Srpnová fotoreportáž ze stěhování školy

Fotoreportáž z posledního srpnového týdne Vám přiblíží, jak se v nových prostorech zabydlujeme a dokončujeme vybalování.

.

Fotoreportáž ze stěhování školy

DEN 1

Začínáme stěhovat. Tomu však předcházelo několik dní intenzivního balení.

.

DEN 2

Stěhujeme i navzdory nepříznivému počasí!

DEN 3

Stěhování pokračuje…

DEN 4

Stěhování finišuje!

Stěhujeme se!

Vážení rodiče, milí studenti, dovolte, abychom Vás informovali, že od 1. srpna 2020 budeme působit na adrese: José Martího 31, 162 00, Praha 6.
Přikládáme několik fotografií, abyste si udělali představu, jak to ve škole bude vypadat.

Co se týče dopravní dostupnosti, nejbližší stanice metra je Nádraží Veleslavín, odkud je to asi 10 minut pěšky nebo 1 stanici tramvají (Nad Džbánem; tramvaj 20 a 26). Z centra Prahy, např. z Můstku, se dostanete ke škole cca za 17 minut. Z oblasti Jihozápadního města jezdí ke škole bus 225.
Podmínky studia včetně výše školného zůstávají stejné.

Alice Krýžová

.

Ples SŠKK

V pátek 28. února od 18 hodin se konal tradičně v sále hotelu Belvedere na Letné maturitní a imatrikulační ples.

.

Úvod do praxe – exkurze

Začátek nového kalendářního roku byl ve znamení knihoven. Začátkem ledna jsme navštívili nedalekou Městskou knihovnu v Praze – pobočka Korunní. Zde náš čekal workshop „Knihovna jako zdroj informací“. Dozvěděli jsme se pár věcí o chodu knihovny a také zajímavostí z knihovnického prostředí. Příjemným oživením byla aktivita na konci workshopu, která spočívala ve vyluštění tajenky. Ne každému se to podařilo!

Další exkurzí byla návštěva Národní knihovny České republiky. Pro mnohé studenty to byla první návštěva v životě a všichni jsme byli ohromeni krásou a historií budovy.

Naší zatím poslední exkurzí byla Národní technická knihovna v Dejvicích, která proběhla první únorový týden. Zde nás čekala krátká prezentace o historii, poté jsme byli uvedeni do jádra knihovny a nechali se unášet unikátním a moderním interiérem. Tímto jsme důstojně ukončili zimní putování po knihovnách.

Mgr. Jana Hegrová

.

Adventní zájezd do Regensburgu – 6. 12. 2019

V pátek 6. prosince 2019 jsme se vypravili na předvánoční zájezd do bavorského Regensburgu neboli Řezna. Cesta autobusem byla dlouhá, ale zpříjemnil nám ji sympatický pan průvodce, který nám vyprávěl o historii města a také nám mimo jiné barvitě vylíčil bavorské vánoční zvyky a tradiční pokrmy. Všechny překvapila zima, která sice vykouzlila malebně vypadající stromy obalené jinovatkou, ale „vykouzlila“ i promrzlé ruce a červené tváře. Z památek jsme viděli například monumentální památník Walhalla, Kamenný most (Steinerne Brücke) a skvostnou Katedrálu sv. Petra. Adventní atmosféru dokreslovaly vánoční trhy.

Mgr. Jana Hegrová

Sraz: 6.40 na parkovišti Wilsonova – u skleněných kopulí, Hlavní nádraží Praha
Odjezd:  7:00
Začátek programu: 11:00
Konec programu: 16:00
Návrat: cca 20:00 na stejné místo

Program:
11:00-12:00 prohlídka památníku Walhalla
12:00-12:30 přesun do centra města
12:30-16:00 komentovaná prohlídka města, rozchod na adventních trzích, nákupy

Následují reflexe dvou žáků, kteří se zájezdu zúčastnili:

Dlouho jsem se těšil na tento výlet a mohu říci, že se z mého pohledu tento zájezd velice vyvedl. Ačkoliv jsem kvůli tomuto výletu musel vstávat už v 5 hodin ráno, protože se tam jelo +/- 4 hodiny a zpátky totéž, což ale byla jen jediná záporná stránka tohoto výletu. Cesta byla velice příjemná, všichni byli v dobré náladě a těšili se na prohlídku Wallhally a Řezna (německy Regensburg). Plus bych rád zdůraznil, jakého skvělého jsme měli průvodce, který nám tuto cestu také dokázal velice zpříjemnit. Někdy okolo 11. hodiny jsme dojeli k památníku Wallhalla, museli jsme vyjít pár schodů, ale ten výhled stál za to. Až jsme si říkali, že by to bylo super, buď bydlet přímo pod tím památníkem, protože by mohlo být zajímavé každý den vstát a podívat se na tuto nádheru, nebo si udělat nějaký stánek přímo u toho památníku, jelikož okolo toho nic nebylo (což tomu ale také přidávalo na efektu). Uvnitř tohoto památníku bylo něco přes 130 bust a pár desítek pamětních desek. Udělali jsme několik fotek a museli vyrazit dál. Dalším cílem bylo tedy samotné město Řezno. Nejdříve jsme měli komentovanou prohlídku městem, kde jsme si ukázali památky jako například Prétorskou bránu (nejstarší kamenná stavba v Německu), Zlatou věž nebo Skotský kostel sv. Jakuba. Poté byl asi dvou hodinový rozchod. Všichni jsme se rozdělili do menších skupinek, ve kterých jsme pak chodili po městě. Asi každý měl ty samé cíle, najít něco dobrého k snědku, udělat nějaké pěkné fotky, ale hlavně najít nějakou dobrou kavárnu, kde by se dalo schovat před zimou. Jakmile však nadešla naše chvíle, museli jsme se rychlým krokem odebrat k autobusu a namířit si to zpět do Prahy. Čekal jsem, že kvůli pátečnímu provozu bude cesta horší, ale nejspíše jsme měli štěstí, protože jsme projeli docela v pohodě. Ve 20:00 jsme dojeli na Hlavní nádraží, vystoupili, rozloučili se a vydali se vstříc naším praxím, ale nejdříve však víkendu.

Budík zvoní, vypínám ho. Kolik je? Displej ukazuje 5:15. Zrníčka instantní kávy padají do hrnku. Zalívám je horkou vodou, dolévám mléko. Ke snídani si pustím muziku. Vyrážím ven. Je hluboká tma, přerušovaná kužely světla od lamp, a reflektory aut. Výhodou je, že metro není přeplněné. Opomenul jsem nabít sluchátka, to mne mrzí. Příští stanice: Hlavní nádraží. V trafice kupuji vodu a časopis. Setkávám se se spolužákem. Oba jsme rozespalí. Volám Matějovi. Kde jsi? Dobře. Dorazíme k autobusu, zdravíme ostatní. Co to vidím? Jí je zima. Obejmu jí, ať se zahřeje. Pevně se mě drží, mě to ale není nepříjemné. Naopak. Ostatní přicházejí. S kamarádem se snažíme odlehčit atmosféru. Funguje to. Nastupujeme, vyrážíme. Před námi čtyři hodiny cesty. To bude dlouhá jízda. Lukáš spustil svůj vyčerpávající monolog. Ano, mám tvoje číslo Lukáši, určitě ti zavolám. Vychází slunce, nastává nový den. Východ slunce je tak romantický. Proč tu sedím zrovna s ním? Zastávka u McDonald’s, kávu jsem měl ráno, volím místo ní horkou čokoládu. Další cesta, krajina se míhá za oknem. Za hranicemi vidíme krásně zasněžené lesy. Je to nádhera.
Stavíme u Walhally, vidíme prvky klasicismu. Musíme před paní profesorkou působit, že víme naprosto přesně, na co se díváme. Monumentální vnitřek, krásné busty. Jdeme ven. Chci se proletět okolní krajinou, být volný jako pták. Mám skočit? Tak prý ne, možná jindy. Jdeme zpět, nyní směr Regensburg. Jdeme ven, je opět zima. Most. Vypadá jako Karlův most, jen má jednu sochu a málo turistů. Není to Karlův most. Jdeme na něco, co vypadá jako náplavka. Není to náplavka. Příští zastávka: katedrála sv. Petra. Mozaiky, chrámová loď, obrazy, krypta. Strašidelné. Jdeme dál. Věž. Pěkná věž. Cože Lukáši? Tohle je vyšší než ta katedrála? Nevěřím. Jde se dál. Náměstí. Der Platz. Stánky. Poslední volitelná zastávka – kostel sv. Jakuba. Komornější, ale pěkný.
Máme volno, jdeme si to prohlédnout. Vybíráme na trzích, je nám zima. Mám svíčku. Je nám zima víc, hledáme kavárnu. Všechno je moc malé, nebo zarezervované. Je nám zima víc a víc, přestávám cítit končetiny. Ještě že chodíme, abychom se trochu zahřáli. Konečně volný podnik. Teplo. Dane, pojď, jdeme si něco objednat. Trochu drahé, ale nevadí. Výborná káva. Mocha Macchiato, ano prosím. Je čas se vrátit. Vracíme se, už jsme měli odcházet, ale samozřejmě, že někdo chybí. Jdeme k autobusu, vyrážíme domů. Ještě poslední čtyři hodiny cesty. Cože? Vy se chcete prohodit? No tak tedy dobře, hlavně že sedíme. Ona říká, že nechce spát, že nebude spát. O pět minut později mi leží na ruce. Je to sice krásné, ale au moje ruka. Vískám jí ve vlasech. Již je tma. Na chvíli se probudila, pozice se změnila, tohle je dokonalé. Kilometry ubíhají, míříme hlouběji do nitra noci. Zastávka na benzínové stanici před Plzní. Nechci ani chodit ven. Zvoní mi telefon. Jsme za Plzní a asi za hodinu budeme v Praze, neboj se. Dojeli jsme. S někým jsme se rozloučili na dlouhý měsíc. Jedeš metrem, viď? Tak pojedeme spolu. Vystupuji a přeji jí krásné svátky. Dorazím domů, vyprávím zážitky, pozřu večeři, jsem unavený, jdu si rovnou lehnout. Vlastně ne, ještě dám fotky na Instagram. #nestydímsečíst. Přemýšlím o dnešku, bylo to vyčerpávající, ale krásné. Těším se na další exkurzi. Poslouchám Linkin Park. Oči se mi klíží, víčka padají. Konečně jsem dost unavený, že usnu bez nekonečného koukání do zdi. Padám, padám do nekonečných hlubin snového vesmíru. Myšlenky létají jedna přes druhou. Spím (po dlouhé době) s úsměvem na tváři.

.

Představení KMD Relativita v Divadle v Řeznické – reflexe žáka K3

Kdo by neznal Miroslava Táborského, výborného českého herce a dabéra, kterého můžeme vidět ve filmech jako jsou například Vratné lahve, Lotrando a Zubejda, Probudím se včera nebo Tmavomodrý svět či Četnické humoresky. Nikdy jsem ovšem neviděl pana Táborského živě na divadelních prknech, a proto pro mne toto představení bylo jasnou volbou (tedy ihned poté, co se velice rychle rozebraly vstupenky na Bratry Karamazovy od Dostojevského).

Večer ve čtvrtek 5. 12. jsem se tedy společně s mým kolegou, předním divadelním kritikem Jakubem, vypravil do Divadla v Řeznické. Již ve škole jsme dostali od paní ředitelky informaci o tom, že toto divadlo je komornějších rozměrů, netušili jsme ovšem, jak moc pravdivé toto tvrzení bylo. Poté, co jsme divadlo objevili, jsme zjistili, že divadlo sice disponuje šatnou, již jsme ochotně využili, ovšem hlediště byla opravdu malá místnost s několika řadami sedadel bez místenek. Navíc v těch vyšších řadách byl i strop zasazen docela nízko, jelikož je to situováno v podzemních prostorách.

A nyní již samotné představení s názvem Relativita. Děj byl v podstatě prostý. Albert Einstein již v pokročilém věku pracuje jako profesor na americké univerzitě v Princetonu. Jednoho dne ho zastaví mladá slečna s tím, že by s ním ráda udělala interview pro Židovský deník. Einstein zpočátku odmítá, ale dívka ho přesvědčí o své vysoké inteligenci a on ji pozve do svého bytu. Zde se odehrává podstatná část představení; vtipné pasáže a diverzitu představení zajišťuje postava Helen Dukasové, Einsteinovy hospodyně, uklízečky a „sekretářky”. Postupem času přijdeme na to, že dívka, jež se představila jako Margaret Hardingová, vůbec neexistuje a ve skutečnosti nepracuje pro Židovský deník, ale je dcerou samotného Einsteina, kterou měl se svou první manželkou Milevou Marićovou. Tato dcera prý záhadně zmizela, ale ve skutečnosti se Albert Einstein rozhodl svěřit ji do rukou jiných lidí, kteří by ji, dle jeho mínění, vychovali lépe než on sám, a navíc, což bylo pro něj nejspíš i důležitější, by mu nebránila ve výzkumu. Jeho dcera pro něj má ovšem ještě jedno překvapení. Její syn je extrémně chytrý, prakticky génius, svůj talent tak nejspíš zdědil po dědečkovi. Jenže je stejný jako on – geniální, ale asociální.

Drama dokonale popisuje věčnou otázku, kam až je možné posunout hranice morálky a humánnosti. Co je větším přínosem pro lidstvo? Vychovat tři děti, mít dům a zemřít, nebo zkoumat otázku, která pomůže vyřešit problematiku pochopení vesmíru? Každý máme jiné priority, je tomu tak i dnes. Buď se soustředíme moc na rodinu a nikdy ničeho nedosáhneme, nebo jsme až moc velcí kariéristé a ztrácíme rodinu, přátele a postupně i sami sebe. Einstein byl v těchto ohledech velmi obětavý, svůj život zasvětil bádání a zkoumání, zapomínal však na to, co je podle mého také velmi důležité, a to jsou mezilidské vztahy. Dle mého osobního názoru každý potřebujeme někoho, s kým zajdeme na skleničku, nebo si jen popovídáme, obejmeme se navzájem, a řekneme si tu krásnou „uklidňující” lež o tom, že všechno bude dobré.

Herecký výkon pana Táborského s manželkou Kateřinou (Helen Dukasová) byl dokonalou souhrou, takže představení, okořeněné i o ztvárnění postavy Margaret Hardingové Lucií Štěpánkovou, bylo zkrátka nezapomenutelným zážitkem. Dokázali nám, že i malé divadlo dokáže odehrát báječné přestavení.

Tadeáš Novák, K3

.