Ohlasy studentů na anglické divadelní představení Slapstick

Ve čtvrtek 19. května šli studenti K3 s prof. Šebkovou na anglické představení „Slapstick“ do DDM Ulita. Jednalo se o grotesku na motivy amerického spisovatele Kurta Vonegutta. Hráli studenti jedné brněnské střední školy, kteří tuto inscenaci nacvičili v rámci výukového projektu. Ohlasy, jak si můžete přečíst, jsou opravdu rozmanité. Děkujeme za ně.


Dnešní představení se mi líbilo o 100 procent víc než parodie na Dickense. Mělo to šťávu i humor a na studenty střední školy to bylo dobře uchopené a pochopitelné. Určitě by nebylo na škodu něco takového udělat, ale to chce čas a nápady a hraje v tom spousta dalších faktorů. Za Slapstick jsem moc vděčná.

Tereza B. (K3)


Představení se mi líbilo. Byla tam spousta efektů. Bylo to dobře zvládnuté, ale organizace vázla. Nebylo si pomalu kam sednout, byli jsme na sebe namačkaní.

Dominik L. (K3)


Studenti, kteří to dělali, to měli hezky připravené a naučené. Možná by se mi to více líbilo jako pantomima. Musím také pochválit výslovnost angličtiny. Rozuměla jsem téměř všemu. Co bych vytkla, je rozestavění židlí, protože jak jsme seděli v záhybu, téměř nic jsem neviděla. Celkové shrnutí by bylo, že se mi to líbilo, bylo to možná i o trochu lepší než David Copperfield.

Nikola B. (K3)


Představení se mi příliš nelíbilo. Je velmi těžké hrát v cizím jazyce a zároveň se soustředit na dramatizaci. V divadle trávím spoustu času a s tímhle jsem prostě nebyl spokojen. Na druhou stranu samozřejmě obdivuji snahu herců (studentů).

Dominik Č. (K3)


Mé osobní pocity z této divadelní inscenace jsou kladné. Bylo jim rozumět, myslím, že odvedli vcelku dobré výkony. Někteří tvrdili, jak jsem slyšel, že cenová hladina (60 Kč) neodpovídala výkonům, ale musíme brát v potaz, že se museli naučit dlouhé pasáže v angličtině, jejíž úroveň ať ohodnotí jiní, jelikož nejsem v angličtině excelentní. Mně postačí, když jim budu rozumět a budu tak vědět, o čem to je. Klobouk dolů před nadšenci z Brna, protože komedie z klaunského prostředí, jež je sama jakýmsi absurdním dramatem, to se na divadelních prknech jen tak nevidí.

Lukáš T. (K3)


Ačkoliv to bylo zahráné se zjevným nadšením, rozbolela mě hlava. Osvětlení mi trhalo oči a nechápu, proč nebyli herci v jevišti, jistě by se to tam zahrát dalo. Kvůli tomuto jsem neviděl téměř nic, ačkoliv jsem naštěstí rozuměl vše. Příběh sám o sobě mě nijak nezaujal, není mi nijak blízký. Profesionální soubor (odkaz na představení David Copperfield) mě taktéž mnoho neoslovil, ale čistě z objektivních důvodů – ti to aspoň uměli. Zahrané to bylo mizerně a mám dojem, že si zase někdo poctivě vydělal. Bohužel.

David R. (K3)


Představení mě zprvu příliš nenadchlo, neboť přišlo náhle a bez ohlášení. Nicméně hned po začátku jsem byla nadšena. Díky češtině, která byla do textu vložena, jsem pochopila i složitější narážky a rozhodně jsem si ho užila. Obzvláště nadšení mladých herců a jejich um. V porovnání s naprosto nudným Dickensem na podzim bylo tohle představení skvělé i pro jeho téma. Jen více takových představení.

Šárka Ch. (K3)


Představení bylo příjemné, možná požadovali trošku větší poplatek, přece jenom to bylo amatérské představení. Příběh jsem z hraní pochopil, herci i herečky se snažili. Jazyku se dalo bez problémů rozumět.

Luděk Z. (K3)

Ohlasy studentů na exkurzi do Lipska 2012

Několik studentů naší školy se vypravilo 16. března za doprovodu prof. Krause a prof. Pavlištové na knižní veletrh v Lipsku. Níže si můžete přečíst tři příspěvky, které akci v různé šíři popisují.


Zájezd do Lipska byl můj první a musím říct, že mě rozhodně nezklamal. V Lipsku jsme byli bohužel jen půl dne, a to na poznání jeho krás nestačí, ale mohl jsem vidět krásný a moderní knižní veletrh na okraji města a několik krásných památek.

Richard M. (K1)


Ve čtvrtek 15. března 2012 se studenti pražské SŠKK a jedné táborské školy vydali na dvoudenní výlet do Německa (Saska). První zastávka byla v Drážďanech, krásném městě s ne moc pěknou, zvláště nedávnou historií.
Dále se pokračovalo do Míšně. Toto poklidné městečko je proslavené především svým porcelánem. Proto jsme zde navštívili Muzeum porcelánu a manufakturu s ukázkami prací. Ve večerních hodinách jsme se přesunuli do městečka Ossa, kde jsme byli ubytováni. Druhý den, v pátek 16. března, jsme se rozjeli na knižní veletrh do Lipska, který byl hlavním cílem našeho výletu. Protože byl veletrh obrovský, měli jsme několikahodinový rozchod. Myslím, že každý si tam našel něco, co se mu líbilo.
Odpoledne jsme si ještě prohlédli Lipsko a vydali se zpět do Prahy a Tábora.

Johanka M. (K1)


Sraz byl v 8:30 u Fantovy Kavárny. Cesta trvala cca 3 hodiny. Když jsme dojeli do Drážďan, prošli jsme si staré centrum. Nejdříve jsme došli k obrazárně Zwinger, kde se nachází umění starých mistrů. Zde je krásná zahrada, která se v době naší návštěvy opravovala. Nachází se tu známá Zlatá brána. Kromě obrazů je tu i brnění a sbírka porcelánu. Světoznámý Zwinger patří mezi největší barokní komplex v Německu. Mezi nejvzácnější obrazy patří Sixtinská Madona od Rafaela z roku 1512. Dále jsme viděli krásný výhled na jeden z mostů, který pochází z období gotiky, a na Labe. Poblíž je zeď, na které jsou zobrazeni kurfiřti. Od ní je vidět Národní technické muzeum a protestantský kostel Frauenkirche. Tento kostel je symbolem Drážďan. Byl postaven mezi roky 1726-1743 v barokním stylu. Zničen byl během náletu 13. a 15. února roku 1945. Do roku 1989 sloužili ruiny jako památník. V roce 1989 začala snaha o opravu. Avšak rekonstrukce byla zahájena až v roce 1994, přičemž rekonstrukce exteriéru byla dokončena v roce 2004 a interiéru v roce 2005. Kostel je vysoký 91,20m, má 1706 míst k sezení, 8 historických zvonů, varhany, na které hrával J. S. Bach. Po té jsme šli dál do nového centra, kde jsme měli hodinový rozchod. Moderní obchodní centrum vzniklo roku 2000 a nachází se tu mnoho obchodů. Poblíž obchodního centra je zajímavý kostelík Sv. Kříže.
Čas utíkal a my jsme vyjeli směr Míšeň, ve které se nachází porcelánka z roku1710. Viděli jsme tu muzeum s 300 exponáty. Následovala procházka po městě, kde se sice nachází také zajímavý hrad, avšak cestovní ruch zde moc není. Na večer jsme jeli do městečka Ossa, kde byl malý penzion. Penzion nebyl moc luxusní, ale dalo se to vydržet. Po ránu byla velmi dobrá snídaně a po ní jsme odjeli do Lipska.
V Lipsku jsme měli tříhodinový rozchod na knižním veletrhu, kde měli mnoho titulů knih. Veletrh je umístěn ve velmi moderních prostorách. Po veletrhu následoval krátký rozchod ve městě. Nachází se zde dva kostely: Thomaskirche a Nikolauskirche, kde hrál Johan Sebastian Bach. V kostele Svatého Tomáše je Bach pochován a má tam malou místnost s osobními věcmi. Ve městě stojí také renesanční radnice a mnoha starých domů.

Jakub K. (K1)

Ohlasy studentů na film „Kdo zabil Natašu?“

Ve středu 7. března 2012 v rámci festivalu Jeden svět viděli studenti K3 s prof. Trégnerovou film „Kdo zabil Natašu?“. Grozný, hlavní město Čečenska, 15. července 2009. Nataša Estemirová, novinářka a lidskoprávní aktivistka, nepřijde na plánovanou schůzku. Život nebojácné ženy ukončila kulka z pistole a její tělo později najdou pohozené u silnice. Stejně jako její blízká přítelkyně Anna Politkovská, zaplatila Estemirová nejvyšší cenu za kritizování poměrů v Čečensku a shromažďování důkazů o zločinech páchaných brutálním aparátem Ramzana Kadyrova, kterého do prezidentského křesla dosadil Vladimir Putin. (…)“ (zdroj: www.jedensvet.cz)


Tento film mě zaujal proto, že ukazuje skutečné Rusko Vladimíra Putina. Na osudech Natálie Estemirové a jejím marném boji proti vládnoucím silám v Rusku se odráží lhostejnost zahraničních politiků. Ale je v tom i něco víc. Z dokumentu je patrné, že Čečenci jsou na tom daleko hůře než třeba Tibeťané, ale podpory a pomoci se jim nedostává. Rusko je totiž velmoc a silný obchodní partner, a jak jde o obchod, jdou ostatní zájmy vždy stranou. Stejné je to s Čínou a jinými zeměmi. Kvůli ruské ropě nemůžou trestní tribunály soudit jakéhokoliv vysoce postaveného ruského politika. Dnešní Rusko (a na jejich republikách je to znát) je stejné jako byl SSSR, ale s jinými tvářemi. Ty jsou nové, ale režim zůstal stejný. Ovšem někteří si zase myslí, že Rusové potřebují tvrdou ruku, že si nemusí demokraticky vládnout a že by dopadli stejně jako jsme s demokracií dopadli my. Každý režim má svá pro i proti. Chtěli byste raději žít v chudobné, zdevastované (např. válkou), demokratické zemi, nebo bohaté, nablýskané totalitě? Taky na režimu v Africe je vidět, že lidé radši bezpečí diktatury než strach o život v anarchii (Lybie, Sýrie).

Lukáš T. (K3)


…Festival Jeden svět mám velmi ráda, vždy mi přinese do života něco nového a rozšíří obzory. Díky tomu mohu vidět svět takový jaký je, špatný a zkorumpovaný. Film „Kdo zabil Natašu?“ mě velmi zaujal. Neměla jsem ani nejmenší tušení, že po pádu železné opony může ještě někde takhle být. A také mnohem hůř. Velmi obdivuji práci všech lidí, kteří nějakým způsobem pomáhají, aby bezpráví na lidech zmizelo. Paní Nataša a její kamarádka Politkovská udělaly kus práce a asi i spoustě lidem zachránily život. Už jen kvůli nim doufám, že se Čečensko dočká svobody a lidé, kteří vraždili nevinné, budou potrestáni…

Nikola B. (K3)


…někteří říkají srážka s realitou, ale přiznávám se, že záběry do ulic plných ozbrojenců, záběry na sebevědomého, nadutého prezidenta, podporujícího islamistický extremizmus mě nijak nezaskočil. Země mimo Evropu a Spojené státy jsou stále „džunglemi“, kde není žádná svoboda, kde si nikdo není jist zítřkem. Pozorujeme, usazeni v pohodlných křeslech u televizorů občanské války v Lybii, v Egyptě, v Sýrii a říkáme si: „Ještě, že to není tady u nás.“ Nebojte se, ani nebude. Čeští občané se už dávno stali stádem. Ne, u nás to nezačne býčími zápasy v aréně. U nás půjdeme rovnou na porážku. Obdiv Vám, paní Natašo. Obdiv Vám.

Šárka Ch. (K3)


Zdá se, jako by vše bylo za nepropustnou stěnou a všechny správní orgány, mezinárodní tribunály a obranné rady neměly možnost zasáhnout do událostí v Čečensku. Demokratické Rusko, skrze Kadyrova ovládá národ, to je smutná skutečnost v roce 2012. Nač byly revoluce proti komunistickým režimům, když se ty dnešní chovají ještě hůř?

Dominik Č. (K3)


Po dlouhé době to byl pro mne zase emocionální zážitek. Máte pocit, jako kdyby vás někdo vytáhl z útulného, teplého vajíčka a mrštil s vámi do bahna a špíny ulice. A vy si říkáte, tohle se vážně děje? Taková je vyspělá moderní společnost? A najednou si připadáte naprosto banálně a zbytečně, když si představíte, jaké jsou vaše každodenní starosti a jaké jinde. V téhle chvíli mám vždy tendence říci: Chci tam být! Chci něco dělat! Něco změnit! Doufám, že k tomu budu mít nějakou větší příležitost. Tento film mne velice motivoval.

Monika Š. (K3)


Film nakousl docela ožehavé téma situace v Čečensku, která není dlouhodobě vůbec dobrá. Lidé se musí bát o své životy. Nataša Estemirová doplatila na svou odvahu říkat vše otevřeně. Dokument byl určitě velmi zajímavý a dobře natočený, ukazoval Čečensko v pravém světle pod vojenskou nadvládou Kadyrova. Kadyrov je Putinovým „miláčkem“, který plní jeho rozkazy, proto ho Putin dosadil na post prezidenta. Ve filmu bylo vidět, že se někteří lidé báli mluvit do kamery, což je pochopitelné. I přesto, že tento dokument byl otevřený a nebral si servítky, tak stejně se nepodařilo vraždu Nataši objasnit. A co hůř, následovaly další únosy a vraždy.

David L. (K3)


Možná se teď o Čečensku začne zase mluvit. Vím, že se tam kdysi něco dělo, ale doteď jsem nevěděla, co přesně a proč a že to stále přetrvává. A nemyslím si, že by ta nevědomost byla chybou jen na mé straně. Spíš jakousi pozdní cenzurou, možná už se pro noviny toto téma stalo příliš ohraným, a tak to nikdo neřeší. Anebo je to tou dálkou a typicky českým „Nás se to netýká.“ Ale jsem ráda, že se něco takového znovu objevuje v povědomí veřejnosti a hlavně naší generace, protože jsou věci, které jsme nezažili, a tudíž se o ně nemusíme nijak moc starat, ale kdoví, teď, když jsme s tím byli seznámeni, třeba s tím dokážeme něco udělat. Ve filmu je krásně vidět výjimečnost některých, kteří bojují za práva lidí i za cenu vlastních životů.
Možná, že čím víc se toho o Čečensku dozvíme, tím víc s tím dokážeme udělat a pomoci jim.

Bětka N. (K3)


Kdysi dávno jsem v televizních zprávách viděla, že v Čečensku jsou nějaké nepokoje. Nepřikládala jsem tomu váhu, moc mě to nezajímalo. Když jsem dnes viděla, co se tam děje, dost mě to překvapilo. To, co dělá Kadyrov proto, aby si udržel moc, je zákeřné a nechutné. Je mi líto těch lidí, kteří v tom žijí, i těch, co zemřeli pro to, v co věřili.

Nejvíce mě pobouřilo tvrzení Kadyrova, že v Čečensku je demokracie. Kdyby se rozhlédl kolem sebe, viděl by, že to, co dělá, je špatné, a že s demokracií to nemá co dělat.

Bára E. (K3)


Tento dokument byl rozhodně užitečný. Nestačí pouze přehled o událostech u nás, ale je užitečné být obeznámen s děním z okolního světa. To, co jsme viděli, svědčí o tom, že všude okolo nás je různé „svinstvo“ a násilí, na které jsme příliš krátcí. Všechny tyto zločiny probíhaly za účelem odstranění novinářů a bojovníků za lidská práva, protože to byli nepohodlní svědci. Tuto moc měl a stále má ruský prezident, který má na všechno vojsko a každou špinavou práci odvedou jeho lidé. Usvědčit pana prezidenta Ramzana Kadyrova je nemožné, protože má všechny v hrsti. Pokud jde o můj osobní vztah k Rusku, tak tuto zemi nemám rád a celkově je to země plná vojska, útoků a vztahy jsou zde špatné. Nataša byla správná žena, která se snažila hájit lidská práva a pokusila se usvědčit prezidenta, ale právě pro dobrou vůli zaplatila svým životem.

Tomáš L. (K3)


…nějak extra na mě tento film nedolehl, přijde mi, že je spíše smutné, že jediné, co západ dělá, je to, že uspořádá sem tam nějaký ten festival, ve kterém sem tam ukáže, jak je situace na východě hrozná, i když se pak stejně vše zamete pod koberec. Hlavně abychom nenaštvali Rusko, přitom každý den vídáme v televizi, jak hynou vojáci OSN a hlavně hrdí američtí mariňáci v boji proti pomyslnému strašáku, takzvaného „terorismus“. Přitom už dávno není veřejným tajemstvím, že ve válkách na africkém kontinentu jde pouze o ropu a obchod se zbraněmi. Místo toho nám stejně každý vpálí, že s tím nemůžeme nic dělat. Tak je to vlastně jedno. Nejspíš média a veřejné mínění považují za nejdůležitější, abychom si vážili, že zde nejsou žádné konflikty a že bychom všichni měli „držet hubu a být spokojeni“. Spíše bych ocenil, kdyby konečně někdo poukázal na to, že morální hodnoty ustoupily v této společnosti před hodnotami vyššími – MATERIÁLNÍMI – anebo každý člověk dnes zná cenu všeho, ale hodnotu ničeho. Přínosnější by byl festival, který by účelově rozváděl duševní a morální hodnoty, například by učil o toleranci ostatních „ras“ a kultur, zrušil hierarchické postavení člověka ve společnosti a upozornil na rovnost. Prostě festivaly, které by se aspoň pokusily zbavit svět předsudků…

Tomáš P. (K3)


Za ta léta, co jsem byla několikrát na Jednom světě, musím říct, že mě tento film oslovil nejvíce. Člověku to ukazuje, že i když se nevedou války, svět stále není dokonalý a bohužel asi ani nikdy nebude. Poté bychom se opravdu měli zamyslet, co my sami pro tuto situaci můžeme udělat. Myslím si, že i taková nejmenší věc může být, že budeme šířit myšlenky těchto lidí, aby všichni věděli, že takováto situace existuje…

Eva K. (K3)


Osobně se mi na tento film moc nechtělo, ale vzhledem k tomu, že si to třída „odřádkovala“, tak mi nic jiného nezbylo. Teď mohu třídě děkovat, protože tento film mi ukázal opět kousek reality, která rozhodně není příjemná. Chování k lidem, kteří chtějí zlepšit svět a snaží se vyřešit spoustu případů, je nepochopitelné. Pokud člověk chce pomoci, tak moc možností/šancí není. Chápu, že obyvatelé těchto míst chtějí do „bezpečí“. Takový život ve strachu musí být strašným životem, ale na druhou stranu nejvíce mi vadí, když k nám tedy přijedou, tak se někteří chovají namyšleně a povrchně (…) Každopádně mám díky tomuto filmu opět nad čím přemýšlet a rozhodně se vypravím na další filmy, které nabízí Jeden svět.

Katka K. (K3)


Film se mi velice líbil. Byl velice originálně natočený a zaujaly mě i efekty s fotografií paní Nataši, které dávaly filmu osobitý až přátelský nádech. Člověk měl hned pocit, že Natašu osobně znal a myslím, že to v dokumentárních filmech dělá hodně. Celý příběh byl velice poutavý, možná je to tím, že celý případ je stále zahalen tajemstvím a sám divák se snaží najít, proč a kdo ji zabil. Musím říci, že i beseda po filmu byla moc příjemná a to díky hostovi, kterým byla moc milá a zajímavá paní, bylo vidět, že má veliký přehled nad událostmi v Rusku a Čečenskem.

Veronika Š. (K3)

Příběhy bezpráví

Dne 15. listopadu 2011 proběhla opět na naší škole akce Příběhy bezpráví v rámci projektu Jeden svět na školách. Studenti K3 a K4 zhlédli film s názvem „Nikomu jsem neublížil“, ve kterém vypovídali bývalí pracovníci a spolupracovníci Státní tajné bezpečnosti. Následující beseda se týkala hlavního letošního tématu, jímž byly emigrace a exil. Letošním hlavním hostem byl spisovatel a překladatel Ivan Binar. (Autor: V. Trégnerová)


Z medailonu Ivana Binara:
(…) V únoru 1971 zatčen a obviněn podle paragrafu 100 1/c – tedy pobuřování, z nepřátelství k socialistickému společenskému zřízení, jehož se měl dopustit tím, že účinkoval v muzikálu Syn pluku P. Podhrázkého, J. Fraise a E. Schiffauera v ostravském divadelním klubu Waterloo, že uveřejnil povídku Můj bratr kain a že napsal divadelní hru O hostu a rybě, čímž vyjádřil svůj postoj k „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy. V procesu s deseti obžalovanými byl městským soudem v ostravě v roce 1972 odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmíněně. Trest si odpykal dílem v ostravské vazbě, zbytek v Plzni na Borech.
Mezi vazbou a výkonem trestu a po propuštění pracoval jako závozník u n. p. Bytostav a pak jako strojník v elektrárně Vítězný únor.
V roce 1977, po podepsání Charty 77, se i s rodinou po nátlaku StB vystěhoval do Vídně. Zde pracoval jako resturátor porcelánu a tlumočník. V roce 1983 byl zaměstnán rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa a odstěhoval se do Mnichova. Spolu s rádiem poté přešel v roce 1994 i do Prahy.
 /Zdroj: www.ivanbinar.cz/


Akci Příběhy bezpráví mám ráda. Vždy se tam dozvím spoustu zajímavých informací. Letošní film „Nikomu jsem neublížil“ byl v jistém smyslu pěkný, ale chyběly mi tam výpovědi těch postižených, tedy spíš těch „prásknutých“…

Nikola (K3)


Film na mě udělal dobrý dojem, byl to zajímavý pohled na to, k čemu může člověka dohnat pud sebezáchovy…Host vyprávěl velmi zajímavě a zábavně…Myslím, že takovéto akce jsou v současnosti důležitější než kdy jindy, lidé si musí uvědomit, že ani v ekonomické krizi není přihlášení se ke zločinným ideologiím řešení…

Lukáš Č. (K3)


Osobně si myslím, že akce Příběhy bezpráví by měla dál pokračovat. Je stále důležité, abychom měli přehled o vlastní, ne tak vzdálené minulosti. O to víc prospěšné pro nás byla účast žijícího pamětníka, který s námi otevřeně promlouval. Pan Binar je žijící legenda a důkaz toho, že i takové překážky se dají zvládnout…

Tereza (K3)


Třebaže jsem si při hlasování původně přála jiné téma, nelitovala jsem. Myslím, že každý, kdo se alespoň trochu zajímá o dění kolem sebe, si na těchto filmech najde něco, co ho zajímá osobně. Jeden člen mé rodiny byl za normalizace perzekuován a poslán na práci do dolů a posléze do vysokých pecí, takže mě osobně zaujala nejvíc beseda s panem Binarem. Zajímavě dokreslila prostředí a atmosféru vyvolanou filmem. Obzvláště jeho líčení života v exilu…

Míša (K3)


Film se mi zdál velice krátký a přišlo mi, že chce lidi, kteří spolupracovali s policií trochu omluvit… Vím, že všichni nebyli „práskači“ a neměli jinou možnost… Naopak beseda s panem Binarem se mi líbila, byl to příjemný starší pán… Bylo vidět, že chce naší generací něco předat a podělit se o zkušenosti…

Veronika (K3)


Myslím, že film byl postavený na extrémech a exemplárních případech, abychom si uvědomili, že věci nejsou černobílé. Ústecký agent Michal byl prostě za mlada hlupák, který si chtěl zažít dobrodružství. Opačným případem byl starý pán, český voják, který se znelíbil režimu a ten ho poslal pracovat do dolů. On by tam zemřel, proto podepsal spolupráci.

Dominik(K3)


Letošní díl se mi líbil, ačkoliv film mne tentokrát nezaujal jako třeba film Rychlíkův, který jsme viděli v minulých ročnících. Zato beseda s panem Binarem se mně hodně líbila. Je docela dobrý řečník, byl legrační, ale hlavně mě upoutalo jeho vyprávění. Tyto besedy jsou pro mne osobně velice přínosné…

Anna (K3)


Tyto Příběhy bezpráví byly velice zajímavé a poučné. Dokumentární film vystihl různé případy lidí, kteří se zapojili do spolupráce s StB za účelem dobrodružství, křiváctví, ale mockrát také z donucení. Nebyla to jednoduchá doba jako všechna období, kdy byl nějaký režim o upírání svobody. Hlavně víme, že ne každý udavač byl zlý člověk, ale mockrát šlo o vydírání, o existenci a o kriminál. Zároveň jsme si vyslechli vlastní příběh našeho hosta, který prošel tímto režimem a který byl v Rakousku i ve vězení…

Tomáš (K3)


Film o agentech StB na našem území mne velmi zaujal. Nejzajímavější pro mne byl pohled na tuto dobu a věc nikoli očima historiků, ale očima lidí, kteří se toho zúčastnili. Obdivuji, že našli odvahu veřejně vystoupit a ke svým činům se přiznat. Asi nejhorší dojem na mne udělal jeden z důstojníků StB, v jehož řeči nebyl ani zlomek výčitek. Naopak dokonce vypadal, jako by byl na sebe hrdý… I host pan Binar se mi velice líbil. Mluvil poutavě, zasvěceně a pravdivě.

Tomáš (K4)


Film určitě chválím, je dobré, že můžeme na vlastní oči vidět a slyšet lidi, kteří se toho účastnili. Následné povídání s panem Binarem bylo velmi příjemné. Povídal zajímavě a vtipně. Byl velmi spontánní.(…)

Iva (K4)


Film mi připadal jako by trochu i zlehčoval celou věc, ovšem rozhovory s příslušníky StB mi připadaly zajímavé. Při besedě jsem se naživo dozvěděl, co jsem znal jen z knih.

Dan (K4)


Na filmu mě nejvíc zaujalo vyjádření bývalých členů StB. Vidět to i z jejich úhlu bylo zajímavé. Povídání s panem Binarem bylo také moc zajímavé. Byl to takový veselý chlapík. Dokázal dobře vysvětlit, proč co udělal.(…)

Tonda (K4)


Film i přednáška se mi líbily a byly zajímavé. Přiblížily nám dobu i systém. Není jasné, do jaké míry mluvili vypovídající pánové pravdu a do jaké míry se snažili obhájit, každopádně je dobré vidět věc i z jiné strany. Obojí tedy hodnotím kladně(…)

Anna H. (K4)


Film byl zajímavý, to rozhodně, ale abych pravdu řekla, viděla jsem i zajímavější filmy. Co se týče druhé části, ta mě bavila moc. Pan Binar byl vtipný – rozhodně lepší než minulá akce, kdy pán z Plastiků byl podle mě úplně mimo. Líbilo se mi, jak o tom pan Binar mluvil vtipně, ale i vážně a zajímavě a s takovou vášní. (…)

Eliška(K4)


Obě témata byla velmi zajímavá. Film se mi moc líbil, ale ze všeho nejlepší byl letos host. Ten mě velmi zaujal a jeho vyprávění bylo prostě skvělé!

Šárka (K4)


Nelíbí se mi, co se tady v posledních dvaceti letech dělo. V žádné společnosti, v žádné epoše většina obyvatel nikdy nebude hrdiny ani odvážnými lidmi. To, koho si vybrala StB , byla většinou náhoda. Važme si těch, kdo odolali, ale nechme být ty, kteří udávali…Kdyby StB oslovila úplně všechny obyvatel ČSSR, kolikpak procent by se upsalo? Silně pochybuji, že by to číslo bylo pod 90%. Historicky těch odvážných bývá ve skutečnosti obvykle kolem 5% (…)

Otto (K4)


Já osobně nepovažuji sametovou revoluci za nějaký velký úspěch, pouze se otočily kabáty. Soudci zůstali stejní, ve vládě se toho taky moc nezměnilo. Svoboda je akorát taková, jakou určují lidé, kteří byli v režimu komunismu aktivními soudruhy. Změna, která měla v roce 1989 přijít, nepřišla. Přišlo pouze střídání stráží. Proto je třeba vážit si lidí, kteří režimu nepodlehli, bohužel jich byla menšina. (…)

Karel (K4)


Začnu tím, že mi nenáleží hodnotit dobu, kterou jsem nezažila. Nikdo z nás neví, jak by se zachoval, kdyby na něj tlačila StB. Myslím, že je třeba rozlišovat oběti komunismu a rozené „hajzly“. V dokumentu bylo očividné, kdo kam patří. (…)

Anna T.(K4)

Přednáška Romana Pazderského

Dne 14. listopadu 2011 zavítal do školy bývalý student do K4 Roman Pazderský, který v současné době studuje historii na Ff UK, a měl zde přednášku na téma „Komunismus a fašismus – možnosti a meze srovnání“. Zde si můžete přečíst ohlasy studentů na tuto akci.


Přednáška byla skvělá, bývalý student tématu opravdu rozuměl, nezbývalo než s ním souhlasit. Takhle dle mě má vypadat moderní pojetí dějin, hlavně u nás. Doufám, že než opustím tuto školu, budu mít možnost tohoto člověka ještě potkat. Je radost vidět a poslouchat inteligentní lidi.

Karel K.


Pondělní přednáška se mi moc líbila. Pouze se mi místy zdála příliš složitá (pro mě) a občas jsem se ztratila. Nicméně Roman má podle mě ty nejlepší předpoklady stát se kvalitním učitelem, kterého budou mít žáci rádi.

Anna T.


Pondělní přednáška se mi líbila. Myslím si, že pan Pazderský dokáže zaujmout, vykládá s takovým nasazením. (…) Komunikuje a spolupracuje se třídou, ne že si to přijde odvykládat. Mohly by z fleku učit a byl by oblíbeným profesorem.

Nikola R.


Romanova přednáška byla velice poutavá. Líbilo se mi i téma i jeho pojetí. Možná bych rád získal přístup k jeho práci, protože je-li podobná přednášce, bude jistě zajímavá.

Tomáš H.


Myslím, že to byla nejlepší a nejužitečnější přednáška za dobu, co jsem zde na škole. Přesně vystihl to, jak sám na toto téma nahlížím a s jeho názory jsem se ztotožnil. Rozhodně a stoprocentně bych uvítal další debatu s ním. Ať už jako rozvinutí tohoto tématu, nebo na téma jiné.

Tonda Z.


Byla jsem přímo uchvácena. Je vidět, že tomu rozumí a zajímá se. To, co nám přednášel, mě velice obohatilo. Mohlo by to pokračovat.

Tereza P.


Přednáška o totalitarismu byla povedená. I když musím přiznat, že mě tohle téma zrovna nebere, pan Roman mě dokázal zaujmout. Říkal to velice pěkně a srozumitelně a jako učitel by byl jistě dobrý a uznávaný. Líbilo se mi to, jak vystupoval a snažil se, abychom to pochopili.

Eliška R.


Komunismus vs. fašismus – asi to nejlepší, co jsem o tomhle tématu slyšel. Dobře volené formulace. Opravdu jsem byl nadšen.

Honza H.

Ohlasy studentů na Listopadovou akademii 2011

Letošní akademie byla již pátá v pořadí a konala se 10. listopadu opět v DDM Ulita. Studenti, kteří na akci vystupovali, se sešli v osm hodin u školy a přesunuli se s prof. Trégnerovou do Ulity, kde ještě zkoušeli. Ostatní studenti se na místo přesunuli po druhé vyučovací hodině. Níže si můžete přečíst několik názorů na letošní ročník, přičemž jsme vybrali podepsané příspěvky.


Letošní ročník byl opravdu povedený, nejlepší ze všech, co jsem na této škole viděla. Zásluhu na tom mají jak moderátoři, tak sestava programu. Doufám, že příští ročník bude nejméně také takový.

Anna S. (K3)


Letošní Akademie se mi zdála z minulých tří ročníků rozhodně nejlepší. Řekla bych, že v DDM Ulita se sešla elita naší školy, co se umělecké produkce týče, a tomu odpovídala i kvalita. Profesionální moderátoři, pečlivě nacvičená vystoupení, různorodé žánry a kostýmy. Myslím, že Akademie se stává lepší a lepší a mrzí mne, že už tu budu jen na jeden ročník. Divadlu zdar!

Šárka Ch. (K3)


Shlédl jsem třetí Akademii a líbila se mi nejvíce. Úroveň předchozích nebyla úplně vyrovnaná, letos se akademie nesla v příjemném duchu od začátku až do konce. Experimentální divadlo bývalo dříve někdy opravdu příliš experimentální, letos to byla nádherná čistá práce od Aničky S. a spol. Zpěv měl letos taky vysokou úroveň…

Otto D. (K4)


Report z akademie
Na letošní akademii jsem se těšil, poměrně jsem však cítil, že hlavně předchozí ročník bude citelně chybět a k tomu později došlo. Tentokrát uváděli celou show Tonda (K4) s Terkou (K4) a musím to ohodnotit celkem pozitivně. Uváděli decentně, vkusně, chyběl však nějaký lepší vtip či jiskra. Prvních pár vystoupení bylo tradičních: zpěv, tanec. Poté přišlo první divadlo, které se mi nelíbilo. Poté další tance… (…) Divadlo, jež sehráli moji spolužáci, hodnotím kladně, a to hlavně výkon Dana a Otty, kteří opravdu hráli. Poté si pamatuji až konec, jenž byl rozhodně nejlepší. Žák ze 2. ročníku zpívat umí a předvedl dobrá čísla, převážně o lásce. Zde musím vypíchnout duel s Bárou, jenž byl dle mě vrcholem akademie.
Na závěr musím nesouhlasit s celkovým názorem (dle mého notně ovlivněným posledním vystoupením), že se jednalo o nejlepší akademii dob. (…) I přes kritický pohled musím všechny tyto akce hodnotit kladně, protože se zde mohou objevit vždy nějací skrytí talenti, a těchto akcí by mělo být více.

Karel K. (K4)


Letošní akademie se mi velice líbila. Šlo o solidní program, při kterém jsem se nenudil, pobavila jsem se a měl jsem radost, že tam jsem. Úžasné bylo vystoupení Vaška. Je vidět, že je profesionál a jeho výstup byl zlatým hřebem celé akademie. Také se mi líbilo vystoupení „Konečná stanice“, bylo nápadité, pouze bylo trochu rozházené, ale dobré. (…) Velice děkuji lidem, kteří mne přetrpěli a hráli v mé hře. Jsem jim moc vděčný. Vystoupení sice nebylo stoprocentně dokonalé, ale bylo dobré. Moc jim děkuji.

Tomáš H. (K4)

Přednáška Josefa Klímy „Zločin kolem nás“

Ohlasy studentů K3 a K4 na přednášku Josefa Klímy nazvanou „Zločin kolem nás“ z 19. října 2011 v Divadle U Hasičů.


Přednáška se mi líbila.Konečně o závažných problémech současné společnosti mluvil někdo, kdo o tom něco ví a má s tím nějakou zkušenost…

Bětka N. (K3)


Pan Klíma je profesionál, bere svou práci s nadhledem, i když je někdy nebezpečná…

Dominik Č. (K3)


Velice pěkná přednáška, akorát utvrzuje moji představu o stavu této republiky a její prohnilosti a neschopnosti všech vlád. Můžeme (musíme) doufat, že si lidé začnou více všímat dění kolem sebe…

Luděk Z. (K3)


Pana Klímu obdivuji, nenechal se zaslepit penězi a ani strachem a nadále bojuje se zločinem. Je to takový boj s větrnými mlýny…

Katka K. (K3)


Přednáška Josefa Klímy se mi opravdu líbila, jelikož ho obdivuji za jeho ochotu pomáhat a za jeho práci. Jako publicista je mi ikonou a mám ho velice ráda. Má výborný projev a moc hezky se poslouchá…

Eliška R. (K4)


Přednáška byla asi nejlepší, jakou jsem za 4 roky na této škole zažil. Ne se vším sice s panem Klímou souhlasím, ale jeho přednes i příběhy byly zajímavé…

Tonda Z. (K4)


Přednáška se mi moc líbila, mohla být i delší. Myslím, že je to dobře, že někdo přímo a bezprostředně uvádí mladé lidi do reality, že se tohle skutečně může stát každému, není to jen něco, co se děje ostatním a mě se to netýká. Z přednášky jsem si odnesla hlavně to, že opatrnosti nikdy není dost.

Nikola R. (K4)

Projekt Příběhy bezpráví 2010 – projekce filmu The Plastic People of the Universe a poté beseda s jedním ze zakládajících členů této skupiny Josefem Janíčkem

Dokument o kapele The Plastic People of the Universe se mi líbil a beseda s Josefem Janíčkem také. Nejvíce obdivuji, že i když se tehdejšímu režimu nelíbily dlouhé vlasy nebo třeba anglický název kapely, tak stejně je nikdo nedonutil ke změně. Hlavně mi přišlo nesmyslné, že člověk mohl jít za mříže jen kvůli tomu, co hraje za muziku (…)

Natálie (K3)


Beseda se mi moc líbila. I letošní námět. Host byl velice přátelský a vstřícný a odpovídal bez problémů na naše dotazy. Film se mi zdál kratší než obvykle. Nevím, zda mi to rychle uteklo, že mě to bavilo a nebo že to bylo opravdu krátké. V místnosti dokonce panovalo překvapivé ticho. Bylo to poutavé. Škoda, že už tu na další ročník nebudeme (…)

Lucka (K4)


Projekt byl bezpochyby úspěšný. Řada žáků získala povědomí o kulturně-umělecké perzekuci za dob komunismu. Host nemohl být bližší tématu a tedy žáci měli bezprostřední možnost se s ním setkat a ptát se. (…)

Sandro (K4)


Myslím, že tyto besedy jsou studentům velmi prospěšné. Pro mě osobně to bylo velmi poučné, protože mě zrovna hudba 60. a 70. let s politickým kontextem tady u nás velmi zajímá. Pan Josef Janíček, zakládající člen PPU je opravdový hrdina, protože neuhnul od svého pohledu na svět, i když za to musel sedět ve vězení. Tady nejde už ani o hudbu, ale spíše o názor na postoj totalitní doby. Tito lidé, kteří se nebáli, jsou velké osobnosti a alespoň v něčem malém by nám měli být vzorem, i kdyby nám hudba Plastiků byla cizí. Jsem velmi rád, že jsem si s panem Janíčkem mohl otevřeně o tom všem popovídat… (…)

Pavel (K4)


Ačkoli jsem se na besedu nejprve vůbec netěšila, tak mě příjemně překvapila. Dějiny je dobré znát a udělat si na ně vlastní názor. Dnes už si ani nedokážeme představit, že bychom šli na koncert oblíbené kapely, odkud by nás násilím vyvedla STB a některé možná pozatýkala. Je dobře, že se v naší době nemlží a nezatajuje, jako tomu bylo před revolucí. Nezbývá nám, než si to uvědomit, nezapomenout a POUČIT SE! (…)

Dominika (K4)


Když jsem zaslechl slova jako Plastic People, nezůstal mi rozum stát, ale rozběhl se cestičkami úvah o tom, jak to bude vypadat. Šok byl pro mě zvláště, když jsem za dveřmi zahlédl postavu, která tuto skupinu spoluzaložila a je v ní dodnes členem. Moje mysl byla doslova odstřelena, když jsem měl možnost s takovou osobou skutečně mluvit, byť jen krátce, ale přece. Toto pro mě nezůstane jen obyčejnou přednáškou, ale něčím, co si mohu doslova zarámovat. (…)

Dan (K3)


Beseda se skupinou The Plastic People (tedy s jedním z jejích členů) mne velice zaujala a svým způsobem bavila. Bylo zajímavé dozvědět se, jak obtížné bylo bojovat v komunistickém režimu o práva člověka, o svobodu a její vyjádření a to přímo od osoby, která se díky tomuto boji dostala mnohokrát do konfliktu se zákony a byla i vězněna za své projevy. Zajímavostí pro mě bylo i zjištění faktu, že jeden z dílů Majora Zemana měl být právě o této skupině. Kdyby mi to nebylo řečeno, ani bych na to nepomyslel… (…)

Tomáš (K3)


Přednáška se mi moc líbila. Myslím, že to byla jedna z nejlepších školních akci v mém studentském životě. Pán byl velmi milý a líbila se mi jeho bezprostřednost… (…)

Honza (K3)

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2011

Studenti K1 a K3 zhlédli film Thembi (režie: Jo Menell, Jižní Afrika, 2010).
Více než pět milionů jihoafričanů žije s HIV, virem, který způsobuje onemocnění AIDS. Většina z nich o své nemoci nechce mluvit a je přesvědčena, že momentem, kdy byli diagnostikováni jako HIV pozitivní, ztratil jejich život smysl. Příběh dívky Thembi, která onemocněla v 16 letech, se ale odvíjí jinak. Rozhodla se seznámit se svým příběhem co největší počet lidí. V rámci svého „přednáškového turné“ o životě s AIDS šířila osvětu. Osm let poté, co se nakazila, této nemoci podlehla. (z anotace programu Jeden svět)


Tento film byl velmi dobře podán a myslím, že vystihl vše, co měl. Jádrem filmu a tématem byl hlavně virus HIV a nemoc AIDS, ale viděli jsme zde i celý příběh nemoci. (…) Zaměřili se i na samotnou psychiku člověka, na kterou ve většině filmech s podobnou tematikou zapomínají. Jsem moc ráda, že se o tom mluví. Nejvíce mě zaujala právě odvaha a hrdinství Thembi, která se nebála říci veřejnosti, že je HIV pozitivní.

Veronika S. (K3)


Film byl velmi zajímavý a poučný. Je zajímavé vidět ten obrovský rozdíl mezi životem např. U nás a tam. Informovanost o HIV je ta opravdu nízká. (…)

Natálie H. (K3


Letos jsme zhlédli téma, které ač velmi závažné, nepřineslo mi nic zvlášť nového. Před pár lety bych to takhle ještě nevnímal, ale dnes mi to přijde už nesmírně „provařené“, raději bych sledoval jiná témata.

Otto D. (K3)


(…) Myslím, že je obdivuhodné, jak se k tomu Thembi postavila. Ukázalo nám to, jaký je to v Africe velký problém. I když myslím, že by se mohlo poukázat na to, že i když je naše země na tom nohem lépe než v Africe, problémy AIDS se týkají i nás. Včera v noci zemřela má dobrá kamarádka právě na tento virus. Takže je dobré poukazovat na to, jak se chránit a jak se s tím případně vypořádat.

Alice N. (K3)


Film se mi líbil, i když spíš bych obdivoval hrdinství toho chlapce, který podstoupil to riziko mít s Thembi dítě.

Honza H. (K3)


Film o Thembi mě velice dojal a donutil přemýšlet o problematice HIV a AIDS. Zaujal mě postoj Thembi k životu s touto nemocí. Jen je mi líto, že Thembi vzdala léčbu. Myslím, že tahle silná a krásná žena si zaslouží obdiv a uznání všech.

Veronika T. (K3)

Festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět 2011

Studenti K2 a K4 zhlédli film Chci to zkusit (režie: Susana Pilgrim, Itálie, 2010).
Třiadvacetiletý Luigi z Itálie studuje univerzitu v Bologni a hlásí se na studijní pobyt ve Španělsku v rámci programu Socrates Erasmus. Je vůbec prvním a zatím jediným studentem s Downovým syndromem. Itálie zrušila v roce 1977 speciální školy pro děti s touto vadou a restrukturalizovala školyský systém tak, aby umožnil zdravým i handicapovaným studovat společně. (z anotace programu Jeden svět)


Včerejší film mě mile překvapil. Luigi mi přišel jako normální člověk, jelikož neměl nejspíš Downův syndrom tak silně „rozjetý“. V mém okolí je podobný typ kluka. Je také tak nemocný, ale přesto mi přijde, že by možná dokázal totéž. (…) Líbilo by se mi mít takového kamaráda jako Luigi. Člověk se od něj hodně naučí.

Bára S. (K4)


Dokument byl velmi málo informativní, ale na jeho obranu mohu říci, že diváka dokázal zasáhnout. Nejsem si však jista, zda to je cílem dokumentárního filmu. Luigi si jistě zaslouží obdiv a jeho příběh může být inspirací i pro mnoho zdravých lidí. (…) Abychom své děti mohli vychovávat k toleranci, musíme ji sami znát a používat.

Gábina R. (K4)


Dokument byl zajímavý z emocionálního hlediska. Jak už padlo, nedá se o něm říct, že by byl plný informací. Dokumentu po první třetině velice silně docházel dech, ale to byla chyba režie, ne Luigiho. (…) Postižení jsou, byli a budou mezi námi a my je nemůžeme nadále ignorovat. Myslím, že klíčem ke zlepšení vzájemných vztahů je výchova. Když vychováte své děti tak, aby nedělaly rozdíly mezi dítětem normálním a postiženým, nebude to dělat ani v budoucnu. Takže prostě musíme své děti vychovat takhle. Jak? To nevím.

Jindra V. (K4)


Film mi nic důležitého nepřinesl, neboť mě toto téma nezajímá a tím, že se budu dívat na to, jak člověk postižený Downovým syndromem překonává sám sebe, takovému člověku nepomůžu. Naopak možností, jak lidem s mentálním postižením pomoci je mnoho. Finančně můžeme přispět do spousty sbírek, můžeme se účastnit programu pro pomoc těmto jedincům a jako dobrovolníci pracovat v dětských domovech.

bez podpisu


Včerejší film o chlapci s Downovým syndromem mě nijak extra nepřekvapil právě kvůli tomu, že s těmito lidmi mám zkušenosti od narození. Sama jsem k tomu neměla daleko kvůli svému předčasnému narození. „Díky“ tomu jsem byla několikrát v nemocnici právě ve věku, kdy se mi mí vrstevníci nejvíce posmívali, byť jsem měla „jen“ vyholenou půl hlavy. A naopak byli lidi, kteří mě litovali. Obojí mě strašně štvalo. Ale za všechny tyto zkušenosti jsem ráda, protože když vidím, jak se chovají k postiženým lidem mí vrstevníci teď, tak se za ně upřímně stydím a zároveň mám takový ten vnitřní vztek. Ale kolikrát mi přijde, že k takovým lidem se chovají špatně právě učitelé, což je asi největší chyba. Protože učitelé a rodiče nám mají prý jít příkladem, ale tím, že o tom nic neví nebo se jim také třeba posmívají, se nemůžeme divit, že ta mladší vrstva lidí se chová stejně. Zároveň si myslím, že každý by měl mít právo alespoň zkusit studovat výš než jen na základní škole. A i když to všechno stojí peníze, mělo by se takovým lidem pomoct a ne je ignorovat. Oni za to přece ne vždy můžou.

bez podpisu