admin

Přednáška se konala 23. října v divadle U Hasičů. Z názorů studentů vybíráme:

• Můj osobní názor na tuto akci je velmi pozitivní. Pan Dočekal to přednesl vskutku netradičně a myslím si, že zaujal nejen mě, ale i ostatní.
• Myslím, že jsme se nedověděli nic nového, ale pár historek policejního rady Dočekala se dalo celkem vydržet, místy to bylo i k zasmání, jen to sezení v první řadě bylo poněkud děsivé.
• Pan emeritní vysloužilec má zřejmě takovéto projevy již zakořeněny v těle, a proto mu šly opravdu výjimečně: obsah byl většině z nás známý, zato projev byl jedinečný.
• Přednáška byla bezesporu velice zajímavá, vtipná i poučná! Nemám výtek…
• Jo, tak vůbec nelituji času, který jsem tam strávil. Pan Dočekal byl vtipný a přednášel velmi pozoruhodné historky. Sice jsme na takové akci již kdysi byli, ale tohoto milého staršího pána si vždy rád poslechnu.

Naše cesta do Lysé nad Labem – Barbora Srncová (K1)

Tak nám skončily prázdniny a nás čekalo dalších deset měsíců školy. Už první týden byl pro nás přichystaný výlet, konkrétně knižní veletrh v Lysé nad Labem.

Ve čtvrtek jsme měli sraz na Masarykově nádraží. Počasí nám nepřálo, už když jsem vyjížděla z domova, mírně poprchávalo a byla i větší zima. Takové listopadové počasí. Problém byl v tom, že bylo teprve září.

Na místo určení jsme dorazili téměř všichni. Jelikož hodně mých spolužáků není z Prahy, někteří přistupovali do vlaku během cesty. Když se náš vláček dokodrcal do Lysé, rozpršelo se úplně. Nejdříve jsme se šli podívat na výstavu Bedřicha Hrozného. Sice to nebylo ještě zcela hotové, ale bylo tam teplo, uvnitř nám nepršelo a především vystavené věci stály za zhlédnutí nebo za přečtení. Poté jsme se konečně vydali na veletrh. Profesoři nám uvnitř dali rozchod, abychom si prohlédli, co se nám líbí. Protože jsem už dvakrát navštívila knižní veletrh Svět knihy, přišlo mi to ve srovnání s tím strašně malinké, což je pochopitelné. Prošla jsem si to pečlivě a zastavovala u všeho, co mě zajímalo. Takže skoro všechno. Blížil se čas odjezdu vlaku, zpátky do Prahy, tak jsem ještě rychle navštívila krámky před budovou. Bylo tam skoro všude jen jídlo, a protože mi po výletě vytrávilo, koupila jsem si tam něco k zakousnutí. Pak už byl fakt jenom čas na to, abychom se všichni sešli a šli rychlejší chůzí na vlak. Pršelo totiž stále.

Můj stručný názor na tento veletrh byl velice kladný. Jako na všechny veletrhy, které jsem zatím navštívila.

Výlet do Lysé – František Vaculík (K1)

Minulý čtvrtek jsem byl se svojí novou školou na výletě v Lysé nad Labem. Měl jsem z toho radost, protože taková akce hned první týden školy podle mě vůbec není na škodu. Program akce byl následovný:

Po příjezdu do Lysé jsme měli navštívit muzeum Bedřicha Hrozného a potom knižní veletrh. Tak tedy všichni jsme se sešli ve čtvrt na devět na Masarykově nádraží, paní profesorka nám dala instrukce, jak se chovat atd., poté jsme nastoupili do starého osobního vlaku a vyrazili. Cesta nebyla nijak zvláštní, trvala asi hodinu, během které jsem si četl a poslouchal hudbu, ale někteří se rušně bavili.

Lysá na mě působila celkem skleslým dojmem, ale to bylo tím počasím. Muzeum, do kterého jsme se po příjezdu odebrali, bylo docela malé, ale nacházely se zde starověké památky, které pan Hrozný za svůj život našel. Po prohlídce jsme šli na výstaviště, kde nám paní profesorka dala asi hodinu rozchod, abychom si veletrh prošli. Expozice nebyla zdaleka jen knižní. Vystavovali zde teplo i různé domovní vybavení, zahradní náčiní či vybavení záchranných služeb, které venku také předváděly svou činnost. Bohužel ale pršelo, takže jsem nevydržel moc dlouho sledovat, ale i to, co jsem viděl, bylo zajímavé. Také zde byla spousta stánků s pivem, párky a jiným občerstvením.

Po projití všech expozic jsme se se spolužáky (spolužačkami) ukryli před deštěm pod jedním opuštěným stánkem, kde jsme si tak různě povídali atd. Když uplynul čas nám vymezený, všichni se sešli u vchodu a za stále deštivého počasí se odebrali na nádraží.

Když to zpětně zhodnotím, myslím, že se akce zdařila. Poznal jsem nové město, viděl výsledek celoživotního snažení českého badatele, rozšířil si obzory v literatuře a v neposlední řadě lépe poznal svou novou třídu.

Se třídou K1 jsme vyrazili v úterý 11. 9. do Národního zemědělského muzea, a to hlavně kvůli výstavě Zmizelá Šumava, která široce mapuje tamní faunu, flóru, ale i kulturu kraje. Že tato výstava ale nebyla „středobodem“ vyprávění většiny studentů, si můžete přečíst také v následujících textech.

Cesta do muzea zemědělských strojů – Veronika Toulová (K1)

Při sdělení paní profesorky, že půjdeme na exkurzi do muzea zemědělských strojů jsem se zděsila. Myslím, že velké nadšení jsem nesdílela jen já, ale i všichni ostatní. „Jééé, to bude zase otrava,“ míhaly se nám nejspíš tyto myšlenky hlavami. Má představa o budově plné traktorů a podobných, mně nezajímavých, věcí se potvrdila. Už jsem to tam chtěla tzv. zabalit a čekat znuděně někde nedaleko ode všech těch zetorů a hromady plechu.

Nyní jsem jen ráda, že jsem tak neudělala. Při vstupu do muzea jsem pochopila, že tato akce nás všechny zase o málo sblíží. Stalo se tomu tak i v tramvaji. Všichni jsme si po cestě vyprávěli něco o sobě – což děláme často… Ze zadní části vagónu se jen ozývalo: „Já když…Mno a tohle!“ Všichni jsme si měli co říct! Jen mi někdy bylo líto Fandy (nevím proč, ale musím mu tak říkat, protože Franta mi přijde neosobní). „Jéé, holky, já si koupila tohle…“ Tohle pro něj musí být hrozné. Jenže i on se připojil do toho našeho tlachání o všem a zároveň o ničem, a tím mě velice překvapil.

Nemám ani tak krásný pocit z muzea, ale z našeho sblížení. Nezapomenutelný zážitek mi připravila i Bára. Ukázala, jaký je „živel“ a že se ničeho nebojí. Pro naše pobavení s odhodláním vylezla na traktor, pod nímž se tyčil nápis „lezení po traktoru jen na vlastní nebezpečí“. Kdo tam nebyl, nechápe, jaké to bylo v tu chvíli vtipné.

Já osobně jsem z této exkurze nadšená a děkuji za ni, protože si říkám: „Čert vem traktory, hlavní je, že jsem poznala lidi, s kterými, doufám, budu moci strávit krásné čtyři roky a nejlepší léta.“ Velice se těším na další takové akce a jsem ráda za tak milé lidi ve třídě. Jsou to spolužáci, jaké by bral každý.

Zemědělské muzeum – Katka Danielová (K1)

Náš druhý výlet na mojí nové škole byl právě do zemědělského muzea. Bylo úterý 11. září. Prvních pět hodin jsme se učili a ve 12.45 jsme se všichni shromáždili před vchodem do školy a společně s naší paní profesorkou třídní jsme vyrazili na cestu. Hned pro začátek nám ujela tramvaj. Tu další už jsme stihli a dojeli jsme s ní až k našemu cíli.U pokladny jsme slušně pozdravili a zaplatili vstupné 30 Kč.

V prvním patře byla výstava vývoje potravin. Mohli jsme si prohlédnout starý krám s různými potravinami jako rýže, brambory nebo různé koření. Atmosféru chodu starého obchodu nám přibližovalo CD, na kterém byly nahrány různé zvuky. Sypání rýže nebo cinkání pokladny.

K dispozici nám byly dva počítače, na kterých jsme si mohli prostřednictvím hry vyzkoušet chod krámu sami. Také jsme si mohli přečíst různé staré listiny, noviny jak o potravinách, tak i o spoustě jiných věcech.

Nakonec ale zvítězila zpočátku zdánlivě nezajímavá výstava traktorů. K vidění byla spousta druhů!

Byly seřazeny od nejstaršího typu po ten nejnovější. Každý měl své jméno a lišily se i barvami. Nejzajímavější barva byla asi růžovofialová, ale mohli jsme vidět také spoustu odstínů zelené. V tomto patře (přízemí) jsme měli též k dispozici dva počítače, na kterých jsme si mohli pro změnu vyzkoušet vožení hnoje z kravína a tak dále….

Nakonec jsme tam byli déle, než jsme původně plánovali a pocity byly převážně pozitivní.

Hned před muzeem se začala naše poměrně malá skupinka pomalu rozpouštět. Jeli jsme domů.

(Až na to, že jsem tak trochu zapomněla na Výstavu zmizelé Šumavy, kvůli které jsme tam vlastně jeli.)

Jak už to čas od času bývá, nešlo se toho dne do školy, ale do kina. Zpravidla to bývá artové kino Aero a onoho dne tomu nebylo jinak. Středem našeho zájmu se stal první celovečerní hraný film dokumentaristy Roberta Sedláčka „Pravidla lži“, který se odehrává v uzavřených prostorách komuny, která léčí drogově závislé. Náplní filmu nebylo ani tak to, jak se člověk stane závislý, ale spíše jaký to na něj má dopad a jak se s těmito následky dokáže vyrovnat. Divák mohl pozorovat minulost všech aktérů a zjišťovat, co je přimělo k tomu, přihlásit se do komunity. Zde vládnou ovšem velice tvrdá pravidla a každý nově přicházející člen musí podstoupit zkoušku v podobě namočení celého svého těla do ledové vody ve zmrzlém rybníce nedaleko komunity.
Sedláčkův snímek působí velice věrohodně a autenticky. Svůj podíl na tom má zcela jistě i to, že naprostá většina herců strávila několik dní spolu v jednom bytě, bez možnosti odejít. Díky tomu působí film uvěřitelně, a to i díky kvalitně napsanému scénáři, který rozebírá spletenec příběhů všech aktérů, jenž se různě rozplétá. Příběh je sice lehce předvídatelný a čitelný, ovšem vzhledem ke kvalitně odvedeným hereckým výkonům budete dokonale vtaženi do děje. Kromě Jiřího Langmajera se v „Pravidlech lži“ představí například Klára Issová, Igor Chmela nebo Jan Budař.
Z osobního hlediska hodnotím film kladně, těšil jsem se na něj a jsem rád, že jsem ho mohl konečně vidět. Film svým zpracováním nemá ambice komerčního trháku, je to spíše film umělecký, kritika s ním byla velice spokojena a svého diváka si určitě najde. Scenárista a režisér Robert Sedláček odvedl dobrou práci a již velmi očekávám jeho další, opět hraný projekt, který právě natáčí

Ondřej Švec

Sejít, zaplatit, dovnitř, zaujmout místo. Hezky řečeno, ne? Taky by se dalo říci, že před samotnou projekcí filmu Pravidla lži se nic nestalo. Byla zde vidět síla agitace naší milé paní profesorky Trégnerové. Snažila se nám nakukat, že film je sociologickým dokumentem. Sice to tak skoro vypadalo, ale podstata zápletky filmu byla dost fantaskní. Což je v dokumentu neobvyklé. Jak říkával můj instruktor v autoškole: „Hele, nebudeme z toho dělat kovbojku.“ Podobně se měl zařídit i scenárista filmu. Napřed z toho máme detektivku, pak (a)sociální drama, chvílemi černou komedii. Nakonec se nám film rozpadá na střepy, které symbolizují jednotlivé nápady. Aby toho nebylo málo, schizofrenii filmu podporují vzpomínky jednotlivých postav. V těchto černobílých retrospektivách je vidět přítomnost nápadu, který není rozvinutý a v tomto zpracování není ani originální. Že by absence rozpočtu? Zajímavý pokus o lyrické drama, bohužel se zde vyskytuje mnoho postav, které mají své vlastní příběhy, díky nimž není dost prostoru vyjádřit hlubší charaktery dějů a postav samotných.

Marek Šmidrkal

Tak zněl (a stále ještě zní) název filmu, který jsme měli tu čest navštívit z iniciativy naší školy.
Tento film byl již předem ohlášen coby snímek dotýkající se drogové tematiky, avšak ukázalo se, že toto téma bylo spíše prostřednictvím pro děj než prvoplánovým účelem snímku, alespoň to tak vidím já. Čili nešlo o didaktický snímek s účelem poučit návštěvníky o faktech problematiky, ale o film s dramatickým příběhem obohaceným zajímavostmi z atmosféry komunity lidí odvykajících závislosti na drogách. Nicméně jistou autentičnost a poučnost zde nalézti možno bylo.
Hlavním hrdinou je pohledný muž se záhadnou minulostí, který přichází do komunity na první pohled se stejným cílem jako zbytek jejích členů. Postupně se však dovídáme, že vše není tak jednoduché, ba právě že opravdovým důvodem je útěk před minulostí, která ho zde typickou životní náhodou svým způsobem dobíhá a je nucen ji znovu řešit. Celá situace se vyhrocuje a otřásá základem komunity. Na první pohled otevřená a důvěrná situace se zdá být plná úkladů a lží, zejména přičiněním „víceméně záporného hrdiny“, muže, který rovněž skrývá svoji minulost, jemuž příchod hlavního hrdiny do komunity narušuje rozehranou hru. Výsledkem konfrontace je odchod obou hrdinů z komunity a průběžná změna osudu téměř všech zúčastněných. Konec příběhu zůstává otevřený.

Ondřej Pěkný

Film mi připadl jako celkem blbě udělaná hyperbola. Už na začátku – místo klidného úvodu naturalistické vhledy do života drogově závislých. Něco na způsob „takhle dopadneš, když taky začneš“. Nahnat mi strach se nepovedlo, spíš z toho vanul pocit honby za senzací.
O tom, jak funguje komunita, jsme se nic nedozvěděli. Kromě toho, že dealeři drog utekli na svobodu, aby i nadále mohli prodávat drogy malým dětem, a nejen jim. Podstata problému zůstává stejná. To, že jim hrozilo úmrtí, mělo zapůsobit na mé city? A zaslouží si něco jiného? Šířili do světa únik, falešné štěstí, na které dřív nebo později každý dojede. Problém je v tom, že drog se většinou chytnou psychicky labilní jedinci, či lidé, kteří se chtějí jen tak pobavit na party….. Zalíbí se jim to, rychle vyřeší problém a bludný kruh se roztáčí. Ve svém životě jsem se potkala se spoustou drogově závislých lidí a věřte, že vím, o čem mluvím.
Film mě neoslovil, nešel do hloubky problému. Největší prevenci vidím v úplné fungující rodině. Ne každý má takové štěstí, bohužel.
Osobně si myslím, že měkké drogy v malém množství, když nejsou konzumovány často, zase tolik neškodí, ačkoliv sama nejsem jejich příznivcem! Samozřejmě záleží na osobnosti člověka. Když už chce být jedinec součástí drogové kultury, měl by se dozvědět o tom, co to přináší. To je pouze zlomek mého názoru na drogovou problematiku. Její nebezpečí bohužel číhá na každém rohu.

Tereza Jirková

Mně absolutně neznámý film – což není nikterak mimořádné, ale spíše stálý stav – mi o sobě předem nevypověděl zhola nic ani podle názvu. Pravidla lži.
Stále odbíhající linie děje v podstatě vytvářela skupina zhruba patnácti lidí, jež se z prozatím tajených důvodů ocitá v jednom městě a v jednom domě, a to za jediným účelem – potřebují pomoci od lidí, kteří tam od toho jsou. Lídři komunity tedy nejenom zapojují své znalosti, ale především i city a souznění se svými „pacienty“. Téhle dobroty a ochoty ovšem bude zneužito. Jemnými náznaky nám dochází, kdo je vyvážením dobra – tudíž zlo – a v následující chvíli podezíráme zase někoho jiného.
A toto vše prokládané dramatickými spoty tvoří opravdové napětí a rozhodně i zájem o zhlédnutí zbytku snímku. Katarze měla podle režiséra proběhnout v podobě tajemství, a jelikož jsme se ani na konci nedopátrali konečného řešení, tak odcházíme z kina Aero ještě pořád s hlavou plnou onoho filmu a fantazírujeme si vlastní závěr.

Bára Křiklánová

Martin Slavík, K3b

Pátek 15.6.:
Konečně! Po dlouhé době čekání jsme se dočkali a vyrazili jsme na námi dlouho očekávaný týdenní výlet. Krajina ubíhala přímo před našima očima a autobus nás odvážel daleko od našich domovů do neznáma, kde na nás čekala tajuplná dobrodružství a cesty za poznáním. Během cesty jsme navštívili úchvatný hrad Točník, který vznikl v dobách panování Václava IV., jenž jej nechal postavit jako své sídlo. S Točníkem byl propojen v souhradí Žebrák, který sloužil jako královská kancelář. Po shlédnutí zdejších pamětihodností jsme navštívili také malou ohradu s roztomilými beránky, waleskými poníky a s mnoha dalšími druhy zvířat. Poté naše cesta směřovala do tábora Máj, který se měl na několik příštích dní stát naším domovem.

Sobota 16.6.:
Na náš první výlet po zdejším kraji jsme se velice těšili. Čekalo nás tajuplné Odlezelské jezero, jež vzniklo po vydatných deštích v roce 1872. Po poměrně složité cestě lesem, kde jsme museli překonat řadu překážek, se z hlubin zeleného hvozdu vynořila křišťálově se třpytící hladina jezera. Po krátké přestávce u jeho břehů jsme se vypravili za dalšími pamětihodnostmi plzeňského kraje. Naším dalším cílem byl plaský klášter, jenž mě uchvátil svou nádhernou architekturou a starodávnou historií. Kdysi patřil řádu cisterciáků, jenž jej postavil na bažinatém území (Tento řád nedisponoval velkým bohatstvím, proto své stavby stavěl v bažinách, jež mohl zakoupit velice levně a které vysoušel pomocí řady důmyslných technik. A plaský klášter nebyl výjimkou, neboť na stavbu základů bylo použito dubové dřevo, které se ve vodě, bez přístupu kyslíku, změní v „kámen“. Protože byla však nutná stálá hladina podzemní vody, díky které bylo možné zpevnění dubových trámů, stalo se součástí kláštera i tzv. vodní zrcadlo, které ukazovalo, kam sahá podzemní voda. Mniši poté mohli vodu buď vypouštět, nebo ji z okolních zdrojů dolévali.) Součástí života mnichů však nebyla jen přísná řehole a těžká práce, ale také studium. Ve Vědním sále plaského kláštera bylo kdysi uloženo až 12 000 knih. Do historie kláštera však nepříznivě zasáhl výnos Josefa II. Ten zrušil kláštery, čímž se dalším majitelem plaského kláštera stal kníže Metternich. V jeho rukou začal klášter upadat a chátrat. Řada exponátů byla v jeho dobách prodána. Dnes je klášter postupně rekonstruován.

Neděle 17.6.:
V tento den jsme se vydali do druhého největšího města Čech: Plzně. Zde jsme navštívili plzeňské historické podzemí a nejvyšší kostelní věž v Čechách, jež je součástí gotického katedrály.

Pondělí 18.6.:
V pondělí nás čekal nejdelší výlet našeho týdenního kurzu. Cílem našeho putování se stal Rabštejn nad Střelou, nejmenší městečko ve Střední Evropě, kde jsme měli navštívit zdejší hrad, ale během cesty se ukázalo, že prohlídku již nestihneme. Před námi však bylo jiné, mnohem strašnější, zjištění. Čekala nás 20 kilometrů dlouhá cesta údolím řeky Střely, kde jsme museli překonávat padlé stromy, kameny a mnoho dalších překážek. Není tedy divu, že když jsme se konečně dostali do cíle své trasy, byli jsme vděčni za přestávku na oběd, kdy jsme si mohli konečně alespoň trochu odpočinout. Návrat do tábora proběhl poté již mnohem příjemněji. Tímto bychom chtěli také poděkovat manželovi paní profesorky Krýžové, který byl tak laskavý a postupně nás odvozil kousek cesty autem, abychom stihli vlak, jímž jsme se vrátili zpět do tábora.

Úterý 19.6.:
Dnes se naším cílem stalo Hromnické jezírko, jež vzniklo zaplavením lomu kamencové břidlice roku 1898. Cesta byla mnohem příjemnější než v pondělí, a ačkoliv bylo poměrně teplo, ve stínu lesa nám rychle ubíhala. Jezírko samotné na nás zapůsobilo velmi příjemným dojmem, až jsme měli chuť se v něm vykoupat. Škoda jen, že nám to neumožnila vysoká koncentrace kyseliny sírové v jeho vodách. Jinak se mi však velice líbilo. Vypadalo jako tajuplné vodní zrcadlo zasazené do smaragdového rámu lesa. Po cestě jsme spatřili i památník z dob největší slávy zdejšího lomu, jednalo se o starý kamenný podstavec, na němž možná kdysi stály sochy svatých.
To však nebylo vše, co nás v tento den čekalo. Večer pro nás naši páni profesoři připravili večerní „cestu odvahy“. Samozřejmě jsme byli všichni velice zvědaví a nemohli jsme se dočkat, až vyrazíme. Šli jsme vždy ve dvojicích lesem, po cestě osvětlené svitem svíček, jenž ještě umocňoval tajuplnou atmosféru stmívajícího se šera a záhadnost lesního hvozdu, v jehož stínu na nás číhaly děsivé bytosti a záhady. Musím říci, že vynalézavost našich profesorů opět předčila naše očekávání. A jako zlatý hřeb večera nám pan profesor Sejpal zazpíval kouzelnou árii z opery Antonína Dvořáka – Rusalka.

Středa 20.6.:
Vydali jsme se do Mariánské Týnice, kterou roku 1711 založil opat E. Tyttl položením základního kamene poutního chrámu Zvěstování Panny Marie. Součástí proboštství je dnes také galerie a muzeum, v němž mě velice zaujala archeologická výstava pojednávající o historii plzeňského kraje. Nejvíce se mi líbily keltské spony, jimiž si staří Keltové (Galové) spínali své pláště. Dále mě uchvátila ukázka keramiky z různých období pravěku, středověké meče a brnění, staré kroniky a ukázky diářů a kalendářů z období Československa, i původní československá měna. V muzeu bych vydržel celý den, ale museli jsme se vydat rychle na zpáteční cestu do tábora.

Čtvrtek 21.6.:
Na závěr našeho pobytu v Plasích jsme navštívili Manětín, barokní perlu západních Čech. Upoutala mě především zajímavá historie zámku a především šlechtických rodů, které jej vlastnily. Naprostým vrcholem zdejší prohlídky pro mě však byla stará zámecká knihovna, kde se nacházely první výtisky her Williama Shakespeara. Mám moc rád staré knihy, a tak bych zde vydržel celý den, ale prohlídka musela pokračovat dál do dalších místností zámku. Tam jsme spatřili dámský a pánský salónek, pracovnu a mnoho dalších zajímavých míst.
Večer jsme uspořádali táborák, kde jsme se za doprovodu písní rozloučili s Plasy a v pátek ráno nás čekal odjezd. Prožili jsme zde mnoho dobrého, ale i zlého, krásné chvíle klidu, i naschvály počasí a přírody, získali jsme mnoho nových kamarádů a poznali mnoho krásných míst, ale přesto jsme se těšili na návrat do Prahy, která se mi po době, kterou jsem strávil jinde, zdála ještě hezčí než kdy dříve. Plasy byly sice hezké, ale přesto bych si dovolil své vyprávění o našem školním výletě ukončit rčením: Všude dobře, ale doma nejlépe.