Téma číslo 1: František Xaver Šalda, zakladatel české moderní literární kritiky. Výklad ke 140. výročí narození a 70. výročí úmrtí
F. X. Šalda stále mezi námi
Literární, divadelní a výtvarný kritik, básník, prozaik, dramatik a překladatel.
František Xaver Šalda se narodil 22. 12. 1867 v Liberci, kde jeho otec působil jako dočasný poštovní úředník. Matka pocházela z mlynářské rodiny od Čáslavi. V Čáslavi Šalda vychodil základní školu, maturitu získal roku 1836 na pražském Akademickém gymnáziu. Během studií se jeho rodina stěhuje do Prahy. Po maturitě na přání otcovo a na doporučení přátel studuje práva, studium ale v 2. polovině 90. let 19. století z vlastní vůle přerušuje. Začíná se v něm probouzet básník a zájem o literaturu. V roce 1907 složil doktorát z filozofie na Univerzitě Karlově. Roku 1915 je jmenován soukromým docentem pro dějiny moderní západoevropské literatury. O tři roky později, v roce 1918, je jmenován profesorem románských literatur.
Během téměř padesátiletého působení v oblasti literatury a kultury se v Šaldovi začíná probouzet také zájem o politiku a od 20. let 20. století začíná vystupovat jako důsledný zastánce demokracie a kritik národní politiky.
Vedle všeobecného zájmu o umění, reflektování nově vznikajících uměleckých směrů a celoživotního zájmu o významné osobnosti společenského života českého (např. T. G. Masaryk, J. Vrchlický) i světového jsou pro Šaldu typické jeho zásadní polemiky o literárním slohu, kritiky, umělecké i politické diskuse, které vedl téměř neustále (např. s K. Čapkem, F. Peroutkou, J. Karáskem). Na přelomu 19. a 20. století prodělal těžké poranění páteře, se kterým souvisí i nervové onemocnění, jenž na Šaldovi zanechává následky do konce života. František Xaver Šalda umřel 4. 4. 1937.
Do literatury vstupuje Šalda básněmi parnasistního ražení, publikoval je v 80. letech 19. století. Roku 1891 publikuje ve čtrnáctideníku Vesna povídku Analysa. Ta je vzápětí napadena časopisem Čas pod vedením Jana Herbena a kritikou obecně je nepřijata. České společnosti této doby nebyly příliš známé nové básnické směry (tedy symbolismus, impresionismus, dekadence), které Šalda v povídce uplatnil. Jako obhajobu Analysy vytváří Šalda v roce 1892 studii Syntetism v novém umění, která se stala vysvětlením symbolistického pojetí skutečnosti v literatuře a obhajobou nových básnických směrů vůbec. Touto studií vstoupil Šalda na pole literární kritiky, které postupně opanoval jako nejvýraznější osobnost.
V 1. polovině 90. let 19. století Šalda významně utváří profil časopisu Rozhledy, zde se také podílí s J. S. Macharem na vytvoření Manifestu České moderny v roce 1895. Rozhledy se zároveň staly tribunou České moderny.
V roce 1896 publikuje přehled Vědecká kritika, stěžejní dílo francouzského kritika Hippolyta Taina. V 2. polovině 90. let 19. století Šalda přispívá literárními a divadelními kritikami do Literárních listů a spolupracuje s redakcí Ottova slovníku naučného, kam od 8. dílu přispívá portréty – medailónky o osobnostech české i světové literatury, výtvarného umění a též hesly o nových uměleckých směrech.
V průběhu 90. let 19. století Šalda prosazoval a vytvářel uměleckou kritiku jako svébytný literární žánr, který není podřízen tvorbě beletristické, ale stojí s ní na stejné úrovni. Byl ovlivněn myšlenkami O. Wilda, F. Nietzscheho a J. Ruskina a také filozofií francouzské sociologické školy estetické, kde stál v čele pozitivista H. Taine a Emil Hennequin. U Taina Šalda obdivoval vědecký přístup k odhalení vztahu uměleckého díla k determinujícím faktorům (doba, prostředí, národní charakter). E. Hennequin, žák H. Taina, Šaldu oslovil svým zaměřením na psychologický faktor tvůrčí činnosti. Šalda ve své kritice zdůrazňoval individualitu autora, originalitu, neodvozenost, životnost díla, vnitřní pravdivost, pocitovost díla. Naopak odmítl napodobování (např. epigony J. Vrchlického, zejména Ant. Klášterského), ideovou strojenost, falešnou hlubokomyslnost.
V Šaldově kritické tvorbě dominuje esej, je to prostředek vyjádření tvůrčí individuality, což je jedním ze základních kritérií Šaldovy kritiky. Tvořil i kritické recenze na jednotlivá literární díla, ale svou hloubkou a rozsahem většinou směřovaly k řešení určitého problému (např. otázka náboženské poezie, imitace lidovosti). Psal též vyhraněné formy eseje a portréty, které měly charakter vědecký (H.Taine), nebo charakter medailónku (A. Sova). Své články a statě z 90. let 19. století Šalda shrnul do souborů Juvenilie a Mladé zápasy.
Na počátku 20. století rediguje týdeník Čas a měsíčník Lumír. V roce 1905 publikuje knihu esejů Boje o zítřek, kde opět formuluje své pojetí kritiky. Na umělecké dílo by se mělo nazírat s pochybami, ale měly by se hledat i pozitivní stránky díla. Zde je nejvýznamnějším esejem Kritika patosem i inspirací, kde říká, že prvním předpokladem kritikovy práce je osobní, prožitý a vášnivý vztah k umění. Na přelomu 19. a 20. století Šalda utváří charakter měsíčníku Volné směry.
V roce 1913 publikuje Duše a dílo, kde hlásá sepjetí autorovy duše s jeho dílem. V roce 1914 vychází Šaldova přednáška Umění a náboženství. Roku 1917 publikuje eseje Boje o zítřek. Šalda vydával i samostatné studie, např. Básnická osobnost Dantova, Mácha snivec i buřič.
Ve 20. letech 20. století rediguje časopisy Česká kultura (zpočátku s R. Svobodovou a Z. Nejedlým) a Novina (s J. Vodákem a S. Macharem). Přispívá fejetony do Národních listů a rediguje týdeník Kmen. Zakládá časopis Tvorba, který roku 1928, v období perzekuce komunistického tisku, odevzdává právě komunistům a J. Fučíkovi. Téhož roku založil Šalda i svou vlastní revue Šaldův zápisník, jenž vydával měsíčně až do své smrti, tedy devět let. Obsahoval Šaldovy kritiky, básně, korespondenci a reflexe.
V roce 1920 Šalda ještě vydal sbírku poezie Strom života, jednalo se o sebereflexivní básně věnované památce R. Svobodové, dlouholeté přítelkyni F. X. Šaldy, která v tento rok zesnula. Šalda se zajímal i o tzv. prokleté básníky a francouzskou literaturu obecně, v roce 1930 vydává obsáhlou studii Jean Arthur Rimbaud – božský rošťák.
Za vrchol svého prozatérského umění považoval svůj jediný román Loutky i dělníci boží, kde se postavy stávají hlásnými osobami autorových názorů a idejí. Vytvořil také dramata Zástupové, Dítě, Tažení proti smrti. Posmrtně pak vycházela Šaldova korespondence (s R. Svobodovou, Z. Nejedlým, F. Chudobou). Nicméně ani Šaldova kritika nebyla úplně dokonalá. Díky dlouholetému přátelství s R. Svobodovou měl citlivější pohled na její literární dílo, ve kterém se zaměřovala na osudy žen a hlavně na citovou složku. Šalda její prózu přeceňoval. Naopak svými kritikami strhával K. Čapka.
Benjamin Klička řekl, že těm, kdo si na Šaldově kritice vylámou zuby, narostou nové a ještě silnější. V jeho kritice zřejmě byla jakási katarze. František Xaver Šalda zanechal v české literatuře a literární kritice nesmazatelnou stopu, jeho vliv je patrný dodnes a jeho dílo je stále živé! Proto si zaslouží, abychom na něj v tomto jubilejním roce alespoň vzpomněli.
Pavlína Lonská
Téma číslo 2: Kvůli jednomu hřebíku lze ztratit podkovu, kvůli jedné podkově lze ztratit koně. Turecké přísloví. Úvaha.
Kdo je koněm a kdo tureckým rolníkem?
Je to podobné jako mezi lidmi, pokud se jednou s někým začnu hádat, třeba maličko, začne to jen malou roztržkou mezi dvěma osobami, může to vyústit v takovou bouři, že o toho člověka přijdu. A vlastně jen kvůli té roztržce. O toho koně také nikdo nepřijde kvůli podkově, ale kvůli hřebíku, co ji uvolnil.
Vyvstává ale otázka, mám tomu zabránit? Pokud před cestou zkontroluji koně, hned zjistím, že hřeb se uvolnil a spravím ho, protože o koně nechci přijít a důsledek jednoho uvolněného hřebíku si uvědomuji. Pokud jde ale o tu hádku, nemohu tak úplně předvídat, co by mohla způsobit. A pokud bych mohla, nevím, jestli ji mám potlačit, pokud se hádám za něco správného. Jinak řečeno, mám se vzdát svého názoru nebo přesvědčení, pokud vím, že tím nepřijdu o jednoho ze svých přátel?
Člověk má dvě možnosti, žít sám se svým názorem, nebo obklopen lidmi, kteří v jeho přesvědčení nevěří, a tím pádem bude také úplně sám, sám mezi tolika lidmi. Samozřejmě žít s lidmi se stejným názorem je východisko, ale jen pokud celá společnost, ve které žije, není proti němu.
Dejme tomu, že náš člověk se rozhodl žít s přáteli, a nemůže tedy vyjádřit svůj názor. V podstatě tedy kontroluje hřebík na podkově před každou cestou. To je horší, protože rolník, jenž v Turecku vlastní koně, kontroluje práci kováře. Náš člověk musí být schopen sebekontroly. Je toho vůbec schopen, průměrný človíček se svým velkým naprosto nepřijatelným názorem? Je vůbec možné, aby člověk, který skutečně názor má, ho potlačoval? Není to tedy spíš člověk bez názoru, který vždy sám hřebík povolí a v poslední chvíli opět přitáhne, aby jeho kůň neklopýtl? Nemá spíš strach, že lepšího koně už nenajde? Že přátele, kteří mu rozumí ve všem, až na jeden jeho zásadní názor, prostě ztratit nechce?
Jak už víme, tento hypotetický názor nepřijímá celá společnost. Proč mu tedy nedochází, že je to špatný názor? Je zarputilý, je tak zarputilý, že ještě v dnešní době věří na člověka, který jde sám proti všem. Chce být tím člověkem, díky němuž všichni prozřou. Ale není, nedokáže přijít o své přátele.
Je slabý a cítí, že nemůže jinak než vyndat pomyslný hřebík z podkovy, sebekontrola mu už nic neříká a on se pohádá se svými přáteli a opouští je pro svůj názor. Je teď svobodný? Oč přece není v zajetí vlastního nevyjádření, ale není teď tak trochu v zajetí svého názoru? Není nakonec názor větší než on sám? Ale i to se mu možná zamlouvá, jeho názor přece převyšuje jeho samotného ČLOVĚKA, musí tedy převyšovat i ostatní. Tentokrát člověka pohlcuje touha, touha sdělit a předávat. Nestačí, že se pohádal s přáteli, teď chce víc, chce se hádat s celou společností. Pokud totiž jeho názor převyšuje všechny lidi a je to jeho názor, není to tak, že i on sám někoho převyšuje? Tahle myšlenka ho, myslím, asi zabije, přitom stačilo jen hřebíkem upevnit podkovu. Jakmile totiž vypadne jeden, vypadne i další, a tak to pokračuje až k padání podkov, které je nezadržitelné a stupňuje se až k posedlosti z padání podkov a vyjadřování radikálních názorů zarputilého jedince.
Všechno také ale může být úplně jinak, tím pomyslným koněm, o kterého náš člověk tolik nechtěl přijít, přeci nemusí být jeho přátelé, ale on sám. On byl přece také někomu přítelem. Proč se ho vlastně nikdy nikdo nezeptal, jestli ho v podkově netlačí nějaký ten hřebík? Vždyť přece každý nádech, který předcházel neúspěšnému vyložení jeho názoru, byl sám hřebíkem. Pokaždé, když se snažil ho neúspěšně vysvětlit, tak o jeden hřebík přišel. Možná se zachránil právě včas, než vypadl na kamenité cestě. Ale jak víme, hnal se spíš do jámy lvové.
A máme ještě třetí možnost, tím koněm by mohl být samotný velenázor našeho člověka. Pokud by ho ještě více potlačoval, nakonec by se asi přizpůsobil a o svůj názor by přišel stejně jako turecký rolník o svého koně.
Náš člověk tedy pravděpodobně skončil ušlapán davem beznázorců. Přišel o své přátele, kteří ovšem neudělali nic, aby o něj nepřišli. On na oplátku nepřišel o svůj názor. Jeho názor ho ale nakonec přerostl a dohnal k fanatickému hlásání, jenž našeho člověka s největší pravděpodobností zabilo.
Teď asi nedokážu říct, zda je lepší kontrolovat podkovy a hřebíky, nebo to ponechat náhodě. Spíš je asi lepší mít přátelé, kteří vás neopustí kvůli názoru, který jim zrovna řeknete. Přátele, kteří si všimnou, že se na vás něco děje. Ale hlavně takové přátele, kteří by si vás přestali vážit, pokud byste opustili své přesvědčení kvůli nim.
Tereza Turková
Téma číslo 3: Omezování občanských práv ve jménu boje proti terorismu – trend 21. století? Volný slohový útvar
Od všeho trochu (zvolený slohový útvar – úvaha)
První co mi prolétlo hlavou, byla otázka: Jaká je definice klíčových slov z titulku? Co jsou to občanská práva? Co je terorismus?
Občanská práva jsou souborem základních práv člověka zanesených do ústavy. Občan má právo na vlastnictví majetku, na spravedlivý proces, na svobodnou volbu, na zvolení svých zastupitelů a podobně. Otázkou zůstává, jak si tato práva vlastně uvědomujeme. Nejsou pro nás jen prázdným slovem, za které nestojí bojovat?
A jaká je definice terorismu? Velice složitá… Slovo terorismus u mě automaticky evokuje New York 11. 9. 2001, Londýn v roce 2003, dále města: Tokio, Madrid, Jeruzalém, Bagdád… Jsou to asociace spojené s televizním zpravodajstvím, novinovými články a s děsivými fotografiemi na internetu, ale co je ve skutečnosti terorismus? V tomto ohledu musím souhlasit s panem Bělohradským, který říká že terorismus je slovo vyvolávající u nás děs a hrůzu, a proto je tak často užíváno. Terorista je tedy v podání Západu každý člověk bojující za své přesvědčení a nepoužívající k tomuto boji konvenčních metod. Pokud by tomu tak bylo, nebyli židovští bojovníci za svobodný Izrael rovněž teroristé? A americká C. I. A., školící v Ghanské stepi vojáky v boji proti sovětským okupantům pomocí raket země – vzduch a náloží v autech, není teroristickou organizací? A čečenští separatisté nejsou teroristé? Opět těžká otázka.
Ale teď k samotnému titulku. Je opravdu možné, aby nosná konstrukce demokracie – občanská práva – byla stahována pod tíhou strachu z teroristických útoků? Musím připustit, že dokud jsem neviděl dokumentární snímky: 09/11/01 Fahrenheit, Bowling to Colombine a Nové skutečnosti o 11. září, tak jsem tomu nevěřil. Především ne u takové země, jakou je USA, země držící si autorská práva na slovo svoboda. Pan More mi však otevřel oči. Je mi jasné, že hned po 11. září se musely podniknout legislativní kroky, vedoucí k usnadnění vyšetřování incidentu a rychlejšímu zadržení pachatelů. Američtí občané však patrně čekali, že budou změny dočasné, jaksi ne na stálo. To však netušili, že George W. Bush a republikánská vláda přijdou s novým světovým trendem. Trendem strachu.
Otázkou je: Z čeho mít vlastně strach? Kdo nás ohrožuje? Dlouho jsme si vystačili sami – západovýchodním bubáctvím režimů, ale co teď, když nepřítel není? Kdo hospodaří se zbrojením? A za jakým účelem? Myslím, že proto je nutný neustálý strach, který je hnaný z nejvyšších míst. Dnes nás děsí muslimské strašidlo, co chvíli ohrožující svobodu a demokracii. Zdá se mi, že to funguje. Američtí občané mohou být kdykoli odposloucháváni, jejich majetek prohledán bez soudního povolení, oni samotní mohou být zadrženi bez udání důvodu, a bouří se? Ne. Naopak jsou šťastní, jak se o ně stát stará a dbá o jejich bezpečnost. Ptám se sám sebe, zdali by bylo bez útoků něco podobného možné? A neoznačila by vláda USA podobnou zem za totalitní?
Přijde mi až zvláštní, že svět nevidí dvě základní skutečnosti. Akci následuje reakce. Například americká strana věděla o blížícím se teroristickém útoku i vlnách nevole proti své zemi v oblasti Blízkého východu. Ty byly vyvolány silnými politickými tlaky ze strany USA na tuto oblast. Jaká však byla reakce na reálné hrozby? Žádná. Paradoxní zůstává příběh pracovníka Pentagonu, který několik měsíců před útoky volal po vyšší bezpečnosti v letecké dopravě, nebyl vyslyšen a odešel do soukromé sféry. Nakonec zemřel v troskách dvojčat. Reakce USA tedy přichází až po katastrofě a je značně tvrdá – Afganistan, Irák a mraky se stahují nad Iránem. Stovky vězňů v nelidských podmínkách na Guantanamu a každodenní zatýkání na území USA.
Často se děsím, jaká přijde reakce z těchto obsazených zemí, kam se snažíme násilně vtlačit demokracii a jejichž občanů se nikdo neptá, zda ji tam chtějí. Vyslyšena je pouze menšina, která říká to, co chce Západ slyšet. To je, podle mě, špatně, jelikož to vytváří podhoubí pro nenávist a zoufalé činy. Nevím, zda jsem podal své myšlenky v uchopitelné formě. Jen jsem se snažil říct své jasné ne slepému sledování masy. Jasné ne strachu, který nás sevře a nepustí. Chtěl bych, aby se lidé zamysleli a ptali se proč? Aby se nespokojili s líbivými frázemi o ničem a pro nikoho. Chtěl jsem rovněž vyjádřit svou obavu z toho, abychom neztratili to, co chceme rozdávat tam, kde o to nikdo nestojí, a to jsou právě občanská práva demokratické společnosti.
Martin Ekrt
Téma číslo 4: Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň. Kirgizské přísloví. Povídka
Jako Job
Protáhl se na posteli. Jarní slunce posílalo své paprsky do žlutých závěsů a plnilo ložnici bodavým světlem. Zvedl jedno víčko a hned ho zas nechal spadnout. Oči ho nesnesitelně pálily, hlava třeštila. Do spánků mu bušila neviditelná kladívka tisíce permoníků. Dnes ne, uvědomil si. Dnes ne, znělo mu myslí bez výčitky. Ta nevyřčená slova obsahovala vše. Veškerou bezmoc, strach, bolest fyzickou i na duši. Plně vnímal osamělé ranní probuzení. Po tak dlouhé době se probouzel sám. Dnešním ránem ho neprovází vůně čerstvé kávy. Neruší ho falešná melodie, kterou si ráno zpívala v kuchyni.
V domě je ticho, kočka se mu neotírá mokrým čumáčkem o obličej. Pes neprosí o ranní vycházku. Není tu ona. Myšlenka, která jeho otupělou mysl vrací stále do reality. Posadil se na posteli. Točí se mu hlava. Dlaň, která hladila její tvář a tělo, přejela rašící strniště. Musí se oholit. Nesnášela jeho škrábající vousy. Cítil nesnesitelnou bolest hlavy, žaludek hrozil novou bouří. Pípl mu telefon, tepání ve spáncích zesílilo. To bude ona, musí vstát. Šel do kuchyně, kde tušil mlčící mobil. Přístroj skutečně ležel na stole. Pohladil příslušnou klávesu.
„Nazdar bejku, jak jde kocovina?“ hlásala titěrná písmena. Připomíná se kamarád. Právě jeho narozeniny včera slavili. Jí se do hospody příliš nechtělo, ale přemluvil ji. Jako obvykle. Vzpomínal. S námahou lovil z paměti útržky hovoru. Před vnitřním zrakem se mu znovu strhla noční hádka.
„Přece víš, že musíme brzy domů,“ dožadovala se jeho pozornosti zvýšeným hlasem. Zatvářil se otráveně. Alkohol mu ubíral zábrany. Rozhodl se ji provokovat.
„Mám pocit, že se docela dobře bavíš,“ poznamenal. Stočil kalný pohled ke svému bratranci. Právě s ním celý večer vesele konverzovala a okatě flirtovala. Možná se mu to opravdu jen zdálo, přemýšlel. Vlastně to byl skutečně dojem. Není divu po tom, kolik piva vypil.
„Kdo vyvenčí Pištu?“ Její praktická otázka se mu včera zdála jako výsměch. Vždy, když měla pocit, že pije přes míru, argumentovala psími potřebami. S odstupem musel uznat, že měla pravdu. Včera to viděl jinak. Beze slova vstal a krátce se rozloučil s přáteli. V autě cestou domů nepromluvil jediné slovo. Doma šel rovnou spát. Nedokázal usnout. Slyšel klapnout dveře, když se vracela z noční procházky.
„Jsi spokojená?“ volal za ní z ložnice. Jako by nestačilo pustit psa na zahradu. Pořád se bála, že uteče, když nemají plot. „Zase by se vrátil!“ volal za ní bez souvislostí. Náhle měl chuť se hádat.
„Prosím tě, spi.“ Stála nejednou ve dveřích do ložnice. Byla krásná. S rozpuštěnými vlasy a na vysokých podpatcích vypadala báječně. Takhle se oblíkla kvůli tomu druhému, napadlo ho. Náhle měl jistotu. Vyslovil svou pravdu nahlas. Jeho slova jí do tváře vepsala bolestný výraz. „Tohle si myslíš?“ zeptala se. Ten její ukňouraný tón! Když teď stál v kuchyni, věděl, že jí ublížil. Opět ji ranil. Po kolikáté? Sám nevěděl. Měl jen jednu jistotu. Opustila ho navždy. Tentokrát se nevrátí jako tolikrát předtím. Vždy, po jeho útocích, ranách a zastíraných nevěrách, přicházela zpátky. Bez slov výčitky přijímala nevyřčené omluvy. Kdykoliv jí ublížil, odpouštěla. Tentokrát to nedokáže. Nedostávala vysvětlení, přesto ho měla ráda. Bral si její péči, lásku považoval za samozřejmost. Teprve když se vzepřela, pochopil. Bylo pozdě. Příliš pozdě na slova, musí přijít činy. Otevřel ledničku a vzal si vychlazené pivo, které mu sama připravila. Otevřel láhev a pil, když si vařil silnou černou kávu. Nejdřív si pročistí hlavu. Hned potom jí zavolá, umínil si. Seděl u kuchyňského stolu a cítil, že mu osvědčená léčba dělá dobře. Cítil se lépe tělesně. Hlavou mu vířily vzpomínky.
Když bylo vše řečeno a slova se zdála zbytečná, začala se svlíkat. Otočila se k němu zády, aby zakryla ustaranou tvář. Rozeznával obrysy jejího těla. Rutinními pohyby se svlíkala. Nejdřív tričko. Dlouhé vlasy odhrnula stranou a odhalila nahou šíji. Byla náhle tak zranitelná. Natáhla si noční košilku. Teprve potom se zbavila kalhot. Když byla hotová, položila se vedla něho.
„Mám jít?“ zeptal se do tmy. Otázka byla logická, dům zdědila ona. „Promluvíme si ráno,“ šeptala unaveně. Spokojený usnul. Další hádka byla zažehnána. Hned po probuzení, dřív než otevřel oči, věděl, že se mýlil. Upil z jejího oblíbeného hrnku. V tu chvíli se mučil úvahami. Kam asi odešla? Probudila se uprostřed noci rozhodnutím, nebo jen počkala, až on usne? Představoval si, jak se chvatně obléká, sebere kabelku a na chvíli zaváhá. Pes je vzhůru. Připíná mu obojek a přikáže, aby číhal. S trochou námahy cpe kočku do přepravky. Když dvířka konečně zavře, zvedne klec, do druhé ruky kabelku. Psisko ji bez ptaní následuje.
V duchu slyšel příst motor jejího auta, když narychlo odjížděla pryč. Nebo ve skutečnosti vůbec nesní? Nevzpomíná na události, které se staly minulostí teprve včera? Pozorně se zaposlouchal. Ne, žádné auto už nebylo slyšet.
Uvažoval. Co by jí řekl, kdyby skutečně přijela? Jeho slova musí obsahovat všechno, čeho litoval. Pojede za ní, všechno vysvětlí a omluví se. V duchu si mezitím skládal monolog. Všechno jí řekne ještě teď, po telefonu. Potom si pro ni dojede, ať už je kdekoli.
Představoval si její výraz, až za ní přijede. Bude se zlobit, nebo ji najde uplakanou? Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že tvář, do které hledí, je skutečná. Nedíval se už na výplod své zastřené mysli. Stála před ním opravdová, tvář plná očekávání. Objal ji. Všechna slova, které si připravil, byla náhle zapomenuta. Schoval obličej do jejích vlasů a zašeptal jediné slovo: „Promiň“.
Kočka v přepravce zavřískala. Nelíbilo se jí být zavřená. Chtěla ven. Vždyť za okny toho bylo tolik k vidění.
V korunách stromů zpívali ptáci. Cibulky tulipánů i narcisy vystrkovaly zvědavě barevné hlavičky. Jejich květy omamně voněly. První sluneční paprsky nabývaly na síle. Bylo jaro.
Petra Mattanelli
