdřív si myslel, že nemůže jít o člověka – dívka byla až nadpozemsky krásná. Něco, co ještě nikdy v životě nepocítil, ho pošimralo na srdci. Toho pocitu se lekl, protože ještě nic tak pěkného nepocítil. Stál tiše a nehnutě. Připadal si jako socha, také se nemohl hýbat. Nakonec se vzpamatoval a rychle ten pocit, i když byl sebekrásnější, zahnal. Překvapený výraz v jeho tváři zmizel, opět se objevil ten krutý. V hlavě měl jen to, že tuto dívku musí mít za ženu. Vydal se k ní, aby ji oslovil.
Dívka vypadala vystrašeně, když ho spatřila. Není nikdo, kdo by se ho nebál a kdo by mu odporoval, proto, když se bůh překrásné dívky zeptal, zda by si ho vzala za muže, v jeho tónu zazněl i rozkaz a dívka na něj vyvalila svá kukadla. Bůh to bral jako souhlas a vzal ji ihned k sobě do paláce. Dívka neměla na výběr, a když si představila, jak bohatá bude, všechny ty šperky… Ta představa se jí začala líbit. Budu se mít dobře, říkala si.
A vážně, prvních pár dnů bylo všechno krásné. Bohova zlost však byla čím dál větší. Zakazoval své ženě všechno, včetně návštěv své rodiny. V paláci dívka neměla žádné přátele, neměla se s kým bavit, čím dál víc se jí stýskalo po mamince a po tatínkovi, který se na ni vždycky usmíval. Proto se jednoho dne rozhodla k útěku. Dlouho přemýšlela, jak by se to dalo udělat. Její manžel byl přece i bůh, který ví všechno. Dokázala si představit, co by se s ní asi tak stalo. Přesto touha vidět rodinu byla velká a jednou v noci utekla. Když to bůh hrůzy zjistil, začal ji hledat po celé zemi, ale nepodařilo se mu ji najít. Proto díky své moci vyčaroval silné tornádo, které mělo jeho milovanou nalézt, i kdyby mu v cestě stálo cokoli.
Od té doby se na zemi nečekaně objevují tornáda, která hledají jeho ženu. Dokud ji nenajde, tornáda tady budou pořád.

Nicole K.


Bouřka Žila jednou chudá žena. Neměla nikoho, jenom domek na kraji vesnice. Jelikož byla velmi hodná, žila spořádaným životem a měla hlubokou víru v bohy, tak se stalo, že jí bohové jednoho dne seslali syna. Jediná jejich podmínka byla, že ho pojmenuje Hrom a nebude nikomu vyprávět, jak k němu přišla.
Žena byla neuvěřitelně šťastná. Hýčkala svého syna, jak nejvíc mohla a uměla. Vyrůstal z něj božsky krásný a silný mladík. Vesnice si už přestala mezi sebou povídat, jak asi k němu přišla. Až na jednoho člověka. Byl to velmi bohatý a pohledný muž. Jenomže jeho pravými vlastnostmi byly podlost a žárlivost. Nikomu nepřál štěstí. Pořád mu vrtalo hlavou, jak mohla k tomu krásnému kloučkovi přijít. Rozhodl se, že to zjistí. A tak se jednoho dne vypravil za vesnici k opuštěnému domku. Dělal, že ho matka Hroma velice zajímá a začal se jí dvořit. Jak dny plynuly, žena se do něj zamilovávala čím dál víc.
Hroma už si nevšímala tolik jako dřív a dávala více pozornosti svému nápadníkovi. Uplynul asi měsíc a konečně přišla chvíle, na kterou podlý muž čekal. Hrom už spal a žena s mužem spolu seděli při

Výlet do Českého ráje

Deset statečných studentů z různých ročníků spolu s profesorkami Mrázovou a Bay se vypravilo 24. června na tři dny do Českého ráje, a to pod stany do Sedmihorek. Navštívili mimo jiné Hrubou Skálu, Valdštejn a Trosky.

Výstava projektů primární prevence

Dne 31. března 2014 proběhla Výstava projektů primární prevence, které zpracovali studenti K2 v hodinách Základy přírodních věd. Projekty se týkaly problematiky zdravého životního stylu a mezilidských vztahů. Například výživa, návykové látky, poruchy příjmu potravy, pohlavní choroby, sexuální orientace, sekty, šikana. Autoři tří nejlépe hodnocených projektů byli odměněni.