admin

Dne 11. 11. 2008 proběhla na naší škole akce Příběhy bezpráví v rámci projektu Jeden svět na školách. Studenti čtvrtého ročníku shlédli dokumentární film „Srpen jako kladivo“ (z časových důvodů pouze některé kapitoly) a poté následovala beseda s pamětníkem a přímým účastníkem srpnových událostí Mgr. Karlem Sedláčkem, tehdejším redaktorem Československého rozhlasu v Plzni a pozdějším redaktorem deníku Svobodné Slovo a radia Svobodná Evropa. Beseda byla velmi zajímavá a o tom vypovídají i reakce studentů:

---

…Když se pan Sedláček ujal slova, byla jsem příjemně překvapena. Byl to velmi sympatický pán s příjemným hlasem, jehož vyprávění bylo opravdu zábavné a zajímavé. Bylo na něm vidět, že z toho sám má potěšení a baví ho vyprávět nám, co prožil. A to je pro takovéto besedy asi to nejdůležitější…

Tereza S., K4b

---

…Tato část historie studenty zajímá a málo se o ní mluví, proto jsme byli vděčni za takového přímého účastníka. Opravdu jsme to nemuseli „přetrpět“, milí pedagogové!…

Jakub N., K4b

---

…Pan Sedláček byl velmi sympatický muž a přes všechno, co prožil, v roce 1968 i veselý a plný optimismu. Dokázal o všem vyprávět velice poutavě, takže nás všechny, řekla bych bez výjimky, zaujal. Na závěr mi i přišlo líto, že už je konec, vydržela bych ho poslouchat déle…

Katrin T., K4b

---

…Tato akce se mi velice líbila. Nejenže byla zajímavá, ale i vtipná. Pan Sedláček byl velice příjemný. Dozvěděla jsem se více o roce 1968, než jsem předtím věděla. Doufám, že takovýchto besed bude do budoucna více…

Kristina K., K4b

---

…Dle mého názoru jedna z nejlepších akcí za poslední cca 2 roky… Celou akci bych hodnotil kladně, a to z důvodu zajímavého tématu a skvělé formy podání. Zradila nás akorát technika, poněvadž maximální hlasitost byla nastavena jako na usínání dětí, takže jsme museli hodně napínat uši…

Martin Š., K4b

---

…Příběhy bezpráví jsou zajímavý projekt, který naše škola chodí sledovat už nejeden rok. Tentokrát se promítalo přímo u nás ve škole. Po promítání následovala beseda s Mgr. Karlem Sedláčkem, který v osudovém roce 1968 pracoval v Československém rozhlase. Nejednalo se o nudnou přednášku, jak tomu často bývá. Přednáška byla velmi zajímavá a všichni ji napjatě poslouchali, protože například ve chvíli, kdy okupanti obsadili budovu plzeňského rozhlasu, připomínala akční film. Doufám, že do konce ročníku ještě zhlédneme nějaký další dokument z tohoto projektu, protože dosud všechny byly zajímavé a poučné…

Tomáš B., K4a

---

…Historická fakta člověk věděl už dříve, takže mě zaujaly spíše detaily. Jako například fakt, že tanky rozrážely dlažbu, aby nebyla vidět krev na chodníku. Vzpomněla jsem si poté na fotky mé babičky, na kterých jsou vidět rozbořené domy na náměstí v Liberci…

Katka C., K4a

---

…Mnohé filmové záběry jsem viděla už dříve, ale i tak jsem se utvrdila ve svých protikomunistických názorech (nejhorší byla zmínka o zastřelení mladé matky v létě 68 na Klárově)…

Doubravka N., K4a

---

…Je zajímavé slyšet vyprávění člověka, který to zažil… Naše generace to zná jen z vyprávění, proto si často ani neumí představit, jaké to bylo v době, kdy se z mikrofonu ozývalo „Ať žije svobodné Československo“…

Katka K., K4a

---

Vpád vojsk Varšavské smlouvy

Díky naší paní profesorce Trégnerové se nám naskytla možnost seznámit se s událostmi srpnového převratu roku 1968, kdy nás vojenské jednotky SSSR a dalších států Sovětského svazu napadly pod záminkou ochrany před „kontrarevolucionáři“. Ve skutečnosti to však byl jasný útok, který měl ostatním zemím ukázat, jak se povede těm, kdo nebudou poslouchat dobré a moudré rady Sovětského svazu.
Z krátké ukázky filmu o srpnu 1968 bylo na první pohled zřejmé, jak surová a nelidská tato imaginární pomoc režimu ve skutečnosti byla. Dobové záběry mrtvých a raněných hovoří za vše.
Otázka, hořká zpověď lidského charakteru, však visela ve vzduchu: proč?
Proč tolik nevinných lidí muselo zemřít, bylo to opravdu nutné?
Myslím, že hlavním viníkem těchto hrůz je bezesporu tehdejší totalitní režim se svou nenasytnou touhou po moci, jenž se neohlížel na zájmy obyvatelstva, které prý tak svědomitě opatroval, či lépe řečeno zneužíval.
Pro útok samotný byl též zřetelný důvod, který nebyl vojenský ani politický, ale ideologický. Svoboda, jíž se před zásahem těšilo obyvatelstvo našeho státu, představovala pro komunismus zřetelnou hrozbu. Byla jasným vyvrácením všech teorií a představ, jimiž se představitelé režimu snažili ospravedlnit své kroky k naprostému ovládnutí života celé společnosti. Ukazovala, že žít lze i jinak a lépe, bez diktátu cizí vůle. Proto ji snad museli vládci SSSR potlačit, ačkoliv ne na dlouho.
Je totiž v lidské přirozenosti toužit po svobodě a tato touha se společně s dalšími vlivy stala pro režim kamenem úrazu, na němž padl. To však nebylo hlavním námětem naší besedy. Tím, co nás toho dne přivedlo do školní knihovny, byly příběhy člověka, jemuž srpnová okupace obrátila život naruby.
Jeho vyprávění o této době tak, jak ji sám zažil na vlastní kůži, bylo okouzlující, smutné i veselé, tak jak se doba i situace měnily. Byl to poutavý příběh o životních zkouškách, strastech, ale i radostech a přátelství. Myslím, že mi toto setkání dalo hlubší vhled do pohnuté historie naší země a jsem moc rád, že jsem měl možnost setkat se s tak zajímavým člověkem a podívat se na historii i z jiného úhlu. Rozhodně to bylo zajímavé.
Poděkování za to patří paní profesorce Trégnerové, která se nám snaží dějiny přiblížit nikoliv jen jako chronologický soupis dat a událostí, ale jako spletitý labyrint lidských životů, barvitější a fantastičtější, než si jen dokážeme představit.

Martin S., K4b

Dne 10. 11. 2008 proběhla ve třídě K1 v rámci primární prevence akce s názvem Martinské posvícení. Studenti přinesli ukázky svého vynikajícího kuchařského umění a proběhl též přípitek (nealkoholickým šumivým nápojem) s třídní profesorkou PhDr.Věrou Zaviačičovou, ředitelkou školy PhDr. Alicí Krýžovou, metodičkou prevence Mgr.Veronikou Trégnerovou a přítomen byl shodou šťastných náhod i předseda správní rady nakladatel Jan Vašut. Se studenty jsme si připili především na jejich studijní úspěchy a vytvoření dobrého kolektivu ve třídě. Poté následovaly sociálně-psychologické hry, zaměřené především na spolupráci, empatii a kreativitu.

---

Z ohlasů studentů:

• Moc se mi to líbilo a hlavně mi chutnalo jídlo. Hry byly taky super…
• Dnešní den se mi velice líbil, určitě to stmelilo naši partu víc…
• Akce se mi líbila, spojila nás a byla zábava…
• Bylo to fajn, protože byla legrace…
• Dnešní akce se mi líbila, vůbec nejzábavnější bylo to s provázky a nejlepší raut…
• Akce se mi líbila, jen jsem měla pocit, že ne všichni spolupracovali tak, jak by měli…
• Akce se mi líbila, nenacházím na ní žádné zápory…
• Raut super, hry super, až na tu hru se silnicí a autem…
• Mělo by se to dělat od osmi ráno ve školní době, jinak nemám výhrad…
• Dnešní akce se zdařila velmi. Byla zábavná, poučná a hlavně se utužilo přátelství…
• Příště vytvořit samostatné skupiny a zkrátit dobu trvání, jinak to bylo zábavné…
• Dnešní akce se mi líbila. Hry byly podle mě fajn. Škoda, že se někteří nesnažili nebo nebavili. Zábava mohla víc „proudit“, ale jak to zařídit, to nevím…

Vodní exkurze

Probudil se do mlhavého rána. Na hodinách odbila sedmá. Vstal, ale ztěžka. Udělal si ranní hygienu, uvařil a vypil čaj, a poté, co se oblékl, odešel z domu. V 7.45 přijel na Smíchovské nádraží., kde se měl setkat se spolužákem Krmelou. Ten však nebyl k nalezení ani po důkladné vycházce po Smíchově. Nakonec, znavený a vyčerpaný, se opřel o sloup u zastávky autobusu a čekal. A hle! Najednou se objevil turista, a byl to Krmela! Adam řekl, že se sejdeme ve tři čtvrtě na 8. Místo toho je osm. „Kde jsi byl?“ zeptal se ho. „Seděl jsem na lavičce a čekal na tebe od půl 8.“. Odpověď ho zarazila. „A kde jsi čekal?“ ptám se. „Támhle na lavičce u zastávky.“ Vysvětlil, že si četl noviny. To bylo chytré. Kvůli tomu ho hledal 15 minut.
Nasedli do metra a na Můstku, kde na ně čekal Čenda, přestoupili na jiné metro, kterým dojeli až na Skalku. Tady už na ně čekal i zbytek třídy, ovšem bez pana profesora Fanty. Přišel a s ním i nějací lidé – dvě ženy a jeden muž. I s nimi se přesunul na autobusovou zastávku, ze které odjeli, blízko místa, kam výprava směřovala. Pan učitel řekl, pojďme, a tak došli až k slibovanému potůčku. Zde hráli nějaké hry a něco se učili, a mezitím čas ubíhal. Když byl čas odjezdu, odešli opět na bus, kde čekali hodnou chvíli, než přijel. Mezitím se bavil i se studenty, s nimiž si nemá moc co říct, a dokonce slyšel nějaké jejich písně. Potom konečně přijel autobus a všichni šťastně odjeli zpět do školy.

Karel Kovařík

---

Holinky, voda a ryba

Máme tu třiadvacátého září roku 2008. Podzim už dozajista vstoupil do životů lidí. Někdo jde do práce, jiný do školy a někdo například sedí v parku a čte zajímavou knížku. A mezi těmito lidmi postává v metru hlouček velmi hlasitých pubertálních dětí, které dnes mají menší výlet do přírody. Na celkem početnou skupinku seshora shlíží jeden vysoký učitel. Spolu s jeho přáteli stále řeší pár opozdilců. Není jednoduché ohlídat tolik uječených a naprosto nevyspalých dospívajících, avšak profesor Fanta si vede skvěle.
Skupina se přesouvá směrem k autobusové zastávce. Vystupují z poměrně namačkaného autobusu, který se cestou velmi nebezpečně nahýbal, až pár nešťastníků popadalo k zemi a poznalo, co je to špinavá podlaha městské hromadné dopravy. Dokonce někdo vyřkl tuto větu: „Ten řidič je snad nalitej!“ A následovalo několik dalších, ne zrovna milých slov.
„Stádo“ se přesouvá směrem k Botičskému parku, kterým protéká potok, jehož jméno zní Botič. Mezitím se přímo před tekoucí vodou udělal kroužek, tedy spíše kroužek ve tvaru vajíčka a každý z přítomných se musel představit poněkud neobvyklým způsobem. Například antilopí Adam, želví Žeňa či dobytčí Dan. Opravdu zajímavé.
Následovalo soutěžení v naplňování kyblíku vodou. Dva z účastníků si uzmuli holinky, jedny hezčí než druhé, a vrhli se s plnou vervou bojovat s potvorami potoka. Těmi odvážlivci byli Veronika Severová a Honza Hoffmann. Jejich nohy jim však vděčné asi nebyly, studená voda není zrovna nic příjemného. Bylo jednoduché naplnit kyblíky, těžší bylo zbavit se prokřehlých prstů. Na řadu přišlo několik dalších činností, které se týkally Botiče. Nejlepší však byl lov malých breber. Tentokráte se stala hrdinkou Ivana Brabcová, která chytla okouna. A pozor, pouze za pomoci síta na špagety. Opravdu bravurní výkon. Zachovala se velmi statečně, když to kluzké a zmítající se zvíře nezahodila sto metrů daleko. Určitě si v té chvíli musela říkat, proč zrovna já, a nebo naopak byla štěstím bez sebe. Každopádně se všichni seběhli kolem plácající se rybky a koukali na ni. Všichni vypadali spokojeně, tedy pokud jim zuby nedrkotaly a ruce se netřásly zimou.
Cestou zpátky opět popadalo pár lidiček, ale nikdo už nic nenamítal. Všichni ve zdraví přežili, i když ta odporná, stále se plazící a natahující se pijavice, co se zakousla Verče do hřbetu ruky, asi moc příjemná nebyla. Tak to je nejspíše vše z přírodopisné exkurze jedné početné skupinky, která zažila nevídané věci a skvělé zážitky spolu s holinkami, vodou a rybou (a hnusnými pijavicemi)!

Eliška Reichertová

---

Mokrá výprava

Na úterý 23. září měli prváci naplánovanou exkurzi k potoku Botič, který protéká Prahou. Celá třída se sešla brzy ráno u stanice metra Skalka, od kterého to k němu nebylo daleko. Třídu vedl profesor Fanta a další tři dospělí, které studenti neznali. Proto se ze všech stran ozývalo: „Kdo to je?“ A nikdo nevěděl. Někteří říkali, že to jsou ti, co připravili program exkurze.
Přímo na místě proběhla rychlá seznamovací akce pomocí hry a pro jistotu si všichni nalepili štítky se jmény na bundy. Studenti tedy poznali dosud neznámé dospělé pod jmény Ivana, Žeňa a Adam. Ti je poté seznámili s fungováním vodního oběhu v přírodě. Dále třídu rozdělili na dva týmy. Vznikly tak dva řetězce, které vedly směrem od potoka k malému kbelíku. Úkol byl jasný. Měli si podávat kelímek s vodou a naplnit tak kyblík.
Při další hře byla třída rozdělena na pět týmů a každý tým měl najít obálku se svým číslem někde v okolí. V obálkách byly informace o Botiči, se kterými dále pracovali. Museli stručné informace přeměnit v krátkou prezentaci. Pak přišla nejmokřejší část exkurze. Hledali se odvážlivci, kteří by se brouzdali v holinkách v potoce a sítem lovili různé droboučké bezobratlé živočichy. Pár se jich našlo a ti se mohli vydat na lov. Úlovky se sklepávaly do bílých misek, ale protože tam byla spousta nečistot, museli ještě odstředit ty potvůrky pomocí pinzety. Teprve v misce s čistou vodou je mohli zkoumat pod lupou a určovat pomocí klíče. O zajímavé zpestření se postarala jedna ze studentek, které se podařilo ulovit malého okouna. Všichni si pak říkali, kdybych ho tak ulovil já.
Na konci této exkurze odcházeli studenti sice mírně promrzlí, ale spokojení, že se nemuseli učit ve škole, a možná si i něco zapamatovali.

Nikola Rybková

Výlet do Lysé nad Labem

Do Lysé nad Labem jsme jeli ve čtvrtek 4. září z Masarykova nádraží. Když jsem dorazila k nádražním pokladnám, kde jsme měli sraz, většina třídy už tam byla. Počkalo se pak ještě na pár opozdilců a mohli jsme vyrazit.
Cesta vlakem mi ubíhala docela rychle, i když jsem jenom poslouchala o čem se spolužáci baví a do řeči se nezapojovala. Po příjezdu do Lysé jsem se přesunula se zbytkem třídy a paní profesorkou třídní k výstavišti. Venku bylo k vidění od ložního prádla až po ponožky snad vše. Uvnitř jsem si prošla stánky s knihami, od některých si vzala letáky a u jiných zase utratila velkou část svého kapesného. Asi po hodině jsme se přesunuli nahoru k zámečku, ve kterém sídlí domov důchodců. Potom už byl čas jet zase zpátky do Prahy.
Tento výlet se mi moc líbil a myslím si, že jsme se při něm víc poznali.

Tereza Marešová

---

Knižní trhy Lysá nad Labem

Ve čtvrtek 4. září se naše třída prvního ročníku vydala na školní výlet. Chtěli jsme navštívit knižní trhy, které se konaly v Lysé nad Labem. Abychom se tam všichni dopravili, zvolili jsme cestu vlakem. Ráno v devět hodin jsme se sešli na Masarykově nádraží a koupili si hromadnou jízdenku. Naše početná třída ve vlaku obsadila několik kupé.Utvořit skupinky z lidí, kteří nám byli nějak sympatičtí, nedělalo nikomu potíže, protože k tomu výrazně přispěl seznamovací workshop.
Cesta rychle utekla, nikdo se při vystupování nezapomněl ve vlaku, a tak jsme vyrazili směrem k veletrhu. Hned za branou bylo nespočet různých stánků a dokonce vymezený prostor, kde se konala přehlídka práce hasičů, konkrétně vyprošťování osob po autonehodě. My jsme však tuto akci neviděli celou, protože jsme museli pokračovat dál k hlavní budově.
Uvnitř nás nejdříve čekal úvodní projev pana starosty, po kterém jsme se rozutekli do všech směrů a objevovali, která nakladatelství mají na trzích svá zastoupení. Někteří se nechali zlákat slevami a koupili si pár knih svých oblíbených žánrů.
Po trzích jsme ještě vyrazili navštívit tamější zámek. Paní profesorka se nás cestou často ptala na sloh okolních budov. Když naše skupina dorazila na místo, otevřel se nám pohled do okolní krajiny i na nově zrekonstruovaný zámek a přilehlé zahrady. Po krátkém odpočinku jsme se přímo na místě vyfotili. Myslím, že se tento výlet docela vydařil.

Nikola Rybková

Na týdnu v Poříčí mě mrzelo, že jsem přišla o první tři dny. Moc fajn bylo, že jsme se víc poznali, ale škoda, že až těsně před prázdninami. Moc se mi líbily výlety do Hoslovic na mlýn a do Písku. Bylo příjemné vidět profesory jako rodiče. Mám radost z navázání nového přátelství. Jsem ráda, že jsem tam jela.

Gabriela Rossi, K1

---

Celkově se mi týdenní sportovně turistický kurz moc líbil. Areál byl pěkný, dobře vybavený, ubytování uspokojivé a jídlo více méně výborné. I když nejsem zrovna dvakrát sportovní typ, floorball, basket i pětiboj mě moc bavily. Líbil se mi také výlet do Strakonic, kde jsme navštívili nádherný hrad. Za těch sedm dní jsem si užila spoustu legrace, zasportovala si, opálila se a odpočinula si od Prahy. Bylo to vážně moc fajn.

Andrea Denemarková, K1

---

Jediné, co bych výletu do Poříčí vytknul, je, že trval jen týden. Dny ubíhaly rychle, ale každý z nich jsem si užil. Bylo příjemné být přes den v méně početné skupince cyklistů a trávit čas se svými spolužáky, které jsem tak mohl lépe poznat, neboť když jsou lidé delší dobu spolu, přestávají se přetvařovat, odhazují své „masky“ a ukazují se takoví, jací jsou. Také jsem byl vděčný za to, že jsem měl možnost poznat nové lidi ze školy.
To, že pokoje byly malé a nepohodlné, že snídaně nebyly tak úplně podle mého gusta, mi nevadilo, protože na takovýchto akcích to jsou pro mě jen nedůležité maličkosti. Po této stránce jsem si zapamatoval spíše ty dobré věci (sprchy byly fakt luxusní). Místo bylo vybráno také dobře, protože „Pražáci“ si možná někdy ani neuvědomují, jak se žije na vesnici.
Takže se mi výlet líbil a už se těším na příští rok.

František Vaculík, K1

---

Můj první „výlet“ s knihkupeckou střední mě velice překvapil, a to jen v dobrém smyslu. Popravdě se mi tam nejdříve moc nechtělo, raději bych zůstala doma, ale dobře, že jsem to neudělala.
Počasí sice nebylo zrovna moc příznivé, ale zato kolektiv byl super. Poznala jsem i ostatní lidi ze školy, a to jsem moc ráda. Všichni byli fajn, milí a dobře jsem si s nimi „pokecala“. Dokonce i jídlo tam bylo skvělé, záchody a sprchy byly nové, takže to byl opravdový luxus. Postele byly pohodlné, a i ty výlety jsem přežila ve zdraví, jen s několika puchýři. Byli jsme v Písku, v různých muzeích, ve starodávném mlýně, ve vodní elektrárně… Bylo toho moc a bylo to „super“. Popravdě se mi pak ani nechtělo domů. Mám z výletu dobrý pocit. Dal nás, podle mě, dohromady.

Johana Prošková, K1

---

Z odjezdu na sportovní kurz jsme měly rozporuplné pocity. Datum odjezdu pátek třináctého a špatné počasí neslibovaly nic dobrého.
První zastávkou byl zámek Orlík. Interiéry i exteriéry byly hezké, ovšem průvodkyně byla nudná (divná ). Na oběd se Jelly stavila v restauraci, kde si dala předraženou svíčkovou ( pouze 4 knedlíky a málo brusinek ). Jelly byla naštvaná a zbytek cesty poslouchala šumění ve sluchátkách, protože neznala žádné jihočeské rádio. Ivča na lavičce v parku dojedla svačinu z domova.
Po příjezdu se opět muselo asi čtvrt hodiny čekat (jako vždy, jsme přece knihkupci, ne?). Pak nám dědek v boudě zdvihnul mandle při rozdávání klíčů a povlečení. Večer pokračoval v negativním duchu. Oznámení, že i plnoletí musejí být do osmi v táboře, bylo zarážející. Jelly potěšilo a Ivče to bylo jedno, že bylo dovoleno konzumovat pivo k večeři ( i po večeři ) v rozumné míře v místním bufetu.
První dva dny se celkem povedly. Počasí bylo hezké a míčaři si zahráli pár her. Jelly si ráda zahrála floorball a v neděli jí to už šlo. V pondělí dopoledne pršelo, a tak se odehrál turnaj v pingpongových čtyřhrách a šipkách družstev. Ivča byla dvakrát druhá a Jelly dvakrát třetí. Odpoledne se počasí umoudřilo, a tak se mohla uskutečnit soutěž v knihkupeckém pětiboji. Urputné zápolení skončilo pro Ivču pátým místem (první v ženách) a pro Jelly sedmým místem (druhé v ženách). Jelly byla opět naštvaná. V úterý přišla návštěva od policie ČR. Jelly byla, hádejte co? Už je totiž v prváku viděla. Novinkou pro ni bylo představení Červeného kříže. Studenti (i učitelé ) si mohli zkusit masáž srdce a umělé dýchání nebo stabilizovanou polohu. Ve středu se odehrál pěší výlet míčařů do Strakonic. Jelly ho shrnula do třech slov: CAL ( confused, angry, lost ). Byl to typický knihkupecký výlet. Jeho nejsvětlejším bodem byl rozchod na pozdní oběd. Ivče chutnal a Jelly byla naštvaná, protože neměli svíčkovou, ale objednané kung–pao jí nakonec také chutnalo. Ve čtvrtek se šlo pouze 2 km ( zaplať Pánbůh ) do Střelských Hoštic do muzea voroplavby, kde nic nebylo. Nakonec všichni skončili se zmrzlinou před Jednotou. Odpoledne se připravoval táborák, který si prosadili míčaři. Jelly se musela chopit pily a řezat klády. Ivča přitáhla pár větví a pak dělala, že tam není. Potom byla volná zábava. Někdo šel k vodě, někdo hrál hry. Večerka byla díky ohni posunutá o hodinu. Jelly si vydělávala pečením buřtů, aby měla na pivo. Ostatní se bavili podle libosti a užívali si posledního večera.
Odjezd byl jako všechny odjezdy. Čekalo se na autobus (jako obvykle ). Jelly byla unavená z dlouhého nočního spánku a Ivča z prohýřené noci. V autobuse všichni pospávali a čekali, až dojedeme do Prahy.
Ivča si myslí, že to tam bylo docela fajn a je ráda, že se konečně rozhoupala a jela. Nelituje, že šla na míče, protože na pěších by asi umřela. Jelly sice vypadala permanentně naštvaná, ale sportovní kurz má ráda.

Ivana Baňacká a Anna Jelínková, K3a

---

Z Prahy jsme vyrazili opět se zpožděním, krásným, téměř už středověkým autobusem. Cestou jsme si prohlédli zámek Orlík, kde jsme se dozvěděli něco o jeho historii. Do Poříčí jsme dojeli odpoledne a ubytovali jsme se.
Ve skupince turistů jsme v sobotu šli pěšky do Střelských Hoštic, kde jsme navštívili muzeum Otavy a vorařství. Líbily se nám fotografie vody, dřevěné sošky a model splavování dřeva po Otavě. Povedené byly i obrázky dětí, které namalovaly vodníky. Odtamtud jsme pokračovali do Horažďovic, kde jsme šli do zámku. Tam byl asi nejzajímavější strop, který byl z jednoho kusu dřeva.
Po pauze na oběd jsme vlakem jeli zpátky do tábora, kde se už každý věnoval své zábavě. V neděli jsme navštívili muzeum vlakových modelů a železnice. Bylo to velmi zajímavé, protože vše vyrobil pán, který nás výstavou provázel. Ukázal nám různé typy vlaků a pověděl nám, kdy jezdily. Na památku jsme všichni dostali staré jízdenky, které jsme označili datem a orazili razítkem. Dále jsme šli do Nepomuku, kde jsme chtěli navštívit muzeum, které však bylo zavřené, a tak jsme se vlakem vrátili zpátky do tábora.
V pondělí jsme dojeli autobusem do Strakonic, odkud jsme šli pěšky k Žižkově mohyle u Sudoměře, kde se mezi rybníky udála významná bitva. U obrovské kamenné sochy Jana Žižky z Trocnova jsme se vyfotili a šli do Sudoměře na vlak.
V úterý jsme měli odpočinkový den a zůstali jsme v táboře. Dopoledne jsme vyslechli přednášku policistů o drogách, kriminalitě a zbraních. Odpoledne jsme se dozvěděli spoustu známých, ale i nových věcí o první pomoci. V praxi jsme si vyzkoušeli vázání tlakového obvazu, masáž srdce a umělé dýchání na figuríně a nový typ stabilizované polohy. Ovšem někteří neodvážní odešli, aby na ně nepřišla řada.
Ve středu jsme byli v Hoslovicích ve starodávném mlýně, který fungoval ještě donedávna, protože tam až do roku 2004 žil pán starým způsobem života. Nechtěl podporovat stát, a tak si vše vyráběl sám, až na tři věci, které musel kupovat. Za komunistů měl problémy, ale dožil se vysokého věku.
Poslední den, ve čtvrtek, jsme jeli do Písku. Šli jsme se podívat na nejstarší most v Čechách a na Cipískoviště. Tam bylo u Otavy postaveno několik soch z písku, na počest autora večerníčkových postaviček, například Rumcajse. Prohlédli jsme si muzeum na náměstí, kde dříve stával hrad. Bylo velmi zajímavé, jen jsme je nestihli projít celé. Líbily se nám živé ryby a výstava, jak šly dějiny od pravěku do současnosti. Poté jsme šli do první vodní elektrárny v Čechách, kde František Křižík začal používat obloukovou lampu. Turbína pohánějící dynamo byla docela děsivá, protože byla obrovská a točila se hrozně rychle. Prohlédli jsme si město a jeli vlakem zpátky. Večer se konal táborák, kde se hrálo na kytary a na bonga.
Celkem byl kurz velmi hezký, až na počasí, které se zlepšilo teprve ve středu.

Kateřina Korbelová a Marek Hovorka, K3a