Následující texty pocházejí z hodin českého jazyka ve třetím ročníku. Na začátku školního roku každý student vymyslel 1 slovo. Slova jsme vyvěsili na nástěnku a každou hodinu se náhodně vylosovala 4 z nich. Úkol byl jasný: napsat smysluplný text libovolného žánru tak, aby v něm všechna vylosovaná slova hrála jakousi, nejlépe důležitou, roli. Výsledek posuďte sami.
Háčkovat, kord, optimismus, kniha
Mám depresi. Optimizmus mě přešel. Jsem zklamán místní prodejnou textilu. Vejdu tam a v tu ránu na mě začne tupě zírat asi 6 prodavaček. Hrozné. Chci si vybrat nějaký nový svetr. Prodavačka mi jich několik nabídne, ale žádný se mi nelíbí ani nesedí. Prodavačka začne vypadat nasupeně a říká: Když se vám žádný svetr nelíbí, tak si ho asi budete muset uháčkovat! Nevěřil jsem vlastním uším – co si personál prodejny může dovolit k zákazníkovi. Znechuceně jsem odešel. Už jednou mě tam znechutili – když vydávali kordové kalhoty za manšestrové. No co, tak půjdu domů a přečtu si nějakou knihu z edice Večery pod lampou.
Honza
„Přátelé, mám tu jednu nemilou věc,“ oznámil nám na první pohled klidný režisér. Podívali jsme se po sobě a věděli, že to bude opravdu průser. Přikrčeni za tlustými knihami s textem jsme čekali, až dá režisér průchod svému potlačovanému vzteku. „Odstoupila, Marta odstoupila, prej má nový angažmá,“ zaprskal režisér. „V Praze,“ pípla nesměle Lenka. Snad ji ani neslyšel. „Klidně si odstoupí a nechá celý soubor na holičkách,“ soptil dál režisér a začal nervózně přecházet po jevišti. Stará prkna podlahy mu tiše přizvukovala skřípáním, které vyluzovala jen díky jeho neatletické, zavalité a těžké postavě. „Čekám, až se propadne do kulisárny,“ zašeptal, ovšem úmyslně nepříliš tiše, Venda a elegantně si přehodil kord z jedné ruky do druhé a dav jeho fanynek – patnáctiletých tanečnic – vybuchl smíchem. Režisér po nich střelil zlým pohledem. „Ještě vy mě provokujte, kačeny!“ zahřímal a otíral si zpocený obličej kapesníkem. Nad jevištěm se tetelil dusný vzduch. Všichni mlčeli. Hradbu ticha prolomila až paní Koláčná. Zvedla oči od háčkování, sundala z nosu brýle a mile se usmála. „Rejžo, musíte to vidět optimisticky. Co tady tahle nová?“ zeptala se a podívala se na mě zkoumavým pohledem. Režisér zvedl hlavu, kterou měl doposud položenou v dlaních. Podrobil mě reviznímu pohledu a nakonec ke mně, k mé velké radosti, natáhl ruku, ve které svíral knihu s Martiným textem.
Hanka
Seděl
Zabalen do deky
Kord opřen opodál
O obraz co maloval
Věděl
Že není tu navěky
A proto háčkoval
Hleděl
Na stůl a na léky
Budoucnost nečekal
Odmala ráčkoval
Tak zapěl
Že není tu navěky
A pak zas háčkoval
Neznámý autor
Zavalila mě obrovská háčkovaná deka… Cítím, jak se dusím… Vtom najednou CRRR… „Terezo, vstávej… Neříkala jsi náhodou, že máte od osmi?“ Neodpovídám. Znáte ten pocit… Vyschlo v ústech, pocit hnusu. Snažím se rozlepit oko. Nejde. Cítím se jak přejetá parním válcem. Prudce zvednu své rozlámané tělo. Bouchnu se o poličku do hlavy… AUU, zakřičím nevrle. Než stačím zareagovat, padá na mě rozečtená kniha Candide, čili Optimismus od Voltaira. Vztekle a znechuceně vyskočím z postele. Ach jo, „zas“ ráno. Kdyby to Voltaire viděl, nejspíš by se v hrobě obrátil, napadne mě.
Zase jsem zmeškala němčinu. Kdo jen vymyslel vyučování od osmi? V tramvaji do mě šťouchá babička holí. „Slečno, slečno, pusťte mě sednout.“ Otráveně se zvedám. Starým lidem se těžko vysvětluje, že mám vlastně právo sedět též. „Kord“, když zažijete takovéhle ráno. Přemýšlím, co napsat do omluvenky. Nevolnost… Na to mi tak skočí. Ranní deprese? Tak trochu drzost, nemyslíte? Z tramvaje se ozve: Strážní, příští zastávka Chmelnice…
Tereza
Slunce, piskoř, housenka, kultura
Pršelo. Pršelo tak hustě, že jsem měla pocit, že se v záplavě kapek brzo utopím. Sotva jsem se stíhala nadechovat mezi tím, co mi proud vody stékal po obličeji. Už abych byla v suchu. Rázovala jsem ulicí, od těžkých bot mi odstřikovala voda. Nikde nikdo. Bylo to jedině dobře. Potřebovala jsem se nenápadně dostat do nejbližší krčmy. Rezavé vlasy se mi lepily na tváře a nebýt ledové sprchy, řekla bych, že nepříjemně studily. Znovu jsem se rozhlédla po ulici lemované roubenými domy. Bohužel skrz hustý déšť jsem neviděla nic než siluety. Konečně jsem vedle sebe zpozorovala vývěsní štít se džbánkem vyřezaným do desky. Vedle se skvěl oprýskaný rudý nápis: U Chlupaté housenky.
Přestože zvenku působil dům celkem upraveně, místnost uvnitř byla jeho přesný opak. Sešla jsem pár schůdků do podzemí a málem mě povalil zápach piva, potu, moči a zvratků. Rozhlédla jsem se po místnosti. Štamgasti mi naštěstí nevěnovali pozornost. Usedla jsem ke stolu v tmavém koutě a vyčkávala. Za chvíli se přihnal jakýsi piskoř. Tedy muž okolo padesátky, velice malý. Jednoznačně gnóm. Usmíval se jako sluníčko… i když s mohutností jeho tváří to spíš bylo pořádné slunce. „Co si dáte, krasotinko?“ zašveholil obecnou řečí a mnul si v rukou lem zástěry špinavé od čehosi, co jsem pro jistotu nezkoumala. „Pivo,“ poručila jsem si a piskoř odběhl. To je mi nějaká kultura, napadlo mě při dalším zkoumání onoho pajzlu. Lidé, orci, trpaslíci, všechno to popíjelo pospolu a zpívalo to ožralecké písně. Sem tam se sázeli u kostek a občas tahali nože. „Ale pánové, v mé hospodě netoleruju žádný krveprolejvání,“ zafuněl piskoř na jednoho orka, který už už tahal svou válečnou sekeru. V tu chvíli se rozrazily dveře a má noční můra se naplnila. Byli to oni. Lovci. A Lovcům je jedno, platí-li někde nějaký zákaz zabíjení. Než jsem vůbec stačila vytáhnout meč, masakrovali celou hospodu. Ve třech. Rozvážným krokem zamířili ke mně. Nebylo kam ustoupit. „Za své činy budeš pykat!“ zakřičel jeden. „Ty taky!“ ozvalo se za ním a rázem leželi přede mnou tři mrtví Lovci. „Řekl jsem, že v mé hospodě se nezabíjí. To smím pouze já,“ zakřenil se piskoř.
Veronika H.
Malá kulturní vložka (aneb Bezesmyslu)
Slunce…
…a malí nepatrní piskoři se skrývají
a potají
se motají.
To slunce…
…a housenky vylézají ze země
pro mě za mě
i beze mě.
Bez slunce…
…by to totiž nemělo moc smysl.
Sára
Slunce svítí. Všude zpívají ptáčkové. Housenky lezou všude možně. Vítr šumí. Ve vodě se prohání piskoř. A sakra. Jak na tohle mám navázat s kulturou. Jinak. Chce to začít jinak. Ráno jsem se probudil jako housenka. Nevím jak je to možné, ale je to tak. Plazím se a hledám něco k jídlu. Ale ne. O housence budou psát všichni. Začínám být v koncích. Kultura lesa, to je pro mě hřejivé slunce, sem tam housenka a nějaká ta rybička v potoce. Třeba piskoř. Tak to je teprve blbost. Zkusme to jinak. Don Piskoř je nelítostný chlápek. Jeho gang má ve znaku žlutou housenku. Jak ho někdo naštve, hned zařídí, aby se dostal ze slunce pěkně do chládku. Kultura není zrovna jeho obor, ale… Tak to je teprve blbost. Zvoní. Odevzdám to v pátek.
Marek
Pro piskoř je césta
Jako žádná zé sta
Prolezlá housenkámá…
Když du po tý céstě
Žádnou zabít néchtě
Sotva pletu nohámá
Ná konci té cesty bláznivé
Není nic, co sis myslel, lá lá blá
Pak vylezly housenky
Malinký i vélký
Začly sobě notovat:
Ná cestě k piskoři
Kultura se netvoří
Intelekt tam šel už dávno spát…
Zblblo snad i slunce
O obzor rozseklo se vpůlce
Jedna spadla druhá zůstálá…
Ondřej P.
Třídní kniha, mord, palba, nespravedlnost
Ať už o mně uslyšíte cokoliv, já nejsem vrah nadějných studentů. Dokonce bych řekl, že jsem k nim milosrdný a mnohé jim odpouštím. Jenže jejich nenávist k mé osobě a vytrvalost, s jakou mě ty hyeny pronásledují, je doslova zničující. Po chodbách si neustále špitají a já furt slyším ty jejich ubrečené hlásky, které se mi vrývají hluboko do paměti. Že prý jsem nechutná, někdy až terorizující obluda. Že matika se mnou je učiněný mord a že příklady, které jim dávám, jsme ještě neprobírali. Že se cítí jak pod palbou, když jim zadávám příklady, které mají do sešitu vypracovat. O přestávkách mi píšou do třídní knihy, že jsem zlá a nadávám jim. Dokonce už i rodiče si na mě přicházejí stěžovat k panu řediteli, že jejich děti chodí domů s krvavými šrámy a pod trestem smrti raději mlčí. Taková nespravedlnost, přitom já se je snažím jen vychovat. Přece musejí mít nějaké vychování už od první třídy.
Michal
Tři vojáci seděli v kráteru po granátu na bitevním poli. Už neměli munici a nad nimi byla slyšet palba. Nesebrali odvahu na přesun, tak vyndali z krosny třídní knihu, že zapíší absenci. Losovali o to, kdo z kráteru vystrčí hlavu a nahlásí stav. Prohrál ten nejmenší. Sundal si přilbu, dal ji na zem a stoupnul si na ni, aby viděl. „Hlásím,“ povídá, „dneska je to pěknej mord.“ Pak ho vyděsila rána. Zvuky střel ustaly a ten nejmenší se zase souká ven. Vidí jen hordu nepřátel a svoje vojáky na ústupu. Nejvyšší z těch tří vojáků zapsal stav. Nejmenší si nandal přilbu a začal se strachovat: „Nechali nás tu. A když nás nezastřelí, umřeme tu minimálně žízní. To je teda pěkná nespravedlnost!“ A začala hádka. Ten malý skučel strachy. Ten velký křičel a prostřední je držel od sebe, aby se nepobili navzájem. A potom, co hádka ustala, zjistili, že válka skončila.
Marek
Místo činu je obehnáno policejní páskou. To místo je třída jedné z bostonských středních škol. Na podlaze leží osmnáctiletý student, nad kterým se sklání policejní vyšetřovatel. „Další mord na střední… za tenhle rok je to už třetí v celých Státech.“ Postaví se zpříma a zakroutí hlavou. Nedokáže pochopit, co se to v dnešní době děje. Vraždy v amerických školách se stávají běžnou záležitostí… A často jsou to právě oběti šikany, kdo zabíjí. Prý aby potrestali tu nespravedlnost! Policistovo přemítání přeruší hlas: „Palba se uskutečnila zhruba na tomto místě,“ ukazuje kolega na lavici, třetí od katedry v prostřední řadě. „Střela nenarušila nic ve svém okolí a oběti zasáhla krční tepnu, zranění bylo smrtelné,“ pokračuje. „Dobře. Odvezte mrtvého na soudní,“ odvětí hlavní vyšetřovatel. Poté jeho zrak zabloudí na katedru. Ode dneška bude v třídní knize chybět Ceore Peterson.
Bára Z.
Džez, husita, radost, helma
Na louce stála vozová hradba. Husita v jednom z vozů právě dovečeřel a pilníkem čistil svůj talíř. Stále nemohl pochopit, co bratr Žižka myslel tím, že není dost funky na to, aby s ním hrál v jeho jazz-bandu. Husita se ptal všech, co by měl udělat, aby mohl s Žižkou hrát. Ptal se matky, otce, bratra, sestry, babičky i dědy, ale nikdo mu nebyl schopen poradit. Ten den o půlnoci seděl na kole svého vozu a modlil se. Nad hlavou se mu rozzářilo světlo. Jeho louka se změnila ve velkou tmavou místnost s nízkým stropem a lampičkami na zdech. Kousek od husity stál Steinway. Od klavíru vstal člověk ve smokingu a povídá: „Nejseš dost funky a Žižka tě vyšoupnul z kapely, co? Uděláme dohodu. Tady, Nahoře, nám v muzeu chybí helma k husitské výzbroji. Takže mi dáš svoji helmu a já ti dám synovu altku.“ A ten chlapík dává husitovi zlatou altku s nápisem Ježíš. Místnost zmizela a byla tu opět louka. Husita sice nechápal, ale měl radost. Vstal z kola a běžel říci co se stalo své matce, otci, bratru, sestře, dědovi a babičce.
Marek
Husita a džez
Byl jednou jeden husita
Sněd´ tvarohový řez
A že se najed dosyta
Pustil si k tomu džez.
Měl radost z vlídných hudby tónů
Cítil se jako v džungli šelma
Zhoupl se s židlí do záklonu
Až mu z toho spadla helma.
Jsem jako perla na dně moře.
Jsem radost, žal i smích i hoře.
Jsem jako zrnko písku v poušti.
Jsem zajíček, co číhá v houští.
Jsem králem noci, králem nebe.
Jsem jako led, co chladí; zebe.
Jsem nenasytná lítá šelma.
Jsem vojákova pevná helma.
Jsem hvězda z nebe padající.
Jsem oheň z krbu sálající.
Jsem muzikant, co hraje džez.
Jsem ten, kdo štěstí nepřines´.
Jsem starou lodí v širém moři.
Jsem dýkou, co se v srdce noří.
Jsem husita, co cepem mlátí.
Jsem poutník, co se v lese ztratí.
Jsem nikdo a nic v davu lidí.
Jsem strojvůdce, co vlak neřídí.
A jsem to já a nikdo jiný,
kdo se ztratil mezi stíny.
Sára
New Orleans
Vražda bankéře!
V noci byl zabit ředitel londýnské banky.
Nacházel se v parku města s dvěma kulkami
v hrudníku. Policie začala okamžitě vyšetřovat
Tuto brutální vraždu, ale bohužel zatím tápe
a vyšetřování se zastavilo na mrtvém bodě.
Ruští diplomaté navštívili město!
Probírali:
- Světový mír
- Husitství
- Ekonomiku
- Vesmírný program.
Louis Amstrong v našem městě!
Kdy: 10. března
Kde: na výstavišti
Vstupné: 15 dolarů
Bude to jistě brilantní jazzové představení.
Krátce: Vojenský ústav vymyslel novou,
pevnější helmu.
Počasí: slunečno, 31 C. Žádné
hurikány nečekejte.
Martin
Rozervanec, infantilní, skřet, slovo
Říkali o mně, že jsem rozervanec. Dle toho vzoru jsem seděl pod smuteční vrbou a díval se na hvězdy. Přes rty mi stékala slova – mezi námi, nesmyslná slovní spojení – typu: infantilní skřet, rozesmátá smrt, pokořený rek, trůn pro mrtvého… Byla jich celá řada, ale jen tahle mi stála za zapsání do notesu. Čím to? S první kapkou ranní rosy, která mi kápla na čelo, jsem si připadal jako infantilní skřet, hledící do tváře rozesmáté smrti s výrazem pokořeného reka, čekajícího na trůn pro mrtvého.
Hanka
Probereme-li si to od začátku mého „nuzného“ života, nikdy jsem neslyšel žádné pozitivní slovo. Aby taky ano, už jste někdy slyšeli někoho, kdo by mluvil o skřetech, řekněme, kladně? Nebo dokonce jako o rovnocenném národu? Ne! O nás se mluví jako o podřadných národech, které jsou odsouzeny k vybití. Je to tak, že jsem skřet, ale žádný lump, jak by si mohl kdekdo myslet. Infantilní názory na naši krutost a bezcitnost mi vhánějí slzu do mého jediného, ale jinak plně funkčního oka. Připadám si jako rozervanec, odkázaný na bídný život plný opovržení a na samotu. Cožpak se nenajde nikdo, kdo mně srdce a duši pohladí? Cožpak se nenajde nikdo, kdo by nám skřetům dokázal pomoct? Nechceme dospět až k úplnému zániku. Pomozte nám!
Katka
Smrt šílenstvím muhaha
(Very evil poem)
Druhotná existence barvy
Křeč údů v mrazu předtuše
Rozervanec od astrální larvy
Jež vedrala se do duše
Od kořene vyvrátila slovo
Skřehot zhouby skřeta neslyše.
V útroby pomyslné rozlilo se olovo
Zříš svíjivé tělo hadovo.
Přetočená mysl infantilní
Šílenství zkázou planoucí
Morbidní cestou ducha smilní
Od znova a nanovo
Zkroucená schrána vadnoucí
Co však? Těla kalamář?
Tuše rudé – skvrna rostoucí.
Ondřej P.
„Jsem rozervanec!“ konstatoval. „Jsem ošklivý, jsem malý – dokonce tak příšerně malý, že mě dokáže vidět jen dítě nebo nějaký dospělý infantilní idiot. Je to pech, neustále kličkovat mezi davy lidí. Nikdo vás nepozdraví, nikdo se na vás ani nekoukne, nemáte nikoho, kdo by vás alespoň větičkou potěšil. Ach jo. Vždycky jsem si říkal: Hochu, dřív nebo později tohle tvoje trápení musí skončit. No, tak ho teď ukončím. Lepší dřív než později. Taková bytost jako já totiž v dnešním světě nemá místo. Divím se, že mě ještě nikdo nezašlápl. Škoda. Alespoň bych teď nemusel vláčet ve svých malých ručičkách stoličku, abych se mohl oběsit na prádelní šňůře své sousedky.“ Vylezl na štokrle, omotal smyčku kolem malinkatého krčku a seskočil. Bum! Prádelní šňůra praskla a on se skácel k zemi. Sousedka vykoukla z okna: „Zase ti uličníci odvedle!“ Rozhlédla se, ale samozřejmě nikoho neviděla. „Určitě to byl Béda z 3.A!“ Skřet se smutně zvedl a beze slova odešel.
Sára