2020-2021

Jak vznikly hvězdy

Hvězdy jsou tu s námi už od nepaměti a vznikly velmi zajímavým způsobem. Každý člověk, který tu žije, má duši. Ta duše je nedílnou součástí nás všech a každý ji má jinačí – každý je úplný originál. A hvězdy vznikly tak, že když na zemi dožil první člověk, tak zemřel. Ale jeho duše nezahynula. Když nastala noc, tak to mrtvé tělo opustila a byla vidět ve tmě. Vypadalo jako krásný svítivý prach, jako kdyby někdo vzal diamanty, křišťály a citríny, namlel je na prášek a vdechl mu život. Ta duše z člověka pomalu vylétla a lehce se vznesla směrem k nebi. Trvalo to přibližně sedm hodin, než doputovala na tu temně modrou oblohu, a tam se usadila. Pak se zformovala do tvaru kuličky. A tam svítila. A nikdy svítit nepřestala. Takto tedy vznikla první hvězda. A protože každý den opouští naši zemi několik tisíc lidí, tak také každý den přibývají nové hvězdy na obloze. A je to možné kvůli tomu, že vesmír je nekonečný, tudíž se na naši oblohu vejde nespočet hvězd, bez limitu. Takže po smrti člověka se jako duše stane součástí naší galaxie a nikdy nezmizí. Vždy nám v noci budou svítit miliardy krásných hvězd na cestu, jako památka na ty, kteří už tu s námi být nemohou.

A. Š.

Vznik tsunami a vln

Lidé v pravěku měli jeden velký strach a spoustu obav ohledně jedné přírodní katastrofy. Byli to lidé žijící převážně u slaných vod. Měli strach z velké vlny nazývané také jako tsunami. Kladli si spoustu otázek, a proto začaly vznikat nejrůznější příběhy. Jeden zní asi takto:

Kdysi dávno žila v hlubinách oceánů a moří veliká ryba. Byla to krásná ryba s krásnými ploutvemi, které se v odlescích slunečních paprsků, odrážejících se od vodní hladiny, jen leskly. Tato krásná ryba byla vůdkyní všeho pod vodou a jmenovala se Izidora. Izidora měla také krásného potomka stejného pohlaví jako ona. Byla taky tak krásná a jmenovala se Třpytka. Jednoho dne se ona krásná mladá rybka vrátila pozdě v noci domů, kdy už všechny ryby byly ve svých sasankách a mořští koníci se k sobě tulili ve svých úkrytech. „Kde jsi byla?!“ zeptá se Izidora. Třpytka odpoví, že si šla zaplavat s kamarádkami. Ve skutečnosti to ale tak vůbec nebylo. Byla tajně zamilovaná do krásného žabího velitele jejich klanu. Ropušák se jmenoval. Když se však Izidora po dlouhém pátrání dozvěděla od jedné ústřice pravdu, okamžitě se naštvala a Třpytce zakázala za ním chodit. Nebylo to z hněvu. Bylo to ze strachu. Byla totiž taková zákonitost, že ryba, která tráví příliš času u břehu (protože žáby moc dlouho ve vodě nevydrží) se stane jeho součástí v podobě malé jikry, která nikdy nevyroste. A zůstane navždy na břehu. Izidora to nemohla dopustit. Měla u sebe hůl vykládanou samými perlami, která měla prý kouzelnou moc. Třpytka byla však tak bezhlavě zamilovaná, že neposlechla ani podruhé a za Ropušákem šla. Izidora se to dozvěděla a začala zuřit. Vzala svoji kouzelnou hůl a třískla s ní tak silně, že se po mořském dnu rozlehlo dunění. Následně se zvedla tak obrovská vlna, větší než celá osada pravěkého kmene, a mířila k Ropušákovi. Obrovská vlna ho smetla a on pod vodou zahynul. Od té doby se Třpytka ani neusmála a každý den v podobě malých vlnek se vrací ke břehu, aby svého milého znovu našla…

N. T.

Báje o Bouři a jejím spřežení

Na sluncem vyprahlou půdu dopadaly těžké kroky skupiny mužů, vracejících se z dlouhého lovu. V rukách ale kromě nesložitých kamenných nástrojů nenesli nic, co by uspokojilo hladová břicha žen a dětí, čekajících v táboře. Pomalu se proto ploužili směrem, odkud se linul temný kouř společně s hlubokými tóny šamanova zpěvu. Ten se pomocí svého silného monotónního hlasu pokoušel spojit s nebeskými lidmi, kteří měli ve své moci utišit volání přírody po tolik potřebném dešti.

                Starý muž drobného vzrůstu s tváří pokřivenou do nepřítomného úšklebku seděl před obrovským ohništěm, do něhož jeho učenci vhazovali poslední zbytky bylin, které našli na druhé straně lesa. Když znavení lovci konečně dorazili do osady, šaman doširoka otevřel oči. Něco tiše zamumlal a znovu upnul pohled k nebi, odkud se ozval tichý dusot. Nebyly to ale lidské kroky, ne, celý kmen napjatě poslouchal, zatímco se nad jejich hlavami, dál než jejich oči mohly dohlédnout, ozývaly zvuky připomínající děsivá stvoření, která udatní muži malovali jílem na stěny jeskyní.

                Děsivá stvoření se přibližovala a s sebou nesla i černočerná oblaka, naplněná chladnou vodou. Zatímco ženy zakrývaly nejmenším členům kmene oči a samy zděšeně utíkaly do bezpečí svých jeskynních příbytků, šaman a jeho poslušní pomocníci oddaně sledovali zatažená nebesa. Mezi mraky se po chvíli objevilo několik postav, zahalených do temných stínů. Lidé nepoznávali obrovská zvířata – na dlouhých krcích jim vlála krásná černá hříva a ze stříbrných očí nevycházelo nic jiného než nebezpečný chlad. A stejná byla i postava, jež tyto tvory krotila. Shlížela na šamanův kmen prázdnýma stříbrnýma očima, zatímco v ruce pevně svírala dlouhou tenkou tyč. Kdykoli ji na ty majestátné tvory použila, oni zrychlili ve svém postupu. Od kopyt jim létaly blesky a jejich ržání třáslo s půdou pod nohama kmene. Když spřežení zmizelo z dohledu i toho nejbystřejšího chlapce, z tmavých mraků se konečně spustil déšť. Déšť, který znamenal potravu. Šaman se usmál a tiše poděkoval bohyni, která jeho rodině spolu se svými zvířaty zaručila život na další období dešťů.

 

Den a noc

Na počátku všeho byla tma. Hustá a černočerná. Byla všude. Zvířata se bála chodit ven na pastviny, protože všude se pohybovala jen velká spousta nebezpečných tvorů. Lidé, zalezlí v jeskyních, na tom byli také tak. Tam, kam oko dohlédlo a ještě dál, nebylo nic. Všude panoval hlad, neklid a strach. Avšak i zvídavost. Zvídavost poznat co je tam venku. Lidé přežívajíce pouze na koříncích byli tak vyhublí, že kdyby na sebe viděli, polekali by se navzájem. Vypadali jako chodící kostry. Byl tu ale jeden odvážný kluk. Mladý a plný zvědavosti si řekl, že s tou tmou se musí něco udělat, a tak snil. Představoval si, jak ho sluneční paprsky hřejí na tváři. Jak je svitem zaplněno celé údolí. Jak asi vypadají tvorové schovávající se ve smečkách před nočními potvorami. Začal věřit, věřil v tom, že se jeho lid může mít lépe. A proto se jednoho dne tajně připlížil k dvěma postarším mužům, kteří si potichu šeptali o jakémsi amuletu, který by mohl dát lidem naději. Že prý je hluboko v jeskyni. Ale že se ho tam nikdy nikomu nepodařilo najít. A tak si náš malý hrdina řekl, že to přeci jenom zkusí. Pomalu, tak, aby jej nikdo neslyšel, postupoval do útrob velké jeskyně. Šel hodiny a hodiny, byla to celá věčnost. Když tu náhle… Prudká záře, která ho silně praštila do očí, až mu vyhrkly slzy. Byl oslepen tím světlem. Ale věděl, že musí pokračovat. S přimhouřenýma očima a odhodláním postupoval. Najednou před ní bylo to, co hledat – onen amulet. Věděl, že došel ke svému cíli. Nasadil si ho, náhle ho začalo pálit celé tělo a začal se měnit i jeho podoba. Místo popelavě zbarvené kůže byl najednou celý zlatavý, rozpálený. Začal se vznášet výš a výš. Když narazil na strop, tlak se zvětšil a strop pukl. Letěl až na oblohu. Najednou vše zachvátily sladké paprsky. Viděl ty tvory, kteří terorizovali své okolí. Ti se najednou rozplynuli. Zvířata začala zvědavě vystrkovat hlavičky ze svých úkrytů. Lidé vylezli z jeskyní a začali se radovat. Všude byla radost, překvapení. Náš malý hrdina chtěl jít také dolů a radovat se, ale nemohl, byl vysoko na obloze a zářil. Došlo mu, že se obětoval. Uvědomil si, že je hrozně rozpálený. A začal se roztékat, bolelo to, když se jeho rozteklé tělo začalo formovat do kulatého obra. Lidem došlo, že jim chybí onen malý hoch. Smutnili po něm. A jelikož si jeho odchod pojili se světlem, od toho dne mu jednou za rok obětovali zvěř, plody a kožešiny, na důkaz díků. Den a noc se od toho momentu střídaly pravidelně.

M. S.

Povodně

Už v pravěku si začali lidé domýšlet, proč se dějí různé věci, katastrofy, změny ročního období a mnohé další. Dnes budu vyprávět o mýtu, co si člověk domyslel o povodni.

                Kdysi dávno žil člověk jménem Povod. Nebyl to obyčejný človíček, nýbrž měl dar manipulovat s vodou. Pomáhal lidem s úrodou, když bylo období sucha, a také je chránil před hrozbami. Povod byl také zakoukaný do jedné ženy a ona opětovala jeho city. Jednoho rána, kdy se za ní šel Povod podívat, zjistil něco, na co chtěl zapomenout. Žena jménem Ně ležela na zemi mrtvá. Povod okamžitě přispěchal k tělu bez života a začal vzlykat a naříkat: „Proč Ně? Jaká zrůda ti mohla tohle udělat? Proč?“ Co on nevěděl, bylo, že kvůli jeho vzlykotu začala stoupat voda a zaplavovala vesnici a její blízké okolí. Lidé křičeli o pomoc, prosili boha, ale nic se nedělo. Když už se zdálo být všechno ztracené, někdo položil ruku na rameno Povoda a něžným hlasem pověděl: „Neplač, Povode.“ Byl to duch Ně.

                „Nemám pro co žít, Ně,“ pověděl. „Ale máš. Chraň lidi před tím, co se děje teď.“ Když Povod spatřil zkázu, začal ihned jednat. Minuty rychle ubíhaly, ale vodu se nepodařilo zkrotit. Povod se rozhodl. Proměnil se ve vodu a díky nabyté síle odvrátil všechno. Zkáza byla veliká, ale lidstvo bylo zachráněno díky obětování Povoda. Lidé proto začali říkat této katastrově povodně.

                Čas od času nastanou na řece povodně, protože Povod pláče, ale Ně je tu vždycky pro něj, aby ho utišila a připomněla mu, aby chránil lidstvo.

D. P.

Proč je zima nemilosrdná

Svět přivítal jaro s otevřenou náručí. Přijal jeho zvyky přívětivé všemu živému, ať už šlo o počasí, rostlinstvo či plodnost.

                Jarní živou atmosféru poté prohloubilo léto. Udělalo pár drobných změn: rozžhavilo skály, udalo rytmus živočichům a horkou zem sem tam svlažilo deštěm.

                Rozdílnější názor na svět měl však podzim. Shodil listí ze stromů, vypustil na zem divoké větry a bouře a varoval tím všechno živé, aby vystlalo svá obydlí a nahromadilo potravu. Tou dobou se začaly šířit pomluvy o zimě.

                Jaro, léto i podzim dohromady přemýšlely, co je zima zač. Podzim do té doby přebral vládu a sám o sobě byl krutý a děsivý. Svět ho bral vážně, když pohrozil, že oproti zimě to nic není. Poručil mu tedy, aby ještě o něco déle držel žezlo ročních období a aby vydal rozkazy, které sám uzná za vhodné. Podzim tvrdil, že zimu viděl. Tvrdil, že je to sobecké roční období, které zničí vše, kudy projde, a že zabíjí, co jí přijde do cesty.

                Svět se vyděsil a začal panikařit. Tráva se schovala pod zem, veškeré plody stromů dozrály a opadaly do rukou tvorstva, jež se zavíralo do svých nor. Podzim nařídil světu spánek dlouhý až do jara. A tak svět utichl.

                Zima přišla pomalu. Rozhlížela se zpustlými krajinami a suchými lesy. Takhle si nic z toho nepředstavovala. Ptala se stromů, kde jsou všechna zvířata, ale odpovědí jí byla pouze meluzína jako ozvěna odrážející se od holých kopců a studených skal. Vše působilo mrtvě a bezbarvě.

                Zimu to natolik zarmoutilo, že se rozhodla ten smutný strnulý a hlavně neživoucí obraz pohřbít do bílé a studené vrstvy svého smutku.

                Rok od roku jí však věci začaly docházet. A v zimě se hromadil vztek tak surový, že přestože se jednoho podzimu svět rozhodl jí nabídnout příměří, odmítla a místo toho sama ten rok vše živé zabila. A od té doby tak činí každý rok. Protože zima nemá v povaze odpouštět. Protože tehdy zimě vzali všechno a ona si to proto dodnes vydobývá násilím.

D. Š.