V pátek 6. prosince 2019 jsme se vypravili na předvánoční zájezd do bavorského Regensburgu neboli Řezna. Cesta autobusem byla dlouhá, ale zpříjemnil nám ji sympatický pan průvodce, který nám vyprávěl o historii města a také nám mimo jiné barvitě vylíčil bavorské vánoční zvyky a tradiční pokrmy. Všechny překvapila zima, která sice vykouzlila malebně vypadající stromy obalené jinovatkou, ale „vykouzlila“ i promrzlé ruce a červené tváře. Z památek jsme viděli například monumentální památník Walhalla, Kamenný most (Steinerne Brücke) a skvostnou Katedrálu sv. Petra. Adventní atmosféru dokreslovaly vánoční trhy.
Mgr. Jana Hegrová
Sraz: 6.40 na parkovišti Wilsonova – u skleněných kopulí, Hlavní nádraží Praha
Odjezd: 7:00
Začátek programu: 11:00
Konec programu: 16:00
Návrat: cca 20:00 na stejné místo
Program:
11:00-12:00 prohlídka památníku Walhalla
12:00-12:30 přesun do centra města
12:30-16:00 komentovaná prohlídka města, rozchod na adventních trzích, nákupy
Následují reflexe dvou žáků, kteří se zájezdu zúčastnili:
Dlouho jsem se těšil na tento výlet a mohu říci, že se z mého pohledu tento zájezd velice vyvedl. Ačkoliv jsem kvůli tomuto výletu musel vstávat už v 5 hodin ráno, protože se tam jelo +/- 4 hodiny a zpátky totéž, což ale byla jen jediná záporná stránka tohoto výletu. Cesta byla velice příjemná, všichni byli v dobré náladě a těšili se na prohlídku Wallhally a Řezna (německy Regensburg). Plus bych rád zdůraznil, jakého skvělého jsme měli průvodce, který nám tuto cestu také dokázal velice zpříjemnit. Někdy okolo 11. hodiny jsme dojeli k památníku Wallhalla, museli jsme vyjít pár schodů, ale ten výhled stál za to. Až jsme si říkali, že by to bylo super, buď bydlet přímo pod tím památníkem, protože by mohlo být zajímavé každý den vstát a podívat se na tuto nádheru, nebo si udělat nějaký stánek přímo u toho památníku, jelikož okolo toho nic nebylo (což tomu ale také přidávalo na efektu). Uvnitř tohoto památníku bylo něco přes 130 bust a pár desítek pamětních desek. Udělali jsme několik fotek a museli vyrazit dál. Dalším cílem bylo tedy samotné město Řezno. Nejdříve jsme měli komentovanou prohlídku městem, kde jsme si ukázali památky jako například Prétorskou bránu (nejstarší kamenná stavba v Německu), Zlatou věž nebo Skotský kostel sv. Jakuba. Poté byl asi dvou hodinový rozchod. Všichni jsme se rozdělili do menších skupinek, ve kterých jsme pak chodili po městě. Asi každý měl ty samé cíle, najít něco dobrého k snědku, udělat nějaké pěkné fotky, ale hlavně najít nějakou dobrou kavárnu, kde by se dalo schovat před zimou. Jakmile však nadešla naše chvíle, museli jsme se rychlým krokem odebrat k autobusu a namířit si to zpět do Prahy. Čekal jsem, že kvůli pátečnímu provozu bude cesta horší, ale nejspíše jsme měli štěstí, protože jsme projeli docela v pohodě. Ve 20:00 jsme dojeli na Hlavní nádraží, vystoupili, rozloučili se a vydali se vstříc naším praxím, ale nejdříve však víkendu.
Budík zvoní, vypínám ho. Kolik je? Displej ukazuje 5:15. Zrníčka instantní kávy padají do hrnku. Zalívám je horkou vodou, dolévám mléko. Ke snídani si pustím muziku. Vyrážím ven. Je hluboká tma, přerušovaná kužely světla od lamp, a reflektory aut. Výhodou je, že metro není přeplněné. Opomenul jsem nabít sluchátka, to mne mrzí. Příští stanice: Hlavní nádraží. V trafice kupuji vodu a časopis. Setkávám se se spolužákem. Oba jsme rozespalí. Volám Matějovi. Kde jsi? Dobře. Dorazíme k autobusu, zdravíme ostatní. Co to vidím? Jí je zima. Obejmu jí, ať se zahřeje. Pevně se mě drží, mě to ale není nepříjemné. Naopak. Ostatní přicházejí. S kamarádem se snažíme odlehčit atmosféru. Funguje to. Nastupujeme, vyrážíme. Před námi čtyři hodiny cesty. To bude dlouhá jízda. Lukáš spustil svůj vyčerpávající monolog. Ano, mám tvoje číslo Lukáši, určitě ti zavolám. Vychází slunce, nastává nový den. Východ slunce je tak romantický. Proč tu sedím zrovna s ním? Zastávka u McDonald’s, kávu jsem měl ráno, volím místo ní horkou čokoládu. Další cesta, krajina se míhá za oknem. Za hranicemi vidíme krásně zasněžené lesy. Je to nádhera.
Stavíme u Walhally, vidíme prvky klasicismu. Musíme před paní profesorkou působit, že víme naprosto přesně, na co se díváme. Monumentální vnitřek, krásné busty. Jdeme ven. Chci se proletět okolní krajinou, být volný jako pták. Mám skočit? Tak prý ne, možná jindy. Jdeme zpět, nyní směr Regensburg. Jdeme ven, je opět zima. Most. Vypadá jako Karlův most, jen má jednu sochu a málo turistů. Není to Karlův most. Jdeme na něco, co vypadá jako náplavka. Není to náplavka. Příští zastávka: katedrála sv. Petra. Mozaiky, chrámová loď, obrazy, krypta. Strašidelné. Jdeme dál. Věž. Pěkná věž. Cože Lukáši? Tohle je vyšší než ta katedrála? Nevěřím. Jde se dál. Náměstí. Der Platz. Stánky. Poslední volitelná zastávka – kostel sv. Jakuba. Komornější, ale pěkný.
Máme volno, jdeme si to prohlédnout. Vybíráme na trzích, je nám zima. Mám svíčku. Je nám zima víc, hledáme kavárnu. Všechno je moc malé, nebo zarezervované. Je nám zima víc a víc, přestávám cítit končetiny. Ještě že chodíme, abychom se trochu zahřáli. Konečně volný podnik. Teplo. Dane, pojď, jdeme si něco objednat. Trochu drahé, ale nevadí. Výborná káva. Mocha Macchiato, ano prosím. Je čas se vrátit. Vracíme se, už jsme měli odcházet, ale samozřejmě, že někdo chybí. Jdeme k autobusu, vyrážíme domů. Ještě poslední čtyři hodiny cesty. Cože? Vy se chcete prohodit? No tak tedy dobře, hlavně že sedíme. Ona říká, že nechce spát, že nebude spát. O pět minut později mi leží na ruce. Je to sice krásné, ale au moje ruka. Vískám jí ve vlasech. Již je tma. Na chvíli se probudila, pozice se změnila, tohle je dokonalé. Kilometry ubíhají, míříme hlouběji do nitra noci. Zastávka na benzínové stanici před Plzní. Nechci ani chodit ven. Zvoní mi telefon. Jsme za Plzní a asi za hodinu budeme v Praze, neboj se. Dojeli jsme. S někým jsme se rozloučili na dlouhý měsíc. Jedeš metrem, viď? Tak pojedeme spolu. Vystupuji a přeji jí krásné svátky. Dorazím domů, vyprávím zážitky, pozřu večeři, jsem unavený, jdu si rovnou lehnout. Vlastně ne, ještě dám fotky na Instagram. #nestydímsečíst. Přemýšlím o dnešku, bylo to vyčerpávající, ale krásné. Těším se na další exkurzi. Poslouchám Linkin Park. Oči se mi klíží, víčka padají. Konečně jsem dost unavený, že usnu bez nekonečného koukání do zdi. Padám, padám do nekonečných hlubin snového vesmíru. Myšlenky létají jedna přes druhou. Spím (po dlouhé době) s úsměvem na tváři.
.
