ŠKOLNÍ ROK 2008/2009
Slohové práce z českého jazyka
Úvaha: Úspěšný, krásný, štíhlý a opálený aneb Typ člověka z civilizace
Požadavky na lidi se rok od roku mění. A to nejen do kvality, ale i do kvantity. To, co stačilo mít před pěti lety, je dnes nedostačující a nastupují stále se zvyšující nároky. Zdá se, že dnes zájem lidí přesídlil z duševna na fyzično. A je to všude znát. Kolem dokola stále to samé – reklamy. Předhazují nám, že pokud nebudeme štíhlí, nebudeme úspěšní. Když nebudeme krásní, nebudeme pro změnu ani úspěšní, ale ani začlenění přijatelným způsobem do společnosti.
Člověk (normální člověk) by řekl, že na tom přeci nezáleží.
Chtěla bych to říci také, ale nemohu, protože to není pravda. Je snadné říci, že na vzhledu nezáleží, ale stačí se podívat okolo a zjistíte, že právě na tomhle záleží. A mnohdy i nejvíce.
Dnešní lidé chtějí, ba přímo potřebují, aby kolem nich byli krásní a úspěšní lidé. Kdo by se chtěl obklopit ošklivými lidmi? I když právě tito lidé mají nejvíce co říci. Nezatěžují se problémy s pletí, s novými trendy, neřeší opálení, které jim (proboha, to je hrůza, budu bílá jako sýr!) pomalu bledne. Zatěžují se věcmi, které jim připadají důležité a hodnotné. K čemu vám bude skvělá image, dva domy, pět aut a blonďatá manželka bez mozku? Jsou to věci, které jednou pominou. Image bude k smíchu, domy ztrouchnivějí, auta vezme potopa a manželka vám uteče. V tom lepším případě. Takže co vám zbyde? Zhola nic.
Druhá sorta (no dobře, dejme tomu, že ti „ošklivější“) si to všechno uvědomuje a právě na tom staví svůj život. Na lidských hodnotách jako je rodina, přátelství a láska. Na hodnotách práce, skutečné práce, která je uživí a bude je třeba bavit.
Co záleží na tom, že musím do práce vstávat v šest hodin ráno, když vím, že to dělám pro rodinu, která mi všechnu moji péči a lásku vrací? Na těchto základech staví svůj žebříček hodnot. A je nutno podotknout, že funguje. Protože takový stavební kámen je pevný a nic ho jen tak nezbortí. Jediní, kdo ho můžou nějak ohrozit, jsou právě lidé z té první skupiny, pro které je fyzický vzhled důležitější, než to, jaký člověk je, jaké má schopnosti, dovednosti, atd. Přála bych si, aby to tak nebylo. Abych mohla přijít žádat o místo a přihlíželo se pouze k tomu, co umím, a ne jak jsem (nebo spíš nejsem) opálená. Nebo štíhlá.
Říká se, že fyzický vzhled je polovinou úspěchu. Ale co s tím člověk nadělá, když je už od přírody světlý, jen tak se neopálí, a když už, tak se spálí, oloupe, a zase je to starý dobrý albínek. Nebo že nemá krásný bílý chrup? Může snad za to, že se na něm příroda vyřádila a on za to teď platí? Ano, existují metody, jak všechny tyto hříčky napravit, ale otázkou zůstává: Chceme? Chci přijít o svou identitu? O něco, co mě vyčleňuje a dělá originálem? Nevím, asi ne. Radši budu stokrát bílá s křivými zuby než opálená do bronzova jako polovina mojí generace (stáda blonďatých, solárkových dylin s umělými nehty, růžovými tričky a vakuem místo mozku). Je ale potom otázka, jestli mě společnost přijme. Některým se takový typ člověka třeba nezamlouvá, stejně jako mně se nezamlouvá ta druhá polovina. Možná z předpojatosti….? Proto bych si dovolila tvrdit, že lidé se takto rozdělili sami. Toto rozdělení na krásné a ošklivé se neuvařilo z vody, nějakým způsobem se k němu muselo dojít. Snad je to dobou či celkovým rozmachem kultury fyzického vzhledu. Jako například v baroku. Lidé se bělili ostošest, hlavně aby nebyli opálení. Jak je možné, že se to během tak krátké doby otočilo o tři sta šedesát stupňů? Možná tím, že funguje staré dobré pořekadlo, že věci se mění. Chtěla bych mít jistotu, že i toto se jednou obrátí. Že tu jednou, co se týče vzhledu, opět nastoupí baroko a já budu moci vyjít ven a vytřít zrak všem solárkovým. Naštěstí je tu pro lidi jako já právě ta druhá polovina lidstva, která je nad tuto povrchnost povznesena a vidí váš úsměv jako krásnou věc, která jim prozářila den. A ne jako něco, s čím by člověk neměl v nejlepším případě vytáhnout paty z domu. To by se ale potom nemohl opálit, kdyby pořád seděl doma, že?
V jedné vědecké studii se prokázalo, že si muži vybírají partnerky podle vzhledu. Je to zajímavé, protože ženy si vybírají muže podle vůně. Mohlo by se zdát, že to muži jsou ti povrchní (často to tak bývá), ale musíme je omluvit. Vždyť oni za to nemohou. Příroda si je takto nastavila, takže to tak být musí. Nejspíš….
Svoje myšlenkové pochody bych ukončila závěrem, že není automatické, že člověk s horší fyzickou stránkou nebude úspěšný nebo milovaný. Jenom proto, že je ošklivý, se nemůže stát například velkou filmovou hvězdou? Možná je třeba tuto předpojatost hodit za hlavu a prostě to neřešit. Také se o to pokusím….
Katka C.
Úvaha: Jágr není člověk, Jágr je bůh – Sport jako náboženství dnešního věku
Dříve se lidem žilo špatně. Lopotili se celý den na poli, doma je k jídlu čekal jen vývar z kostí, deset dětí a těhotná žena. Bylo pro ně nezbytné věřit v něco lepšího. Věřit v odměnu po smrti – v boha a jeho království věčného blahobytu. Nestarali se o rytířské souboje – sport vyvolené vrstvy.
Dnes se lidé na poli nelopotí, mají jedno až dvě děti a manželku s antikoncepcí. Svět blahobytu zažívají už teď a nevěří, že po smrti by mohlo být něco lepšího. A bůh? Byl odsunut na okraj společnosti. Ten, kdo věří, je blázen. Náboženství jen omezuje naše životy. Víra je důležitá jen v USA a tam, kde žijí jako ve středověku. Civilizovaný svět už to pochopil a potřeboval si najít něco nového. Něco, co by mohl uctívat, k čemu by se mohl modlit. A co je lepší než oslava fyzické dokonalosti?
Sportovci jsou bozi. Je jich spousta jako bohů antických – hokejový bůh, fotbalový bůh, tenisový bůh, sprinterský bůh… Když je na vrcholu, všichni ho obdivují. Každý kluk/holka chce být jako on. Chlapi v hospodě se za něj hádají do krve s těmi, kdo by snad chtěli zmenšit jeho velkolepost. Ale co když bůh selže? Zraní se, zkazí zápas, nemá formu nebo dopuje. Při zranění ho fanoušci litují. Uctívači všechny ostatní ubezpečují, že se vrátí a bude ještě lepší. Kacíři se smějí: „Váš bůh je mrtev.“ Kdo zkazí zápas, je proklínán. Fanoušci mu vyhrožují, jsou schopni ho svrhnout z trůnu, obrátí se k němu zády. Kacíři se smějí: „Váš bůh je neschopný.“ Kdo nemá formu, vyvolává spoustu otázek. Všichni se diví. Kacíři se nesmějí. Jsou nervózní a myslí, že je to trik. Kdo dopuje, je okamžitě zatracen. Všemi. Je z něj padlý bůh. Leží na smetišti s jemu podobnými a je na něj pliváno, šlape se po jeho jméně a nikdo už mu nikdy neuvěří.
Být sportovním bohem je krásné. Je však těžké (velmi těžké) se na trůn dostat a ještě těžší je se tam udržet. Stále přicházejí mladší bůžci, zranění číhá při každém zápase a doping, jak ten je lákavý, stačí si vzít jednu tabletku a budu lepší. Je jako mana, která vás může zatratit i zabít.
A co uctívači? Jdou za svým klubem jako nacisti za Hitlerem – jeden sport, jeden klub, jeden hráč. Jejich víra je sytí. Jsou šťastní, když vyhrávají a zdrcení, když prohrávají. Ale i při prohře v nich žije naděje: „Příště vám to vrátíme.“ Jsou to normální lidé, ale při zápase se mění. Najednou jsou hluší a slepí. Jen křičí. Stávají se z nich zvířata, probouzejí se jejich přirozené pudy.
Sport je ritualizovaný boj. Nejen pro sportovce, ale i pro fanoušky. Vybíjejí si tak svou agresi. Je dobré mít pro co žít, někoho obdivovat, k někomu vzhlížet. Lidé chtějí vědět, že je něco lepšího. Ale teď, ne po smrti. Bůh – abstraktní pojem s neatraktivní nabídkou dovolené na onom světě – jim přestal stačit. Chtějí konkrétní věc nebo osobu, chtějí s někým sdílet své nadšení, chtějí být v davu obklopeni stejně smýšlejícími lidmi. Už to není Hospodin versus Alláh, ale je to Sparta versus Slavie.
Ivana B.
English texts
The mystery of the end of Houndland
Once upon a time there was a land where only dogs lived. They had a civilisation as we have now. They lived together in peace and love. But suddenly came a very dark day. I´m going to tell you the whole story just like my grandmother had told me.
In a city, whose name nobody remembers, a dog named Billy had a small but lovely bookshop. He was a very good dog and very good husband and father too. But he had one dangerous passion – dragons. He was very interested in them. He had dragons everywhere: in his books, in the pictures, and even on his pyjamas.
One day he mysteriously disappeared and since that moment he hadn´t been seen anymore. Almost fifty years later, one of his grandchildren found his diary in the attic of the bookshop. There was only one note from the day when the old Billy had disappeared.
42nd Hafnuary 563 A.D.
„I´m really scared. I don´t know what to do now. They said that they would come tonight. Yesterday when I was closing the shop I heard some terrible noises. I thought that someone was whispering my name. But no one was there. I don´t know why I had this terrible idea. Oh dog! Why did I do it? It´s only the Dragon´s fault. I thought that they were good, but I discovered their deepest secret. They come after us. They are trying to destroy our land. I have to tell it to someone. I…“
The last sentence was unfinished. Bill´s grandchild took the diary and gave it to his grandmother. No one knew what this text meant. But they could understand it very soon. Two days later it was an ordinary day as any day before. Uncle Benj´ arrived with his ice cream trolley near the school when all the lessons had finished. The Blackdogs team won the padfootball match and everything seemed to be normal. However, at five o´clock the fun stopped and the air got very cold. The dogs were very confused. They all were running to the main street. They saw a very scary scene there. There were about fifty dragons there. They settled around the City Doghall. It was probably the chief dragon that started to speak: „You little filthy dogs, you are now our possession. You will be serving us since this moment!“
That´s everything that my grandmother knew about this story. No one knows what happened then. We all know that dogs are the best friends of people and dragons are only in fairy tales.
Maybe the whole story is not true at all. But who knows? What would happen if the dragons directed us as they had done with the dogs a very long time ago…?
The Hafend.
Anna J.
ŠKOLNÍ ROK 2007/2008
Studenti si pro slohovou práci vybrali určitou věc, kterou popisovali očima někoho (či něčeho) jiného.
Věc: auto
Pohled: ježek
Ahoj, jmenuji se Osten, ale všichni mi říkají Bodlinko (hlavně maminka). Nedávno jsem šel na průzkum, docela jsem se vzdálil od domova. Byl krásný den, procházel jsem se trávou a najednou se přede mnou objevila veliká černá plocha. Na druhém konci jsem trávu viděl, ale když jsem se podíval napravo i nalevo, konce jsem nedohlédl. Neměl jsem dost odvahy tam vstoupit, a tak jsem se rozhodl odejít, ale zarazil mě podivný zvuk.
Z levého nekonečna přiběhlo podivné a veliké zvíře. Mělo čtyři kulaté nohy, oči, které mu doslova svítily, a z ocasu mu vycházel kouř. Nemělo žádnou srst, bodliny nebo peří. Úžasem jsem se nemohl ani pohnout. Jen jsem tam tak stál a díval se na to zvíře. Proběhlo kolem mne neuvěřitelně rychle.
Zvíře se přehnalo a já utíkal domů. Jako první jsem běžel k dědečkovi. Věděl jsem, že maminka by se zlobila a asi by ani nevěděla, co to bylo za zvíře. Děda mi vyprávěl starý příběh z dob, kdy ježci přišli do této země. To, co jsem viděl, se jmenuje Strážce a zjevuje se to vždy, když se nějaký opovážlivec snaží dosáhnout Ráje na druhé straně Hranice. Hodně ježkům se už povedlo Strážce přelstít, ale ještě více jich zahynulo pod jeho strašlivýma nohama. Říká se, že nikdy nespí, ale brzy ráno (ještě za tmy) se prý musí napojit a v tuto dobu nehlídá tak ostražitě. Existuje však i sekta, která tvrdí, že do Ráje nevstoupíme tím, že překročíme Hranici, ale vykoupení můžeme dosáhnout jen veskrze Strážce. Kdo prý pohlédne do jeho planoucích očí, bude spasen. Tato představa je pro normální ježky jen šílenou sebevraždou. Byla totiž nalezena roztrhaná těla těch, kteří tomu věřili a dokonce to i uskutečnili.
Od dědečka jsem odešel úplně ohromen. Líbila se mi představa Ráje. Najednou jsem věděl co chci, čeho chci v životě dosáhnout. Rozhodl jsem se, že Hranici překročím. Naplánoval jsem to na časné ráno (kdy se podle legendy Strážce nesoustředí), mamince jsem napsal dopis a odešel jsem. Teď stojím na Hranici. Do rozbřesku je daleko a Strážce tu také není. Držte mi palce, Ráj čeká.
Ivana B.
Věc: bylinkový čaj
Pohled: hrnek
Venku už opět svítá. Hm, to bude asi sedm hodin ráno. Ale z myčky bohužel nevidím na hodiny. V tuto dobu obvykle vstává Má paní a vaří si vždy do mě svůj krásně voňavý bylinkový čaj. Mmm, už dopředu cítím tu vůni. Ostatní hrnečky mi tuto čest závidí. Jsem totiž jen Mé paní a nikdo mě nesmí použít na pití nějakého jiného nápoje. Ještěže do mě nevaří kávu, tu nemám moc rád. Tedy, káva do mě vařena nebývá, ale už jen když cítím tu vůni, která vychází z ostatních mých kolegů, mě utvrzuje v tom, že káva není moc dobrá. Je sice pravda, že horká voda, která se do mě lije z rychlovarné konvice, pálí, ale na to vše zapomenu, když ucítím tu nádhernou vůni. Ani pořádně nevím, jaké bylinky v tom čaji jsou. Řekl bych (soudím jen podle výparů), že to bude hřebíček, růže, vanilka a další koření, která neznám. Základem této směsi bude určitě čaj zelený, protože ho Má paní pije jen ráno místo kávy. Zaslechl jsem totiž, že obsahuje také kofein jako ten černý hořký nápoj. Ale zpět k tomu, co chci říci. Vždy, když se čaj začíná připravovat, nalije se nejprve voda do rychlovarné konvice a zapne se. Potom přijdu na řadu já. Jsem postaven na kuchyňskou linku a je do mě položeno takové červené sítko. To aby bylinky neplavaly ve vodě až se zalijí, ale jen se vylouhovaly. Do sítka je pak nasypána ta úžasná směs. Je uložena v takové krásné malé kovové krabičce na čaj s nějakými „čajovými“ motivy. To znamená, že je tam vyryta čajová konvice, hrnečky, lžičky a různé ornamenty a květiny. Poté jsou do sítka nasypány dvě až tři lžičky tohoto čaje. Vždy už se nemohu dočkat, až do mě bude nalita voda, aby vůně a chuť bylinek pronikla do mě celého. Je tedy ovšem pravda, že nalévání té vařící vody je dosti nepříjemné. Jsem vždy studený a trochu to trvá, než si na teplotu zvyknu. Ale něco podobného už jsem vlastně říkal. Z té nedočkavosti už jsem celý zmatený. Bylinky totiž krásně voní ještě nenamočené. Po zalití vodou se směs začne louhovat. Voda se zbarvuje do takové zvláštní barvy. Je to něco mezi žlutou a zelenou. Ale ta vůně! Neumím ji přesně popsat. Je taková uspávající. Připomíná mi čas Vánoc, klid, mír a domov. Nejvíce cítím asi ten hřebíček. A také cítím tu lahodně příjemnou chuť! Všechna aroma čaje se do vody vsakují asi pět minut. A chutná to čím dál lépe. Potom je sítko i s rozmočenými bylinami vyndáno a oklepáno. Padají do mě poslední kapičky čaje. A ještě cukr. Je to takový bílý a hrubý prášek a dodává nápoji sladkou chuť. Obvykle dostávám tak dvě lžičky, které se pak musejí promíchat s tekutinou. Jak se čaj rozvíří, docela to lechtá, ale zároveň příjemně hladí. Občas jsem však udeřen kovovou lžičkou, ale já věřím, že to není schválně. Ach, jak nádherně hřeje. Postupně však stydne, aby ho Má paní mohla vypít a nespálila si ústa. Po nějaké době jsem uchopen a zvednut do výše a její rty se dotknou mého okraje a nápoj mizí. Vždy je mi to tak líto. Jednak kvůli jeho vůni a chuti a jednak proto, že jak se hladina snižuje, je mi více zima na místa, kde už je prázdno. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsem paní dobře posloužil a ona si pochutnala na výborném čaji. Nakonec mě postaví na kuchyňskou linku a já trpělivě čekám na večer, kdy budu umyt. Celý den se rozhlížím po kuchyni, pozoruji lidi, kteří se tam střídají a pečlivě sleduji, co se děje. Nebo si také povídám s mými kamarády. Ale hlavně se moc těším na další ráno, až mě zase navštíví ten nejúžasnější bylinkový čaj.
A hele, už se rozsvítilo! To vstává Má paní!
Kateřina K.
ÚVAHY
Sofoklés: Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka
Trochu mě překvapuje, že to řekl Sofokles ve své době plné věcí, které si lidé nedokázali vysvětlit, a tak je přisuzovali bohům. Tenkrát pro ně nejmocnější na světě byli právě bohové.
Dnes tento výrok podle mě pravda je. Člověk dokáže využít všechny živly, i když se mu někdy vymknou kontrole, ale to se většinou rychle napraví.
Člověk si pro sebe přetváří vše, co mu přijde pod ruku. Snaží se vymyslet vše pro to, aby se mu žilo lépe. To žádné zvíře nedělá. Zvířata se starají jen o to, aby měla co jíst a aby předala dál své geny. Budoucnost je moc nezajímá. Tak nějak se o své bytí (ne)starali předci lidí kdysi v pravěku. Moc se nelišili od zvířat. Nedokážu si představit, že bych žila v jeskyni jako nějaké zvíře a nic by mě nezajímalo. I dnes se někde na světě takoví lidé, kteří žijí jako v době kamenné, najdou. Když se vrátím na začátek, k úvahám proč Sofokles jako nejmocnější nejmenoval bohy. Ne že by se mi to nelíbilo tak, jak to je. Zní to vznešeně a zvyšuje to sebevědomí. Každý se musí cítit mnohem lépe, že je něco víc. Napsala jsem každý? Pardon, omlouvám se všem, kteří věří v něco vyššího. Ti ortodoxnější židé/ křesťané/ muslimové / …. nad tímto výrokem určitě ohrnují nos a uraženě říkají: „ Jak může být někdo tak pyšný a tvrdit, že člověk je nejmocnější na světě? Taková hloupost! Nejmocnější je přece Bůh / Hospodin / Alláh /….(nehodící se škrntěte).“ Jsou naštvaní. V této chvíli mě napadá jedno přísloví: Pro pravdu se člověk zlobí.
Člověk je prostě nejmocnější tvor na světě a já se nechci snižovat před nějakou bytostí nebo silou, o které vůbec nic nevím, která je nejspíš jen výplodem mozků nějakých starců a která dopouští všechny války, genocidy, katastrofy, i když o ní všichni tvrdí, že nám pomáhá, a že to s námi myslí dobře.
Ivana B.
Sofoklés: Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího člověka
Po tomto výroku se mi chce volat: Cože? Myslel to autor vážně nebo to pronesl v nějakém deliriu? To už asi nikdy nezjistíme, přeci jenom, už nějaký ten pátek je tento výrok slavný. Zkusíme se tedy zamyslet.
Mnoho je na světě mocného – to je pravda. Už desítky miliónů let nám den co den někdo nebo něco připomíná, že je silnější. Dinosauři, nemoci a mory, počasí, lidé, Bůh.
Ano, dinosauři byli opravdu mocní. Měli „pod palcem“ nižší tvory. Hlavně ti masožraví byli obávanými nepřáteli. Ve své době byli opravdu mocní. Ale ne všechny mocné a obávané bytosti přežijí. Vymřeli a s nimi zapadl do propadliště dějin i jejich strašlivý svět krutovlády a masakru. Silnější vyhrává. Bohužel nebyli dost silní na to, aby vydrželi.
Nemoci a mory – stálé téma mocnosti. Straší nás už od nepaměti a vyžádaly si tolik obětí, že horší snad byla už jen Potopa. Nemoci jsou opravdu mocné. Jsou tak mocné, že zvládly přetrvat i do dnešních dnů a jsou našimi kostlivci ve skříních. Miliony, ba přímo miliardy lidí zemřely a stále umírají na následky nemocí. Na řadu nemocí lidé našli lék, na mnohé se ale lék stále hledá.
Počasí – věčný a obávaný krutovládce. Na počasí je i člověk příliš krátký. Slova „poručíme větru, dešti“ nejsou opravdu na místě, a i když se o to pár snaživých vědců pokoušelo, vždy neúspěšně a s nulovými výsledky. Ano, v pár případech byla zaznamenána mírná změna, ale bohužel (nebo bohudík?) nebyla tak převratná, aby změnila svět. Počasí se poručit nedá. Příroda je mocná, jen tak ji někdo nezkrotí.
Lidé – jak jinak. Stále touží po moci a po slávě. Možná proto jsou války. Zprvu možná mají tito lidé ušlechtilou myšlenku, ale postupem času ji ztrácí a jsou z nich pouze stroje na moc. Hitler, Fidel Castro, Napoleon Bonaparte, Lukašenko… Stačí jmenovat jen pár z nich, dějiny a současnost jsou už tak dost strašlivé a děsivé. Jejich moc ale i přesto není zase tak „mocná“, jak si mysleli.
Bůh – tím se dostávám k další části: Nic však mocnějšího člověka. Zde si dovolím své „cože?“.
Jak může někdo tvrdit, že je člověk nejmocnější? Kde by byl takový Napoleon, kdyby ho při jeho tažení do Ruska zasáhl blesk z nebe? Nebo snad onemocněl tuberkulózou a zemřel? Ne, lidé nejsou nejmocnější. Často si na nejmocnější hrají, často si tak i připadají, ale nakonec jejich moc zemře spolu s nimi. „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Přesně to jsou ti strašliví mocní lidé – prach.
Proto zastávám názor jako miliardy lidí po celém světě a ukončila bych své přemýšlení trochu pozměněným výrokem: Mnoho je na světě mocného, nic však mocnějšího Boha.
Kateřina C.
