Akce očima studentů

(…) Abych se přiznal, o holocaustu Romů jsem nevěděl vůbec nic (…) Zajímavé byly i reportáže z míst, kde původně tyto tábory smrti byly. Závěrečné vyprávění bylo moc poutavé.

Luděk (K1)

---

(…) Téma druhé světové války mi přišlo vhod, protože ráda zjišťuji informace o tom, co a jak se dělo v této době (…) Bylo smutné vidět, jak jedna paní chodí po koncentračním táboře a ukazuje, kde a co se dělo.

Katka P. (K1)

---

(…) Velmi mě zarazila rodina Danielových, že nikdo kromě matky Růženy nepřežil, vždyť to muselo být hrozné žít s myšlenkou, že přežila všechny své děti, a co mě ještě srazilo na kolena byl věk těch dětí. A co mi přišlo jako největší trest a nejhorší vzpomínka Rómů, bylo to tetování, které prostě měli až do konce života.

Nikola (K1)

---

(…) Film i komentář k němu se mi velice líbil, navíc se zabývá tématem, které bylo podle mě velmi žádoucí nějakého zpracování, než zemřou poslední pamětníci (…) Velký dík patří panu Břetislavu Rychlíkovi, že to tak věcně zpracoval a zároveň poukázal na absurditu dnešního neonacismu v kontextu s událostmi z dob fašistické diktatury.

Franta (K1)

---

(…) Nejvíc mě zarazilo, že pan režisér neměl dost peněz na to, aby film natočil najednou a musel ho točit po částech (…) Podle mého názoru by se takové projekty podporovat měly (…)

Katka K. (K1)

---

(…) Bylo to velmi zajímavé, podle mého názoru je velká škoda, že se o romském holocaustu ví méně než o židovském, jelikož i tento národ velmi trpěl (…) Zarazily mě i ukázky dnešních neonacistů, protože asi nikdy nepochopím, jak může být někdo tak omezený, aby se hlásil k takovým zvěrstvům a měl za ikonu sice inteligentního, ale dle mého názoru duševně narušeného člověka.

Tomáš P. (K1)

---

(…) O téma druhé světové války se zajímám, ale přiznávám, že o tom, že se do koncentračních táborů zavírali speciálně i Romové, jsem nevěděla (…) Stále nemohu pochopit, jak Češi, lidé, kterým nacisté velmi ublížili, mohou vyznávat a uctívat kult Hitlera.

Šárka (K1)

---

(…) Myslím si, že Příběhy bezpráví byly zajímavé, alespoň pro mě. Tématika holocaustu je totiž jednak důležitá a jednak zajímavá (…) Na základní škole jsme o tom často mluvili a dokonce jsem byli i v Osvětimi, kde nám vyprávěli, co všechno se tam dělo.

Eva K. (K1)

---

(…) Tento program se mi celkově velice líbil, dozvěděla jsem se opět něco nového z naší historie. O zavírání Romů jsem věděla, ale byl to jen mlhavý dílek toho všeho. A jsem skutečně potěšena, že jsem byla tímto příjemným a vcelku nenásilným způsobem obeznámena s touto skutečností.

Anna (K1)

 

(…) Film pojednával o sedmi ženách, které zažily koncentrační tábor, vypráví o jejich nelehkém osudu, o tom, co všechno si musely prožít, líčí jejich pocity, jejich bolest, beznaděj, ale i sílu a naději, s jakou pohlížely do budoucnosti.
Celý film na mě působí velmi depresivně, smutně, a i když je bezesporu zajímavý, moc se mi právě díky své atmosféře nelíbil. Ženy vše velmi živě, realisticky popisují, doplněn je o skutečné fotky a záběry, čímž je ještě umocněn dojem z celého filmu.
Po skončení filmu jsme měli krátkou besedu s režisérkou filmu. Apelovala na naši vnitřní sílu, na to, že máme vždycky bojovat, tvrdě bojovat proti bezpráví a proti tomu, co se nám nelíbí. Abychom zabránili něčemu podobnému, a aby se nic takového nemohlo opakovat, opravdu bychom bojovat měli.

I. Brabcová (K1)

---

Těžko budu popisovat slovy, co přesně jsem cítila po zhlédnutí filmu „Sedm světel“. V prvé řadě mi bylo hrozně špatně. Vždycky jsem věděla, že to bylo, že se opravdu tak ošklivě s židy zacházelo. A také už jsem několik podobných filmů viděla. Ale tentokrát to mnou opravdu otřáslo. Jako by mi někdo konečně otevřel oči a já spatřila, jak vypadá „Zlo“ v té nejhorší podobě. Pokud lidé dokáží něco takového páchat jiným lidem, pak už se může stát cokoliv. „Bůh musí své výtvory nenávidět.“ Lidé, kteří přežili koncentrační tábory, prošli peklem. Mě samotnou děsí fakt, že se museli rozloučit s rodinami a netušili, co s nimi bude. Věřím, že bolest a hlad nejsou nic proti strachu o své milované. Obdivuji ty dvě ženy, které se Němcům postavily a přidaly se k odboji. Ale ještě mnohem více obdivuji ty, které přežily koncentrační tábory… Já bych tolik síly síly neměla.

K. Cahová (K1)

---

(…) Vždy mě tyto filmy strašlivě zasáhnou, nechápu jak ty ženy mohly být tak silné, že všechna svá utrpení ještě mohly vyprávět do kamery. Vzpomínat a oživovat svou bolest. Obdivuji je, že jsou tak silné a dokážou mluvit o tak strašlivých a dech beroucích zážitcích z koncentračních táborů, kde umírali jejich blízcí. Bylo mi jich líto, nesmírně líto. Bylo mi těžko poslouchat jejich vzpomínky. Abych pravdu řekla, nelíbilo se mi, že to mělo smutné téma, avšak líbilo se mi pěkné zpracování. Obdivuji i autorku, paní Olgu Sommerovou, že byla tak silná a dokázala se setkat s oběťmi 2. světové války.

E. Reichertová (K1)

Ten ples mě už několik týdnů předem strašil. Jako právě prožitá noční můra mi visel nad hlavou a nedal mi spát. Netančím.
Vlastně jsem se neměla na co těšit. V hlavě se mi usadily chmurné představy. Měla to být katastrofa. Už jsem viděla přezdobený sál a málem slyšela komorní orchestr, jak hraje teskný valčík. Všichni se pohybují pomalu. Jako loutky na klíček. A z koutů nás sledují zlovolné pohledy plné zášti. Neviděná ústa syčí pomluvy. Sem nepatřím!
Bohudík, že mám jen bujnou fantazii….
Vzbudím se do chladného únorového rána. Venku je ještě tma a mně se nechce vstávat. V žaludku mi hlodá pocit strachu a nervozity. Rychle vstávám a odcházím z domu. Školu málem nevnímám. Čtyři hodiny nám utečou jako voda.
Spěchám ke kadeřníkovi a domů, kde popadnu šaty. Už je skoro čas vyrazit. Jsem ráda, že v šatech nemusím jet vlakem, rodiče mě odvezou autem. Jsem nervózní a málem se před hotelem Belveder natáhnu.
Nejdříve nikoho nemůžu najít, ale po chvíli si mě sama najde kamarádka. Ještě je chvíle času, ale už to bude začínat….

Katka Cahová (K1)

---

…Když jsme vešli dovnitř a shodili bundy, všechny nás překvapilo, jak nás obleky a šaty změnily. Při čekání na náš nástup jsme měli malé lapálie s Cyrilovým motýlkem, ale vše se vyřešilo. Poté jsme se seřadili na nástup. Když jsme udělali první kroky, cítil jsem na sobě zkoumavé pohledy rodičů a ostatních. V těch několika minutách, kdy jsem čekal na stužku, jsem se trochu uklidnil, ale jakmile bylo vyvoláno mé jméno, téměř se mi podlomily nohy. Ale ustál jsem to.
Po našem nástupu přišli na řadu maturanti a potom se jen tančilo a smálo se. Nejdříve jsem taneční parket pozoroval s rozhodnutím, že se na něj nikdy neodvážím, ale nakonec jsem se nechal také strhnout.

Honza Hoffmann (K1)

---

…Po našem ověnčení přišel na řadu čtvrtý ročník a jejich šerpování. Měli to moc hezké a představa, že nás to taky čeká, pokud nás nevyhodí, je děsivá, ale příjemná. No a potom se tančilo a tančilo, konalo se i něco, co se dalo k tanci jen přirovnat, kradly se chlebíčky, hlasovací lístky na královnu a krále, pila se matonka, kamaráda odvezla sanitka a proběhla i tombola plná knížek, i těžký boj o ceny a došlo i na falešný zpěv. A nakonec omámeni tancem, matonkou a adrenalinem v krvi jsme jeli domů se vyspat. Cestou jsme tančili na silnici a mávali seschlou růží staršímu bezdomovci. Praha je v noci krásná.

Tereza Popková (K1)

---

V 17:30 jsem vyšla z domu. Připadala jsem si dost zvláštně v plesových šatech a černém kabátě, všichni okolo na mě koukali. Potom jsem v tramvaji našla spolužačku a její společnost, která nebyla moc sympatická. Takových lidí tam bude víc, s hrůzou mě napadlo. V 17:55 jsem stoupala po schodech hotelu Belveder a zabila se při šlápnutí na šaty. Rozluštila jsem při tom záhadu svého dětství. Nikdy jsem totiž nechápala, proč si princezny v pohádkách tak roztomile přidržují šaty, když kráčejí po schodech. Myslela jsem, že je to jen stupidní pokus o podtržení vlastní roztomilosti. Není!
V 17:58 jsem zjistila, že všechny mé spolužačky vypadají lépe než já. Depka…

Šárka Laštůvková (K1)

---

…S příchodem rodičů jsme se tak nějak rozutekli, ale jakmile začala hrát první hudba, všem bylo jasné, co za chvíli přijde. Každý jsme si nastoupili do určeného rohu a s knedlíkem v krku vyčkávali. Pak přišel náš čas. Najednou to ze mě spadlo a já přesně věděla co mám dělat. Užívala jsem si nástup každým coulem svého těla. Po seřazení na mě padla opět malá nervozita, ta ovšem ze mě záhy opadla, když jsem spatřila moji usmívající se mamku. V jejích očích bylo jasně vidět, jak je na mě pyšná. V tu chvíli zaznělo moje jméno a já jsem se váhavým, ale přesto přímým krokem vydala k paní profesorce Zaviačičové, která mě ostužkovala a potom jsem dostala překrásnou růži. Po celou tu dobu o mně zněly charakteristické věty. Já jsem je ale vůbec nevnímala. Po pasování následovalo pár společných fotek a mohlo se tancovat. Nejprve ve mně převládala stydlivost, ale jakmile mě Terka jednou vytáhla na parket, už jsme nemohli přestat. Postupně se k nám přidávali i někteří další spolužáci. Sem tam jsme si dali pauzu na odpočinek a jeli jsme zase dál. Bylo nám vedro a hlavně nás bolely nohy, ale to nám vůbec nevadilo. Zkrátka jsme si to moc užívali. Pak nastal čas nástupu čtvrťáků. Bylo to moc pěkné, obzvláště díky hudbě. Každému pouštěli takovou, která ho charakterizovala. Potom následovalo velice dlouhé focení, při kterém jsem byla navštívit rodiče. Ti byli samá chvála. Nevynechala jsem ani koupení lístku do tomboly. Potom následovaly spíše „ploužáky“, a tak jsme s rodiči seděli a tlachali. Jak taky jinak, že? Občas nás vyzval některý rodič k tanci a pak už na řadu přišlo vyhlašování krále a královny plesu. Vyhráli to samí čtvrťáci, což jim moc přeji. Bylo načase vyhlásit prvního výherce tomboly a převzetí cen. Já jsem sice nic nevyhrála, ale moji rodiče rovnou dvě ceny. Pak již pár lidí odešlo. V jedné chvíli vystoupila nějaká skupina, která mě příliš nezaujala. Ocenila jsem jedině to, že svítili. Jinak nic moc. Hudba celkem ušla. Parket byl znovu prázdný, a tak jsme vyrazili. Hráli celkem dobré písně. Pěkně jsme si zařádili. Hlavně my s Terkou. A to i přes to, že absolutně neumím tančit.
Bohužel se velmi rychle přiblížila půlnoc, kdy jsem musela odejít domů.
Rozhodně mám na tento ples krásné vzpomínky.

Iva Korotvičková (K1)

---

Na stužkovací ples jsem nemálo spěchal, což na mně bylo poměrně značně vidět: špatné, naštěstí však černé boty, jež Honza nazval „zetorky“, a vlající motýlek, kterýžto mi pak – opět Honza – musel uvázat na dva uzly, čímž značně omezil průtok vzduchu mým hrdlem. Na samotném plese jsem byl obeznámen se schopností lidí znepokojivě vyhřívat interiér i poměrně rozlehlých budov, což byl i důvod mého dřívějšího odchodu. Průběh mohu podat, avšak trochu mlhavě, má paměť v tomhle ohledu nikdy nevynikala a veškeré okolní dění vytěsnilo naše stužkování s čtenými charakteristikami a skupinové focení.
Nebylo to nakonec špatné, leč byl jsem přiškrcený, unavený a měl jiné starosti, nehledě na to, že jsem příliš neporozuměl, jak se mám vlastně bavit – takže po vyřešení všech plánovaných i neplánovaných náležitostí jsem pozoroval dění, jako například tanec a akce maturantů. Následně jsem se vytratil.

Cyril Dušek (K1)

---

Mohl jsem být potápěčem!

Na ples se většina třídy nejspíš těšila. Holky si štěbetaly o šatech, zatímco kluci o fotbale. Představovaly si své spolužáky v obleku a náramně se tomu smály.
Byl večer, Honza vypadal jako blonďatý Al Capone, Cyril měl motýlka ze třicátých let, ale nikdo nevěděl, jakého století. Tomáš vypadal elegantně a Dan zase jako číšník. Tonda byl fešák jako vždycky. Holkám to slušelo moc všem. Ples budil dojem setkání staropražské smetánky, nebo mafiánských bossů. Jeden pán zase vypadal jako Daniel Craig, který nyní ztvárňuje Jamese Bonda.
Žáci prvního ročníku přijali stužky a bílé růže a co možná nejrychleji se snažili dostat z tanečního parketu. Následně obsadili jeden roh sálu a porůznu se bavili.
Následoval vrchol večera. Šerpování žáků čtvrtých ročníků. Všichni byli oceněni potleskem a pak následovala taneční série, které se účastnilo i pár prváků. Po světelné show z budoucnosti ve stylu STAR WARS nás čekala tombola. Vyhrál jsem plovací brýle a v té chvíli jsem měl jasno o své budoucí profesi – budu potápěčem, ale jako na potvoru, brýle byly příliš utažené a při povolování se rozlomily vejpůl. Dráha potápěče byla ta tam. Nešťasten jsem odjel domů.
Ples se mi moc líbil.

Antonín Zajíček (K1)

---

Abych pravdu řekla, moc se mi tam nechtělo. Nejsem zvyklá na nějaké společenské šaty a boty s podpatkem. Navíc jsem byla stále nemocná. Horečka mi rozpalovala už tak bolavou hlavu, ale co se dalo dělat. Když už jsem si koupila šaty a boty, proč tam nejít. Příprava pro mě byla horší než poslouchání dechovky. Mamka mě chtěla hezky učesat, ale já jsem se jí stále nějak vrtěla a protestovala. Výsledek nebyl zas tak špatný. Samozřejmě pro mamku jsem byla neodolatelná, však to znáte. Mamka odvádí dceru na imatrikulační ples. Byla jsem ráda, že s námi jela moje babička. Cestou na místo konání jsme byli všichni uvolnění, až na to, že táta opět dělal chytrého a nemohli jsme najít hotel Belveder. Po náročném kličkování se nám to přeci jen podařilo a my byli na místě. Byla jsem docela nervózní. Teda spíš hodně nervózní. Byl to malý sál plný lidí ve společenských šatech. Zavedla jsem rodiče na jejich místo a šla za kamarády. Když mi řekli o tom nástupu, ucítila jsem studený pot na svém čele. Já to nezvládnu, pomyslela jsem si a začala panikařit. Když už byl čas, abychom nastoupili, nervózně jsem si začala křupat prsty. Byla jsem opravdu nervózní. První vycházeli a pomalu jsem šla za nimi. Přesto jsem stále koukala, kam že to vlastně jdou, abych to nepopletla. Povedlo se. Po minutě jsme byli nastoupeni v řadě a čekali na ostužkování. Netrvalo dlouho a přišla jsem na řadu já. Šla jsem nejistě, co když zakopnu a upadnu. Ale naštěstí mě nohy nezklamaly a já stanula před třídní učitelkou. Ostužkovala mě a pogratulovala. Potom mi paní ředitelka dala krásnou bílou růži a stiskla mi klepající se ruku. Konečně jsem se mohla vrátit na místo. Po společném fotografování jsme se mohli rozejít. Hurá, mám to za sebou, znělo mi v hlavě. Nadešel čas, abych donutila rodiče tancovat. Povedlo se to a já jsem byla štěstím bez sebe. Poprvé mé oči spatřily, jak spolu táta s mamkou tancují. A opravdu jim to šlo. Jenže pak přišel táta ke mně a …. vyzval mě k tanci! Podlomila se mi kolena a dech se zrychlil. Opatrně jsem mu sdělila, že to neumím a chtěla odejít, ale to se mi nepovedlo. Chytil mne za ruku a odtáhl na parket. Co se dalo dělat. Zhruba tři minuty jsem s ním tancovala a pak rychle odbelhala pryč z parketu. Začali hrát další píseň a to se odvážila babička. Odhodila kabelku a já jenom vytřeštila oči a otevřela pusu dokořán. Ta fakt válela. Jive – tak se prý jmenoval ten tanec. A opravdu jí to šlo perfektně. Když dotancovali, táta s přerývaným dechem dopadl na židli a těžce oddechoval. Bylo vidět, že mu babička dala zabrat. Konečně jsme mohli odjet domů. Opravdu mi nebylo nijak zvlášť dobře a byla jsem unavená. Odpochodovali jsme ven a nasedli do auta. Konečně moje nohy pocítily úlevu. Samozřejmě jsem měla horečku a skelné oči. Doma moje tělo spadlo na postel a bezvládně leželo. Skopla jsem boty a svlékla šaty. Hodila na sebe tílko a kraťasy a moje mysl se ponořila do říše snů.

Eliška Reichertová (K1)

Dne 15.dubna se naše třída K1 s třídní profesorkou Zaviačičovou vydala na výlet do skladu Kosmasu a potom na pěší výlet do roztockého muzea.
V 9 hodin jsme odjeli autobusem do Horoměřic, odkud jsme šli pěšky ke skladu distribuce Kosmas. Uvnitř jsme si vyzkoušeli objednávku přes internet a pak nám zaměstnanci vysvětlili a ukázali, co se s knížkami děje, než se dostanou k zákazníkovi, nebo knihkupci. Na rozloučenou nás podarovali katalogy a Knižními novinkami.
Potom jsme se pěšky vydali Tichým údolím do roztockého muzea, kde jsme si prohlédli svatební síň s výstavou loutek a ornamentu.
A pak už nastal čas odjet vláčkem z Roztok domů.

 

Tereza Marešová (K1)

Dne 10. 2. 2009 navštívila naše třída K1 planetárium na pražském Výstavišti. Vyrazili jsme ve 13.45 od školy, možná že jsme měli malé zpoždění, čekali jsme totiž na dvě dívky, než se vrátí z oběda, nakonec se nám ale přece jen podařilo vyrazit. Nejprve jsme jeli tramvají číslo 1 na Palmovku a na Palmovce jsme poté přestoupili na tramvaj číslo 12 a jeli jsme směrem k Výstavišti. Cesta nám netrvala moc dlouho a v planetáriu jsme byli s půlhodinovým předstihem. Pořad Vizionáři, snílci a fantasté, který jsme měli zhlédnout, začínal v 15.00 a my jsme si tak před zahájením filmu mohli prohlédnout celé planetárium. Byly tam k vidění planety sluneční soustavy, hvězdy, galaxie, znamení zvěrokruhu v souvislosti s hvězdami a vesmírem, také tam byly popsané cesty do vesmíru a něco o studiu vesmíru ve starověku či novověku. Sotva jsme si všechno stačili prohédnout, přesunuli jsme se do sálu, kde začínal asi padesát minut dlouhý snímek o vesmíru. Sál byl udělán zajímavě do kruhu, kde je přitom plátno „na stropě“, působí to tak, jako bychom se dívali opravdu na hvězdnou oblohu. V pořadu nám postupně představili vizionáře a snílky jako je třeba Leonardo Da Vinci, Mikuláš Koperník, Armstrong a další, kteří se výrazným či méně výrazným způsobem podíleli na zkoumání vesmíru. Dozvěděli jsme se mnoho nových a zajímavých věcí, které se týkají vesmíru a planet. Exkurze se nám všem líbila.

Ivana Brabcová

---

…Po dlouhé cestě jsme konečně dorazili na místo. Když jsme vešli dovnitř, uvedla nás nějaká paní do šatny, kde platila přísná pravidla. Zákaz pití a jídla a vše muselo být vyskládáno do jedné řady.
Potom jsme se odebrali do předsálí, kde jsme si mohli prohlížet různé vynálezy a fotografie vesmíru. Asi po patnácti minutách si nás vzal na starost takový starší pán, který nás odvedl do krásného, velkého sálu s pohodlnými sedačkami. Když jsme se všichni usadili, tak pustili film o Leonardu Da Vincim a jeho přátelích – jak vyráběli různé stroje a čemu všemu se věnovali. Hodně věcí jsem se tam dozvěděl, a proto se mi to líbilo. Po ukončení filmu jsme se všichni v dobrém rozešli domů.

Adam Krmela

---

…Nejvíc mě zaujal Leonardo, který už ve své době vynalezl létající stroje, vozidlo podobné tanku, různé obléhací stroje, udivovala mě jeho anatomie těla, na které pracoval celý život a samozřejmě Mona Lisa, která se stala legendou.
Jules Verne je známý spisovatel, díky kterému byla vynalezena vzducholoď, ponorka, létající balón a mnoho dalších vynálezů, bez kterých bychom si život nedokázali představit. Jeho životní příběh je stejně fascinující jako příběhy jeho hrdinů v knížkách…

Lukáš Jiráň

---

…Ať je to jak chce, když sedíte v měkké sedačce po celém dnu prosezeném ve tvrdé školní lavici, nad sebou miliony hvězd a obrázky z vesmíru, je to boj, abyste neusnuli. Ne že by program byl nudný, ale někteří se dokonce té únavě poddali a spali jako malá miminka. Je na nich, aby přišli na to, jestli o něco nepřišli. Program byl krásný, vše kolem jako v pohádce a sem tam se mi vybavily vzpomínky, kdy jsme ještě na ZŠ jezdili do planetária. Bylo to krásné zpestření všedního odpoledne…

Veronika Toulová

Dne 11. 11. 2008 proběhla na naší škole akce Příběhy bezpráví v rámci projektu Jeden svět na školách. Studenti čtvrtého ročníku shlédli dokumentární film „Srpen jako kladivo“ (z časových důvodů pouze některé kapitoly) a poté následovala beseda s pamětníkem a přímým účastníkem srpnových událostí Mgr. Karlem Sedláčkem, tehdejším redaktorem Československého rozhlasu v Plzni a pozdějším redaktorem deníku Svobodné Slovo a radia Svobodná Evropa. Beseda byla velmi zajímavá a o tom vypovídají i reakce studentů:

---

…Když se pan Sedláček ujal slova, byla jsem příjemně překvapena. Byl to velmi sympatický pán s příjemným hlasem, jehož vyprávění bylo opravdu zábavné a zajímavé. Bylo na něm vidět, že z toho sám má potěšení a baví ho vyprávět nám, co prožil. A to je pro takovéto besedy asi to nejdůležitější…

Tereza S., K4b

---

…Tato část historie studenty zajímá a málo se o ní mluví, proto jsme byli vděčni za takového přímého účastníka. Opravdu jsme to nemuseli „přetrpět“, milí pedagogové!…

Jakub N., K4b

---

…Pan Sedláček byl velmi sympatický muž a přes všechno, co prožil, v roce 1968 i veselý a plný optimismu. Dokázal o všem vyprávět velice poutavě, takže nás všechny, řekla bych bez výjimky, zaujal. Na závěr mi i přišlo líto, že už je konec, vydržela bych ho poslouchat déle…

Katrin T., K4b

---

…Tato akce se mi velice líbila. Nejenže byla zajímavá, ale i vtipná. Pan Sedláček byl velice příjemný. Dozvěděla jsem se více o roce 1968, než jsem předtím věděla. Doufám, že takovýchto besed bude do budoucna více…

Kristina K., K4b

---

…Dle mého názoru jedna z nejlepších akcí za poslední cca 2 roky… Celou akci bych hodnotil kladně, a to z důvodu zajímavého tématu a skvělé formy podání. Zradila nás akorát technika, poněvadž maximální hlasitost byla nastavena jako na usínání dětí, takže jsme museli hodně napínat uši…

Martin Š., K4b

---

…Příběhy bezpráví jsou zajímavý projekt, který naše škola chodí sledovat už nejeden rok. Tentokrát se promítalo přímo u nás ve škole. Po promítání následovala beseda s Mgr. Karlem Sedláčkem, který v osudovém roce 1968 pracoval v Československém rozhlase. Nejednalo se o nudnou přednášku, jak tomu často bývá. Přednáška byla velmi zajímavá a všichni ji napjatě poslouchali, protože například ve chvíli, kdy okupanti obsadili budovu plzeňského rozhlasu, připomínala akční film. Doufám, že do konce ročníku ještě zhlédneme nějaký další dokument z tohoto projektu, protože dosud všechny byly zajímavé a poučné…

Tomáš B., K4a

---

…Historická fakta člověk věděl už dříve, takže mě zaujaly spíše detaily. Jako například fakt, že tanky rozrážely dlažbu, aby nebyla vidět krev na chodníku. Vzpomněla jsem si poté na fotky mé babičky, na kterých jsou vidět rozbořené domy na náměstí v Liberci…

Katka C., K4a

---

…Mnohé filmové záběry jsem viděla už dříve, ale i tak jsem se utvrdila ve svých protikomunistických názorech (nejhorší byla zmínka o zastřelení mladé matky v létě 68 na Klárově)…

Doubravka N., K4a

---

…Je zajímavé slyšet vyprávění člověka, který to zažil… Naše generace to zná jen z vyprávění, proto si často ani neumí představit, jaké to bylo v době, kdy se z mikrofonu ozývalo „Ať žije svobodné Československo“…

Katka K., K4a

---

Vpád vojsk Varšavské smlouvy

Díky naší paní profesorce Trégnerové se nám naskytla možnost seznámit se s událostmi srpnového převratu roku 1968, kdy nás vojenské jednotky SSSR a dalších států Sovětského svazu napadly pod záminkou ochrany před „kontrarevolucionáři“. Ve skutečnosti to však byl jasný útok, který měl ostatním zemím ukázat, jak se povede těm, kdo nebudou poslouchat dobré a moudré rady Sovětského svazu.
Z krátké ukázky filmu o srpnu 1968 bylo na první pohled zřejmé, jak surová a nelidská tato imaginární pomoc režimu ve skutečnosti byla. Dobové záběry mrtvých a raněných hovoří za vše.
Otázka, hořká zpověď lidského charakteru, však visela ve vzduchu: proč?
Proč tolik nevinných lidí muselo zemřít, bylo to opravdu nutné?
Myslím, že hlavním viníkem těchto hrůz je bezesporu tehdejší totalitní režim se svou nenasytnou touhou po moci, jenž se neohlížel na zájmy obyvatelstva, které prý tak svědomitě opatroval, či lépe řečeno zneužíval.
Pro útok samotný byl též zřetelný důvod, který nebyl vojenský ani politický, ale ideologický. Svoboda, jíž se před zásahem těšilo obyvatelstvo našeho státu, představovala pro komunismus zřetelnou hrozbu. Byla jasným vyvrácením všech teorií a představ, jimiž se představitelé režimu snažili ospravedlnit své kroky k naprostému ovládnutí života celé společnosti. Ukazovala, že žít lze i jinak a lépe, bez diktátu cizí vůle. Proto ji snad museli vládci SSSR potlačit, ačkoliv ne na dlouho.
Je totiž v lidské přirozenosti toužit po svobodě a tato touha se společně s dalšími vlivy stala pro režim kamenem úrazu, na němž padl. To však nebylo hlavním námětem naší besedy. Tím, co nás toho dne přivedlo do školní knihovny, byly příběhy člověka, jemuž srpnová okupace obrátila život naruby.
Jeho vyprávění o této době tak, jak ji sám zažil na vlastní kůži, bylo okouzlující, smutné i veselé, tak jak se doba i situace měnily. Byl to poutavý příběh o životních zkouškách, strastech, ale i radostech a přátelství. Myslím, že mi toto setkání dalo hlubší vhled do pohnuté historie naší země a jsem moc rád, že jsem měl možnost setkat se s tak zajímavým člověkem a podívat se na historii i z jiného úhlu. Rozhodně to bylo zajímavé.
Poděkování za to patří paní profesorce Trégnerové, která se nám snaží dějiny přiblížit nikoliv jen jako chronologický soupis dat a událostí, ale jako spletitý labyrint lidských životů, barvitější a fantastičtější, než si jen dokážeme představit.

Martin S., K4b

Dne 10. 11. 2008 proběhla ve třídě K1 v rámci primární prevence akce s názvem Martinské posvícení. Studenti přinesli ukázky svého vynikajícího kuchařského umění a proběhl též přípitek (nealkoholickým šumivým nápojem) s třídní profesorkou PhDr.Věrou Zaviačičovou, ředitelkou školy PhDr. Alicí Krýžovou, metodičkou prevence Mgr.Veronikou Trégnerovou a přítomen byl shodou šťastných náhod i předseda správní rady nakladatel Jan Vašut. Se studenty jsme si připili především na jejich studijní úspěchy a vytvoření dobrého kolektivu ve třídě. Poté následovaly sociálně-psychologické hry, zaměřené především na spolupráci, empatii a kreativitu.

---

Z ohlasů studentů:

• Moc se mi to líbilo a hlavně mi chutnalo jídlo. Hry byly taky super…
• Dnešní den se mi velice líbil, určitě to stmelilo naši partu víc…
• Akce se mi líbila, spojila nás a byla zábava…
• Bylo to fajn, protože byla legrace…
• Dnešní akce se mi líbila, vůbec nejzábavnější bylo to s provázky a nejlepší raut…
• Akce se mi líbila, jen jsem měla pocit, že ne všichni spolupracovali tak, jak by měli…
• Akce se mi líbila, nenacházím na ní žádné zápory…
• Raut super, hry super, až na tu hru se silnicí a autem…
• Mělo by se to dělat od osmi ráno ve školní době, jinak nemám výhrad…
• Dnešní akce se zdařila velmi. Byla zábavná, poučná a hlavně se utužilo přátelství…
• Příště vytvořit samostatné skupiny a zkrátit dobu trvání, jinak to bylo zábavné…
• Dnešní akce se mi líbila. Hry byly podle mě fajn. Škoda, že se někteří nesnažili nebo nebavili. Zábava mohla víc „proudit“, ale jak to zařídit, to nevím…

Vodní exkurze

Probudil se do mlhavého rána. Na hodinách odbila sedmá. Vstal, ale ztěžka. Udělal si ranní hygienu, uvařil a vypil čaj, a poté, co se oblékl, odešel z domu. V 7.45 přijel na Smíchovské nádraží., kde se měl setkat se spolužákem Krmelou. Ten však nebyl k nalezení ani po důkladné vycházce po Smíchově. Nakonec, znavený a vyčerpaný, se opřel o sloup u zastávky autobusu a čekal. A hle! Najednou se objevil turista, a byl to Krmela! Adam řekl, že se sejdeme ve tři čtvrtě na 8. Místo toho je osm. „Kde jsi byl?“ zeptal se ho. „Seděl jsem na lavičce a čekal na tebe od půl 8.“. Odpověď ho zarazila. „A kde jsi čekal?“ ptám se. „Támhle na lavičce u zastávky.“ Vysvětlil, že si četl noviny. To bylo chytré. Kvůli tomu ho hledal 15 minut.
Nasedli do metra a na Můstku, kde na ně čekal Čenda, přestoupili na jiné metro, kterým dojeli až na Skalku. Tady už na ně čekal i zbytek třídy, ovšem bez pana profesora Fanty. Přišel a s ním i nějací lidé – dvě ženy a jeden muž. I s nimi se přesunul na autobusovou zastávku, ze které odjeli, blízko místa, kam výprava směřovala. Pan učitel řekl, pojďme, a tak došli až k slibovanému potůčku. Zde hráli nějaké hry a něco se učili, a mezitím čas ubíhal. Když byl čas odjezdu, odešli opět na bus, kde čekali hodnou chvíli, než přijel. Mezitím se bavil i se studenty, s nimiž si nemá moc co říct, a dokonce slyšel nějaké jejich písně. Potom konečně přijel autobus a všichni šťastně odjeli zpět do školy.

Karel Kovařík

---

Holinky, voda a ryba

Máme tu třiadvacátého září roku 2008. Podzim už dozajista vstoupil do životů lidí. Někdo jde do práce, jiný do školy a někdo například sedí v parku a čte zajímavou knížku. A mezi těmito lidmi postává v metru hlouček velmi hlasitých pubertálních dětí, které dnes mají menší výlet do přírody. Na celkem početnou skupinku seshora shlíží jeden vysoký učitel. Spolu s jeho přáteli stále řeší pár opozdilců. Není jednoduché ohlídat tolik uječených a naprosto nevyspalých dospívajících, avšak profesor Fanta si vede skvěle.
Skupina se přesouvá směrem k autobusové zastávce. Vystupují z poměrně namačkaného autobusu, který se cestou velmi nebezpečně nahýbal, až pár nešťastníků popadalo k zemi a poznalo, co je to špinavá podlaha městské hromadné dopravy. Dokonce někdo vyřkl tuto větu: „Ten řidič je snad nalitej!“ A následovalo několik dalších, ne zrovna milých slov.
„Stádo“ se přesouvá směrem k Botičskému parku, kterým protéká potok, jehož jméno zní Botič. Mezitím se přímo před tekoucí vodou udělal kroužek, tedy spíše kroužek ve tvaru vajíčka a každý z přítomných se musel představit poněkud neobvyklým způsobem. Například antilopí Adam, želví Žeňa či dobytčí Dan. Opravdu zajímavé.
Následovalo soutěžení v naplňování kyblíku vodou. Dva z účastníků si uzmuli holinky, jedny hezčí než druhé, a vrhli se s plnou vervou bojovat s potvorami potoka. Těmi odvážlivci byli Veronika Severová a Honza Hoffmann. Jejich nohy jim však vděčné asi nebyly, studená voda není zrovna nic příjemného. Bylo jednoduché naplnit kyblíky, těžší bylo zbavit se prokřehlých prstů. Na řadu přišlo několik dalších činností, které se týkally Botiče. Nejlepší však byl lov malých breber. Tentokráte se stala hrdinkou Ivana Brabcová, která chytla okouna. A pozor, pouze za pomoci síta na špagety. Opravdu bravurní výkon. Zachovala se velmi statečně, když to kluzké a zmítající se zvíře nezahodila sto metrů daleko. Určitě si v té chvíli musela říkat, proč zrovna já, a nebo naopak byla štěstím bez sebe. Každopádně se všichni seběhli kolem plácající se rybky a koukali na ni. Všichni vypadali spokojeně, tedy pokud jim zuby nedrkotaly a ruce se netřásly zimou.
Cestou zpátky opět popadalo pár lidiček, ale nikdo už nic nenamítal. Všichni ve zdraví přežili, i když ta odporná, stále se plazící a natahující se pijavice, co se zakousla Verče do hřbetu ruky, asi moc příjemná nebyla. Tak to je nejspíše vše z přírodopisné exkurze jedné početné skupinky, která zažila nevídané věci a skvělé zážitky spolu s holinkami, vodou a rybou (a hnusnými pijavicemi)!

Eliška Reichertová

---

Mokrá výprava

Na úterý 23. září měli prváci naplánovanou exkurzi k potoku Botič, který protéká Prahou. Celá třída se sešla brzy ráno u stanice metra Skalka, od kterého to k němu nebylo daleko. Třídu vedl profesor Fanta a další tři dospělí, které studenti neznali. Proto se ze všech stran ozývalo: „Kdo to je?“ A nikdo nevěděl. Někteří říkali, že to jsou ti, co připravili program exkurze.
Přímo na místě proběhla rychlá seznamovací akce pomocí hry a pro jistotu si všichni nalepili štítky se jmény na bundy. Studenti tedy poznali dosud neznámé dospělé pod jmény Ivana, Žeňa a Adam. Ti je poté seznámili s fungováním vodního oběhu v přírodě. Dále třídu rozdělili na dva týmy. Vznikly tak dva řetězce, které vedly směrem od potoka k malému kbelíku. Úkol byl jasný. Měli si podávat kelímek s vodou a naplnit tak kyblík.
Při další hře byla třída rozdělena na pět týmů a každý tým měl najít obálku se svým číslem někde v okolí. V obálkách byly informace o Botiči, se kterými dále pracovali. Museli stručné informace přeměnit v krátkou prezentaci. Pak přišla nejmokřejší část exkurze. Hledali se odvážlivci, kteří by se brouzdali v holinkách v potoce a sítem lovili různé droboučké bezobratlé živočichy. Pár se jich našlo a ti se mohli vydat na lov. Úlovky se sklepávaly do bílých misek, ale protože tam byla spousta nečistot, museli ještě odstředit ty potvůrky pomocí pinzety. Teprve v misce s čistou vodou je mohli zkoumat pod lupou a určovat pomocí klíče. O zajímavé zpestření se postarala jedna ze studentek, které se podařilo ulovit malého okouna. Všichni si pak říkali, kdybych ho tak ulovil já.
Na konci této exkurze odcházeli studenti sice mírně promrzlí, ale spokojení, že se nemuseli učit ve škole, a možná si i něco zapamatovali.

Nikola Rybková