Hlas v nás
(Téma č. 3: Člověka z pralesa vyrveš snadno, hůř vyrveš prales z člověka)
povídka
Začíná pršet. Vzduchem se nese prach spálených pneumatik, které ještě umocňuje dusno nepříjemné na dýchání. Skupina mužů a žen ještě pohrabáčem nahromadila poslední podzimní listí a již běží do úkrytu – třípatrové šedé ubytovny. Většině ukazují ručičky hodinek na dvanáctku, takže je stejně čas odebrat se k obědu. V jídelně po pár okamžicích vládne chaos, rámus šoupajících se židlí a třískot při manipulaci s hliníkovými podnosy. U zašlého stolu s umělohmotným ubrusem se usadila dvojice dívek.
„Hm, to si zase dnes pochutnáme,“ ironicky hodnotí pokrm dívka s plavými, vyčesanými vlasy a andělskou tváří, která je, dle názoru ostatních, odrazem její duše.
„ Nevím, Lucko, co proti tomu máš. Mně tahle omáčka chutná,“ reaguje její spolubydlící Ingrid, která rozhodně nebyla obdarována takovou krásou jako Lucie, a ani povahově si nebyly podobné. Trochu obtloustlý obličejík jí lemovaly blonďaté lokny a hnědá očka se jí topila v naducaných tvářičkách.
„Tahle omáčka, jak tomu ty říkáš, se podává tenhle týden už počtvrté, a to je teprve čtvrtek. Docela by mě zajímalo z čeho jí dělaj, že je toho takovej přebytek, konstatovala nahlas Lucie a jala se příborem dělit knedlík na mikročásti.
„Jo a mimochodem,“ pokračovala, „na lístku byly napsaný houskový knedlíky, ale tyhle jsou stopro bramborový.“
„ Když to nebudeš chtít jíst, tak to přisuň ke mně,“ nabídla se Ingrid a sama se hltavým tempem pustila do oné poživatiny.
Ke stolu se rychlým krokem blížil ředitel ústavu.
„Lucko, máš telefon!“ volal na ni přes celou jídelnu. Všechny pohledy se teď upřely na Lucii, která překvapením zapomněla polknout sousto. Vstala a s tázavým pohledem vyšla nejistým krokem s ředitelem z jídelny.
„Kdo mi volá?“ ptala se s obavami.
„Matka,“ odpověděl stroze a již jí otvíral dveře do své pracovny, kterou každý člen komunity tak dobře znal. Lucii se zastavil dech, přestože věděla, že nikdo jiný ji shánět nemůže. Zvedla sluchátko.
„Haló?“
„Ahoj Lucinko. To jsem já, máma. Tak strašně ráda tě slyším,“ a rozvzlykala se do telefonu.
„Ahoj mami, jak jsi mě našla?“
„V tvým stole byla vizitka na toho pána, s kterým jsem před chvílí mluvila. A tvoje kamarádka, ta Jana, mi pověděla, že si o tom uvažovala, ale že prý neví, kde jsi. Dokážeš si vůbec představit, jak šílím? Jaký mám strach? Vždyť už jsou to skoro dva měsíce, co jsi se nevrátila ze školy. Proč, Lucinko? Řekni mi to, prosím,“ nedokázala Lucčina maminka zadržet pláč.
„Já nevím, mami. Je mi tu docela dobře. Ta doktorka, cos mi ji sehnala, tvrdila, že za pár měsíců bude všechno lepší a furt nic. A tady za tak krátkou dobu mě skoro vyléčili. Ředitel ti to určitě říkal, že jo?“ ptala se sluchátka Lucie.
„Ale to jo, říkal, jak jsi lepší a tak. Ale přece nemůžeš jen tak odejít. Vždyť ti je patnáct, to si nemůžeš dělat, co chceš. A já chci, aby ses se mnou vrátila domů. My už to společně nějak zvládneme, přesvědčovala ji matka.
„Ale já nikam nechci jít. Cítím se tu dobře,“ odporovala Lucie.
„Nemůžeš tam zůstat. Něco jsem o tom ústavu četla. Říkají si komunita, ale je to normální blázinec. Tam ty přece nepatříš. Ty nejsi šílenec. Chci za tebou přijet. Už jsem o tom mluvila s ředitelem a ten nemá nic proti.“
„To klidně můžeš, ale teď už musím jít. Vystydne mi oběd.“
„Tak utíkej. Budu se na tebe těšit, kočičko. Tak se měj a ahoj,“ rozloučila se s Lucií a ta položila sluchátko do stojanu.
Ředitel, který celý rozhovor vyslechl, ji vybídl, aby ho po obědě ještě jednou navštívila.
V jídelně se mezitím strhla mela. Křičel tam na sebe jeden přes druhého, někteří se kyvadlovitě pohybovali na židlích sem a tam, pár dementů tlouklo hlavou o stůl, aniž by jim vadil talíř s jídlem na něm, a největší exhibicionista teď stál nahý na jídelním stole a zpíval českou hymnu s paží na prsou a hrdým pohledem před sebe. To už se přihnalo několik ústavních zřízenců, kteří přehodili prostěradlo přes naháče a vlekli ho do komory. Tak mezi sebou nazývali holou prázdnou místnost, kde člověk musel zůstat, dokud se neuklidnil vlivem léků.
Lucii při pohledu na něj přešla i ta poslední chuť na hnědý sos a vrátila se rovnou do pracovny ředitele, kde měl proběhnout běžný rozhovor o stavu pacienta.
„Jak se cítíš Lucko?“ začal s vyptáváním.
„No, víte, je mi celkem dobře, nebo aspoň neutrálně. Nejsem ani smutná, ani veselá. Ale ty slyšiny pořád mám,“ postěžovala si a trhaným gestem si ukázala na uši.
„A kdy naposled?“ chtěl vědět.
„No, včera večer. Hned po sezení.“
„Ale to je úplně normální, Lucko. Je to obyčejná reakce na léky, které jsi dostala. Vyvolávají ty tvé slyšiny, aby ses je naučila ovládat, protože jedině tak je dokážeš překonat. Nedělej si s tím hlavu.“ utěšoval ji, jal se zapsat získanou informaci do spisu a pokračoval. „A co pocity úzkosti a sevřenosti. Máš?“
„Je mi úzko, když slyším všechny ty věci.“
„To je přirozené. A co jsi slyšela včera?“
„Byl to zase ten stejný hlas jako už tolikrát. Říkal mi, jaký jsem hrozný chudák, že mám smutnou minulost, kterou mi vůbec nezávidí a být mnou, nechtěl by prý v tomhle životě už pokračovat. Pak jsem uviděla z okna černý mrak, který tak nějak strašlivě hrčel, až jsem měla fakt strach, protože čím byl blíž, byl hlasitější a já měla pocit, že mě pohltí. A pak to přestalo. Asi po hodině a půl,“ pověděla mu Lucie a trochu se jí ulevilo, když o tom mohla někomu říct.
„Víš, Lucko, to, že ten hlas zná tvou minulost, svědčí jen o tom, že je to všechno výplod téhle tvojí hlavičky,“ poklepal ji na čele, „ a ty si to musíš uvědomit, abys jí mohla poroučet. A teď už běž. Za chvíli ti začíná sezení.“
V místnosti zatmavené roletami sedělo v kruhu zhruba dvacet lidí, kteří se tu scházejí dvakrát za den na různé terapie s rozdílným účelem. Někdy se učí sebekritice, sebechvále a uznání jiných, jindy vyprávějí ostatním své osudy a nechávají si od nich radit, jak se zachovat. Každý pak ještě během dne dochází na pohovor za svým vyšetřujícím lékařem. Ve volných chvílích, které pacientovi zbudou, se může věnovat svým zálibám, mimo pracovní hodiny, kdy se částečně starají o správu a úklid ústavu. Čas od času se někomu nečekaně zvrtne duševní stav a nevědí-li si s ním rady, putuje rovnou do oficiální psychiatrické léčebny.
Toho večera se to zase stalo. Ingrid poslední měsíc chodila na intenzivní léčbu a několik posledních týdnů dostávala elektrické šoky. Zřízenci rádi povídali pacientům, jak musejí být připoutáni a mít masku přes oči, aby se jim nevyvrátily bulvy. Jenže Ingridin stav se spíše zhoršoval a právě dnešní amok, tolik rozdílný od všech předchozích, přesvědčil doktory, že potřebuje odbornou pomoc.
Lucie tedy zůstala na pokoji sama a to byly ty nejvhodnější chvíle k promlouvání imaginárního hlasu. Zůstávala sedět v rohu místnosti, dlaněmi si kryla uši ve snaze neslyšet a hystericky plakala a křičela, ať hlas vypadne. Vtom se sotva pár metrů od ní rozhoukala jedoucí sanitka a Lucie, snažíc se vyhnout vozu, svalila se z postele, což ji vrátilo do reality, kde samozřejmě nebylo ani vidu ani slechu po nějaké ambulanci.
Druhého dne přijela její matka a po předlouhé rozmluvě, prudké hádce, přemlouvání a pláči si ji odvezla domů.
Dohodly se, že do školy už tento školní rok nepůjde, a bude-li jí lépe, může opakovat ročník. První dny Lucie v podstatě trucovala, že byla násilně odvlečena ze svého azylu před děsivými zvuky a představami, přestože nebyl účinný. To si ale Lucie neuvědomovala a tamější halucinace připisovala lékům. Tolik věřila svému lékaři. Nemluvila teda se svou matkou. Když ji mlčení přestalo bavit, změnila styl a začala jí vyčítat onu událost, zvláště když se opět objevily slyšiny, které ji doprovázely téměř každý den.
Luciina maminka si vzala volno, aspoň prozatím, a trávila dvacet čtyři hodin s Luckou, nechávala se urážet, odstrkovat a vyhazovat a trpělivě vyčkávala, až ji to přejde. Nakonec se jejich vztah vrátil do normálu, ale Lucčin duševní stav se horšil. Seděla na posteli, tupě zírala z okna či na stěnu a několikrát denně usedavě plakala bez jakékoliv příčiny. Zrovna měla pohled natočený na televizi, takže civění nepůsobilo tolik okatě, přestože byla vypnutá, když hlas zase přišel. Dnes měl takový lahodný zpěvný tón a přitom zněl tolik přesvědčivě.
Vyprávěl: „Vzpomínáš si na ten pohled, když jsi viděla ležet otce v krvi? Ten den jsi hrozně zlobila, určitě to udělal kvůli tobě. A co tvůj bratr, z kterého se stal během pár let dement? Nedržela jsi mu náhodou ty tenkrát to škrtidlo, aby si mohl šlehnout? Tohle bude pokračovat, moje maličká, z toho smutného kruhu se už nikdy nevykroutíš. Nebylo by snadnější to skoncovat? Tak jednoduché. Nejdřív skočíš, poletíš a pak už se ti nemůže nic špatného stát.“
A Lucie dnes hystericky nevyháněla onen hlas. Dnes se mu plně oddala, vylezla na parapet, zhluboka se nadechla……….. a skočila.
Barbora Křiklánová
Člověk proti zkáze
(Téma č. 1: Výklad k 70. výročí úmrtí klasika české literatury Karla Čapka)
Karel Čapek, příslušník literární generace, která dospěla v letech 1. světové války, se narodil 9. 1. 1890 v Malých Svatoňovicích u Trutnova v Podkrkonoší. Pocházel z rodiny lékaře.
Jeho starší bratr Josef vynikl jako malíř a spisovatel, sestra Helena byla autorkou několika próz, ke konci života napsala vzpomínkovou knihu Moji milí bratři.
Citlivost Karel zdědil po matce, lásku k českému jazyku v něm pěstovala babička. Studoval na gymnáziích v Hradci Králové a v Brně, maturoval na Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici v Praze. Poté studoval filozofii na Karlově univerzitě v Praze, dále pak v Berlíně a v Paříži na Sorbonně. Svá studia zakončil roku 1915 doktorátem. Téma jeho disertační práce bylo „ Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění“. Myšlenkovým směrem, kterým se zabýval, byl pozitivismus. To vyjádřil prací Pozitivismus, čili filosofie praktického života. Spolu s bratrem prosazoval nesentimentálnost, věcnost umění.
V letech 1917 – 1921 pracoval Čapek jako redaktor Národních listů, od roku 1921 byl redaktorem Lidových novin. V letech 1921 – 1923 pracoval také jako dramaturg a režisér Vinohradského divadla. Byl také předsedou československého PEN – klubu. Založil společnost Pátečníci, kde se pravidelně v pátek scházely přední kulturní i politické osobnosti, včetně Tomáše Garrigua Masaryka.
Roku 1935 se oženil se slavnou herečkou Olgou Scheinpflugovou. Od poloviny 30. let byl na něj činěn nátlak ze strany fašizujících politiků. Zemřel uštván, následkem psychosomatických problémů a zápalu plic, ve věku pouhých 48 let.
Svá první literární díla psal společně s Josefem. Jsou to díla Krakonošova zahrada a Zářivé hlubiny a jiné prózy, spadající do prvního období literární tvorby Karla Čapka, které končí r. 1920. Byly to povídky plné satiry a ironie. Čapek se rovněž zabýval překládáním z francouzštiny. Vznikl tak soubor Francouzské poezie nové doby, přeložil rovněž Apollinairovo Pásmo.
Ve druhém období, přibližně do r. 1927, psal hlavně fejetony z cest po světě. Anglické listy, Italské listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever. Napsal také lyrické drama Loupežník.
Ve třetím období, zahrnující přelom 20. a 30. let, začíná psát Čapek svá slavná dramata a romány, ve kterých upozorňuje na možné zneužití moderní techniky proti lidem. Dílo R.U.R., neboli Rossumovi univerzální roboti, pojednává o vynálezu robotů, kteří mají pomáhat lidem. Roboti jsou levní, rychlí a nevadí jim těžká fyzická práce. Proto jsou nasazováni do dolů či bojují za lidi ve válkách. Postupně si ale roboti uvědomí, že jsou lepší a dokonalejší než lidé, začnou si klást podmínky a chtějí vydat plány na výrobu robotů; ty ale zničila Helena. Roboti obsazují zemi a zabijí všechny lidi až na stavitele Alquista, který je nucen v laboratoři hledat recept na výrobu robotů. Dílo končí tím, že dvojice robotů Priamus a Helena se přiblíží lidem svým chováním – milují se, stydí se, mají tedy v sobě lidské city. Je naděje, že lidstvo nevyhyne.
Továrna na absolutno pojednává o vynálezci, který objeví zařízení velmi lacině vyrábějící elektřinu. Jako vedlejší produkt při štěpení atomů se ale uvolňuje tzv. Absolutno – plyn měnící charaktery lidí. Lidé se začnou oddávat náboženským radovánkám a přestávají pracovat. Absolutno, tedy jakýsi „Bůh“, začne pracovat za lidi, vyrábí zboží, ale je ho takový nadbytek, že se světové trhy zhroutí. Vše vyvrcholí osmiletou válkou, ve které bojují všichni proti všem, válka nemá vítěze. Dále napsal drama Ze života hmyzu – žlutý brouk si podrobuje ostatní, je nakonec zašlápnut tulákem, který dění v mraveništi pozoruje z dálky.
Ve třetím období Čapek napsal Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy. V knize Marsyas, čili na okraj literatury shrnuje autor svůj kladný vztah k okrajovým literárním žánrům.
Do čtvrtého období Čapkovy tvorby spadá tzv. noetická trilogie: Hordubal, Povětroň, Obyčejný život. V ní se autor zabývá otázkami lidské existence a smyslem života.
V 5. a posledním období (do r. 1938) Karel Čapek upozorňuje na stále sílící a rozpínající se fašismus a hrozící válku. Román Válka s mloky je alegorií boje s fašisty. Děj nás zavádí na loď českého rodáka, kapitána van Tocha, který se plaví po moři kdesi u Sumatry a hledá perly. Místo nich však v zálivu Devil Bay objeví podivná stvoření, připomínající dávno vyhynulý druh. Van Toch je naučí mluvit, dobývat perly ze škeblí. Potřebuje však další peníze na vysazení mloků do dalších míst. Proto odjíždí do Čech, kde se seznamuje s podnikatelem Bondym. Van Toch získá peníze, rozšiřuje mločí populaci, ale brzy umírá. Pan Bondy zakládá Salamandří syndikát, který má obchodovat s mloky. Lidé zjistí, že mloci jsou dobří pomocníci, kteří navíc podporují spotřebou světový průmysl. Z ničeho nic ale mloci začínají útočit na lidi. Po zemětřesení v Luisianě vystoupí jejich Chief Salamander, který nařizuje lidem, aby se odstěhovali do hor, protože mloci potřebují přímořská území. Obě strany proti sobě bojují. Román končí vstupem autora, který navrhuje, aby bojovali proti sobě jenom mloci – ti se vyhubí a lidé přežijí.
V dramatu Bílá nemoc vidíme zemi, kde jsou lidé napadeni bílými skvrnami. Dr. Galén vynalezne lék, léčí ale jen chudé a ty, co nechtějí válčit. Zbrojař, zásobující fanatického maršála, je nemocí napaden. Přesvědčuje generála, aby ukončil válku, ale neúspěšně. Když je ale sám maršál nemocen, Krugův syn ho přesvědčí, aby ukončil válku. Dr. Galén tedy jde za maršálem, ale je zabit fanatickým davem.
Čapkova osobnost ukazuje lidskou genialitu, která kromě vzdělání a znalostí získává nesmrtelnost svou ideou humanismu a nutnosti vítězství demokracie ve společnosti.
Jan Linhart
Západní společnost a rovnost příležitostí ve 21. století
(Téma č. 2: 21. století – století rovných příležitostí)
úvaha
Jednoho dne – tuším v roce 89 – jsme se probudili do svobodného světa. Stali jsme se součástí něčeho velkého, plného možností, o kterých jsme slýchávali jen z té úžasně džínové dáli. Teď se píše rok 2008 a my jsme pomaličku a polehoučku splynuli s tím světem, který je přece tak krásně nezištně svobodným a spravedlivým jako byla Maruška z pohádky Sůl nad zlato a nespravedlivým jako byl major Zeman. Díky bohu. Přehoupli jsme se přes magickou číslici „00“ ani jsme nemrkli, málokdo si při tom shonu v obchodních domech a velikých marketingových firmách stačil uvědomit, že stejně tak jako tu již nějaký ten pátek nefunguje spravedlnost podle majora Zemana, už dávno – a to možná ještě déle – tu není ani památky po tom pomyslném solném bohatství naší skromné Marušky. Západní civilizace se chlubí demokracií a svobodou, otevřeností a spravedlností až tak okatě a oprskle, že všechna tato prohlášení ztrácí na váze a stávají se prázdnými frázemi.
Dvacáté první století totiž není tak docela stoletím rovných příležitostí pro každého bez ohledu na barvu pleti, původ nebo pohlaví. Žijeme ve století, kde tmavší barva pleti je stále velkou překážkou, žijeme ve století, kdy bezdětná žena ve vedoucí funkci je zkrátka špatným člověkem. Ne, že bychom na tom byli v minulých stoletích lépe. Naopak, ušli jsme obrovský kus cesty. Jen se ptám: Kdy nastal ten zlom? Kdy jsme se začali jen chválit a přestali jsme se kritizovat? Proč nám naše západní společnost stále zpívá tu sladkou ukolébavku o rovnoprávnosti všech – malých i velkých, tlustých či hubených?
Jednou mi moje známá řekla, že je bojovnicí za práva žen. Snažila se mi vysvětlit, že i v dnešní moderní společnosti je žena v mnohých věcech znevýhodňována. Já se rozčílila. Mně přeci nikdo nebude tvrdit – dnes v době neomezených možností – v Evropě, svobodné a demokratické zemi, že jsem nějakým způsobem diskriminována jen proto, že se moje fyziologická stavba těla trochu liší od té mužské. Byla jsem ukolébána. Naprosto. Bylo mi tehdy 13 let a právě jsem si přestávala hrát s panenkami Barbie – se zmenšeninami těch „dokonalých žen“, kterým jsem odmala stříhala vlasy na krátko a místo do kuchyňky (kterou mi rodiče koupili za nekřesťanské peníze) jsem je strkala za volant dvacet let starého dřevěného náklaďáku po tatínkovi.
Ta samá známá studovala několik let v Americe, kde se naučila vyjadřovat se a snad dokonce myslet výhradně a jedině politicky korektně. V překladu tak, aby někoho neurazila či nediskriminovala kvůli jakýmkoliv odlišnostem. Když se vrátila do Čech a stoupla si se stativem a fotoaparátem doprostřed Arbesova náměstí, že si vyfotí strom, okamžitě jí přiletěla facka od místní cikánky, která jí se slovy: „Gadžo, nefoť si mý auto“ tou ránou složila k zemi. Najednou byla politická korektnost ta tam. Najednou se všechna ta silná slova, že západní společnost je ztělesněním tolerance rozplynula jak pára nad hrncem.
Stejně jako já jsem pochopila, že pokud musím barbínku nejdříve ostříhat, (udělat z ní muže), aby se narodila do náklaďáku, moje známá si uvědomila, že pražský Smíchov je na hony vzdálený oné slavné americké politické korektnosti.
Stále je co zlepšovat. Nemysleme si, že pokud u nás ženy mohou vyjít na ulici bez doprovodu mužů, už se nemusíme o nic snažit. Že je vše vyřešeno. Ještě stále v naší společnosti přežívá spousta mýtů, které brání našim spoluobčanům tmavší pleti získat práci, ženám získat stejné platové podmínky, jako mají muži.
Važme si toho, že žijeme na té svobodnější a bohatší části planety, a nebuďme namyšlení. Snažme se být tolerantní vůči jakýmkoli odlišnostem. Každý má právo na plnohodnotný život.
Sára Mirošovská
Dvacáté první století – století rovných příležitostí?
(Téma č. 2: 21. století – století rovných příležitostí)
úvaha
Dvacáté první století již začalo a já žiji v něm. V České republice, víceméně demokratické zemi „v srdci Evropy“. Co se týče vyspělosti a rozvoje, nemůže se naše země rovnat většině západních zemí, zemí hrajících hlavní roli v globální politice, jako například USA, Velké Británii, Francii, Německu, a tak dále. Nemyslím si ani, že by se jim blížila, to by mohlo být naznačení zkracování vzdáleností, a takový dojem z porovnávání nemám. Ale myslím si, že náš stát „je“ blízko. Znaky poukazující na vyspělost a hospodářskou úroveň sice nemusí mít závratné hodnoty, přesto bych řekl, že je mají stabilní, jakž takž. O vyspělosti naší země nemám valné mínění, obyvatelé chudších států a rozvojových zemí by možná měli trochu odlišný názor.
Slova příležitost a rovnost, když je vyslovím samostatně, na mě působí lehce odlišně než v kontextu tohoto zadání, které rozhodně připouští neabsolutnost významu. Nebo jsem to já, kdo ani nepočítá s možností absolutní rovnosti v příležitostech? Bude to tím, že termín „rovnost“, ač hodně používaný, pro mne stále má utopický nádech. Domnívám se, že rovnost mezi lidmi nikdy není zcela možná, protože oni sami jsou všichni jiní. Rozhodně schvaluji například princip rovnosti před zákonem, ale mám pocit, že zda si nyní lidé už konečně budou rovni, se lze ptát, nebo to prozatím šlo, na přelomu všech století. Snahy o směrování k této vizi nejsou nic nového. Je sice pravda, že 21. století přináší nějaké nové možnosti související s vývojem technologií, a velmi důležitá je také dostupnost informací, ale jakkoliv tyto výdobytky mohou rovnosti přispět, většinou mívají dvojí ostří, jsou zneužitelné.
Přežitky starých generací se drží zuby nehty a ztěžují konfrontaci s novými jevy pro svou neaktuálnost, brzdí liberálnější strany, které směřují „k lepším zítřkům“.
Z opačné strany jsou ovšem starší generace nositelem moudrosti, kterou by nebylo dobré ignorovat, a ani to není možné, jelikož systém je takový, že spíše ti zkušenější a letitější jsou na postech důležitých pro to, kam tento svět směřuje. V tomto ohledu se kompromis hledá těžko, překážky nám klade i typický lidský rys „ nechtít přijít o to, co je mé“, který mnohdy zakalí i původně odvážné a nadějné myšlenky, jež jsou však nebezpečné pro kariéru jedince. Pokud na otázky rovnosti nahlížíme z politického hlediska, je zkrátka posun pomalý, ale výsledek se například od feudálních dob již dost liší a řekl bych, že směr je dobrý. Ale každopádně můj názor je takový, že ještě záleží na konkrétní oblasti, kterou zrovna máme na mysli. Společnost se dělí na skupiny a vždycky bude. V rámci nich se diferencuje. Možná na počátku společenských uskupení je rovnost velká, pokud se už v začátku netvoří diferencované. Také bude asi rozdíl v jejich účelu a charakteru.
Další otázkou je například rovnost mezi mužem a ženou. Historie pamatuje celou řadu ukázek, kdy žena měla nižší postavení než muž, s ním i menší příležitosti. V současnosti si myslím, že ženy nemají už tolik, na co si stěžovat (ve vyspělejších zemích), jejich pozice se blíží pozici muže. Ale je otázka, nakolik je takový výsledek přirozený, srovnáme-li s jevy v přírodě.
Co když nepřirozenost je také přirozený jev a jeho přítomnost je právě to, co posouvá druhy „dál“?
Myslím, že v tomto případě mnoho lidí není schopno odlišit pozitivní vývoj od deformace. Já jsem zastánce rovnosti mezi mužem a ženou, ale pro odlišnost pohlaví, vězící v jejich biologickém účelu a podstatě, se přikláním k tomu, že rovnost by neměla být nikdy úplná, jak v čem.
Trochu jiný pohled mám ovšem na rovnost v rámci lidských ras. Pokud neberu v potaz lokální nutnosti vyplývající spíš z různosti vyspělosti a kultur, měly by být podmínky stejné. Statisticky jiné charaktery jedinců mohou být ovlivněny již zavedenými předsudky a vztahy. O rovnosti příležitostí se mluví spíše jako o dobru, ale přijde mi, že může plodit i zlo. Nic se nemá přehánět, omezení jsou také užitečná věc. Snad na to nyní nahlížím příliš doslovně, ale jsem názoru, že relativní jednota na úkor využití všech příležitostí může být pro společnost přínosnější. Nejen kvůli jevu výskytu významů objevujících se mezi řádky, ale vůbec všeobecně pro nevyzpytatelnost lidského myšlení. Zkrátka někdy může prospět příležitost omezit, ale kdo by tak mohl být natolik objektivní, aby správný moment včas rozeznal? Stejně je to spíš hypotetická rovina, myšlenka reálně nepříliš použitelná ,a jde ji brát také jako omezení za účelem zabránění ještě většího omezení či vzniku nežádoucí situace. To už nezní tak absurdně.
Dvacáté první století nabízí slušný potenciál změn. Jak jsem již psal, nemyslím si, že by někdy nastala situace úplné rovnosti, situace, se kterou by byli všichni spokojeni. Beztak v blahobytu si člověk přestává svého stavu vážit. Nakonec právě nespokojenost je hnacím motorem změn, které i kdyby nikdy nemohly problém vyřešit, podle (snad nejen) mne rozhodně mají obrovský smysl pro to, aby svět byl co nejlepším místem. Pokud se bude nynější stav měnit, tak pomalu. Vyhlídky ale nejsou nejhorší.
Ondřej Pěkný
Nedokázal bych udělat hudbu, která by se líbila milionům lidí
(Téma č. 3: Člověka z pralesa vyrveš snadno, hůř vyrveš prales z člověka)
Rozhovor s Markem Šmidrkalem – hercem, multiinstrumentalistou a zároveň mým bratrem o jeho umělecké dráze, postoji ke kavárnám a extremismu.
Václav Šmidrkal (10. 5. 2038)
Sedíme v kavárně, ve které jsme byli poprvé více než před třiceti lety. Tehdy tu můj bratr seděl jako bezvýznamný student střední školy a popíjel kávu.
Jaký je tvůj vztah ke kavárnám?
Samozřejmě, že je pozitivní. Od chvíle, kdy jsem začal vysedávat v kavárnách, se kavárenské prostředí hodně změnilo. Doba zakouřených podniků je dávno pryč, což je podle mě dobře, ale když někoho vidím s elektronickou cigaretou, tak mi to přijde směšné. Vždyť do sebe jenom cpe svinstva, na kterých je závislý a kuřácký požitek z toho nemůže mít vůbec žádný. V kavárnách jsem strávil hodně času, ale za kavárenského povalovače se považovat nemohu. Vždycky jsem se snažil vzít si ke kávě i práci. V dobré společnosti se pracovat nedá. Jako třeba teď (směje se). Ale nikdy nezapomenu na to, když jsem měl před maturitou a v tu dobu jsme pořád jezdili na zájezdy s divadlem. Nevím, jestli si to pamatuješ, ale půjčoval jsi mi notebook, abych v Českém Krumlově mohl psát praktickou maturitní práci. Večer všichni odešli na představení a já zůstal úplně sám v nádherné divadelní kavárně. Napsal jsem tam za hodinu a půl asi jednu třetinu celé práce. Asi to dělá změna prostředí.
Jak hodnotíš svoji hereckou kariéru?
V tomto oboru se dá udělat nějaká kariéra? (ironický údiv). Asi ano, ale slovo kariéra je pro mě patrně příliš cizí. Když chceš budovat kariéru, musíš páchat určité zlo. Musíš ho páchat vědomě. U mě to prostě vyplynulo ze situace. To budování kariéry. Od mala se věnuji divadelnímu umění a nějaký výsledek to muselo přinést. Ale hodněkrát jsem si říkal, že toho nechám a začnu hledat svůj pravý talent. Kdybych se měl ohlédnout zpět za svým uměleckým snažením, musím říct, že jsem spokojen. Ve většině divadelních projektů, kterých jsem se účastnil, převládala snaha o vytvoření umění, nikoli snaha o komerční úspěch. Divadelní práce se mi vždycky líbila kvůli tomu, že člověk dělá kreativní, uměleckou a zábavnou činnost. A navíc to dělá pro druhé. Teď to asi vyznělo, jako že poskytujeme nějakou humanitární pomoc, když hrajeme. To pochopitelně ne, ale jako herec doufám, že diváka obohatíme alespoň o silný umělecký zážitek.
A jak hodnotíš svou muzikantskou kariéru?
Tady se už vůbec nedá mluvit o kariéře. Tvořit něco jako muziku byl odjakživa můj sen. Ale nikdy jsem si tím nechtěl vydělávat. Asi bych toho nebyl ani schopný. Nedokázal bych udělat hudbu, která by se líbila milionům lidí, a ti by byli ochotni chodit na koncerty, kde by se mačkali s dalšími desetitisíci fanoušků a ještě za to platili horentní sumy. Naše kapela má určitou flotilu příznivců. Bez ní by asi nemělo cenu tvořit a vůbec hrát. A když už nás někdo podporuje a poslouchá, tak mu přece nemohu udělat, aby na koncertě na nás koukal z jednoho kilometru a po koncertu by neměl sebemenší naději nás vidět nebo si s námi dát panáka, pokud by o to stál. A to mi připomnělo, že jsi už dlouho nebyl na našem koncertu, brácho.
Asi mi ten váš styl nepřirostl k srdci. Radši si s tebou zajdu na jazz.
Plně tě chápu, je to přece jenom poměrně hlasitá muzika. Když jdu na koncert, používám špunty do uší. Dneska je to paráda, zacpeš si uši, slyšíš pořád stejně, ale hluk ti neničí sluch. Tohle existovat před třiceti lety, tak dneska slyším minimálně o padesát procent lépe. Někomu je ale hlasitá hudba prostě nepříjemná.
V hudbě jsi občas trochu extrémní, ale jinak extremismus odsuzuješ. Jak to do sebe zapadá?
Jak by tohle asi mohlo do sebe zapadat? Nejspíš nijak. V hudbě nejsem, nebo spíš nejsme extrémní. Když jsme začínali hrát, tak jsme byli ovlivněni něčím, co by se dalo označit jako nezávislá rocková scéna. Nebo tak nějak podobně. Muzikanti, kteří se na této scéně motali, využívali tvrdšího zvuku. Tenhle typ muziky se potichu poslouchat nedá. My jsme nalezli zalíbení v kontrastech. Střídání melancholických ufňukaných pasáží a vypjatého drtivého zvuku. Na tom nic extrémního není. Co se týče extremismu, tak ten je nebezpečný v každé formě. Asi do mých pětatřiceti let jsme bojovali například proti neonacismu a rasismu, který s ním byl úzce spojený. Dneska je zase hrozba anarchismu. Dokud byl neonacismus hrozbou, tak jsem s anarchisty sympatizoval, protože proti neonacismu bojovali. Teď bojují za svoje ideály a to už mi tak sympatické není. To mi připomnělo jedno přísloví. Člověka z pralesa vyrveš snadno, hůř vyrveš prales z člověka. Neos už vlastně nejsou, a tak jsme, sice postupem času, jisté lidi z pralesa vyrvali, ale svět se příliš k lepšímu nezměnil, protože divočinu, ten prales, jsme z lidí ještě pořád nevyrvali. Ale benevolence vůči uctívání kultu Hitlera a podobných projevů inteligence člověka tu nemohla být věčně.
(Markovi došla káva a dále už ve svém horlivém projevu nepokračuje, protože mu vyschlo v krku a potřebuje se napít. Servírka mu přináší vodu. Marek se mezitím uklidnil a pokračuje dál v hovoru.)
Je zvláštní, že jsem si na to přísloví s tím pralesem teď vzpomněl. Poprvé jsem se s ním setkal u písemné maturity. Bylo to jedno z témat slohu. Já si radši vybral úvahu, která se týkala rovnosti příležitostí ve dvacátém století.
(Marek se rozkašlal, dopíjí donesenou vodu. Vypadá vyčerpaně. Platím účet, abych mu trochu zvednul náladu a poděkuji mu za rozhovor.)
Marek Šmidrkal
Téma č. 4.: Mezi těmi všemi malířskými neuměteli na Karlově mostě jsem byl vlevo od Luitgardy za exota – portréty turistů jsem maloval podle obyčejných fotek a také podle pasů. Toho dne, kdy se počala odvíjet má možná poslední životní špulka s nepevnou nití, jsem zrovna dodělával jednoho Němčoura. Za mými zády se náhle ozval alt, kuřácky zanesený: (studenti měli tento text dokončit)
Podepiš to!
Prudce jsem se ohlédl a spatřil obrovského hromotluka, který cucal cukr, na nose mu visely černé, nablýskané brýle a svým zjevem připomínal všechny ty nádivy ze slavné KGB. „Jmenuji se Karel Mrázek, pracuji pro STB, mám tu na Vás zatykač.“ „A to Vám to mám jako podepsat?“, zeptal jsem se a v mých očích se náhle ocitl křečovitý strach, ne nepodobný herectví z expresionistických filmů.
„Ne, musíš podepsat, že půjdeš dobrovolně se mnou a nebudeš vyvádět,“ zabručela gorila.
„Tak to já asi půjdu.“ Na chvíli jsem se odmlčel a snažil se ho nevnímat, příliš to ale nešlo, pak se ve mně počala znovu tvořit slova: „Jen co dodělám toho Němčoura.“
V tu chvíli jsem očekával téměř všechno a pomalu si začínal připouštět, že ta má životní špulka bude náhle přetnuta jako veškeré mé milostné vztahy za posledních deset let. O to víc mě ale překvapilo, když jsem spatřil na vazounově obličeji úsměv. Připadal mi strašně vzácný a působilo to na mě asi tak, jako kdybyste se snažil rozesmát kámen. Dlouze se na mne zašklebil, chytil Němčoura za flígr, natáhl svou gigantickou ruku snad kilometr dozadu a udeřil toho mého Němčoura tak mocně, že se z něj stalo krmení pro rybičky – spadnul totiž rovnou do Vltavy.
Došlo mi, že nemá smysl hrát si na hrdinu a jen jsem se tak mimoděk optal: „ Za co mě to vlastně chcete sebrat?“
„Podnikání je zakázaný, tos nevěděl? Krom toho podnikat na ulici – pitomost největší – je to nejhorší, co můžeš udělat. Náš soudruh prezident Jarmil Kácha tak rozhodl. Tak a teď už půjdeme…“ Cestou jsme minuli nejméně deset stanic veřejné bezpečnosti, ale ani do jedné mě vazoun nezatáhl, až se naše kroky zastavily před domem křížových výslechů v Bartolomějské. V tu chvíli mi došlo, že v tom asi bude něco mnohem víc než jen pouliční patlání obrázků pro nechutně zazobané Němčoury.
„Tak vy jste se rozhodl, že si vyděláte nějakou tu korunku, viďte? Nu, ostatně proč ne – peněz není nikdy dost – ale Vám se to zdá být v pořádku?“
Ten chlápek smrděl naftalínem a já věděl, že mu před barákem stojí šestsettřináctka s benzinovým topením a přímým vstřikováním paliva, a přestože se představil jako Sluníčko, ve chvíli, co jsem
ho uviděl, mi bylo jasné, že na Riviéru bych s ním asi jet nechtěl. „Mně osobně se to zdá být v naprostém pořádku. Jsem malíř. Je to snad trestné, nepracovat v ateliéru, ale na ulici? Jsem totiž impresionista, víte?“ Zdálo se, že jsem právě narazil na jedno z milionu slov, které ten soudruh Sluníčko neznal, protože se podrbal na levém uchu, pak na tom pravém, nakonec na obou dvou, potom zvedl telefon a dívajíc se při tom na své dokonalé zlaté hodinky zaštěkal do sluchátka: „Odveďte ho! Šoupněte ho za katr do tý doby, než začne mluvit jako soudruh a bude smýšlet v zájmu pracujícího lidu!“ A za pár vteřin se do místnosti nahrnuli dva mamuti s krátce střiženými – jak jinak – komunistickými vlasy a odvedli mne pryč.
Víte, pane poručíku, ta cela nebyla celá sametová, jak se o tom zpívá v té písničce. Vlastně tam byla zima, postel bylo jedno velké prkno, a když jste zavřel oči a nechal pracovat představivost a nos – strašně to tam totiž smrdělo – mohl jste před sebou jasně vidět všechny ty zástupy – většinou nevinných – lidí, kteří zde trpěli žízní a léčili si zde rány po všech těch mimořádně fyzických výsleších. Ráno jsem se probudil klepajíc se zimou a sotva jsem otevřel kukadla, už tam byli – rozuměj, soudruzi – ale tohle byli nějací vysoce postavení , nóbl oblečení a smrděli příšerně laciným parfémem – komouši nikdy neměli vkus, pane poručíku, teď už Vám to můžu říct na plná ústa, máme demokracii.
Vrátím se zase k tématu: Takže ti nóbl komouši na mě hodili nějaké lepší šaty, oholili mě, a dokonce na mě napatlali i nějakou tu kolínskou. To se ví, že lacinější, potom mě odvedli pryč.
Místo, kam mě zatáhli, vypadalo rozhodně líp než má cela, byl v ní jen jeden obrovský stůl a za ním na druhém konci seděl ten nejdůležitější soudruh, jakého jsem kdy v životě viděl.
„Posaďte se, mistře,“ vyzval mne mile soudruh prezident. To víte, že jsem ho raději poslechl, nerad bych skončil jako Milada Horáková.
„Vy zlobíte, mistře. Sice trošičku, ale zlobíte.“
Přestože se usmíval, srdce mi bušilo a já se strachy nezmohl na žádnou odpověď, krkem mi počal padat do žaludku obrovský knedlík. Soudruh prezident asi ani žádnou odpověď nečekal, a tak pokračoval dál: „Já mám ale zlobivé lidi docela rád. Taky jsem kdysi zlobil, moc zlobil a vidíte, kdo zlobí nejvíc, je nakonec prezident,“ rozesmál se, ale já jeho smích opětoval jen křečovitým úšklebkem, prostě jsem nebyl žádný soudruh, pane poručík, nikdy jsem nechtěl být komunista, snažte se mě pochopit.
„Myslím, že je načase, abych zase začal malounko zlobit.“
Nevěděl jsem, jak to myslí, a tak jsem se strachy počůral. Ale jenom trochu, pane poručík, jenom trochu. Nebojte, já mám vychování.
„Co byste řekl tomu, stát se mým tajemníkem? Ten můj je beztak neschopný a pořád jenom pije a dělá ostudu všem ostatním vzorným soudruhům,“ rozesmál se, ale bylo na něm vidět, že to myslí velmi vážně. Hned jsem neodpověděl a on věděl, že přemýšlím, a tak mi dal čas a nic neříkal, jen se na mě mile usmíval. V tu chvíli mi došlo, že mám na výběr mezi provazem a úspěšnou kariérou, protože jak jsem se během svého krátkého pobytu ve vězení dozvěděl, ten Němčour, kterého jsem maloval onoho dne na Karlově mostě, nebyl ve skutečnosti žádný Němčour, ale americký agent CIA – tedy údajně – a já měl podle všeho nejlepší možnost vyslechnout si jeho plán, kterým by mohl zničit socializmus. Tohle bych asi komoušům vysvětlit nedovedl, a tak jsem se rozhodl, že si nevyberu provaz, ale budu dělat tajemníka. Kdybych byl věděl, do jaké bryndy jsem se to namočil, zvolím radši provaz. Smrt jednotlivce je událost, ale smrt stovek, to zavání čistkou.
Na Hradě mi přidělili moc pěknou kancelář a soudruh prezident se ke mně choval moc mile. Zjistil jsem, že ta šestsettřináctka, co stála v den mého výslechu v Bartolomějské, nepatřila soudruhu Sluníčkovi, ale soudruhu Káchovi a že se na mě toho dne byl prý vyptávat a že se o mně dočetl v novinách. Ti zvědaví pisálkové jsou snad všude.
První dny ve funkci tajemníka se mi mimořádně líbily, ale až asi po měsíci za mnou soudruh prezident Kácha přišel s nějakými lejstry a prosbou, abych je vyplnil a podepsal. Věřil jsem mu, vlastně jsem ho měl rád, choval se ke mně mile, a tak jsem je všechny bez řečí a hlavně bez přečtení podepsal. Ve skutečnosti to ale byl rozsudek smrti pro desítky poctivých lidí, kteří stejně jako já – považovali komunismus za nějaký žert a kteří za to, díky mně, šli viset. Chce se mi zvracet soudr….., ehm, totiž pardon, pane poručíku.
Dny ubíhaly, ubíhaly týdny a utíkaly měsíce a já jsem kromě jiných věcí i nadále a otrocky podepisoval všechny ty papíry, které podle soudruha Káchy „řešily problémy“. Po čase mi to ale začalo být podezřelé a jeden z těch papírů, co „řeší problémy“ jsem si přečetl. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím, vždyť to byl rozsudek smrti pro několik dobrých a režimem nezkažených lidí a já je všechny zabil. Věděl jsem, že se bude prezident zlobit, když mu řeknu, že o tom vím, že mě vyhodí a možná skončím i já na šibenici, ale v tu chvíli jsem věděl pravdu a musel jsem s ní vyplout na povrch.
Měl jsem pravdu. Hodný, milý a usměvavý soudruh prezident soptil jako Vesuv a jen proto, že jsem mu léta věrně a dobře sloužil, mě prý nenechá popravit, ale bude ke mně tak vstřícný, že mě pošle pracovat do dolu, a to uhelného, nikoliv uranového, abych se upracoval k smrti sám a ne za pomoci radioaktivního záření. Skutečně zlatý člověk, pane poručík.
Viděl jsem spoustu filmů, jak někoho popraví, nikdy by mě ale nenapadlo, že tomu budu někdy tak blízko. Nu co, všechno je jednou poprvé – a taky naposled, řekl by klasik.
Poprava mi připadla na čtvrtek, to je pěkný den, brzy bude víkend, zajedu na chalupu, udělám tak ženě radost a s klukem si v sobotu ráno vyrazíme na ryby, chytneme zlatého úhoře a manželka ho večer usmaží na kmíně a na másle, už se na to těším. Nezbývá mi už mnoho času, tak se s Vámi rozloučím, pane poručík, vím, že jste dělal vše, co jste mohl, abych nebyl odsouzen, a jsem Vám za to vděčen. Teď už ale sbohem a děkuji Vám za vše. Zavěsil vězeňský telefon, dovolili mu to, vždyť to bylo mé poslední přání.
Akademický malíř Roman Červený zemřel dne 9. 4. 1997. Byl odsouzen k trestu smrti za zabití několika lidí během komunistického režimu. Trest smrti byl vzhledem k závažnosti a rozsáhlosti tohoto činu mimořádně povolen. Od roku 1997 v České republice již nikdy nebyla žádná poprava, přestože vraždy jsou páchány i nadále.
Ondřej Švec