Téma č. 1: „To se neodvrací spisovatel od své vlasti. To vlast staví spisovatele mimo zákon.“ Milan Kundera, 80. výročí narození slavného autora.
výklad
„Dříve než budeme zapomenuti, proměníme se v kýč. Kýč je přestupní stanice mezi bytím a zapomněním.“ To jsou slova Milana Kundery, nejznámějšího žijícího českého spisovatele pobývajícího v zahraničí. Milan Kundera oslavil 1. dubna letošního roku 80. narozeniny. Tento autor, ke kterému se česká literatura po „sametové revoluci“ hrdě hlásí, je však zcela proti jakémukoli sentimentálnímu připomínání jeho původu. Máme tu tedy dalšího Evropana.
Milan Kundera se narodil v Brně v rodině muzikologa a rektora JAMU Ludvíka Kundery. Vystudoval brněnské gymnázium. Dva roky pak studoval v Praze filozofii, nakonec ale vystudoval scenáristiku na FAMU. Na této škole pak vyučoval světovou literaturu až do roku 1970, kdy ztratil kvůli svému projevu na IV.sjezdu svazu spisovatelů zaměstnání. Dalších pět let pak žil z honorářů za vydávání svých děl v zahraničí. V roce 1975 odjel do Francie, odkud se už nevrátil. Jako hostující profesor vyučoval na univerzitách v Rennes a v Paříži. Nyní žije v Paříži se svou manželkou Věrou. Od roku 1989 občas navštěvuje naši republiku, české novináře však dráždí svou nechutí poskytovat rozhovory.
Milan Kundera byl z generace ovlivněné komunistickou ideologií. Na svou literární dráhu nastoupil v 50. letech jako básník a vliv této ideologie se projevil v jeho prvních dílech: básnická sbírka Člověk, zahrada širá obsahuje lyricky laděné verše stalinistického ražení. Poema Poslední máj pak oslavuje Fučíka zveršovanými pasážemi z knihy Reportáž psaná na oprátce. Těmito dvěma díly potěšil oficiální kritiku, tu však vzápětí pohněval svou třetí sbírkou básní, v níž se do naší poezie vrátila erotická láska. A nebyla to láska dvou zapálených budovatelů socialismu, ale vztah dvou moderních lidí procházejících různými krizovými vztahy.
Do světa prózy vešel Kundera v 60. letech razantně a s náležitou odezvou. Jeho tři povídkové sešity Směšné lásky měly velký čtenářský úspěch, podpořený ještě filmovou adaptací. Hlavním tématem povídek je odosobnělost milostných vztahů, se kterými se chladnokrevně kalkuluje. Snaha o oživení či změnu původního vztahu se hlavním protagonistům vymyká z rukou a vyústění situací je tragikomické, či dokonce tragické.
Po povídkách následuje román Žert, který je řazen mezi nejlepší česká díla vzniklá po II. světové válce. V příběhu se chce bývalý vysokoškolský student Jahn pomstít hlavnímu aktérovi svého vyloučení z vysoké školy. Jeho „žert“ se však nezdaří a obrací se proti samotnému strůjci – Jahnovi. Tak, jako končí hlavní žert, končí i epizodní „žerty“. Román vyvolává otázky, zda náš život i naše dějiny nejsou často také jen sledem různých nepovedených žertů. Kniha je ale také obžalobou zrůdného režimu, ničícího životy lidí na základě naprosto absurdních obvinění.
Další jeho dílo ze 60. let je opět o střetu člověka s komunistickou ideologií. Román Život je jinde popisuje osud přecitlivělého básníka, který ve své nevyrovnanosti přilne k myšlence komunismu a jako vyznavač prázdných hesel, zrádce a udavač zničí nejen svou dívku, ale i sebe.
Povídkovou knihou Kniha smíchu a zapomnění se Kundera (již v emigraci) vyrovnal se svým steskem po vlasti. Nazváním tehdejšího prezidenta G. Husáka „prezidentem zapomnění“ přišel o československé občanství. Francouzské občanství získal o dva roky později.
Asi největší popularitu mu v zahraničí přinesl román Nesnesitelná lehkost bytí, který byl v některých zemích západní Evropy zařazen mezi nejlepší přeložené romány 20. století. Děj knihy není složitý. Neurochirurg Tomáš a jeho žena Tereza po okupaci Československa v roce 1968 emigrují do Švýcarska. Tomáš pracuje ve svém oboru, Tereza má zpočátku úspěch se svými fotografiemi z okupace Prahy, pak ale začne zájem o její práci upadat. Tereza se tedy vrací sama do Prahy. Tomáš ji následuje, i když ví, že je to konec jeho profesní dráhy. Živí se tedy jako umývač oken, navazuje chvilkové sexuální vztahy s jinými ženami, aniž by byla narušena jeho láska k Tereze, která ale Tomášovými vztahy trpí. Nakonec se odstěhují na venkov, kde konečně nacházejí duševní klid, oba však záhy umírají při autonehodě. V tomto románu jsou (stejně jako v Žertu) stejné události nazírány pohledem několika osob a tyto náhledy se diametrálně odlišují. Kundera si také v příběhu všímá problematiky mezilidské komunikace, především různých nedorozumění, a psychických stavů lidí v emigraci. A název knihy? Z pocitů žít „načisto“ a z rozhodování se bez potřebných zkušeností vzniká pocit tíže, jejím protikladem je lehkost, podle Kundery nesnesitelná, protože znamená životní plytkost.
Posledním česky psaným románem (z 90. let) je Nesmrtelnost, zabývající se existenciálními pocity člověka na konci 20. století. Kundera zde také řeší své oblíbené téma: vztah spisovatele ke svému dílu (např. na postavě Goetha). Tímto románem se také rozloučil s českým prostředím – příběh se odehrává ve Francii, postavami v příběhu jsou Francouzi.
Jeho poslední romány vyšly už ve francouzštině: Pomalost, Identita a Nevědomost. V březnu tohoto roku vydalo nakladatelství Gallimard , které ve Francii vydává jeho knihy, sbírku devíti esejů s názvem Setkání. Překlad z francouzštiny by ale také mohl znamenat střet nebo srážku. Jelikož Kundera je velmi přísný a puntičkářský k překladům svých děl, bude trvat zřejmě ještě dlouhou dobu, než se tyto knihy dostanou na český trh.
Kundera je také dramatikem: za hru Majitelé klíčů, která pojednává o osudové volbě jednoho člověka během jediného dne, obdržel v 60. letech Státní cenu Klementa Gottwalda. V Československu také napsal hru Jakub a jeho pán, což je variace na román Denise Diderota. V Praze je v současné době uváděna Kunderova hra Ptákovina, kde je hlavním tématem moc a sex na pozadí školního prostředí.
Kundera je ovšem také brilantním esejistou. Jeho dílo nejlépe vysvětlují dvě eseje Umění románu. První esej byla napsána v roce 1960, další se stejnojmenným názvem napsal Kundera v roce 1986. V novější eseji popisuje úlohu moderního románu, staví se do opozice proti avantgardním literárním pokusům i proti klasické výstavbě románu. Ve svých dílech se Kundera vrací ke kořenům staré literatury, kdy dílo bylo tvořeno jak příběhem, tak i úvahami na téma láska, smrt, moc… Podle Kundery má být román syntézou epické i meditativní složky, má klást otázky, nutit k zamyšlení, konfrontovat…A to se mu v jeho románech daří.
A co říci k slavnému spisovateli na závěr? Snad jen připomenout článek, který vyšel koncem loňského roku na stránkách časopisu Respekt. Podle něj prý Kundera udal v období 50. let západního agenta, který byl na základě tohoto udání zatčen a odsouzen k mnohaletému vězení. Kundera udání popřel a na jeho obranu se postavili nejen české významné osobnosti (např. Vácav Havel), ale také světoví spisovatelé. Nicméně autor článku slíbil zveřejnit další skutečnosti i důkazy o Kunderově vině…
Irena Fořtová (K4a)
Bohatství, chudoba a konec světa
Téma č. 2: Dvacáté první století: Na prahu blahobytu a ekologické katastrofy
úvaha
Dvacáté první století je stoletím velkého technického pokroku. Dá se říct, že to začalo už na přelomu století a tisíciletí. Jak moc tenkrát lidé vítali nové milénium. Jedni se těšili na nový začátek, na lepší život, a jiní v budoucnosti viděli jen špatné věci. Nechtěli to 21. století a 3. tisíciletí, báli se konce světa. Vždyť Nostradamus to předpověděl, Svědci Jehovovi to také říkají (ti to říkají docela často). Lidé se dělí na optimisty a pesimisty, a tady se to ukázalo.
Mně bylo v roce 2000 dvanáct let a o svém životě jsem měla úplně jiné představy, než mám teď. Měla jsem i jiné hodnoty a jiný pohled na svět. Nevím, do jaké skupiny bych se tenkrát zařadila. I dnes, když přijde konec roku, se mi nijak zvlášť slavit nechce. Vždy mám divný pocit, že něco končí a já jsem zase o krok blíž ke smrti. Ale abych se vrátila k začátku století a technickému pokroku. Když si přečtete nějakou sci-fi knihu (nebo zhlédnete nějaký sci-fi film), uvidíte svět jednadvacátého století, kde vládne technika a pobíhají roboti, nebo uvidíte svět na pokraji zhroucení. Svět po nukleární válce, svět po ekologické katastrofě. Vzpomínám si na pár takových filmů – Vodní svět, Já, robot (to je i kniha), Šílený Max, Blade runner a další. Kniha se mi vybaví asi jedna – bratři Strugačtí a jejich Poledne XXI.století.
Ať už je ale jakékoli období, lidé se dělí také podle něčeho jiného, než je pohled na svět. Podle majetku. Lidé jsou chudí, středně bohatí a bohatí. Stejně tak se dají rozdělit i státy. Někteří bohatí lidé se snaží pomoci chudým žít lepší život. O to samé se snaží i bohaté státy, ale myslím, že to jde hůře než u lidí. Pomoci jednotlivci je jednodušší než pomoci milionům lidí a některé státy jsou tak prorostlé korupcí a bůhví čím ještě, že se pomoc nikdy nedostane tam, kde je potřeba. Jde hlavně o africké země, kde většinou vládne nějaký diktátor a kde zuří občanská válka mezi příslušníky různých kmenů. Tam se peníze na očkování a na léky proti AIDS používají na nákup zbraní. Nejhorší na tom je, že státy poskytující pomoc následně do oblasti ty zbraně prodávají a své peníze si vezmou zpět. O žádné finance tak nepřijdou, a ještě získají odbytiště pro své výrobky.
Žít v nějaké hodně chudé zemi musí být peklo. To si já, ani většina lidí tady nedovede představit. Ale za válkou pochroumanou zemí nemusíme jezdit až do Afriky. Co takhle Balkán a bývalá Jugoslávie? Jasně, jsou asi bohatší než nějaká Zambie, ale z války se budou nějaký čas vzpamatovávat. Jeden kamarád z Bosny mi říkal, že během války byli čtyři roky bez elektřiny a bez vody. Čtyři roky bych nepřežila.
Říct, že žijeme na prahu blahobytu, není úplně přesné. Někdo v blahobytu žije, a někdo ne. Kdysi jsem četla krátký článek o tom, kolik planet jako Země by bylo třeba, aby všech šest miliard lidí mohlo žít stejně jako lidé v Evropě. Myslím, že to číslo bylo pět. Přepych se světadíl od světadílu mění. Někde jsou na prahu blahobytu, někde jsou hluboko pod ním a někde už ten práh překonali. Podle mého názoru jsme ten práh překročili tady v Evropě. Pro nás je 21. století stoletím blahobytu, i když se teď pořád mluví o ekonomické krizi. Já se jí nebojím. Jak přišla, tak také odejde. Možná, že nějaké země budou mít problémy, ale když si představím, co všechno už Evropa prožila, tak se opravdu nebojím. Ale co ekologie? Co příroda? V názoru na ochranu přírody bych se postavila někam do středu. Nějak extra přírodu nechráním, ale zase nechci, aby místo lesa byla poušť. A opět dělení lidí. Kromě vyrovnaného středu můžeme obyvatele Země rozdělit do dvou extrémů. První jsou lidé přírodu devastující a druzí lidé přírodu milující více než svůj život. Jedno lepší než druhé.
Když si znečistím výkaly a mrtvolami řeku, která je pro mě jediným zdrojem pitné vody, tak jsem asi malinko na hlavu. Něco takového se stalo v Indii, kde je posvátná řeka Ganga žumpou, ke které bych se já ani nepřiblížila. Nebo když je moje země největším producentem skleníkových plynů a já odmítám podepsat mezinárodní smlouvy o jejich omezení. Pokud vím, USA nechtěly podepsat Kjótský protokol. Podobně bych mohla pokračovat do nekonečna.
Na druhé straně jsou lidé, kteří vyšplhají na strom a snaží se ho tím zachránit před pokácením. Kdyby raději šli zasadit strom nový. Nebo ti, co žijí v souladu s přírodu a ještě v tom vychovávají děti. Chudák dítě. Teď je velikou módou nakupovat všechno bio. Biojídlo, biooblečení, biocokoli. Za chvíli se bude vyrábět bioauto nebo biotepelná elektrárna.
Vrátím se na začátek, k filmu Vodní svět. Tam je Země po globálním oteplení úplně celá zaplavená vodou. Na hladině přežívají lidé na různých loďkách a vraždí se kvůli malé hrsti země nebo kytce. Upřímně doufám, že to takhle ve skutečnosti nedopadne a jestli ano, tak snad se toho nedožiju. Panuje názor, že globální oteplování je nejhorším ekologickým problémem. Já sama to nepopírám, ale ani nějak nezveličuji. Třeba je to normální jev a planeta se otepluje sama od sebe. Na druhou stranu bych byla nerada, kdyby se zaplavily některé přímořské oblasti. To by pak Chorvatsko nebylo Chorvatskem. Ale zase Praha by se mohla stát přístavním městem.
Trošku si ten svět ale asi přece jen ničíme. Pomalu nám dochází uhlí a ropa, pitná voda také není všude. Každá vyspělá civilizace si svůj svět nakonec zničí. Co sci-fi filmy? Na Zemi přiletí mimozemšťané, kteří si svou planetu zničili, a tak chtějí tu naši, aby ji zničili také. Třeba někdy poletíme někam my? Takže možná ani nemá cenu se snažit všechny chyby napravovat. Po nás ať přijde potopa! To je tak trochu i moje heslo. Až umřu, bude mi všechno jedno, tudíž mě to ani moc nezajímá. Sice se mi zamřít nechce, ale nic s tím nenadělám. Chtěla bych vědět, jak bude svět vypadat za 200 let, ale tohle přání se mi splní asi jen ve snu. Lidé jsou různí a jejich názory také. Podle mě se nikdy všichni neshodnou na jedné věci. To znamená, že stále budou existovat lidé tvrdící, že ekologie je blbost, a lidé přivazující se ke stromům.
Do budoucnosti nevidím, tak ani nevím, jak to s námi všemi dopadne. Bude válka o vodu? Bude válka o ropu? Vzbouří se chudí a nastane anarchie? Ovládne svět nějaký despota? Přiletí mimozemšťané a všechny nás zabijí?
Nevím, nevím, nevím!
Ivana Baňacká (K4a)
Téma č. 2: Dvacáté první století: Na prahu blahobytu a ekologické katastrofy
úvaha
Vybrala jsem si toto téma, protože mě vždy zajímal osud planety Země. Bohužel naše krásná modrozelená planeta nám odpověď na otázku, jak se k ní máme chovat, nedá. Proto si my lidé musíme pomoci sami a vydedukovat, co pro ni bude nyní, ve 21. století, nejlepší.
Nejprve se musíme zamyslet nad minulostí naší planety. Existovaly v dávných dobách například v pravěku, sociální nůžky? Odpověď zní: Ne.Nejprve se musíme zamyslet nad minulostí naší planety. Existovaly v dávných dobách například v pravěku, sociální nůžky? Odpověď zní: Ne.
Zrovna v pravěku byli všichni lidé na „jedné lodi“. Všichni totiž lovili, spali, starali se v jeskyni o rodinu a kmen. Skupinu vedl jejich vůdce, ale nikoli vykořisťovatel. Počátky sociálních nůžek (rozuměj materiální rozdíly mezi chudými a bohatými) hledejme již v antice. Zde existovaly jak na jedné straně bohaté rodiny (např. politiků či válečníků), tak na druhé straně otroci a žebráci. Nebo starověký Řím – tam se lid dělil na bohaté ( SPQR), patricije, plebejce a chátru. Proč tomu tak bylo? Důvod je jasný – lidská touha po moci a penězích. Vždyť se říká, že první člověk, který si osvojil půdu a oplotil ji, stvořil vlastně nevědomky jakýsi předstupeň kapitalismu a lidé se začali od sebe materiálně lišit, začali si závidět a krást. Lidé tedy byli vlastníky půdy (páni, feudálové) a nemajetnými poddanými.
Ale konec s historií. Ano, znát ji je určitě potřeba – vždyť kdo nezná historii, nemůže se z ní poučit pro budoucnost. My se budeme zabývat 21. stoletím, které, jak z názvu vyplývá, se zmítá mezi blahobytem a chudobou či ekologickými katastrofami.
Vraťme se tedy do současnosti. Nejdříve by to chtělo vysvětlit, co oba výše psané termíny znamenají. Pro každého totiž blahobyt znamená něco úplně jiného. U nás, vyspělých Evropanů, vnímáme blahobyt jako přepychový život v domě s bazénem a luxusním vozem, nejlépe ještě s napěchovaným bankovním kontem. To ale nemůžeme říct o zemích třetího světa. Tam je opravdu jiné měřítko blahobytu, vždyť tamní chudáci žijí s příjmem jeden dolar na den, možná ani to ne. Stačilo by jim najíst se, napít vody, která by nebyla zamořená, nemluvě o potřebě kvalitní zdravotní péče či toho nejdůležitějšího, střechy nad hlavou. To, co nám bohatým (v porovnání s chudáky) připadá absolutně samozřejmé, ať už strava, ošacení či bydlení, je pro třetí svět nemyslitelný blahobyt. V našem století se najdou i extrémní spojení chudoby s blahobytem, jako například japonští bezdomovci – spí sice pod mostem, ale sledují přitom malou moderní televizi. Ale to je opravdu výjimka.
Co znamená blahobyt už jsme si vysvětlili, ale jak je to s ekologickými katastrofami? Musím se přiznat, že donedávna jsem jim nepřikládala nijak velkou váhu. Ale když se toto téma propírá v médiích, ve školách a jinde, člověka to donutí se zamyslet nad věcmi, nad kterými se ve 20. století příliš nepozastavoval. Já tedy osobně rozdíl mezi 20. a 21. stoletím moc nerozeznávám, ale jedná se o nárůst globálního oteplování, tání ledovců, záplavy, požáry, vulkány, zemětřesení aj. Položme si otázku, co z těchto jmenovaných katastrof tu ještě nebylo před 21. stoletím? Nic, všechno známe.
21. století je ale výjimečné tím, že se rekordně zvyšuje nárůst odpadků a nebezpečného odpadu, např. radioaktivního. Nabízí se zde nerudovská otázka, kam s ním? Zahrabat hluboko pod zem? To snad ne, za chvíli bychom měli zamořenou planetu odpadky, tak zkusíme třídit a kompostovat, ale to není při tak vysoké koncentraci lidí možné, dá se třídit jen něco.Takže pokud někdo, a ten někdo by měl být vysoký představitel světové politiky, může redukovat nebo alespoň zpomalit nárůst ekologických katastrof, Bůh mu žehnej, ať to udělá. Jinak věřím negativním předpovědím, které říkají, že tu za pár let nebude plyn, pitná voda, lesy budou pokáceny, tudíž bude méně vzduchu, v Čechách budou tropy a nízko položené země budou zatopeny mořem v důsledku tání ledovců. Nehledě na stále rostoucí počet obyvatel zeměkoule.
Nejsem odborník – ekolog, environmentalista, ekonom či politik a nemohu podat důkazy a náležitá prohlášení, ale mluvím za sebe, za obyčejného pěšáka na šachovém poli tohoto světa a za človíčka zanedbatelně malého. Kdybych měla nějakou moc, apelovala bych na vlády zemí, kterých se toto téma týká a jsou nešetrné. Ale to dělají Greenpeace a různé ekologické skupiny. Výsledky ale nejsou nijak valné. Snad to pánům politikům a hlavně „vykořisťovatelům“ v chudých zemích dojde, ale obávám se, že bude příliš pozdě něco s tím dělat. Opravdu nejsem nějaký ekolog, snažím se dělat, co se dá, ale k záchraně lidstva je potřeba pomoci více lidí a hlavně konat, nejen o tom hovořit.
Strašení už ode mě bylo dost. Nechci kázat, ale pouze doporučit lidstvu, aby bylo šetrnější a nelpělo jen na penězích a světských statcích. Vždyť zatímco píšu tuto úvahu, každou chvíli umírá jedno dítě na podvýživu. A to je výzva.
Doubravka Nekvasilová (K4a)
Stromy, žena a muž
Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka
Tančíš. Otáčíš se. Nevnímáš dotěrné kapky deště. Cípy tvých šatů tě při každém pohybu pevně objímají jako křídla zlaté holubice. Na nic nemyslíš. Zpíváš píseň mého jara a nejspíš ani neslyšíš, jak falešně to zní. Nevadí, jsi šťastná. Dozpíváš a chvíli se jen tak točíš dokola… ležím v trávě a sleduji tvé počínání, šťasten, že jsi zde, taková, takto, se mnou. Polibky, doteky, tanec ve dvojici. Sleduji vás a vaše zářící šťastné oči dvou mladých lidí. Procházku ruku v ruce. Úsměvy, něhu, plánování. Bláhové! Jste podobni mým listům, zlomeným větvičkám. Silní a přitom křehcí.
Zvuky nové Koltovy pistole se šíří celým údolím. Myšlenka muže je řečena jediným pohledem.
(Schovej se, má milá. Ukryj se v tom stromu. Třeba tě dosud nespatřili! Znáš Vlky, mně již nepomůžeš. Uteč, lásko. Rychle!)
Hádka, pláč, snaha utéct, snaha skrýt se u mě… Dítě, proč to zkoušíš? Vlkovi neutečeš a Vlkovi už teprve ne. Přesto ti otvírám své nitro, přikrývám tě kůrou a přemýšlím, jaký trest mě čeká za velezradu. Dítě, co jsi mi to provedlo?
Nadávky, údery. Muž kopající si svůj vlastní hrob. Výstřel z pistole. Tupý zvuk dopadu těla.
Cítím otřesy ve svém nitru. Neplač, dítě lesa, pláč ti milého zpět nevrátí. Bojuj, dítě.
Než se zařadíš do zástupů a šiků Stvořitele velkého lesa, musíš dokázat, že si zasloužíš stát po boku svých předků.
Hrubý smích, nahnutí lahve. Hádka o kus uzeného masa.
Stvořiteli lesa, teď nás ochraňuj! Změnil se vítr a mordy vyšlechtěných netvorů se otáčí přímo na nás. Dítě, teď nás již nic nespasí. Seky sekyrou, vlci se stahují k bezmocné ovečce. Vlci všude okolo. Pochodně! Bolest! Oheň! Třísky!
Dítě odejdi! Nech mi mé moudré stáří! Vypuzuji tě zpět! Oheň, strach…
Úprk, praskot větviček, rozedraná kůže, krev. Hon na oběť, která nehodlá být obětí.
Výstřely. Zranění. Úprk.
Svatyně!
Dívka se skrývá, uklidňuje dech, ošetřuje zranění. Zde je v bezpečí, aspoň nějaký čas, našla místo posvátné i pro Vlky. Ne, zde ji nenapadnou.
Krvavý západ slunce. Vlci se zklamaně otáčí a odchází směrem k pevnosti.
Dívka se hystericky směje. Přežila.
Marie Dostálková (K4b)
Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka
Psal se rok 1830, když jsem dokončoval studium práv ve Philadelphii. Můj otec chtěl, abych jednou převzal rodinný podnik. Matka zemřela již dávno. Má budoucnost byla předem naplánovaná. Až do toho osudného dne. Jmenuji se George Catlin a povím vám příběh o cestě, která změnila můj život. Jednoho slunečního dne jsem šel s přítelem ze studií po ulicích Philadelphie.
„ Podívej se, rudoši,“ řekl najednou Henry. Otočil jsem hlavu a spatřil asi na padesát indiánských bojovníků. Přál bych vám uvidět to, co já toho dne. Z bojovníků vyzařovala elegance a důstojnost na míle daleko. Zvláště pak z jejich náčelníka. Ten byl oblečen do kůže, na hlavě měl posazenou velkou vyšívanou čelenku s orlími pery.
„ Co tu asi chtějí? “
„ Já nevím. Ale zaslechl jsem, že jedou na jednání k prezidentovi.“ Odpověděl mi Henry.
„ Jednání? Jaké jednání?“
„O jejich území.“
„Aha.“
Indiáni nám mezitím zmizeli z dohledu. A já se tehdy pevně rozhodl, že skončím s právem. Že se vydám na cestu a zaznamenám indiánskou kulturu dříve, než zmizí úplně.
A tady začíná má dlouholetá pouť. Za týden po událostech ve Philadelphii vyplula naše loď Lourdale z přístavu. Chtěl jsem se nejprve vydat do anglické pevnosti Fort Eduard u Hořejšího jezera. Mými společníky se stali jeden anglický důstojník jménem Poe a několik holandských obchodníků.
„Dáte si se mnou sklenku, Georgi?“ Důstojník Poe mi na zádi lodi nabízel skleničku whisky.
„Ne, díky. Nepiju,“odpověděl jsem ve vší slušnosti a zadíval se na temnou oblohu posetou tisíci hvězdami.
„Však počkejte. Až potkáte ty zatracený rudochy, ještě se moc rád napijete na kuráž,“nedal se důstojník. Když pochopil, že mě nepřesvědčí, odešel do své kajuty. Cesta tam mu asi zabrala dost času, protože – no řekněme, že chodil poněkud nakřivo. Druhého dne ráno nám Lourdale zastavila u břehu. Já a těch pár mužů, včetně důstojníka, jsme se vydali do Fort Eduard. Z dálky byly slyšet výstřely. Před pevností stálo na sto stanů, ale nikde nebyl vidět žádný indián.
„Vítejte v pevnosti Fort Eduard. Jsem důstojník Phelpse. Zdravím tě, Poe. Jaká byla cesta?“ Kráčel k nám vcelku mladý důstojník oblečený též do červené uniformy poseté zlatými knoflíčky.
„Buď zdráv, Phelpsi. Cesta byla dobrá. Vedu vám hosty.“ Poe zdvořile odpověděl a ukázal rukou směrem ke mně. „Tohle je Georgie Catlin. Malíř, který tu chce malovat rudochy. A támhle jsou obchodníci.“
Ve Fort Eduard jsem nakonec zůstal dalších sedm let. Před pevností stál můj vlastní stan, kde jsem maloval. Nikdy mě nepřestalo udivovat, že ačkoli venku na prériích byly některé kmeny nesmiřitelnými protivníky, u mě ve stanu byly přáteli, kteří se spolu smáli. Například Huroni s Mohykány. Huronům vadilo, že Mohykáni mají výhodnější smlouvu s Angličany. Ale v mém stanu při malování se srdečně objímali. Život tam byl velice krásný. Oženil jsem se s mladou indiánkou jménem Naike. Ke štěstí mi nic nechybělo. Ale jak už to v životě bývá, nic netrvá věčně. Zvláště pak lidské štěstí.
Ta smutná chvíle přišla, když jsem žil mezi indiány osmým rokem. Před rokem jsem sbalil své věci a odešel s Naike žít k jejímu kmeni Lakotů. I když jsem snil o návštěvě všech kmenů v severní Americe, podařilo se mi jich navštívit a poznat asi na šedesát. Byl krásný vlahý letní večer. Tu se zničehonic ozvaly výstřely a křik žen a dětí. Vyběhl jsem ze svého teepee a uviděl kavalérii. V naší malé vesnici nastal zmatek. Popadl jsem pušku a utíkal bránit svůj lid stejně jako všichni ostatní muži z vesnice. Vojáci kavalérie stříleli do žen a dětí. Kdybyste jen viděli ten strach v jejich očích!
„Georgi, Georgi!“ zaslechl jsem Naike volat své jméno. Utíkal jsem zpátky a našel ji postřelenou. Bránila dítě jiné ženy a teď tu ležela v kaluži krve. Když jsem se pak rozhlédl, nemohl jsem uvěřit. Jak příliš snadno lze zničit krásné.
„George Catlin?“ řekl tvrdý hlas za mými zády.
„Ano,“ odpověděl jsem, ale nedokázal vnímat nic jiného než palčivou bolest nad ztrátou milovaných osob.
„Jsem generál Custer. Půjdete s námi,“ řekl znovu tvrdým hlasem ten malý zrzavý chlap. Vstal jsem a odcházel jsem spolu s nimi. Jediné, co se mi honilo hlavou, bylo, že od této chvíle již nikdy nebudu stejný.
Tamara Czuczorová (K4a)
Náprava
Téma č. 3: Od této chvíle již nikdy nebudu stejný
povídka
Dnešní den bude výjimečný. Cítil to. Ne, on to věděl. Každým kouskem svého těla věděl, že dnes se něco stane. Něco, co mu změní život. Změna byla cítit ve vzduchu, sálala ze země, byla cítit v květinách, v domech, v lidech. Než se mu mohly myšlenky rozprchnout do dalekých šířek fantazie, přerušil jeho tok myšlenek hlas.
„Tak pojď, ať si můžeš odpočinout.“
Odpočinek. Jako by ho snad potřeboval. Desítky hodin jenom odpočíval. A nejen to. Také uklízel, četl si, ale hlavně mluvil. Mluvil. Kolik času tím strávil? V léčebně se musí mluvit.
„ Nepotřebuju odpočívat, chci jít ven, “ řekl trochu vzdorovitě, aby poukázal na svoji mužskou převahu.
„Nepůjdeš nikam. Budeš doma a dáš se trochu dohromady. Koukej, jak vypadáš. Udělám ti polévku. Slepičí vývar, ten máš přeci tak rád. A mohl by sis konečně spravit kolo. Čeká tam na tebe a těší se, až s ním vyjedeš.“
Maminka. Pořád se snažila. Kolikrát se ho snažila napravit? Kolikrát plakala, lamentovala, vyhrožovala, mlčela? Má to s ním těžké, ví to. Vzala ho jemně za ruku a vedla parčíkem až k bráně. Moc se mu nechtělo. Na druhou stranu byl ale rád, že zmizí. Změní prostředí. Vzduch tu byl tak vydýchaný! U brány stála stará známá partička a pozorovala tu nesourodou dvojici. Mladý chlapec, vysoký, s černými havraními vlasy, se zelenýma očima a vystouplou bradou. Vedle něj sešlá postarší paní boubelaté a malé postavy. Dohromady působili legračně. Když procházeli kolem skupinky, chlapec mírně sklonil hlavu. Nechtěl se jim podívat do očí. U nich byl podrazák. Mazánek, co se vrací k mamince, do svého života, do světa.
„Tak co, Pavle? Na procházku?,“neodpustil si jeden z nich. Pavel neodpověděl. Měl tu hodně nevyřízených účtů. Věděl to, ale co mohl dělat? Musel odejít, nedalo se nic jiného dělat. Úzká, udržovaná pěšinka se ihned za branou proměnila v nepěstěnou cestu plnou kamení. Lesy okolo byly součástí panenské přírody, která tu panovala. Krásně šuměly. A jak voněly! Ta omamná vůně mu lezla až do mozku, prostupovala celé tělo, mátla smysly a vdechovala nový život. Ano, dnešní den bude výjimečný. Cestou domů toho oba moc nenamluvili. Pavel seděl na zadním sedadle a jen chvílemi prohodil nějaké slovo. Jeho pocity se mísily a on nevěděl, co s nimi. Jeho napůl cikánská krev se v něm vařila, bublala a čekala na pravý okamžik, kdy bude moci projevit svoji sílu. Krajina kolem ubíhala. Nevnímal nic z toho. Bylo mu to jedno. Vzpomínky a myšlenky mu nedaly ani na okamžik pokoj.
„Musím se soustředit,“zamumlal si pro sebe. Auto náhle prudce zabrzdilo. Nejdříve se lekl, že se něco stalo. Pak si uvědomil, že zastavilo právě před jejich domem. Naučenými pohyby stiskl kliku u dveří auta a vystoupil. Dům neviděl už dlouho, ale nic se tu nezměnilo. Dveře od branky stále nešly dovřít, okna stále nebyla umytá, střecha neopravená, tráva na zahradě neposekaná.
„Vítej doma, hochu,“ řekla maminka a vedla ho ke dveřím. Doma bylo hezky. Teplá polévka mu udělala náramně dobře. Jeho pokoj byl stále takový, jaký zůstal, když ho zatkli. Zdálo se mu, že už je to tak dávno. Seděl na posteli, polévka ho ještě příjemně hřála zevnitř. Mohl by si přeci jen opravit to kolo. Táhlo ho to ven. Příšerně. Jak bláhové! Je venku ani ne dvacet čtyři hodin a už má zase tu chuť. Nemohl sedět. Musel něco dělat. Dobrá, opraví si to kolo. Sešel ze schodů a uslyšel v hale křik.
„Je doma, že? Pusťte mě na něj, já mu rozmlátím tu jeho držku!“
Speedy. Byl to on, takový hlas by si nešlo splést. Hlava místního podsvětí. Byla to chyba se s ním před rokem zaplést. Ale vypadal jako seriózní padouch. To víte, je padouch a padouch. V prvním případě je padouch pouze solidní obchodník se životem a smrtí. Ano, zabíjí lidi, ale způsobem vybraným. Pečlivě si vybírá, má úctu k poctivě vykonané vraždě a hlavně má úroveň a styl. Speedy byl bohužel ten druhý případ padoucha. Neměl úctu k nepřátelům. Neměl ji ani sám k sobě, což se odráželo na jeho povaze a činech. Pavel byl chytrý kluk, ale jak v čem. Měl problém rozpoznat padoucha od padoucha a z toho pak byly samozřejmě problémy. Musel jednat, to věděl.
„Nemám ti co říct, Speedy, běž odsud a nech mě a moji mámu na pokoji,“ řekl hlasem, u kterého si byl jist, že zní co možná nejdrsněji. Ve vchodových dveřích stál Speedy a smál se od ucha k uchu. Byl odporný. Dlouhán, tmavé oči, nepříjemný pohled, jizva pod pravým okem. Maminka stála pořád na stejném místě a ani se nehnula.
„Nech nás, mami, na chvíli o samotě,“ řekl Pavel jemně a vyslal k ní prosebný pohled. Té malé ženě se to samozřejmě nelíbilo. Jen co se vrátil její syn z léčebny pro psychicky labilní trestance, už je na scéně zase tenhle čahoun.
„Dobrá, ale jenom na chvíli. Do deseti minut ať je pryč,“ řekla ostře a odešla do kuchyně. Stáli teď naproti sobě a ani jeden se nepohnul z místa. Speedy promluvil jako první.
„Líbilo se ti bejt zavřenej, co? Je to smůla, že ti to tak nehezky vyšlo. Víš, když tě zavřeli za ty mříže, dost jsi nám chyběl. Hlavně ty prachy, co si nám vzal, nám chyběly. Chápej, máme jako gang určitý výdaje. Nemůžeš si jen tak pláchnout s prachama, který měly bejt naše a myslet si, že zavřenej v nějaký léčebně seš v pohodě, protože na tebe nemůžeme. Teď seš venku, pravda. A hádej co? My na tebe můžeme. Ale odpustili jsme ti to. Krouhli jsme pár jinejch, aby se dorovnala ta ztráta, kterou jsi nám způsobil. Ale víš co, ta morální rána, ta tam pořád je.“
Pavel se na něj díval a čekal, co z toho monologu vzejde. Nekoukalo z něj nic dobrého.
„Přicházím s jednou nabídkou,“ pokračoval dál Speedy a tvář mu zvážněla. Jizva pod levým okem mu naběhla nachovou barvou. Byla ještě čerstvá. „Takže, jde o následující věc. Dneska v noci máme jistej kšeft. Jeden kravaťák se bude vracet z práce, a to bude naše chvíle. Zapomenu na to, že si nás kdysi podrazil, pláchl i s prachama a já mám teď tuhle jizvu,“ řekl a ukázal si pod levé oko, „tvý mámě se nic nestane, pokud nám dnes pomůžeš. Starý dluhy budou smáznutý, začneš od začátku. Je mi jedno, co budeš dělat, ale k nám už nepatříš. Uděláš dnes svoji prácičku a už se nikdy neuvidíme, jasný?“
„O co jde? Mluvil jsi o nějakým kravaťákovi, chceš ho snad zabít?“
„Samozřejmě, to je jasný, počkáme si na něj před barákem a vpálíme mu rovnou dvě mezi oči. Platí?“
„A pak mi dáš ty a tvůj gang pokoj?“
„Jasný. Už o nás nikdy neuslyšíš. Všechno bude smáznutý. Jdeš do toho?“
„Jdu.“ Třásly se mu ruce. Nechtěl to udělat, ale jestli chce mít pokoj, tak musí.
Nechtěl? Sám nevěděl. Revolver ráže šest mu příjemně chladil ruku, ve které ho svíral. Vzpomněl si na staré dobré časy s bandou. Na dobu nočních výjezdů, pitek, rvaček. Vražd. Ano, je vrah. Ale svůj dluh společnosti splatil už v léčebně. Počítá s tím, že teď už je napravený. A je? Opět cítil, jak se v něm vaří krev. Jeho horší já se probudilo. Jeho cikánské já k němu promlouvalo, aby to udělal. Zab ho, zab!
Stál úplně sám v příšeří, které skýtal dům podnikatele, který měl za několik málo minut zemřít. Zbytek gangu seděl v autě pár metrů opodál.
Plán byl jasný: zabít kravaťáka, pláchnout a obdržet odměnu v řádech milionů. Znal moc dobře tyto kšefty, na vraždách se nešetří. Přemýšlel nad výší své odměny, když tu náhle zablikalo v dálce světlo přijíždějícího porsche. Když zastavilo, Pavel se ještě více stáhl do temnoty. Už tak dlouho nezabíjel, umí to vůbec ještě? Následujících pár minut prožil jako v mrákotách. Pamatuje si pouze útržky toho, co se stalo. Podnikatel se skácel k zemi se dvěma ranami v hlavě, gang v autě ujel, zato přijela policie.
Podraz. Pomsta.
Rozsudek zněl: Vinen v plném rozsahu. Odsuzuje se k trestu odnětí svobody v délce deseti let nepodmíněně za ublížení na zdraví s následkem smrti. Za mříže, zase denní rutina. Deset let! Hezké číslo za pomstu. Maminka mu psala každý den. Neodpovídal, neměl na ni náladu. Stále si připouštěla svoji vinu na synově chování. Stále to samé dokola. Dopisy přicházely rozmáčené od slz. Dny ubíhaly a on už nevnímal čas. Plynul kolem něj ve své nejpomalejší rovině. Často přemýšlel nad sebevraždou. Vždyť tady je to jiné než v léčebně. Tady se rozhodlo, že není pomatený a může nastoupit normální trest.
Právě zde k němu poprvé promluvil Bůh. Mluvili spolu dlouho, až do noci. Rozmlouvali a Pavel cítil, že je mu odpuštěno. Bůh ho miluje. Byl z něj nový člověk a čas dále ubíhal. Čekal na svůj den. Ten přišel přesně první jarní den. Dveře věznice se otevřely a jeho ovanulo jaro. Dnešní den bude výjimečný. Věděl to.
„Dneska domů, co? Bylo to dlouhý,“ poznamenal jeden z bachařů, když procházel kolem něj.
„Ano, dnešní den bude výjimečný,“odpověděl Pavel a zadíval se do jarního slunce.
„Tak nám tam moc nezvlč, ať se tady o tebe nemusíme starat, “zasmál se bachař, otevřel mu bránu a chlapsky ho poplácal po zádech.
„Nebojte se,“ řekl Pavel a vykročil, „od této chvíle již nikdy nebudu stejný.“
Jeho cikánská krev se poté už nikdy neozvala.
Kateřina Cichá (K4a)
Téma č. 4: Lidé jsou jako olivy, to nejlepší ze sebe vydávají pod tlakem
volný slohový útvar – úvaha
Proč to přirovnání zrovna k olivám? Zřejmě je to myšleno tak, že z oliv se pod tlakem získává olivový olej. Je však tento ceněný produkt, získávaný právě pod tlakem, tím nejlepším, co z těchto malých zelených plodů může vzniknout? Pro někoho určitě ano, pro jiné tomu tak být nemusí. Vždyť někdo je může mít raději nezralé, či nezpracované, zkrátka tak, jak na keři vyrostly. Někdo určitě upřednostňuje olivy sice zpracované, ale bez použití tlaku, prostě obyčejně naložené v konzervě. Z toho vyplývá, že některým lidem zkrátka nemusí svědčit, když ze sebe musí to nejlepší vydat zrovna ve stresové situaci, pod tlakem. Každý jsme přece jiný. Od profilu průměrného, standardního, či snad ideálního člověka se všichni lišíme. Někdo možná více, někdo naopak méně, ale lišíme se všichni.
Proč takoví lidé vlastně jsou? Podle mého názoru je to způsobeno tím, že jsme se, jak říká Darwinova teorie, přece jenom vyvinuli přirozeným výběrem a našimi předky byla zvířata. Proto si myslím, že to jednoduše máme v pudech, stejně jako většina savců. Nejprve si tento jev vysvětleme na zvířatech. Proč by například gepard vynakládal takové úsilí k vyvinutí maximální rychlosti, pokud by mu o nic nešlo? Vyvíjí ji nejčastěji v případě, kdy potřebuje dohnat kořist, která pro něj znamená potravu. Tento běh je pro něj životně důležitý. Nedostižení kořisti znamená hlad, se kterým souvisí ztráta sil. Ta velmi snižuje pravděpodobnost dalšího úlovku, s tím souvisí ještě větší hlad způsobující ještě větší oslabení organismu a tak dále. Potom už zvířeti velmi vážně hrozí uhynutí.
Jako další příklad bych ráda použila případ konkrétního člověka. Inspirovala jsem se nedávnou příhodou, která by jistě skončila leteckou katastrofou, pokud by jeden člověk ze sebe nevydal pod tlakem maximum. Pilot dopravního letadla s početnou skupinou pasažérů na palubě během letu nečekaně zemřel. Mezi cestujícími byl však člověk, který měl určité zkušenosti s ovládáním malého sportovního letadla. Šel tedy do pilotní kabiny, takzvaného kokpitu, a vzal řízení letadla do svých rukou. S pomocí jiného, zkušeného pilota na zemi, se kterým mohl komunikovat pouze pomocí vysílačky, bezpečně přistál. Myslím si, že tato událost ideálně popisuje dané téma. Podle mého názoru by si tento člověk, se zkušenostmi s ovládáním pouze malého sportovního letadla, za normálních okolností na velké dopravní letadlo netroufl. Protože však byl vystaven velkému tlaku v důsledku ohrožení svého života a také životů mnoha nevinných pasažérů, vydal ze sebe maximum a dokázal hladce přistát.
Dalšími, kteří toto potvrzují, jsou samozřejmě sportovci. Ti jsou pod tlakem, který na ně vyvíjí například idea získání medaile či možnost překonání nějakého rekordu, schopni podat neuvěřitelné výkony. Důkazem toho je podle mě jeden nejmenovaný plavec, který na nedávných olympijských hrách dokázal být vždy první v každém z několika po sobě jdoucích závodů. Myslím si ale, že toto je velice individuální a u každého tomu tak být nemusí.
Tím se dostáváme k poslední otázce, kterou jsem si na začátku položila. Jsou takoví všichni lidé? Ráda bych ještě na chvíli zůstala u těch sportovců. Myslím si, že při tréninku často můžou být výkony ideální a sportovec může být v nejlepší formě. Tlak, kterým pak na toho samého sportovce působí důležité závody či důležitý zápas, může způsobit stres a negativně tak ovlivnit jeho psychiku. To pak má vliv na výkon, který v důsledku tlaku může být nakonec velmi slabý.
Na závěr bych se ještě vrátila k obyčejným lidem. Domnívám se, že tento tlak, o jehož působení na sportovce jsem se zmínila v minulém odstavci, může mít podobné účinky i na obyčejné lidi. Příkladem těch negativních je všem jistě dobře známé takzvané okno během důležité zkoušky. Podle mě by toto okno za běžných okolností nenastalo, způsobuje ho právě tlak. Přesto musím uznat, že v podobných situacích jako je záchrana života či ochrana potomků, které máme společné s velkým množstvím zvířat, určitě tento tlak způsobí podání maximálního, tedy nejlepšího výkonu.
Tereza Skalická (K4b)
Zkoušky, zkoušky, zkoušky! Alkohol a prášky! To přeci ne!
Téma č. 4: Lidé jsou jako olivy, to nejlepší ze sebe vydávají pod tlakem
volný slohový útvar – povídka
Píše se 12. 1. 2009 a na okno dopadají vločky sněhu. Nejprve otevřu oči, jde to jen ztěžka, ale jde to. Po vyklouznutí z postele kráčím k oknu podívat se, kolik zase napadlo sněhu. Musím uznat, že požehnaně. Dnes mne čeká zkouška v autoškole. Nic, čeho bych se bála. Za volantem si věřím, pravidla můj mozek vstřebal ještě před otevřením dveří autoškoly, také v autě nesedím poprvé. Ano, ano, tohle mi probíhalo hlavou ráno u snídaně.
Ovšem situace se změnila na místě. V sedm hodin se moje nohy zastavily před doupětem zkušebních komisařů. Stále jsem se snažila tvářit sebevědomě, i úsměv vykouzlit.
Dveře byly otevřeny, ozvalo se: „Pojďte dál, počítače jsou volné.“ Srdce mi neklidně tlouklo. Mé pozadí zaujmulo místo, na klávesnici prsty odklikávaly správné odpovědi. A, B, A, A, C…. Hodiny se posunuly o pět minut. Můj test putoval k vyhodnocení.
„Ó, slečno, tak rychle?“ konstatoval komisař s kyselým úsměvem.
„Jo, jo,“řekla jsem . A opravdu, vyhodnocení dopadlo skvěle, sto procent. Opět mi stouplo sebevědomí. Mé další kroky vedly k autu. Pan komisař se blížil rychlou chůzí.
„Tak šup do auta, slečno, nezdržujte!“ Hladinka stresu byla ve vteřině zpátky. Zavřela jsem dveře, div je nerozbila, připoutala se, přisunula sedadlo tak blízko, že prsa mi dřela o volant a čekala na pokyny.
„Slečno, koukejte, ať to necuká, žádný mluvení, váhání a frčte!“ Srdce mi začalo bušit zběsile. Zrcátka, světla, spojka, jednička…Auto se dostalo do pohybu. Vůbec mi před očima neběžela silnice, ale celý můj život. Oči se mi zatoulaly do zrcátka na pana komisaře.
„Okamžitě na mě přestaňte zírat a čumte na silnici!“ Říkala jsem si, že pán nemá zrovna pěkný slovník. Dvacet pět minut uběhlo, zbývalo zaparkovat. Přes obtloustlého komisaře nebyl dozadu nejlepší výhled. Najela jsem ne zrovna nejlépe, ale na druhý pokus autíčko zapadlo jako klíček do zámku. Úsměv mi prozářil obličej. Zatažená ruční brzda signalizovala komisaři ukončení mé jízdy. Otočila jsem se a očekávala také milý pohled. Jak naivní!
„Parkovat nadvakrát?“ zvedl na mě obočí. „Proč děláte řidičák, když jste ženská přece, to je fakt nejhorší, pomatený holčičky na silnici!“
Smutek vystřídal vztek.
„Se nezblázněte!“ vypadlo mi z úst.
Doma proběhlo utěšování, že se nic nestalo, vyjde to jindy, když nejde o život, nejde o nic.
Píše se 21.1. 2009. Opět otevírám oči. Teď ne pomalu, ale rychle. Mé tělo se klepe, neudržím ani hrneček s kafem. Stres umí teda divy. Každých pět minut sedím na WC. Doma všichni uznali, že v tomto stavu nemůžu řídit, ale já věděla, že musím. Autoškolu jsem si platila sama, takže jistá suma mi vymizela z účtu a náhrada nezdařené zkoušky stojí další peníze. Mé kroky směřovaly k lékárničce. Když jsem se prohrabala vrstvou paralenů a ibalginů, spatřila jsem prášek na nervy. Zběsilé otvírání a hledání návodu mi nepomohlo. Zjistila jsem totiž, že tabletka se nesmí užívat před řízením motorových vozidel, protože způsobuje poruchy koncentrace. Hlavou mi proběhla představa mikrospánku u zkoušky a zavraždění komisaře nárazem do stromu. Musela jsem tedy zvolit jinou cestu. Alkohol! Takový malý „panáček“ by mi jistě pomohl od stresu. Opět se vrátila představa zabitého komisaře. Všechny zbrklé nápady jsem opustila. Nezbývalo, než sednout do auta. Cestou se mi honily hlavou myšlenky o autoškole, maturitě, jak to vlastně zvládnu?
Komisař byl naštěstí jiný. Připravila jsem auto k jízdě a vyjelo se. Bušení mého srdce musel slyšet i pan komisař na zadním sedadle. Kozačky nebyla zrovna správně zvolená obuv na řízení. Cit v nohou zcela vymizel. Konečně jsem měla před očima jen silnici. Věděla jsem, že to musím udělat! Pan komisař byl z mé hlavy vymazán, zazděn ideou krásného výletu, na který se sama vydávám. A šlo to. Nebyla křižovatka, kde bych váhala, neexistovala situace, kde bych si nevěděla rady. To byl stav, do kterého je třeba dospět, aby člověk dokázal všechno. Jízda proběhla plynule, bez zaváhání. Ten lis stresu ze mne opravdu vymačkal to nejlepší. Parkování mezi dvě auta vyšlo na první pokus. Přesto jsem čekala výtku ve smyslu, že dokud nebudu obdařena penisem, řidičský průkaz mi bude upírán. Naštěstí nepřišla.
Komisař se usmál: „Taková hezká slečna, jak jí to šlo, a při nástupu jsem myslel, že se mi tu sesypete, děvenko!“ řekl.
„Bylo k tomu blízko,“ odvětila jsem. Za čtrnáct dní ze mne byla právoplatná řidička i s průkazem. Teď „UŽ JENOM“ ta maturita přece.
Katrin Tarkhounová (K4b)
