ŠKOLNÍ ROK 2011/2012
FEJETON
Procházka po Champs-Ellyses
I pro obyvatele naší krásné vlasti bývá Paříž jedním z nejvyhledávanějších cílů. Jako životem naučeníý skeptik se raději ani nechci pídit po těch hlubokomyslných důvodech. I malé dítě vám řekne, že Paříž je nejromantičtější město v Evropě, je stále šik, má hodně zvučné jméno a také, což pro mnohé návštěvníky není nedůležité, je tam Disneyland.
Francii mám rád, naše rodina tam má známé a také jsem tam již několikrát byl. U známých v Normandii i s rodinou v Provence. S Paříží jsem udělal osudovou chybu. Do července zbývalo málo času, a tak jsme si doma řekli, že se tentokrát odevzdáme do rukou cestovní kanceláře a necháme se opečovávat a vodit průvodkyní. Když člověk není zkušený, nemá velké nároky a stačí mu jen něco vidět, nikoli poznat, může to být super. Mně však z týdne v Paříži zbyla hlavně zkažená nálada. Kupodivu ani ne tak z Paříže či organizace zájezdu, jako z jeho účastníků.
Nepřestávám se divit, co se může lidem líbit a co jim může způsobit radost. Skoro jsem měl pocit, že ta skupina Čechů, se kterou jsem měl tu čest trávit onen týden, je s mírnou nadsázkou odpovědí, proč nám v různých dobách dopadly dějinné události, jak dopadly. Je mnoho národů, z kterých přímo čiší ta touha po svobodě, z toho českého bohužel čiší úplně jiné věci. Ale proč tu páchat národní sebemrskačství? Ne ne, žijte si Čechové tím, co máte rádi, jen byste mohli být tak laskaví a odpustit si vůči jiným národům jakékoli urážky, protože třeba ti žabožrouti se narozdíl od vás umí obléknout a v daleko větší míře se chovat kultivovaně, ne jako venkovští chachaři, co nikdy za svůj život neopustili svoji ves a neměli možnost se to naučit. Čechům nic nebrání naučit se chovat jinak, ale asi jsou už holt jinak nastaveni.
Procházka po Champs – Ellysses měla být vyvrcholením celého pařížského výletu. Mohlo to být krásné procházení po místech, kde se nádhera snoubí s historií. To by mě ovšem kolemjdoucí nesměli po celé dva kilometry spojovat s těmi, kteří ve zmačkaných trenýrkách z trhu, průsvitných tílkách a s igelitkami v obou rukách se jali objevovat Paříž.
Cestu zpět jsem absolvoval v horečkách. Nestyděl jsem se. Jsem se vším smířený. Jen už v takové skupině příště nechci jít, totiž v žádné.
Otto D.
Mátová plantáž a jiné složitosti bytí
Tak jsem si na pavlači zřídila mátovou plantáž. Večer sedím na čtvrtém či pátém schodě, kouřím a pozoruji svěží mátové lístky v několika velkých květináčích, moje kočičky Eliška a Beruška chodí okolo a prozkoumávají dům.
Svět se v tu chvíli zdá být vcelku poklidným a příhodným místem pro život. Dívám se na nebe nebo pozoruji déšť a vím, že takový je život. Poklidný, příjemný a zpomalený, vtěsnaný do jednoho večera na schodě. Chci, aby byl takový. Mám spoustu máty na domácí mojito. To je fajn.
Ráno vstane člověk s kocovinou v šest hodin (nebo později, pokud se mu to nepovede napoprvé). Svět by byl krásným a příhodným místem pro život, nebýt ranního vstávání. Jdu na tramvaj, Praha je krásná. Dohrabu se do školní lavice – svět už ani trochu nevypadá jako příhodné místo pro život.
Ve škole číhá mnoho záludností. Chtějí vás zušlechtit a nevidí vlastní neušlechtilost. Trestají vás místo toho, aby vám řekli, co děláte špatně. Snaží se navodit dojem důležitosti, což nesnáším – každý přece ví, že to poslední, co by mohlo mít nějaký smysl, je škola.
Odpoledne se tlačím v přeplněné tramvaji a deprimuje mě, jak málo z toho dne zbývá. To abych si sedla na schody. Nic už stejně nestíhám.
Návštěvy přijímám na schodech. Je to velmi příjemné – svět se zase zdá být tím příhodným místem.
Šárka L.
Býti OUT
Zjistil jsem to normální přirozenou cestou. Prostě jsem viděl, jak si dali pusu a drží se za ruce. „Chodí spolu!“ řekl jsem si, ale když jsem to potom říkal sestře, zatvářila se nechápavě a suše pronesla: „Už skoro tejden.“
Nebo jiný příběh. Opět pravila sestra: „Jedeš do Řevnic na čarodějnice?“
„Ne, já o tom nic nevím.“ Z těchto dvou příhod, které se skutečně staly, je asi patrné, čím jsem se provinil, že jsem „out“. Ano! Já nemám „fejsbuk“.
Kdysi jsem psal slohovou práci o facebooku a dnes ho ani nemám, ba co víc, baví mě smát se lidem, kteří jsou na něm závislí.
K tomu, že jsem ho opustil, došlo vlastně náhodou. Byl jsem se svou milou v ZOO a bavili jsme se o tom. jak už nás facebook nudí, a já jen tak z legrace řekl, že si ho zrušíme. Majda přikývla a po návratu jsme si zavolali a společně ho zrušili.
Bylo to loučení dojemné a bolestné, ovšem jen z jeho strany. Oproti tomu mě toto loučení dohnalo k slzám, avšak byly to slzy smíchu. To především, když facebook vybral pět náhodných „přátel“, z nichž jen dva jsem pokládal za přátele skutečné, a u jejich fotek stálo: „Příteli XY budete chybět.“ Pro jistotu jsem byl ještě třikrát dotázán, zda skutečně si chci deaktivovat svůj účet. Po posledním „ano“, které v tomto případě znamenalo spíše „ne“ mému vztahu s facebookem, jakoby mi spadl ze srdce a také z mysli obrovský balvan. Pocit svobody mnou projel jako blesk a i Madlenka na druhé straně mobilního telefonu byla šťastná!
Dnes jsou tomu bez tří dnů dva měsíce a za tu dobu mě ani jednou nenapadlo obnovit vztah s tím kdysi tak užitečným pomocníkem.
Život jde dál. Je pravda, že nejsem tolik v obraze, ale nestěžuju si. Hlavu nemám přesycenou zbytečnými informacemi, času mám také habaděj.
Jsem tak trochu „out“, ale i tak jsem to já, kdo se směje. Býti „out“ je někdy krásně povznášející.
Antonín Z.
ŠKOLNÍ ROK 2010/2011
Vyprávění (podzim 2010)
Můj (ne)obyčejný život
Možná vám to přijde podivné, ale narodil jsem se jednoho brzkého červnového rána roku 1392. Prvních několik let jsem se učil ovládat své pudy a touhy, neboť jak je to běžné, podědil jsem částečné vzpomínky rodičů.
Po ovládnutí těchto nutkání, jako nosit bílé vlasy, strašit přespolní v černém plášti, či honit se s vlky od svítání do východu měsíce, se má rodina usadila ve městě Pražském a i já se naučil ovládnout a potlačit touhu po tom karmínovém nápoji, jenž je naší drogou, tekoucí v lidských žilách, nejen k dobru svých kantorů, ale i spolužáků studentů, jako jsem byl já sám na Karlově univerzitě tehdejších časů. Studoval jsem dlouhé noci, když moji spolustudenti hýřili v pražských krčmách s lehkými ženami a ti „nejvzácnější“ dokonce sami se sebou. Tyto roky studií uplynuly velice rychle a já se vydal na cesty, kde jsem poznal mnohé země, provázen jedním ze svých spolustudentů, který se domluvil jak na jihu, tak na severu Evropy, na rozdíl ode mne, ovládajícího pouze jazyk ostrovního království anglického.
Po letech putování Evropou jsem tomuto již stárnoucímu cestovateli vyjevil své tajemství a jeho akademická fascinace znovu zažehla vyhaslý plamen jeho očí, když jsme spolu sepisovali skutečné dějiny mého národa, které zmizely v propadlišti času. Jak naše, tak ty dávno minulé.
Po smrti svého dlouholetého přítele jsem desítky let cestoval jako učitel po českých vesnicích, vždy zastavujíce se pod jiným jménem a jen na několik zim. Roky, jenž začínaly číslicí sedmnáct, jsem procestoval po Anglii a jejích koloniích, spolu s krátkou zastávkou, kterou jsem vykonal v touze vidět stolové hory a jiné monumenty indiánů, zanechané zde, jako totemy a u jiných přátel nalézt nádhery architektury civilizací zdevastovaných Španěly.
Roky počínající číslicí osmnáct, jsem cestoval pod rozpáleným sluncem afrického kontinentu a opětovným nalézáním krás, které mi za těch pár desetiletí nachystala Evropa.
Roky začínající číslicí devatenáct, jsem věnoval pomoci osvobození Čech od nadvlády mocnářství a nové hrozivé diktatury, kterou představovaly nejdříve kříže s háky v rudém poli a poté srp s kladivem, taktéž uvnitř rudé.
Posledních dvacet let jsem trávil jako obyčejný žák, neboť je toho tolik nového, co se za ty roky událo.
Daniel B.
ŠKOLNÍ ROK 2009/2010
„Studenti čtou a píší noviny“ – projekt společnosti Mafra (jaro 2010)
Volební kampaň
Na tomto světě jsou věci, kterým neunikneme, jako třeba smrt, ovšem do stejné kategorie můžeme řadit i takové lokálnějšího rázu, věci ve srovnání s tím, na čem opravdu záleží – ba dokonce i mimo toto srovnání – naprosto patetické, nízké a odporné. Kašičky, které uvařilo lidstvo – a že lidstvo dobrým vkusem po druhé světové válce již zrovna neoplývá. Jedna z těchto nechutných kaší smrdících věčností tam i zpátky a horších než smrt je rozstříkána minimálně po celé Praze, usazena na billboardech, množící obličeje jistých ignorantských vepřů do halelujah a znásilňující prostor reálný i ten abstraktní v hlavách lidí, a to vše jen proto, aby se zas někdo dostal ke korytu a vydřel i z odvážných jedinců další zbytek sebeúcty. Pro případ, že ještě nechápete, o čem mluvím, vysvětluji: hovořím zde o volební kampani; v měřítku, jež je na ni příliš veliké. Masivní papírová přehlídka hovniválů, kterým můžeme dát hlas, abychom za ně nakonec mohli tahat jejich lejna, no není to skvělé? A jejich tváře vidím, když jedu autobusem, plakát vedle plakátu, snad už nejčastěji jedná se o nijak podepsanou demagogii oponenta v hávu zhovadilé rétoriky, kterou se ani nesnažím chápat, protože si nepotřebuji intelektuálně ubližovat, jejich tváře neživé jak plechovka psího žrádla vidím, když jedu autem a poslouchám hudbu větší hodnoty, než jakou má jakýkoli z těch hýkajících politiků, co se tady kdy producíroval a hrál svou slavnou společenskou roli. Armáda papírových zombií, je to strašlivé a směšné zároveň.
Adam F.
Politika odpovídá situaci
Není mnoho tragičtějších věcí, než je současná česká politika. Ještě před pár lety mohla někoho přitahovat zápolením dvou těžkých politických vah – Václava Klause a Miloše Zemana. Když však tyto dva symboly politiky devadesátých let z čela svých stran odešly, byly nahrazeny zoufale průměrnými politiky, kteří za několik málo let dokázali poslat věrohodnost české politiky na samotné dno a veřejnosti svými permanentními skandály, machinacemi a kuriózními rozhodnutími politiku znechutit tak, jako ještě nikdy v minulosti.
Přesto vnímám obecné opovrhování nad českou politikou jako nějaké nedorozumění. Politika jako taková přece není rezervace odtržená od zbytku společnosti. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Je její niternou součástí a odráží se v ní, jak daná společnost funguje a jakým způsobem je schopna řešit své problémy. A každá politická strana je jen odezvou na problémy společnosti. Ostatně politik může dosáhnout úspěchu jen tehdy, má-li o něj společnost zájem. Žádný diktátor se nedostal k moci jen proto, že si to umanul, nýbrž proto, že ve společnosti byla poptávka po jeho radikálních rešeních. Stejně tak každá demokratická revoluce mohla být realizována jen v důsledku zásadní nespokojenosti společnosti s jiným typem režimu. Nikoli snad proto, že by demokracie byla nějakou apoštolkou pravdy a spravedlnosti. Obraz česká politiky je tak především důsledkem toho, v jakém stavu se společnost nachází a čím si v minulosti prošla.
Korupce, podvody, zneužívání poslaneckých náhrad, nízká rétorická úroveň a podobné nešvary či nedostatky nejsou neznámé ani v jiných zemí. Česká politika má však ještě jiný dost zásadní problém. Není o ni příliš zájem. Vychází to především z určitého principiálního přesvědčení značné části české společnosti nezajímat se o věci veřejné, natož do nich přímo vstupovat a ovlivňovat je. Tato typická česká lhostejnost opírající se o klasickou berličku, že „stejně nic nezměním“, má již docela zakořeněnou tradici, přitom není nikterak stará. Datuje se až od nástupu normalizace v 70. letech. Do té doby byla politika věcí národní. Od konce 19. století až do roku 1948 bylo samozřejmostí, že téměř každý občan byl členem nebo alespoň trvalým příznivcem některé politické strany. A to nikoliv z nějakých prospěchářských důvodů, ale z přesvědčení a určitého citového vztahu k dané straně.
Členství ve straně nebylo jen symbolické, ale znamenalo začlenění do určitého kolektivu a činnost v nejrůznějších přidružených spolcích (od tělovýchovných přes kulturní až po profesní). A zatímco v Anglii, Francii nebo Spojených státech toto úzké sepjetí s politickou stranou v menší míře přetrvalo dodnes, u nás po roce 1969 natrvalo přestalo existovat. Očekávalo se, že po sametové revoluci si občané opět najdou cestu k politickým stranám, leč skutečnost byla nakonec zcela opačná. A zatímco v prvních porevolučních letech působilo v nejvyšší politice alespoň několik velkých osobností vzešlých z disentu, v současné době ovládli českou politiku lidé vyrostlí za normalizace, kteří již nemají žádný osobní kontakt s vývojem před rokem 1969 a zároveň pocházejí z naprosto průměrných rodin, které se tak jako většina české společnosti tak nějak protloukala normalizací a vztah k veřejnému životu a odpovědnost za něj ztratila.
Na tristní obraz politické situace má však negativní vliv v prvé řadě zoufale malý počet občanů, kteří jsou členy některé politické strany. ODS a ČSSD dohromady dají jen něco přes padesát tisíc členů, což s ohledem na to, že kontrolují prakticky všechny státní úřady, znamená, že posty ve státní správě mohou často zastávat zcela nekvalifikovaní lidé v důsledku absence nějaké selekce. Z toho je pak odvozena i kvalita politických lídrů, kterým tradičně neschází jen sebemenší charisma, ale i vzdělání, inteligence, slušné vystupování a určitá úcta vůči politickým oponentům. Ve změnu příliš nevěřím. Normalizace neovlivnila jen ty, kteří v ní žili a vyrůstali, ale má svůj zřejmý dosah i do dnešních dní. Dokud určité atributy demokratické společnosti nebudou u nás zakořeněny, nelze očekávat zlepšení. Může se někdy v budoucnu objevit kvalitní charismatický lídr. Ale to bude pouze náhoda, kterou se v české politice nic zásadního nezmění. Změna v české politice musí vyrůst odspoda, od společnosti, která si lepší politiky sama dokáže vypěstovat.
Otto D.
Jak vylepšit politiku?
Založím si vlastní stranu sólistů a liberálů.
My Češi jsme snad nejpodnikavější a nejšikovnější národ na světě, vždyť jen díky nám mohl vzniknout tak úchvatný vynález jako je Semtex. Tak proč stále jen nadáváme na politiku, platíme daně, sociální pojištění, zdravotní pojištění a necháváme se od státu oškubávat? Proč se ta naše pověstná vynalézavost netýká i politiky? Když člověk přemýšlí o budoucnosti, často jen ze strachu z neúspěchu sklouzne k mnohem nižším cílům, než původně měl. Kdyby se ale raději podíval na plakát s Paroubkem nebo si přečetl něco o Dělnické Straně, hned by mu bylo jasné, že na tom už se opravdu nic zkazit nedá a podle hesla „urob si sám“ by si založil svou vlastní stranu.
Naše rodina se už léta drží trapné tradice: „Zvolím ODS, hlavně když nevyhraje ČSSD.“ Já si ale myslím, že člověk by měl své zástupce volit proto, že jim věří, a ne proto, že mu nejsou tak odporní jako ti ostatní. Za posledních dvacet let se politická situace v ČR nijak výrazně neposunula vpřed. Dál už je to na nás!
Šárka L.
Pohled z hradu
Za svůj krátký život jsem toho viděla již mnoho, ale pohled na Prahu z Pražského hradu během prvních teplých dnů jara je k nezaplacení. Tento pohled již spatřilo mnoho očí, nejen těch vyvolených, kteří měli tu čest na tomto místě pobývat a každé ráno se probouzet s výhledem na město, které se hvězd dotklo. Ale i ti, kteří si zde vystáli pohled na šperk českého národa. Ano, tady to vše začalo, tady se vše odehrálo, všechny činy, které ovlivnily naše dějiny na roky i staletí dopředu. Sem se zrak českého národa upíral v dobách utrpení. V dobách, kdy obyčejný člověk byl jen zrnko v prachu. A proto se ptám, změnilo se vůbec něco za ty roky? Ano, změnilo, dnes máme možnost volby, možnost, kterou naši předkové neměli. My máme šanci změnit koloběh dějin národa. Každý z nás má jeden hlas a každý z nás má možnost ho použít. Proto svou šanci nezmařte a využijte ji. Já se na tuto chvíli těším od svých třinácti. Jiní tu volbu neměli, ale my ji teď máme, a proto já se dívám kupředu, i když mám na očích růžovém brýle. Osud národa je v našich rukou.
Tereza P.
Studenti si v rámci hodin českého jazyka vybrali témata, která je zajímala, a zpracovali je formou referátů. (listopad 2009)
Feng šuej
Feng šuej je prastará čínská nauka, která se vyvíjela několik staletí, kdy Číňané odhalovali, jakým způsobem postavení a uspořádání domova ovlivňuje jeho obyvatele. První věcí je celkové postavení domu, které je asi nejvhodnější v prostředku jižní strany kopce. Tím je dům chráněn před záplavami a silným větrem na vrcholu svahu. Dům orientovaný na jih zajišťuje dobré pěstitelské výsledky. Vnitřek uspořádání domu má svá přesná pravidla i pro ten sebemenší doplněk. Uspořádání se většinou orientuje podle světových stran.
Východ ovlivňuje zdraví a zde má být umístěno dřevo. Postačí dřevěná dekorace. Západ má spojitost s rodinou a dětmi, ale také s kovem, proto by zde mělo být umístěno něco kovového. Jih je strana slávy a podporuje ji oheň. Krb a zapálené svíčky jsou ideální, ale pomoci si můžete i obrazem či fotografií. Severní strana souvisí s obchodem a kariérou. Tato strana souvisí s vodou, proto by zde měla být umístěna váza, akvárium, nebo i obraz vodní hladiny. Jihovýchodní část obydlí je opět ve spojení se dřevem, aby přinesla hojnost a bohatství. Jihozápadní strana je ve znamení země. S květníkem a s hlínou, pokud je zde umístěn, prý pokvete vaše láska a manželství. Severozápadní strana představuje cestování a přátelství. V této části domu by neměl chybět kov. Severovýchod ve spojení se zemí přináší do domu vědomosti.
Je také důležité, abyste neumisťovali opačné elementy na určitá místa, jako například vodu do jižní části prostoru, kde hoří oheň, který za správných podmínek ovlivňuje slávu. Některé elementy na sebe působí i pozitivně. Voda ve spojení se zemí působí růst. Dveře jsou také velmi důležité, neboť jimi nevcházíte jen vy, ale i vaši hosté a energie. Nenechávejte proto rohožku špinavou, odpadky a špinavé boty přede dveřmi. Také byste měli téměř odevšad vidět na dveře. To přináší jistotu a odvádí nejistotu. Negativní energii „vystřelují“ ostré hrany, či předměty jako nože, ale i rostliny jako kaktusy. Tyto hrany šikovně zakryjte a rostliny přesuňte do méně užívané místnosti. Rostliny jsou velmi důležité. Ve Feng šuej zastupují element země, jsou li umístěny v květináčích a element vody, jsou li řezané. Voda je důležitá, neboť symbolizuje energii. Měla by být tekoucí, ale i váza s vodou postačí.
Feng šuej je mnohem rozsáhlejší, ale toto je asi nejmenší poskytnutelný „návod“, jaké jsou jeho základy.
Daniel B.
Dřevěný fenomén
Spejbl a Hurvínek, dvě dřevěné loutky, které zná svět. Tělo mají ze dřeva, k pohybu jim pomáhají nitě. Tak proč je někteří milují a někoho provokují? Ale určitě si zaslouží náš respekt! Chachááá! – tak končí většinu svých vystoupení drzý hošík. A má k tomu důvod, je mu 83 let a stále baví publikum. Spolu s taťuldou Spejblem dokázal mnoho: mluvil 20 jazyky, navštívil 30 zemí na 4 kontinentech a získal řadu ocenění. Seznam míst, kde byli, by se nevešel ani na dvě strany A4! Loutky taky již stály před soudem – to když se prokazoval jejich původ.
Autorem těchto dvou groteskních postaviček je profesor Josef Skupa ( 1892 – 1957 ), který se nechal inspirovat čeledínem s velkým nosem a ušima, kterému se říkalo Spejbl. Skupa si později nechal svůj nápad vyřezat u řezbáře z Plzně Karla Noska. Spejbl se narodil v roce 1920 a na podzim téhož roku již vystupoval v loutkovém divadle českých feriálních osad. Spejbl je otec každým coulem, a proto v roce 1926 vznikl i jeho syn Hurvínek. Hurvínek je pořádný kluk, který pořád něco vyvádí a svým horlivým zrakem oslnil kdekoho. Poněvadž popularita této dvojice stoupala, vzniklo v říjnu 1945 divadlo S+H v Praze. V interpretaci dvou hlavních hrdinů se vystřídaly tři osobnosti: po Josefu Skupovi převzal štafetu Miloš Kirschner a po něm Martin Klásek. Otec a syn reprezentují rozporný názor dvou generací na svět a filozofují o základních životních otázkách. V roce 1930 vznikla šprtka Mánička, která se stala nedílnou součástí Hurvínka. V tomtéž roce přibyl pes Žeryk. A v roce 1971 i paní Kateřina „bábinka“, která má velmi neurčitý vztah se Spejblem.
Dnes je Spejblovi 89 let a Hurvínkovi 83 let a jejich popularita neklesá. Je to zvláštní, že dřevo i v dnešním světě má své místo. Možná je to tím, že tyto postavičky jdou s dobou.
Tereza P.
Žralok
Žraloci mají bohužel velmi špatnou pověst, a to i díky americkým filmům, přesto jsou to velmi krásná a důležitá zvířata. Tito tvorové opravdu snědí skoro všechno, ale nás ne. Podle záznamů amerického ministerstva zdravotnictví žraloci pokoušou méně lidí než New Yorčané. To už je větší pravděpodobnost, že se utopíte ve vaně, než že vás zabije žralok.
Žraloků je mnoho druhů: citronový žralok Perezův, modravý kladivoun velký, vousatý tygří, velkoploutvý žralok. Největší počet žraloků je v zátokách Bahamského souostroví, tam také probíhá velký výzkum. Bylo by potřeba na tento výzkum mnohem více peněz, ale lidé nejsou ochotni přispívat na výzkum těchto tvorů, jelikož z nich mají strach a nemají o nich dostatek informací. Právě na Bahamách žijí dobrovolníci, kteří bydlí v jednom domě a spí pohromadě, ale přesto jsou velkými nadšenci pro výzkum. A ten probíhá takto: V noci při svitu baterky v úsecích průlivu severního Bimini vyprošťují chycené žraloky, aby je mohli dopravit do ohrady, odstřihnou jim kousek hřbetní ploutve kvůli zjištění DNA a snaží se díky tomu sestavit rodokmen žraloka citronového. Takto se chytí a zkoumají skoro všechna mláďata a devadesát procent těch, kteří přežijí první rok života, jsou chyceni znovu.
I když jsou žraloci velmi vzácní a důležití, a to především kvůli udržování ekosystému, lidé je loví především kvůli jejich chrupavce, která je sice bez chuti, ale dělá se z ní proslulá polévka. Na černém trhu se tělo prodává za 660 dolarů! Jenže černí rybáři jsou velmi krutí, žraloka chytí, uříznou chrupavku a hodí ho zpět do moře, kde se buď utopí, vykrvácí, nebo ho ostatní sežerou zaživa. Takto ročně zemře 73 milionů žraloků. Např. žralok dlouhoploutvý, který byl téměř ještě před třiceti lety hojně rozšířený, je teď kriticky ohrožený.
Takže závěr je, že pokud s tím něco neuděláme, bude stačit pouhé desetiletí na velmi kritické snížení počtu žraloků. To bude znamenat zhoršení kvality korálů a narušení krásného a rozmanitého ekosystému, protože žraloci jsou životně důležití pro fungování přírody v daném místě, kde dávají lidem obživu.
Nebuďte ke všemu tak lhostejní…
Natálie H.
Člověk a prostředí
Naše Země je tvořena složkami živými a neživými. Obě jsou ve vzájemném, stále se měnícím, vztahu.Také my lidé jsme součástí těchto dějů, ale ve vývojovém stupni jsme se již dostali tak daleko, že můžeme tyto děje ovlivňovat. Svých možností plně využíváme, bohužel ne vždy rozumně. Naše zvyšující se populace stále více a více odčerpává neobnovitelné zdroje, vytváří množství odpadů, rozšiřujeme města a zabíráme úrodnou půdu a na druhé straně zase ničíme lesy pro vytvoření nových zemědělských prostor. Naučili jsme se přírodní zdroje užívat, ale ne s nimi hospodařit. Naše zásahy jsou často tak hluboké, že dochází k narušení přirozených přírodních vztahů a rovnováhy v přírodě. Důsledkem lidské činnosti je snižování rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů. Některými změnami dokonce ohrožujeme sami sebe. V dnešní době si již většina lidí uvědomuje příchod katastrofy v podobě našeho počínání a z tohoto důvodu vznikla věda nazývající se ekologie.
Ekologie ( z řeckého oikos – dům a logos – věda ) se zabývá vzájemnými vztahy organismů s okolním prostředím. Prostředím myslíme vše, co vidíme kolem nás, tedy biotické i abiotické prvky. Patří sem nejen ostatní organismy, ale i voda, vzduch, světlo atd. Pro ekologii je spolupráce s dalšími vědními obory důležitá a typická, ať už s obory biologickými (morfologie, etologie aj.) nebo třeba s geologií, matematikou, fyzikou, atd. V dnešní době je také zapotřebí provázanost s právem, ekonomií, estetikou či sociologií.
Ekologii lze dělit několika způsoby. Podle úrovně skupin na autekologii (vztah jedince a prostředí), demekologii (vztahy populací s prostředím) a synekologii (úroveň společenstev a ekosystémů). Dále pak podle systematických skupin na ekologii bakterií, rostlin, hub, živočichů a člověka a nakonec podle prostředí, v němž organismy žijí na ekologii vod, lesů a půdy. Samostatnou kategorií je krajinná ekologie, která se zabývá přirozeně ohraničenými celky.
Ekologie se zabývá studiem veškerých vztahů mezi organismy a přírodními podmínkami, ale také vlivy na přírodu. Ekologie se věnuje i takovým věcem, jako je ozonová díra, tání ledovců, ochrana přírody atd. Tyto studie jsou vedeny buď v národních (případně nadnárodních) institutech, samostatných specializovaných firmách a veřejných spolcích, kde se téma ekologie zpřístupňuje širší veřejnosti. Každá z těchto institucí se věnuje něčemu jinému. Národní a nadnárodní instituty mají finanční příspěvky od států a velkých sponzorů. Mají k dispozici laboratoře, satelity a drahé vybavení, které jim umožňuje výzkumy v terénu a rozsáhlejší studie. Soukromé firmy většinou provádějí průzkum veřejného mínění, ankety, ale mohou být také objednány k nezávislým expertízám a výzkumům. Veřejné spolky se také zabývají anketami, tvorbou petic, obnovou parků, výsadbou stromů, sběrem odpadu, naučnými pořady pro veřejnost a dalším věcem. Kromě toho existuje ještě řada internetových serverů a časopisů a mnoho dalších spolků a institucí, které se nedostávají do veřejného zorného pole.
Z toho vyplývá, že i přes to, že je ekologie celkem novou věcí, mnoho lidí se jí již zabývá a má zájem o přírodu a její osud. Každý dnes má možnost recyklovat odpad, užívat biopotraviny a úsporné zářivky. I to totiž stačí k ochraně přírody. Na závěr bych rád reagoval na větu, kterou často slyším. „Proč mám já recyklovat, když ostatní nerecyklují?“ Odpověď: Vše začíná u jednotlivce.
Tomáš H.
ŠKOLNÍ ROK 2008/2009
Akrostich (prosinec 2008)
AKROSTICH je báseň, v níž počáteční písmena každého verše tvoří slovo nebo větu, které zároveň vyjadřují myšlenku básně. Častým obsahem akrostichu je jméno adresáta básně, nebo básníka samotného…
Někdy
Apatická
Trhlá
Ale i
Laskavá
Komická
A to vše abnormálně
Veronika T.
Vesele
Energická
Roztomile a
Děsivě
Ambiciózní
Natálie H.
Inteligence jí neschází
Vždycky veselá, všechny ráda má
Ale je nesmělá
Iva K. + Katka C.
Inteligentní
Veselá a
Altruistická
Ivana B.
Kamarádská
A
Trochu stydlivá
Kačka se jí říká
Ale ráda to nemá
Iva K. + Katka C.
Typický
Obtěžovatel
Narážeče
Dana –
Alotrie
Cyril D. + Honza H.
Veselá
Atmosféra
Neuvěřitelných
Oslav
Celoročních
Emocí
Bára E. + Tereza M.
Vánice
Atmosféra
Nadílka
Ozdoby
Cukroví
(V)Ečer
Petra H.
Vánoční výzdoba
Árie úpí
Nové Obchodní
Centrum, to je buranů
Elita
Šárka L. + Tereza P.
Václav a
Ája spolu
Nanosili pod stromek
Osm dárků
Což byly pro každého
E e čtyři dárky
Karel K.
Vánoce, ten krásný čas
Ách, přichází k nám zas
Nové dárky pod stromečkem
Obdivuje rodina
Celá pohromadě v té vánoční náladě
Echo Vánoc zní i v hodině poslední
Anna H.
Kontrolní slohové práce (listopad 2008)
Před operací aneb můj den (28. 5. 2022)
Procitnutí do chladu úsvitu bylo citelné. Rozbřesk se vybarvoval a v táboře se začal chystat odjezd. Ze stanu vyšel muž v uniformě a s hodností plukovníka. Prošel již rozestavěným tábořištěm do malé montované budovy zakryté plachtou. Vstříc mu ale vyšel mladý nadrotmistr. Vyměnili si vojenský pozdrav.
„Přišly ty nové rozkazy, nadrotmistře?“ Hlas byl jako zvon. „Ano, pane. Nové rozkazy jsou přímo z generálního štábu. Naše jednotka se má rozdělit. První a druhá mechanizovaná rota se má dostavit na souřadnice Bravo Echo Dva Pět. Vedení dostane váš zástupce podplukovník Hejna. Druhá jednotka má být pod vaším vedením a její cíl je tábor plukovníka Čejky na souřadnicích Bravo Zulu Dva Čtyři. Tam dostanete posily v podobě plukovníkovy mechanizované divizní části. Jeho části tvoří nové dělostřelecké jednotky a deset rot mechanizovaných mobilních baterií a robotů M9. Vám osobně tam má být předán přístroj s kódovým označením Balíček. Náš cíl, na který podnikneme útok, je zde: November November Šest Šest. Podporovat nás bude plukovník Čejka a letecký nálet, který proběhne před útokem.“ „Můžu mít otázku?“ Dotaz vyslovil potom, co vypnul holografickou mapu, kde byly vyznačeny všechny tvary a body. „Ptejte se.“ „Co je ten balíček?“
Plukovník se zadíval mladému podřízenému do očí. „Vím, že jste zpravodajec a nováček, takže vám to dneska prominu. Moje tolerance u nováčků je trošku větší. Dozvíte se to na stanovišti plukovníka Čejky. „Ano, pane. Děkuji, pane.“ Vyměnili si pozdrav a rozešli se. Když jsem vyslechl dnešní plán a rozloučil se s nadrotmistrem, odešel jsem ke svému robotu. Ten vypadal jako osm metrů vysoký muž v brnění. Zapnul jsem tedy všechny systémy a poté přepnul na rádio. „První a druhá mechanizovaná rota pod vedením podplukovníka Hejny se vydá do oblasti na souřadnicích Bravo Echo Dva Čtyři. Vyrážíme do dvaceti minut.“ Odmlčel jsem se a pak dodal: „Tak pohyb, lidi, jedu jedu!“ Tábor, do něhož jsme dorazili, byl větší a měl více montovaných budov. Jakmile jsem vystoupil, přišel ke mně můj starý známý. „Plukovníku,“ zasalutoval. „Plukovníku,“ zasalutuji také. Chvíli na sebe hledíme a poté se se smíchem obejmeme. „Sakra, Tomáši! Kdo by to byl řekl, že někdo vytáhne tvůj zadek z generálního štábu.“ „Divné věci se dějí.“
Píše se rok 2022. Je válka, kterou rozpoutalo ukradení plánů nové zbraně OSN nově vzniklou Ruskou federativní spolkovou republikou. Diktátorským státem, známým též jako RFSR. Ta začala i výrobu v novém měřítku a v roce 2012, tedy dva roky po ukradení plánů, začala vojenskou invazi do Evropy a Afriky, které postupně úplně ovládla. Masový úprk kryla jediná jednotka mající zbraně schopné účinně ničit tyto stroje. Byla to česká OSN. Tyto stroje spolu s Japonskem a Koreou jejich vědci totiž vynalezli. Emigranti začali nastupovat do armády OSN, aby získali zpět svůj domov.
Z myšlenek a vzpomínek mě vytrhla mladá poručice. Mluvila anglicky. Netypické v českých jednotkách OSN. „Pane!“ Zasalutovala a já také. Když jsem sklonil ruku a ona po mně také, pokračovala: „Mám vám říci, že Balíček na vás čeká v hangáru. Jsou to tři modifikované jednotky M9. Jedna patří vám a dvě dejte podle vašeho výběru. Kdo to tedy bude? Chvilku rozmýšlím a poté odpovím: „Přiděluji je podplukovníku Hejnovi a nadrotmistru Moravcovi od zpravodajců.“ Poručice si vše zapsala, zasalutovala a odešla. Chvíli jsem s Čejkou probíral strategii útoku a pak jsme se rozešli. V montované stavbě přezdívané hangár jsem se zahleděl na svoji jednotku. Nikdo nevěděl, co nás čeká. Nikdo nevěděl, jaká hrůza nás čeká, a to den teprve začal.
Daniel B.
Dva dny plné překvapení aneb víkend, na který nezapomenu
„Pospěšte si, nebo nestihnete vlak a přijdete o výlet! “Pronikavý hlas profesorky mně vytrhl z tranzu a ustavičného zírání na tu nádhernou osobu, která by mě, bohužel, nejraději vymazala z povrchu zemského. Popadl jsem svou tašku a zamířil za svým nejlepším kamarádem Sebastianem. Co nejrychleji jsme procházeli uličkou a hledali volné kupé. „Zatraceně, všechno je obsazené!“ zaklel Seb. Můj zrak však spočinul na poměrně volném kupé, kde seděly tři dívky a můj další kamarád John. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř.
„Ahoj, můžeme si přisednout?“zeptal jsem se Johna, protože u holek to nemělo smysl. Ten přikývl a já si sedl naproti mé milované Alex. „Jak se těšíte?“prolomil půlhodinové ticho Seb. „Já se těším, jen doufám, že zase nic neprovedete,“ zamračila se Alex. „Ale prosím tě, co bychom tak měli provést?“zatvářil se svatouškovsky Seb. „Něco určitě, jako obvykle, na tenhle nevinnej kukuč ti neskočím. Nejsem nějaká natvrdlá blondýna,“ řekla naštvaně Al. „Hej!“ozvala se její nejlepší kamarádka Lucy. „Ou, já to tak nemyslela, promiň Lucy,“ začala se hned omlouvat své kamarádce. Ta se tvářila naoko naštvaně, ale pak se rozesmála a spolu s ní i celé kupé. Celý zbytek cesty jsme se dobře bavili.
Po dvou hodinách jsme byli konečně na místě. Ubytovali jsme se v malém hotelu, kde jsme měli strávit víkend.
Na pokoji jsem byl společně se Sebem a Johnem. „Doufám, že máš to, na čem jsme se dohodli, Davide?“ „ Neboj, tentokrát si to Andrew pořádně odskáče,“ zašklebil jsem se a hodil po Sebovi balíček, na který se mě ptal.
„Co zase chystáte?“ zeptal se se zájmem John. „Jen nás nedávno Andrew trochu naštval, tak si to teď ten slizoun odskáče,“ vysvětloval Seb. John se dál tvářil nechápavě. „Udělám z něj blonďáka,“ dovysvětlil jsem. John se rozesmál. „Tak do toho jdu s vámi!“
Byl čas na oběd, šel jsem do jídelny a kluci samozřejmě se mnou. Popadl jsem tác s jídlem a zamířil ke stolu, kde seděla Alex. „Dobrou chuť, krásko.“ Alex zvedla hlavu od jídla a zamračila se. „Odpal, Dawsone,“zavrčela. „Ale Greyová, ne tak zle. Přiznej se, že mě ráda vidíš.“ „Jasně, já tě ráda vidím asi jako sněhulák slunce! Nebudu si tebou kazit chuť k jídlu,“ zvedla se, otočila na podpatku a odešla. Lucy a Clare ji následovaly. „Nechápu, co jsem jí zase udělal,“ postěžoval jsem si kamarádům. John se na mě soucitně podíval. „Prostě tě nemá moc v lásce…“ Zamračil jsem se a pak usmál. „Ne, ona mě miluje, jen o tom ještě neví.“ Seb se snažil potlačit smích. „Jasně, kámo, ona tě miluje…když myslíš.“ Rozzářil jsem se jako sluníčko. „Nemyslím, já to vím.“
„Au, Sebe, to byla moje noha! Promiň, Johne, já vůbec nic nevidím. Proč jsme si nevzali baterky?“ „Pšt,“umlčel jsem své kamarády a plížil se tmou k pokoji toho slizáka. Potichu jsem otevřel dveře, zůstal jsem stát a zaposlouchal se. Ozvalo se hlasité chrápání. „Koukám, že náš slizounek spinká jako andílek. Doufám, že se neprobudí.“ „Neboj, Davide, po tom co jsem mu dal vypít bude spát hodně tvrdě,“ řekl se škodolibostí v hlase John. Zašklebil jsem se a spolu s klukama se pustil do našeho plánu. Ráno ho čeká překvapení.
Ráno jsem byl na snídani nečekaně brzy a pohledem jsem hypnotizoval Alex. Ta se dívala kamkoli jinam než na mne. Lucy do ní začala něco hučet, Al protočila oči a trochu se na mě podívala. Zajímalo by mě, o čem si povídají. Rozhodl jsem se jít to zjistit, ale v tu chvíli do jídelny vstoupil Andrew s čepicí na hlavě. Seb na mě mrknul, rychle si stoupnul a strhnul mu čepici z hlavy. Celá jídelna okamžitě zmlkla, ale vzápětí se rozesmála. Andrew okamžitě vycouval. Skoro mi ho bylo až líto… ne nebylo.
Celý den jsme si utahovali z našeho blonďáka, a tak se raději neodvažoval ukázat na párty, kterou jsme na večer připravili. „Alex, jdeš si zatancovat?“ zeptal jsem se hned jak spustila hudba. Opovržlivě se na mě podívala. „Ne, děkuji,“ řekla jedovatě. „Proč, vždyť tancuješ ráda?“ „To tancuji, ale ne s tebou. To bych raději tancovala se slizkou olihní!“ Smutně jsem se na ni podíval a odešel. „Ty nejsi normální, Al! Vždyť ho máš ráda a podívej, jak je mu to líto!“ vynadala své kamarádce Clare. Alex se kousla do rtu a rozběhla se za mnou. „Davide, promiň…“ Překvapeně jsem se na ni podíval. „Cože?“ „Nechtěla jsem být tak protivná, promiň.“
Zatvářil jsem se neutrálně a zeptal se ostře.“Ještě něco?!“ „Ano, já… já… vlastně… chtěla jsem se zeptat… to jsi způsobil ty? To s Andrewem?“ Zamračil jsem se. „Ano, a jestli mi chceš nadávat, tak můžeš, je mi to jedno.“ Alex sklopila hlavu. „Vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli si nechceš zatancovat?“ Poslední slova řekla tak rychle, že jsem jim skoro nerozuměl. „Promiň, co jsi říkala?“ Al úplně zrudla. „Jestli si nechceš zatancovat.“ Tentokrát to bylo úplně srozumitelné. „Promiň, ale to bych raději tancoval se slizkou olihní.“ Alex se v očích objevily slzy. „Promiň… myslela jsem si to.“ Otočila se a chtěla odejít. Rychle jsem ji chytil za ruku. „To byl vtip.“ Táhl jsem ji na taneční parket. „Co že sis to rozmyslela? Já… já si uvědomila, že tě mám ráda.“ Srdce mi poskočilo radostí. „Já věděl, že mě máš ráda, jednou ti to muselo dojít.“ Chtěla něco namítnout, ale já ji umlčel polibkem. Poprvé neprotestovala.
Když se vlak rozjížděl směrem k domovu, seděl jsem ruku v ruce vedle Alex a usmíval se. Myslel jsem, že tu čeká překvapení jen na Andrewa, ale jsem rád, že zbylo jedno i pro mě. Na tento víkend nezapomenu.
Alice N.
Nejhezčí překvapení aneb víkend, na který nezapomenu
Sedím ve svém modrém mercedesu. Cesta se mi vine před očima a já si uvědomuji, že to je pěkných pár let, co jsem tu byl naposledy. Projíždím lesní pěšinou, mně tak známou, a snažím se rozpomenout na dobu, kdy jsem tu strávil svůj nejkrásnější víkend. Zastavím se na mýtině za lesem, která byla blízko jednoho krásného, břečťanem obrostlého kostela. S papírem a tužkou si sednu do trávy a přemýšlím, co se onoho osudového víkendu stalo.
Bylo mi devatenáct, za necelý měsíc jsem měl slavit své dvacáté narozeniny, které jsem chtěl strávit se svou nemocnou přítelkyní. Žena mého života se jmenovala Pavlína. Její nemoc, naneštěstí pro mne, byla smrtelná. Trpěla neuvěřitelnými bolestmi hlavy, až po dlouhé době doktoři zjistili, že má nádor v levé části mozku, a ten se nedá odstranit. Doktoři jí dávali nanejvýš tři roky života.
V pátek ráno se Pavlína vracela z vyšetření. Posední měsíc jí nebylo dobře. Zvracela, nemohla jíst a trpěla intenzivnějšími bolestmi hlavy. Byl jsem doma, když přišla. Její úsměv prozrazoval, že se něco děje. Bylo vidět, že si chce promluvit, ale já na to neměl čas. „Miláčku, promluvíme si, až se vrátím. Promiň, ale opravdu nestíhám. Nerad bych přišel pozdě,“ řekl jsem.
Řekla mi, že je to v pořádku, poté jsem jí dal polibek a pospíchal do práce.
Když jsem se vracel z práce, tak jsem v květinářství koupil krásnou rudou růži. Věděl jsem, že nic neoslavujeme, ale chtěl jsem jí udělat radost. Cestou jsem šel kolem cukrárny a koupil kremrole. Pavlína milovala sladké. U dveří jsem ucítil krásnou vůni mého oblíbeného jídla. „Ahoj, lásko,“ pozdravil jsem, když jsem si zouval boty. Vešel jsem do kuchyně a sledoval jsem, jak vaří. Pohybovala se v kuchyni neuvěřitelně rychle. Věděla, kde má hrnce, příbory i všechno ostatní. Neudělala jediný zbytečný pohyb. Připravila stůl k jídlu, a pak odběhla do ložnice se převléct.
Po jídle jsme sklidili stůl. Pája se zastavila s talířem v ruce a začala brečet. Chvíli jsem nechápal, co se děje, ale pak mě napadlo, že to má něco společného s tím vyšetřením. Než jsem stačil cokoli říci, začala sama. „Miláčku, prosím, sedni si,“ řekla mi a já to bez námitek udělal.
„Čekám miminko,“řekla bez obalu.
Minutu nebo dvě jsem si myslel, že je to vtip. Chvíli trvalo, než mi to naplno došlo. „Budu táta,“začal jsem radostně skákat.
Má radost polevila, když jsem si uvědomil, že je něco špatně. To dítě jsme si nemohli nechat.
Po dlouhé hodině diskusí jsme se shodli na tom, že si ho nenecháme. Bylo mi to líto, ale nechtěl jsem, aby se Pavle něco stalo. Pavla proplakala celou noc. Ráno jsem k ní přišel a řekl jsem jí, že pokud si to miminko chce nechat, tak že mně to vadit nebude. Objala mě a já ji. Byla krásná červnová sobota a já Pavlínu požádal o ruku. Souhlasila. V neděli jsme šli shánět oblečení a postýlku pro mimčo. Ve zlatnictví jsme koupili prstýnky a doma jsme uspořádali menší oslavu.
V této době jsem byl velmi šťastný.
Pak po narození syna Jakuba Pavlína zemřela.
Zůstal jsem sám a po Páje mi zůstal alespoň Kuba. Měl její oči, vlasy, ústa a ten pohled… Bylo neuvěřitelné, jaká je pojila podoba.
Dopsal jsem a sleduji malého kluka, který běžel směrem ke mně. Je to Kuba. Je mu sedm let a podoba maminky se už pomalu vytrácí.
„Tati, tatínku, vrátil ses zpět.“ V očích mu hrají jiskřičky.
„Jsem zpátky, miláčku,“ řekl jsem, posadil jsem se s ním a společně jsme sledovali západ slunce.
Barbora E.
Víkend, na který nezapomenu
Seděla jsem v letadle, nervozitou jsem měla sevřený žaludek a přemítala nad událostmi posledních týdnů.
Všechno začalo přesně před měsícem. Tehdy jsem v časopise našla letáček na onen podle nich “Úžasný víkend s koňmi a Meredith Berbaumovou.“ Meredith, slavná parkurová jezdkyně, byla vždy mým vzorem. Odmala jsem snila tajný sen, jednou se s ní setkat. Z druhé strany letáčku byla jednoduchá soutěžní otázka, kterou jsem zvládla levou zadní. Ještě ten den jsem poslala správné řešení a ve skrytu duše doufala, že bych mohla být zrovna já tou, která za měsíc pojede do Anglie za skvělou jezdkyní. Potom, co jsem si ale přečetla, že z každé země pojedou dva výherci, skoro jsem přestala doufat. Zemí bylo na letáčku, kromě České republiky, dalších devět. Já ale měla vždycky smůlu. Nikdy jsem nic nevyhrála, a proto pro mě bylo obrovským překvapením, když jsem dostala ten dopis. Stálo v něm, že jsem vyhrála onen „úžasný víkend…“
A tak jsem teď seděla na úzkém sedadle v letadle a přemýšlela. Jaké to tam asi bude? A jaká asi bude ta druhá Češka? Nebo Čech? A co ostatní? Doufám, že přede všemi nespadnu z koně! Jakého koně mi vlastně přidělí? A jaká bude Meredith….
Podívala jsem se, kdože to vlastně sedí vedle mě. Byla to jakási postarší dáma, s prošedivělými vlasy a vrásčitou tváří. Právě jedla zvláštně vypadající kuře, které si zřejmě stihla objednat u letušky. Odvrátila jsem od ní pohled a zahleděla se ven, kde začalo vycházet slunce. „Budete si něco přát?“zeptala se mladá letuška mile. Mrkla jsem na ni, zda se ptá mě. „Já si dám akorát kávu,“ předběhla mě bába a štítivě odložila kuře na tác. „Ano, madam, jak si přejete. A vy?“ „Já si dám jednu mirindu,“ řekla jsem stydlivě. „A k jídlu nic?“ podivila se. „Ne,“ zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem tak sevřený žaludek, že bych stejně nic nepozřela. Už jsem se těšila, až přistaneme. „A prosím vás, za jak dlouho přistaneme?“ zeptala jsem se ještě letušky. „Za dvacet minut,“ řekla s úsměvem. Pohodlně jsem se opřela a zadívala jsem se z okénka. „To už se dá přežít,“ pomyslela jsem si s úsměvem.
Hned po přistání se nás ujal mladý muž, který se představil jako Mike. Na letišti už byli všichni členové „zájezdu“, a tak jsme Mikovým velkým autem společně odcestovali na farmu, kde měl probíhat víkend. Všichni členové byli milí a přátelští a ze mě pomalu začínala padat nervozita. Všechny dvojice, které byly ze stejné země, si povídaly svým jazykem. Já se začala bavit s Češkou, která se představila jako Sára a byla z Brna. Jezdila za tamní jezdecký klub a očividně na to byla velmi hrdá. Před příjezdem na farmu ale hovor povětšinou utichl. Každý si prohlížel zdejší krásnou krajinu a posléze i koně ve výbězích před farmou. „Myslíš, že uvidíme Shutterflye?“zeptala se Sára napjatě. Pokrčila jsem rameny, ale moc jsem doufala, že ano. Tahle koňská celebrita není k vidění každý den, ale je tak krásná!
Pomalu jsme vjeli do dvora. Stáj vypadala úplně jinak než obyčejné stáje v Česku. Zůstala jsem koukat v němém úžasu na tu krásu. Stáj byla bílá budova, kolem které rostly v záhoncích, podél zdi, nádherné květiny. Na dvoře vydlážděném zámkovou dlažbou nebylo ani smítečko, tak perfektně byl zametený. Na jedné straně dvora, který byl ze tří stran obehnán stájí, byly otevřené boxy, ze kterých koně sledovali zvědavě nově příchozí návštěvníky. Uprostřed dvora byl vysoký strom, kolem kterého se rozprostíralo uvaziště. Nikde nebylo žádné bláto, žádný nepořádek. Ohlédla jsem se a spatřila velkou bránu, kterou jsme sem přijeli, a za branou bíle natřené ohrady a výběhy, ve kterých se na svěží zelené trávě proháněla malá hříbátka nebo se tu pásli špičkoví závodní koně. Hvízdla jsem obdivem. To, co jsme viděli, byla opravdová nádhera.
„Výběhy jsou vepředu, to jste ostatně viděli, když jsme sem přijížděli. Jízdárny, hala i kruhovka jsou vzadu za stájemi, proto, aby byl klid na trénink,“ řekl nám Mike. “Teď se ubytujte a potom vám přidělím koně a prohlédneme si stáje,“ řekl a předal všem dvojicím klíčky od pokojů. Pokoje byly hned vedle stájí a z každého z nich byl krásný výhled na výběhy. I když byly poměrně skromně zařízené, stejně se nám líbily. Pak přišla na řadu prohlídka stájí. K všeobecnému zklamání nebyly Shutterfly ani Checkmate, dvě největší hvězdy, v boxu, ale zklamání zmizelo, hned jak se začali rozdělovat koně. Prvních pět koní bylo převážně pro mírně pokročilé jezdce, byli to klidní teplokrevníci. Pak přišli na řadu dva hodně temperamentní plnokrevníci a potom už Mefisto, kůň, který mně okouzlil. Nádherný, mohutný, vysoký vraník s dlouhou hřívou a bílou hvězdou na čele. Najednou všichni zalitovali, že si vzali ty „tuctové“ koně z předních boxů. Mefisto byl skvostný. Rychle jsem se o něj přihlásila a vyšlo to! Měla jsem Mefista! V tu chvíli jsem byla ten nejšťastnější člověk na světě. Mefisto měl pevné svaly, byl nádhěrně stavěný a se srstí jako uhel neodolatelný. Věděla jsem, že jsem získala na tyto dva dny toho nejkrásnějšího koně.
Když se rozdělil zbytek koní pro návštěvy, přišlo na řadu ježdění. Všichni se bleskurychle přvlékli do jezdeckého oblečení a připravili své koně. Jak jsme brzy zjistili, jezdit se mělo dvakrát denně a teď měl přijít na řadu test schopností. Tomu jsem rozuměla. Každý musel ukázat, co umí. Mefisto se jevil jako dokonalý kůň. Při čištění klidně stál a při sedlání ochotně spolupracoval. Pak už přišla samotná jízda. Jakmile jsme vyšli na dvůr, Mefisto se ve slunečním světle krásně leskl a sklidil další obdiv. Natěšeně podupával předními kopyty a uši držel vzpřímené. Já jen měla trochu strach z jeho výšky. I když vypadal jako dobrák, vysoký byl nejméně 185 cm. „Zajímalo by mě, kdy uvidím Meredith,“ špitla Sára a pak už jsme následovali Mika k jízdárně. A tam už byla Meredith. Rozbušilo se mi srdce. Bylo úžasné vidět svoji hvězdu tváří v tvář, potřást si s ní rukou, kostrbatou angličtinou si s ní popovídat. A vůbec nejlepší bylo vidět jejího koně Checkmata, její stájovou dvojku.
Když jsme se všichni vyhoupli do sedel, Meredith začala svůj proslov. „Dobrý den! Chtěla bych všechny uvítat na našem víkendu s koňmi! Jak už jistě víte, první lekce se bude týkat seznámení s vašimi dočasnými koňmi a já také otestuji vaše jezdecké schopnosti při parkuru.“ Všichni zajásali. Meredith se zasmála, a když nás seznámila s odpoledním a zítřejším programem, začalo se jezdit. Po seznámení se s koňmi přišly na řadu skoky. Mefisto měl neuvěřitelně lehký, příjemný krok i klus. Byl nesmírně rychlý, reagoval na sebemenší pobídky a měl krásný houpavý cval, který mě uchvátil. Když jsme pak skákali, myslela jsem, že létám. Valach lehce naběhl na překážku, lehounce se odrazil, plavně přelétl skok a jistě dopadl. I přes skok vysoký 140 cm přelétl jako nic. Přišlo mi, že neskáče, že létá. Skvěle jsem si s ním rozuměla, vždy jsem mu jen jemně stiskla boky, povolila otěže a on už dělal to, co jsem chtěla. Nejinak tomu bylo i odpoledne a stejné to bylo i v neděli při dlouhé celodenní vyjížďce se skoky.
Náš víkendový pobyt se rychle nachýlil ke konci. V neděli večer, při společném loučení a shrnutí, si mě pak Meredith zavolala k sobě. „Jezdíš úplně dokonale. Skvěle. S Mefistem si totiž nerozumí každý, víš. Pod tebou září,“ řekla Meredith uchváceně. „Ale na Shutterflye nemá,“ řekla jsem jí, při vzpomínce na nedělní vyjížďku, kdy jela na Shutterflyovi. Meredith se usmála. „Mefisto je na prodej, promysli si to,“ řekla a pak jsme se vrátili domů.
Rodičům jsem se o krásném koni hned zmínila. A jelikož byl na prodej levně, k nejbližším narozeninám jsem dostala ten nejkrásnější dárek, černého valacha Mefista.
I díky němu na ten víkend nikdy nezapomenu.
Ivana B.
Náměstí stínů aneb víkend, na který nezapomenu
Celé město spí. Právě přestalo sněžit. Všude je bílo a na nebi, jako světla světlušek, září hvězdy. Ale i ty se teď začínají vytrácet. Na náměstí i na celé město se snáší mlha. Jako závoj zastírající noční život. Všude je ticho. To děsivé ticho, které na člověka dopadne vahou mnoha tun. Jako kocovina na opilce ráno, po večerním flámu. Slyším jen tlukot svého srdce. Pomalý, rytmický tlukot. „Alexo, Alexo! Co tady děláš?“ Ten tichý hlas mi zní v hlavě. Tak vábný. A tolik mi toho sliboval.
„Přijď k půlnoci na náměstí Tří bratří.“ Ano, tak se to tady jmenuje. Čekám už dlouho. „A uvidíš. Postarám se o tebe.“
Uvidíš, uvidíš… ale co? Mlhu, sníh?
Prokřehlými prsty si přitáhnu tenký plášť k tělu. „Bim, bam, bim, bam!“Z dálky zní zvon, je půlnoc. Sobota ráno!
Zachvěju se, když ho ucítím. Ne, neslyším, ale cítím. A pak ho i spatřím. Temnou, do mlhy ukrytou siluetu muže. Ucítím lehký závan tabákového kouře smíšený s čímsi neznámým. Snad to byla vůně dobrodružství, možná i romantiky. Ale voněl božsky.
Oblečený byl do dlouhého černého pláště s kožešinovým límcem, vysokých bot a na hlavě měl plstěný klobouk. Kouřil dýmku a v jedné ruce svíral hůlku, o kterou se opíral. Chvíli tak stál, než promluvil.
„Kde ses tu vzala, maličká?“ Jeho hlas zněl přívětivě, ani staře, ani mladě. Chvíli mi trvá, než odpovím. „Já nemám kam jít,“ spíš vypísknu. Děsí mě. „Tohle je ale nebezpečné místo. Neměla bys tu být.“ „Proč?“ Hloupá otázka hloupé malé holky. „Ty nevíš, kde jsi?
