Rozhovory s učiteli – 2007

Veronika Trégnerová

Čas ráda trávím s knížkou, ale nemám babičky na hlídání

Dnes jsme pro vás připravily rozhovor s profesorkou dějepisu a společenských věd Veronikou Trégnerovou. Odhaluje zde, jak se dostala k učení na SŠKNP a své sny, jak strávit volný čas…

Jak jste se dostala k učení na SŠKNP?

Vystudovala jsem filozofickou fakultu a nastoupila jsem v městském muzeu v Novém Strašecí jako vedoucí pobočky, ale poté, co se mi narodilo první dítě, bylo už dojíždění do práce neúnosné. Jednou ke mně přišla na návštěvu přítelkyně z mládí. Shodou okolností to byla paní profesorka Krýžová v té době působící na této škole. Obrátila se na mě s nabídkou, jestli bych zde nechtěla učit nějaké předměty. Práce se mi zalíbila více, než jsem čekala. Takovéhle práce se člověk přeci jen trochu bojí. Ale zalíbilo se mi to tak, že jsem zůstala.

A jaký předmět máte nejraději?

Nejraději mám dějepis a společenské vědy. Když jsem nastoupila, učila jsem dějiny umění. Ty se mi líbily asi nejvíc.

Máte nějaké oblíbené historické období nebo osobnost?

To jste mě zaskočily. (Zamyslí se.) Nemusím války, ale na každém období je něco hezkého. Oblíbený mám asi středověk nebo pozdní středověk a začátek novověku. Dejme tomu období renesance. Nemůžu říct, že bych obdivovala nějakého panovníka. Spíše mě zajímají osudy obyčejných lidí (směje se). Jak může obyčejný člověk jako jedinec ovlivnit něco tím, že má někoho rád nebo naopak.

Jak vidíte budoucnost školy? Myslíte, že přetrvá do dalších let?

Budeme se určitě snažit udělat pro to maximum. Zaměříme se více na propagaci školy.

Myslíte, že by studenti mohli chodit po ZŠ a prezentovat naši školu?

Ráno jsme o tom mluvili. Na ZŠ můžeme dělat vstupy a mluvit o naší škole. Například poslat profesora v doprovodu studentů. Dělat propagaci i mezi neknihkupeckou veřejností. Jinak působit na rodiče a jinak na děti. Hledáme chytré a šikovné děti, které jsou dobré v humanitně zaměřených předmětech a moc jim nejdou naopak vědy přírodní. Pak můžou pokračovat ve studiu na filozofické fakultě, pedagogických školách apod.

Přemýšlela jste o kandidatuře na místo nového ředitele školy?

Příliš jsem o ní nepřemýšlela, protože jsem moc zaměstnaná péčí o rodinu a o děti. Manžel je živnostník. Od rána do večera pracuje. Je dost vytížený v zaměstnání. Navíc nemám babičky na hlídání, takže nemůžu být do večera v práci.

Tím jste nám tak trošku odpověděla na další otázku. Jak trávíte svůj volný čas?

Tak určitě bych ho ráda trávila sama s knížkou (směje se). Ale většinou se věnuji dětem. Čtu cestou do práce a z práce, to má člověk chvilku čas pro sebe. Jinak chodím dvakrát týdně cvičit, to je také čas pro sebe. Pak mám chalupu, takže práce na zahrádce. Ráda chodím do kina a divadla. A jinak rodina, děti, manžel… Ale nejraději čtu.

A oblíbený žánr? Autor?

(Přemýšlí.) Rozhodně nejsem typ, co učí ve škole a po večerech čte odbornou literaturu. Většinou čtu beletrii. Karel Čapek, Vladimír Neff, John Steinbeck, Michal Viewegh… Ale čtu i klasiku jako Balzac, Zola… Líbí se mi, že je tam popisována doba, způsob života. Nejde mi o žádná odborná fakta. Opravdu mám raději historické nebo společenské romány, ne politické a ani cestopisy. Většinou nečtu romány pro ženy a ani červenou knihovnu. Možná jen Vlastu Javořickou, to sice trochu červená knihovna je a dopředu vím, jak příběh dopadne, ale zajímá mě to hlavně z etnologického hlediska. Popis života na venkově.

Hana Fišerová, Veronika Hesounová

Monika Šebková

Ráda cestuji, ale nedokážu si představit žít někde jinde

Ráda bych vám představila paní profesorku Moniku Šebkovou, která ráda cestuje a místo domácího mazlíčka má plyšového pejska. A učení považuje za kreativní práci.

Proč jste se rozhodla učit?

V té době, kdy jsem se rozhodovala o zaměstnání, jsem učení považovala za kreativní zaměstnání (to si myslím doteď). Dřív jsem učila na prvním stupni základní školy a chtěla jsem zkusit učit na střední škole. Není v tom takový rozdíl, záleží na lidech a typu školy.

Cestujete ráda a kde všude jste byla?

Já cestuji velice ráda, ale cizích zemí, kde jsem byla, není tak moc. A země, které jsem měla možnost poznat hlouběji, byly například Francie a Irsko. Ale také se mi líbilo Slovensko a Polsko.

Kde byste nejraději bydlela, kdybyste si mohla vybrat?

To je těžké. Nevím. Dokážu si představit žít ve Francii nebo v Irsku. Obě tyto země mají nádhernou kulturu a jazyk. Ale o tom, že bych se přestěhovala do ciziny, neuvažuji.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?

Nemám žádné oblíbené jídlo. Ale teď právě mi nejvíc zachutnal nakládaný hermelín.

Jak relaxujete?

Já relaxuji aktivně. Nejradši mám chůzi. Nejvíc si odpočinu při procházce v přírodě.

Čeho byste chtěla v životě dosáhnout?

Čeho bych chtěla v životě dosáhnout? Asi toho, abych byla šťastná a lidé okolo mě taky.

Jaké máte koníčky?

Kromě zmíněné turistiky je můj další koníček tanec.

Máte nějakého domácího mazlíčka?

Nemám, toho mi nahrazuje můj plyšový pejsek.

Plánujete si v nejbližší době pořídit rodinu?

O zakládání rodiny moc nepřemýšlím, neplánuji to.

A chtěla byste holčičku nebo chlapečka?

Pokud jde o pohlaví miminka, je mi to jedno.

Gabriela Klivanová

Alice Krýžová

Česky umím dobře

Sympatická profesorka češtiny a literatury působí na Střední škole pro knihkupce a nakladatelské pracovníky téměř od jejího vzniku a již poměrně dlouhou dobu je i zástupkyní současné ředitelky. To se ale již velmi brzy změní, a tak jsme se budoucí paní ředitelky zeptali, jak se na svou novou úlohu připravuje, co nového chystá a na co všechno se můžeme těšit. Také jsme se snažili v našem rozhovoru poznat ji i po jiné nežli učitelské stránce, a to stránce osobní.

Od září příštího roku vás čeká zajímavá změna, stanete se novou ředitelkou naší školy. Jakou tedy budete chtít být ředitelkou a neobáváte se, že vám ta moc stoupne příliš do hlavy?

Tak toho se určitě neobávám. Spíš to vnímám tak, že mě čeká velká spousta práce, značná část věcí se bude muset změnit. Také nastává čas vytváření nového školního vzdělávacího programu a hodně sil musíme věnovat propagaci naší školy, protože se v souvislosti se současným pádem demografické křivky potýkáme s nízkým počtem studentů v nejnižších ročnících.

Jak by se vám, jako budoucí ředitelce, líbilo zařazení předmětu „dějiny filmu“, o jehož zavedení se údajně diskutuje? V tomto odvětví má značná část lidí poměrně velké mezery a vztah některých jedinců ke kvalitnímu filmu není ideální; přitom jména jako Kadár, Klos, Němec, Forman, Vertov či Renoir jsou pro všeobecný přehled stejně tak významná jako literáti typu Maeterlinck, Seifert, Čechov nebo Stoppard. Jaký je na to váš názor?

Rozhodně by bylo dobré, kdyby se tenhle předmět zavedl, ale je tu jeden formální problém: pro jeho zařazení v našem současném učebním plánu není místo. Máme přesně daný počet hodin, který nesmíme přesáhnout, je to nějakých třicet tři až třicet čtyři hodin do týdne, takže bychom se museli „zbavit“ nějakého jiného předmětu.

Kupříkladu matematiky?

To by nešlo, protože v učebním plánu je přesně dané, že např. v 1. ročníku jsou tři hodiny matematiky týdně, ve 2. ročníku dvě atd., a toho se musíme držet. Relativní možnost se nabízí jedině zrušením nějakého semináře. Nebo by to mohl být nepovinný předmět, ale všichni víme, jak to s takovými předměty většinou dopadá. Ale už jsem mluvila o vytváření nových učebních programů, které se kvapem blíží, a to je šance pro vytvoření prostoru pro předměty tohoto typu.

Během hodin působíte velice spontánně a nenuceně. Je tedy vaše vzdělání skutečně tak obsáhlé, anebo se na každou hodinu pečlivě připravujete? Před soubornými zkouškami je pro nás tato otázka velice aktuální.

Abych pravdu řekla, na běžné hodiny se už připravuji strašně málo, pokud tedy máte na mysli informativní složku hodin. Tím ovšem nemyslím, že bych nečetla nové práce ze svého oboru a nedoplňovala si průběžně své vzdělání – to musí každý učitel. To, co vám říkám, v té hlavě skutečně mám. Zatím. (Smích.) A spontánní – možná je to proto, že už to dělám tolik let, že mi připadá zcela normální před vámi stát a povídat. Když si jdete koupit do obchodu housky, jste taky spontánní, a já jsem v životě daleko víc času strávila ve třídě než v samoobsluze.

Dokáže vás vůbec po těch letech vyučování ještě něco překvapit, zaskočit, nebo dokonce dopálit?

Dopálit určitě, hlavně ignorance. Když někdo něco soustavně nedělá, neumí a nenosí, například čítanky (smích). Štve mě to hlavně u těch „studijně méně nadaných“. Co se týče překvapování, tak já jsem překvapená v podstatě dnes a denně, naše škola naštěstí není pásová výroba, a určitě mě taky potěší, když mi někdo něco nového a zajímavého řekne, jen musíte proboha mluvit zřetelně a pěkně nahlas (smích; narážka na ne úplně dokonalý sluch paní profesorky).

Vaše oblíbená kniha v dětství? A teď?

V dětství asi Rychlé šípy. Dneska třeba Jáchym Topol. Je strašná spousta dobrých knížek a je dost těžké vybrat jen jednu.

Co ráda děláte, když nic neděláte?

To se stane málokdy. Máme doma předškolní dítě, takže prostoru pro vlastní aktivity je málo. Ale chodím třeba na jógu… a to je asi tak všechno, co pro sebe dělám. Jinak jsem buď tady ve škole, nebo rozvíjím dítě (smích).

Jaká hudba vás baví?

Když jsem kdysi začínala poslouchat hudbu, byl to hlavně folk, protože to bylo za totality a to tady kromě dechovky a středního proudu nic jiného nebylo. Dneska mě nejvíc baví jakákoli alternativa, a nejvíc právě alternativa směřující někam k tomu folku. Namátkou Sestry Steinovy, Majerovy brzdové tabulky, Tara Fuki.

Jak jste na tom s kulturním životem, pakliže na něj zbude čas?

Dřív jsem se každý týden snažila zvládat jedno divadlo, jeden film a jednu výstavu. Teď jsem od tohoto ideálu dost daleko, ale snažím se.

Co je vám bližší, divadlo, nebo film?

Určitě divadlo. Naposledy jsem viděla hru Rock´n´roll od britského dramatika s českými kořeny Thomase Stopparda. Zaujalo mě netradiční zpracování, hudební proklady i vystoupení legendárních Plastic People.

Kromě češtiny, kterou vyučujete, hovoříte i jinými jazyky, popřípadě jaký jazyk byste ráda uměla?

Hrozně ráda bych mluvila anglicky, ale ani trochu se mi to nedaří. Učila jsem se rusky, nejmíň 10 let, ale když jsme byli s panem profesorem Krausem na Ukrajině, byl nucen hovořit především on; taky jsem trochu koketovala s němčinou – asi 6 let, ale s nevelkými úspěchy. Patřím k těm ostudám, co mluví v podstatě jenom česky. Ale česky umím dobře.

Děkujeme za rozhovor.

Ondřej Švec, Ondřej Pěkný