Ve středu 10. října se ve spolupráci s Národním technickým muzeem uskutečnil workshop, kde se studenti učili vlastníma rukama vyrobit papír a určit jeho gramáž, vyzkoušeli si pravidla camery obscury a zkusili složit několik japonských papírových skládaček origami.
Naše cesta do Lysé nad Labem – Barbora Srncová (K1)
Tak nám skončily prázdniny a nás čekalo dalších deset měsíců školy. Už první týden byl pro nás přichystaný výlet, konkrétně knižní veletrh v Lysé nad Labem.
Ve čtvrtek jsme měli sraz na Masarykově nádraží. Počasí nám nepřálo, už když jsem vyjížděla z domova, mírně poprchávalo a byla i větší zima. Takové listopadové počasí. Problém byl v tom, že bylo teprve září.
Na místo určení jsme dorazili téměř všichni. Jelikož hodně mých spolužáků není z Prahy, někteří přistupovali do vlaku během cesty. Když se náš vláček dokodrcal do Lysé, rozpršelo se úplně. Nejdříve jsme se šli podívat na výstavu Bedřicha Hrozného. Sice to nebylo ještě zcela hotové, ale bylo tam teplo, uvnitř nám nepršelo a především vystavené věci stály za zhlédnutí nebo za přečtení. Poté jsme se konečně vydali na veletrh. Profesoři nám uvnitř dali rozchod, abychom si prohlédli, co se nám líbí. Protože jsem už dvakrát navštívila knižní veletrh Svět knihy, přišlo mi to ve srovnání s tím strašně malinké, což je pochopitelné. Prošla jsem si to pečlivě a zastavovala u všeho, co mě zajímalo. Takže skoro všechno. Blížil se čas odjezdu vlaku, zpátky do Prahy, tak jsem ještě rychle navštívila krámky před budovou. Bylo tam skoro všude jen jídlo, a protože mi po výletě vytrávilo, koupila jsem si tam něco k zakousnutí. Pak už byl fakt jenom čas na to, abychom se všichni sešli a šli rychlejší chůzí na vlak. Pršelo totiž stále.
Můj stručný názor na tento veletrh byl velice kladný. Jako na všechny veletrhy, které jsem zatím navštívila.
Výlet do Lysé – František Vaculík (K1)
Minulý čtvrtek jsem byl se svojí novou školou na výletě v Lysé nad Labem. Měl jsem z toho radost, protože taková akce hned první týden školy podle mě vůbec není na škodu. Program akce byl následovný:
Po příjezdu do Lysé jsme měli navštívit muzeum Bedřicha Hrozného a potom knižní veletrh. Tak tedy všichni jsme se sešli ve čtvrt na devět na Masarykově nádraží, paní profesorka nám dala instrukce, jak se chovat atd., poté jsme nastoupili do starého osobního vlaku a vyrazili. Cesta nebyla nijak zvláštní, trvala asi hodinu, během které jsem si četl a poslouchal hudbu, ale někteří se rušně bavili.
Lysá na mě působila celkem skleslým dojmem, ale to bylo tím počasím. Muzeum, do kterého jsme se po příjezdu odebrali, bylo docela malé, ale nacházely se zde starověké památky, které pan Hrozný za svůj život našel. Po prohlídce jsme šli na výstaviště, kde nám paní profesorka dala asi hodinu rozchod, abychom si veletrh prošli. Expozice nebyla zdaleka jen knižní. Vystavovali zde teplo i různé domovní vybavení, zahradní náčiní či vybavení záchranných služeb, které venku také předváděly svou činnost. Bohužel ale pršelo, takže jsem nevydržel moc dlouho sledovat, ale i to, co jsem viděl, bylo zajímavé. Také zde byla spousta stánků s pivem, párky a jiným občerstvením.
Po projití všech expozic jsme se se spolužáky (spolužačkami) ukryli před deštěm pod jedním opuštěným stánkem, kde jsme si tak různě povídali atd. Když uplynul čas nám vymezený, všichni se sešli u vchodu a za stále deštivého počasí se odebrali na nádraží.
Když to zpětně zhodnotím, myslím, že se akce zdařila. Poznal jsem nové město, viděl výsledek celoživotního snažení českého badatele, rozšířil si obzory v literatuře a v neposlední řadě lépe poznal svou novou třídu.
Se třídou K1 jsme vyrazili v úterý 11. 9. do Národního zemědělského muzea, a to hlavně kvůli výstavě Zmizelá Šumava, která široce mapuje tamní faunu, flóru, ale i kulturu kraje. Že tato výstava ale nebyla „středobodem“ vyprávění většiny studentů, si můžete přečíst také v následujících textech.
Cesta do muzea zemědělských strojů – Veronika Toulová (K1)
Při sdělení paní profesorky, že půjdeme na exkurzi do muzea zemědělských strojů jsem se zděsila. Myslím, že velké nadšení jsem nesdílela jen já, ale i všichni ostatní. „Jééé, to bude zase otrava,“ míhaly se nám nejspíš tyto myšlenky hlavami. Má představa o budově plné traktorů a podobných, mně nezajímavých, věcí se potvrdila. Už jsem to tam chtěla tzv. zabalit a čekat znuděně někde nedaleko ode všech těch zetorů a hromady plechu.
Nyní jsem jen ráda, že jsem tak neudělala. Při vstupu do muzea jsem pochopila, že tato akce nás všechny zase o málo sblíží. Stalo se tomu tak i v tramvaji. Všichni jsme si po cestě vyprávěli něco o sobě – což děláme často… Ze zadní části vagónu se jen ozývalo: „Já když…Mno a tohle!“ Všichni jsme si měli co říct! Jen mi někdy bylo líto Fandy (nevím proč, ale musím mu tak říkat, protože Franta mi přijde neosobní). „Jéé, holky, já si koupila tohle…“ Tohle pro něj musí být hrozné. Jenže i on se připojil do toho našeho tlachání o všem a zároveň o ničem, a tím mě velice překvapil.
Nemám ani tak krásný pocit z muzea, ale z našeho sblížení. Nezapomenutelný zážitek mi připravila i Bára. Ukázala, jaký je „živel“ a že se ničeho nebojí. Pro naše pobavení s odhodláním vylezla na traktor, pod nímž se tyčil nápis „lezení po traktoru jen na vlastní nebezpečí“. Kdo tam nebyl, nechápe, jaké to bylo v tu chvíli vtipné.
Já osobně jsem z této exkurze nadšená a děkuji za ni, protože si říkám: „Čert vem traktory, hlavní je, že jsem poznala lidi, s kterými, doufám, budu moci strávit krásné čtyři roky a nejlepší léta.“ Velice se těším na další takové akce a jsem ráda za tak milé lidi ve třídě. Jsou to spolužáci, jaké by bral každý.
Zemědělské muzeum – Katka Danielová (K1)
Náš druhý výlet na mojí nové škole byl právě do zemědělského muzea. Bylo úterý 11. září. Prvních pět hodin jsme se učili a ve 12.45 jsme se všichni shromáždili před vchodem do školy a společně s naší paní profesorkou třídní jsme vyrazili na cestu. Hned pro začátek nám ujela tramvaj. Tu další už jsme stihli a dojeli jsme s ní až k našemu cíli.U pokladny jsme slušně pozdravili a zaplatili vstupné 30 Kč.
V prvním patře byla výstava vývoje potravin. Mohli jsme si prohlédnout starý krám s různými potravinami jako rýže, brambory nebo různé koření. Atmosféru chodu starého obchodu nám přibližovalo CD, na kterém byly nahrány různé zvuky. Sypání rýže nebo cinkání pokladny.
K dispozici nám byly dva počítače, na kterých jsme si mohli prostřednictvím hry vyzkoušet chod krámu sami. Také jsme si mohli přečíst různé staré listiny, noviny jak o potravinách, tak i o spoustě jiných věcech.
Nakonec ale zvítězila zpočátku zdánlivě nezajímavá výstava traktorů. K vidění byla spousta druhů!
Byly seřazeny od nejstaršího typu po ten nejnovější. Každý měl své jméno a lišily se i barvami. Nejzajímavější barva byla asi růžovofialová, ale mohli jsme vidět také spoustu odstínů zelené. V tomto patře (přízemí) jsme měli též k dispozici dva počítače, na kterých jsme si mohli pro změnu vyzkoušet vožení hnoje z kravína a tak dále….
Nakonec jsme tam byli déle, než jsme původně plánovali a pocity byly převážně pozitivní.
Hned před muzeem se začala naše poměrně malá skupinka pomalu rozpouštět. Jeli jsme domů.
(Až na to, že jsem tak trochu zapomněla na Výstavu zmizelé Šumavy, kvůli které jsme tam vlastně jeli.)